17. kapitola
Když jsem konečně dorazila na kolej, pořád jsem se ještě třásla, v hlavě jsem měla zmatek a obracel se mi žaludek. Ve společenské místnosti posedávaly u televizí hloučky promáčených spolužáků, všichni popíjeli horkou čokoládu. Popadla jsem z hromádky u dveří ručník a šla za Stevie Rae, dvojčaty a Damienem, kteří se povalovali u naší oblíbené televize a sledovali módní reality show. Pořádně jsem vysušila Nalu, i když si při tom stěžovala. Moje spolubydlící si ani nevšimla, že jsem podezřele zticha, protože hned začala nadšeně vykládat o koulovačce, která se po večeři zvrhla v obrovskou sněhovou bitvu a trvala až do chvíle, kdy jedna koule trefila okno Drakova kabinetu. Drak je náš profesor šermu a není to zrovna upír, kterého byste chtěli naštvat.
„Hned nám tu bitvu zatrhl.“ Stevie Rae se zahihňala. „Ale byla to ohromná sranda.“
„Jo, Červenko, přišla jsi o zatraceně hustou přestřelku,“ řekla Erin.
„Parádně jsme to Damienovi a jeho klukovi natřely,“ pochlubila se Shaunee.
„On není můj kluk!“ ohradil se Damien, ale letmo se pousmál, jako by v duchu dodával „ale bude“.
„Nás…“
„… neoblafneš,“ pronesly ségry.
„Mně se moc líbí,“ řekla Stevie Rae.
„Mně taky,“ připustil Damien a rozkošně se začervenal.
„Co mu říkáš ty, Zoey?“ obrátila se na mě spolubydlící.
Zamrkala jsem. Připadala jsem si, jako bych se ocitla v akváriu, ve kterém zuří tajfun, a všichni ostatní jsou za sklem a klidně si užívají krásný den.
„Děje se něco?“ zeptal se mě Damien.
„Mohl bys mi přinést eukalyptus?“ vyhrkla jsem.
„Eukalyptus?“
Přikývla jsem. „Pár větviček, a taky trochu šalvěje. Obojí potřebuju na zítřejší rituál.“
„Jasně, není problém,“ odpověděl a zkoumavě se na mě zadíval.
„Už sis ten rituál promyslela?“ zajímala se Stevie Rae.
„Ano, všechno mám připravené.“ Zarazila jsem se a zhluboka se nadechla. Pak jsem se zadívala Damienovi přímo do očí. „Damiene, už se někdy stalo, že nějaké mládě zdánlivě umřelo, ale pak se zjistilo, že je naživu?“
Musím mu přičíst k dobru, že se nevyděsil ani se nezeptal, jestli mi hrabe. Zato dvojčata a Stevie Rae na mě zůstaly zírat, jako bych jim oznámila, že hodlám natočit amatérské porno. Radši jsem se soustředila na Damiena. Je všeobecně známo, že ten kluk se učí dokonce i ve volném čase a pamatuje si všechno, co kdy přečetl. Jestli někdo dokáže na moji ujetou otázku odpovědět, tak on.
„Když začne tělo mláděte odmítat proměnu, nedá se to zastavit. To se aspoň píše ve všech knížkách. A povídala to i Neferet, Zoey.“ Ještě nikdy jsem ho neslyšela mluvit tak vážným tónem. „Co se stalo?“
„Prosím, prosím, prosím, neříkej, že je ti špatně!“ zanaříkala Stevie Rae. Zjevně měla na krajíčku.
„Ne! O to vůbec nejde,“ ujistila jsem ji honem. „Jsem naprosto v pohodě, přísahám.“
„Tak o co jde?“ zeptala se Shaunee.
„Děsíš nás,“ řekla Erin.
