22. kapitola
„Na tom něco bude,“ řekl Damien.
„Vstoupila do Dcer temnoty,“ oznámila Shaunee.
„Co?!“ vypískl a hlas mu přitom vyletěl asi o dvacet oktáv.
„Nechte ji na pokoji,“ přispěla mi okamžitě na pomoc Stevie Rae. „Zkoumá terén.“
„Zkoumá terén? To mě podrž. Jestli se vážně dala k nim, tak to spíš provádí frontální útok na nepřátelskou linii,“ řekl Damien.
„Vstoupila tam,“ stála za svým Shaunee.
„Slyšely jsme, jak o tom mluví,“ přidala se Erin.
„Hej! Já jsem ještě pořád tady!“ ozvala jsem se.
„Co máš v plánu?“ zeptal se mě Damien.
„Vlastně přesně nevím,“ přiznala jsem.
„Tak to honem něco vymysli, jinak si tě ježibaby dají k svačině,“ poradila mi Erin.
„Jo,“ přisvědčila Shaunee a pro názornost zlovolně napíchla na vidličku salátový list.
„No tak! Nemusí přece něco vymýšlet sama. Od čeho má nás?“ Stevie Rae si založila ruce na prsou a vyčítavě se na dvojčata zadívala.
Vděčně jsem se na ni usmála. „No, jeden nápad už bych měla.“
„Bezva. Tak nám o něm pověz a provedeme brainstorming,“ řekla.
Všichni se na mě vyčkávavě zahleděli. Povzdychla jsem si. „Fajn. No…“ začala jsem váhavě. Bála jsem se, že budu vypadat jako pitomec, ale pak jsem si řekla, že je to vlastně jedno, a jedním dechem jsem ze sebe vysypala všechno, co jsem vymyslela od té chvíle, kdy jsem mluvila s babičkou. „Chci provést tradiční očistný obřad založený na čerokézských zvycích a požádat Nyx, aby mě inspirovala.“
Kolem stolu zavládlo nekonečné ticho. Nakonec promluvil Damien. „Požádat o pomoc Nyx… To není špatný nápad.“
„Ty jsi Čerokézka?“ zeptala se Shaunee.
„Vypadáš tak,“ řekla Erin.
„Vy jste ale blesky. Jmenuje se přece Redbirdová, jasně že je Čerokézka,“ prohlásila sebejistě Stevie Rae.
„No, to je fajn,“ řekla Shaunee, ale netvářila se moc přesvědčeně.
„Prostě mám pocit, že mě Nyx vyslyší a snad mi nějak napoví, co mám s tou příšerou Afroditou udělat.“ Zadívala jsem se na svoje kamarády. „Něco uvnitř mi říká, že jí ty hnusárny už nesmějí dál procházet a že je načase to zarazit.“
„Můžu jim to říct?“ vyhrkla najednou Stevie Rae. „Oni to nikomu neprozradí. Vážně. A bude to tak lepší.“
„O čem to blábolí?“ zeptala se Erin.
„Teď už nemáš na vybranou, Zoey,“ řekla Shaunee a ukázala vidličkou na moji spolubydlící. „Ona moc dobře ví, že ti nedáme pokoj, dokud nám všechno hezky nevyklopíš.“
Věnovala jsem Stevie Rae temný pohled, ale ona jen pokorně pokrčila rameny a pípla: „Promiň.“
Bez velkého nadšení jsem ztlumila hlas a naklonila se k nim co nejblíž. „Slibte, že to nikomu nepovíte.“
„Slibujeme,“ pronesli sborově.
„Myslím, že při vyvolávání kruhu cítím všech pět živlů.“
Ticho. Jen na mě třeštili oči. Všichni tři vypadali úplně otřeseně, jen Stevie Rae se pyšně usmívala. „Tak co, ještě pořád máte pocit, že na Afroditu nestačí?“ řekla
„Já věděla, že nemáš to znamení vybarvené jen proto, žes upadla a majzla se do hlavy!“ vyjekla Shaunee.
„Wow,“ vydechla Erin. „To mu já říkám drb.“
„Nikdo se to nesmí dozvědět!“ zarazila jsem ji okamžitě.
„Ale prosím tě,“ řekla Shaunee. „Myslely jsme to tak, že jednou to bude fantastický drb.“
„My si na fantastický drb rády počkáme,“ přisvědčila Erin.
Damien je vůbec neposlouchal. „Pokud vím, v celých dějinách není doložená jediná velekněžka, která by měla nadání pro všech pět živlů.“ Jeho nadšení evidentně slovo od slova sílilo. „Víš, co to znamená?“ Nedal mi šanci zareagovat. „Že z tebe potenciálně může být nejkomplexnější velekněžka všech dob!“
„He?“ Potenciálně nejkomplexnější?
