9. kapitola
NAPJATÉ TICHO USTOUPILO a ti dva predátoři vrčeli a funěli a dělali všechny
hloupé věci, jaké muţi dělají, kdyţ se nemohou navzájem zabít.
Regan si dlaněmi třela paţe a otřásla se poté, co jí na kůţi zapraskaly
bolestivé výboje energie. Hergot fagot! Situace začínala být nebezpečná jako
nukleární reakce a ona s tím nemohla vůbec nic dělat.
Nadcházející bouři konečně přerušil Max, který se ani nezpotil, ačkoli běţel
nahoru i dolů z příkrého kopce nad jeskyní.
„Díky bohu," zamumlala Regan, vykroutila se z Jagrova sevření a vzala si od
psa blok a tuţku.
Byla si pořád vědoma, jaké napětí mezi oběma samci panuje, a tak si sedla
raději opodál. Prokrista, vzduch v jeskyni byl tak hustý, ţe sotva mohla dýchat.
A vůbec nepomohlo, ţe oba navrátivší se psi se postavili po boku Salvátora, jako
kdyby jej chtěli bránit. Proč před tím pravěkým, smrtelným upírem rovnou
nezačali mávat rudým hadrem?
Pitomci.
Regan se pokusila oprostit od podobných myšlenek a raději se soustředila na
kreslení. Pokusila se co nejvěrněji vybavit si psa, který je napadl. Jaký mělo
smysl dohlíţet na Jagra a Salvátora? Pokud se chtěli navzájem roztrhat, tak ať to
udělají.
Ona jim v tom rozhodně bránit nebude.
N
Regan udělala prvních pár čar a pak se zabrala do kreslení úplně. Nebyla zrovna
Picasso, ale za ta léta se naučila pár triků, jak co nejvěrněji zachytit výraz a
podobu pouhými několika tahy.
Dokončila základní linie útočníkova obličeje a začínala vykreslovat bradku,
kdyţ ucítila, jak se vedle ní postavil Jagr, který opatrně kontroloval svou sílu.
„To je perfektní," zabručel a v jeho hlase bylo znát překvapení. „Máš opravdu
talent."
Regan pokrčila rameny. „To není talent, ale otázka praxe. V zamčené kleci nejde
kromě koukání na televize, čtení a kreslení nic moc dělat." Udělala ještě pár
tahů, pak uţ byla s kresbou spokojená a podala blok Salvátorovi. „Tu máš."
Salvátor k ní vykročil společně s mohutným Hessem.
„Poznáváš ho?" zeptal se vlkodlak svého společníka.
Pes souhlasně zavrčel a oči se mu zablýskly. „Duncan."
Salvátor se zamračil. „Co o něm víš?"
„Je to Cainův stoupenec."
Vlkodlakův obličej se zkřivil šokem. „Prokrista."
„Kdo je to Caine?" zeptal se Jagr.
Salvátor zaskřípal zuby, Jagr ho zřejmě vyrušil z přemýšlení. „To je interní
vlkodlačí záleţitost."
„Kdyţ se mě některý z tvých psů pokouší ugrilovat, je to i moje záleţitost,"
vyštěkl Jagr. „A proč se snaţí zabít Regan?"
„Nevím."
Jagr udělal krok k Salvátorovi, tělo měl připravené k útoku a tesáky se mu ve
tmě leskly.
„Nepokoušej mě, vlkodlaku."
Regan se otřásla, ale Salvátor se jen arogantně zamračil. Kuráţ nebo hloupost?
To nebylo dost moţné říct.
„Můţeš na mě blýskat tesáky, jak budeš chtít, upíre. Nemám ţádné vysvětlení
pro to, ţe jsou v Hannibalu nějací psi, ani proč se zajímají o Regan."
„Víš vůbec něco?"
Salvátor zaskřípal zuby, ale zřejmě si uvědomoval, ţe z něj Jagr pravdu klidně
vymlátí, a to s takovou mírou bolesti, jaká bude moţná. Otočil se a vydal se na
pochod jeskyní.
„Mám zprávy o tom, ţe nějaký pes jménem Caine je členem jakési tajné
společnosti."
Regan potlačila nutkání rozesmát se. „Něco jako Svobodní zednáři?"
Salvátor neustával v pochodu. „Podle toho mála informací, co mám, je to spíš
jako fatva."
„Svatá válka?" zeptala se.
„Tucet psů, kteří jsou přesvědčeni, ţe jim vlkodlaci úmyslně upírají moc a sílu."
