Sága Stmívání a jiné upírské knihy

I KDYŽ BYL NÁRAZ tlumený Jagrovým obrovským tělem, Regan si při pádu z
auta a tvrdém přistání na trávě vyrazila dech.
Neţ se stačila dostatečně nadechnout, Jagr ji postavil na nohy a otočil, aby
mohla spatřit dva útočníky, kteří po jejich objevení strachy doslova zkameněli.
Jedním byla štíhlá lidská ţena s culíkem blonďatých vlasů a nevinnýma
modrýma očima, a druhým vysoký, hezký muţ, ve kterém Regan okamţitě
poznala psa. Měl tmavé vlasy a bradku, která nějakým záhadným způsobem
perfektně ladila s jeho zlomyslnými rysy.
Regan sotva chytla balanc, kdyţ se okolním vzduchem prohnala vlna
ledového vzteku a Jagr se připravil k útoku.
Ţena vyděšeně zakřičela, ale místo toho, aby jako normální stvoření utekla,
rozhodila rukama, jako kdyby se pokoučela hrozivého predátora odehnat. Regan
to málem připadalo vtipné, tedy pokud by se zároveň neobjevil oslnivý záblesk
světla, který Jagra uhodil přímo do středu hrudníku a neposlal ho k zemi.
Čarodějnice.
Regan přispěchala k upírovi, který se válel na zádech. Přední část svetru měl
spálenou a kouřilo se z ní. K čertu s tou čarodějkou. Jagrovi nesmí nikdo ublíţit.
Nikdo kromě ní.
Byla na krok od zraněného upíra, kdyţ se jí zjeţily všechny chlupy.
Regan poslechla své instinkty a přikrčila se. Pak jednou nohou vykopla a
zaútočila na psa. Její útok jí ochránil před bolestivou ranou pěstí do čelisti,
útočníkova ruka jí jen prosvištěla nad hlavou. Ale jemu se podařilo přeskočil její
kopající nohu. V očích se mu blýskala drsná zvířecí nátura. Otočil se k ní a zvedl
ruce na znamení míru.
„Klídek, holka," pokusil se ji uklidnit. Jeho hlas prozrazoval irský původ.
„Nechci ti ublíţit."
Regan zaskřípala zuby, byla příliš rozzuřená na to, aby se stačila i bát.
„Jo, to tak." Mezi stromy se rozezněl její ostrý smích. „Přísahala bych, ţe máš v
zásobě další munici."
Jeho ústa zkřivil dobře nacvičený úsměv. „Přísahám na hrobě svý sladký matky,
ţe jsem dostal příkaz dovést tě celou a zdravou."
„Dovést mě kam?"
Zvedl štíhlou ruku. „Pojd se mnou a já ti to ukáţu."
Copak měla blbost vytetovanou na čele?
Regan se pokusila psa obejít, byla zoufalá touhou dostat se k Jagrovi.
„Co ode mne chceš?"
„Nechci nic víc neţ tě dostat do bezpečí." „Bezpečí? Pokusil ses mne zastřelit v
tom hotelovém pokoji a před minutou upéct jako topinku."
I
„V tom hotelovém pokoji jsme se snaţili zabít toho upíra, ne tebe. Mysleli jsme,
ţe na tebe útočí." Pohledem pomalu přejíţděl po jejím těle a jeho arogantní
výraz prozrazoval, ţe je přesvědčen, ţe se ţenám líbí, kdyţ si je někdo prohlíţí
jako ojetá auta. Chcípák. „Vlkodlaci a upíři se obvykle nekamarádí."
„A co ten útok před chvílí?" zeptala se.
„Neměl jsem ponětí, ţe v tom karavanu někdo je. Chtěl jsem ten karavan prostě
zničit, ne ti ublíţit."
Regan ztuhla. Myslela si, ţe je na tohle odlehlé místo pronásledovali. Ale jestli
ten pes mluvil pravdu, pak o tom karavanu musel vědět dopředu.
A o Culliganovi.
„Kdo tě poslal?" zasyčela. „Culligan?"
Muţ si odfrkl. „Nebud hloupá. Jako kdybych si nechal poroučet od nějakého
smradlavého skřeta."
„Ale ty víš, kde je, ţe jo?"
Sebejistě vykročil blíţ, hlas měl hluboký a svůdný. „Nejenţe to vím, ale taky
jsem ho osobně spoutal jako narozeninový dárek a on na tebe teď čeká, abys jej
mohla potrestat."
