Sága Stmívání a jiné upírské knihy

VYSOKÝ HŘEBEN, jeţ se klenul podél řeky Mississippi jiţně od města
Hannibalu, byl perfektní skrývačkou pro smečku potulných psů. Opuštěná
dřevěná chata byla na míle daleko od posledních stavení města a hustá změt větví
a keřů odradila i toho nejzvědavějšího vetřelce.
Ale nebyla to jediná izolace, která chránila Sadie a její smečku na vzdáleném
kopci.
Ne, bylo to ozývající se kouzlo, které prodlívalo nad temně černou zemí a síla
rozvířené vody pod ní. Před pradávnými časy ta země patřila Indiánům a zbytek
jejich oddanosti k přírodě tu stále přeţíval s neskutečnou silou, která Sadie
resonovala tělem jako struna.
Ne, ţe by nebyla raději ve svém elegantním bytě vyzdobeném mramorem a
neocenitelnými uměleckými kousky. Moţná byla srdcem zvíře, ale touţila i po
krásnějších věcech v ţivotě. Stejně jako kdyţ chystala ošklivé léčky v zaprášené
aleji St. Louis téměř před třiceti lety.
Tam se tehdy poprvé setkala s Cainem, psem, který jí slíbil, ţe z ní udělá
královnu, pak ji kousl a navţdy jí změnil ţivot.
Pořád čekala na tu korunovaci, pomyslela si naštvaně, kdyţ přecházela přes
hlavní místnost chaty, kterou osvětlovala jen jedna blikající ţárovka. Nebylo tu
nic víc, neţ jen rozvrzaný gauč, dvě polorozpadlé ţidle a kamenný krb. Na
dřevěných stěnách nevisel ani maličký obrázek.
Bylo to daleko od paláce, který si vysnila v době, kdy obývala špinavý pokoj
ubytovny společně s dalšími třemi čubkami.
Ale revoluce se zřídkakdy obešly bez obětí.
Nebo bez krve, připomněl jí šílený křik, který se ozýval z přilehlé kůlny.
Po její tváři, kterou by kdekdo mohl nazvat tvrdou, jí přeběhl lehký náznak
úsměvu. Nebylo mnoho muţů, kteří by odolali potměšilému plamínku, který
hořel uvnitř její duše.
Obyčejné smrtelníky okouzlila její bledá, hladká kůţe, která kontrastovala s po
pás dlouhými černými vlasy a uhlově černýma očima, zatímco psy dostaly na
V
kolena pevné svaly na jejím štíhlém těle a závan chladného násilí, který sliboval
sladkou bolest.
Přejela si rukama po černých koţených kalhotách, které jí visely na bocích a
ladily s tílkem, které víc ukazovalo, neţ schovávalo. Sadie se rozmýšlela, jestli se
má vrátit do chaty a uţít si prima mučení se svým vězněm, nebo se má raději
vydat na lov, kdyţ v místnosti zachytila známý pach.
Rychle otevřela dveře a zamračila se, kdyţ zpoza stínu vyšel vysoký, štíhlý
pes.
Byl to fešák s tmavými vlasy, rozdělenými uprostřed pěšinkou a dorostlými aţ k
linii spodní čelisti. Oči měl indigově modré a olemované hustými řasami a rysy
prozrazovaly na opravdu zlobivého chlapce. Byla to image, kterou podporovala i
perfektně střiţená bradka.
Černý Ir.
Rozkošný.
Ale dnešní noc Sadie nenapadlo okamţitě na něj skočit a projet se na něm jako
na nadrţeném býkovi. Byla vzteklá, protoţe zjevně nesplnil svou misi.
Sadie ustoupila a počkala, aţ Duncan vejde do chaty. Pak třískla dveřmi a opřela
se o dřevěnou stěnu.
Venku drţelo hlídku půl tuctu psů a její osobní čarodějnice. Občas zaslechla
zapraskání větviček, jak procházeli okolo chaty. Bez jejího svolení se sem nikdo
nesměl dostat.
„Kde je ta čubka?" zavrčela Sadie. Na zdvořilost si nikdy moc nepotrpěla. Proč
pouţívat skalpel, kdyţ s kovářským kladivem byla mnohem větší legrace?
S familiárností dlouholetého milence Duncan přešel ke krbu a popadl láhev s
whisky. Labuţnicky si přihnul a teprve potom se jí podíval do očí.
„Objevily se... komplikace."
