28.kapitola
Otevřela jsem oči a ocitla se znovu ve stání u Persefony. Byla jsem zpocená a zadýchaná. Klisnička do mě šťouchla nosem a tiše polekaně frkala. Třásly se mi ruce, přesto jsem ji pohladila po tlamě a ujistila ji, že všechno bude dobré, ačkoli jsem tušila, že to vůbec není pravda.
Staré vlakové nádraží se nacházelo asi deset kilometrů odtud v ponuré opuštěné čtvrti pod velkým ošklivým mostem, který propojuje části města. Kdysi to byla důležitá křižovatka a denně tam projížděly spousty nákladních i osobních vlaků, ale tak před dvaceti třiceti lety už tam osobáky přestaly jezdit úplně. (Vím to díky tomu, že mě babička chtěla jako dárek ke třináctým narozkám vzít na výlet vlakem a musely jsme jež až do Oklahoma City.) Nákladní dopravu odtamtud nakonec taky odklonili. Za normálních okolností bych tam ze Školy noci dojela autem za pár minut.
Jenomže dneska okolnosti normální nebyly.
Ve zprávách říkali, že silnice jsou neprůjezdné, a to bylo – podívala jsem se na hodinky a překvapeně zamrkala – už víc než před dvěma hodinami. Autem se tam nedostanu. Uvažovala jsem, že se tam vypravím pěšky, ale něco mi říkalo, že takové zdržení si nemůžu dovolit.
„Musíš jet na koni.“
Když Afrodita promluvila, Persefona i já jsme sebou trhly. Opírala se o dvířka stání, bledá a ztrhaná.
„Vypadáš děsně,“ vyhrkla jsem.
Skoro se usmála. „Vize jsou na blití.“
„Viděla jsi Heatha?“ Znovu se mi stáhl žaludek. Afroditiny vize nejsou žádné růžové obrázky plné radosti. Vidí jen smrt a zkázu. Bez výjimky.
„Ano.“
„A?“
„A jestli nepohneš zadkem a hned nesedneš na toho koně, umře.“ Odmlčela se a podívala se mi do očí. „Samozřejmě mi nemusíš věřit.“
„Věřím ti,“ řekla jsem bez váhání.
„Tak dělej.“
Přistoupila blíž a podala mi uzdu. Ani jsem si nevšimla, že ji má v ruce. Začala jsem Persefonu připravovat a Afrodita mezitím došla pro sedlo a dečku. Mlčky jsme klisnu osedlaly. Persefona zřejmě vycítila vážnost situace, protože se ani nepohnula. Když bylo všechno na správném místě, vyvedla jsem ji ze stání.
„Nejdřív zavolej svým kámošům,“ řekla Afrodita.
„Cože?“
„Jenom vlastními silami ty potvory neporazíš.“
„Se mnou přece jet nemůžou!“ Děsně mě bolelo břicho, strachem se mi klepaly ruce a vůbec jsem netušila, o čem Afrodita mluví.
„To sice ne, ale i tak ti můžou pomoct.“
„Afrodito, na hádanky teď fakticky nemám náladu. Jak to sakra myslíš?“
„Do háje, já nevím!“ Vypadalo to, že je stejně zmatená jako já. „Prostě vím, že ti můžou pomoct.“
Vytáhla jsem mobil, v duchu se pomodlila k Nyktě, nechala se vést instinktem a vytočila Shaunee. Zvedla to po prvním zazvonění.
„Co potřebuješ, Zoey?“
„Abyste s Erin a Damienem společně zavolali svoje živly, jako jste to udělali pro Stevie Rae.“
„Jasně. Přijdeš za námi?“
„Ne. Musím zachránit Heatha.“
Musím uznat, že Shaunee je třída. Zarazila se jen na vteřinku a pak klidně řekla: „Dobře. Jak ti můžeme pomoct?“
„Prostě si spolu někam zalezte, přivolejte svoje živly a myslete na mě.“ Už mi docela šlo předstírat, že jsem v pohodě, i když mám nervy úplně v kýblu.
„Dej na sebe pozor, Zoey.“
„Neboj se.“ Správně. Já se bojím dost za dvě.
„Erikovi se to moc líbit nebude.“
„Já vím. Řekni mu… řekni mu, že… no, že si promluvíme, až se vrátím.“ Nic lepšího mě nenapadlo.
„Fajn, vyřídím mu to.“
„Díky, Shaunee. Tak zatím.“ Zaklapla jsem telefon a obrátila se k Afroditě. „Co jsou ty příšery zač?“
„Nevím.“
„Ale vidělas je v té vizi, ne?“
„Vlastně už jsem je viděla v jedné předtím. Jak zabily ty dva druhé kluky.“ Odhrnula si z tváře silný pramen blonďatých vlasů.
