Sága Stmívání a jiné upírské knihy

O MĚSÍC POZDĚJI

ÚTULNÁ HOSPŮDKA poblíž Wrigleyho třídy patřila mezi ta profláknutá
místa, která navštěvovali převážně místní, ale i turisté, kteří se zastavili
pro pikantní grilovaná křidélka a pak zůstali ještě na pivko.
Regan na tohle místo doslova narazila, když si hledala místo pro život, a ještě
před tím, než jej dobře poznala. Najala si jeden z retro apartmánů přímo nad
hospodou. Pak začala pracovat jako umývačka nádobí, aby si vydělala peníze a
mohla vrátit Darcy částku, kterou se jí snažila vnutit jako dar.
Ale téhle volby rozhodně nelitovala.
Majitelka hospody a budovy, Tobi Williams, byl štíhlá žena lehce přes třicet s
krátkými, ježatými a na růžovo obarvenými vlasy, tmavýma očima a takovým
množstvím piercingů, že by z toho detektor kovů explodoval.
Mnoha způsoby Regan připomínala její sestru. Byla živě a nevyléčitelně
optimistická, a přesto v sobě měla obchodního ducha,že dokázala oživit budovu,
kterou zdědila po svém otci, a dojít k úspěchu.
A taky měla srdce velké jako celé Chicago.
Během dvou dnů, kdy se Regan nastěhovala, nejenže jí Tobi nabídla práci
umývačky nádobí, ale přesvědčila ji, aby se pokusila prodat kresby, které Regan
tvořila během dlouhých, osamělých nocí.
Regan nejdřív dost váhala.
Jednoduché perokresby odrážející místní ulice a turistická místa byly spíš
čmáranice než umělecká díla. Kdo by za ně utrácel těžce vydělané peníze?
Ale už o týden později Tobi dokázala prodat deset z menších kreseb a čtyři
větší obrázky a přinesla Regan do jejího hnízdečka pěkný měšec dolarů. Teď
Regan sotva stačila plnit poţadavky.
Regan odložila poslední umytý talíř a vypustila vodu z nerezového umyvadla.
Bylo po půlnoci a kuchyň už byla víc jak hodinu zavřená. Bar zůstane otevřený
ještě do tří do rána, ale Reganina služba pro dnešek skončila.
Přesto nespěchala zpátky do svého apartmánu.
Nebylo to kvůli tomu, že by se jí v novém domově nelíbilo, ujišťovala se.
Byl malý, skromně vybavený a byla tu cítit smažená kuřecí křídla, ale byl její.
Naprosto a úplně její.
Pozitivní důkaz její nezávislosti.
Hurá!
Regan se pokusila setřást ze sebe podivný pocit melancholie, sundala si zástěru,
která překrývala bavlněné šortky a krátké tričko. Počasí v Illinois směřovalo k
jaru a několikahodinové stání u dřezu plného horké, pářící vody si žádalo lehké
oblečení. Kdyby to místní nešokovalo, chodila by do práce nahatá.
Sotva hodila zástěru do koše na prádlo, když vtom se rozletěly dveře a dovnitř
doslova vtančila Tobi a mávala vizitkou.
„Říkala jsem ti to, říkala jsem ti to, říkala jsem ti to," zpívala, zatímco se točila,
dokud se nezastavila přímo před Regan.
Regan na kamarádku jen obrátila oči v sloup. „Prokrista, Tobi, budu z tebe mít
závratě."
Tobi se zářivě usmála. Ve svých letních puntíkovaných šatech, které odhalovaly
spoustu tetování, vypadala na šestnáct.
„Říkala jsem ti to."
„Ano, dobrá, říkala jsi mi toho víc — třeba ţe ten starý muž, co bydlí ve čtvrtém
patře, je vlastně mimozemšťan, který nestihl odlet své mateřské lodi. Říkala jsi
mi, že teroristi trénují žraloky, aby zaútočili na našich plážích. A že tvá mrtvá
matka s tebou komunikuje prostřednictvím čajových lístků," suše odvětila
Regan. „Měla bys být přesnější."
„Tady."
Regan si od Tobi vzala vizitku a pohlédla na zlacené jméno vytištěné do drahého
kartonu.