„Vypadám, ţe by mě nějaké komplikace zajímaly? Řekla jsem ti, abys mi tu
vlkodlačici dovedl."
Duncan se ušklíbl. „Nebyla sama."
Sadie se napřímila a zasyčela. „Přišel jí naproti Salvátor?"
Další lok whisky. „Něco horšího. Měla s sebou upíra."
„Co proboha dělala s pijavicí?"
„Nebyla to jen tak ledajaká pijavice." Místnostní projel Duncanův ostrý smích.
„Vsadil bych vlastní prdel, ţe to byl ten legendární samotářský Jagr. Jednou
jsem ho zahlédl v Chicagu a on je démon, na kterého se nezapomíná."
„Jagr? Myslela jsem, ţe je to mýtus."
„Zubní víly jsou mýtus. Jagr je přírodní síla, které se bojí i ostatní upíři."
Sadie zběsile přešla po místnosti, vytrhla Duncanovi z rukou whisky a spolkla
zbývající obsah.
Perfektní. Absolutně, naprosto perfektní.
Jako kdyby nebylo dost špatné, ţe jí Regan vyklouzla, ale teď ji navíc
ochraňoval Hannibal Lecter všech upírů?
Do prdele, Caine ji za tohle svlékne z kůţe.
Doslova, ne obrazně.
„Proč by měl ochraňovat vlkodlačici?"
Duncan se opřel o kamenný rám krbu a sloţil si ruce na prsou.
„Tak to nemám tušení," zavrčel. „Moţná to má něco společného s tím, ţe její
sestra je momentálně královnou všech upírů."
Vzpomínka na Darcy, která se náhle po letech objevila, jen aby ji urval pro sebe
král těch upírských bastardů, způsobil Sadie další vlnu vzteku a přinutil ji
bojovat proti instinktivní proměně ve zvíře.
„Ty pijavice se cpou všude! Varovala jsem Caina, ţe nechat tu drzou vlkodlačici
v rukách upíra nepřinese nic dobrého."
Duncan se ušklíbl, pohledem přejel po jejím napjatém těle a zdrţel se na
vytetovaném hadu, který zdobil okolí jejího pupíku.
„Slyšel jsem tvé stíţnosti, ale všiml jsem si, ţe ses sama nenabídla vydat se do
sporu s upíry a čistokrevnými vlkodlaky, miláčku Sadie."
Sadie ustoupila před Duncanovým pulsujícím horkem. Ted na podobné věci
nebyl čas.
„Kde jsou ostatní?" zeptala se.
„Jsou mrtví."
Sadie se napřáhla a mrskla prázdnou láhev od whisky do krbu. Zvuk tříštícího
skla ji trochu uklidnil, ale nemohl zcela ukonejšit její vařící vztek.
Ti mrtví psi jí byli úplně ukradení. Nic pro ni neznamenali, dali se snadno
nahradit. Ale fakt, ţe nesplnili svou povinnost, ji rozčílil natolik, ţe by sama
nejradši roztrhala jejich těla na tisíc kusů.
„Byla to práce toho upíra?"
Duncan si protřel spánky, jako kdyby si chtěl vybavit bolestivou explozi. „Ne,
zasáhlo je zaklínadlo."
Sadie se ostře nadechla. „Oni mají s sebou čarodějnici?"
„Ne lidskou. Je to nějaký démon."
„Do prdele. Co je to za démona?"
„Nečekal jsem na testování DNA."
Sadie popadla Duncana za přední část modrého kašmírového svetru, který ladil s
tmavými kalhotami. Tenhle muţ byl prostě oddaný módním trendům.
„Jsi si jistý, ţe tě nikdo nesledoval?"
Duncan zatnul čelisti, ale byl dost chytrý na to, aby jinak nedal nic najevo.
„Pořád u sebe nosím ten amulet, co mi dala čarodějnice, a po tom všem jsem se
nejdřív vydal na jih a pak teprve sem. Jestli se někdo vydal po mé stopě, teď se
motá v St. Louis."
Sadie krátce popřemýšlela a pak psa praštila pěstí do obličeje, jen aby ulevila
vzteku, který se usadil v nitru jejího ţaludku. Škoda, ţe toho neschopného
hlupáka stále potřebovala.
Odstrčila ho a přešla po místnosti. Duncan si narovnal svetr a na tvář se mu
vrátil jeho obvyklý arogantní výraz. „Tenhle týden jsem si setkání se smrtí uţ
vybral, další nepotřebuju."
