30. kapitola
Zrudla jsem hanbou, vytrhla se z Heathova objetí, otřela si pusu a nadechla se. Stevie Rae stála jen pár metrů od nás. Po tvářích jí pořád stékaly slzy a rysy měla zkřivené zoufalstvím.
„Zabij mě,“ vzlykla znovu.
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou a vykročila k ní, ale ucouvla přede mnou a zvedla ruku, jako by mě chtěla odstrčit. Zůstala jsem stát, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. „Pojeď se mnou zpátky do školy. Zjistíme, jak se ti tohle stalo. Všechno se spraví, Stevie Rae, slibuju. Hlavní je, že jsi naživu.“
Ani jsem to nedořekla a už rázně vrtěla hlavou. „Nejsem doopravdy živá. Nemůžu se vrátit.“
„Jasně že jsi živá. Chodíš a mluvíš.“
„Už to nejsem já. Vážně jsem umřela a jedna moje část, ta nejlepší, zůstala mrtvá. Ostatní jsou na tom úplně stejně.“ Máchla rukou k zasypanému tunelu.
„Ty nejsi jako oni,“ namítla jsem důrazně.
„Podobám se jim víc než tobě.“ Sklouzla pohledem k Heathovi, který mlčky stál vedle mě. „Nemáš ponětí, jak hnusné myšlenky se mi honí hlavou. Klidně ho zabiju a nehnu ani brvou. Vlastně už bych ho dávno zabila, kdyby neměl krev zkaženou otiskem.“
„Třeba to nebylo tím, Stevie Rae. Možná jsi ho nezabila, protože jsi v hloubi duše nechtěla.“
Zase se na mě podívala. „Ne. Já ho chtěla zabít. Pořád chci.“
„Ty další zabili Brada a Chrise,“ ozval se Heath. „A můžu za to já.“
„Hele, teď není vhodná chvíle…“ spustila jsem, ale nenechal mě domluvit.
„Ne, Zoey, musím ti to říct. Tyhle zrůdy unesly Brada s Chrisem, protože se poflakovali kolem Školy noci, a můžu za to já, protože jsem jim vykládal, jaká je z tebe teď kočka.“ Omluvně na mě pohlédl. „Sorry, Zo.“ Jeho tvář ztvrdla. „Jen ji zabij. Zabij je všechny. Dokud to někdo neudělá, nebudou lidi v bezpečí.“
„Má pravdu,“ přisvědčila Stevie Rae.
„A co se změní, když vás všechny zabiju? Copak se nepromění další mrtví?“ Nesmlouvavě jsem k bývalé spolubydlící vykročila. Zatvářila se, jako když chce utéct, ale já ji zarazila otázkou. „Jak se ti to stalo? Proč ses změnila v tohle?“
Obličej se jí zkřivil děsem. „Nevím proč. Vím jen, kdo za to může.“
„Kdo?“
Už otvírala pusu, ale pak najednou uskočila tak rychle, že jsem to ani nepostřehla. Prostě se najednou ocitla u opačné stěny tunelu a choulila se na zemi.
„Míří sem!“
„Cože? Kdo?“ Dřepla jsem si vedle ní.
„Padejte odsud! Rychle! Ještě to stihnete.“ Pak mě vzala za ruku. Měla úplně ledovou kůži, ale stisk překvapivě pevný. „Jestli vás tady uvidí, zabije vás – tebe i jeho. Víte toho moc. Asi tě zabije i tak, ale bude to pro ni těžší, když budeš ve škole.“
„O kom to mluvíš, Stevie Rae?“
„O Neferet.“
To jméno mě zasáhlo jako kopanec do břicha. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že je to pravda. „Tohle ti udělala Neferet? Vám všem?“
„Ano. Teď uteč, Zoey!“
Bylo jasné, že je strachy úplně bez sebe, a já pochopila, že má pravdu. Jestli s Heathem okamžitě nevypadneme, jsme mrtví.
„Nenechám tě v tom, Stevie Rae. Využij svoje nadání. Pořád můžeš čerpat sílu ze země, cítím to. Obrať se na ni a ona ti pomůže. Vrátím se pro tebe a něco s tím uděláme. Všechno bude zase v pohodě, uvidíš.“ Pevně jsem ji objala a ona se ke mně po chvilce váhání přitiskla.
„Jdeme, Heathe.“ Popadla jsem ho za ruku, protože sám by ve tmě určitě cestu nenašel. Plamínek v mojí dlani zhasl, když jsem přivolala zemi, a já ho nechtěla zase rozsvěcet, protože Neferet by nás podle něj mohla najít. Rozběhli jsme se tunelem, ale ještě jsem zaslechla, jak Stevie Rae šeptá: „Nezapomeň na mě…“
Běželi jsme jako o život. Síla, kterou jsem načerpala z Heathovy krve, mi dlouho nevydržela, a když jsme dorazili k železnému žebříku, byla jsem zralá na zhroucení. Nejradši bych padla a spala celý den v kuse. Heath se chtěl hned vyšplhat do suterénu, ale já ho zarazila. Opřela jsem se o stěnu a vytáhla z kapsy mobil a vizitku detektiva Marxe. Vysunula jsem displej, a než naskočilo několik čárek signálu, srdce mi vynechalo pár úderů.
