26.kapitola
Na, Zoey, vypláchni si pusu.“
Naslepo jsem Erin poslechla, a když jsem v ústech ucítila čistou vodu, ulevilo se mi. Vyplivla jsem ji do nechutné mísy se zvratky.
„Ble, odneste to,“ vypravila jsem ze sebe, vdechla přitom kyselý pach a znovu se mi zvedl žaludek. Nejradši bych si zakryla obličej rukama a rozbrečela se, ale věděla jsem, že se na mě všichni koukají, a tak jsem se pomalu narovnala a zastrčila si vlhké vlasy za uši. Přepych v podobě hysterického záchvatu jsem si prostě nemohla dovolit. V hlavě už mi vířily myšlenky na to, co všechno musím bezpodmínečně udělat. Pro Heatha. Teď je důležitý on, ne já a moje přetížené nervy. „Musím okamžitě za Neferet,“ řekla jsem rázně a vstala. Překvapilo mě, že mi najednou zase slouží nohy.
„Půjdu s tebou,“ prohlásil Erik.
„Dík, ale já si nejdřív musím vyčistit zuby a dojít si pro boty.“ (Sešla jsem dolů jenom v tlustých ponožkách.) Vděčně jsem se na Erika usmála. „Jen si skočím do pokoje, hned budu zpátky.“ Všimla jsem si, že dvojčata mě evidentně hodlají doprovodit. „To zvládnu, prostě na mě chvilku počkejte, ano?“ Otočila jsem se a vyběhla ke schodům.
U svého pokoje jsem ale ani nezpomalila. Místo toho jsem pokračovala chodbou, zatočila doprava a zastavila se u dveří s číslem 124. Už jsem zvedla ruku, ale než jsem stačila zaklepat, dveře se otevřely.
„Tušila jsem, že to jsi ty.“ Afrodita mi věnovala chladný pohled, ale ustoupila stranou. „Pojď dál.“
Pokoj byl zařízený v hezkých pastelových barvách, což mě mírně zaskočilo. Asi jsem čekala, že to tam bude mít tmavé a strašidelné, že to bude něco jako pavučina černé vdovy.
„Nemáš ústní vodu? Zvracela jsem a mám děsnou pachuť na jazyku.“
Trhla bradou ke skříňce nad umyvadlem. „Posluž si. Kelímek je čistý.“
Vypláchla jsem si pusu a přitom si srovnala myšlenky. Nakonec jsem se k ní otočila. Rozhodla jsem se, že nebudu marnit čas zbytečnými žvásty a půjdu přímo k věci. „Jak poznáš, jestli máš opravdickou vizi, nebo se ti jenom něco zdá?“
Posadila se na jednu z postelí a shrnula si dozadu dlouhé, bezchybné blonďaté vlasy. „To je čistě instinktivní. Vize nejsou ani trochu příjemné, žádné obrázky orámované pitomými kytičkami jako ve filmech. Jsou na blití. Aspoň teda ty skutečné. V podstatě se dá říct, že když je ti fakticky zle, tak to nebyl sen, ale vize.“ Její modré oči mě zkoumavě přejely od hlavy k patě. „Měla jsi snad nějakou?“
„Měla jsem v noci sen, vlastně spíš noční můru. Jenomže teď jsem si skoro jistá, že to byla vize.“
Maličko zvlnila rty. „No, to ti nezávidím.“
Změnila jsem téma. „Jak je to s Neferet?“
Její tvář najednou zůstala úplně bezvýrazná. „Co tím myslíš?“
„Ty víš dobře co. Něco skrývá a není to nic dobrého. Chci vědět, co to je.“
„Jsi její mládě. Její oblíbenkyně. Nová vzorná holčička. Proč bych ti sakra měla něco vykládat? Možná jsem blondýna, ale blbá rozhodně nejsem.“
„Jestli si tohle o mně vážně myslíš, proč jsi mě varovala před tím lékem, co mi dala?“
Zadívala se do prázdna. „Moje první spolubydlící umřela šest měsíců potom, co sem nastoupila. Já si ten lék vzala. Něco… něco se mnou udělal. Nemohla jsem se toho zbavit.“
„Jak to myslíš? Co s tebou udělal?“
„Byla jsem po něm taková otupělá, všechno mi bylo jedno. Přestala jsem taky mít vize, i když jen na pár týdnů. A když jsem se konečně vzpamatovala, ani jsem si nevzpomínala, jak Venuše vypadala.“ Odmlčela se. „Tak se jmenovala. Venuše Davisová.“ Znovu se mi podívala do očí. „To proto jsem si začala říkat Afrodita. Byly jsme nejlepší kámošky a připadalo nám to jako bezva nápad.“ Ta vzpomínka ji evidentně rozesmutnila. „Dalo mi hodně práce si všechno zase vybavit, a tak mě napadlo, že ty nebudeš chtít na Stevie Rae zapomenout.“
„To teda nechci. Děkuju.“
„Už jdi. Ani jedné z nás by moc neprospělo, kdyby se rozneslo, že jsme se spolu bavily.“
Došlo mi, že má pravdu, a zamířila jsem ke dveřím. Vtom znovu promluvila.