Sadie našpulila rty. „Bud opatrný, Duncane. Kulky se ti budou tak dlouho
zmenšovat, aţ úplně zmizí."
„V tuhle chvíli je mám pořád neporušený." Zachovával si nepřístupný výraz.
„Chceš tu vlkodlačici? Tak jdi a dostaň jí."
„Ach, přesně to mám v úmyslu."
„A ten upír?"
Sadie pokrčila rameny, ve své úskočné mysli uţ plánovala další kroky. „I kdyţ
má tesáky a sílu, pořád je to jenom chlap."
„Vzpamatuj se, Sadie," zavrčel Duncan. „Moţná se líbíš psům, ale kdyţ přijde
řeč na upíry, nemáš sebemenší šanci. Kaţdý démon dobře ví, ţe je pro ně
přijatelná jen dokonalost."
Sadie se jen usmála. Roky, kdy se ţivila jako prostitutka, ji naučily, ţe se dá
ovládnout kaţdý muţ. Záleţelo to jen na nalezení té správné cesty.
„Jestli budu chtít, dostanu toho upíra na kolena," zavrněla, „muţi mají víc
slabostí neţ schopností, co se týče jejich penisu."
„Co tím chceš říct?"
„Přerostlé ego a nenasytná touha vyuţít všechen svůj testosteron." Sadie
pohodila hřívou černých kudrlin. „Nalíčím na něj pastičku a on hezky přijde. A
přivede s sebou i tu malou sladkou vlkodlačici."
„Vzala sis moc velký sousto, lásko."
„Na rozdíl od tebe, Duncane, já mám páteř."
„Budeš ji mít, dokud ti ji Jagr nevyrve."
Sadie zmizel z tváře úsměv a po zádech jí přejel mráz. Hluboce zavrčela a
otřásla se, aby zahnala všechny nepříjemné pocity.
Roky, kdy sama byla slabou obětí, byly dávno pryč. Ted byla lovec, ne kořist.
Strčila ruku do přední kapsy koţených kalhot, vytáhla klíče a hodila je na
zmateného Duncana.
„Tady."
Pozvedl obočí. „Bejby, tos neměla."
„Nic jsem neudělala. Tohle jsou klíče od karavanu toho skřeta."
V houstnoucí tmě zasvítily Duncanovy zuby. „Já jsem spíš na Lamborghini."
„Caine chce, abychom ten karavan spálili dřív, neţ ho objeví nějací
smrtelníci."
Duncanovi přejel přes tvář záhadný výraz. Byl dost silný na to, aby mohl s
Cainem bojovat o vedoucí místo ve smečce.
„To nemám v popisu práce. Sjednej si na tu pyromanskou práci někoho z těch
ňoumů."
„Snad se nebojíš, Duncane?" poškádlila ho Sadie. Otočila se a namířila si to ke
dveřím. Pálila ji touha něco rozbít. A poblíţ měla přivázanou roztomilou hračku,
která čekala na její pozornost. Prostě měla štěstí. „Neboj se, pošlu s tebou Silku.
Její kouzlo toho velkého zlého upíra odradí."
„Čubko."
Sadie se potutelně usmála a vydala se ke dveřím, které vedly k přilehlé kůlně.
Holá ţárovka, která visela nad vchodem na drátu, matně osvětlovala ohavné
místo a ukazovala na polámané lopaty, sekyry, kladiva a konvici na kávu
naplněnou hřebíky, které rezovatěly v koutě.
Sadie vůbec nezajímalo opuštěné nářadí ani hustá vrstva prachu, která je
pokrývala. Kvůli nim sem nepřišla. Veškerou svou pozornost směrovala ke
skřetovi s dlouhými rudými vlasy a zelenýma očima, který byl nahý a řetězy
připoutaný ke stěně.
Po ústech se jí rozlil nadšený úsměv, kdyţ pohledem přejela po vysokém,
svalnatém těle. Kromě několika skvrn zaschlé krve se Culliganovo urostlé tělo od
posledního mučení perfektně zahojilo. Ruce jí v očekávání dalšího týrání začaly
svrbět. Kdyţ nořila nůţ do neporušeného masa, bylo to, jako kdyţ noří prsty do
burákového másla.
A kdyţ šlo o burákové máslo...
Překročila převrácený sud, pod kterým skrývala svou oblíbenou oříškovou
pochoutku zabalenou v celofánu a úsměv se jí ještě rozšířil. Nacpala si plnou
pusu, pak se natáhla na stěnu pro stříbrnou dýku a vykročila ke schoulenému
skřetovi.