Regan v hlavě vířily myšlenky. Neexistovala sebemenší pravděpodobnost, ţe by
s tím psem odešla. Všechny instinkty ji před ním varovaly. Kromě toho nechtěla
opustit Jagra. Proč cítila potřebu ochraňovat mocného upíra, který ji vlastně
drţel v zajetí, nemluvě o tom, ţe ji dováděl k šílenství? Nad tím teď
nepřemýšlela.
Ale jestli ho nechá mluvit, moţná jí nějak napoví, kde se Culligan skrývá... a
proč proboha jí chtěl ublíţit.
„Odkud znáš Culligana?" zeptala se.
Pes pokrčil rameny. „Neţ dorazil do Hannibalu, neznal jsem ho."
„Prokrista, je nějaký démon, který projde městem, kterého se nepokusíš zabít?"
„My jsme toho skřeta zabít nechtěli." Muţ přistoupil blíţ, jako kdyby doufal, ţe
jeho mocný ţár otupí její smysly. „Prostě jsme ho chytli a uvěznili."
Regan pokračovala ve snaze přiblíţit se k Jagrovi. Srdce měla úplně zkroucené.
Proč se neprobere? Kdyby byl mrtvý, přece by jako upír splasknul, ne?
„To sotva," namítla. „Culligan by tak ochotně nešel."
Pes zkroutil rty. „No, moţná tam ukáplo pár kapek krve."
„A proč jste ho zajali?"
„Kvůli touze slyšet ho, jak naříká?" Pes se usmál. „Zjistili jsme, ţe zadrţoval
jednu z vlkodlačic. To nemohlo projít bez trestu."
Lhal. Regan si nikdy v ţivotě nebyla ničím tak jistá jako tímhle.
„Fantastické. Kde jste tedy byli, kdyţ jsem tu pomoc opravdu potřebovala?"
podráţdila ho a pořád kolem toho nebezpečného psa krouţila.
Najednou dokázala zachytit Jagrovu sílu, i kdyţ jen slabě. Strašně se jí ulevilo.
Jagr ţil.
Nevěděla proč, ale připadalo jí, jako kdyby jí ze srdce spadl obrovský balvan.
Muţ si Reganina rozptýlení vůbec nevšiml, přejel si rukou po napjatých svalech
hrudníku a po tváři mu běhal sebevědomý úsměv.
„A teď jsem tady, připravený pomoci se vším, co budeš potřebovat."
Lhář, lhář, lhář.
Regan necítila podobné chvějivé vzrušení, jako kdyţ se na ni takhle culil Jagr.
Všechno, co cítila, byl... odpor.
Regan se pokusila o lichotivou reakci, ale kdyţ ţena popadla psa za ruku,
zneklidnilo ji to.
„Co to děláš?" zasyčela a oči měla plné paniky. „Ten upír nebude v bezvědomí
navěky. Musíme jít."
Regan zavrčela, nejraději by tu ţenu skopla na zem. Čarodějka vyjekla, ale neţ
na ní Regan stačila vztáhnout ruku, pes strčil vystrašenou ţenu za svá záda.
„Bez své krásné vlkodlačice neodejdu." Natáhl se k Regan. „Pojď se mnou,
Regan. Jedině tak budeš moct vztáhnout ruku na Culligana."
„Řekni mi, kde je, a já si ho později najdu," namítla.
„Takhle se nedohodneme. Bud mě necháš, abych tě k němu teď dovedl, nebo ho
nikdy nenajdeš."
Regan sepnula ruce. „Jak mám..."
Za jejími zády se ozvalo zašustění, jak se Jagr zahýbal a setřásl ze sebe kouzlo,
nebo ať uţ to bylo cokoli, co na něj plivli.
„Sakra!" Zničehonic se pes natáhl a popadl ji za ruku. Jeho okouzlující výraz
ztvrdl. „Čas uţ ti vypršel, čubko. Půjdeš se mnou."
„Moţná v příštím ţivotě," zasyčela Regan, vykroutila se z jeho sevření a praštila
ho.
Muţ se ohnul a vrazil jí pěst do břicha dřív, neţ stačila zareagovat. Vyrazil jí
všechen vzduch z plic a Regan zasténala, ale neţ aby se bránila bolestivému
podnětu, raději se svalila na zem vedle Jagra.
Sotva se dotkla země, pes po ní skočil, jednou rukou jí popadl za hlavu a druhou
za vlasy a pokusil se ji postavit na nohy.