„Předstírá, že je hodná, ale není. Světlo neznamená automaticky dobro a temnota zlo.“
Temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra. To mi řekla Nyx v den, kdy mě označili, a Afrodita teď pronesla v podstatě totéž.
„Jinými slovy, dávej si na Neferet pozor a nevěř jí,“ opáčila jsem.
„Přesně tak, ale ode mě to nemáš.“
„Co? Vždyť jsme spolu vůbec nemluvily.“ Zavřela jsem za sebou dveře a utíkala do pokoje. Tam jsem si opláchla obličej, vyčistila zuby, obula boty a vyrazila dolů do obýváku.
„Hotovo?“ zeptal se Erik.
„Půjdeme všichni,“ řekl Damien a ukázal na dvojčata, Jacka a Drewa.
Už jsem chtěla odmítnout, ale nakonec jsem to nedokázala. Popravdě jsem byla ráda, že zůstávají se mnou a evidentně cítí potřebu mě společnými silami chránit. Dlouho mě trápilo, že moje neobvyklá moc a zvláštní znamení, kterými bohyně dávala najevo, že si mě vyvolila, ode mě všechny odeženou a žádné kamarády mít už nikdy nebudu. Stal se ale pravý opak.
„Fajn, tak pojďte.“ Vykročili jsme ke dveřím. Netušila jsem, co vlastně Neferet řeknu. Jen jsem věděla, že už nesmím dál mlčet. Tušila jsem, že můj hrozný sen byl ve skutečnosti vize a že „přízraky“, které vídám, nejsou žádní duchové. Nejvíc mě ale děsilo, že možná opravdu dostaly Heatha. Když jsem pomyslela, v co se asi proměnila Stevie Rae, tuhla mi hrůzou krev v žilách, ale to nic neměnilo na faktu, že Heath zmizel a já možná vím, kdo (nebo spíš co…) za to může.
Ke dveřím jsme ale nedošli, protože se náhle otevřely a do místnosti vstoupila Neferet. Přinesla s sebou závan mrazivého vzduchu zvenčí. Za ní šli detektivové Marx a Martin. Měli na sobě modré péřové bundy zapnuté až ke krku a zasněžené čepice. Nosy jim zčervenaly zimou. Neferet vypadala jako vždycky: dokonale klidná, dokonale upravená a stoprocentně zdatná.
„Vida, Zoey, to je dobře. Aspoň tě nemusím hledat. Tady páni detektivové pro tebe mají dost špatnou zprávu a rádi by si s tebou chvilku popovídali.“
Vůbec jsem se na ni nepodívala a obrátila se přímo k policistům, což ji zjevně zaskočilo. „Slyšela jsem ve zprávách, že Heath zmizel. Pomůžu vám, jak jen budu moct.“
„Můžeme jít zase do knihovny?“ optal se detektiv Marx.
