13. kapitola
V puse mi explodovala její chuť. Jakmile se mělké rány dotkly moje sliny, krev začala proudit rychleji. Se stenem, který jako by vůbec nevycházel ze mě, jsem se přisála rty k Heatově kůži a přejela tu báječnou rudou linii jazykem. Ucítila jsem, že mě objímá, a ovinula mu paže kolem ramen, abych si ho líp přidržela. Zvrátil hlavu a vydechl „jo“. Jedna jeho ruka mi sklouzla na zadek, druhou zajel pod svetr a stiskl mi prso.
Jeho doteky všechno ještě vylepšily. Celé moje tělo zachvátila horká vlna. Připadala jsem si jako loutka, kterou někdo vodí na provázcích – moje ruka se vydala z Heathova ramene přes hruď k bouli v jeho klíně a začala ji přes džíny hladit. Sála jsem ránu stále silněji a úplně jsem ztratila schopnost rozumně uvažovat. Zůstaly jen pocity, chutě, doteky. Někde hluboko, v nejodlehlejším koutku mysli jsem věděla, že reaguju skoro na zvířecí úrovni, vnímám jen potřebu a její nevyhnutelnost. Jenomže mi to bylo fuk. Chtěla jsem Heatha. Nikdy v životě jsem nic nechtěla víc.
„Panebože, Zo, jo,“ sykl a začal přirážet boky v rytmu, který udávala moje dlaň.
Vtom někdo zabušil na okénko na straně spolujezdce. „Hej! Tady se nemůžete muckat, děcka!“
Byl to mužský hlas a zasáhl mě jako blesk. Žhavá vlna v mém těle se okamžitě roztříštila. Koutkem oka jsem zahlédla uniformu hlídače a už jsem se chtěla od Heatha odtáhnout, ale on mi přitiskl hlavu zpátky a natočil se tak, aby strážný neviděl ani mě, ani krev, která mu prýštila z rány.
„Vy jste neslyšeli?“ zahulákal chlap. „Padejte odsud, než si zjistím vaše jména a zavolám rodičům!“
„V pořádku, pane!“ křikl na něj Heath dobrosrdečně. Jeho hlas jako zázrakem zněl naprosto normálně, možná jen trošku zadýchaně. „Už jedem.“
„To doufám. Dám si na vás bacha. Zatracený puberťáci…“ zavrčel a naštvaně odešel.
„Fajn, už je dost daleko, odtamtud tu krev neuvidí,“ řekl Heath a pustil mě.
Okamžitě jsem odletěla až ke dveřím a přitiskla se k nim, abych od něj byla co nejdál. Roztřeseně jsem z kabelky vylovila papírový kapesník a podala mu ho. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se ho nedotkla. „Pořád ti teče krev, přimáčkni si tam tohle.“
Udělal přesně, co jsem řekla.
Stáhla jsem okénko, pevně si propletla prsty a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Potřebovala jsem přebít vůni Heathova těla a krve.
„Zoey, podívej se na mě.“
„Nemůžu.“ Spolkla jsem slzy, které mě pálily v hrdle. „Běž pryč, prosím.“
„Nepůjdu, dokud se na mě nepodíváš a neposlechneš si, co t chci říct.“
Otočila jsem se k němu. „Jak můžeš být takhle klidný a mluvit, jako by se nic nestalo?“
Pořád si tiskl ke krku kapesník. Byl rudý ve tváři a měl rozcuchané vlasy. Usmál se a mně připadalo, že jsem v životě neviděla nikoho takhle sladkého.
