16. kapitola
Nalu jsem musela z mediálního centra odnést. Spala tak tvrdě, že si ani nepostěžovala, když jsem ji vzala do náruče. Cestou ven jsem se koukla na hodiny a nevěřila jsem vlastním očím – strávila jsem tady několik hodin! Není divu, že jsem měla úplně přesezený zadek a ztuhlý krk. Ale takové drobné pomíjivé nepříjemnosti mi vůbec nevadily, protože jsem nakonec přece jen vymyslela, jak povedu úplňkový rituál. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, i když trochu nervózní jsem pochopitelně byla dál. Pořád tu totiž zůstával ten problém, že se na mě přitom bude koukat spousta spolužáků a většina z nich nebude zrovna nadšená, že jsem předsednictví přebrala jejich kámošce Afroditě. No, budu se prostě soustředit na svůj obřad a na fantastické pocity, které ve mně vyvolávají živly. Zbytek už se nějak vyvrbí sám. Aspoň doufám.
Otevřela jsem těžké dveře školní budovy a vyšla do zbrusu nového světa. Pořád vytrvale sněžilo, zřejmě nepřestalo celou dobu, co jsem strávila v mediálním centru. Školní areál zakryla nadýchaná bílá peřina. Foukal ale ostřejší vítr a nebylo pořádně vidět na krok. Plynové lampy sice ukazovaly, kde se pod sněhem skrývá chodník, ale v bílé tmě připomínaly jen žluté špendlíkové hlavičky. Nejrozumnější by v tu chvíli asi bylo vrátit se zpátky do hlavní budovy, počkat tam ve společenské místnosti a k dívčí koleji se vydat, až se trochu rozjasní, jenomže mně se nechtělo. Pomyslela jsem si, že Stevie Rae měla pravdu. Sníh je vážně kouzelný. Celý svět byl najednou jiný, tišší, poklidnější, tajemnější. I když jsem teprve mládě, podobně jako dospělí upíři skoro necítím chlad. Ještě nedávno mi to trochu nahánělo hrůzu a budilo ve mně myšlenky na studené, mrtvé tvory, kteří získávají sílu jen z krve živých. I když mě ta představa zvláštně fascinovala, zároveň mi připadala děsně odporná. Teď už jsem ale upírům rozuměla líp a věděla jsem, že vyšší odolnost vůči chladu nevyplývá z toho, že bych byla nemrtvá, ale z vyšší rychlosti metabolismu. Upíři nejsou mrtví, jenom proměnění. Strašidelné historky o oživlých mrtvolách pocházejí od lidí a přiznám se, že mi teď připadají hodně hloupé.
V tuhle chvíli jsem ale byla prostě ráda, že můžu jít sněhovou vánicí a přitom nezmrznout na kost. Nala se mi zavrtala do náruče a začala hlasitě příst. Moje kroky tlumil sníh a najednou mi připadalo, že jsem se ocitla v jiném světě, kde se černá s bílou čistě pro moje potěšení smísily do úplně nové, jedinečné barvy.
Po pár krocích jsem zničehonic zasténala, a kdybych nenesla kočku, určitě bych se plácla do čela. Zapomněla jsem, že jsem se chtěla zastavit ve skladu pomůcek a vzít si nějaký eukalyptus. V té staré knize jsem se dočetla, že eukalyptus uzdravuje, chrání a očišťuje – tři věci, kterých jsem přesně chtěla dosáhnout ve svém prvním rituálu v roli předsedkyně Dcer temnoty. Jasně že jsem si ho mohla stejně dobře vyzvednout až další den, jenomže to kouzlo vyžadovalo, abych z něj upletla provaz, a asi si to dokážete představit sami… Radši bych si to měla natrénovat, nebo mi v té nejnevhodnější chvíli něco upadne, nebo zjistím, že eukalyptus není tak ohebný, jak jsem myslela, a rozdrobí se na kousíčky, načež mi nezbyde než děsně zrudnout, zalézt si někam do kouta, stočit se do klubíčka, rozbrečet se jako malá a…
Silou vůle jsem tu vskutku povzbudivou představu zaplašila, udělala čelem vzad a začala se brodit zpátky k hlavní budově. A v tu chvíli jsem zahlédla nějakou postavu. Všimla jsem si jí, protože tam tak nějak nepatřila. Zaprvé mi připadalo fakt divné, že by ještě někdo jiný kromě mě byl takový cvok, aby se coural venku ve vánici. Hlavně mě ale zarazilo, že ta osoba (stoprocentně to nebyl keř ani kočka) nejde po chodníku. Mířila přes trávník k rekreačnímu pavilonu. Zastavila jsem se a přimhouřila oči, abych líp viděla skrz clonu vloček. Ten člověk měl na sobě dlouhý tmavý plášť s kapucí, která vypadala jako mnišská kutna.