„Charles Rosewood." Zamračila se a podívala se do Tobiiny nadšené tváře.
„Kdo je to?"
„Čeká na tebe na baru."
„A proč tam na mě čeká?"
„Vlastní řetězec turistických obchodů po celém Chicagu. A většina z nich je na
výjimečných místech, to mohu potvrdit." Těžce si povzdychla. „Bože, kvůli jeho
obchodu na Michiganské třídě bych zabíjela."
Oukej. To pořád vůbec nic nevysvětlovalo.
Což u Tobi nebylo nic zvláštního.
Možná měla výjimečné manažerské schopnosti, ale občas se chovala jako
blázen.
„On je tvůj přítel?"
„Ani náhodou." Tobi si rukou projela svítivě růžové vlasy. „Je o třídu výš. Znám
ho jen ze společenských rubrik časopisů."
Regan si povzdychla. Vůbec jí nebylo příjemné, že na ni venku čeká nějaký
cizinec.
Je to další léčka? Doufá snad pořád Caine, že se mu ji podaří zajmout?
„A co tam teda dělá?" zeptala se s nepokrytým podezřením. „A proč mě chce
vidět?"
„Je tady, protože si všiml tvých obrázků za výlohou a chce, abych mu
představila autorku."
„Proč?"
„Sakra práce! Jak jsi chytrá, tak jsi neuvěřitelně hloupá." Pohybem rychlosti
blesku, při kterém si Regan pomyslela, jestli Tobi není něco víc, než obyčejný
smrtelník, ji Tobi chytla za ruku a táhla k lítacím dveřím. „Běž si s ním
promluvit."
„Ale..."
„Běž," zasyčela Tobi a strčila do ní takovou silou, že doklopýtala až do hlavního
sálu.
Rychle si uvědomila, že se na ní okamžitě překvapeně podívalo několik
zákazníků, takže neměla na výběr. Jen si uhladila pár neposlušných pramenů a
vykročila přímo k baru s takovou důstojností, jaké jen byla schopna.
Pomalými kroky procházela kolem dřevěných lavic a stolů, které se leskly pod
žárovkami visícími pod klenutým stropem.
Jakmile se dostala k místu rezervovanému pro místní štamgasty, snadno toho
muže rozpoznala.
Nebyl to jen na míru šitý námořnický oblek, ani perfektně střiţené šedé vlasy,
které rámovaly jeho vrásčitý, ale pořád hezký obličej. Byl to způsob, jak byl
usazený, a chladná arogance, s jakou sledoval okolí.
Byl to strojený, odtažitý típek.
A měl dost daleko k jejich obvyklým volnomyšlenkářským a pohodovým
zákazníkům.
Regan vykročila z druhé strany, aby se k němu mohla přiblížit zezadu a hluboce
se nadechla. Ten cizinec měl obyčejný lidský pach. Ani náznak démonní krve.
Což bylo poněkud zvláštní vzhledem k tomu, že většinu úspěšných obchodních
firem vlastnili alespoň částeční skřetové.
Samozřejmě, to vůbec neznamenalo, že bude méně opatrná.
„Pan Rosewood?"
Postarší muţ se pomalu otočil a na obličeji se mu objevil okouzlující úsměv.
Úsměv, který v jeho očích prozradil mazanost.
„Prosím, oslovujte mne Charlesi."
„Tobi mi řekla, že se mnou chcete mluvit."
„Ano, slečno...?"
„Regan," odvětila krátce a nenamáhala se skrýt podezření.
„Regan." Vzal ji za ruku a zvedl si ji ke rtům. „Krásné jméno pro krásnou
mladou ženu." Regan ho nechala, aby ji za ruku chvíli podržel, pak se stáhla
zpátky.
Jo. Definitivně obyčejný smrtelník.
„Jak vám mohu pomoci?"
Mávl rukou směrem k výkresům ve výloze. „To jste dělala vy?" „Ano. Tobi mě
je tu nechává prodávat za malou provizi. Je to nějaký problém?"
„Celkem naopak. Ty kresby mi přijdou překrásné."
„Děkuji." Její tón byl zdvořilý a obezřetný. „Chtěl byste si některý obrázek
koupit?"