Vypadal jako pradávná obětina, s rukama a nohama roztaţenýma doširoka. Přes
obličej mu padaly dlouhé ohnivě rezavé vlasy. A ach... ta jeho vůně. Bohatá,
švestková, okořeněná ostrým, nepříčetným strachem.
To stačilo, aby se Sadie zatetelilo srdce blahem.
Zastavila se přímo před démonem a pomalu se k němu naklonila.
„Byl jsi opravdu zlobivý chlapec, Culligane," zavrněla a přejela špičkou dýky
po středu jeho hrudníku. „Nejdřív jsi dovolil Salvátorovi, aby tebe a tu holku
vystopoval, a pak jsi přímo k mému domu dovedl jednoho z nejnebezpečnějších
upírů."
Zelené oči se obrátily v sloup, jako kdyţ k smrti vyplašíte koně. „Prosím... má
paní..."
Zatnula špičku noţe do jeho těla, aţ se na bledé kůţi objevila kapka rudé krve.
„Chtěl bys prosit o smilování, ty bídný červe?"
„Udělal jsem to, co se ode mě chtělo." Culligan si olízl rty, hlas měl od
několikahodinového křiku úplně ochraptělý. „Řeklo se mi, abych tu ţenu drţel na
ţivu a nedovolil jí utéct. Nikdo mě nevaroval, ţe po té čubce pátrá ten podělaný
vlkodlačí král."
„Bylo ti řečeno všechno, cos potřeboval vědět." Sadie lehounce nakrojila
Culliganovu kůţi od hrudníku aţ po pupík. Jeho křik zněl jejím uším jako ten
nejkrásnější zpěv. Byl to takový ubohý chudák. Nedokázal vymyslet ani kloudné
zaklínadlo, nejjednodušší věc z celé magie. Kdyţ ho tu teď porcovala jako
velikonočního beránka, vydával ze sebe ty nejsladší zvuky. „Copak sis myslel, ţe
můţeš jednat s ďáblem, aniţ bys za to zaplatil vlastní krví?"
„Co ode mne chceš?"
„Teď mi bude stačit tvá bolest. Nemůţu tě navěky znetvořit, ale jsem dost
kreativní na to, abych tě udrţela pohromadě." S úsměvem vytáhla dýku, jen aby ji
aţ po rukověť zabodla o kus výš, do oblasti ţaludku. „No, moţná ne úplně
pohromadě, ale zůstane z tebe dost velký kus na to, aby ti pořád mohlo tlouct
srdce."
Kdyţ Culligan přestal ječet, sotva mohl promluvit. „Co tím chceš říct? Chceš
ze mě udělat návnadu?"
Tím jí připomněl, ţe nejenţe přišel o tu vlkodlačici, ale ještě na ní přitáhl
velkou náruč potíţí. Sadie zakroutila kudlou.
„Ty, můj milý, jsi zvládl znepřátelit si jak vlkodlaky, tak upíry," zasyčela. „Ti
teď budou sledovat tvou stopu klidně aţ k pekelné bráně, aby tě dostali a mohli tě
s radostí zabít."
Hlava mu klesla a vlasy mu spadaly dolů jako karmínová řeka. „Koho zajímá
nějaká hloupá holka? Není nic víc neţ poškozené zboţí. Ani se nemůţe proměnit
ve vlkodlačici, prokrista pána."
„Ty jsi fakt idiot, Culligane. Ta holka má větší cenu neţ zlato. A ty bys měl
doufat, ţe ty tvé nezdary neohrozí experimenty našeho pána, nebo se ještě budeš
sám modlit, aby tě vlkodlaci dostali."
„Jestli má pro tebe takovou cenu, tak proč jsi mi jí prodávala?"
Sadie vytáhla dýku a zakrvácenou špičku mu strčila pod bradu, aby mu mohla
přizvednout hlavu. Naklonila se k němu, aţ se jejich nosy téměř dotýkaly.
„Ona je... pojistka."
„Pojistka proti čemu?"
Sadie se zaculila. „Chystá se změna v managementu vládnoucí elity
démonního světa, skřete. Škoda, ţe uţ u té změny nebudeš."
Jedním hladkým pohybem dýka projela kůţí pod Culliganovou bradou, prošla
jeho jazykem a dotkla se horního patra.