To mě pěkně vytočilo. „A nikomu jsi o tom neřekla, protože člověčí kluci ti nestojí za námahu, co?“
V očích se jí hněvivě zablýsklo. „Řekla jsem to Neferet. Pověděla jsem jí všechno, jak o těch klucích, tak o těch zrůdách, prostě všechno. Od té doby začala rozhlašovat, že moje vize jsou falešné.“
Věděla jsem, že mluví pravdu. Už jsem si byla naprosto jistá, že Neferet je zlá.
„Promiň,“ omluvila jsem se okamžitě. „To jsem nevěděla.“
„To je fuk,“ řekla. „Musíš sebou pohnout, nebo tvůj kluk umře.“
„Bývalý kluk,“ opravila jsem ji.
„To je taky fuk. Ukaž, pomůžu ti do sedla.“
Nechala jsem se vyhoupnout na hřbet koně.
„Vezmi si s sebou tohle.“ Podala mi tlustou kostkovanou koňskou přikrývku. Než jsem stačila něco namítnout, dodala: „Není pro tebe, ale pro něj. Bude se mu hodit.“
Přehodila jsem si deku přes ramena a její zemitá koňská vůně mi dodala odvahu. Afrodita šla otevřít zadní dveře stájí a já ji následovala. Dovnitř zavál poryv ledového větru a přinesl s sebou chumel vloček, které se točily jako minitornádo. Zachvěla jsem se, i když spíš nervozitou a strachem než zimou.
„Je mezi nimi i Stevie Rae,“ řekla Afrodita.
Zadívala jsem se na ni, ale koukala před sebe do tmy.
„Já vím,“ odvětila jsem.
„Už není jako dřív.“
„Já vím,“ zopakovala jsem, i když mi z těch slov bylo těžko u srdce. „Děkuju, Afrodito, za tohle všechno.“
Zvedla ke mně oči, ale tvářila se bezvýrazně a neproniknutelně. „Hlavně nedělej, že jsme kámošky.“
„To by mě ve snu nenapadlo.“
„Protože nejsme.“
„Jasně že ne. Ještě aby.“ Byla jsem si skoro jistá, že jen stěží přemáhá úsměv.
„Fajn, jenom jsem v tom chtěla mít jasno,“ řekla. „Jo, a ještě něco. Nezapomeň se skrýt do ticha a tmy, aby tě cestou neviděli žádní lidé. Nikdo tě nesmí zastavit, na to není čas.“
„To je fakt. Dík, žes mi to připomněla.“
„Dobře, tak hodně štěstí,“ rozloučila se.
Pevně jsem chytila otěže, zhluboka se nadechla, stiskla stehna a zamlaskala na Persefonu, že může jít.
Ocitla jsem se v bílé tmě. Lepší výraz pro to určitě neexistuje. Sníh už nepadal v kouzelných vločkách, ale v ledových krystalcích ostrých jako břitva. Vítr ani na vteřinu nepolevoval a hnal sníh před sebou. Přetáhla jsem si deku přes hlavu, abych se před ním aspoň částečně ukryla, předklonila se a popohnala Persefonu do rychlého klusu. Dělej! křičel na mě vnitřní hlas. Heath tě potřebuje!
Vzala jsem to přes parkoviště k zadnímu vchodu školy. Stálo tam jen pár aut, všechna pokrývala tlustá vrstva sněhu, od níž se v oslnivých záblescích odráželo světlo plynových lamp, takže oblé tvary připomínaly brouky zlatohlávky. Stiskla jsem tlačítko a brána se začala otevírat, ale pak se křídla zachytila v nahrnuté závěji a zůstala mezi nimi mezera sotva dost široká, abychom se s Persefonou prosmekly ven. Navedla jsem ji doprava a chvíli zastavila pod duby, které lemují školní areál.
„Nevydáváme žádný zvuk… jsme jako duchové… nikdo nás nevidí. Nikdo nás neslyší,“ zamumlala jsem. Můj hlas zanikal ve vytí větru, ale zničehonic nastalo úplné ticho. Skoro jsem se lekla. Pak jsem pokračovala, protože mě něco napadlo. „Vzduchu kolem mě, utiš se. Ohni, vyčisti mi cestu. Vodo, odežeň ode mě sníh. Země, chraň mě, jak to jen půjde. A duchu, pomoz mi, ať nepodlehnu strachu.“ Sotva jsem to dořekla, zablýsklo se. Persefona zafrkala, uskočila stranou a spolu s ní se pohnula i bublina klidu, která nás obklopovala. Ano, bouře řádila dál a noc byla pořád studená a nepřátelská, ale já si pod ochranou živlů připadala naprosto vyrovnaná. Sklonila jsem hlavu a zašeptala: „Děkuju za tvoje úžasné dary, Nyx.“ V duchu jsem upřímně doufala, že si je zasloužím.
