20. kapitola
„Shaunee, Erin, Stevie Rae, zapalte všechny bílé svíčky. Damiene, postav prosím ty barevné na správná místa. Já zkontroluju, jestli je na Nyktině stole všechno, co tam má být.“
„Levou…“ řekla Shaunee.
„… zadní,“ vpadla jí do toho Erin.
„Tlapou,“ zakončila Stevie Rae a dvojčata protočila oči.
„Ty svíčky v barvách živlů zůstaly ve skladu?“ zeptal se Damien.
„Jo!“ zavolala jsem přes rameno. Už jsem byla na půl cesty do kuchyňky. Blahopřála jsem si, že jsem velký tác s čerstvým ovocem, sýry a několika druhy masa připravila předem. Teď stačilo vytáhnout ho spolu s lahví vína z lednice a hezky všechno naaranžovat na stolek uprostřed velkého kola z bílých svíček, kde už stál ozdobný pohár, krásná soška bohyně, elegantní zapalovač a fialová svíce, která bude zastupovat ducha, poslední živel, jejž přivolám do kruhu. Stůl symbolizoval hojnost darů, jimiž Nyx požehnala upíry a mláďata, své děti. Tahle část příprav se mi zvlášť líbila, báječně jsem se u toho uvolnila a to jsem v tu chvíli potřebovala ze všeho nejvíc. Naaranžovala jsem jídlo a víno a v duchu si přitom opakovala slova rituálu, který začne za – podívala jsem se na hodiny a stáhl se mi žaludek – patnáct minut. V rekreačním pavilonu už se začala scházet mláďata, ale všechna byla celkem potichu, v hloučcích postávala v koutech veliké místnosti a pozorovala, jak dvojčata a Stevie Rae zapalují bílé svíčky vyznačující obvod kruhu. Možná nejsem jediná, kdo je dneska nervózní. To, že jsem se stala předsedkyní Dcer temnoty, znamená velkou změnu. V uplynulých dvou letech stála v jejich čele Afrodita a školní organizace se proměnila v uzavřený snobský klub protekčních mláďat, která ostatní jen tyranizovala a vysmívala se jim.
No, ode dneška to bude jinak.
Pohlédla jsem na kamarády. Než jsme vyrazili sem do rekreačky, převlékli jsme se. Aby se nikdo netloukl s těmi nádhernými šaty od Erika, všichni si vzali černé věci. Asi tak pomilionté jsem se na sebe podívala. Šaty byly jednoduché, ale naprosto dokonalé. Měly hluboký kulatý výstřih (ale zase ne tak hluboký jako Afroditiny vyzývavé obřadní róby), dlouhé rukávy, přiléhavý vršek a dlouhou nabranou sukni až skoro na zem. Látka splývala v elegantních záhybech a stříbrné plíšky se ve světle svíček při každém pohybu blyštěly. Třpytil se i můj přívěsek, který se houpal na stříbrném řetízku. Podobný náhrdelník nosí všechny Dcery a Synové temnoty, ale na mém je pár zvláštností – symbol trojitého měsíce mám posázený granáty a kromě toho se takový náhrdelník našel u mrtvoly lidského kluka. No dobře, nebyl to konkrétně ten můj, ale jiný. Jenom vypadal stejně. Úplně stejně.
Ne. Dnes nebudu myslet na žádné špatné věci. Budu se soustřeďovat jen na pozitivní myšlenky a na svoje první veřejné vyvolávání kruhu. Damien se vrátil s velkým podnosem, na němž stály čtyři svíce, které představovaly čtveřici živlů: žlutá vzduch, červená oheň, modrá vodu a zelená zemi. Moje fialová svíce už byla připravená na Nyktině stole. S úsměvem jsem si pomyslela, že to mým přátelům v černém a se stříbrnými náhrdelníky fakticky sluší. Stevie Rae už stála v kruhu na nejsevernější pozici, která náleží zemi. Damien jí podal zelenou svíci. Dívala jsem se přímo na ně, a tak jsem na vlastní oči viděla, co se stalo. Jakmile se spolubydlící svíce dotkla, vytřeštila oči a vydala zvláštní zvuk, něco mezi výkřikem a prudkým nádechem. Damien se lekl a ucouvl tak nešikovně, že musel ostatní svíce přidržet, aby se mu neskutálely na zem.