„Že by ses mohla stát nejvšestrannější velekněžkou v dějinách,“ přeložil mi to netrpělivě. „A v tom případě by pro tebe Afrodita neměla být problém.“
„Tak to je fakticky dobrá zpráva,“ řekla Erin a Shaunee dychtivě přikývla.
„Kdy a kde se do toho očišťování pustíme?“ zajímala se Stevie Rae.
„My?“
„Nenecháme tě v tom samotnou, Zoey,“ řekla.
Měla jsem chuť něco namítnout – vždyť jsem ani pořádně nevěděla, do čeho jdu! Nechtěla jsem svoje kamarády zatáhnout do něčeho, z čeho se může vyklubat, a s největší pravděpodobností taky vyklube, totální průšvih. Jenže Damien mi nedal příležitost.
„Potřebuješ nás,“ prohlásil prostě. „I potenciálně nejkomplexnější velekněžka potřebuje kruh.“
„Já vlastně nemám v plánu vyvolávat kruh. Chtěla jsem jenom pronést takovou očistnou modlitbu.“
„Co kdybys vyvolala kruh, pronesla tu modlitbu a poprosila Nyx o pomoc?“ navrhla Stevie Rae.
„To zní logicky,“ řekla Shaunee.
„A jestli fakticky máš nadání pro všech pět živlů, určitě to při vyvolávání kruhu poznáme. Co myslíš, Damiene?“ zeptala se moje spolubydlící a všichni se obrátili na našeho učence.
„Podle mě uvažuješ zcela správně,“ odpověděl.
Pořád jsem jim to ještě chtěla rozmlouvat, i když mě zaplavila obrovská úleva, radost a vděk za to, že tam mí kamarádi chtějí být se mnou a nenechají mě čelit nejistotě samotnou.
Važ si jich, jsou to perly velké ceny.
To se mi v hlavě ozval ten povědomý hlas a mně došlo, že nový instinkt, který se ve mně zrodil, když mě Nyx políbila na čelo a jednou provždy změnila moje znamení i můj život, bych měla za každých okolností respektovat.
„Dobře, budu potřebovat svazek bylin na vykuřovadlo.“ Nechápavě na mě zůstali koukat, a tak jsem začala vysvětlovat: „Na očistnou fázi obřadu. Není tady totiž žádná tekoucí voda. Nebo je?“
„Myslíš jako potok, řeka nebo tak něco?“ zeptala se Stevie Rae.
„Ano.“
„Na nádvoří před jídelnou teče taková strouha a pak mizí pod školou,“ řekl Damien.
„To je moc na očích. Budeme si muset vystačit s vykuřovadlem. Nejlíp funguje směs levandule a šalvěje, ale když bude nejhůř, stačí i borovicová větev.“
„Šalvěj i levanduli ti seženu,“ ozval se Damien. „Budou je mít ve školním skladu pomůcek pro kvintány a sextány, ti mají na rozvrhu kouzla a rituály. Prostě řeknu, že mě nějaký starší spolužák poprosil, abych mu pro ně došel. Co potřebuješ dál?“
„No, babička při očistném rituálu vždycky děkovala sedmi posvátným světovým stranám, které Čerokézové uctívají: severu, jihu, východu, západu, slunci, zemi a svému já. Ale já bych radši tu modlitbu nějak upravila, aby se hodila pro Nyx.“ Zamyšleně jsem si skousla ret.
„To je podle mě dobrý nápad,“ řekla Shaunee.
„Jo,“ přidala se Erin. „Nyx přece nemá se sluncem nic společného, představuje noc.“
„Asi by ses měla řídit instinktem,“ poradila mi Stevie Rae.
„Jedna z prvních věcí, které se musí naučit každá velekněžka, je věřit si,“ podotkl Damien.
„Fajn, v tom případě potřebuju ještě svíčky, pro každý živel jedu,“ rozhodla jsem se.
„Levou zadní,“ řekla Shaunee.
„Přesně. Chrám se nezamyká a svíček jsou tam tuny.“
„A smíme si je jenom tak bez dovolení brát?“ Ukrást něco z Nyktina chrámu mi nepřišlo jako dobrý nápad.
„Když je pak zase vrátíme, tak to nikomu vadit nebude,“ upokojil mě Damien. „Ještě něco?“
„To je všechno.“ Asi. Zatraceně, zrovna dvakrát jistá jsem si nebyla, vlastně jsem neměla ani páru, co dělám.
„Kdy a kde?“ zeptal se.
„Po večeři. Třeba v pět. Ale nemůžeme jít společně, ještě by Afroditu nebo nějakou jinou Dceru temnoty napadlo, že něco chystáme, a začala by čmuchat. Sejdeme se u velkého dubu těsně u východní zdi.“ Věnovala jsem jim chabý úsměv. „Nemůžete ho minout, stačí si představit, že zdrháte z rekreačky a chcete být co nejdál od ježibab.“
„To si dokážu představit úplně snadno,“ řekla Shaunee. Erin zafrkala.
