1. kapitola
„Nová holka. Tamhle, koukni,“ řekla Shaunee a posadila se k velkému stolu, který má naše parta ve školní jídelně (výstižněji řečeno v hodovním sále) tak nějak předplacený.
„Katastrofa, ségra. To se nedá jinak nazvat,“ odvětila Erin navlas stejným tónem. Mají se Shaunee něco jako telepatické spojení, díky kterému jsou si povahově hrozně podobné, a proto jim říkáme „dvojčata“, i když Shaunee má kávovou pleť, jamajské kořeny a pochází z Connecticutu, kdežto Erin je blonďatá, modrooká běloška z Oklahomy.
„Bude bydlet se Sarah Freebirdovou.“ Damien kývl k drobné černovlásce, která přivedla vyplašenou novou studentku do jídelny a ukazovala jí, kde co je. Ve vteřině je obě sjel pronikavým pohledem módního znalce a zhodnotil jejich outfity od bot až po náušnice. „Evidentně má lepší vkus než ona, vypadá docela slušně i přesto, že ji právě označili a přestoupila na jinou školu. Třeba Sarah vyléčí z jejího kompulzivního tíhnutí k ošklivým botám.“
„Damiene,“ zavrčela Shaunee. „Už zase mi jdeš s těmi zatracenými divnými slovy…“
„… fakticky děsně na nervy,“ dokončila větu Erin.
Damien uraženě našpulil pusu. Vypadal v tu chvíli ohromně nadřazeně a taky nezvykle zženštile (normálně se zženštile nechová, i když je na kluky). „Kdybyste neměly tak tragicky okleštěnou slovní zásobu, nemusely byste s sebou všude tahat encyklopedii, jen abyste mi rozuměly.“
Dvojčata na něj vrhla vražedný pohled a nadechla se k dalšímu útoku, ale naštěstí jim to zatrhla moje spolubydlící Stevie Rae. S roztomilým venkovským přízvukem vysypala příslušné definice, jako by byla v nějaké televizní soutěži. „Kompulzivní – nutkavý, neovladatelný. Okleštěný – příšerně omezený. Když v tom teď máte jasno, nemohli byste se přestat hádat a být na sebe milí? Za chvilku dorazí rodiče a před nimi přece nechceme vypadat jako banda hulvátů.“
„Do háje,“ řekla jsem. „Úplně jsem zapomněla, že dneska je návštěvní den.“
Damien zasténal a praštil hlavou o stůl, až to zadunělo. „Mně to taky vypadlo.“ Všechny čtyři jsme se na něj soucitně zadívaly. Damienovým rodičům vůbec nevadí, že jejich syna označili, nastoupil do Školy noci a prochází procesem proměny, který skončí buď tím, že se z něj stane dospělý upír, nebo tím, že jeho tělo proměnu odmítne a on umře. Zato je hrozně žere, že je na kluky.
Ale aspoň jim na něm vadí jenom tahle jedna věc. Moje máma a její současný manžel, můj tupčím John Heffer, na mně upřímně nenávidí úplně všechno.
„Naši nepřijedou. Byli tady minulý měsíc a tenhle nemají čas.“
„Ségra, to je jen další důkaz, že jsme doopravdy dvojčata!“ zajásala Erin. „Já dostala od našich e-mail, že nepřijedou, protože o Díkůvzdání vyrážejí s tetou Alane a prolhaným strejdou Lloydem na námořní plavbu na Aljašku. Jejich věc.“ Pokrčila rameny. To, že rodiče neuvidí, ji stejně jako Shaunee vůbec nerozrušovalo.
„No vidíš, Damiene, třeba vaši taky nepřijedou,“ podotkla Stevie Rae a letmo se na něj usmála.
„Kdepak,“ povzdychl si. „Tenhle měsíc mám narozeniny, přivezou dárky.“
„To není špatná vyhlídka,“ vmísila jsem se do hovoru. „Říkal jsi přece, že potřebuješ nový skicář.“
„Jenže oni skicář nekoupí. Loni jsem chtěl malířský stojan a dostal jsem od nich tábornickou výbavu a předplatné Sports Illustrated.“
„No těbůh,“ konstatovaly unisono Shaunee s Erin. Stevie Rae a já jsme nakrčily nos a soucitně zahučely.