„To jsem nechtěla,“ omluvila jsem se jí. „Koukněte, bude to asi znít hodně divně, ale já jsem viděla Elliotta.“
„He?“
„Co?“
„To nechápu,“ řekl Damien. „Elliott přece před měsícem umřel.“
Stevie Rae najednou vykulila oči. „Jako Elizabeth!“ vyjekla. Než jsem ji stačila zarazit, na jeden nádech ze sebe vychrlila: „Zoey před měsícem viděla u východní zdi Elizabethina ducha, ale nic jsme vám o tom neřekly, protože jsme nechtěly, abyste se lekli.“
Už jsem se chystala vyklopit jim všechno o Elliottovi a Neferet, ale jen jsem otevřela pusu, zase jsem ji sklapla. Měla jsem si hned na začátku uvědomit, že o Neferet jim nesmím za žádnou cenu nic říct. Všichni upíři umí do jisté míry vycítit, na co ostatní myslí, a naše velekněžka líp než kdo jiný. Občas to dokonce působí, jako by doopravdy četla myšlenky. Moji čtyři kamarádi jednoduše nesmějí vědět, že jsem viděla, jak dala nechutnému nemrtvému Elliottovi napít svojí krve. Stačilo by, aby kolem nich prošla, a hned by to vyhmátla.
Budu si všechno muset nechat pro sebe.
„Zoey?“ Stevie Rae mi stiskla paži. „Nám můžeš říct všecko.“
Usmála jsem se na ni a hrozně moc si přála, aby to doopravdy šlo.
„Vážně jsem tenkrát myslela, že vidím Elizabethina ducha. A dneska jsem pro změnu viděla Elliottova,“ pronesla jsem konečně.
Damien se zamračil. „Jestli jsi viděla duchy, proč ses mě ptala na mláďata, která odmítla proměnu a dostala se z toho?“
Zahleděla jsem se mu přímo do očí a začala lhát, jako když tiskne. „Připadalo mi to jako logičtější vysvětlení – teda než jsem to vyslovila nahlas. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaká je to pitomost.“
„Já kdybych uviděla ducha, tak asi vypustím duši,“ prohlásila Shaunee.
Erin procítěně přikývla.
„Vypadal stejně jako Elizabeth?“ zeptala se Stevie Rae.
V tomhle ohledu nebylo potřeba lhát. „Ne. Připadal mi reálnější, ale oba jsem je zahlédla na stejném místě u východní zdi a oběma rudě svítily oči.“
Shaunee se zachvěla.
„Ode dneška se od té zdi držím dál, to si teda pište,“ řekla Erin.
Knihomol Damien si položil prst na bradu jako profesor. „Zoey, třeba máš ještě jedno nadání. Možná máš schopnost vidět mrtvá mláďata.“
Sice to bylo dost odporné, ale kdybych toho rádoby ducha z masa a kostí neviděla pít krev mojí mentorky, asi bych o tomhle vysvětlení uvažovala. Teorie to ovšem byla dobrá, a tak jsem ji použila, abych Damiena svedla na falešnou stopu. „Možná jo.“
„Fuj,“ zašklebila se Stevie Rae. „Pevně doufám, že tím to není.“
„Já taky. Ale stejně, mohl bys mi o tom něco zjistit, Damiene?“
„Samozřejmě. Podívám se taky, jestli nenajdu něco o mláďatech, která po smrti strašila.“
„Děkuju, jsi moc hodný.“
„Vlastně mám pocit, že jsem v jedné staré učebnici řeckých dějin četl o upířích duchách, kteří ve starověkých hrobkách ve…“
V tomhle bodě jsem ho přestala poslouchat. Byla jsem ale ráda, že Stevie Rae a dvojčata jeho strašidelné historky evidentně zaujaly a na nic se mě nevyptávají. Bylo mi hrozně nepříjemné, že jim musím lhát, zvlášť když bych jim stokrát radši všechno řekla. To, co jsem viděla, mě fakticky hodně vyděsilo. Jak se teď sakra Neferet podívám do očí?
Nala se mi otřela hlavou o tvář a pak se mi usadila na klíně. Slepě jsem zírala na televizní obrazovku a Damien dál mlel o přízracích pradávných upírů. Vtom jsem si najednou uvědomila, na co vlastně koukám, a natáhla se přes spolubydlící pro ovladač, který ležel vedle ní na stolku. Nala rozčileně mňaufla, odfrkla si a seskočila na zem. Nezdržovala jsem se s ní a honem jsem zesílila zvuk.
Chera Kimiko právě opakovala hlavní zprávu večera.
