3. kapitola
JESKYNĚ VYHLOUBENÁ POD SVAHEM nebyla velká. Hlavní prostor byl velikosti
lidského obýváku, ale nízký natolik, že byl Jagr neustále v ohrožení, že se
praští do hlavy. Na jedné straně byl východ úzký, aby zabránil vstupu víc než
jednomu návštěvníkovi. Vzadu pak byla malá komnata, kde vytékal do
kamenného umyvadla malý pramínek vody.
Nebyl to fakt, že šlo o snadno ubránitelné prostory, ani že tu byla čerstvá
voda, která z ní dělala výjimečné místo, ale přesto se Jagr pro tuhle jeskyni
rozhodl.
Byla to náruč plná hřejivé vlkodlačice, přitisknutá na jeho tělo, zatímco ležel na
podlaze.
Jagr se opřel o loket a studoval Reganiny krásné rysy. Ve spánku vypadala ještě
víc, až nesnesitelně křehce a zranitelně. Kůži měla jako dokonalou slonovinu
nataženou přes bezchybně vytvarované lícní kosti a nosík. Rty měla čerstvé, ted
se na nich navíc neodrážel vztek, a řasy byly jako husté závěsy rozprostřené na
obloucích jejích tváří.
Byla tak krásná.
Tak dech beroucí.
A jeho tolik děsilo, jak snadno jej fascinovala.
Jagr potřásl hlavou. Žil už celá staletí. Krásné ženy přicházely a odcházely z
jeho života s předvídatelnou pravidelností. Ale žádná neměla tu zlatou nevinnost
Reganiny duše. Nevinnost, která ničila a hojila jeho temné stránky zároveň. Jako
kdyby její čistota měla moc odvát zjitřené stíny.
A samozřejmě, byla tu síla, nekonečná kuráž, která jí pomohla přežít léta
mučení.
Culligan jí ublížil, ale nezlomil.
Byl jedním z těch, kteří dokázali opravdu ocenit, co se v ní skrývalo.
Regan byla jediná a jedinečná. Podobné stvoření dosud nikdy nepotkal.
Srdce se mu zachvělo zvláštním varováním. Jeho instinktivní vědomí mělo za to,
že od chvíle, kdy se dostal do Hannibalu, se chová...
nestandardně. Pevná kontrola a chladná logika, které ho ovládaly po celá staletí,
byly nalomené maličkou vlkodlačici, která se k němu tulila.
Nebyl si jistý, jestli se má vztekat nebo bát.
Ale určitě by se neměl chovat...
samolibě. Jako kdyby našel poklad, který nečekal a dokonce ani netušil, že po
něm touží.
Jako kdyby Regan vycítila jeho vnitřní konflikty, zavrtěla se v jeho náručí, a
Jagr ji sevřel v objetí.
Sotva dorazili do jeskyně, Regan vyčerpáním doslova zkolabovala. Kvůli své
síle a tvrdohlavosti se hnala příliš rázně a příliš dlouho, až jí tělo nakonec
zradilo.
Bez zaváhání ji Jagr odnesl do zadní části jeskyně, položil ji proti stěně a sám si
lehl mezi její nehybné tělo a vzdálený výhod. Nic se k ní nedostane bez toho, aby
to muselo projít kolem něj.
V tu chvíli si říkal, že to dělá kvůli její ochraně. Dal slib, že ji dostane do
bezpečí a při všech bozích svůj slib splní.
Ale bez ohledu na to, jak se snažil vyuţít logiku, věděl, že to nebyla pouhá
touha ochránit ji, která ho vedla k tomu, aby ji něžně kolébal v náručí, nebo aby
se vzbudil těsně před západem slunce, aby si mohl prohlédnout její bledý,
překrásný obličej.
Záclonky jejích hustých řas se zachvěly a pak se zvedly. Odhalily tak
smaragdové oči, které byly pořád zamlţené spánkem.
Na okamžik pátrala v paměti, aby si vzpomněla, proč leží v divné jeskyni v
náručí upíra. Její pohled zatemnil nepatrný náznak smyslnosti. Pak realita
prorazila mlhu a ona se zlostně opřela rukama o jeho hrudník.
„Co to k sakru děláš...?
Nech mne být."
Jagra síla jejího tlaku překvapila, téměř se mu vymkla, ale povedlo se mu
překulit se na ni a získat kontrolu nad jejím pokusem o únik.
Se sílou se jí vrátila chuť po pomstě.
A taky její obvyklá nálada.
Škoda, neboť on znal lepší způsoby, jak strávit příštích pár minut. Rozhodně se
s tou krásnou vlkodlačici nechtěl prát.