Damien se obrátil na mě a honem změnil téma. „Tvoji rodiče přijedou úplně poprvé. Co myslíš, jaké to bude?“
„Zlý sen,“ povzdychla jsem si. „Stoprocentní, absolutní noční můra.“
„Zoey? Chtěla bych ti představit svoji novou spolubydlící. Diano, tohle je Zoey Redbirdová, předsedkyně Dcer temnoty,“ ozval se za mnou nervózní hlas.
Otočila jsem se a usmála se na Sarah. Byla jsem ráda, že nemusím dál rozvádět svoje trable s rodinnými příslušníky.
„Ty jo, ona vážně nekecala!“ vyhrkla nová holka, než jsem ji stačila pozdravit. Jak už se v téhle situaci stalo pravidlem, zírala na moje čelo a byla rudá jako rak. „Jé, teda, promiň. Nechtěla jsem se tě dotknout nebo…“ Nechala nedokončenou omluvu viset ve vzduchu a zatvářila se provinile.
„Nic se nestalo. Máš pravdu, nekecala. Mám vybarvené znamení a ještě další tetování.“ Pořád jsem se usmívala, aby si nepřipadala hloupě, ale ve skutečnosti mi bylo strašně nepříjemné fungovat jako hlavní exponát v panoptiku zrůd. Ne že by se mi to stalo poprvé.
Diana na mě dál valila oči, ticho houstlo a už to začínalo být trapné, když nás zachránila Stevie Rae. „Ten boží vzor, co vypadá jako krajka, nemá jenom na obličeji. Sahá jí až na ramena. Má ho od té doby, co zachránila svého bývalého kluka před bandou fakticky děsivých upířích duchů,“ vysvětlila vesele.
„Sarah mi o tom vyprávěla,“ pípla Diana. „Jenomže mi to přišlo hrozně přitažené za vlasy, takže, no, hm…“
„Jsi jí nevěřila?“ pomohl jí Damien.
„No, ano. Promiň,“ omluvila se ještě jednou, nervózně přešlápla a začala se dloubat pod nehtem.
„Z toho si vůbec nic nedělej.“ Zmohla jsem se na další celkem věrohodný úsměv. „I mně to občas připadá úplně uhozené, a to jsem tam byla.“
„Jo, parádně jsi jim nakopala zadek,“ doplnila Stevie Rae.
Vrhla jsem na ni pohled, který jasně říkal, že tohle si mohla nechat od cesty, ale ona ho vůbec nevzala na vědomí. Jednou se zřejmě stanu upíří velekněžkou, ale mí kamarádi si z toho zatím moc nedělají.
„Celá tahle škola ti zpočátku asi bude připadat dost divná. Ale brzo se ti tady začne líbit,“ řekla jsem nové studentce.
„Děkuju,“ odpověděla. Už mluvila úplně přirozeně a kamarádsky.
„Už půjdeme, musím Dianě ukázat, ve které učebně má pátou hodinu,“ řekla Sarah a pak mě totálně ztrapnila, protože si hrozně vážně a obřadně přitiskla pěst k srdci a uklonila se v tradičním upírském pozdravu.
„Tohleto vážně nesnáším,“ zamumlala jsem a otráveně zapíchla vidličku do salátu.
„Podle mě je to hezké gesto,“ řekla Stevie Rae.
„Je správné, že ti prokazují úctu,“ pronesl Damien učitelským tónem. „Jsi první terciánka, která se kdy stala předsedkyní Dcer temnoty, a k tomu ještě jediné mládě v upířích dějinách s nadáním pro všech pět živlů.“
„Prostě si to konečně přiznej, Červenko,“ zahuhlala Shaunee s pusou plnou salátu a zamávala vidličkou.
„Jsi výjimečná,“ zakončila za ni větu Erin (jako obvykle).
