11. kapitola
Byla jsem přesvědčená, že neusnu. Že budu jen ležet, vzpomínat na domov a pořád myslet na to, jak se mi takhle zničehonic mohl celý život obrátit úplně naruby. V hlavě mi strašily oči toho kluka z chodby, ale byla jsem tak utahaná, že jsem se nedokázala soustředit. Dokonce i Afroditina pošahaná nenávist se v mlze ospalosti zdála strašně daleko. Než jsem se definitivně propadla do tmy, myslela jsem vlastně na svoje čelo. Svědí mě, protože na něm mám znamení a kousek vedle řadu stehů, nebo se mi tam dělá obrovský uher? A co když se probudím do svého prvního dne v upíří škole a budu mít absolutně nemožné vlasy? Ale pak jsem se stulila do klubíčka, zavrtala obličej do prošívané deky a vdechla důvěrně známou vůni prachového peří a domova. Najednou mi bylo krásně teplo, připadala jsem si v bezpečí… a v tu ránu spala jak zabitá.
Dokonce jsem neměla ni žádný ošklivý sen. Zdálo se mi totiž o kočkách. No jo, slabota. Nádherní kluci? Ne. Fantastické upíří schopnosti? Jasně že ne. Prostě kočky. Zvlášť jedna mi uvízla v paměti, zrzavě mourovatá s malými tlapičkami a tlustým faldovitým břichem, vypadala spíš trochu jako medvídek koala. Pronikavě mňoukala a mně to připomínalo spílání nějaké naštvané důchodkyně. Stěžovala si, že jsem měla přijet daleko dřív a kde jsem se flákala. A potom se kočičí hlas proměnil v otravné pípání a…
„Zoey, zmáčkni ten pitomý budík!“
„Co, co, he?“ Zatraceně. Ranní vstávání nesnáším. Začala jsem šátrat po stolku a hledat, kde je ten čudl, kterým se vypíná zvonění. Už jsem se zmínila, že bez čoček jsem slepá jako netopýr? Nahmatala jsem svoje šprtounské brýle a koukla se na ciferník. Půl sedmé večer a já právě vstávám. Fakticky praštěné.
„Půjdeš do sprchy první, nebo mám jít já?“ zamumlala rozespale Stevie Rae.
„Půjdu první, jestli ti to nevadí.“
„Mně je to fuk.“ Zívla.
„Fajn.“
„Ale vezmi to rychle. Nevím jak ty, ale jestli prošvihnu snídani, nedožiju se oběda.“
„Mají tady cereálie?“ Hned jsem zbystřila. Úplně je zbožňuju, dokonce mám někde tričko s nápisem „Cereálie žeru“. Nejvíc miluju značku Hrabě Čokula (další upíří ironie).
„Jo, spoustu různých druhů a taky bagely, ovoce, vejce natvrdo a tak.“
„Hned jsem zpátky.“ Najednou jsem měla hlad jako vlk. „Stevie Rae, co si mám vzít na sebe?“
„To je jedno.“ Znovu zívla. „Vezmi si jeden z těch svetříků nebo blejzrů, co mají na sobě symbol terciánů, a zbytek už je na tobě.“
Vážně jsem to vzala hopem, i když jsem byla hodně nervózní a nejradši bych si hodinu předělávala účes a makeup, abych vypadala co nejlíp. Když byla Stevie Rae ve sprše, půjčila jsem si její kosmetické zrcátko a rozhodla se, že méně bude rozhodně více. Pořád jsem si nemohla zvyknout na to, jak mi znamení změnilo tvář. Vždycky jsem měla hezké oči – velké, široké a tmavé, s hustými řasami. Kayla pořád remcala, že já mám dost řas pro tři holky a ona má jen takové krátké světlé chlupy. (Když jsme u toho, po Kayle se mi stýskalo, zvlášť v tuhle chvíli, kdy jsem se chystala na první den v nové škole. Možné jí potom zavolám. Nebo napíšu e-mail. Nebo… Vzpomněla jsem si, co povídal Heath o tom večírku, a řekla si, že to radši nechám být.) Zpátky k tématu. Se znamením na čele najednou moje oči vypadaly ještě větší a tmavší. Orámovala jsem je kouřovým stínem se stříbrnými třpytkami. Ne moc silně, nechtěla jsem vypadat jako ty husy, které ráno vyplácají celé balení očních linek a myslí si, že jsou hrozně in. Chudinky. Připomínají mi mývaly. Rozmazala jsem stíny, nanesla řasenku, bronzový pudr na tváře a lesk (aby nebylo znát, že si koušu rty, když jsem nervózní).
Pak jsem se na sebe pořádně podívala.
Vlasy se naštěstí chovaly slušně, dokonce ani nebylo vidět, že mi na čele vytvářejí takový divný zub. Sice jsem vypadala… no… neobvykle, ale jinak docela v pohodě. Ta změna, které jsem si všimla už dřív, však byla pořád stejně markantní. Znamení v mém obličeji zdůraznilo všechno indiánské: tmavé oči, strmé čerokézské lícní kosti, pyšný rovný nos, dokonce olivový tón pleti, který má i babička. Jako by někdo rozsvítil jiné žárovky a najednou vystoupily úplně jiné rysy než dřív. Znamení osvobodilo Čerokézku, která se ve mně ukrývala, a nechalo ji naplno zazářit.