„Nevyšiluj, Zo. Tohle je pro mě přece absolutně normální, jsem do tebe cvok už celý roky.“
Když mi bylo patnáct a jemu skoro sedmnáct, probrali jsme spolu téma sexu velice důkladně a já jasně řekla, že na to ještě nejsem připravená. Řekl, že chápe a je ochotný počkat – což samozřejmě neznamená, že jsme při mazlení občas nezašli pořádně daleko. Jenomže tohle bylo jiné. Vášnivější, drsnější. Uvědomila jsem si, že jestli se s ním budu dál vídat, panenství mi dlouho nevydrží a rozhodně ne proto, že by mě do něčeho nutil. Vyspím se s ním, protože nezvládnu svoji touhu po krvi. Ta myšlenka mě vyděsila, ale taky hrozně lákala. Zavřela jsem oči a začala si třít čelo. Už zase mi třeštila hlava.
„Nebolí to?“ zeptala jsem se a koukala na něj skrz prsty, jako bych se dívala na nějaký pitomý horor.
„Ne, jsem v pohodě, Zo. Vůbec jsi mi neublížila.“ Natáhl se ke mně a odtáhl mi ruku od obličeje. „Všechno bude dobrý. Přestaň se nervovat.“
Chtěla jsem mu věřit. A najednou jsem si uvědomila, že se s ním taky chci sejít. „Budu se snažit,“ povzdychla jsem si. „Ale teď už fakticky musím jet, jinak přijdu pozdě do školy.“
Stiskl mi ruku. Cítila jsem jeho tep a poznala, že mu srdce tluče ve stejném rytmu jako mně, jako bychom byli nějak nepochopitelně synchronizovaní.
„Slib, že mi zavoláš,“ řekl.
„Slibuju.“
„A že se tady v týdnu zase sejdem.“
„Nevím, jestli budu moct. Přes týden se nemůžu jen tak utrhnout.“
Čekala jsem, že mě začne přemlouvat, ale jenom kývl. „Dobře, to je jasný. Být na internátu musí být občas pěkná pruda. Hele, něco mě napadlo: v pátek hrajeme doma s Jenksíkama. Co takhle sejít se po zápase ve Starbucks?“
„Možná.“
„Pokusíš se?“
„Ano.“
Zazubil se, naklonil se ke mně a vlepil mi pusu. „Tohle je moje holka! Uvidíme se v pátek.“ Vystoupil z auta, a než zavřel dveře, nakoukl zpátky a řekl: „Miluju tě, Zo.“
Když jsem vyjížděla z parkoviště, zahlédla jsem ho ve zpětném zrcátku. Stál tam, pořád si tiskl ke krku papírový kapesník a mával mi.
„Řítíš se do průšvihu, Zoey Redbirdová,“ řekla jsem si nahlas. V tu chvíli se šedá nebesa otevřela a zaplavila svět kolem mě studeným deštěm.
Přesně ve 14.35 jsem se po špičkách vplížila do pokoje. Vlastně bylo dobře, že jsem se ocitla v časové tísni, protože jsem aspoň nestačila ztratit odvahu a vycouvat. Spolubydlící i Nala pořád tvrdě spaly. Nala se během mé nepřítomnosti přestěhovala na polštář ke Stevie Rae, což mě pobavilo. Moje kočka dokáže z polštáře vystrnadit, koho si zamane. Tiše jsem otevřela horní šuplík svého psacího stolu a vytáhla Damienův jednorázový mobil a kousek papíru, na který jsem si napsala telefon na FBI. Pak jsem zamířila do koupelny.
Několikrát jsem se pomalu nadechla a zase vydechla, abych se uklidnila, a v duchu jsem si zopakovala, co mi Damien radil: Moc to neprotahuj. Mluv trochu naštvaně a jako když jsi kapku pošahaná, ale ať není poznat, že jsi puberťačka. Vyťukala jsem číslo. Když se nějaký chlápek úředním tónem ozval: „Federální úřad vyšetřování. Co si přejete?“, promluvila jsem hlubokým rázným hlasem a odsekávala slova, jako bych v sobě jen silou vůle držela obrovskou záplavu nenávisti (přesně to jsem v té chvíli měla cítit, teda aspoň podle Erin, která prokázala nečekaný a dost záhadný přehled v politice).