„Haló?“ řekl Heath a široce se usmál.
„Psst!“ sykla jsem, ale úsměv mu oplatila. Pak jsem vyťukala čílo.
„Tady Marx,“ ozval se po druhém zazvonění hluboký hlas.
„Detektive Marxi, tady Zoey Redbirdová. Nemám moc času, poslouchejte prosím. Našla jsem Heatha Lucka. Jsme v suterénu tulského nádraží a potřebuje pomoc.“
„Držte se, za chvíli jsem tam!“
Seshora jsem zaslechla nějaký zvuk, a tak jsem hovor ukončila a vypnula mobil. Heath chtěl něco říct, ale já si přitiskla prst ke rtům. Objal mě kolem ramen a oba jsme se nažili ani nedýchat. Pak se ozvalo holubí vrkání a šustění křídel.
„To bude jen pták,“ sykl Heath. „Jdu se tam mrknout.“
Byla jsem moc unavenná, než abych se s ním hádala. A navíc, Marx už byl na cestě a já měla hnusných vlhkých tunelů tak akorát. „Buď opatrný,“ zašeptala jsem.
Přikývl a stiskl mi rameno. Potom vylezl po žebříku nahoru. Pomalu, opatrně nadzvedl mříž, vykoukl ven a rozhlédl se. Za okamžik na mě zamával, ať jdu k němu. „Byl to jen holub. Pojď.“
Z posledních sil jsem vyšplhala za ním, chytila se ho za ruce a nechala se vytáhnout ven. Sedli jsme si do kouta hned vedle kanálu a pár nekonečných minut naslouchali. Nakonec jsem tiše navrhla: „Půjdeme ven a počkáme na Marxe tam.“ Heath se třásl zimou a já si vzpomněla na deku, kterou mi vnutila Afrodita. Když jsem si měla vybrat mezi tímhle příšerným sklepem a vánicí, brala jsem všemi deseti vánici.
„Taky už odsud chci vypadnout. Připadám si tu jako v hrobce,“ zamumlal Heath a zadrkotal zuby.
Vzali jsme se za ruce a zamířili k východu. Dopadly na nás pruhy bledého světla. Už jsme byli skoro u dveří s roletou, když jsem zaslechla kvílení policejní houkačky. Byla sice ještě daleko, ale stejně se mi ulevilo. V tom okamžiku se z příšeří ozval Neferetin hlas.
„Mohlo mě napadnout, že to jsi ty.“
Heath sebou překvapeně trhl a já mu varovně stiskla ruku. Obrátila jsem se k velekněžce, soustředila se na moc živlů a ucítila ji kolem sebe jako chvění. Zhluboka jsem se nadechla a vytěsnila z hlavy veškeré myšlenky.
„Panebože, Neferet! Jsem tak strašně ráda, že jste tady!“ Znovu jsem Heathovi stiskla ruku a pokusila se mu beze slov naznačit, ať mě nechá mluvit. Pak jsem ho pustila, rozvzlykala se a vrhla se velekněžce do náruče. „Jak jste mě našla? Zavolal vám detektiv Marx?“
Spatřila jsem v jejích očích záblesk nejistoty. Jemně, ale rychle se z mého objetí vymanila. „Detektiv Marx?“
„Ano.“ Popotáhla jsem a otřela si nos rukávem. Vší silou jsem se snažila tvářit, jako že jsem bez sebe radostí a úlevou. „Jede sem.“ Houkačka se blížila a já rozeznala, že se k ní přidaly nejmíň další dvě. „Děkuju, že jste mě našla!“ zanaříkala jsem vyděšeně. „Byla to hrůza. Bála jsem se, že nás ten bláznivý bezdomovec oba zabije.“ Vrhla jsem se zpátky k Heathovi a znovu ho popadla za ruku. Zíral na Neferet jako na zjevení. Uvědomila jsem si, že si zřejmě vybavuje útržky noci, kdy velekněžku viděl poprvé – té noci, kdy ho málem zabili upíří duchové. Spoléhala jsem na to, že má teď v hlavě příliš velký chaos, než aby Neferet dokázala z jeho mysli něco vyčíst. Dobře jí tak.
Pak bouchly dveře auta a zakřupal sníh, jak se do něj bořily těžké boty. „Zoey, Heathe…“ Neferet k nám svižně přistoupila a zvedla ruce, které zářily divným načervenalým světlem. Připomnělo mi oči těch nemrtvých zrůd dole. Utekla bych nebo aspoň zaječela, ale nestačila jsem se ani nadechnout. Popadla nás za ramena. Tělem mi prošlehla prudká bolest a pak jsem ucítila, jak Heath ztuhl. Něco se mi pokusilo sežehnout mozek, a kdyby mě velekněžka nedržela v železném sevření, podlomila by se mi kolena. „Všechno zapomeňte!“ Ta slova rozpoutala v mojí hlavě smršť nesnesitelné bolesti a pak mě pohltila temnota.