Ucítila jsem neodolatelné puzení jít za ním. Bylo tak intenzivní a náhlé, že jsem zalapala po dechu. Jako kdyby mě ovládala nějaká cizí vůle, vydala jsem se ke stromům, které rostly u školní zdi. Tam totiž neznámý právě došel.
Vytřeštila jsem oči. Jakmile se totiž ocitl v přítmí mezi stromy, vyrazil nadpřirozenou rychlostí a plášť za ním ve vánici vlál tak divoce, že připomínal křídla. Rudá? Zdá se mi to, nebo kromě záblesků bílé kůže vidím i něco zářivě červeného? Jeden poryv větru mi vehnal do očí sníh, takže jsem chvilku jen naslepo mrkla. Přitiskla jsem si Nalu pořádně k tělu a rozběhla se kupředu. Bylo mi jasné, že mířím k východní zdi do míst, kde se skrývají tajné dveře. Tam, kde jsem spatřila oba duchy, přízraky nebo co to bylo. Na místo, kam už jsem nikdy nechtěla jít, natož úplně sama.
Ano, měla jsem se obrátit a odklusat hezky na kolej. Samozřejmě jsem to neudělala.
Srdce mi tlouklo jako splašené a Nala mi těsně u ucha naštvaně vrčela. Doběhla jsem ke stromům a vydala se podél zdi. Celou dobu jsem si v duchu nadávala, že jsem úplně pitomá, když tady honím v lepším případě spolužáka, který se snaží ulejt ze školy, a v horším děsivého ducha.
Neznámý se mi na okamžik ztratil z dohledu, ale já jsem věděla, že tajné dveře už jsou blízko, a tak jsem zpomalila, automaticky se skryla do nejtemnějšího stínu a začala se plížit od stromu ke stromu. Sníh ještě zhoustl, už jsme byly s Nalou bílé od hlavy k patě a dokonce mi začínalo být trochu zima. Co to vyvádím? Instinkt mě sice hnal dál, ale rozum mi říkal, že se chovám jako blázen a měla bych radši i s promrzlou kočkou rychle padat na kolej. Tohle přece vážně není moje starost. Třeba je to učitel a… no, já nevím, třeba obchází areál a kontroluje, jestli se nějaké obzvlášť tupé mládě (jako například já) netoulá v téhle vánici venku.
Anebo je to ten, co brutálně zavraždil Chrise Forda a unesl Brada Higeonse, a zrovna se zase plíží ven, takže jestli si mě všimne, asi mě odkrouhne taky.
No jo. Mám prostě bujnou fantazii.
Vtom jsem zaslechla hlasy.
Zpomalila jsem a dál se sunula doslova po špičkách, až jsem je uviděla. Byli dva a stáli u otevřeného průchodu ve zdi. Úporně jsem mrkala, abych přes padající sníh vůbec něco rozeznala. Těsně u tajných dveří byla ta osoba, která mě sem dovedla. Když teď jen stála (a neřítila se neuvěřitelnou rychlostí), ukázalo se, že se divně hrbí. Zadívala jsem se na jejího společníka a sněžný chlad mi prosákl kůží až do hloubi duše. Byla to Neferet.
Vypadala záhadně a mocně. Kaštanové vlasy jí vířily ve větru a dlouhé černé šaty měla pokryté sněhem. Stála tváří ke mně, takže jsem viděla její přísný, téměř hněvivý výraz. Důrazně něco říkala tomu v plášti a prudce gestikulovala. Tichounce jsem postoupila blíž a děkovala bohu, že mám na sobě tmavé oblečení a splývám se stínem zdi. Tady se ke mně sem tam donesl útržek Neferetiných slov.