„Samozřejmě,“ řekla Neferet zdvořile.
Vykročila jsem za nimi, ale ještě jsem se otočila k Erikovi.
„Počkáme tu na tebe,“ řekl.
„Všichni,“ doplnil Damien.
Přikývla jsem a hodně se mi ulevilo. Vstoupila jsem do místnosti a detektiv Martin na mě okamžitě vypálil první otázku.
„Zoey, pověz nám prosím, kde jsi byla ráno mezi půl sedmou a půl devátou.“
„Byla jsem u sebe v pokoji. Nejdřív jsem telefonovala s babičkou a pak jsme si s Heathem chvíli psali esemesky.“ Vytáhla jsem z kapsy džínů mobil. „Ještě jsem je nesmazala, můžete se na ně podívat.“
„Svůj telefon jim ukazovat nemusíš, Zoey,“ vložila se do toho Neferet.
Přinutila jsem se k úsměvu. „To je v pohodě, mně to nevadí.“
Detektiv Martin si mobil vzal, projel si složky příchozích i odeslaných zpráv a opsal si je do notýsku.
„Viděla jsi Heatha dneska ráno?“ otázal se detektiv Marx.
„Ne. Prosil mě, jestli nemůže přijet, ale já mu to nedovolila.“
„Tady píšeš, že se spolu v pátek sejdete,“ poznamenal jeho kolega.
Ucítila jsem Neferetin přísný pohled. Zhluboka jsem se nadechla. Nejlepší bude, když se přiblížím pravdě, co nejvíc to půjde.
„Ano, chtěla jsem se s ním sejít v pátek po fotbale.“
„Zoey, víš přece, že udržovat styky s lidmi z předchozího života znamená vážné porušení školního řádu.“ Poprvé jsem si všimla, že slovo lidé vyslovuje znechuceným tónem.
„Vím a omlouvám se.“ Pak jsem jim pověděla skoro celou pravdu, vynechala jsem jenom sem tam nějakou drobnost, jako že jsem pila krev, že jsem se otiskla a že Neferet nevěřím ani nos mezi očima. „Jenže my se s Heathem známe už odmalička a já se s ním prostě nemůžu jen tak zčistajasna přestat bavit, i když to jinak nejde. Myslela jsem, že když se s ním sejdu a do očí mu řeknu, proč spolu nemůžeme chodit, pochopí to snáz. Nechtěla jsem nic dělat za vašimi zády, ale je to můj problém, chci ho vyřešit sama.“
„Takže dnes ráno jsi ho neviděla?“ zopakoval detektiv Marx.
„Ne. Psali jsme si ty esemesky a pak jsem šla spát.“
„Může ti někdo dosvědčit, že jsi byla ve svém pokoji a spala?“ zeptal se druhý detektiv a vrátil mi mobil.
„Pánové, už jsem vám vysvětlila, že Zoey včera utrpěla hroznou ztrátu,“ štěkla Neferet ledovým hlasem. „Její spolubydlící zemřela. Jak by jí někdo mohl dosvědčit, že byla u sebe…“
„Ehm, promiňte, Neferet, ale já nespala sama. Moje kamarádky Shaunee a Erin mě nechtěly nechat samotnou, a tak u mě přespaly.“ Damiena jsem z toho vynechala. Nebyl důvod komplikovat mu život.
„To bylo od nich opravdu hezké,“ pronesla velekněžka laskavě a hrozivou upírku ve vteřině vystřídala starostlivá matka. Ani nevíte, jak mi v tu chvíli připadala průhledná.
„Máte už nějakou stopu?“ zeptala jsem se detektiva Marxe. (Byl mi sympatičtější než ten druhý.)
„Ne. Jeho auto se našlo poblíž školní zdi, ale pořád hustě sněží, takže všechny případné stopy dávno zmizely.“
„Podle mého názoru byste neměli marnit čas výslechem mého mláděte, radši se po tom mládenci poohlédněte někde v příkopě,“ pronesla Neferet přezíravě. Měla jsem chuť začít na ni ječet.