„Fajn, přineseme všechno, cos chtěla,“ řekl Damien.
„Správně, my vezmeme kytky a svíčky, ty zase svoje potenciální komplexy.“ Shaunee na něj přidrzle zamrkala.
„Komplexnost a komplexy jsou dvě zcela rozdílné věci,“ poučil ji. „Vážně bys měla víc číst, rozšířila by sis slovní zásobu.“
„Tvoje máma by měla víc číst,“ řekla Shaunee a pak se z toho pitomého vtipu ona i její dvojče začaly svíjet smíchy.
Já jsem za to ale byla celkem vděčná, protože se hovor stočil jinam a já si mohla konečně sníst salát a relativně nerušeně přemýšlet. Snažila jsem se rozpomenout, jak jsou přesně slova té očistné modlitby, když vtom ke mně na lavici vyskočila Nala. Zadívala se na mě velikánskýma očima, pak se o mě začala otírat a příst jako motor tryskáče. Nevím proč, ale hned jsem se cítila líp. A když zazvonilo a rozešli jsme se na vyučování, všichni čtyři kamarádi se na mě usmáli, nenápadně na mě mrkli a rozloučili se: „Tak zatím, Červenko.“ Moc mě to potěšilo, i když se mi maličko sevřelo srdce nad tím, jak snadno převzali přezdívku, kterou pro mě vymyslel Erik.
Španělština utekla jako voda, celou hodinu jsme se učili říkat, že něco máme nebo nemáme rádi. Profesorka Garmyová byla strašně vtipná. Prý nám tahle hodina definitivně změní život. Me gusta gatos. (Mám ráda kočky.) Me gusta ir de compras. (Ráda nakupuju.) No me gusta cocinar. (Nerada vařím.) No me gusta lavantar el gato. (Nerada kopu kočku.) Tohle o sobě napsala profesorka a my jsme pak celou hodinu vymýšleli svoje vlastní věty.
Snažila jsem se nepsat takové věci jako me gusta Erik nebo no me gusta el ježibabo Afrodita. No dobře, el ježibabo asi není správně španělsky, ale komu to vadí? Hlavně že byla zábava a dokonce jsem i rozuměla, o čem je řeč. Zato jezdectví se hrozně vleklo. Při kydání hnoje se dobře přemýšlí (opakovala jsem si pořád dokola očistnou modlitbu), ale hodina zkrátka trvala hodinu, ani o minutu míň. Tentokrát pro mě Stevie Rae nemusela přijít, byla jsem tak nervózní, že jsem nedokázala zapomenout na čas. Jakmile zazvonilo, rychle jsem uklidila hřebla. Potěšilo mě, že mi Lenobia zase dovolila vyhřebelcovat Persefonu, dokonce se zmínila, že příští týden už si na ní možná budu smět zajezdit! Vyběhla jsem ze stájí a litovala, že ve „skutečném“ světě je brzo ráno. Nejradši bych zavolala babičce a pochlubila se jí, jak mi to s koňmi jde.
„Já vím, co máš za lubem.“
Fakticky jsem se málem zalkla. „Kristepane, Afrodito! To jsi mě nemohla nějak varovat, zašustit nebo něco? Jseš nějaká pavoučí žena? Děsně jsem se tě lekla.“
„Copak?“ zapředla. „Máš špatné svědomí?“
„Sorry, ale když na někoho vyskočíš ze tmy, obvykle se lekne. S tím nemá svědomí nic společného.“
„Takže tebe špatné svědomí netrápí?“
„Afrodito, já nemám tušení, o čem mluvíš.“
„Vím, co se dneska večer chystáš udělat.“
„Tos mi to teda objasnila.“ Do háje! Jak na to mohla přijít?
„Všichni jsou z tebe na větvi, jaká jsi hezká a nevinná, a můžou se podělat z toho tvého zmutovaného znamení. Všichni kromě mě.“ Otočila se čelem ke mně a zůstaly jsme stát. Přimhouřila modré oči a zkřivila tvář tak, že vážně vypadala jako zlá ježibaba. Brr. Blesklo mi hlavou, jestli dvojčata tuší, jak přesnou přezdívku pro ni vymyslela. „Je mi jedno, co ti kdo nakecal. On patří mně a vždycky mi patřit bude.“
Vytřeštila jsem oči a rozesmála se úlevou. Ona mluví o Erikovi, ne o mé očistné modlitbě! „Ty jo, teď mluvíš jako Erikova máma. Ví, že ho hlídáš?“
„Vypadala jsem snad jako jeho máma, když jsi mě viděla, jak mu na chodbě kouřím péro?“
Takže o tom ví. No, mně to žíly netrhá. K tomuhle rozhovoru zřejmě jednou stejně dojít muselo. „Ne, tos nevypadala jako Erikova máma. Vypadala jsi přesně jako to, co jsi – zoufalá odkopnutá holka, která se vnucuje klukovi, i když o ni evidentně už nestojí. Fakt jsem tě v tu chvíli litovala.“
„Ty krávo! Se mnou takhle nikdo mluvit nebude!“
Ohnala se mi nehty po obličeji, ale vtom jako by se zastavil čas a my se ocitly ve zpomaleném záběru. Chytila jsem ji za zápěstí a úplně bez námahy jí strhla ruku dolů. Bylo to až moc snadné. Připomínala mi slaboučké dítě, které chce ve vzteku uhodit, ale nemá dost síly, aby tomu druhému mohlo doopravdy ublížit. Chvíli jsem ji ještě držela a dívala se jí přímo do nenávistných očí.