Regan zakroutila hlavou. Vyrostla ve stříbrné kleci a s ostatními démony se
setkávala jen zřídka, takţe jí její vlastní lid moc nezajímal. Bylo to něco, o co se
vůbec nestarala, dokud se smečka prašivých psů nerozhodla ukradnout
Culligana.
„Jaké síly?" zeptala se.
Salvátor výmluvně pokrčil rameny. „Jejich síly, jejich schopnost kontrolovat
proměny do zvířecí podoby, jejich nedostatek nesmrtelnosti. Nesmysl,
samozřejmě. Psi mohou mít větší sílu a ţít déle, ale pořád jsou to jenom smrtelní
lidé, kteří se proměnili po našem kousnutí. Nejsou vzkříšení, aby se stali
plnohodnotnými démony jako třeba upíři."
Takţe psi si proţijí jen svých pět minut slávy a pak bude po nich. Podobné,
jako to bylo u ní.
Mutant, který ve světě démonů nemá své řádné místo.
Kdo by netouţil po pomstě? Obzvlášť, kdyţ to znamenalo svrhnout z trůnu
panovačného a samolibého krále vlkodlaků?
Samozřejmě, Cainovi psi nemohou být moc chytří, kdyţ se vezme v potaz, ţe
proti čistokrevným, potaţmo proti Salvátorovi, opravdu nemají sebemenší šanci.
A proč by se jí nějaký Duncan snaţil namluvit, ţe mají zájem o ni...
Dech se jí zastavil v krku a zajíkla se. „Ach tak!"
Jagr přešel k ní, jako kdyby vycítil odporné podezření, které jí vniklo do mysli.
„Copak je, maličká?"
„Já..." Regan zakroutila hlavou, otočila se k Salvátorovi a podívala se mu do
očí. „Psi věří, ţe jim vlkodlak můţe nabídnout sílu, po které touţí?"
„Jak jsem řekl, pár idiotů je přesvědčeno o tom, ţe úmyslně měníme mnoţství
ţluči během našeho kousnutí, abychom oslabili jejich schopnosti. Jakmile Caina
vypátrám, tyhle jeho nebezpečné myšlenky hodlám ukončit." Jeho smyslné rty se
zkřivily v nebezpečném úsměvu. „A bude to bolestivý konec."
Regan se ušklíbla. „To je od tebe hrdinské, ale uţ jsi přemýšlel o tom, ţe se
tenhle Caine rozhodl dělat něco víc, neţ si jen stěţovat na psí osud?"
Salvátor si odfrkl. „Nemá dost následovníků, aby mohl proti vlkodlakům
zaútočit. Raději se ukrývá ve stínu a zasévá semínka revoluce."
„Jo, moţná zastává teorii z rebela generálem."
Jagr zasyčel, dokázal číst její nervózní myšlenky. „Ano."
Salvátor se zamračil, on jí naštěstí do myšlenek nepronikl.
„Co tím krucinál chceš říct?"
Regan zaváhala a přemýšlela, jak by své podezření správně zformulovala.
„Pokud tenhle Caine opravdu věří, ţe se dokáţe proměnit ve vlkodlaka, proč by
se namáhal plánováním boje, který nikdy nemůţe vyhrát? Nedávalo by větší
smysl, kdyby se pokoušel najít klíč, díky kterému by dostal, po čem touţí?"
„Tuhle šanci uţ dostal...," Salvátor spolkl zbytek slov, v očích mu vzplál
děsivý plamen. „Prokrista."
„A pokud věří, ţe pořád můţe dostat to, co chce, co k tomu potřebuje?"
zachraptěl Jagr.
Salvátor si pohrával s velkým pečetním prstenem na svém prsteníku. „Pokud
není jeho teorie úplně mimo, úplně nevědecká a úplně bláznivá, myslím, ţe bude
potřebovat čistokrevného jedince."
Čtyři páry muţských očí se upřely na Regan, jako kdyby byla hnusným
broukem pod sklíčkem v mikroskopu.
„Jistě by ji potřebovali ţivou?" zeptal se Jagr. Odstín jeho hlasu naznačoval, ţe
zdaleka není tak v klidu, jak vypadá.
Regan rychle poznala tu převaţující z jeho emocí, ačkoli se ji snaţil zahalit do
ledového oparu.
„Vlastně si myslím, ţe se mě snaţili dostat ţivou," přiznala Regan a úmyslně
se podívala Jagrovi do očí. „Byl jsi to ty, koho se snaţili zabít."