„Máš moc krásné vlasy,“ řekla Stevie Rae, když vyšla z koupelny, a ručníkem si prosušila krátkou hřívu. „Kdybych tak měla stejně pěkné, když si je nechám narůst. Jenomže nemám. Vždycky úplně zkrepatí a vypadají jako koňský ocas.“
„Podle mě ti krátké sluší,“ odvětila jsem, pustila ji na její polovinu a popadla svoje boží černé balerínky s flitry.
„No jo, ale tady působí divně. Všichni ostatní nosí dlouhé.“
„To jsem si všimla, ale nechápu proč.“
„Patří to k proměně. Upírům rostou vlasy abnormálně rychle, a nehty taky.“
Potlačila jsem zachvění. Vzpomněla jsem si totiž na to, jak Afrodita pouhým nehtem prořízla džíny a kůži.
Stevie Rae naštěstí neměla ponětí, co se mi honí hlavou, a vesele žvatlala dál. „To se všechno naučíš. Za chvíli už se ani nebudeš muset dívat na symboly a stejně poznáš, z jakého ročníku kdo je. A navíc se tyhle věci probírají v upíří sociologii. Jé, teď jsem si vzpomněla!“ Prohrábla papíry na svém psacím stole, jeden vylovila a podala mi ho. „Tady máš rozvrh. Chodíme společně na třetí a na pátou hodinu. A mrkni se na volitelné předměty, které jsou druhou hodinu. Můžeš si vybrat, jaký chceš.“
Nahoře bylo tučnými písmeny vytištěné moje jméno. ZOEY REDBIRDOVÁ, TERCIE, NOVÁ STUDENTKA. Vedle toho bylo datum. Pět dní předtím, než mě stopař označil (?!).
-
hodina – Upíří sociologie. Uč. 215. Prof. Neferet
-
hodina – Dramatická výchova. Umělecké centrum. Prof. Nolanová
nebo
Kreslení. Uč. 312. Prof. Doner
nebo
Hudební výchova pro začátečníky. Uč. 314. Prof. Vento
-
hodina – Literatura. Uč. 214. Prof. Penthesilea
-
hodina – Šerm. Tělocvična. Prof. D. Lankford.
PŘESTÁVKA NA OBĚD
-
hodina – Španělština. Uč. 216. Prof. Garmyová
-
hodina – Jezdectví pro začátečníky. Stáje. Prof. Lenobia
„My nemáme geometrii?“ vyhrkla jsem. Rozvrh mě úplně odrovnal, ale snažila jsem se na něj dívat pozitivně.
„Naštěstí ne. V dalším pololetí máme povinnou ekonomii, ale to snad nebude tak hrozné.“
„Šerm? Jezdectví pro začátečníky?“
„Říkala jsem ti, že musíme mít hodně pohybu. Šerm je velká makačka, ale fajn. Mně moc nejde, ale zase tě často dají do dvojice s někým z vyššího ročníku, aby ti dělal instruktora, a někteří z těch starších kluků jsou fakticky k sežrání! Jezdectví v tomhle pololetí nemám, přeřadili mě na taekwondo. To je úplně super!“
„Fakt?“ pípla jsem pochybovačně. Jaké to jezdectví asi bude?
„Jasně. Který volitelný předmět si vybereš?“
Zadívala jsem se do seznamu. „Na který chodíš ty?“
„Na hudebku. Profesor Vento je bezva a, no…“ Usmála se a zrudla. „Chtěla bych jednou být zpěvačka country. No, když si to vezmeš, Kenny Chesney, Faith Hill, Shania Twain, všichni jsou upíři, a to jsem jmenovala jen tři. Garth Brooks je úplný upíří bůh, a přitom vyrostl tady ve staré dobré Oklahomě. Takže není důvod, proč bych taky nemohla zpívat.“
„Jasně, to dá rozum,“ přisvědčila jsem. Vážně, proč ne?
„Chceš tam chodit se mnou?“
„To by bylo super, kdybych uměla zpívat nebo na něco hrát. Problém je v tom, že neumím ani jedno.“
„Hm, tak to radši ne.“
„Uvažovala jsem o dramaťáku. Chodila jsem tam i na Jižní střední a docela mě to bavilo. Nevíš, jaká je ta profesorka Nolanová?“
„Je z Texasu a má hrozný přízvuk, že jí člověk občas nerozumí slovo, ale studovala divadlo v New Yorku a všichni ji mají rádi.“
Málem jsem vyprskla smíchy. Stevie Rae měla co říkat o přízvuku, sama přežvykovala slova jako parodie správné holky z prérie, ale samozřejmě jsem nic neřekla, určitě by se jí to dotklo a to jsem nechtěla.