„Prosím?“ obrátil se k ní Marx.
„Je přece jasné, co se stalo. Ten kluk se znovu pokusil dostat k Zoey. Ani ne před měsícem se s tou svou přítelkyní vyšplhali na naši zeď a chtěli ji odsud vysvobodit.“ Povýšeně mávla rukou. „Byl tehdy opilý a zfetovaný, tudíž se dá předpokládat, že dnes na tom byl stejně. To množství sněhu ho ale zaskočilo a asi někde spadl do příkopu. Tam přece opilci obvykle končí, nemám pravdu?“
„Je to středoškolský student, madam, žádný opilec. Jeho rodiče i přátelé tvrdí, že se už měsíc alkoholu nedotkl.“
Neferet se tiše zasmála, čímž dala jasně najevo, co si o tom myslí. Marx jí k mému údivu už dál nevěnoval pozornost a pronikavě se zadíval na mě. „Co myslíš ty, Zoey? Pár let jste spolu chodili, viď? Nenapadá tě, kde by mohl být?“
„Tady to vůbec neznal. Kdybyste našli jeho auto na Oak Grove Road v Broken Arrow, to by bylo něco jiného. Tam se nějaký ten pivní mejdan vždycky našel.“ Nemyslela jsem to jako vtip, zvlášť po Neferetiných hnusných narážkách, ale detektiv zjevně jen stěží potlačil úsměv. Najednou mi připadal fajn, jako někdo, s kým se dá mluvit. Než jsem si to stihla rozmyslet, vyhrkla jsem: „Ale ráno jsem měla o Heathovi zvláštní sen a myslím, že to mohla vlastně být vize.“
Nastalo ohromené ticho a do něj zazněl velekněžčin strohý přísný hlas. „Zoey, nikdy dřív se u tebe věštecké nadání neprojevilo.“
„Já vím.“ Schválně jsem to řekla hodně nejistě a trochu vyplašeně (i když to druhé jsem zas tak moc nepředstírala). „Ale stejně je to zvláštní, protože jsem v tom snu viděla Heatha u východní zdi. Tam se na něj vrhli.“
„Kdo se na něj vrhl, Zoey?“ zeptal se detektiv Marx. Zjevně mě bral úplně vážně.
„Nevím.“ V tom jsem nelhala. „Ale nebyli to upíři ani mláďata. Byly to čtyři postavy v pláštích.“
„Viděla jsi, kam ho odvlekli?“
„Ne, začala jsem křičet a probudila se.“ Do očí mi vhrkly slzy, a nebylo to žádné divadýlko. „Měli byste prohledat okolí školy. Něco se tady děje, někdo unáší kluky, ale my to nejsme.“
„Ovšemže to nejsme my.“ Neferet ke mně přistoupila, objala mě kolem ramen, konejšivě mi stiskla paži a mateřským tónem něco zamumlala. „Pánové, Zoey už to vaše vyslýchání pro dnešek stačilo. Co kdybych vás zavedla za Shaunee a Erin? Určitě její alibi potvrdí.“
Alibi. Z toho slova mi přejel mráz po zádech.
„Kdyby sis ještě na něco vzpomněla nebo se ti zdály nějaké další neobvyklé sny, můžeš se na mě kdykoli obrátit, ve dne i v noci,“ řekl detektiv Marx.
Dal mi už druhou navštívenku. Rozhodně se nedal odbýt snadno. Vzala jsem si ji a poděkovala mu. Neferet jim pokynula, aby ji následovali zpátky do společenské místnosti, ale on zůstal pozadu a pak se ke mně znovu otočil.
„Moji sestru, dvojče, označili před patnácti lety a úspěšně dokončila proměnu,“ řekl tiše. „Správně měla na svou lidskou rodinu zapomenout, ale neudělala to a zůstali jsme si blízcí. Když říkám, že mi můžeš kdykoli zavolat a s čímkoli se mi svěřit, myslím to vážně. Můžeš mi důvěřovat.“
„Detektive Marxi?“ Neferet stála ve dveřích a významně na něj hleděla.