Culliganův sten agónie byl tentokrát přiškrcený, ale o nic méně sladší.
Jihozápadně od Hannibalu se z vysokých svahů stávala uvláčená pole a husté
lesy. Jagr se přikrčil, aby mohl prostudovat úzkou blátivou stezku. Slyšel jen
mývaly, vačice a další běţné obyvatele lesa. Přesně tu směs, která by přilákala
smečku hladových psů.
Bylo opravdu špatné, ţe tu po nich nebyla ani památka. Ani pach, ani stopa,
dokonce ani chlup.
Uslyšel za sebou zapraskání větviček a jeho smysly zaznamenaly vůni
půlnočního jasmínu.
Regan.
Kdyţ jeho tělo bolestivě na její přítomnost zareagovalo, zatnul čelisti.
Boţe, myslel si, ţe léta mučení uţ má dávno za sebou. Své nepřátele zničil a
usadil se v bezpečí svého pelechu. Myslel si, ţe povede mírumilovný ţivot,
zahloubaný do knih a meditace.
Jo... to tak.
Tělo ho pálilo touhou po vlkodlačici, která se nemohla rozhodnout, jestli z něj
chce servat oblečení nebo mu do srdce zabodnout kůl. Neustále měl na vědomí,
ţe porušením Styxova příkazu dopravit Regan co nejrychleji do Chicaga, riskuje
smrt. Ale ona potřebovala vykonat svou pomstu a zabít svého nepřítele. A jen
těţko se smiřoval s tím, ţe se jeho dlouholetá nedůvěra k ostatním pomalu, ale
jistě vytrácela.
Nebylo divu, ţe by se nejraději do něčeho zakousl.
Nebo přesněji řečeno do někoho.
Jagr se napřímil, otočil se a pohlédl do tváře ţeny, která stála vedle něj.
Jako mocným kouzlem všechen jeho vztek a marnost pominuly.
Moţná ho Regan něčím okouzlila. Nebo moţná ty masivní bariéry, které si
okolo sebe postavil, nemohly zabránit, aby skrz ně k němu nepronikla ta
obrovská přitaţlivost, jíţ k této ţeně cítil.
Ať uţ to bylo cokoli, byl téměř zoufalý touhou vrátit se do klidu a pokoje
svého doupěte.
Regan si přešlápla a odkašlala. Od chvíle, kdy opustili jeskyni, ze sebe nevydala
ani slovo. Nepochyboval o tom, ţe její mlčenlivost má být nějaká forma trestu.
Ale on jí nechtěl říct, ţe dokud nenastala doba moderních technologií, trávil celé
dny studiem, aniţ by ho kdokoli vyrušil. Kromě toho věděl, ţe to její ticho
nebude trvat na věky. Nebyla ten typ ţeny, která v sobě dokáţe dlouho udrţovat
emoce.
Byla spíš ta, u které platí co na srdci, to na jazyku. A jestli mě naštveš, okamţitě
ti nakopu prdel.
Přesně to, jak to měl rád i on
„Tak co?" zeptala se.
Jagr potlačil úsměv v reakci na její ostrý tón. „Tady jsem ztratil stopu toho
skřeta. A co ty?"
Rozhlédla se po prázdném poli a zamračila se. „Moţná to bylo tady. Nebo spíš
blíţ k těm stromům."
„Takţe tam začneme naše pátrání."
Neţ stačil udělat krok, Regan si tvrdohlavě sloţila ruce na prsou.
„Bude rychlejší, kdyţ se rozdělíme."
Nad tím návrhem jen pozvedl obočí. „Takţe mám strávit noc tím, ţe tě budu
honit po lesích? To si nemyslím. Pěkně zůstaneš se mnou."
„Prokrista." V půlnočním světle se jí zablýskaly oči. Nebyl to ten záblesk, který
předchází proměně ve vlkodlaka, ale zajiskření očí hodně naštvané ţeny. A tudíţ
dost nebezpečný.
„Nestačilo, ţe jsem byla posledních třicet let drţená ve vězení? Musím jít z
jednoho pekla do druhého?"
Jagr přimhouřil oči. „Jediným mým záměrem je drţet tě v bezpečí, Regan.
Rozhodně tě nechci věznit, natoţ v pekelných podmínkách."
„No, ono to nakonec vyjde nastejno."
Jagr zasyčel, popadl ji za ruce a vztekle se na ni podíval. Vydrţel toho dost, ale
nesnesl, kdyţ ho někdo přirovnával k bezpáteřnímu slabochovi, který byl
schopný ublíţit mladé ţeně.