„Cítil jsi to?“ řekla Stevie Rae, a přestože její hlas zněl tlumeně, zároveň se rozlehl po celé místnosti.
Damien vypadal kapku otřeseně, ale přikývl. „Ano, a tu vůni taky.“
Potom se oba otočili ke mně.
„Ehm, Zoey, mohla bys sem na chvilku jít?“ požádal mě Damien. Už zase mluvil normálně, a kdybych neviděla, co se mezi nimi odehrálo, asi bych prostě myslela, že potřebují poradit se svíčkami nebo něco.
Jenže já to viděla, takže místo abych na ně zahulákala ze středu kruhu, rychle jsem k nim zamířila a tiše se zeptala: „Co se děje?“
„Pověz jí to,“ pobídl kamarád Stevie Rae.
Spolubydlící pořád třeštila oči, vypadala zaskočeně a dost šokovaně. „Ty tu vůni necítíš?“
Zamračila jsem se. „Vůni? O čem…“ A vtom jsem to ucítila. Čerstvě posečená tráva, zimolez a ještě něco, přísahám, že to vonělo přesně jako zoraná hlína na babiččiných levandulových polích. „Cítím to,“ připustila jsem rozpačitě. „Ale vždyť jsem zemi ještě nepřivolala.“ Moje nadání, čili moc propůjčená Nyktou, spočívá v tom, že umím zhmotnit všech pět živlů. Ani po měsíci ještě přesně nevím, co všechno vlastně dokážu, ale když vykouzlím kruh a přivolám do něj živly, každý z nich se hmatatelně projeví. Když přivolám vzduch, zavane kolem mě vítr. Oheň mě celou rozehřeje (a upřímně řečeno se děsně zpotím). S vodou zase přichází závan chladivého moře, a když přivolám zemi, provází ji přírodní vůně a dokonce cítím pod nohama trávu (i když mám na sobě boty, což je docela divné).
Damien se zničehonic prudce nadechl a rozzářil se v širokém úsměvu. „Stevie Rae má nadání pro zemi!“
„Ehe?“ řekla jsem inteligentně.
„Leda ve snu,“ vzdychla spolubydlící.
„Něco zkusíme,“ pokračoval. Jeho vzrušení ještě vzrostlo. „Zavři oči, Stevie Rae, a mysli na zemi.“ Střelil po mně pohledem. „A ty na ni pro změnu nemysli.“
„Fajn,“ vyhrkla jsem. Jeho nálada byla nakažlivá. Bylo by super, kdyby Stevie Rae měla nadání pro zemi. Takové spojení se živlem je strašně mocný dar, a jestli bohyně takhle požehnala mojí nejlepší kamarádce, zblázním se radostí.
„Dobře.“ Stevie Rae to sice řekla dost nejistě, ale poslušně zavřela oči.
„Co se děje?“ ozvala se Erin.
„Proč má zavřené oči?“ zajímala se Shaunee. Pak zavětřila. „A proč je tady cítit seno? Stevie Rae, jestli sis koupila nějaký parfém pro kovbojky, omlátím ti ho o hlavu.“
„Psst!“ Damien si položil prst na rty a umlčel ji. „Vypadá to, že u Stevie Rae se projevilo nadání pro zemi.“
Shaunee zamrkala. „Cože to?“
„Ty jo,“ hlesla Erin.
„Jak se mám soustředit, lidi, když mi do toho pořád kecáte?“ postěžovala si spolubydlící, otevřela oči a probodla dvojčata káravým pohledem.
