24. kapitola
Když jsem vylezla z koupelny, Shaunee s Erin seděly na posteli, která patřívala Stevie Rae. Mezi nimi ležel podnos s miskou polévky, několika sušenkami a plechovkou coly. Holky si tiše povídaly, ale jakmile jsem se objevila, zmlkly.
S povzdechem jsem si sedla na svoji postel. „Jestli se v mojí přítomnosti budete chovat, jako bych byla duševně labilní, tak se doopravdy sesypu.“
„Promiň,“ zamumlaly jednohlasně a provinile se po sobě koukly. Shaunee mi podala tác. Zadívala jsem se na jídlo, jako kdybych netušila, k čemu souží.
„Musíš něco sníst, aby sis mohla vzít ten lék od Neferet,“ pobídla mě Erin.
„A taky ti to udělá dobře,“ řekla její ségra.
„Mně už dobře nikdy nebude.“
Erin vhrkly do očí slzy. „To neříkej, Zoey. Jestli už nikdy nebude dobře tobě, tak nám taky ne.“
„Musíš se snažit, Zoey. Stevie Rae by se na tebe určitě zlobila, žes to vzdala,“ zahuhňala Shaunee a popotáhla.
„To je fakt.“ Vzala jsem lžíci a polkla doušek polévky. Byla to slepičí nudlová, a jakmile mi sklouzla do krku, její teplo a známá chuť se mi rozlily po celém těle a zahnaly aspoň trošku té příšerné zimy, která mě držela ve spárech.
„Když se Stevie Rae fakticky naštvala, přes ten šílený venkovský přízvuk jí skoro nebylo rozumět,“ řekla Shaunee.
Já i Erin jsme se usmály.
„Lidiiii, nechte tohoooo,“ zaintonovala Erin. Tahle slova dvojčata slyšela nejmíň milionkrát.
Naše úsměvy se ještě rozšířily a já zjistila, že je najednou o hodně snazší spolknout další lžíci polévky. Už jsem v sobě měla polovinu misky, když mě něco napadlo. „Upíři jí nevystrojí pohřeb ani nic podobného, že ne?“
Ségry zavrtěly hlavou. „Ne,“ potvrdila Shaunee.
„To se tady nedělá,“ podotkla Erin.
„Někteří rodiče určitě pohřeb uspořádají, ale doma.“
„To je fakt, ségra,“ řekla Erin. „Ale nikdo odsud kvůli tomu asi nepojede až do…“ Zarazila se. „Jak se jmenuje ta prérijní díra, odkud Stevie Rae přišla?“
„Henrietta,“ ozvala jsem se. „Jejich školní maskot byla načepýřená slepice.“
„Slepice?“ vyhrkla dvojčata unisono.
Přikývla jsem. „Stevie Rae z toho taky nebyla moc nadšená. Venkov sice zbožňovala, ale tohle bylo i na ni trochu silné kafe.“
„Ještě aby ne,“ zamumlala Shaunee.
Otřásla jsem se. „Načepýřená slepice. Já proti ptákům nic nemám, ale…“ Uvědomila jsem si, co ze mě právě vypadlo, dvojčata evidentně taky. „Já proti ptákům nic nemám!“ zopakovaly jsme všechny a bláznivě jsme se rozchechtaly, i když nám zároveň vyhrkly slzy. „Tak tohle by Stevie Rae totálně odrovnalo,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem se konečně trochu uklidnila.
„Myslíš, že se z toho dostaneš, Zoey?“ zeptala se Shaunee, už zase vážná.
„Dostaneš, viď?“ zaprosila Erin.
„Asi jo,“ odpověděla jsem.
„Jak?“ řekla Shaunee.
„No, to ještě nevím. Podle mě to prostě budeme muset brát pomalu, den po dni.“
Překvapeně jsem zjistila, že už jsem snědla všechnu polévku. Vážně mi udělala dobře, bylo mi celkem teplo a připadala jsem si trochu víc normálně. A taky na mě padla neskutečná únava. Dvojčata si asi všimla, že mi klesají víčka, protože Erin vzala podnos a Shaunee mi podala lahvičku s mléčnou tekutinou.
„Neferet povídala, že máš tohle vypít. Nebudou tě pak trápit zlé sny.“
„Dík.“ Vzala jsem si ji, ale nevypila. Holky se zarazily a zadívaly se na mě. „Vezmu si to za chvilku, až si dojdu na záchod. Nechte mi tady tu colu, ať to mám čím zapít, kdyby to bylo hnusné.“
To jim zjevně stačilo. Než odešly, Shaunee se ještě naposled ujistila: „Zoey, nepotřebuješ ještě něco?“
„Ne, ale díky.“
„Brnkneš nám, kdybys přece jen něco potřebovala, viď?“ ozvala se Erin. „Slíbily jsme Stevie Rae…“ Zlomil se jí hlas a Shaunee dokončila větu za ni. „Slíbily jsme jí, že se o tebe postaráme, a my slovo dodržíme.“
„Brnknu vám,“ řekla jsem.
