31. kapitola
Ocitla jsem se na překrásné louce uprostřed hustého lesa. Teplý vánek voněl po šeřících. Mýtinou protékal potok a křišťálová voda melodicky zurčela přes oblázky.
„Zoey? Slyšíš mě, Zoey?“ ozval se naléhavý mužský hlas a pokusil se mě vytrhnout ze sna.
Zamračila jsem se a dělala, že si ho nevšímám. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale už se nedalo nic dělat, byla jsem vzhůru. Musím vstát. Musím si vzpomenout. Ona potřebuje, abych si vzpomněla.
Ale jaká ona?
„Zoey…“ Tenhle hlas patřil do snu a moje jméno se objevilo napsané na pozadí blankytného jarního nebe. Byl to ženský hlas… povědomý… kouzelný… úžasný. „Zoey…“
Rozhlédla jsem se po mýtině a na druhém břehu potoka spatřila bohyni, jak sedí na ohlazeném pískovcovém balvanu, bosé nohy ponořené do vody.
„Nyx!“ vykřikla jsem. „Jsem mrtvá?“ Moje slova se zatřpytila ve vzduchu.
Bohyně se usmála. „Zeptáš se mě na tohle pokaždé, když tě navštívím, Zoey Redbirdová?“
„Ne, já, ehm, omlouvám se.“ Tahle slova byla růžová, zřejmě se červenala stejně jako já.
„Neomlouvej se, dcero. Vedla sis výtečně. Mám z tebe radost. Teď už se musíš probudit. Jenom jsem ti chtěla připomenout, že živly sice dovedou ničit, ale také navracet do původního stavu.“
Poděkovala jsem jí, i když jsem neměla ponětí, o čem mluví, ale vtom mi někdo zalomcoval ramenem a vzápětí jsem ucítila nepříjemný poryv ledového větru. Otevřela jsem oči.
Kolem mě vířil sníh a nade mnou se skláněl detektiv Marx. Držel mě za rameno a třásl se mnou. Z podivné mlhy, která se mi převalovala v hlavě, vyplulo jediné slovo. „Heath?“ zakrákorala jsem.
Marx ukázal hlavou doprava, a tak jsem se tam podívala. Heathovo nehybné tělo právě nakládali do sanitky.
„Je…“ Nedokázala jsem to vyslovit.
„Je v pořádku, má jenom spoustu drobných poranění a ztratil hodně krve. Píchli mu něco proti bolesti.“
„Poranění?“ Snažila jsem se v tom nějak zorientovat, ale moc mi to nešlo. „Co se mu stalo?“
„Řezné rány, stejné jako u těch druhých dvou. Ještě žes ho našla a zavolala mě, než vykrvácel.“ Stiskl mi rameno. Jeden ze zdravotníků se ho pokusil odstrčit, ale detektiv jen řekl: „Já se o ni postarám. Odvezu ji zpátky do Školy noci, tam ji dají do pořádku.“
Chlap ze sanitky po mně střelil zhnuseným pohledem. Pro něj jsem evidentně byla zrůda. Detektiv Marx mě ale podepřel silnými pažemi, pomohl mi do sedu a zaclonil tomu pitomci výhled.
„Dojdeš k mému autu?“ zeptal se.
Přikývla jsem. Fyzicky jsem se cítila celkem v pohodě, zato v hlavě jsem měla hrozný guláš. Marxovo „auto“ byl ve skutečnosti obrovský teréňák s velikánskými pneumatikami a bezpečnostním rámem. Detektiv mi pomohl na vyhřáté, pohodlné přední sedadlo, ale než zabouchl dveře, zničehonic jsem si na něco vzpomněla, i když mi úsilím málem praskla hlava. „Persefona! Co se s ní stalo?“
Marx se zatvářil nechápavě, ale za okamžik se usmál. „Myslíš tu kobylku?“
Přikývla jsem.
„Té se nic nestalo. Jeden náš člověk ji odvede do policejních stájí v centru, kde zůstane, dokud silnice nebudou zase průjezdné. Pak ji převezeme přepravníkem do Školy noci.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil. „Vypadá to, že máš víc odvahy než celá tulská policie. Nikdo z nich se neopovážil na ni sednout a dojet tam.“
Opřela jsem si hlavu, detektiv nastartoval, zapnul pohon na všechna čtyři kola a začal si razit cestu závějemi. U nádraží stálo nejmíň deset policejních aut, hasiči a dvě záchranky. Do sněžné tmy blikala červená, modrá a bílá světla.