„Vlastně mě zajímá spíš to, že bych je prodával."
„Prodával?" potřásla Regan hlavou. „Nerozumím vám."
„Jak jsem řekl, dost se mi líbí, ale co víc, jsem si jistý, že se budou líbit i mým
zákazníkům." Jak mu ta slova vyšla z úst, jeho zdvořilý výraz se proměnil ve
lstivý. „Jak rychle pracujete?"
Regan zamrkala. Připadala si, jako kdyby do ní vrazil parní válec.
„Udělám jeden nebo dva malé obrázky za den. Větší trvají alespoň dva dny."
„Takže... čtyři malé a dva velké obrázky za týden?"
„Tak nějak."
„Dobrá." Pevně se na ní podíval. „Chci je koupit."
„Všechny?"
„Všechny, a budu nakupovat kaţdý týden. A jsem ochotný platit vyšší cenu za
exkluzivní právo, že budete prodávat jen mně. Měl bych říct...," natáhl se a vzal
z její ruky svou vizitku, z kapsy vytáhl pero a cosi naškrábal na zadní stranu
kartičky. „Pro začátek takováhle suma?"
Parní válec, to teda jo.
Nebylo divu, že tomu muži patřila polovina Chicaga. Ubozí skřeti neměli šanci.
Regan zmatená energickým, rozhodným chováním, zírala na vizitku a srdce jí
málem vyskočilo z hrudníku.
„Prokrista."
„Tady." Charles se natáhl k baru, nalil sklenici whisky a podal jí Regan.
„Vypadáte, jako ţe potřebujete panáka." „Díky." Sklenici vyprázdnila jedním
polknutím. „Je to prostě šok."
„Příjemný šok, doufám?" zamumlal.
„Ano, já..." Regan si najednou vzpomněla na nepříjemné přísloví 'Je to příliš
dobré, než aby to byla pravda'. Tahle nečekaná výhra se zdála příliš snadná.
„Počkejte. Neznáte náhodou Styxe, že ne?"
„Styxe?" zamračil se zmateně muž. „To jako z těch řeckých bájí?"
„A co takhle Jagra?"
Muž zakroutil hlavou. „Je mi líto. Nikdy jsem o nich neslyšel. To jsou místní
umělci?"
Regan si oddychla. Zdálo se, že je doopravdy zmatený.
„To je jedno."
Podiveně pozvedl obočí nad jejím zvláštním chováním, ale sebral jí z ruky
prázdnou sklenici a postavil ji na bar. Byl odhodlaný dosáhnout svého.
„Takže Regan, navštívíte mne v mé kanceláři, abychom všechno písemně
potvrdili?"
„Myslíte to vážně?"
„Když jde o byznys, jsem vážný vždycky," ujistil ji. „Zavolejte na to číslo na
vizitce a má asistentka s vámi domluví schůzku."
Charles pokývl šedivou hlavou, otočil se a vyšel z hospody.
Regan pozorovala, jak odchází, a svírala vizitku, jako by se nemohla
rozhodnout, jak se vlastně cítí.
Bylo to překvapivé, to tedy rozhodně. Nikdy nesnila o tom, že by za své kresby
dostala halíř, natož něco víc. A možná na sebe byla i trochu pyšná. No tak, měla
být na co pyšná.
Ale nechtěla ještě něco víc?
Uspokojení, ţe tak brzy dosáhla finanční nezávislosti? Neměla by začít plánovat
budoucnost? Neměla by být zahlcená radostí a naplněním?
Tobi evidentně špehovala z kuchyně, a jakmile se za Charlesem zavřely dveře,
vyběhla k Regan.
Jedním skokem byla u ní a netrpělivě na ni naléhala. „Tak co?"
Regan zmateně kroutila hlavou. „Chce koupit mé skici."
„Hurá!" Tobi si nevšímala překvapivých pohledů hostů, kteří se po ní otočili.
Popadla Regan a divoce ji objala. „Věděla jsem to. Neříkala jsem ti, že jsi
báječná umělkyně a že tě někdo brzy objeví?"
Regan se opatrně odtáhla z jejího objetí, aby se mohla alespoň nadechnout a
nasadila ztuhlý úsměv.