Terciáni jsou ve Škole noci to, co jinde prváci, takže druháci jsou kvartáni a tak dále. A všechno je to pravda: jsem první terciánka, která se kdy stala předsedkyní Dcer temnoty. Prostě dítě štěstěny.
„Když jsem u Dcer temnoty,“ chytila se toho Shaunee, „už ses rozhodla, co budou muset splňovat noví členové?“
Málem jsem zaječela: Ani náhodou, sakra, ještě ani sama nedokážu uvěřit, že to mám celé na krku! Ovládla jsem se a jenom zavrtěla hlavou. Pak mě osvítil duch svatý a napadlo mě, že hodím trochu zodpovědnosti taky na ně.
„Ne, ještě jsem žádné nové podmínky členství nestanovila. Vlastně jsem doufala, že mi s tím pomůžete. Napadá vás něco?“
Přesně jak jsem čekala, všichni čtyři okamžitě zmlkli. Už jsem jim chtěla mockrát poděkovat za vydatnou pomoc, ale vtom se ze školního rozhlasu ozval autoritativní hlas naší velekněžky. Na okamžik jsem byla ráda, že nás přerušila, ale potom mi došlo, co říká, a stáhl se mi žaludek.
„Prosím studenty a profesory, aby se dostavili do recepce. Čekají na vás návštěvy.“
To mám fakt radost.
„Stevie Rae! Stevie Rae! Ježkovy voči, mně se po tobě stýskalo!“
„Mamko!“ vykřikla Stevie Rae a vrhla se do náruče ženě, která vypadala jako její kopie, jenom o pětadvacet kilo těžší a nějakých dvacet let starší.
Já s Damienem jsme zůstali rozpačitě stát hned u vchodu recepce, kam se pomalu trousili nervózní rodiče, sourozenci, mláďata a naši profesoři.
„Tamhle jsou naši,“ řekl Damien s povzdechem. „Tak já jdu, ať to mám za sebou. Ahoj.“
„Ahoj,“ zamumlala jsem a dívala se, jak míří k úplně obyčejné dvojici, která nesla balíček v dárkovém papíře. Jeho máma ho spěšně objala a táta mu přehnaně chlapsky potřásl rukou. Damien byl pobledlý a vypadal hrozně nesvůj.
Vydala jsem se k dlouhému stolu pokrytému ubrusem, který stál u stěny. Bylo na něm spousta drahých sýrů a uzenin, dezerty, káva, čaj a víno. Chodila jsem do Školy noci teprve měsíc a pořád mě ještě trochu vyvádělo z míry, že smíme pít víno. Zčásti je to proto, že naše škola převzala systém organizace od evropských Škol noci, a v Evropě se k jídlu podává víno celkem běžně, jako u nás čaj nebo cola. Je to prostě normální. A taky to máme geneticky dané – na upíry alkohol vůbec nepůsobí a i mláďatům dá hodně práce se aspoň maličko namazat (o krvi to bohužel neplatí). S vínem tady tím pádem nedělají žádné drahoty. Docela jsem se těšila, jak rodiče z konzervativní Oklahomy na něco takového zareagují.
„Mamko, musím ti představit svoji spolubydlící! Vzpomínáš, jak jsem ti o ní vyprávěla? Tohle je Zoey Redbirdová. Zoey, tohle je moje mamka.“
„Dobrý den, paní Johnsonová. Ráda vás poznávám,“ řekla jsem zdvořile.
„Jé, Zoey, moc mě těší, že se konečně vidíme! Panenko skákavá! Tvoje znamení je ve skutečnosti ještě hezčí, než jsem si ho představovala.“ K mému údivu mě mateřsky objala a pošeptala mi: „Jsem ráda, že na moji Stevie Rae někdo dává pozor. Mám o ni strach.“
Opětovala jsem objetí a taky šeptem odpověděla: „Nebojte, paní Johnsonová, Stevie Rae je moje nejlepší kamarádka.“ Vím, že je zbytečné takhle uvažovat, ale najednou mě hrozně mrzelo, že mě máma takhle neobjímá a nedělá si o mě starosti jako paní Johnsonová o svoji dceru.