„Sorry,“ zamumlaly obě.
„Zkus to ještě jednou,“ pobídla jsem ji povzbudivě.
Kývla, zase oči zavřela a soustředila se na zemi tak usilovně, že se jí na čele udělala vráska. Já se na ni naopak snažila vůbec nemyslet, což nebylo vůbec snadné, protože po chvilce kolem nás zavoněly posečená tráva a květiny, a dokonce jsem zaslechla štěbetání ptáků a…
„Ty bláho! Stevie Rae má nadání pro zemi!“ vyjekla jsem.
Spolubydlící hned zamžikala a zakryla si oběma rukama pusu. Vypadala šokovaně a zároveň vzrušeně.
„To je úžasné!“ zvolal Damien a pak už se na ni sypaly gratulace a všichni jsme ji objímali jako blázni. Hihňala se a po tvářích se jí koulely slzy štěstí.
Potom to přišlo. Jedna z mých předtuch. A tentokrát byla (díkybohu) pozitivní.
„Damiene, Shaunee, Erin, postavte se na svoje místa v kruhu.“ Tázavě se na mě podívali, ale zjevně tenhle tón hlasu už dobře znali, protože okamžitě uposlechli. Ne že bych byla nějaká jejich šéfová, ale uznávají mě jako budoucí velekněžku, a tak se rozešli na místa, která jsem jim určila už před několika týdny, když jsme zkoušeli, jestli mám opravdu nadání od bohyně, nebo jenom příliš bujnou fantazii.
Rozhlédla jsem se po klucích a holkách, kteří postávali po rekreačce. Potřebovala jsem pomoct. Pak do místnosti vstoupili Erik s Jackem. Široce jsem se na ně usmála a gestem je přivolala k sobě.
„Co je, Červenko? Šijou s tebou všichni čerti,“ řekl Erik a tlumenějším hlasem dodal: „A v těch šatech jsi přesně tak sexy, jak jsem čekal.“
„Děkuju, hrozně se mi líbí!“ Udělala jsem piruetu, částečně pro Erikovo potěšení a částečně z čiré radosti nad tím, co se mělo stát. „Jacku, mohl bys prosím vzít Damienovi ten podnos se svíčkami a přinést mi ho sem?“
„Jasně,“ přisvědčil a odhopsal za svým posláním. No dobře, ve skutečnosti neodhopsal, ale dychtivost z něj přímo sálala.
„Co se děje?“ zeptal se Erik.
„Uvidíš.“ Ušklíbla jsem se a dalo mi hodně práce, abych nezačala samou nedočkavostí skákat.
Když Jack přinesl svíce, položila jsem podnos na Nyktin stůl. Chvíli jsem se zamyslela a usoudila, že instinkt mi říká, ať zvolím oheň. Vzala jsem červenou svíci a podala ji Erikovi. „Fajn, potřebuju, abys tuhle svíčku donesl Shaunee.“
Erik svraštil obočí. „Jenom donesl? Nic víc?“
„Jo. A koukej, co se stane, až si ji od tebe vezme.“
„Co se jako má stát?“
„To je překvapení.“
Pokrčil rameny a jeho výraz jasně říkal, že mu sice připadám sexy, ale taky pěkně praštěná. Udělal ale, co jsem po něm chtěla, a zamířil k Shaunee na jižní stranu kruhu, kde vždycky přivolávám oheň. Zastavil se před ní a ona ke mně přes jeho rameno vyslala tázavý pohled.
„Vezmi si od něj tu svíčku!“ zavolala jsem a soustředila se na to, jak je Erik krásný, abych ani trošku nemyslela na oheň.
Shaunee pokrčila rameny. „Dobře,“ řekla.