Regan zmateně zamrkala a natáhla se, aby se chytla Jagrovy nohy. Uţ se
párkrát prala a trocha bolesti ji nemohla vykolejit. Ani kdyţ se jednalo o rvaní
vlasů i s kořínky.
Pes vztekle zasyčel, omotal Regan ruku kolem krku a ve snaze postavit ji na
nohy jí zmáčkl průdušnici. Regan zaskřípala zuby, namířila a nakopla ho do
kolene. Pak se znovu pevně chytla Jagrovy nohy.
Kdyţ se její podpatek setkal s jeho kolenem, útočník zasténal bolestí a ozvalo
se nechutné zapraskání, ale stisk kolem jejího krku sevřel ještě víc.
Regan sotva mohla dýchat, ale prsty se konečně dostala k dýce, kterou měl Jagr
připevněnou u boty. Bohudík se jí nůţ podařilo vyprostit a zabodla jej do ruky,
která ji drţela v zajetí.
Stříbrná ocel hladce projela kůţí i svalem a narazila na kost. Pes rychle povolil
sevření jejího krku a uskočil dozadu.
Drţel si zraněnou ruku a podíval se na ní s vraţedným vztekem, pak se kolem
jeho svalnatého těla zablýskla energie a on se proměnil. Regan pocítila echo jeho
energie a pozorovala, jak se jeho hezký obličej mění a oblečení rozdírá na kusy.
Pak se před ní objevila obrovská vlkodlačí kreatura s hustou, tmavou srstí a
svítícíma rudýma očima.
Regan rychle vyskočila na nohy a připravila se na nevyhnutelný útok.
Na útok, který nikdy nepřišel.
Ačkoli Regan zabořila paty do země a měla připravenou dýku, ozvalo se
tlumené zavrčení a vedle ní se jako anděl pomsty objevil Jagr.
Pes zavrčel, cvakl naprázdno zuby, ale byl dost chytrý na to, aby věděl, ţe se
statným, rozzuřeným upírem bojovat nemůţe.
Na kratičký okamţik všichni ztuhli jako v ţivém obraze a houstnoucím
vzduchem se tetelilo nebezpečí, které hrozilo explozí.
Regan došlo, ţe zadrţuje dech. Pohledem hypnotizovala psa, který byl pořád
připravený vrhnout se na ni. Ale objevila se malá chyba. Zatímco pes blýskal
svými nepřehlédnutelnými tesáky a temně vrčel, byla to čarodějnice, která
převzala celou záleţitost do svých rukou.
Doslova.
Zvedla ruce a zamumlala krátkou říkanku. Jagr zaklel a ostrým pohybem srazil
Regan k zemi. O setinu později se nad nimi prohnalo ostré světlo a v Reganině
hlavě explodovala drsná bolest.
Jagr nosil své štíhlé břemeno tichými ulicemi sem a tam, aby znemoţnil najít
přímou cestu do jeskyně. Byl plný starostí a nedělal si hlavu s kontrolováním své
ledové síly, která se šířila temnotou a nebohým obyvatelům Hannibalu
způsobovala noční můry.
Proč by se měl starat? Nechte smrtelníky neklidně převalovat v posteli a
méněcenná stvoření prchat v děsu. Jeho jediným cílem bylo najít chrliče a probrat
Regan.
Jagr maličkého démona vycítil, protáhl se úzkým otvorem do jeskyně a
připravil se čelit nadávkám. Kdyţ Levet viděl Regan v bezvědomí leţet uprostřed
místnosti, vyděšeně vykřikl.
„Regan." Zatřepetal křídly a zamával ocasem. „Cos jí to provedl, ty oţivlá
mrtvolo?"
Jagr přešel do zadní části jeskyně a vzal svůj koţený kabát, aby s ním přikryl
nehybné tělo. Pak si poklekl na špinavou podlahu a vzal Regan za štíhlou ruku.
„Byla omráčená kouzlem." Upřel pohled na svého společníka. „Dostaň jí z
toho."
„Jak..." Levet polkl zbytek otázky, neboť pocítil závan Jagrovy ledové síly.
Místo toho zavřel oči, vzal Regan za druhou ruku a přitiskl si ji k čelu. „Lidská
čarodějnice. Obranné kouzlo."
„Neptal jsem se na analýzu, bambulo," zavrčel Jagr. „Prostě jí z toho dostaň."