„Co se tady vlastně dělo, Zoey?“
Pokusila jsem se vzpomenout si, ale v hlavě mě tak zabolelo, až jsem zamrkala. „Já si nic nepamatuju,“ zamumlala jsem otupěle. Ve spáncích mi bušilo tak, že jsem se nemohla soustředit. Cítila jsem, jak mě provrtává pohledem. Podívala jsem se mu do očí a vybavilo se mi, co mi říkal o svojí sestře, dvojčeti, se kterou se pořád mají rádi, i když se z ní stala upírka. Povídal tenkrát, že mu můžu věřit, a já mu doopravdy věřila. „Je to divné,“ vyhrkla jsem. „Jako bych ztratila paměť nebo co.“
„Dobře,“ řekl rozvážně. „Vrať se k tomu poslednímu, co si bez problémů pamatuješ.“
„Hřebelcovala jsem Persefonu a najednou jsem věděla, kde je Heath a že umře, když ho odtamtud nedostanu.“
„Vy jste se otiskli?“ Asi na mě bylo hodně znát, že jsem to nečekala, protože s úsměvem vysvětlil: „Hodně si se sestrou povídáme a já byl na upíry vždycky zvědavý, zvlášť na začátku, když procházela proměnou.“ Pokrčil rameny, jako by na tom nebylo nic divného, že nějaký člověk ví o upírech takové detaily. „Jsme dvojčata, takže spolu odjakživa sdílíme úplně všechno. Když se změnila v jiný živočišný druh, ani nám to nepřišlo.“ Znovu po mně střelil pohledem. „Takže jste se otiskli, nemám pravdu?“
„Jo, otiskli. Proto jsem věděla, kde Heath je.“ Afroditu jsem z toho vynechala. Fakticky jsem neměla sílu vysvětlovat celou tu zamotanou záležitost s jejími vizemi, které sice pořád platí, ale Neferet všem řekla…
„Au!“ Hlavou mi projela taková bolest, že jsem vyjekla.
„Dýchej zhluboka a snaž se uklidnit,“ poradil mi Marx, a jakmile mohl na chvíli spustit oči ze zrádné vozovky, ustaraně na mě pohlédl. „Říkal jsem, ať vzpomínáš na to, co si vybavíš bez problémů.“
„Ne, to nic. Nic mi není. Chci vám pomoct.“
Pořád se tvářil znepokojeně, ale položil mi další otázku. „Takže jsi zjistila, že Heath je v průšvihu a taky kde je. Proč jsi mi prostě nezavolala, abych ho z toho nádraží dostal sám?“
Při sebemenším pokusu na něco si vzpomenout mi v hlavě bušilo jak v kovárně, ale tentokrát už jsem se naštvala. Mám něco s mozkem. Někdo se mi v něm hrabal, a to si líbit nenechám, ani náhodou! Přitiskla jsem si ruce ke spánkům, začala si je třít a zatnula zuby.
„Možná bychom měli na chvilku zastavit.“
„Ne! Jen mi dejte čas,“ vyrazila jsem ze sebe. Pamatovala jsem si stáje a Afroditu. Pamatovala jsem si, že mě Heath potřeboval, i divokou jízdu zasněženým městem na Persefoně. Ale od okamžiku, kdy jsem vstoupila do suterénu nádraží, se mi nevybavovalo nic. Zkroutila jsem se v návalu strašlivé bolesti.
„Zoey!“ Vyděšený hlas detektiva Marxe ke mně pronikl přes clonu slabosti jako z dálky.
„Někdo se mi hrabal v hlavě.“ Uvědomila jsem si, že mám tváře mokré od slz, a otřela jsem si je.
„Z paměti ti úplně zmizely určité časové úseky.“
Nebyla to otázka, ale stejně jsem přikývla.
Chvíli mlčel. Vypadalo to, že se soustředí na prázdnou zasněženou silnici, ale já tušila, že myslí na něco úplně jiného. Ukázalo se, že jsem tušila správně.
„Moje sestra,“ usmál se a podíval se na mě, „jmenuje se Anne, mě jednou varovala, ať nikdy nerozzlobím velekněžku, protože bych si to mohl pěkně odskákat. Prý umějí leccos odstranit z cesty, a myslela tím jak lidi, tak vzpomínky.“ Zase ke mně stočil pohled, tentokrát ale bez úsměvu. „Takže se tě zeptám takhle: Čímpak jsi rozzlobila velekněžku?“
„Já nevím…“ Nechala jsem větu viset ve vzduchu a zamyslela se nad tím, co řekl. Nesnažila jsem se vydolovat z paměti vzpomínky na dnešní noc, prostě jsem jen nechala útržky obrazů volně plynout… Afrodita a fakt, že Nyx jí stále sesílá vize, i když Neferet rozhlašuje, že jsou falešné… ten lehounký, skoro nehmatatelný pocit něčeho zlého, který Neferet obrůstá jako plíseň, a to, jak si v neděli přivlastnila pravidla, co jsem vymyslela pro Dcery temnoty… ta odporná scéna mezi Neferet a… a… Vzepřela jsem se žhavému ostnu, který mě bodal uvnitř hlavy, a v záblesku prudké bolesti si vybavila, jak příšera, v niž se proměnil Elliott, saje velekněžčinu krev.