„Jedeme za Heathem,“ sdělila jsem Persefoně. Vyrazila vpřed vytrvalým cvalem a já uchváceně sledovala, jak jí od kopyt jako zázrakem odletuje sníh a led. Na kouzelných křídlech jsme se řítily tmou. Vždyť nás střežila bohyně, která je sama vtělená noc!
Cesta uběhla neuvěřitelně rychle. Vzaly jsme to po Utica Street a jely až ke křižovatce s výpadovkou na Broken Arrow, která byla přehrazená zátarasy s blikajícími světly. S mírně maniakálním úsměvem jsem s klisničkou zátarasy obešla a před námi se objevila naprosto prázdná silnice. Popustila jsem otěže a ona vyrazila směrem do centra. Sklonila jsem se co nejníž a přitiskla se jí ke krku. Za námi vlála přikrývka a mě napadlo, že vypadám jako nějaká hrdinka z červené knihovny. Stokrát radši bych cválala vstříc zakázanému mejdanu s někým, kdo mému královskému otci nepřipadal hoden mé ruky… Bylo mi ale jasné, že se řítím rovnou do pekel.
Navedla jsem Persefonu na sjezd, který vede k uměleckému centru a starému nádraží. V okolí školy ani na silnici jsem nikoho nepotkala, ale teď jsem spatřila bezdomovce, kteří se stahovali k autobusovému nádraží, a sem tam policejní auto. Nevydáváme žádný zvuk… jsme jako duchové… nikdo nás nevidí. Nikdo nás neslyší. Omílala jsem si tu modlitbu pořád dokola. Nikdo si nás nevšímal. Fakticky jsem si připadala jako duch, což mě popravdě moc neuklidnilo.
Konečně jsme dorazily k uměleckému centru a já přiměla Persefonu zpomalit. Vjely jsme na široký most, který se klenul nad přehlednou spletí starých železničních kolejí. V polovině jsem zastavila a zadívala se dolů na opuštěnou budovu nádraží. Vládla v ní tma a ticho. Díky paní učitelce Brownové, kterou jsem na Jižní střední měla na výtvarku, jsem věděla, že to kdysi bývala překrásná stavba ve stylu art deco, ale když ve městě přestala fungovat železnice, zůstala opuštěná a postupně zchátrala. Teď by se nejlíp hodila jako předloha Gotham City do Temného rytíře. (No jo, čtu komiksy. Vy snad ne?) Obrovská klenutá okna mi připomínala zuby a dvě vysoké věže vyvolávaly dojem zakletého hradu.
„Tamhle pojedeme,“ řekla jsem Persefoně. Byla udýchaná, ale nezdálo se, že by měla moc strach. Doufala jsem, že je to dobré znamení. Zvířata přece vycítí, když se blíží něco špatného, ne?
Dojely jsme na konec mostu a po cestičce plné děr dorazily k nádraží. Byla tam tma. Fakticky hustá tma. Vzhledem k mé neobyčejně pokročilé schopnosti nočního vidění by mě to správně vůbec nemělo rozrušovat, ale bohužel to tak nefungovalo. Upřímně řečeno jsem byla úplně bez sebe strachy. Krokem jsem navedla Persefonu k budově a začaly jsme kolem ní pomalu kroužit. Hledala jsem vchod, který mi popsal Heath.
Za chvíli jsem ho doopravdy našla. Rezavá železná roleta vypadala nedobytně, ale já si nedovolila ani chvilku váhat, abych náhodou necouvla. Slezla jsem z klisničky a odvedla ji k vstupnímu portálu, který byl částečně chráněný před větrem a sněhem. Přivázala jsem otěže k nějaké kovové trubce, nebo co to bylo, pečlivě Persefonu přikryla dekou a pár vzácných vteřin ji hladila a vykládala jí, jaká je báječná statečná holka a že budu hned zpátky. Říká se, že když něco hodně chcete, tak se vám to splní, a proto jsem to párkrát důrazně zopakovala. Co kdyby. Vůbec se mi nechtělo nechat ji tam samotnou. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě její přítomnost uklidňovala. Když jsem stála před zataraseným vchodem, nakukovala škvírkou dovnitř a snažila se něco rozeznat ve tmě, připadala jsem si zoufale sama.