„Sacrebleu!" Levet rychle otevřel oči. „To bych musel vědět, jakým kouzlem
se to dá odstranit."
„Fajn, byla to lidská čarodějnice. Ted pokračuj," poznamenal Jagr a varovně
namířil na chrličův obličej prstem. „A Levete." „Oui?"
„Mysli na to, ţe pokud uděláš chybu, bude to poslední chyba tvého ţivota."
Levet přimhouřil oči, v jejich šedé hloubce se najednou odrazila mocná pýcha
jeho předků.
„Raději bych si vrazil kudlu do srdce, neţ bych ublíţil Darcyině sestře,"
přísahal. „Teď sklapni a nech mě, abych se o ní postaral."
Jagr sevřel čelisti a pokusil se přemoci vztek, který jím lomcoval s brutální
silou.
Tahle noc byla pohroma. Nejdřív se chytli do pasti v hořícím karavanu. Pak
dovolil, aby ho omráčila čarodějnice, lidská čarodějnice, takţe se Regan musela
bránit sama. A pak byl příliš pomalý, aby ji dokázal ochránit před tím
zaklínadlem, které ji teď mělo ve svých spárech.
Jedna sračka za druhou.
A byla to Regan, kdo trpěl za jeho chyby.
Upíral oči na Reganinu tvář a sotva si všímal, jak si Levet cosi mumlá pod vousy
a občas máchne rukama, ale jakmile kouzlo pominulo, poznal to okamţitě.
Tělo se jí povolilo, lehce vydechla a rty se jí zachvěly. Levet ucouvl a unaveně
zamával křídly.
„Kouzlo jsem odstranil, ale bude se potřebovat pořádně prospat, aby se z toho
dostala."
„Ale nic jí není? Vůbec nic?"
„Ne, nic."
Spadl mu kámen ze srdce, ale ne úplně. Regan se z toho dostane, ale ti, kdo jí
chtěli ublíţit, zůstávají naţivu.
Zatím.
Přitiskl si ke rtům její prsty a poloţil jí ruku na hrudník, který se zvedal a klesal s
ujišťující pravidelností. Pak se zvedl na nohy, i kdyţ i jeho po útoku čarodějnice
bolelo celé tělo.
Něco mu našeptávalo, ţe by se měl vrátit ke karavanu. Nejenţe byla šance, ţe
zranění, která Regan způsobila psovi, naruší čarodějčino kouzlo na utajení
pachu, ale také se potřeboval ujistit, ţe jeho vlastní stopa do jeskyně je pečlivě
zametená.
Ale ţádný z těch důvodů nebyl natolik silný, aby přemohl jeho ochranitelské
instinkty, které teď byly v plné pohotovosti. Neexistovalo, ţe by tu nechal
Regan, zatímco byla v bezvědomí a zranitelná.
Ani náhodou.
„Levete." Přimhouřil oči a vykročil k unavenému chrličovi. „Mám pro tebe malý
úkol."
„Do háje zelenýho!"
Regan si nebyla úplně jistá, jak dlouho trval její boj proti matoucí temnotě. Hustý
mrak se nedal jen tak zahnat. Ale to by nebyla ona. Někteří, zejména vizigótský
šéf, by mohli přísahat, ţe byla tvrdohlavá jako mezek.
Nechtěla přiznat poráţku a prokousávala se bezvědomím, které jí drţelo v
zajetí. Smysly se vracely k ţivotu jen velmi pomalu a oční víčka měla pořád příliš
těţká, neţ aby je dokázala zvednout.
Leţela na tvrdé podlaze. Byla to jeskyně, o tom nepochybovala. Cítila chladný,
vlhký vzduch a stopu chrliče, jako kdyby tady Levet uţ nebyl. A pak cítila
chladný, exotický pach síly, která mohla patřit jedině Jagrovi.
Byl blízko. Dával na ni pozor.
Tělem jí projelo teplo, zapudilo neustupující bolest a přineslo úlevu a pocit
bezpečí.
Bezpečí?
Od arogantního upíra, který si myslel, ţe ji bude vodit na vodítku?
Prokrista, asi se zbláznila.
Konečně se jí podařilo otevřít oči, rozhlédla se kolem spoře osvětlené komory a
ujistila se, ţe je v bezpečí jeskyně a ne v rukou toho psa. Nebo ve stříbrné kleci,
coţ by bylo ještě horší.
Naučila se předpokládat, ţe zůstanou a vytrvají právě ty nejhorší věci.