„Nejsem si jistá, jestli je prodej obrázků turistům zrovna zásadní počin, ale
přiznám, že jsi tomu vždycky věřila mnohem víc, než já."
Regan se usmála a načechrala Tobiiny růžové vlasy.
„Byla jsi ke mně tak hodná, Tobi. Kdybys mě nenechala..."
„Bia, bia, bia." Zena odmítavě mávla rukou a pak se jí rozšířily oči. „Víš, měla
bys jít ven a slavit. Dej si trochu bublinek, trochu čokolády a najdi nějakého
studentíka, se kterým strávíš žhavou noc." Ušklíbla se a mávla rukou k baru.
„Šla bych s tebou, ale Carly se ještě neukázala a tak tu budu muset zůstat do
zavíračky."
To bylo přesně to, co měla udělat.
Jít ven. Možná projít pár barů. Najít nějakého okouzlujícího chlapíka...
Mysl jí vypověděla sluţbu.
Jednoduše odmítala jít někam, kde by mohla potkat okouzlujícího chlapíka, i
kdyby to bylo jen v její fantazii.
Těžce si povzdychla. „Vlastně si myslím, že půjdu domů a užiju si svou chvilku
štěstí."
Tobi rozhodila rukama, až stříbrné náramky zachrastily.
„Bože, co s tebou mám dělat? Jsi krásná, inteligentní a pekelně sexy, a kdybys
nebyla tak hodná, k smrti bych tě nenáviděla. Ale ty nemáš sebemenší ponětí o
tom, jak si udělat radost." Sklonila hlavu, ale když se podívala na Regan a viděla
její vážný výraz, její úsměv zmizel. „Ten apartmán se může stát vězením,
Regan. Běţžven. Žij. Nemůžeš být navždy poutníkem."
Vězení...
Regan při tom odpudivém slově nadskočila.
Protože to byla pravda.
Ach, nebylo to nic jako časy strávené s Culliganem.
Mohla si jít kam chtěla a kdy chtěla. Mohla nosit jakékoli oblečení, mohla jíst,
co chtěla, a mohla se sama rozhodovat.
Měla svou nezávislost. Domov, práci, příslib peněz, jaké kdy mohla potřebovat.
Ale kde byla ta zářivá svoboda, po které tolik toužila?
Pracovala, kreslila, spala.
Nebylo to závratné bytí, o kterém snila celá ta léta, která strávila za mřížemi.
Vyměnila jedno vězení za druhé.
Protože každým okamžikem a každým dnem postrádala Jagra. Hergot, chyběla
jí dokonce i Darcy a ten strašidelný Styx.
Zvedla ruce a přitiskla si je na bolavé spánky.
Tolik let snila o tom, jak unikne Culliganovi, a o tom, že bude svou vlastní paní.
To bylo jediné, co jí udrželo zdravý rozum.
A na těchto fantaziích lpěla, jako když se potápějící chytne záchranného
kruhu.
Dokonce i když měla jasnou, nezaměnitelnou šanci na štěstí přímo před
očima.
Do prdele.
Byla fakt pitomá.
„Regan? Stalo se něco?"
Regan se vytrhla ze svých nepříjemných myšlenek. Zamrkala a podívala se na
Tobi. Vůbec ji nepřekvapilo, ţe na ni kamarádka hledí starostlivě.
Stála tam jako bezduchá zombie.
„Vlastně je mi fajn." Impulsivně se natáhla a vlepila Tobi polibek na tvář. „A
ty máš pravdu. Všechno, co potřebuju, je nějaký ten okouzlující chlapík."
Tobi pozvedla obočí. „Vypadá to, že víš, kde bys ho mohla najít."
„Úplně přesně to nevím, ale vím, kde začnu s hledáním."
Regan narovnala ramena a s nově nalezeným, překrásným smyslem života si
to namířila přímo k hlavnímu vchodu. V koutku duše slyšela, jak Tobi volá
její jméno, ale nezpomalila a vyběhla do tmavé ulice.
Rozmyslela si to.
A poprvé, možná to bylo poprvé v celém  jejím životě, si byla jistá, že se
rozmyslela správně.