Rozeznala jsem jenom nejasný obrys velké ponuré místnosti. Suterén strašidelné a bohužel až příliš obydlené budovy. Paráda. Tam dole je Heath, připomněla jsem si v duchu, chytila spodek rolety a škubla. Hladce vyjela nahoru, což dokazovalo, že ji někdo otevírá poměrně často. Jak jsem říkala, paráda.
Ukázalo se, že suterén není zdaleka tak odporný, jak jsem čekala. Zatlučenými přízemními okny pronikalo dovnitř pár proužků slabého světla a já si všimla, že tady zjevně občas bydlí bezdomovci. Zůstalo tu po nich docela hodně věcí: velké krabice, špinavé deky, dokonce nákupní vozík (jak ho tam dostali, to je mi záhadou). Kupodivu tam ale žádný bezdomovec nebyl. Místnost budila dojem, že se z ní všichni záhadně vypařili. Když uvážím, jaké bylo venku počasí, působilo to obzvlášť podivně. Dnes by přece tenhle relativně útulný suterén měl doslova praskat ve švech. Rozhodně byl lepší volba než zůstat na ulici nebo čekat frontu před útulkem. Navíc sněží už pár dní v kuse. Správně by tady měla být hlava na hlavě.
Jestli tu ale řádí nemrtvé příšery, pak je celkem pochopitelné, proč odsud bezdomovci zmizeli.
Nemysli na to. Najdi kanál a pak Heatha.
Kanálovou mříž jsem našla snadno, zamířila jsem totiž rovnou do nejtmavšího a nejodpornějšího kouta místnosti. Samozřejmě byla právě tam. Co jste čekali? Kde jinde by asi takový kanál byl? Sklesle jsem se na něj zadívala. Normálně bych se něčeho tak slizkého nedotkla ani za milion, natož abych tu mříž zvedla a slezla dolů.
Jenže mi nic jiného nezbývalo.
Mříž šla zvednout úplně bez problémů, stejně jako roleta u vchodu, takže bylo jasné, že nejsem první člověk/mládě/upír/příšera (nehodící se škrtněte), kdo tudy poslední dobou prošel. Slezla jsem po takovém železném žebříku, mohly to být tak tři metry, a ocitla se na začátku tunelu. Vážně to byl tunel, velký, vlhký a zaneřáděný, jak se na pořádnou stoku sluší. A mimochodem, byla v něm tma. Jako v pytli. Chvíli jsem jen tak stála a čekala, až se moje noční vidění té totální černotě přizpůsobí, jenže to bych tam taky mohla vystát důlek a já neměla času nazbyt. Potřebovala jsem najít Heatha. Úplně mě svrběla kůže touhou pohnout se kupředu.
„Drž se vpravo,“ zašeptala jsem. Hned jsem ale zase sklapla, protože i takový tichý zvuk se rozlehl stonásobnou ozvěnou. Obrátila jsem se doprava a vyrazila, jak nejrychleji jsem mohla.
Heath nekecal. Těch tunelů bylo fakt hodně. Tím, jak se každou chvíli větvily, mi připomínaly labyrint žížalích chodbiček. Zpočátku jsem narážela na další důkazy přítomnosti bezdomovců, ale postupně jsem krabice, odpadky a deky nacházela pořád míň, až zmizely úplně. Zbylo jen vlhko a černočerná tma. Tunely už nebyly hladké, pěkně klenuté a civilizované. Vlastně to byly spíš takové vykotlané nory. Vypadaly, jako by je prorazila tlupa totálně ožralých Tolkienových trpaslíků (ano, hádáte dobře, nečtu jen komiksy). Byla v nich příšerná zima, ale já ji skoro vůbec necítila.
Pořád jsem se držela vpravo a doufala, že Heath to nějak nepopletl. Napadlo mě, že bych mohla zastavit, soustředit se na volání jeho krve a znovu se napojit na náš otisk, ale něco mě hnalo vpřed. Instinkt mi nařizoval jít dál. Za každou cenu.
Ucítila jsem je dřív, než jsem je uviděla a uslyšela jejich sykot a šramocení. Byl to ten samý odporný plesnivý smrad, který jsem zaregistrovala při každém střetu u východní zdi. Došlo mi, že takhle páchne smrt, a podivila se, že mi to nedocvaklo dřív.
Vtom tmu, na kterou už jsem si stačila zvyknout, vystřídalo slabé mihotavé světlo. Zastavila jsem se a chvilku si rozmýšlela strategii. Tohle zvládneš, Zoey. Vyvolila si tě bohyně. Nandala jsi to upířím duchům. Tohle bude proti tomu brnkačka.