Jakmile si Regan uvědomila, ţe jí nehrozí ţádné bezprostřední nebezpečí,
postavila se na nohy. Ulevilo se jí, protoţe neklopýtala, ani nepadala na nos.
Projela si rukama vlasy a rozhlédla se po ztemnělé jeskyni. Chladný závan
energie, který projel vzduchem, jí prozradil, ţe je Jagr nablízku, ale jeho
nepřehlédnutelná postava nikde vidět nebyla.
Takţe musel buď pouţít nějaký upírský trik a schovat se v temnotě, nebo byl v
některé z přilehlých jeskyň.
Krátce zaváhala.
Pýcha jí napovídala, ţe jí přece v jeskyni nic nedrţí. Mohla se vydat k východu
z jeskyně a pokračovat ve svém pátrání po Culliganovi. Nebo kdyby byla
opravdu mazaná, mohla naskočit do nejbliţšího autobusu a jednoduše zmizet.
Ţádní skřeti, ţádní vlkodlaci, ţádní znervózňující, ohromní upíři...
Přesto to nebyla pýcha, kdo převzal kontrolu nad jejími kroky. Místo, aby se
vydala k východu z jeskyně, si to namířila k zadním chodbám.
Sklonila hlavu, aby se neuhodila o nízkou klenbu, a vklouzla do stísněného
prostoru, který slouţil jako přírodní nádrţ. Kdyţ se narovnala, byla připravená
spatřit Jagra. Jeho síla byla přímo hmatatelná. Ale na co nebyla připravená, bylo
to, ţe ho najde úplně nahého, jak vystupuje z mělkého jezírka a pohazuje
mokrými vlasy přes vypracované rameno.
Svět se zastavil.
Nebo alespoň ten kout, kde právě stála Regan.
Prokrista! Uţ si zvykla na to, ţe je z druhu majestátních bytostí. Ta nádherná
hříva zlatých vlasů. Ta hrdá, maskulinní krása jeho rysů. Ta neoblomná
inteligence v jeho ledově modrých očích.
Ale bez oblečení byl navíc... jako Pan Boţský.
Drsná síla, kterou naznačovaly jeho pevné svaly a šlachy bylo jediné, na co
dokázala pomyslet. Dost na to, aby se zastavilo srdce kaţdé ţeny.
Krátce se ztratila v dokonalosti jeho těla, takţe jí chvíli trvalo, neţ se její chtivý
pohled dostatečně zaostřil na to, ţe ta hebká krása jeho slonovinové kůţe byla
krutě znetvořena sérii překříţených jizev, které vybíhaly od hrudníku aţ ke
slabinám.
Regan pohled na ty příšerné jizvy a utrpení, kterým musel Jagr projít, doslova
šokoval. Pak pomalu zvedala oči, aţ se setkala s jeho ledově modrým pohledem.
Jeho výraz byl jako obvykle nečitelný, ale Regan nebyla hloupá. Jagr určitě
přesně věděl, kdy se probrala. Coţ znamenalo, ţe se snadno mohl obléknout
dřív, neţ sem vešla.
Upíři nebyli skromní. Jakákoli deformace se jim hnusila. Pro sebevědomého,
marnivého démona musely být podobné jizvy neskutečnou potupou.
Takţe proč jí je ukázal?
A proč zrovna teď?
Regan se pokusila srovnat si myšlenky a nezadrţovat přitom dech. Pohledem
sjela k bublajícímu pramínku vody.
„Neměl by sis vyvěsit nějakou ceduli, kdyţ se chceš v naší společné jeskyni
sprchovat?"
Ozvalo se zašustění a Regan se tajně, koutkem oka podívala, jak si Jagr natáhl
dţíny, vytáhl zip, ale knoflík nechal rozepnutý. Mňam!
Vyschlo jí v ústech. Ovšem s jeho jizvami to nemělo nic společného.
Coţpak měli všichni muţi tak velké... muţské partie?
Uměli kaţdou ţenu přinutit, aby funěla jak uhoněný pes?
„Jak se cítíš?" zeptal se a udělal pár kroků, aţ stál přímo před ní.
„Bolí mě hlava, mám sucho v puse a dala bych si sprchu." S velkým úsilím
zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem. „Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?"
„Ztratila jsi jeden den."
Vnitřnosti se jí zkroutily zoufalstvím. Jestli se jí někdy podaří vypátrat
Culligana, bude to trvat fakt dlouho.