Uchopila červenou svíci. Pozorně jsem ji sledovala, ale ani jsem se nemusela tolik snažit. Reakce byla tak zjevná, že spolu se Shaunee překvapeně vyjeklo i pár spolužáků, kteří stáli poblíž. Jakmile se totiž svíčky dotkla, hlasitě to zašumělo, kamarádčiny dlouhé černé vlasy zavířily, začalo v nich praskat, jako by byly nabité statickou elektřinou, a krásná čokoládová pleť se jí rozzářila, jako by v jejím nitru někdo rozsvítil.
„Já to věděla!“ vykřikla jsem a vzrušením začala doslova skákat.
Shaunee přestala zírat na své zářící tělo a vzhlédla ke mně. „To dělám já, viď?“
„Jo!“
„Mám nadání pro oheň!“
„Máš!“ zaječela jsem nadšeně.
Z houstnoucího davu přihlížejících se ozvala spousta uchvácených vzdechů, ale neměla jsem kdy se tím zabývat. Jak mi velel instinkt, zavolala jsem Erika zpátky k sobě do středu kruhu a on se širokým úsměvem okamžitě přišel.
„Tak to byla jedna z nejúžasnějších věcí, co jsem kdy viděl,“ prohlásil.
„Jen počkej. Jestli se nepletu, a řekla bych, že ne, ještě nejsme u konce.“ Podala jsem mu modrou svíčku. „Tuhle dones Erin.“
„Tvé přání je mi rozkazem,“ zadeklamoval a vysekl mi staromódní poklonu. Kdyby to udělal kdokoli jiný, působil by jako naprostý blbeček, jenomže Erik samozřejmě vypadal jako absolutní frajer – napůl džentlmen, napůl zhýralý pirát. Úplně jsem se ztratila v úvahách o jeho nesčetných přednostech, když Erin se Shaunee dvojhlasně zajásaly.
„Koukni se na zem!“ Erin ukázala na dlaždice. Část podlahy se kolem ní vlnila a vypadalo to, jako by lidem šplouchala o nohy, ale přitom nikde nebyla ani kapka vody. Působilo to, jako když Erin stojí na břehu přízračného moře. Zadívala se na mě podezřele lesklýma očima. „Červenko, já mám nadání pro vodu!“
Věnovala jsem jí zářivý úsměv. „To teda máš.“
Erik vyrazil zpátky ke mně. Ani jsem nemusela říkat, že má vzít žlutou svíci. „Damienovi, viď?“ ujistil se.
„Přesně tak.“
Vykročil k němu. Damien stál na východní straně, která patří vzduchu, a nervózně svíral ruce v pěst. Erik mu podal žlutou svíčku, ale on po ní nesáhl. Místo toho po mně vrhl nejistý pohled. Zdál se k smrti vyděšený.
„Jen klid, vezmi si ji,“ pobídla jsem ho.
„Vážně myslíš, že mám?“ Nepokojně se rozhlédl po davu mláďat. Všichni na něj s napětím zírali.
Věděla jsem, proč takhle reaguje. Bál se, že to nedokáže a že taková kouzla jsou vyhrazená jenom pro holky. V upíří sociologii jsme se učili, že je velice neobvyklé, aby se u muže projevil tak mocný dar jako nadání pro jeden z živlů. Nyx obvykle mužům dává výjimečnou sílu a jejich nadání bývají spíš fyzického rázu. Třeba našeho učitele šermu Draka obdařila neobyčejnou rychlostí a ostrým zrakem. Nadání pro vzduch je jednoznačně ženská záležitost, a jestli se u Damiena projeví, bude to vážně velká výjimka. Ale já z toho měla doopravdy dobrý, pohodový pocit. Povzbudivě jsem na něj kývla a pokusila se mu dodat jistotu. „Do toho. Neboj se, já budu celou dobu myslet jen a jen na Erika. Ty přivolej vzduch.“
Erik se na mě přes rameno zazubil, Damien se zhluboka nadechl a s výrazem, jako když sahá po nevybuchlé bombě, mu vzal svíci z rukou.