Jagr mrskání jejího těla ignoroval a jen se na rozzuřenou Regan s ledovým
klidem podíval.
„Dokud slunce úplně nezapadne, můžeš na procházku zapomenout. Nenechám
tě opustit jeskyni, pokud tě nemohu doprovodit."
Ostře se nadechla. „Tys mne nechal spát celý den?"
„Máš moc silnou vůli. Tvé spací návyky ovládat nedokážu. Zjevně sis
potřebovala pořádně odpočinout."
„Hergot." Znovu se pod ním zavrtěla a Jagr při tom delikátním tření jejího těla
polkl slastné zasténání. „Nech mě jít. Culligan už může být na míle daleko."
Sebralo to celá léta jeho sebeovládání a zdrženlivosti, ignorovat to pevné a
delikátně ženské tělo pod sebou. Jeho potřeba kousnout byla teď na druhém
místě, Regan musí hlavně ochránit.
A to nemohl zajistit, pokud mu uteče z jeskyně a bude se toulat ve svitu
zapadajícího slunce.
„Pak těch pár minut navíc nic neznamená," poznamenal studeným tónem, který
Regan ještě víc rozčílil. Dosud vymýšlela nejlepší způsob, jak mu zabodne kůl do
srdce, ale ani ji nenapadlo přemýšlet o tom, jak by mu mohla utéct.
Tváře jí rozčilením zčervenaly. „Nikdy své sestře nezapomenu, že tě za mnou
poslala. Vsadila bych se, že tě poslala kvůli tomu, aby se tě zbavila."
Než mohl potlačit svůj impuls, sklonil se nad ní a umlčel jí polibkem. Jak jinak
by mohl tu rozzlobenou tirádu utišit bez použití násilí? Byl to vznešený cíl, ale
okamžitě ho zničilo omamné horko, které mu projelo tělem.
Ten polibek neměl s umlčením Regan nic do činění. Naopak. Chtěl umlčet vlčí
hlad, který ho sužoval bolestnou silou.
Tuhle ženu chtěl.
Chtěl přejíždět svými rty po každém centimetru její slonovinové kůže. Chtěl
líbal a lízat a okusovat každou její rozkošnou oblinu. Chtěl se do ní zabořit, chtěl
zatnout své tesáky do jemné kůže jejího krku a napít se mocné krve.
A ze všeho nejvíc chtěl slyšet její hluboké, zastřené výkřiky, které ze sebe
vydávala při vyvrcholení.
Prsty se mu zaťala do hrudníku, ale když ji nepřestával líbat, trochu povolila. Z
její kůže bylo nyní cítit vůni vzrušení. Tesáky se mu prodlužovaly a síla jeho
erekce rostla.
Tohle bylo... správné.
Perfektně k němu pasovala, její ženské, pevné a přesto silné tělo přesně dokázalo
vyjít vstříc pradávné upírově vášni. Její vůně dráždila všechny jeho smysly a
nejhlubší touhy. A ta její krev! Kristepane, tělo se mu od chvíle, kdy se od ní
napil, pořád třáslo.
Jagr zvedl ruce a prsty propletl do jejích saténově hebkých vlasů, užíval si
pocitů, které zažil už tolikrát, ale nikdy v takovéhle intenzitě.
Po celé věčnosti pekla tohle bylo jako... ráj. Jiný výraz neexistoval.
Pohladil ji po rtech, lehce se do nich zakousl a pak pokračoval v objevování
tvrdohlavé linie její čelisti. Její nehty se mu zatnuly do trička a dokonce
způsobily nepatrnou bolest, ale jeho smysly byly příliš soustředěné na slaboučké
úzkostné steny, které se vykrádaly z jejího hrdla.
Reganino tělo by na jeho doteky rádo odpovědělo s omamnou naléhavostí, ale
její mysl mu nevěřila.
V tuhle chvíli pochybovala o tom, že vůbec může někomu věřit.
Jagr zvedl hlavu a pohlédl na ni s klidem, kterým maskoval rozčarování, jež cítil
po celém těle.
„Varuji tě, abys neurážela mou královnu," zavrčel.
Reganiny tváře hořely kombinací studu a vzteku,že tak vřele reagovala na jeho
doteky.
„Neurážela jsem svou sestru, urážela jsem tebe."
Po ústech mu přejel slabý úsměv. „Tak to je má chyba."
Dlouze se na něj zadívala a vlastní neschopnost odstrčit jeho tělo a zdrhnout ji
neuvěřitelně dráždila. Se zřejmým úsilím se pak pokusila zachovat si trochu
důstojnosti.
„Kde je chrlič?"