„Mami, nepřivezla jsi náhodou pár čokoládových sušenek?“ zeptala se Stevie Rae.
„To víš že jo, zlato, ale zapomněla jsem je v autě.“ Paní Johnsonová měla stejně ledabylou výslovnost jako její dcera. „Pojď se mnou, zajdeme pro ně. Upekla jsem nějaké i pro tvoje kamarády.“ Mile se na mě usmála. „Jestli chceš, můžeš jít s námi, Zoey.“
„Zoey,“ zaznělo moje jméno jako ledová ozvěna toho vřelého oslovení. Vzhlédla jsem a uviděla, jak do místnosti vstupuje moje máma s Johnem. Zaplavilo mě hrozné zklamání. Přišla s ním. Proč sakra nemohla přijít sama, abychom pro změnu mohly strávit nějaký čas jen spolu? Jenomže já věděla proč. Nikdy by jí to nedovolil. A když jí John něco nedovolí, moje máma to neudělá. Tečka. Konec diskuze. Od té doby, co si vzala Johna Heffera, si máma nemusí dělat starosti o peníze. Bydlí v obrovitánském domě na klidném předměstí. Dobrovolně pracuje ve sdružení rodičů a přátel školy. Je velice aktivní v naší farnosti. Jenom za ty tři roky „dokonalého“ manželství absolutně přestala být sama sebou.
„Promiňte, paní Johnsonová, ale tamhle jsou moji rodiče, měla bych jít k nim.“
„Ale holčičko moje zlatá, vždyť já bych tvého taťku a tvoji mamku strašně ráda poznala.“ S bezelstným úsměvem se otočila k našim, jako by byla na nějaké normální středoškolské akci.
Významně jsme se na sebe se Stevie Rae podívaly. Omlouvám se, naznačila jsem beze slov. Nebyla jsem si samozřejmě stoprocentně jistá, že se stane něco nepříjemného, ale když jsem viděla, jak k nám tupčím rázuje jako nějaký namachrovaný generál v čele pochodu smrti, došlo mi, že se blíží pěkně drastická scéna.
A najednou mi spadl kámen ze srdce a všechno se zdálo růžovější, protože za Johnem se objevila moje nejmilejší osoba na světě a rozpřáhla ruce.
„Babičko!“
Sevřela mě v náruči a já se nadechla sladké vůně levandule. Bylo to, jako by s sebou všude nosila kousek své překrásné levandulové farmy.
„Ptáčátko moje!“ Přitiskla si mě, co nejblíž to šlo. „Stýskalo se mi po tobě, u-we-tsi
a-ge-hu-tsa.“
Usmála jsem se skrz slzy. Čerokézské slovo pro dceru znělo nádherně, čišelo z něj bezpečí, láska a bezpodmínečná náklonnost. Přesně to jsem doma nepocítila už tři roky, a než jsem přišla do Školy noci, nacházela jsem je jenom na babiččině farmě.
„Mně se po tobě taky stýskalo, babi. Jsem tak ráda, že jsi přijela!“
„Vy musíte být Zoeyina babička,“ ozvala se paní Johnsonová, jakmile jsme se od sebe odtrhly. „Moc mě těší. Vaše děvenka je báječná.“
Babička se radostně usmála a už se chystala odpovědět, ale John ji děsně nafoukaně předběhl. „Aby nenastala mýlka, ve skutečnosti chválíte naši děvenku.“
Máma zareagovala jako stepfordská panička. „Ano, my jsme Zoeyini rodiče. Já jsem Linda Hefferová. Tohle je můj manžel John a moje matka, Sylvia Red–“ Jenomže v tu chvíli se na mě konečně uráčila podívat a úplně si to svoje elegantní představování zkazila, protože se v půli slova zarazila a zalapala po dechu.
Zkroutila jsem obličej do úsměvu, ale připadal mi rozpálený a tvrdý, jako kdyby to byla sádrová maska, kterou někdo nechal na prudkém slunci a teď hrozí, že se při sebemenším pohybu rozpadne.