„To si taky myslím," souhlasil Salvátor.
Jagr svou pozornost pořád směřoval k Regan. „Jak si můţeš být tak jistá?"
„Nejsem si jistá, ale Duncan se mne snaţil přesvědčit, abych s ním odešla
dobrovolně, zatímco jsi byl v bezvědomí."
„Toho strašidelného Jagra omráčil pes?"
Tentokrát Jagr vrhl na provokujícího Salvátor mrazivý pohled.
„Čarodějnice."
„Duncan řekl, ţe mě chtějí nechat naţivu." Snaţila se Regan uklidnit začínající
hádku. „Neřekl, jaké nebezpečí mi hrozí, ale byl evidentně zoufalý snahou
někam mě dostat bez ohledu na to, jak se mu to povede."
Salvátor tiše zaklel. „Uţ se těším, aţ se s tímhle Duncanem setkám. Rozhodně
si budeme mít o čem povídat."
Jagrův krásný obličej ztvrdl čímsi, co se dalo povaţovat za znepokojení.
„V tuhle chvíli jsou to všechno jen spekulace. Pokud se budeme rozhodovat
unáhleně, můţeme Regan vystavit nebezpečí. Teď je důleţité, aby zůstala pod
ochranou."
V reakci na jeho majetnický tón se instinktivně najeţila. Oukej, byla
připravená, ochotná a schopná vyuţít jeho vypracované tělo. Proč taky ne? V
celibátu musela ţít dost dlouho. A on uţ dokázal, ţe má ty správné schopnosti,
které ţena s divokými touhami dokáţe ocenit.
Ale poslední věc, po které touţila, byla ochránce a pečovatel.
Jednoho takového uţ měla na svém seznamu budoucích mrtvol.
„Dokáţu se o sebe postarat sama, díky," vyštěkla. „A jediná věc, která mě
zajímá, je, ţe Duncan tvrdí, ţe má Culligana."
Jagrovo znepokojení dostalo podobu ledového závanu. „Je to léčka."
Na jeho plané obvinění jen obrátila oči v sloup. „Myslíš?"
„Myslím, ţe kdyţ jde o toho skřeta, nejdřív jednáš a pak teprve přemýšlíš nad
důsledky."
Salvátor se měkce zasmál a nahradil Jagrův chlad teplým, sametovým
pohlazením.
„Vidím, ţe tě zná lépe neţ jen po ţivočišné stránce, sladká Regan."
Regan na něj vrhla zamračený pohled. „Sklapni."
„To je způsob, jak mluvíš se svým králem?" poškádlil ji.
Chtěla svého pitomého krále informovat o tom, ţe s ním bude mluvit tak, jak
bude chtít, kdyţ vtom se najednou ve vchodu objevil Levet a všichni se na něj
překvapeně podívali.
Vkročil dovnitř a nevšímal si všelijakých zbraní, dýk a vyceněných tesáků, které
mířily jeho směrem, a jen nakrčil maličký čenich.
„Sacrebleu. Co to tu smrdí?" Nestydatě upřel pohled na Salvátora. „Ach. Psi.
To jsem si mohl myslet."
Salvátor se jen usmál a natáhl se, aby chytil najeţeného psa po svém boku.
„Klídek, Hessi. Nevzpomínáš si na zakrnělého chrliče, který byl tak hodný a
navedl Darcy do naší pasti?" Usmál se a ukázal řadu bílých, bělostných zubů.
„Zatím jsem neměl příleţitost, abych mu pořádně poděkoval."
„Jakápak to mohla být léčka, kdyţ je Darcy královnou upírů a ne vlkodlaků,"
namítl klidně Levet.
Salvátorovy oči se zablýskly, ale výraz zůstal neměnný. „Její chyba."
Sotva přezíravá slova opustila jeho rty, ozval se zvenku vzdálený třískot skla.
Všichni v jeskyni ztuhli, ve vzduchu byla cítit předtucha. Pak se Jagr pohybem
rychlejším, neţ mohla Regan zaznamenat, dostal k ní, strhl ji k zemi a přikryl ji
svým velkým tělem. Venku, dole pod kopcem, se ozval hlasitý výbuch.
Jagr ignoroval Reganiny pěsti bušící do jeho hrudníku, stejně jako všechno
barvité popisování toho, co se můţe stát přerostlým spratkům, kteří se perou s
nešťastnými ţenami. Nechtěl se hnout, dokud si nebyl jistý, ţe se na ně jeskyně
nezřítí. Teprve potom se zvedl a přejel zkoumavým pohledem Reganino
zkroucené tělo, aby se ujistil, ţe není zraněná.