Při zmínce o maličkém démonovi Jagrovi zmizel z tváře úsměv. Nebyl rád,
když se vrátil z té likvidace mrtvých těl a našel Regan s Levetem klábosit,
jako kdyby byli dávní přátelé. Ani nevěděl, proč ho pohled na ně spolu tak
rozzlobil. Dokonce ani samotářský démon, který trávil víc času s knihami než
s ostatními démony nevěřil, že by ta malá ošklivá příšerka mohla Regan
jakkoli přitahovat.
Ale ted už mu došlo, proč na něj žárlil. Bylo to kvůli tomu, že Levet dokázal
Regan rozesmát.
„Ted je ve svém obvyklém stavu, totiž je z něj socha," zamumlal. „Pro něj je
to jedině štěstí."
„Našel nám tyhle jeskyně," namítla a snažila se uchovat si rezervovaný výraz,
jako kdyby na té tvrdé, kamenné zemi ležela dobrovolně a ne z donucení váhy
jeho těla.
Jagrova touha stále rostla. Nikdy se nesetkal se ženou, která by měla tak
neobyčejnou kuráž.
„Já jsem upír. Neexistuje jeskyně, kterou bych nevypátral."
Přimhouřila oči. „Tak proč jsi mu dovolil, aby nás doprovázel?"
„Protože někteří mí bratři mají partnerky, kterým na téhle protivné obludě
záleží."
Zamrkala, jeho prosté přiznání ji překvapilo.
„Velký a zlý Jagr se určitě nebojí několika žen."
„Mám dost rozumu na to, abych respektoval bohyni , Shalott, Věštkyni a
dokonce i čistokrevnou vlkodlačici,
když je zrovna v ráži," odvětil suše a pohledem sjel na její lákavé šťavnaté rty.
„Kromě toho, na světě je jen pár stvoření, která jsou nebezpečnější než žena."
„Říkáš to, jako kdybys měl nějakou osobní zkušenost. Snad ti nějaká švarná
upířice nezlomila srdce?" poškádlila ho.
Jedním plynulým pohybem se Jagr postavil, rysy měl studené a nečitelné.
Regan nemohla znát jeho minulost, ani upíří ženu, která ho mučila celá staletí,
ale její narážka v něm vyvolala vzpomínky na noční můry, které ho nikdy
nenechaly chvíli v klidu.
„Už se skoro setmělo. Chceš něco k jídlu?"
Regan se postavila a opatrně couvla, když se jeskyně naplnila jeho ledovou
silou.
„Všechno, co potřebuju, je sprcha a čisté oblečení."
„Dobře. Jen okamžik."
Jagr si to namířil do zadní části jeskyně a když vycítil Reganin neklid, zaklel.
Zatraceně, Styx byl blázen, že ho poslal za touhle vlkodlačici. Byl výbušný
bojovník, kterého se báli vlastní soukmenovci, a ne nějaká holka na hlídání. Co
asi tak mohl vědět o ublížené, pyšné a pomstychtivé ženě? Hovno, to bylo
všechno, co věděl.
Tak proč Regan nepopadne, nevydá se do Chicaga a neumyje si nad vším
ruce?
Sklonil se a otevřel kožený vak, který si přinesl z Chicaga.
Slyšel, jak za ním Regan netrpělivě pochoduje. „Co to děláš?"
Jagr vytáhl dvě perfektně vykované dýky a připevnil si je k botám. Bylo pár
věcí, které mohly pravěkému upírovi posloužit lépe, ale on žil dost dlouho, aby
nebyl hloupý. Jestli tu kolem byli nějací psi, pravděpodobně to byli vlkodlaci. A
jestli je napadne celá smečka, bude potřebovat stříbro.
Narovnal se a namířil si to k východu. „Jsem připravený."
Když upír zmizel u východu z jeskyně, Regan jen zaskřípala zuby. Copak si
myslel, že ho bude následovat jako cvičený pes?
K noze, Regan. Sedni, Regan. Kutálej se, Regan.
Arogantní pijavice!
Jako kdyby nestačilo, že ji připíchl k podlaze a líbal, dokud pod ním neroztála
jako kousek másla? A pak se zvedl a převedl tu svou ledovou sílu, která by
zastrašila každé normálně uvažující stvoření.
O jeho pomoc se nijak neprosila. A už vůbec se ho neprosila o nějaké zatracené
polibky, při kterých se jí kroutily i palce u nohou.
Proč se prostě nevrátí do Chicaga a nenechá ji být?