„Zastavte!“ vykřikla jsem.
„Za chvilku jsme ve škole, Zoey.“
„Ne! Budu zvracet.“
Zajeli jsme ke krajnici. Otevřela jsem dveře, vyskočila z auta na zasněženou silnici, odklopýtala k příkopu a vyzvracela se do závějí. Detektiv Marx byl hned u mě, přidržel mi vlasy a otcovským tónem mě konejšil, že všechno bude v pořádku. Konečně jsem se pořádně nadechla. Podal mi kapesník, takový ten staromódní bavlněný, složený do úhledného čtverce.
„Děkuju.“ Otřela jsem si obličej, vysmrkala se a chtěla mu kapesník vrátit, ale on jen s úsměvem mávl rukou. „Nech si ho.“
Narovnala jsem se, zhluboka dýchala a čekala, až mi přestane bušit krev ve spáncích. Mimoděk jsem se zahleděla přes plochu nedotčeného sněhu na duby, které rostly u masivní zdi z kamenů a cihel. Vtom jsem si užasle uvědomila, kde jsme.
„Tamhle je východní zeď školy,“ ozvala jsem se.
„Ano, řekl jsem si, že to vezmu zadem, aby ses stačila trochu vzpamatovat. Napadlo mě, že by se ti aspoň část těch vzpomínek mohla vrátit.“
Vrátit… navrátit… Proč mi to slovo něco připomíná? Opatrně jsem se ponořila do hlubin svého vědomí a předem zatínala zuby při představě bolesti, kterou si určitě zase způsobím. Žádná ale nepřišla. Vybavila se mi naprosto zřetelná vzpomínka na krásnou louku a na moudrá slova mé bohyně… Živly sice dovedou ničit, ale také navracet do původního stavu.
V tom okamžiku mi došlo, co musím udělat.
„Detektive Marxi, potřebuju tady chviličku zůstat.“
„O samotě?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
„Budu v autě a nespustím z tebe oči. Kdybys něco potřebovala, zavolej na mě.“
Věnovala jsem mu vděčný úsměv, a než stačil vykročit k autu, už jsem mířila k dubům. Nebylo nezbytně nutné, abych stála pod nimi, nepotřebovala jsem být v areálu školy, ale blízkost starých stromů mě uklidňovala. Když jsem došla tak blízko, že jsem viděla, jak se objímají větvemi jako staří přátelé, zastavila jsem a zavřela oči.
„Větře, přijď ke mně a odvaň všechnu špínu, která mi zatemnila mysl.“ Ucítila jsem studený poryv, jako by mě pohltil můj vlastní soukromý hurikán, který se ale neopíral do mého těla. Prohnal se mi hlavou. Měla jsem pevně zavřená víčka a vzdorovala pulzující bolesti, která mi znovu zaútočila na spánky. „Ohni, přijď ke mně a sežehni všechnu temnotu, která zastřela mou mysl.“ Uvnitř hlavy mi začal žhnout vnitřní plamen, který se ani trochu nepodobal doběla rozpálenému ostnu. Hřál příjemně, jako když si na namožený sval přitisknete elektrickou dečku. „Vodo, přijď ke mně a smyj temnotu, která zastřela mou mysl.“ Teplo vystřídal chlad. Utišil všechno, co předtím pálilo, a mě zaplavila vlna úlevy. „Země, přijď ke mně a svou životní silou sejmi z mé mysli temnotu, která ji poskvrnila.“ Připadalo mi, že se v místě, kde se moje nohy dotýkaly země, otevřel kohoutek, kterým z mého těla odtekla všechna ohavná špína. Dobrotivá země ji okamžitě pohltila. „A duchu, volám i tebe. Uzdrav vše, čeho se temnota dotkla, a vrať mi paměť!“
Bylo to, jako když se ve mně něco trhá, záda mi sežehl důvěrně známý palčivý zášleh. Klesla jsem na kolena.
„Zoey! Zoey! Proboha, co je ti?“
Za ramena mě znovu držely silné ruce detektiva Marxe a pomáhaly mi vstát. Tentokrát jsem ale hned otevřela oči a usmála se na něj.
„Právě že už vůbec nic. Všechno se mi vybavilo.“