„Jenom jsem Zoey ještě děkoval a vyjádřil jí upřímnou soustrast, když jí umřela spolubydlící,“ prohlásil nevzrušeně a rázně vyšel ven.
Já zůstala a rovnala si myšlenky. Marxova sestra je upírka? No, na tom vlastně není nic zvláštního. Zvláštní je, že ji má pořád rád. Možná se mu fakticky dá věřit.
Vtom klaply dveře a já sebou překvapeně trhla. Stála tam Neferet a upřeně se na mě dívala.
„Ty ses s Heathem otiskla?“
Na okamžik mě zachvátila děsná panika. Ona do mě vidí! Byla jsem naivní. Proti téhle velekněžce jsem bezmocná. Jenomže pak jsem ucítila lehounký závan větru, který tam neměl co dělat… teplo neviditelného ohně… svěží jarní déšť… sladkou vůni zelené louky… Mou duši zaplavil mocný příval živelných sil. S novou sebedůvěrou jsem se jí zadívala do očí.
„Vždyť jste říkala, že ne! Povídala jste, že to, co se stalo na té zdi, k otisku zdaleka nestačí.“ Vložila jsem do svého hlasu pořádnou dávku zmatku a rozčilení.
Téměř neznatelně se uvolnila. „Tehdy ses s ním podle mě opravdu otisknout nemohla. Od té doby jste spolu nebyli? Nenapila ses z něj zase?“
„Zase?“ Znělo to otřeseně, protože tak na mě vždycky působila sebemenší myšlenka na Heathovu svůdnou, ale nebezpečnou krev. „Já jsem se z něj tenkrát přece nenapila, ne?“
„Kdepak, samozřejmě že ne,“ ujistila mě. „Bylo to naprosto bezvýznamné, nemusíš mít strach. To ten sen. Napadlo mě, jestli ses se svým klukem nesešla ještě jednou.“
„Bývalým klukem,“ opravila jsem ji automaticky. „Ne. Ale psal mi mraky esemesek a pořád se mi snažil dovolat, tak jsem se rozhodla, že se s ním sejdu a jednou provždycky mu vysvětlím, že už spolu nesmíme být. Omlouvám se. Měla jsem vám to říct, ale chtěla jsem si s tím poradit sama. Je to koneckonců můj problém. Co jsem si uvařila, to si taky sním.“
„Vážím si toho, že jsi tak zodpovědná, ale podle mého názoru nebylo zrovna moudré vykládat těm policistům, že tvůj sen mohla být vize.“
„Když ono to působilo tak reálně,“ pípla jsem.
„Já ti věřím, Zoey. Vzala sis ten lék, který jsem ti včera poslala?“
„Myslíte tu bílou vodičku? Ano, Shaunee mi ji dala.“ A taky že dala, až na to, že jsem ji vylila.
Velekněžka se uvolnila ještě víc. „Výborně. Kdyby se ti zdál nějaký další znepokojivý sen, přijď za mnou, namíchám ti silnější dávku. Pak by noční můry měly přestat. Zjevně jsem podcenila míru stresu, který na tebe působí.“
To nebylo jediné, co podcenila.
Usmála jsem se. „Děkuju, Neferet. Jste moc hodná.“
„Teď bys měla jít zpátky za svými kamarády. Střeží tě jako oko v hlavě a určitě už o tebe mají starost.“
Přikývla jsem a šla s ní zpátky do obýváku. Když mě přede všemi objala a láskyplně se se mnou rozloučila, jako bych byla její dcera, jen stěží jsem potlačila znechucení. Vlastně tu matku hrála dobře. Byla úplně jako moje máma, Linda Hefferová. Žena, která mě zradila kvůli chlapovi a které víc než na mně záleželo na tom, jak vypadá před ostatními. Neferet a Linda se jedna druhé podobaly čím dál víc.