„Hergot! Pamatuju si, jak jsme vyletěli z karavanu a napadl nás ten pes... pak
všechno zčernalo."
„Ta ţena." Jeho tón byl úsečný a ledový. „Vyslala k tobě zaklínadlo."
„Čubka. Je mrtvá?"
„Ne. Povedlo se ti zranit toho psa, ale oba utekli."
Regan se ušklíbla. Nemusela se ptát, aby zjistila, ţe se Jagr rozhodl dostat ji do
bezpečí místo toho, aby psa a tu čubku pronásledoval. Nebo aby je dokonce
chytil a pokusil se z nich dostat nějaké informace.
Tenhle fakt by jí měl strašně rozzuřit.
Jeho ochranu nepotřebovala. A zcela jistě se o ní neprosila.
Ale ona nebyla rozzuřená.
Byla hloupě potěšená. Jako kdyby chtěla, aby o ní měl někdo starost.
To je nebezpečné, Regan. Velmi, velmi nebezpečné.
Stejně nebezpečné jako touha dotknout se té zjizvené kůţe a zjist it, ţe to nemá
vliv na funkce jeho těla.
Jazykem si přejela suché rty, najednou jí došlo, ţe na tu širokou, líbeznou hruď
zírá uţ strašně dlouho. Přinutila se zaměřit se zpátky na jeho oči a pocítila, jak
se jí nahrnula krev do tváří.
„Já... zajímalo by mě, co má ta čarodějka se smečkou psů společného..."
„Ne," skočil jí do řeči a přistoupil ještě blíţ, takţe musela zvrátit hlavu, aby mu
mohla koukat do očí.
„Coţe?"
„To není to, nad čím přemýšlíš, ţe ne?" Hlas měl studený, lhostejný. „Jestli to
chceš vědět, zeptej se."
Regan si ohromeně uvědomila, ţe Jagr omylem povaţoval její zaujetí za pouhou
zvědavost. A ne za... fascinaci.
Samozřejmě, zvědavost by byla tou moudřejší variantou, kdyţ se vezme v potaz,
ţe stála v jeskyni s napůl nahým upírem, kterého by nejraději olízala od hlavy aţ
k patě.
„Nevěděla jsem, ţe upíři mohou mít jizvy," zamumlala tu nejjednodušší
odpověď.
„Není to přirozený proces." Oči mu ztmavly dávným vztekem. „Dalo to fakt
hodně úsilí a překroucené vytrvalosti, trvale zjizvit upírovu kůţi. Není to
důsledek pouhého zranění."
„Proč bys...?" Zvedla ruku a přitiskla si ji na srdce. „Ach boţe, tebe někdo
mučil."
„Mučil a pak mě nechal hladovět, takţe se mé tělo nemohlo pořádně zahojit."
„Jak dlouho?"
„Tři staletí."
Soucitně se otřásla. Tři sta let nekonečného mučení? Jak to mohl přeţít? A co
víc, jak si mohl uchovat zdravý rozum?
Prokrista, nedovedla si ani představit, jakou k tomu potřeboval sílu.
A ona ho peskovala za to, ţe jí byla chvíli zima a chvíli horko.
Musel z ní šílet.
„Byl to démon?" zachraptěla.
Rty se mu zkřivily v kyselém úsměvu. „Upír."
„Boţe!" Pomalu zakroutila hlavou. „Takţe ty drby jsou pravda."
„Jaké drby?"
„Culligan byl vţdycky pekelně nervózní, kdyţ se musel setkat s místním upířím
klanem a platit poplatky za to, ţe provozuje byznys v jejich teritoriu." Pohledem
přejela husté jizvy. „Tvrdil, ţe upíři jsou zlé kreatury, které zabijí kaţdého,
dokonce sami sebe navzájem."
Pokrčil rameny, alé Regan si přála, aby s tím nesouhlasil. Vlnící se svaly pod tou
slonovinovou kůţí jí způsobovaly chvění v ţaludku.
„Jakékoli stvoření můţe být zlé, obzvlášť vlkodlaci, ale upíři mají pro bolest a
hrůzu zvláštní talent."
Kdyţ jí došel význam jeho chladných slov, zvedla k němu oči.
„Takţe tebe mučili pro zábavu?"
„Poslech mého řvaní bylo pro mé mučitele určitě dobrou zábavou, ale já byl
mučen za odplatu."
„Odplatu za co?"
„Chceš slyšet pravdu? Uţ si to nepamatuju."