Uhnul před ranou mířenou přímo na jeho bradu, postavil se na nohy a pokusil
se skrýt úsměv.
Jestli se takhle dokáţe ohánět pěstmi, zraněná být nemůţe.
Jagr vycítil, ţe pokud by Regan nabídl pomoc, mohl by přijít o ruku. Raději se
tedy přidal k Salvátorovi a jeho psům, kteří se vydali k východu z jeskyně.
Nepochyboval o tom, ţe za svou drsnou snahu ochránit Regan bude platit, ale
nemohl jinak. Nemohl zabránit své reakci, stejně jako nemohl zabránit slunci, aby
vyšlo.
Vědomi nevyhnutelnosti se mu usadilo někde na zátylku. Postavil se vedle
Salvátora a studoval drahé terénní auto, které ted na nedalekém parkovišti sţíraly
plameny.
„Boţe," vydechl vlkodlak. „Hessi! Maxi! Přivedte mi viníka, ať uţ je to
kdokoli."
Oba psy jako kdyby vystřelil z kanónu. Vyřítili se s kopce dolů a v temnotě za
nimi zůstalo jen temné vrčení.
Jagr si sloţil ruce na prsou. Nějak ho bavilo pozorovat Salvátorovo auto v
plamenech. Ne kvůli příliš vstřícnému chování vůči Regan — ačkoli to byl
důvod, kvůli kterému by mu nejradši vyrval srdce —, ale protoţe ten vlkodlak
Regan ublíţil ve chvíli, kdy byla nejvíc zranitelná.
Ten bastard ji dostal z Culliganova zajetí, jen aby ji odhodil stranou, kdyţ
zjistil, ţe mu nemůţe dát to, po čem tak touţil.
Nebylo se co divit, ţe teď nechtěla nikomu důvěřovat.
„Tví psi mají zvláštní zvyk, jak vítat svého krále." Jagr pozoroval hořící auto.
„Tedy pokud tohle není nějaký rituál, který je mi cizí."
Salvátor si jeho dráţdění nevšímal, ani chladu, který mu přejel po kůţi. Jako
čistokrevný vlkodlak byl schopný kontrolovat své proměny, ale jeho zvíře se teď
dralo na povrch.
„Měl jsem je cítit," zavrtěl hlubokým a temným hlasem.
Jagr se zašklebil. „Ta čarodějnice."
„Začíná mi lézt na nervy."
„I mně, ale zbavit se jí se lip řekne, neţ provede. Její kouzlo dokáţe vycítit jen
chrlič a zdá se, ţe je neschopný ji vystopovat."
„Hej." Ozvalo se rozzlobené zašustění křídel a Levet se s Regan v závěsu
vynořil z jeskyně. „Jsem ten, kdo celou noc pátral venku, zatímco ty sis pohrával
se svým překrásným hostem."
Jagr si vychutnal červeň, která se vehnala Regan do tváří, pak svou pozornost
vrátil k chrličovi a pozvedl obočí.
„A to pátrání zjevně přivedlo psy na stopu do naší jeskyně."
„Nebo sledovali tady velkého pána a jeho sluţebníky. To tě nenapadlo?" vyzval
ho Levet.
„Ať uţ je to tak nebo tak, chtěli Salvátora varovat, ţe vědí, ţe je tady v
Hannibalu. A co víc, vědí, ţe je v našem doupěti." Tentokrát se otočil a setkal se
s Reganiným pohledem. „Uţ to tady není bezpečné."
Salvátor tiše zaklel. „Nemám v téhle oblasti ţádnou smečku. Musím se vrátit do
St. Louis pro posily."
„Proč jim prostě nezavoláš?" zeptala se Regan.
„Raději dávám příkazy osobně. Vyvaruji se tím případným nedorozuměním."
Regan obrátila oči v sloup. „Jo, to je mi jasný."
Jagr se zamračil. „Máš mezi nimi někoho, kdo dokáţe pouţívat kouzla?"
„Ne, ale můţu se dohodnout s místní čarodějnicí." Salvátor si pohrával s těţkým
pečetním prstenem, výraz měl tvrdý. „Bohuţel to zabere nějaký čas. Čarodějnice
jsou dost váhavé, kdyţ mají své sluţby poskytnout ostatním démonům."
„A co jsem já?" rozhodil Levet rukama do vzduchu. „Rozsekaný drzý močový
měchýř?"