„Tělo druhého studenta Sdružené střední školy Brada Higeonse nalezli dnes večer členové ochranky na břehu potoka, který se nachází v areálu muzea Philbrook. Příčina smrti nebyla dosud oficiálně oznámena, ale nejmenovaný zdroj stanici Fox sdělil, že chlapec vykrvácel z mnohočetných řezných ran.“
„Ne…“ Bezděky jsem začala prudce vrtět hlavou. Příšerně mi hučelo v uších.
„To je přece ten potok, přes který jsme šli tenkrát, když se u muzea konal samhainový rituál,“ řekla Stevie Rae.
„Je to vlastně skoro přes ulici,“ podotkla Shaunee.
„Dcery temnoty tam pořádaly svoje tajné rituály celkem často,“ řekla Erin.
Damien potom vyslovil, co jsme si mysleli všichni. „Někdo se snaží, aby to vypadalo, že ty lidské kluky vraždí upíři.“
„Třeba to doopravdy udělal upír.“ Vlastně jsem to nechtěla říct nahlas. Hned jsem sklapla pusu a zalitovala, že mi to ulítlo.
„Co tě to proboha napadlo, Zoey?“ Stevie Rae zjevně nevěřila vlastním uším.
„Já… já nevím. Já si to doopravdy nemyslím, jen jsem to tak plácla,“ zakoktala jsem. Sama jsem netušila, proč jsem to řekla.
„To nic, jsi prostě rozhozená,“ chlácholila mě Erin.
„Jasně, oba ty kluky jsi přece znala,“ dodala Shaunee. „A k tomu jsi ještě dneska viděla ducha.“
Damien si mě zase zkoumavě prohlížel. „Měla jsi ohledně Brada nějakou předtuchu, ještě než ses dozvěděla, že je mrtvý?“ zeptal se tiše.
„Ano. Ne.“ Povzdychla jsem si. „Tušila jsem, že je mrtvý, jakmile jsem uslyšela, že se pohřešuje,“ přiznala jsem nakonec.
„A nic jiného už nevíš? Žádné podrobnosti?“
Damienovy otázky ve mně vyvolaly vzpomínku na to, co říkala Neferet. … příliš nebezpečné… Další nedostaneš… Takovým věcem nemůžeš rozumět a nemáš právo klást mi žádné otázky… Dala se do mě zima, ale s vánicí venku to nemělo nic společného. „Ne, byla to jen předtucha, nic konkrétního. Půjdu k sobě do pokoje,“ vyhrkla jsem. Najednou jsem se jim už nedokázala dál dívat do očí. Lhaní nenávidím a bylo mi jasné, že jestli s nimi zůstanu ještě chvíli, neovládnu se. „Musím na zítra ještě dodělat text rituálu,“ vymluvila jsem se chabě. „A v noci jsem se moc nevyspala, fakticky jsem unavená.“
„V pohodě, to je jasné,“ řekl Damien.
Bylo naprosto evidentní, že si o mě všichni dělají starosti. Cítila jsem se příšerně provinile. „Díky,“ zamumlala jsem a zamířila do pokoje. V polovině schodiště mě dohonila Stevie Rae.
„Nevadí, když půjdu s tebou? Hrozně mě rozbolela hlava, tak to zkusím zaspat. Nebudu tě rušit při učení nebo tak něco.“
„To víš, že nevadí,“ odpověděla jsem rychle a kradmo na ni mrkla. Fakticky byla nějaká pobledlá. Stevie Rae je hrozně citlivá, a i když Chrise ani Brada neznala, jejich smrt ji rozrušila. A těmi svými povídačkami o duchách jsem tu chudinku asi příšerně vyděsila. Když jsme došly ke dveřím, objala jsem ji kolem ramen a povzbudivě ji poplácala. „No tak, všechno bude v pohodě.“
„Jo, já vím. Jsem jen utahaná.“ Usmála se na mě, ale stejně vypadala maličko sklesle.
Mlčky jsme se převlékly do pyžama. Kočičími dvířky proklouzla do pokoje Nala, vyskočila na moji postel a hned usnula, stejně jako Stevie Rae. Aspoň jsem nemusela předstírat, že píšu text rituálu, který už jsem měla hotový. Potřebovala jsem totiž dělat něco úplně jiného a nechtělo se mi to nikomu vysvětlovat. Ani nejlepší kámošce.