„Zázrak,“ vydechl, když mu hnědé vlasy i všechno, co měl na sobě, zavlálo v poryvu větru. Zvedl ke mně oči a já viděla, že se mu po tváři kutálejí slzy štěstí. „Dostal jsem od Nykty dar. Já,“ zdůraznil. Došlo mi, co všechno tím jedním slůvkem vyjádřil – že Nyx si ho cení, i když rodiče jím pohrdají a lidé se mu vysmívají kvůli tomu, že se mu líbí kluci. Musela jsem rychle zamrkat, abych se nerozbrečela jako malá.
„Ano, ty,“ pronesla jsem zřetelně.
„Máš neobyčejné kamarády, Zoey,“ zazněl najednou Neferetin hlas a přehlušil vzrušené mumlání přítomných spolužáků, kteří se ještě nevzpamatovali z objevu čtyř nových talentů.
Velekněžka stála u vchodu. Zajímalo by mě, jak dlouho. Všimla jsem si, že ji doprovází pár dalších učitelů, ale zůstali ve stínu mezi dveřmi, a tak jsem je poznala. Fajn. To zvládneš. Prostě zvedni hlavu a podívej se na ni. Namáhavě jsem polkla a silou vůle se přinutila myslet jen na svoje přátele a báječné dary, které v sobě právě objevili.
„Ano, jsou neobyčejní!“ přisvědčila jsem nadšeně.
Neferet kývla. „Je bezpochyby správné, že tě Nyx ve své moudrosti obdařila přáteli, kteří mají obdivuhodnou moc. Vždyť ty sama vládneš silou, jaká nemá obdoby.“ Dramaticky rozpřáhla paže. „Předpovídám těmto mláďatům, že se zapíší do dějin. Ještě nikdy se ve stejném čase a na jednom místě nesešlo tolik výjimečně nadaných.“ Na všechny se vřele usmála a vypadala v tom okamžiku doopravdy jako milující matka. Její laskavost a krása by mě určitě uchvátily jako ostatní, kdybych si na jejím předloktí nevšimla zahojené rudé ranky. Otřásla jsem se, ale honem jsem od ní odtrhla zrak i myšlenky. Byl to ovšem důkaz, že to, co jsem viděla, nebyl jen výplod mojí fantazie.
Ještě že jsem se tak rychle vzpamatovala, protože Neferet se obrátila přímo na mě. „Zoey, myslím, že nastal správný čas, abychom všem představily tvou novou koncepci Dcer a Synů temnoty.“
Už jsem otevírala pusu a chtěla začít vysvětlovat, jaké změny provedu (i když původně jsem měla v plánu to udělat, teprve až vyvolám obřadní kruh a podám tak „starým“ členům skupiny hmatatelný důkaz, že mě Nyx opravdu obdařila nadáním), jenomže nikdo se na mě nedíval. Všichni viseli očima na Neferet. Přešla ode dveří k našemu kruhu a zastavila se u Shaunee, takže ji přízračný oheň ozařoval jako reflektor. Potom promluvila silným, okouzlujícím hlasem, jakým hovořila při obřadech. Ale slova, která jí splývala ze rtů, byla moje. Byly to moje nápady.
„Je načase, aby Dcerám temnoty vládla jasná, pevně stanovená pravidla. Rozhodli jsme, že s předsedkyní Zoey Redbirdovou přichází nová éra a nová tradice. Pod jejím vedením bude ustanovena rada prefektů, kterou bude tvořit sedm mláďat. Zoey se stane hlavní prefektkou a dalšími členy rady budou Shaunee Coleová, Erin Batesová, Stevie Rae Johnsonová, Damien Maslin a Erik Night. Posledního prefekta vybereme z Afroditina někdejšího nejbližšího okruhu, protože si přeji, aby mezi mláďaty zavládla jednota.“
Ona si to přeje? Zatnula jsem zuby a úporně hledala nějakou šťastnou myšlenku. Neferet se odmlčela, než utichl všeobecný jásot (do něhož se nadšeně zapojili i dvojčata, Stevie Rae, Damien, Erik a Jack). To mě podržte! Dělá, jako by to byly její nápady, a já nad tím přitom celé týdny potila krev!