„Víckrát na mě tohle nezkoušej. Nepatřím k těm, které můžeš beztrestně šikanovat. Teď ti něco řeknu a znovu to opakovat nebudu, takže si to zapiš za uši. Já se tě nebojím.“ Pak jsem ji pustila a odstrčila. Úplně jsem zůstala koukat, když odletěla pěkný kus dozadu.
Začala si třít zápěstí a vrhla na mě vražedný pohled. „Zítra se neobtěžuj, nebyla by vítaná. Tímto tě vylučuji z Dcer temnoty.“
„Vážně?“ Cítila jsem nepochopitelný klid. Věděla jsem, že mám v rukávu trumf, a hned jsem ho taky vytáhla. „Chceš snad vysvětlovat mojí mentorce, velekněžce Neferet, upírce, která si výslovně přeje, abych patřila k Dcerám temnoty, žes mě vyloučila, protože se líbím tvému bývalému a ty na mě žárlíš?“
Zbledla.
„A můžeš si být jistá, že až se mě na to Neferet zeptá, budu totálně zničená.“ Popotáhla jsem a zafňukala, jako když předstírám brek.
„Víš, jaké to je být mezi lidmi, kteří o tebe ani trošku nestojí?“ procedila přes zaťaté zuby.
Sevřel se mi žaludek a měla jsem co dělat, aby na mně nepoznala, že zasáhla citlivé místo. Ano, vím přesně, jaké to je být mezi lidmi, kteří o mě ani trošku nestojí – toho jsem si ve své rádoby rodině užila až až. Ale Afroditě to vykládat nebudu. Usmála jsem se a sladce řekla: „Já vůbec nevím, jak to myslíš. Erik přece patří k Synům temnoty a zrovna dneska u oběda mi povídal, jak je rád, že jsem se k vám přidala.“
„Tak na ten rituál přijď. Dělej, jako že mezi nás patříš. Ale jedno si zapamatuj: jsou to moje Dcery temnoty. Ty jsi outsider a nikdo tě tam nechce. A ještě jednu věc. Mezi Erikem Nightem a mnou je pouto, které ty nikdy nepochopíš. Není žádný můj bývalý. Kdybys zůstala na chodbě až do konce té naší malé scénky, věděla bys to. Tehdy i teď je přesně takový, jakého ho chci mít. Je můj.“ Pohodila záplavou blonďatých vlasů a odkráčela.
Asi tak za dvě vteřiny vykoukla zpoza kmene starého dubu, který rostl kousek od chodníku, moje spolubydlící a zašeptala: „Už je pryč?“
„Naštěstí je.“ Zavrtěla jsem na ni hlavou. „Cos tam dělala?“
„Ještě se ptej! Schovávala jsem se. Mám z ní vítr. Šla jsem ti naproti a uviděla, že se hádáte. Ty bláho, ona tě chtěla praštit!“
„Afrodita má trochu potíže se sebeovládáním.“
Kamarádka se zasmála.
„Ehm, Stevie Rae, už odtamtud můžeš klidně vylézt.“
Celá rozesmátá ke mně doslova přihopsala a vzala mě v podpaží. „Ty ses teda vůbec nedala!“
„Ještě aby.“
„A ona tě fakticky totálně nesnáší.“
„To teda fakticky jo.“
„Víš, co to znamená?“ zeptala se.
„Že teď už nemám na vybranou. Musím ji vyhodit ze sedla.“
„Přesně.“
Jenomže na vybranou jsem neměla ani předtím, než se mi Afrodita pokusila vyškrábat oči. Neměla jsem na vybranou od chvíle, kdy mě Nyx označila. Když jsme se Stevie Rae kráčly nádhernou nocí prozářenou plynovými lampami, v mysli se mi pořád dokola ozývala slova bohyně: Jsi starší, než by se podle věku mohlo zdát, ptáčátko. Věř si a sama přijdeš na to, co máš dělat. Ale jedno si pamatuj: temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra.