„… dávej si větší pozor! Nebudu…“ Špicovala jsem uši a snažila se přes kvílení větru zaslechnout víc, když vtom jsem si uvědomila, že se ke mně nenese jen zvuk, ale taky pach. Cítila jsem ho i přes čistou vůni padajících vloček, navzdory chladu a vlhku zaváněl suchou plísní. „… příliš nebezpečné,“ říkala Neferet. „Udělej, co ti nakazuju, nebo…“ Zbytek věty mi utekl. Kněžka se odmlčela a ten v plášti odpověděl divným zabručením, které bylo spíš zvířecí než lidské.
Nala se ke mně až do té doby tulila a vypadalo to, že spí. Najednou ale prudce zvedla hlavu. Ustoupila jsem víc za kmen stromu, v jehož stínu jsem se schovávala, a kočka začala vrčet.
„Psst,“ šeptla jsem a pokusila se ji uchlácholit drbáním. Zmlkla, ale cítila jsem, jak se jí na hřbetě ježí srst. Vztekle mhouřila oči a dívala se přímo na toho v plášti.
„Slíbila jste mi to!“
Z hrdelního hlasu neznámého mi naskočila husí kůže. Vykoukla jsem z úkrytu a spatřila, že Neferet zvedá ruku, jako by se ho chystala uhodit. Poplašeně uskočil ke zdi, kapuce se mu svezla z obličeje a mně se sevřel žaludek tak strašně, že jsem se málem pozvracela.
Byl to Elliott. Ten kluk, co umřel. Právě jeho „duch“ na mě a Nalu před měsícem zaútočil.
Velekněžka ho nakonec neudeřila. Místo toho důrazně ukázala na tajné dveře. Zvýšila hlas, takže jsem ji i přes vítr zřetelně slyšela.
„Další nedostaneš! Není na to správný čas. Takovým věcem nemůžeš rozumět a nemáš právo klást mi žádné otázky. Teď běž odsud. Jestli mě ještě jednou neposlechneš, poznáš můj hněv, a nepřej si vědět, co takový hněv bohyně znamená.“
Elliott se před ní přikrčil. „Ano, bohyně,“ zakňučel.
Byl to on, tím jsem si byla naprosto jistá. Sice měl drsnější hlas, ale stejně jsem ho poznala. Netuším, jak se to stalo, ale Elliott neumřel ani se neproměnil v dospělého upíra. Změnil se v něco úplně jiného. Něco příšerného.
Udělalo se mi z jeho odpornosti zle, ale Neferet se na něj zadívala s laskavějším výrazem. „Nechci se na své děti zlobit. Víš, že jste moje největší radost.“
Znechuceně jsem sledovala, jak ho hladí po tváři. Jeho oči barvy zaschlé krve zasvítily a dokonce i zdálky jsem rozeznala, že se celý chvěje. Býval malý, obtloustlý a ošklivý, s příliš bílou pletí a věčně rozcuchanými zrzavými pačesy. To se ani v nejmenším nezměnilo, až na to, že teď měl propadlé tváře a hrbil se, jako by mu někdo zdeformoval páteř. Neferet se k němu musela sklonit, aby ho políbila. Zaslechla jsem, jak Elliott zasténal rozkoší, a zaplavil mě hnus. Kněžka se narovnala a zasmála se. Znělo to temně a svůdně.
„Prosím, bohyně!“ zafňukal Elliott.
„Víš dobře, že si to nezasloužíš.“
„Prosím, bohyně!“ zopakoval. Hrozně se klepal.
„Dobře, ale pamatuj si jedno. Bohyně může dávat, ale může také brát.“
Nechtěla jsem už nic vidět, ale nedokázala jsem se odvrátit. Neferet zvedla ruku a shrnula si rukáv. Pak si přejela po předloktí nehtem a na ráně se okamžitě zaperlila krev. Ucítila jsem její vábení. Přitiskla jsem se k drsné kůře stromu a přinutila se zůstat v úkrytu. Elliott před velekněžkou padl na kolena, a když k němu natáhla paži, začal její krev se zvířecím funěním a mručením chlemtat. Odtrhla jsem od něj oči a zvedla je k ní. Zakláněla hlavu a rty měla pootevřené, jako kdyby jí to nestvůrné stvoření působilo sexuální rozkoš.
Někde hluboko jsem pocítila stejnou touhu. Chtěla jsem někomu rozškrábnout kůži a…
Ne! Zase jsem se schovala za strom. Nebudu monstrum. Nebudu zrůda. Nedovolím, aby mě to ovládlo. Pomalu a tiše jsem začala couvat pryč a už jsem se na ty dva nepodívala.