„Ahoj, mami.“
„Pro lásku boží, cos to s tím znamením vyváděla?“ Slovo „znamení“ řekla tónem, jakým obyčejně mluví o rakovině nebo pedofilii.
„Zachránila život jednomu mladíkovi a využila přitom nadání pro živly, jímž ji obdařila bohyně. Nyx ji na oplátku zkrášlila znamením, které je u mláděte neobvyklé,“ odpověděla za mě hebkým melodickým hlasem Neferet, přistoupila k naší rozpačité skupince a natáhla ruku přímo k tupčímovi. Neferet je podobně jako většina dospělých upírů naprosto dokonalá. Je vysoká, má dlouhé, vlnité, tmavě rudé vlasy a fantastické mandlové oči, které mají neobvyklou mechově zelenou barvu. Je půvabná a sebevědomá, jak to žádný člověk nesvede, a pleť má tak neuvěřitelně zářivou, že to vypadá, jako by z jejího nitra vycházelo světlo. Dnes měla na sobě elegantní tmavomodrý kostým a v uších stříbrné spirály (ty symbolizují cestu bohyně, ale to asi nikdo z rodičů neví). Na levém prsu měla vyšitou stříbrnou siluetu bohyně s pozdviženými pažemi, jako všichni ostatní učitelé. Blýskla oslnivým úsměvem. „Pane Heffere, jsem Neferet, velekněžka Školy noci, ovšem pro vás bude zřejmě snazší, když mě budete vnímat prostě jako zdejší ředitelku. Děkuji, že jste dnes přišli na návštěvu.“
Poznala jsem, že se její ruky chopil spíš bezděky. Kdyby ho nezaskočila, určitě by ji nepřijal. Rychle mu ruku stiskla a potom se otočila k mámě.
„Paní Hefferová, velice mě těší, že poznávám Zoeyinu matku. Jsme rádi, že vaše dcera nastoupila na Školu noci.“
„No, ehm, děkuji!“ odvětila máma. Neferetina krása a charisma si ji očividně získaly.
Pak velekněžka pozdravila babičku a její úsměv se rozšířil, už to nebyla jen zdvořilá maska. Všimla jsem si, že si potřásly rukama tradičním upírským způsobem, za předloktí. „Sylvie Redbirdová, vždycky vás tu ráda vidím.“
„Neferet, taky mám radost, že se znovu potkáváme. Děkuju, že jste dodržela svůj slib a staráte se o moji vnučku.“
„To není žádná velká zásluha. Zoey je prostě výjimečná.“ Na okamžik zahrnula do svého vřelého úsměvu i mě. Pak se obrátila ke Stevie Rae a její mamince. „A tohle je její spolubydlící Stevie Rae Johnsonová. Slyšela jsem, že jsou se Zoey jako sestry, i Zoeyina kočka ji prý má ráda.“
„To je pravda. Když jsme se včera večer koukaly na televizi, vlezla mi dokonce na klín,“ řekla Stevie Rae pobaveně. „A přitom Nala nikoho kromě Zoey nesnáší.“
„Kočka? Nevzpomínám si, že by Zoey někdo dovolil, aby si pořídila kočku,“ pronesl John a mně se z jeho tónu zvedl žaludek. Vždyť kromě babičky mi za celý měsíc nikdo ani nezavolal!
„To jste mi špatně rozuměl, pane Heffere, ve Škole noci se kočky smí pohybovat zcela volně. Samy si vybírají majitele, ne opačně. Zoey tedy žádné svolení nepotřebuje,“ řekla Neferet mile.
John zafrkal, ale nikdo si toho naštěstí nevšiml. Prokristapána, ten chlap je ale blbec.
„Smím vám nabídnout občerstvení?“ Velekněžka ukázala na stůl.
„Jezuskote! Už zase jsem zapomněla na ty sušenky, co jsem nechala v autě. Zrovna jsme pro ně se Stevie Rae šly. Moc ráda jsem vás všechny poznala.“ Spolubydlící i její maminka mě krátce objaly, všem ostatním zamávaly a rychle se ztratily. Já musela zůstat, i když bych nejradši byla někde úplně jinde.