Regan prošla jeskyní, protáhla se východem a zapátrala po Jagrovi. Nejradši by
mu propíchla hrudník kůlem, ale byla dost chytrá na to, aby věděla, že proti
upírovi má se svými silami pramalou šanci. Obzvlášť, když ten upír byl tak
mohutný jako Jagr. Prokrista, přece se upíři nedopovali nějakými steroidními
sračkami.
Ne, jestli se má zbavit té osiny v prdeli, musí prostě být na pozoru a využít první
příležitosti.
Nemůže to být tak těžké. Měla přece třicet let praxe.
Tiše si pro sebe zaklela a vykročila, aby došla Jagra, který se už dostal na úpatí
svahu.
„A co Levet?" zeptala se.
„Nikdy nebudeme mít takové štěstí, abychom se ho zbavili. Naši stopu brzy
vypátrá."
„Naši stopu? Kam vůbec jdeme?"
Jagr se otočil a v očích se mu odrazily hvězdy, které zářily na sametově temné
obloze. Regan se podivně sevřelo srdce. Nikdy předtím neviděla nic tak
krásného.
„Řekla jsi, že chceš sprchu a čisté oblečení."
Regan zvedla obočí. Copak on jí fakt poslouchal? A dokonce si pamatoval
slova, která jí vyšla z úst?
Tohle zjištění ji trochu znervóznilo, a tak obrátila pozornost k ulici přímo za
prázdným parkovištěm. Byly tam obvyklé obchody, které se daly čekat v každém
turistickém městě. Suvenýry, starožitnosti, papírnictví, malebná kavárna a
rodinná pekárna. Všechny byly kouzelně venkovské, s obrovskými výlohami
plnými vybraného zboží.
Jagr je beze slova míjel a naštěstí mu unikl i její toužebný pohled, který
spočinul na jednom krásném náhrdelníku. V životě nevlastnila vůbec nic kromě
laciného oblečení, které jí Culligan házel skrz mříže klece. Ačkoli byla
vlkodlačice, byla i žena a nemohla potlačit touhu jít a vybírat si a... no prostě
nakoupit si pár maličkostí, které budou jen a jen její.
Regan se v podobných myšlenkách úplně ztratila a když se Jagr zastavil před
budovou z červených cihel, překvapilo ji to. Narazila do jeho obrovské postavy,
rychle couvla a podívala se do jeho netečné tváře.
„Hergot, mohls' mě varovat!"
Pozvedl zlaté obočí. „Bude tohle stačit?"
„Stačit k čemu?"
„K převléknutí." „Ach." Olízla si zničehonic suché rty a podívala se na elegantní
oblečení vystavené v obrovské výloze. „Já... nemyslím si, že mají otevřeno."
Jagr udělal krok vpřed a opřel se rukou o dveře. V první okamžik se nestalo nic,
pak se ozvalo tlumené lupnutí a dveře se otevřely.
„Už mají."
„A co alarmy?"
„Vyřadil jsem je z provozu."
„Bezpečnostní kamery?" Podíval se na ní nevýrazným pohledem. Konečně
zvedla ruce v gestu odevzdání. „Fajn, ale jestli zas dostaneš pár kulek, žádnou
krev ti znovu nabízet nebudu," zamumlala a vešla dovnitř.
Sotva prošla kolem dveří, když ji Jagr objal kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a
zašeptal jí přímo do ucha.
„Nevypadala jsi, že by ti to mé pití krve nějak vadilo."
Regan si nebyla jistá, co jí rozčílilo víc. Jestli to, že ji ovládal brutální maniak,
nebo to, že jí díky tomu ovládání tělem projelo horko.
„Ještě jedno slovo o tom... pití, a podrobně se seznámíš s těmi dýkami, které
nosíš u sebe," zasyčela.
Rty přejel po lalůčku jejího ucha, až se jí z toho rozhodil puls a ona tak
prozradila, že své hrozby nemyslí vážně. Když tesáky zkoumal stranu jejího
krku, otřásla se a polkla zasténání. Tisíc vzrušujících jehliček se jí zabodlo do
kůže po celém těle.
„Můžeš se přiblížit a osobně se seznámit se vším, po čem toužíš, maličká,"
zamumlal a rty jí přejel po kůži.
„Jdi do háje!"
Regan se vykroutila z jeho sevření a vykročila do temného interiéru obchodu.
Šla rovnou k černým stojanům, na kterých visely drahé džíny a originální trička.
Co to s ní bylo? Jagr přece nebyl nic víc, než přerostlá, samolibá a hlavně
nepříjemná osina v jejím zadku. Tak proč si ho takhle nechala zalézt pod kůži?
Protože byla idiot.