„Fajn,“ pronesly obě najednou. „Dobrou…“
„Dobrou!“ zavolala jsem, ale dveře už za nimi zaklaply.
Jakmile odešly, vylila jsem hustou bílou tekutinu do umyvadla a lahvičku vyhodila.
Zůstala jsem sama. Podívala jsem se na budík. Šest ráno. Neuvěřitelné. Stačí pár hodin a stane se tolik věcí… Snažila jsem se tomu bránit, ale v duchu jsem si stejně pořád přehrávala, jak Stevie Rae umírá. Jako bych měla za víčky nějaké prokleté promítací plátno. Vtom mi zazvonil mobil. Trhla jsem sebou a podívala se, kdo to je. Babička! Zaplavila mě neuvěřitelná úleva. Honem jsem telefon zvedla a silou vůle polkla slzy.
„To jsem ráda, že voláš, babi!“
„Ptáčátko, zdálo se mi o tobě a vzbudilo mě to. Nestalo se ti nic?“ Její ustaraný tón svědčil o tom, že už něco tuší, což mě vůbec nepřekvapilo. Jsme s babičkou odjakživa propojené.
„Stalo. To nejhorší,“ šeptla jsem a znovu se rozbrečela. „Stevie Rae dneska umřela.“
„Zoey, to je mi opravdu hrozně moc líto!“
„Umřela mi v náručí, babi, jenom pár minut potom, co ji Nyx obdařila nadáním pro zemi.“
„Určitě to pro ni bylo mnohem snazší, když jsi s ní zůstala až do konce.“ Z babiččina hlasu bylo poznat, že taky pláče.
„Zůstali jsme s ní všichni, co spolu kamarádíme.“
„A jistě s ní byla i Nyx.“
„Byla,“ vzlykla jsem. „Bohyně s ní určitě byla, ale já to nechápu, babi. To přece nedává smysl, že jí Nyx dala tak vzácný dar a potom ji nechala umřít.“
„Smrt nikdy nedává smysl, když umře někdo mladý. Věřím ale, že vaše bohyně při Stevie Rae stála. Tvoje kamarádka sice odešla moc brzy, ale teď jistě klidně odpočívá s Nyktou.“
„To doufám.“
„Hned bych za tebou přijela, ale silnice jsou kvůli sněhu úplně neprůjezdné. Budu se dnes aspoň postit a za Stevie Rae se pomodlím, co říkáš?“
„Děkuju, babi. Určitě by si toho vážila.“
„Holčičko, musíš se přes to přenést.“
„Ale jak, babi?“
„Její památku nejlíp uctíš tím, že budeš žít tak, aby na tebe mohla být pyšná. Že budeš žít tak trochu i za ni.“
„Jenže to je hrozně těžké, babi, a dospělí po nás navíc chtějí, abychom na mláďata, která umřou, zapomněli. Zacházejí s námi, jako bychom byli zpomalovací prahy. Překážejí ti, tak šlápneš na brzdu, trochu to s tebou hodí a zas jedeš dál.“
„Nerada bych nějak kritizovala vaši velekněžku nebo ostatní dospělé upíry, ale to mi nepřipadá moc moudré. Když smrt zameteš pod koberec, jenom tě tíží o to víc.“
„Přesně to si myslím taky. Ani Stevie Rae se to nelíbilo, říkala to.“ Vtom mě něco napadlo a instinkt mi napověděl, že je to správná myšlenka. „Můžu to změnit. I kdyby se mi to pokusili zakázat, postarám se, aby se na Stevie Rae nezapomnělo. Ona žádný zpomalovací práh nebyla a nebude.“
„Ať z toho nemáš průšvih, zlatíčko.“
„Babi, jsem nejnadanější mládě v celých upířích dějinách. Když mi na něčem záleží, nějaký drobný průšvih mě nesmí odradit.“
Babička chvilku mlčela. „No, to máš asi pravdu, ptáčátko,“ ozvala se nakonec.