„Buď opatrná, maličká."
„Táhni do pekla, velkej šéfe."
Rychle ji pustil a ucouvl. Stačilo jen, aby na prstech pocítil její hebkou kůţi a
pocítil neuvěřitelný hlad.
„Jestli se mě chceš rychle zbavit, můţeme okamţitě odjet do Chicaga," vyzval ji
chladně, coţ byl přesný opak toho, co cítil. „A pak uţ mě nikdy neuvidíš."
Nepřítomně si třela místa na rukou, kde ji chytil, a pevně sevřela rty.
„Dokud nedostanu Culligana a nenakrmím s ním rybičky, nikam se nejede."
„Pak to vypadá, ţe jsme k sobě na čas připoutáni." Jagr se otočil na patě a vydal
se směrem k aleji stromů.
Regan vykročila za ním. Vypouštěla ze sebe mrzké výhruţky, které zahrnovaly
mimo jiné rozkrájení nejcennějších částí jeho těla nebo stětí hlavy.
Jagr ty její výhruţky ignoroval. Ačkoli měla jedinečnou schopnost opravdu ho
naštvat, jejímu vzteku rozuměl. Právě unikla ze spárů Culligana a rozhodně
nechtěla být na nikom závislá. Dokonce i kdyby ta závislost měla znamenat, ţe
zůstane na ţivu.
Kdyţ Jagr došel k řadě stromů, rychle se zastavil a zjitřil smysly.
„Počkej."
Regan se zastavila po jeho boku a tělo měla připravené k útoku. „Co je?"
„Cítím krev." Ukázal směrem ke stromům. „Tamhle." „Lidskou?"
„Skřetí."
Ostře se nadechla.
„Myslíš, ţe tam je?"
„To se nedá říct."
„Tak pojďme."
Jagr potlačil svůj instinktivní protest. Regan si zaslouţila s Culliganem bojovat
sama. On tu byl jen proto, aby zabránil pohromě.
„Tudy."
Beze slova vstoupili do hustého porostu. Pohybovali se tiše, pod jejich kroky
sotva zapraskaly větvičky. Jagr vzdáleně slyšel pohyb nočních zvířat a bublání
mělké říčky, ale po člověku ani démonu nebylo v temnotě ani stopy.
Jagr se vydal po omamné vůni krve směrem na západ. Nejdřív procházel hustým
porostem, který zničehonic skončil. Objevila se široká stezka, která vedla mezi
stromy.
Zjevně to byla cesta, po které místní farmáři převáţeli své zboţí z jednoho pole
na druhé, ale Jagra zaujal hlavně dlouhý karavan, který sem evidentně nepatřil.
„Do prdele."
Jagr se zastavil a ostře si uvědomil drsné emoce, které ovládly ţenu po jeho
boku.
„Regan?"
Zakroutila hlavou a rukama si v obraně objala břicho. „Já nemůţu. Já... já prostě
nemůţu."
Neţ si stačil uvědomit, ţe něco podniká, Jagr Regan objal a přitáhl si ji k sobě.
Bylo to zvláštní. Nikdy dřív necítil potřebu utěšit někoho druhého, ani členy
svého klanu, ale v tuhle chvíli to bylo naprosto přirozené.
Pohladil ji po napjatých svalech zad a sklonil se k ní, aby jí mohl pošeptat do
ucha.
„Zůstaň tady a hlídej. Zvládneš to, maličká?"
Nastala krátká napjatá pauza, po které Regan váhavě přikývla. „Ano."
„Dobře."
Jagr pominul iracionální zaváhání nechat ji o samotě, pustil ji a ustoupil. Tenhle
majetnický smysl ochraňovat Regan nebyl jen nebezpečný, ale taky rozptylující.
Válečník potřeboval být chladný a logický, musel zvládat všechny své emoce.
Tahle zapařená touha o Reganinu bezpečnost by mohla způsobit, ţe nebude
dostatečně pozorný.
A málo pozornosti znamenalo smrt.
Jagr potlačil své nevítané instinkty, vstoupil na cestu a vydal se ke karavanu.
Kdyţ se blíţil ke dveřím, vytáhl si z boty dýku. Smysly mu napovídaly, ţe vůz je
prázdný, ale on byl dost chytrý, neţ aby jednal slepě. Psi uţ dokázali, ţe umějí
svou přítomnost zakrýt kouzlem. Nechtěl nic ponechat náhodě.