Zaskřípala zuby a přinutila se nevšímat si upírovy vysoké postavy, která se
opírala o zárubně a s příliš pronikavým pohledem pozorovala kaţdý její pohyb.
Proboha, tohle byla první a možná jediná příležitost pořádně si užít to, co
normální ženy považovaly za samozřejmost. Nemohla si připustit, aby ten
strážce poslaný peklem zkazil tenhle okamžik.
Regan se probírala ramínky visícími na kulatém stojanu, občas se zastavila, a
když jí něco padlo do oka, pořádně si to prohlédla. Všechno by se jí hodilo, to
ano. Džíny byly vybledlé a vypadaly, jako by je někdo prohnal mlýnkem na
maso, zatímco trička byla ušitá tak, že víc ukazovala, než schovávala.
Ach, byla to podivná móda.
Přesto si nemohla pomoci a dál se probírala různými materiály a představovala
si, jak by jednotlivé kousky vypadaly na její jemné kůži.
Zrovna když si prohlížela růžový svetřík s metalickou hvězdou na přední části,
ucítila zával ledového vzduchu a ztuhla.
Jagr stál za ní.
„Nemají to v tvé velikosti?" zeptal se.
Regan úmyslně vrátila růžový svetr a vybrala si maličké bílé tričko.
„Ale samozřejmě, že mají věci i v mé velikosti."
„Tak se ti to oblečení nelíbí?"
„Celkem ujde."
„Tak proč pořád hledáš dál?"
Povzdechla si a ohlédla se přes rameno. „Dej mi pokoj, budeš od té dobroty?
Nikdy předtím jsem nenakupovala. Chci si to... užít."
Po jejím přiznání trochu ztuhl. „Nikdy?"
Vrátila tričko zpátky na stojan. „Pro případ, že ti něco uniklo, bych tě ráda
informovala o tom, že Culligan a já jsme zrovna nebyli nejlepší přátelé. V
posledních třiceti letech jsem byla zavřená v kleci."
„Občas tě přece vypustil ven."
„Jedině ve chvíli, kdy ten bastard potřeboval přesvědčit obecenstvo, že je
zázračný léčitel."
Než stačila cokoli dodat, Jagr ji chytil a natočil si ji obličejem k sobě. Ve tváři
měl podivný výraz.
„Jak jsi je přesvědčila ty?"
Regan se pod sílou jeho ledového pohledu otřásla. Krucinál, už takhle si
připadala jako exot, a ted navíc na ni Jagr ještě valil oči.
„Kdykoli jsme dojeli do nějakého města, postavil obrovský stan a vyvěsil
plakáty." Zatnula zuby tak silně, až ji rozbolely. Nemohla vystát tu brutální bolest
u srdce, která se objevila, kdykoli přišla řeč na Culligana. Už dávno sama sobě
slíbila, že tomu bastardovi nedovolí, aby ji rozbrečel. Ani slzu. Nikdy. Znovu se
ovládla a podívala se do Jagrových očí. „Než ta show začala, pořezal mne nožem
nebo mi zlomil nohu a já se dokulhala do toho jeho šapitó. Jakmile získal
pozornost publika, začal po mě přejíždět rukama a modlit se."
„A ty ses zahojila," tiše zasyčel.
„Přímo před jejich očima. Lidé si mysleli, že pozorují zázrak. Nestačili ani
vyndávat peněženky." Znechuceně se ušklíbla. „Idioti."
„Lidé věří tomu, co vidí."
„Ale stejně jsou to idioti."
Zvedl ruce, opatrně vzal její tvář do dlaní a namířil ji pohledem na sebe.
Reganino srdce se málem zastavilo. Prokrista, pořád si myslela, že jeho chladný
výraz je znepokojující, ale jeho oči ted ztratily všechen led a potemněly drsným,
téměř smrtelným vztekem. Bylo to dost jasné znamení, že ačkoli tohohle upíra
poslali, aby ji zachránil, pořád zůstával nebezpečným predátorem.
„Jagre?"
„Zaživa ho stáhnu z kůže a jeho srdce předhodím supům," zachraptěl. „Nebo
ho řetězy přivážu do kanálu poblíž mého doupěte a nechám ho, aby ho pěkně
pomalu sežraly krysy."
Regan o jeho výhružce nepochybovala. Ani o jeho schopnosti splnit ji.
Ale nerozuměla tomu, proč jí po jeho krutých slovech srdcem projelo podivné
bodnutí. Jako kdyby byla... potěšená, že jí v jejím úsilí může nějak pomoct.
Což bylo ještě strašidelnější, než jeho nebezpečný vztek.
Regan ustoupila a pevně se na něj podívala. „Už jsem ti řekla, že Culligan je
můj."