Běžela ulicí, bez dokladů, bez klíčů od bytu, bez mobilu a směřovala si to
přímo na jih. Nevěděla, kde přesně leží Jagrovo doupě, ale Darcy se zmínila o
určité čtvrti, takţe měla alespoň daný směr.
Samozřejmě, u města velikosti Chicaga to znamenalo celé hodiny probíhat
zaprášenými ulicemi, ve kterých se válely odpadky, nemluvě o tom, že občas
musela dát lekci nějakému sociálovi, který se čistokrevné vlkodlačici připletl
do cesty.
Právě když začínala uvažovat o tom,že se snad Jagr přestěhoval nebo dokonce
opustil město, zachytila slabý závan jeho ledové síly.
Zpomalila a namířila si to přes ponurou prázdnou ulici k opuštěnému skladišti.
Jagr byl blízko.
I když jeho přítomnost necítila, poznala to podle faktu, že v okolí nebyla ani
myška. Nebylo pochyb,že tohle mělo co do činění s Oživlými mrtvolami.
Ovzduší bylo přesně takové, aby odradilo nezvané hosty.
Jako byla ona?
Sotva jí tahle skličující myšlenka prolétla hlavou, když vtom výrazně klesla
teplota a ozval se hluboký, známý hlas.
„Snad ses neztratila, Regan?"
Regan se rychle otočila, ale kromě prázdných aut neviděla vůbec nic. Jagr tam
byl, ale zahalil se do těch zatracených upířích stínů.
Proč ona nemůže mít některou z těch šílených eskamotérských schopností?
Regan sama sebe napomenula, že musí být trpělivá. Překonala kousavou touhu
spatřit ho a promluvila jeho směrem.
„Jo, myslím, že jsem se docela ztratila," řekla měkce. „Doufala jsem,že najdu
někoho, kdo mě navede na správný směr."
„V téhle čtvrti ti spíš někdo podřízne krk. Pokud se chceš proběhnout slumem,
měla by sis vybrat nějakou bezpečnější trasu."
Jeho hlas byl chladný a rezervovaný, ale Reganino srdce naplnil radostí. Bože,
ke štěstí jí stačilo to, že mu byla nablízku.
„Já se nebojím."
„Měla by ses bát." Vycítila, jak se k ní přibližuje, obchází ji v kruzích jako
predátor, který se chystá zaútočit. „Tady v okolí se někdy dějí opravdu divné
věci."
Stála naprosto klidně, odhodlaná nedat na sobě nic znát. Možná byla občas
pomalejší, ale byla si absolutně jistá, že by jí Jagr nikdy neublížil.
„Věci jako upíři?"
„Vyskytují se tu i jiní démoni."
Regan pokrčila rameny. „Tak to sem zapadám."
„Myslel jsem si, že ses rozhodla žít jako obyčejný smrtelník."
Po jeho dráždivých slovech se zamračila. „Jak víš, že jsem žila jako člověk?"
Jeho lehký smích jí přejel po zádech a žaludek se jí stáhl uvědoměním.
„Snad nejsi tak naivní, abys věřila, že Styx za tebou neposlal špióny, kteří
sledovali každý tvůj krok."
„To není možné," vydechla. Odmítla přiznat, kolik času strávila vysedáváním u
okna a vyhlížením náznaku Jagra nebo i Darcy. „Vycítila bych, kdyby byl
nablízku upír."
„Ne všichni Styxovi služebníci jsou démoni." „Lidé?"
„Nejlepší z Chicaga."
Její překvapení z toho,že se arogantní Styx snížil k tomu, aby jednal s lidmi,
přehlušil výbuch hořkosti.
Oukej, možná by jí víc zabolelo, kdyby na ní všichni okamžţitě zapomněli, ale to
neznamenalo, že chtěla, aby jí špehovali.
„Jak se mohl opovážit?" Regan ještě pořád Jagra neviděla, takže svůj pohled
zaměřila na nedaleký náklaďák. „Nepatřím do sbírky Jeho Vznešenosti."
„Ne, ale jsi součástí rodiny a víme, že Caine si na tebe pořád brousí zuby." Jeho
hlas zněl teď blíž, jako kdyby se dostal až k ní. „Darcy by mu nikdy neodpustila,
kdyby se ti něco stalo."