„Chci nahlásit bombu.“ Nedala jsem jim možnost mě přerušit a hned jsem navázala připraveným proslovem, ale snažila jsem se mluvit pomalu a zřetelně, aby si mě mohli pořádně nahrát. „Moje skupina, Džihád za přírodu (to jméno vymyslela Shaunee), ji umístila pod hladinu řeky Arkansas na jeden z pylonů (s tímhle slovem zase přišel Damien) mostu na mezistátní silnici u Webber’s Falls. Odpočítávání je nastavené na patnáct hodin patnáct minut nula sekund (tenhle rádoby technický žargon taky pocházel z Damienovy chytré hlavy). Přijímáme plnou zodpovědnost za tento akt občanské neposlušnosti (další Erinin příspěvek, i když zároveň tvrdila, že terorismus ve skutečnosti není žádná občanská neposlušnost, ale… no, zkrátka a dobře terorismus, nic víc), jímž protestujeme proti vměšování vlády do našich životů a znečištění amerických řek. Varuju vás, tohle je teprve první úder!“ Ukončila jsem hovor, rychle papírek obrátila a vyťukala číslo na druhé straně.
„Zpravodajská stanice Fox, Tulsa!“ ozval se milý ženský hlas.
Tohle byl vlastně čistě můj projekt. Napadlo mě, že zavolám ještě na místní zpravodajskou stanici, aby se naše výhrůžka dostala co nejdřív do vysílání. Tak budeme situaci moct sledovat ve zprávách a třeba se přímo z nich dozvíme, až (nebo jestli) most uzavřou. Znovu jsem se pořádně nadechla a rozjela poslední část plánu.
„Teroristická skupina známá jako Džihád za přírodu kontaktovala FBI a informovala je, že umístila bombu pod most na silnici I-40, který vede přes řeku Arkansas poblíž Webber’s Falls. Vybuchnout má dnes v patnáct patnáct.“
Na zlomek vteřiny jsem se zarazila a to byla chyba. Žena, která už zdaleka nezněla mile, mi skočila do řeči. „Kdo jste, madam, a odkud tu informaci máte?“
„Pryč s vládou a znečištěním! Ať žije síla lidu!“ zahulákala jsem a zavěsila. Okamžitě jsem mobil vypnula a pak se mi podlomila kolena. Klesla jsem na sklopené víko záchodu. Udělala jsem to. Vážně jsem to udělala.
Na dveře koupelny někdo dvakrát tiše zaklepal a vzápětí se ozval sladký hlásek mojí spolubydlící. „Zoey? Jsi v pohodě?“
„Jo,“ vypravila jsem ze sebe vysíleně. Vyhrabala jsem se na nohy a šla otevřít. Rozespalá Stevie Rae na mě koukala jako vyjukaný prérijní králík.
„Zavolalas tam?“ zašeptala.
„Jo, a nemusíš šeptat. Jsme tady samy.“ Moje kočka, stočená uprostřed polštáře, zívla a naštvaně mňaufla. „Teda kromě Naly.“
„Jak to šlo? Co ti na to řekli?“
„Nenechala jsem je říct nic víc, než ‚Tady FBI‘. Damien na tom trval, pamatuješ?“
„Pověděla jsi jim, že se jmenujeme Džihád za přírodu?“
„Stevie Rae, my se nejmenujeme Džihád za přírodu. To jsme si vymysleli.“
„No, já jsem slyšela, jak řveš to ‚pryč s vládou a znečištěním‘, a tak mě napadlo… že třeba… já vlastně nevím, co mě to napadlo. Nechala jsem se krapet strhnout.“
Obrátila jsem oči v sloup. „Stevie Rae, to jsem jenom hrála. Ta ženská ze zpravodajství se mě zeptala, kdo jsem, a mně tak nějak povolily nervy. A řekla jsem jim všechno, na čem jsme se dohodli. Hlavně doufám, že to zabere.“ Sundala jsem si mikinu a pověsila ji na opěradlo židle, aby uschla.