„Takže beru dramaťák.“
„Fajn, sbal si rozvrh a jdeme. Páni,“ vyhrkla, když jsme vyrazily z pokoje a řítily se po schodech dolů, „možná z tebe bude nová Nicole Kidman!“
No, stát se novou Nicole Kidman by asi byla celkem výhra (teda ne že bych si chtěla vzít duševně labilního trpaslíka a pak se s ním rozvést). Když o tom Stevie Rae začala, uvědomila jsem si, že o svém budoucím povolání jsem od chvíle, co mě označil stopař a můj život se ocitl ve stavu naprostého chaosu, sice neuvažovala, ale stejně mám pořád pocit, že chci být veterinářka.
Předběhla nás tlustá dlouhosrstá černobílá kočka a za ní se hnala druhá, která vypadala jako její klon. Všude tolik koček, to přece znamená, že musí existovat i upíří veterináři. (Ha ha, upír veterinář… mohla bych svoji kliniku pojmenovat Vampirináři a jako reklamní slogan si dát „Odebereme vám krev zdarma!“)
Kuchyň i společenská místnost byly narvané holkami, které se cpaly za pochodu a ještě u toho stačily mluvit. Snažila jsem se oplatit pozdrav všem, komu mě Stevie Rae představila, ale bylo jich prostě moc, všechny se mi pletly dohromady a navíc jsem celou dobu ostřížím zrakem pátrala po krabici Hraběte Čokuly. Už jsem se začínala bát, ale vtom jsem ho objevila. Schovával se za maxibalením medových lupínků (no, jako náhradní varianta by se daly brát, ale nejsou čokoládové a nejsou v nich žádné kousky žužu). Stevie Rae si zalila mlékem misku barevných cereálií, usadily jsme se ke kuchyňskému stolu a rychle se daly do jídla.
„Čau, Zoey!“
Ten hlas. Věděla jsem, kdo to je, ještě než Stevie Rae sklopila hlavu a upřela pohled do misky.
„Ahoj, Afrodito.“ Snažila jsem se o neutrální tón.
„Může se stát, že se v průběhu dne už neuvidíme, proto ti radši vysvětlím, kde se sejdeme. Úplňkový rituál Dcer temnoty začne ve čtyři ráno, hned po školním obřadu. Přijdeš sice o večeři, ale s tím si nedělej hlavu, jídlo tam bude. Ano, a koná se v rekreačním pavilonu u východní zdi. Sejdeme se před školním obřadem u Nyktina chrámu a odtamtud pak můžeme pokračovat spolu.“
„Jé, já už jsem slíbila tady Stevie Rae, že na školní obřad půjdu s ní.“ Vážně nesnáším, když se mi někdo vnucuje.
„To je pravda, promiň, Afrodito.“ Potěšilo mě, že se Stevie Rae dokázala ozvat. Dokonce zvedla hlavu.
„Ty přece víš, kde ten rekreační pavilon je, ne?“ zeptala jsem se jí tak nevinně a bezelstně, jak to jen šlo.
„Jasně.“
„Tak to mě tam pak dovedeš, viď? Aby se Afrodita nemusela bát, že zabloudím.“
„Ráda pomůžu,“ zašvitořila spolubydlící vesele. Zjevně už se vzpamatovala a byla zase sama sebou.
„A je po problému,“ obrátila jsem se s širokánským úsměvem k Afroditě.
„OK. Fajn. Uvidíme se ve čtyři. Přijď včas.“ Odvlnila se.
„Jestli tím zadkem nepřestane takhle vrtět, brzo něco shodí,“ podotkla jsem.
Stevie Rae se zakuckala smíchy a mléko jí málem vystříklo nosem. Mezi návaly kašle ze sebe vypravila: „Tohle mi nedělej, když jím!“ Pak konečně sousto polkla a usmála se na mě. „Ty se od ní teda komandovat nenecháš.“
„Ty přece taky ne.“ Naposled jsem hrábla lžící do misky. „Můžeme jít?“
„Jasně. Žádné strachy, je to úplně jednoduché. První hodinu máš ve třídě, která je hned vedle té mojí. Terciáni mají všechny hlavní předměty ve stejné části budovy. Pojď, navedu tě a dál už v pohodě trefíš sama.“
Opláchly jsme misky, uložily je do jedné z pěti myček a vyšly ven do tmy. Byl krásný podzimní večer. Páni, přišlo mi fakticky divné jít takhle za tmy do školy, i když moje tělo se chovalo, jako kdyby na tom nic zvláštního nebylo. Připojily jsme se k davu studentů, který mířil k silným dřevěným dveřím.
„Sekce pro terciány je hned tamhle,“ řekla Stevie Rae, zavedla mě za roh a vyšla se mnou po krátkém schodišti.
„Tohle jsou záchody?“ zeptala jsem se, když jsme míjely pítka umístěná mezi dvěma dveřmi.
„Jo,“ odpověděla. „Já mám teď hodinu tady a tvoje třída je hned vedle. Tak ahoj o přestávce!“
„OK, díky,“ zavolala jsem za ní.
Aspoň že mám záchody takhle po ruce. Jestli mě přepadne neurotický průjem, nebudu muset běžet moc daleko.