„Rada prefektů bude zodpovídat za chod nových Dcer a Synů temnoty a hlavně dozírat na to, aby ode dneška všichni členové ztělesňovali následující ideály: na počest vzduchu musí být sami sebou, na počest ohně věrní, na počest vody moudří, na počest země soucitní a na počest ducha upřímní. Pokud se některý Syn nebo některá Dcera temnoty těmto hodnotám zpronevěří, rada prefektů rozhodne o přiměřeném trestu, jímž může být i vyloučení z organizace.“ Znovu udělala pauzu a já sledovala, jak jí všichni visí na rtech. Přesně takovou reakci jsem si tajně přála vidět, až bych totéž oznamovala při samotném rituálu. „Také jsem se rozhodla, že mláďata by se měla více zapojovat do života místní komunity. Nevědomost totiž plodí pouze strach a nenávist. Proto chci, aby Dcery i Synové temnoty dobrovolně pracovali pro nějakou charitativní organizaci. Po pečlivé úvaze jsem usoudila, že ideální budou Tulačky, dobročinný spolek, který pomáhá opuštěným kočkám.“
Ozval se veselý smích. Přesně tak zareagovala sama velekněžka, když jsem se jí svěřila, že chci Dcery temnoty zapojit právě do téhle organizace. Nemohla jsem uvěřit, že si Neferet opravdu přisvojila úplně všechno, co jsem jí pověděla u večeře.
„Tak, a teď už půjdu. Tenhle rituál patří Zoey, já jsem jen přišla projevit svému nadanému mláděti bezvýhradnou podporu.“ Mile se na mě usmála a já se přinutila jí to oplatit. „Ještě mám ale pro novou radu prefektů jeden dárek.“ Zatleskala a ze stínů u vchodu se vynořilo pět dospělých upírů, které jsem ještě nikdy neviděla. Každý nesl něco jako tlustou dlaždici, tak třicet krát třicet centimetrů. Položili je Neferet k nohám a zase zmizeli. Zůstala jsem na ty věci zírat. Měly špinavě bílou barvu a vypadalo to, že jsou mokré. Vůbec jsem netušila, k čmu jsou. Neferet se zvonivě rozesmála a já zaskřípala zuby. Copak nikdo jiný neslyší, jak pohrdavě to zní?
„Zoey, nemůžu uvěřit, že nepoznáváš vlastní nápad!“
„Já… ne, netuším, co to je,“ odpověděla jsem.
„To jsou formy s mokrým betonem. Vzpomněla jsem si, že jsi chtěla, aby každý člen rady prefektů zanechal otisk své ruky, který navždycky uchová jeho památku. Šest členů ze sedmi už jsme zvolili a jsou tu s námi, tak to můžou udělat hned.“
Zůstala jsem na ni nevěřícně koukat. Paráda. Konečně prohlásila aspoň jeden nápad za můj, a zrovna ten, se kterým přišel Damien. „Děkuju,“ řekla jsem a rychle dodala: „Ale vymyslel to Damien, ne já.“
Napumpovala do úsměvu ještě pár wattů navíc a obrátila se k němu. Nemusela jsem se ani dívat, bylo mi jasné, že Damien je z toho blahem bez sebe. „Báječný nápad, Damiene.“ Potom znovu oslovila všechny přítomné. „Mám velikou radost, že Nyx byla k této skupině tak mimořádně štědrá. Všichni buďte požehnáni, dobrou noc!“ Udělala hluboké pukrle. Pak se za jásotu spolužáků narovnala, efektně zavířila sukní a odkráčela.
Já stála uprostřed kruhu a připadala si jako člověk, který se naparádil na ples a pak se dozvěděl, že se žádný nekoná.