Obcházel automobil a opatrně nahlíţel dovnitř okny. Prázdný. Tedy pokud se psi
nedokázali stát neviditelnými.
Konečně došel ke dveřím, zahalil se do stínu, tiše dveře otevřel a vplul dovnitř.
Přikrčil se v očekávání útoku. Kdyţ ţádný nenastal, narovnal se a pohledem
přejel vestavěnou kuchyň a obývák, které byly namačkané v mrňavém prostoru.
Všechno to vypadalo tak...
Lidsky.
Nebylo tam nic, co by naznačovalo marnotratný způsob ţivota, který preferovala
většina skřetů.
Samozřejmě, Regan prohlašovala, ţe Culligan byl neschopný. Pokud nedokázal
vytvořit zaklínadlo nebo portál, pak se musel spoléhat na jiné prostředky obţivy.
Například zneuţívat zranitelnou mladou vlkodlačici ve svém ohavném
neupřímném divadle.
Jagr temně zavrčel a vydal se do zadní části karavanu. Ještě neţ otevřel dveře,
dobře věděl, co za nimi najde.
Vědění a vidění ale nakonec byly dvě rozdílné věci.
Maličká místnost byla obklopená stříbrnými mříţemi. Stěny, strop, okna a
dokonce i vnitřek dveří. Ba co víc, na úzkém lůţku, které bylo jediným kusem
nábytku, leţely stříbrné řetězy a pouta. Pak uţ tu byla jen mrňavá televize a
police s ošuntělými knihami.
Tak tohle bylo místo, kde posledních třicet let ţila Regan. Tady byla vychovaná
svým bezcitným majitelem a pravidelně hanobena.
Musela nosit pouta, kdykoli ji pouštěl ven z místnosti?
Leptající pálení stříbra muselo být téměř nesnesitelné a muselo ji to oslabit
natolik, ţe byla sotva schopná fungovat.
Ledový, smrtelný vztek projel celým jeho tělem.
Za tohle si někdo zaplatí.
Krví.
Ztracený ve svých myšlenkách najednou pocítil závan jasmínu. To ho probralo,
on se otočil a vykročil zpátky do přední části karavanu.
„Regan. Nechoď sem," zachraptěl. Hlas mu potemněl přirozeným upířím
přízvukem, kdyţ ji viděl procházet dveřmi.
Tělem jí zavířil omamný strach, který naplnil i okolní ovzduší, ale její překrásná
tvář byla kamenně odhodlaná.
„Chci to vidět."
„Jestli je tu něco, co se dá objevit, najdu to. Není potřeba, abys..."
„Je to potřeba, Jagre," přerušila ho hlubokým a rozervaným tónem.
„Proč?"
„Musím dokázat, ţe to zvládnu."
Jagr k ní vykročil a vzal její chladnou tvář do dlaní. „Nic nemusíš dokazovat,
Regan. Nikomu."
„Chci to dokázat sobě. Uţ nechci, aby mě pronásledovaly vzpomínky na
Culligana nebo na peklo, kterým jsem si prošla." Roztřeseně se nadechla. „Tohle
nesmím dovolit."
Neutěšená, ostrá vzpomínka na to, jak hlubokou jeskyní nemilosrdně
pronásledoval své nepřátele, mu projela myslí dřív, neţ ji stačil zahnat.
Něco podobného musela cítit Regan.
A ta hnisavá bolest proudila její krví jako nebezpečný jed.
„Kdyţ jsi přeţila, ztratil nad tebou veškerou moc," pokusil se ji utěšit Jagr a
vlastně ji přinutil uvěřit jeho slovům. „Tvá síla a odvaha přemohly všechno, co
se ti snaţil provést. Svého démona sis podrobila." Zkroutil rty a v očích se mu
objevil známý záblesk. „A není to poslední démon, kterého jsi přemohla, řekl
bych."
Podařilo se mu Regan přivést na jiné myšlenky, přesně jak měl v úmyslu.
Zrůţověly jí tváře a rychle ucouvla před jeho dotekem.
„Řekl jsi, ţe cítíš krev."
„Ano." Přešel do přední části karavanu a ohnul se, aby si mohl prohlédnout
sedadlo řidiče. „Nevím, proč Culligan dorazil do Hannibalu, ale jeho uvítací
komise zřejmě neměla nejlepší náladu." „Je mrtvý?"