Pořád ještě jsem si „rozmýšlela strategii“ (lépe řečeno přemlouvala se k dalšímu kroku), když Heath vykřikl. Pak už nebyl na žádnou strategii ani motivační samomluvu čas. Vyrazila jsem směrem, odkud výkřik zazněl. No, asi bych vám měla vysvětlit, že upíři jsou silnější a rychlejší než lidi, a i když jsem teprve mládě, jsem poněkud předčasně vyspělá. Když tedy říkám vyrazila, myslím tím skutečně velice rychlý a naprosto tichý běh. Za pár vteřin už jsem byla u nich, ale připadalo mi to jako hodiny. Tunel končil takovým rozšířeným výklenkem. Přesně jak jsem si pamatovala, na skobě tam visela lucerna a vrhala na hrubé stěny groteskní stíny bytostí, které se shlukly v půlkruhu kolem Heatha. Ten stál na špinavé matraci a tiskl se zády ke zdi. Nějak se mu podařilo zbavit lepicí pásky kolem kotníků, ale zápěstí měl pořád pevně spoutaná. Na pravé paží měl čerstvou ránu. Jeho krev lákavě voněla.
To byla poslední kapka. Heath patří mně. Celá ta záležitost s krví mi možná je nepříjemná a taky je tu Erik, ale na tom teď vůbec nezáleží. Heath je můj a nikdo, nikdo nebude pít, co je moje.
Proletěla jsem hloučkem syčících potvor jako kule kuželkami a postavila se vedle něj.
„Zo!“ Na okamžik se zatvářil, jako když je úplně bez sebe radostí, a pak se mě jako správný muž pokusil odstrčit za sebe. „Bacha! Mají fakticky ostrý zuby a drápy.“ Šeptem dodal: „Tu jednotku rychlýho nasazení jsi nepřivedla, co?“
Mohl si do mě strkat, jak chtěl, ale já se ani nehnula. To víte, je to fajn kluk a tak, ale přece jenom člověk. Konejšivě jsem ho pohladila po spoutaných rukou a pak jsem jediným máchnutím šedou pásku přeřízla nehtem palce. Vyvalil oči a nevěřícně dal ruce od sebe.
Ušklíbla jsem se na něj. Už jsem se vůbec nebála, zato jsem byla parádně naštvaná. „Mám něco lepšího než zvláštní jednotku. Drž se za mnou a sleduj.“
Odstrčila jsem ho ke zdi, postavila se před něj a upřela pohled na sevřený půlkruh…
Fuj! Něco tak odporného jsem v životě neviděla. Bylo jich asi tak deset, možná víc. Měli křídově bílé vyzáblé obličeje, rezavě červené oči, a jak na mě vrčeli a syčeli, všimla jsem si, že mají špičaté zuby. A ty nehty! Ble! Dlouhé, žluté a evidentně pěkně nebezpečné.
„Je to mládě!“ plivl jeden z nich. „Má zzznamení jako dossspělá, ale je to jenom zzzrůda.“
Pořádně jsem se na něj podívala. „Elliotte!“
„Bývávalo. Nejsssem ten Elliott, kterého jsssi zzznala.“ Kýval hlavou ze strany na stranu jako had. Jeho planoucí oči najednou ztvrdly a ohrnul pysky. „Předvedu ti to…“
Vykročil ke mně nahrbený jako divoká kočka. Ostatní příšery si dodaly odvahu a taky se pohnuly kupředu.
„Bacha, Zo, jdou po nás,“ vyhrkl Heath a pokusil se nacpat přede mě.
„Ať si to zkusí,“ řekla jsem. Na chvilku jsem zavřela oči a soustředila se na sílu a teplo plamene, na to, jak dokáže ničit i čistit, a na Shaunee. „Ohni, přijď!“ Ucítila jsem v dlaních horko. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem, jak mi z rukou šlehají jasné žluté plameny.
„Nepřibližuj se, Elliotte! Když jsi ještě žil, byl jsi hrozný zmetek a smrtí se na tom evidentně nic nezměnilo.“ Elliott před mým ohněm ucouvl. Vykročila jsem kupředu a chtěla Heathovi říct, že odsud padáme a ať se drží za mnou, ale vtom se ozval dívčí hlas a já ztuhla jako přimrazená.
„To se pleteš, Zoey. Smrtí se mění spousta věcí.“
Hlouček příšer se rozestoupil a uličkou mezi nimi prošla Stevie Rae.