Jagr přimhouřil oči, neměl na otravného chrliče náladu. „Coţe?"
„Myslím, ţe chtěl říct játra," suše přeloţila Regan. „Sekaná játra." „Ţlučovod,
játra... cokoli." Levet se uhodil pěstí do hrudníku. „Já umím kouzla pouţívat. Co
umí čarodějnice a já ne?"
„Vypátrat psy? Utkat kouzlo na zakrytí své vlastní přítomnosti? Ochránit tuhle
jeskyni před vetřelci?" lehce poznamenal Jagr.
„Blabla, psy najdu a pokud chceš nějaké zaklínadlo..." Maličký chrlič zvedl
ruce.
„Ne," ozvali se Salvátor i Jagr jednohlasně.
„Fajn." Levet mrskl ocasem a vydal se ke strmému východu. „Chcete psy, najdu
psy."
Regan se rozzlobeně podívala na Jagra a Salvátora. Pak tiše zavolala.
„Levete."
Levet zpomalil, ztuhl a otočil se k ní. „Oui?"
„Prosím, bud opatrný."
Jeho rozzlobené rysy změkly. „Kvůli tobě, ma cherie, budu co nejopatrnější.
Můţeš si být jistá, ţe se vrátím naprosto zdravý."
Jagr polkl touhu ostře zavrčet. „Můţeš se vrátit, jak chceš, ale my tady uţ
nebudeme. Musíme si najít nové doupě."
„Neboj se, najdu vás."
„To je právě to, čeho se bojím," zamumlal Jagr.
Levet si prdnul Jagrovým směrem a pak teprve pokračoval v cestě.
„Tahle kreatura je ostudou pro všechny chrliče," řekl Salvátor a zakroutil
hlavou.
Konečně mohl Jagr s vlkodlakem v něčem souhlasit.
Ale rozhodně to nehodlal nahlas přiznat.
Rozhodně ne v okamţiku, kdy vycítil příchod Salvátorových sluhů.
Oba psi se objevili zpoza houštiny před jeskyní a v obličeji se jim zrcadlila
frustrace.
„Sledovali jsme jejich stopu aţ k řece, ale pak se ztratili," přiznal zkroušeně
Hess. „Prohledali jsme celou oblast, ale není tu po nich ani vidu."
Jagr vztekle zaťal pěsti. Nesnášel, kdyţ ho dráţdila smečka bezcenných psů.
„Nemohli se dostat daleko."
„Ne, ale pokud je nemůţeme cítit, tak je nemůţeme ani vypátrat," prohlásil
Salvátor směrem ke svým společníkům. „Není tu nic, co můţeme udělat. Vrátím
se, jakmile to bude moţné."
Jagr se nepokoušel Salvátora zastavit a nechal ho zmizet v přilehlých temných
stínech. K čemu byl vlkodlak dobrý, kdyţ nedokázal najít jedince svého druhu?
Kromě toho, dva alfa predátoři na jednom místě nikdy nebyl dobrý nápad. Jagr
pochyboval o tom, ţe Styx by byl rád, kdyby se dozvěděl, ţe jeden z jeho upírů
přitloukl vlkodlačího krále na stěny jeskyně.
„No, prostě se to všechno hroutí," zamumlala Regan a její vlhké vlasy svítily
jako stříbro v půlnoční tmě. „Prokrista. Všechno, co jsem chtěla, bylo jen najít a
zabít Culligana, ne způsobit nějakou pitomou válku mezi psy a vlkodlaky."
Jagr se natáhl a chytil jeden ze stříbrných pramenů. Ve tváři měl napjatý výraz.
„V Chicagu budeš v bezpečí, Regan. Ani tenhle Caine a jeho banda odpadlíků
nebudou dost sebevrazi na to, aby zaútočili na sídlo upíra."
„To je opravdu hloupá myšlenka, ţe bych se chtěla nechat pohřbít zaţiva,"
namítla. „Díky, ale nechci. Nechci vyměnit jedno vězení za druhé."
Jagr ji lehce zatahal za vlasy. „Byla bys vítaným hostem. Nikdy vězněm."
„Ach, jsem si jistá, ţe má cela by byla velmi moderně zařízená a mí stráţci by
mi velmi ochotně vysvětlovali, proč je pro mě tolik nebezpečné vyjít si sama ven
nebo dokonce strávit víkend v Las Vegas."
„Touţím po tom si jít, kam chci, kdykoli se mi zachce, a ne se pokaţdé ptát,
jestli smím."