Vzala jsem babičku za ruku, propletla si s ní prsty a společně jsme zamířily ke stolu s pohoštěním. Smutně jsem si pomyslela, že všechno by bylo daleko snazší, kdyby mě přijela navštívit jen ona. Střelila jsem pohledem k mámě. Na tváři jí zamrzl permanentně zamračený výraz. Koukala se po mých spolužácích a mě si vůbec nevšímala. Proč ses sem obtěžovala? chtělo se mi zaječet. Proč předstíráš, že ti na mně záleží, že se ti po mně dokonce stýská, když stejně každý vidí, že to není pravda?
„Víno, Sylvie? Pane a paní Hefferovi?“ optala se Neferet.
„Děkuju, dám si červené, prosím,“ odpověděla babička.
John nesouhlasně semkl rty do tenké čárky. „Ne. My nepijeme.“
Jen s nadlidským úsilím jsem neobrátila oči v sloup. Odkdy nepije? Vsadila bych posledních padesát dolarů na svém účtu, že doma má v lednici karton piva. A máma dřív taky pila červené jako babička. Všimla jsem si, že na její sklenku vrhla závistivý pohled. Ale ne, oni nepijou. Aspoň na veřejnosti ne. Pokrytci.
„Říkala jste, že k Zoeyině znamení přibyly další vzory, protože udělala něco výjimečného?“ Babička mi stiskla ruku. „Povídala mi, že se stala předsedkyní Dcer temnoty, ale nezmínila se, co přesně k tomu vedlo.“
Zase jsem ztuhla. Vážně jsem nestála o scénu, ke které by nevyhnutelně došlo, kdyby se máma s Johnem dozvěděli, jak se to doopravdy stalo – že bývalá předsedkyně Dcer temnoty o Halloweenu (kterému se na Škole noci říká Samhain, noc, kdy je závoj mezi naším světem a světem duchů nejtenčí) vyčarovala kruh, přivolala do něj spoustu děsivých upířích duchů a pak nad nimi ztratila kontrolu, protože se tam objevil můj bývalý kluk Heath. A hlavně jsem nechtěla, aby přišla řeč na to, co ví jen pár lidí – že Heath tam hledal mě, jelikož jsem ochutnala jeho krev a od té doby ho to ke mně neodolatelně přitahuje. To se lidem může snadno stát, když si něco začnou s upírem nebo s mládětem. Předsedkyně Dcer temnoty Afrodita ty duchy absolutně nezvládla a oni chtěli Heatha sežrat. A to nemyslím obrazně. A aby toho nebylo málo, jako další chod jsme měli následovat my ostatní, včetně nádherného Erika Nighta (to je upíří kluk a s radostí vám oznamuji, že ani náhodou není můj bývalý, protože spolu už měsíc neoficiálně chodíme). Zkrátka jsem to nemohla tak nechat, a proto jsem za pomoci Stevie Rae, Damiena a dvojčat vyčarovala vlastní kruh a využila přitom sílu pěti živlů: vzduchu, ohně, vody, země a ducha. Pro všechny mám zvláštní nadání, a tak se mi podařilo zahnat duchy zpátky tam, kde žijí (nebo spíš nežijí?). Když byli konečně pryč, zjistila jsem, že mi přibylo nové tetování, překrásný krajkový vzor ze safírových vlnovek, který mi rámuje obličej (u mláděte je něco takového naprosto neslýchané). Podobná znamení mám i na ramenou, jenom v nich jsou navíc fantastické symboly, co připomínají runy. Žádné mládě ani žádný upír ještě takové tetování nikdy neměli. Všem bylo v tu chvíli už jasné, že Afrodita je pěkně mizerná předsedkyně, takže ji Neferet odvolala a dosadila na její místo mě. Tím pádem jsem se taky stala učednicí velekněžky a jednou budu sloužit Nyktě, upíří bohyni, která je vtělením noci.