„Mám tě moc ráda, babi.“
„Já tebe taky, u-we-tsi a-ge-hu-tsa.“ Čerokézské slovo pro dceru ve mně vyvolalo pocit, že jsem v bezpečí a někdo mě má pořád rád. „Teď se pokus usnout. Víš přece, že se za tebe budu modlit a požádám duchy našich pramátí, aby tě střežili a přinesli ti útěchu.“
„Děkuju, babičko. Ahoj.“
„Na shledanou, ptáčátko.“
Zaklapla jsem telefon. Cítila jsem se teď daleko líp. Než jsem si popovídala s babičkou, zdálo se mi, že mi na prsou leží nějaká obrovská neviditelná tíha, ale najednou mi připadala o něco menší a mohla jsem snáz dýchat. Vlezla jsem si pod deku. Dvířky pro kočku vklouzla do pokoje Nala, vyskočila ke mně na postel a mňaufla. Pohladila jsem ji a sdělila jí, že se mi po ní stýskalo. Pak jsem se zahleděla na prázdnou postel naproti. Moje mrzutá kočka Stevie Rae vždycky rozesmála, protože jí prý hrozně připomínala naštvanou babku. Měla ji ale ráda stejně jako já. V očích mě zase začaly pálit slzy a napadlo mě, jestli existuje nějaká hranice, za kterou už nebudu fyzicky schopná plakat. V tu chvíli pípnutí ohlásilo, že mi na mobil přišla zpráva. Protřela jsem si oči a zase telefon otevřela.
Ses v poho? Neco se deje.
Napsal to Heath. No, aspoň už jsem stoprocentně věděla, že jsme propojení otiskem. Neměla jsem ponětí, co si s tím počnu.
Hrozny den. Moje nej kamoska umrela.
Odpověď dlouho nepřicházela, až jsem si začala myslet, že neodepíše. Pak mobil zase zapípal.
Taky mi umreli kamosi.
Zavřela jsem oči. Jak jsem mohla zapomenout, že Heathovi v posledních dnech zavraždili dva kamarády? Vim jak se citis. Odepsala jsem.
Ja taky. Mam prijet? Odpověděl hned.
Celým tělem mi okamžitě projela šílená touha napsat „ano!“. Vyděsilo mě to, ale vlastně na tom zase nic moc divného nebylo. Tak ráda bych se mu vrhla do náruče a na všechno zapomněla… nechala se unést svůdnou rudou krví…
Ne, vyťukala jsem rychle, ale ruce se mi třásly. Mas skolu.
Nemam! Snehova kalamita!
Usmála jsem se a pár blažených vteřin vzpomínala na časy, kdy sníh znamenal miniprázdniny, které jsme s kamarády strávili blbnutím v závějích, koukáním na filmy z půjčovny a pojídáním pizzy. Pak mi přišla další zpráva a vytrhla mě z nostalgie.
V pa se sejdem a bude ti lip.
Povzdychla jsem si. Úplně jsem zapomněla, že se s ním mám v pátek po zápase sejít. Neměla bych to dělat. Správně bych měla jít za Neferet, všechno jí hezky vyklopit a nechat ji, ať se o to postará.
Neferet lže, ozval se mi v hlavě Afroditin hlas. Ne. Ke svojí mentorce jít nesmím, a ne jen proto, že mě před ní Afrodita varovala. Něco skrývá. Nemůžu jí svěřit nic důvěrného. Další pípnutí.
Zo?
Byla jsem tak děsně unavená, že jsem se nedokázala pořádně soustředit. Už jsem se chystala napsat „ne“ a vysvětlit mu, že se prostě a jednoduše vídat nesmíme, i když bych strašně ráda. Dokonce jsem vyťukala N a E. Najednou jsem se ale zarazila, smazala je a odhodlaně napsala: OK.
A co? Připadalo mi, že se můj život párá jako starý svetr. Zkrátka jsem Heatha nechtěla odmítnout a neměla jsem nejmenší chuť přemýšlet o nějakém otisku a vůbec.
OK! odpověděl bleskurychle.
Znovu jsem si povzdychla, vypnula telefon a ztěžka se posadila. Pohladila jsem Nalu, zadívala se do prázdna a zoufale si přála, aby se dal nějak vrátit čas. Stačilo by o den… nebo o rok… Najednou jsem si všimla, že upíři neodnesli úplně všechno. Zapomněli na starý, ručně šitý přehoz, který spolubydlící vždycky měla složený v nohách postele. Položila jsem Nalu na polštář, vstala a došla si pro něj. Pak jsme se pod něj zahrabaly.
Připadalo mi, že každá molekula mého těla umírá únavou, ale usnout jsem nemohla. Asi mi chybělo tiché pochrupování Stevie Rae a pocit, že nejsem sama. Zaplavil mě strašlivě hluboký smutek a napadlo mě, že se v něm možná nadobro utopím.
Vtom někdo dvakrát zaťukal na dveře a ty se pomalu otevřely. Nadzvedla jsem se a spatřila Shaunee s Erin, obě v pyžamu a v bačkorách. V náručí nesly polštáře a deky.
„Můžeme u tebe přespat?“ zeptala se Erin.
„Nechceme být samy,“ řekla Shaunee.
„Jo, a myslely jsme, že ty třeba taky,“ uzavřela proslov její ségra.