Pozvedl obočí. „Ty nějak zvlášť touţíš po tom, podívat se do Vegas?"
Jagr popřemýšlel o jejích slovech a prsty přejel po svůdné linii jejího krku. Co jí
na to mohl říct? Nepřipadalo v úvahu, ţe by ji Styx nechal jít, kam se jí zachce.
Tedy ne ve chvíli, kdy jí evidentně hrozilo nějaké nebezpečí.
Styx byl od přírody aţ zvráceně opatrný, a zatímco Darcy se uţ během let
podařilo obrousit jeho ostré instinkty, nemohl své po staletí pěstované zvyky
změnit přes noc.
„Dokonce i kdyby to mohlo být pro tebe nebezpečné?" konečně se zeptal.
„Ano."
„Nezávislost je jedna věc, Regan, a tvrdohlavé bláznovství druhá."
„Copak ty ţiješ pod jednou střechou s Anassem?" vyzvala ho.
Jagr podrţel prsty na pulsujícím místě jejího krku, tep krve sladce podráţdil jeho
smysly.
„Mám své soukromé doupě, ale Anassovi jsem věrný, stejně jako Viperovi,"
zamumlal a nepřítomně sklonil hlavu, aby se mohl nadechnout její omamné
vůně.
Její puls pod jeho prsty poskočil.
„Viper?" zachraptěla.
„Šéf chicagského klanu. Kdykoli mi něco přikáţe, musím uposlechnout."
„Jako například dojet do Hannibalu a naloţit nefunkční vlkodlačici?"
Jagr zkroutil rty. „Ano."
Regan se trhavě nadechla, stejně jako Jagr vnímala nebezpečné jiskření, které
mezi nimi probíhalo.
„Proč mají takovou moc?"
Jagr najednou zjistil, ţe prsty přeběhl aţ k jejím plným rtům. Stáhl ruku a
ustoupil pryč.
Co to krucinál dělal? Jeho vysoce trénované smysly by ho měly ujistit, ţe v okolí
není ţádné nebezpečí, ale to neznamenalo, ţe by si nevšímaly ani cíle, který
seděl přímo před ním.
Kde byla jeho nemilosrdná disciplína? Jeho ledová logika? Jeho vyprahlý
nezájem o ostatní stvoření?
Kdyţ šlo o Regan, nechal se vyvést z míry, jako kdyby ho okouzlila lesní víla.
„Upír bez klanu je vţdycky povaţován za nebezpečného," namítl. Vzal ji za
ruku a vedl k úzkému východu z jeskyně. „Má jediná naděje pro zajištění míru
bylo najít šéfa, který ovládá stabilní klan a netouţí po válce. A nic není zadarmo.
Dokonce ani svoboda ne."
Regan ze sebe setřásla jeho ruku, sloţila si paţe na prsou a zapíchla se patami do
země.
„Dobrá, já se nechci stát rozmazleným hostem své sestry výměnou za bezpečí.
Raději si všechno s těmi psy vybojuju."
Jagrovy rty se při téhle předpokládané odpovědi zkroutily. „To je sotva logické
rozhodnutí."
„Já nechci být logická. Chci najít Culligana a zabít ho. A kdyţ uţ o tom
mluvíme..."
Jagr sebou mrsknul a tělem zablokoval výchozí otvor. „Počkej, maličká."
Znechucení, které se usadilo v její tváři, Jagrovi imponovalo.
„Co je?"
„Pokud se svého nového oblečení nechceš zbavit, musíme je vzít sebou.
Nemůţeme riskovat návrat sem zpátky."
„Proč se máme namáhat s nalezením nového místa? Stejně nás vypátrají."
„Věř mi."
Smaragdové oči se po jeho příkazu rozzlobeně zaleskly, ale kupodivu se vydala
do zadní části jeskyně místo toho, aby se mu pokusila vyrvat srdce.
Kdyţ ji viděl takhle rozzuřenou, nebyl si Jagr jistý, jestli má být rád, nebo se jí
bát.
V tichosti posbírala tašky, které jí byly zřejmě dost vzácné. S klidem ignorovala
Jagra, který si své věci poskládal do koţené brašny, dovezené z Chicaga.
Přehodil si brašnu přes rameno a přešel k Regan. Snaţila se namáčknout do
jedné z tašek oblečení, které před chvíli shodila ze svého svůdného těla.
„Nech tu pár kousků."
Regan svraštila obočí. „Proč?"
„Myslel jsem si, ţe mi budeš důvěřovat."