Sečteno a podtrženo, tohle by mi u šíleně zbožných a netolerantních rodičů v žádném případě neprošlo.
„Došlo tady k takové drobné nepříjemnosti. Zoey se zachovala velice statečně a díky jejímu pohotovému zásahu se nikomu nic nestalo. Navíc se přitom projevilo zvláštní nadání, které jí umožňuje čerpat sílu ze všech pěti živlů.“ Neferet se pyšně usmála a mně její pochvala udělala ohromnou radost. „Ta tetování jen viditelně dokládají, že ji bohyně chová ve veliké přízni.“
„To je rouhání,“ prohlásil John upjatě. Jeho tón vyjadřoval zároveň nadřazenost i hněv. „Ohrožujete její nesmrtelnou duši.“
Neferet k němu obrátila mechově zelené oči. Netvářila se rozčileně, spíš pobaveně. „Vy jste jistě starší církve věřících.“
Tupčím nafoukl ptačí hrudníček. „Ano, ano, to jsem.“
„Potom si něco musíme neprodleně vyjasnit, pane Heffere. Mě by nenapadlo přijít k vám domů nebo do vašeho kostela a shazovat vaši víru, ačkoli s jejími principy zásadně nesouhlasím. Nečekám ani, že přijmete moji víru. Popravdě bych se vás nikdy nepokusila přetáhnout na svou stranu, přestože jsem své bohyni hluboce oddána. Trvám tudíž pouze na tom, abyste mi prokazoval stejnou ohleduplnost jako já vám. Když jste u mě ,doma‘, respektujte mou víru.“
Johnovy oči se proměnily v úzké hněvivé štěrbiny a já si všimla, že zatíná čelisti. „Váš způsob života je hříšný a špatný,“ pronesl ostře.
„A to říká uctívač boha, který zakazuje rozkoš a ženám přisuzuje roli služek a chovných klisen, přestože tvoří páteř vaší církve. Boha, který své přívržence ovládá tím, že se v nich snaží vzbudit pocit viny a strachu.“ Neferet se tiše zasmála, ale po humoru v jejím smíchu nebyla ani stopa, zato tam zazníval varovný podtón, ze kterého mi naskočila husí kůže. „Nesuďte druhé příliš přísně. Možná byste si měl nejprve zamést před vlastním prahem.“
John zrudl, zhluboka se nadechl a chystal se přednést jedno ze svých příšerných kázání na téma, jak je jeho víra správná a všichni ostatní uctívají falešné bohy, jenomže Neferet ho utnula dřív, než vůbec začal. Ani nezvedla hlas, ale její slova náhle prodchnula moc velekněžky a já se zachvěla strachem, i když se samozřejmě nehněvala na mě.
„Máte dvě možnosti. Buď budete navštěvovat Školu noci jako vítaný host, ale v tom případě budete respektovat naše zvyklosti a ponecháte si své znechucení a odsudky pro sebe. Nebo odejděte a už se nevracejte. Nikdy. Rozhodněte se sám. Hned teď.“ Poslední dvě slova jsem úplně ucítila na vlastní kůži a málem jsem se přikrčila. Všimla jsem si, že máma na velekněžku třeští oči, má skelný pohled a obličej bílý jako mléko. Johnova tvář měla do bílé barvy hodně daleko. Vztekle provrtával Neferet pohledem a odpudivě zfialověl.
„Lindo,“ procedil skrz zaťaté zuby, „jdeme.“ Potom se na mě podíval s takovým odporem a nenávistí, že jsem o krok ucouvla. Věděla jsem, že mě nemá rád, ale až doteď jsem netušila, jak moc. „Tohle je pro tebe přesně to pravé místo. Už nikdy mě ani matku neuvidíš. Postarej se o sebe sama.“ Prudce se otočil a vyrazil ke dveřím. Máma zaváhala a já si chvilinku myslela, že mi řekne něco hezkého, jako že ji mrzí, co mi John řekl, nebo že se jí po mně stýská, nebo ať se nebojím, že za mnou stejně přijede.