„To teda nechci.“ Spolkla jsem další příval slz. „Pojďte dál.“
Vklouzly dovnitř, jen okamžik zaváhaly a vlezly si do postele Stevie Rae. Jejich dlouhosrstý stříbrošedý kocour Belzebub si vyskočil mezi ně. Nala zvedla hlavu z polštáře a změřila si ho, ale pak usoudila, že nestojí za její vznešenou pozornost, zase se stočila a usnula.
Už jsem usínala, když zaklepal někdo další. Dveře se ale neotvíraly, a tak jsem zavolala: „Kdo je to?“
„Já.“
Dvojčata vykulila oči a já šla honem otevřít. Na chodbě stál Damien ve flanelovém pyžamu s medvídky ozdobenými růžovými mašlemi. Vypadal trochu urousaně a ve vlasech měl pár vloček, které nestačily roztát. Nesl si spacák a polštář. Popadla jsem ho za ruku a rychle ho vtáhla dovnitř. Spolu s ním do pokoje vklouzla i jeho mourovatá kočička Cameron.
„Co tě to napadlo, Damiene? Budeš mít děsný průšvih, jestli tě tady někdo nachytá.“
„Jo, je dávno po večerce,“ řekla Erin.
„Co kdybys nás, nedotčené panny, chtěl třeba zprznit?“ pronesla Shaunee. Pak se podívala na svoji ségru a obě se rozchechtaly tak nakažlivě, že jsem se usmála. Bylo zvláštní, že přes všechen ten hrozný smutek nás dokázalo něco pobavit, ale dvojčata brzo zmlkla.
„Stevie Rae by si nepřála, abychom přestali mít radost ze života,“ přerušil tíživé mlčení Damien, přešel doprostřed místnosti a rozložil si na zem mezi postelemi spacák. „A přišel jsem, protože teď musíme být spolu, a ne proto, abych tady některou z vás zprznil, i kdyby tady náhodou nějaká panna ještě zbyla. Ačkoli samozřejmě oceňuju, že znáte takové pěkné knižní slovo.“
Dvojčata zafrkala, ale tvářila se spíš pobaveně než uraženě. V duchu jsem si řekla, že s nimi někdy musím hodit řeč o sexu.
„No, jsem ráda, že jsi tady, ale bude pěkná fuška propašovat tě ráno ven, když bude dole sto padesát holek snídat a chystat se do školy,“ podotkla jsem a už mi v hlavě bzučely fantastické únikové strategie.
„S tím si nedělej starosti. Upíři ráno oznámí, že škola je kvůli sněhové kalamitě zavřená. Dole bude tím pádem úplně prázdno a já odsud v pohodě vyklouznu, kdy se mi zachce.“
„Oznámí to ráno? Jako že nás nechají vstát, obléknout se, sejít dolů a pak se teprve dozvíme, že výuka odpadá? To je opruz,“ postěžovala jsem si.
Z tónu Damienova hlasu bylo jasné, že se usmívá. „Hlásí to už od večera v místních rádiích o všech ostatních školách. Jenže ty a Stevie Rae po ránu nikdy zprávy…“ Věta zůstala viset ve vzduchu a já si uvědomila, že na okamžik zapomněl, že Stevie Rae je mrtvá.
„No jo,“ vyhrkla jsem rychle, abych to zamluvila. „Vždycky jsme poslouchaly country. To byste nevěřili, jak rychle jsem se dokázala vypravit, jen abych tomu unikla.“ Kamarádi se tiše zasmáli. Počkala jsem, až bude zase klid, a řekla: „Já na ni nezapomenu a nebudu předstírat, že se mě její smrt vůbec nedotkla.“
„Já taky ne,“ prohlásil Damien.
„Ani já ne,“ přidala se Shaunee.
„Přesně, ségra,“ přisvědčila Erin.
„Myslela jsem, že když mládě dostane od Nykty nadání, tohle se mu nemůže stát. Prostě… Prostě jsem myslela, že to nejde.“
„Nikdo nemůže mít jistotu, že proměnu přežije, ani ti, kterým bohyně projevuje přízeň,“ řekl tiše Damien.
„Další důvod, proč musíme držet při sobě,“ ozvala se Erin.
„Jinak to překonat nedokážeme,“ doplnila ji Shaunee.
„Domluveno. Budeme držet při sobě,“ uzavřela jsem tohle téma jednou provždy. „A slíbíme si, že kdyby došlo k nejhoršímu a nezvládl to ještě někdo z nás, ostatní na něj nezapomenou a nedovolí to ani jiným.“
„Slibujeme,“ pronesli mí tři přátelé vážně.
Pak jsme konečně všichni zavřeli oči. Pokoj už mi nepřipadal tak strašně prázdný a opuštěný jako předtím, a než jsem usnula, zašeptala jsem: „Děkuju, že jsem nezůstala sama…“ Nebyla jsem si jistá, komu děkuju, jestli svým kamarádům, bohyni nebo Stevie Rae.