Spolubydlící si najednou všimla, že mám mokré vlasy a zamaskované znamení (já na to v samém spěchu úplně zapomněla). Ach jo.
„Tys někde byla?“
„Jo,“ připustila jsem. „Nemohla jsem spát, tak jsem zajela na náměstí do American Eagle a koupila si nový svetr.“ Ukázala jsem na mokrou igelitku s logem, kterou jsem hodila do kouta.
„Mělas mě vzbudit, jela bych s tebou.“
Znělo to hrozně zklamaně a já si připadala tak provinile, že jsem se prořekla dřív, než jsem si stačila rozmyslet, kolik jí toho o setkání s Heathem povím. „Narazila jsem tam na svého bývalého,“ vyhrkla jsem.
„Ty bláho! Povídej.“ Rozsvítily se jí oči a plácla sebou na postel. Nala zafuněla a přeskočila z jejího polštáře na můj. Začala jsem si ručníkem sušit vlasy.
„Zašla jsem do Starbucks a on venku vylepoval plakáty s Bradovou fotkou.“
„A co udělal, když tě uviděl?“
„Povídali jsme si.“
Protočila oči. „No jasně, ale o čem?“
„Přestal pít a kouřit trávu.“
„Páni, to je super. Ty ses s ním přece rozešla právě kvůli tomuhle, ne?“
„Jo.“
„Chodí s proradnou čůzou?“
„Říkal, že už s ní nekamarádí, protože mluví hnusně o upírech.“
„No vidíš! Takže jsme měli pravdu, že sem ti policajti přišli kvůli ní,“ zaradovala se.
„Vypadá to tak.“
Zadívala se na mě, jako by mi viděla až do žaludku. „Pořád ho máš ráda, viď?“
„Ono je to složitější…“
„No, podle mě je to celkem jednoduché. Jestli ho nemáš ráda, tak je prostě konec. Už se nikdy neuvidíte. Žádné složitosti,“ konstatovala logicky.
„Tak jo, mám ho pořád ráda,“ přiznala jsem.
„Já to věděla!“ Zapérovala na matraci. „Ty bláho, Červenko, za tebou pálí milion kluků! Co s tím budeš dělat?“
„Nemám potuchy,“ zamumlala jsem sklíčeně.
„Erik se zítra vrací z té soutěže.“
„Já vím. Neferet říkala, že Loren tam jel taky, podpořit Erika a vůbec všechny lidi odsud, což znamená, že se zítra vrátí s nimi. A já slíbila Heathovi, že se v pátek po fotbale sejdeme.“
„Chystáš se o něm Erikovi říct?“
„Nevím.“
„Máš Heatha radši než Erika?“
„Nevím.“
„A co Loren?“
„Stevie Rae, já prostě nevím.“ Promnula jsem si čelo. Bolest hlavy se u mě zřejmě usadila napořád. „Mohly bychom to chvíli nechat být? Aspoň než si to trochu srovnám?“
„Dobře. Tak pojď.“ Popadla mě za ruku.
„Kam?“ Naprosto nechápavě jsem na ni zůstala zírat. Heath, Erik, Loren, a najednou mám někam jít? Něco mi muselo uniknout.
„Potřebuješ pořádnou dávku Hraběte Čokuly a já zase žužu. A musíme si pustit CNN a místní zprávy.“
Bez velkého nadšení jsem se začala šinout ke dveřím. Nala se protáhla, znechuceně zamňoukala a čistě z povinnosti se ke mně přidala. Stevie Rae nad námi zavrtěla hlavou.
„No tak, vy dvě. Dáš si svoje cereálie a všechno bude hnedka lepší.“
„A colu,“ dodala jsem.
Stevie Rae se zašklebila, jako by kousla do citronu. „K snídani?“
„Něco mi říká, že dneska si to zasloužím.“