„Zoey, nechápu, jak jsi mohla všechno takhle zkazit.“ Zavrtěla hlavou a jako obvykle udělala přesně to, co John. Odešla.
„Je mi hrozně líto, co se stalo, miláčku,“ zašeptala babička a konejšivě mě objala. „Brzy se vrátím, ptáčátko, slibuju. Jsem na tebe moc pyšná!“ Položila mi ruce na ramena a usmála se skrz slzy. „A naši čerokézští předkové jsou na tebe taky pyšní, cítím to. Vyvolila si tě bohyně a máš věrné, dobré přátele…“ Vzhlédla k Neferet. „… a moudré učitele. Jednou možná své matce odpustíš. Do té doby si pamatuj, že jsi dcera mého srdce, u-we-tsi a-ge-hu-tsa.“ Dala mi pusu. „Teď musím taky jít. Přivezla jsem ti auto a nechám ti ho tady, takže zpátky pojedu s nimi.“ Podala mi klíčky od mého veterána, Volkswagenu Brouka. „Nikdy nezapomínej, že tě mám ráda, ptáčku.“
„Já tě mám taky ráda, babi,“ řekla jsem, vtiskla jí pořádnou pusu, pevně ji objala a zhluboka se nadechla její vůně, jako bych si ji chtěla uložit v plicích a celý příští měsíc ji jen pomalu vydechovat. Bude mi hrozně scházet.
„Na shledanou, miláčku. Zavolej mi, když budeš mít čas.“ Ještě jednou mě políbila a pak odešla.
Dívala jsem se za ní a ani jsem si neuvědomila, že brečím, dokud mi slzy nezačaly stékat z tváří na krk. Úplně jsem zapomněla, že vedle mě pořád stojí Neferet, a překvapeně jsem sebou trhla, když mi podala papírový kapesník.
„Mrzí mě to, Zoey,“ řekla tiše.
„Mě ne.“ Vysmrkala jsem se, osušila si tváře a pohlédla na ni. „Děkuju, že jste se mě proti němu zastala.“
„Nechtěla jsem, aby odešla i tvá matka.“
„Za to vy nemůžete. Byla to její volba. Vždycky dělá to, co on, už tři roky.“ V hrdle mě znovu začaly pálit hořké slzy, a tak jsem rychle mluvila dál, abych se zase nerozbrečela. „Bývala jiná. Vím, že je to hloupé, ale pořád čekám, že jednou zase bude taková jako dřív. Jenomže to se nikdy nestane. Připadá mi, jako by moji mámu zabil a nasadil do jejího těla cizí duši.“
Neferet mě vzala kolem ramen. „Líbilo se mi, co ti řekla babička – že jednou možná matce odpustíš.“
Zadívala jsem se na dveře, kterými moje rodina před chvílí prošla. „To se teda ještě hodně načekám.“
Velekněžka mi soucitně stiskla rameno.
Obrátila jsem se k ní. Byla jsem hrozně ráda, že je při mně, a už asi pomilionté jsme hořce zalitovala, že není moje máma. Pak jsem si vzpomněla na něco, co mi asi před měsícem řekla – že jí umřela maminka, když byla ještě hodně malá, a otec ji potom tělesně i psychicky zneužíval, dokud ji neoznačili.
„Vy jste svému tátovi odpustila?“ zeptala jsem se Neferet opatrně.
Podívala se na mě a zamrkala, jako by se pomalu vracela ze vzpomínek, které ji zavedly daleko odsud. „Ne. Nikdy jsem mu neodpustila, ale když na něj teď pomyslím, připadá mi, že patřil do života někoho jiného. To, co mi udělal, ubližovalo lidskému dítěti, ne upírce a velekněžce. Pro upírskou velekněžku je stejně jako většina lidí naprosto nepodstatný.“
Znělo to sebejistě, ale když jsem se zahleděla do hlubin jejích krásných zelených očí, postřehla jsem tam záblesk něčeho starého, bolestného a rozhodně stále živého. Napadlo mě, jestli je sama k sobě úplně upřímná…