„Kdyţ opouštěl tenhle karavan, byl ještě ţivý, ale zraněný."
„Krucinál!"
S neobvyklou rychlostí se Regan přesunula do obývací části karavanu a stiskla
otvory ve falešném dřevěném panelu na stěně.
Jagr přešel k ní a kdyţ se rozletěly třísky, jen se ušklíbl.
„Ne, ţe bych neschvaloval absolutní destrukci, ale znám vhodnější způsoby, jak
si vybít vztek," zamumlal.
„Culligan uschovával peníze a důleţité dokumenty v bezpečnostní... och."
Regan se samolibě usmála a vytáhla malou kovovou krabičku z otvoru, který
předtím promáčkla do panelu. Kdyţ se jí nepodařilo krabičku otevřít, její úsměv
vybledl. „A sakra!"
„Ukaţ." Aniţ by Jagr poprosil o svolení, krabičku jí sebral a po krátké snaze se
mu podařilo nadzvednout těţké víko.
Nepřekvapilo ho, ţe se na něj otráveně podívala. „Mají mě tvé vyboulené svaly
a bezcitná brutální síla ohromit?"
„Můţeš se nechat ohromit vším, čím budeš chtít, maličká, ačkoli většina ţen
upřednostňuje můj velmi vyboulený poklop..."
„Panáku!" Zvedla ruku a zaprotestovala: „Nech toho a styď se."
Kdyby Jagr necítil vůni její touhy, kdykoli se k ní přiblíţil, mohl by se teď cítit
uraţený.
Teď se naklonil ke krabičce a pak ji nastavil k Regan. „Myslím, ţe si tohle
zaslouţíš."
„Prokrista," vydechla a při pohledu na hromadu šperků a štosy bankovek se jí
rozšířily oči. „Lidé. Jeden by řekl, ţe tisíce let evoluce by jim mohlo dát
schopnost poznat obyčejný švindl." Regan pokrčila rameny a dívala se na
krabičku, jako kdyby byla znečištěná. „Nechci to. Jsou to špinavé peníze."
„Tak to můţeš dát na charitu nebo hodit do řeky. Ale udělej něco, aby se to
nedostalo do rukou Culliganovi nebo jeho přátelům."
Regan se ušklíbla. „Máš pravdu."
„Já mám pravdu?" Jagr si v opravdovém údivu přitiskl ruku na srdce. „Všichni
svatí, copak padá nebe?"
„Ty jeden syčáku..."
Kdyţ jí Jagr zacpal rukou pusu, Regan jen vytřeštila oči.
„Někdo sem jde," zašeptal jí do ucha. Odtáhla mu ruku ze svých úst, ale byla
opatrná, aby promluvila tiše.
„Culligan?"
„To nedokáţu říct. Musejí být obklopeni kouzlem, protoţe necítím jejich pach."
Ve chvíli, kdy chtěl pronásledovatele proměnit ve svou osobní oběť, Jagr ztuhl.
Stačil jen okamţik, aby pocítil zápach kouře a pak oknem karavanu proletěla
hořící láhev a explodovala v plamenech. Jagr instinktivně couvl. Oheň byl
jediný nepřítel, kterému se upíři nedokázali bránit.
„Je čas, abys šla, Regan." Rozmáchl se směrem ke plamenům, které se šířily
smrtonosnou rychlostí. „Utíkej."
Regan zapíchla paty do země a divoce se na něj podívala. „Zbláznil jsi se?"
„Ten oheň není kouzelný, tobě se popáleniny zahojí," zachraptěl a tělo se mu
třáslo touhou dostat ji do bezpečí.
„Jo, jen aby mě zabil ten potřeštěný král upírů, jakmile zjistí, ţe jsem se
zachovala jako zbabělec a nechala jsem jeho oblíbeného miláčka shořet na uhel."
„Styx by ti nikdy neublíţil a já rozhodně nejsem jeho oblíbenec, natoţ miláček.
Ted uţ konečně vypadni."
Kouř v karavanu houstl a z horka se uţ Regan na tváři dělaly krůpěje potu, ale
tvrdohlavě odmítla odejít.
„Na to zapomeň, šéfe. To se nestane."
„Boha jeho!"
Jagr začal klít pravěké kletby a hanět mozky všech vlkodlaků a jedné
vlkodlačice obzvlášť, ale pak rukama objal tu osobu, co stála vedle něj a tolik ho
štvala a jediným úderem vyrazil boční dveře karavanu.