„A to on ti podával zprávy o každém mém pohybu?" vyjela na něj.
„Když jsme se naposledy setkali, zmínil se o tom,že máš práci a byt. Nic víc."
Jeho hlas zněl pohrdavě a Regan si skousla rty. Prokrista. Neudělala snad velkou
chybu, že sem přišla? Možná Jagr přišel na to,že když ho Regan nerozčiluje, je
jeho život mnohem klidnější. A kdo by se mu nakonec mohl divit?
„Takže... ty teď trávíš většinu času se Styxem a s Darcy?"
„Víc, než jsem čekal," odvětil suše.
„Ach." Najednou ji něco napadlo. „Takže tě trestají za to, že jsi mě nepřinutil
okamţitě se vrátit do Chicaga?"
„Řekl bych, že to je věc názoru." Nastala krátká pauza. „Styx mne požádal,
abych se stal jedním z jeho havranů."
Regan se ostře nadechla. „Havrani?"
„Nemůže tě to šokovat víc než mě."
„Přemýšlíš o jeho nabídce?"
„Ano." Jeho hlas ted zněl přímo před ní.
Znepokojením se jí napjaly všechny svaly. „Darcy mi říkala, že havrani jsou od
toho, aby drželi upíry a ostatní démony v lajně. Něco jako pořádková policie."
„Je to součást jejich povinností."
Kdyby ho viděla, jednu by mu za ten rádoby ušlechtilý tón vrazila.
Podle toho, co se dozvěděla od své sestry, havrani byli Styxovými soukromými
služebníky a pravidelně na králův příkaz riskovali své životy.
Jagr byl učenec. A samotář. Upír, který byl příliš chytrý na to, aby vyhledával
potíže.
„Zní to nebezpečně."
„Jaký je život bez trošky nebezpečí?"
„Je bezpečný?" zašklebila se.
„Každý den je riskantní. A to je něco, co jsem za ta léta zapomněl," řekl a
nenamáhal se skrýt svůj výsměch. „Takhle budu aspoň neustále v pozoru."
„Jagre...," slova jí uvízla v krku. „Hergot, proč se přede mnou skrýváš?"
„Snažím se rozluštit, jestli jsi přítel nebo nepřítel."
Ta slova ji zasáhla. „Nikdy jsem nebyla tvůj nepřítel."
„Ne?
Vzdáleně si vzpomínám, žes mi chtěla do srdce zabodnout kůl."
Ano, to si taky pamatovala.
Živě.
Bylo to během jejich prvního setkání. V ten okamžik si přála jen to, aby se ho
mohla zbavit.
Teď...
Srdce jí bolelo touhou obejmout ho a už nikdy ho nepustit.
„Varovala jsem tě,že nejsem moc chytrá."
Měla dojem, že po jejích slovech tiše zasyčel. „Proč jsi tady, Regan?"
Věděla,že ted to přišlo, její šance na nápravu. Vyslovila ta slova, která ji pálila
na srdci.
„Protože tě miluju."
Jagr měl na hřbetě už několik set křížků.
Sledoval vzestupy a pády mocných. Byl svědkem morových epidemií, požárů a
válek, které srovnaly svět se zemí. Vydržel mučení a krvavé bitky, při kterých
by se zvedl žaludek i démonům.
Ale nic ho nezlomilo.
Nic, až Reganina slova.
Jeho síla zeslábla, ochranné stíny se rozpustily a ledové bariéry roztály, takže
ted Reganinu přítomnost vnímal všemi smysly.
Slabě zasténal a nadechl se vůně půlnočního jasmínu, která se k němu přenesla.
Během posledních dní sám se sebou nekonečně bojoval proti tomu, aby ji
nevypátral a nesledoval každý její krok.
Byl to upíří instinkt, sledovat každý krok své partnerky. Hergot, bývaly časy,
kdy upíři drželi nerozhodnou partnerku ve vězení.
Jedině vědomí,že jeho přítomnost by ji mohla rozzuřit tak, že by opustila
Chicago, mu v tom zabránila.
Tohle a taky Styxovo ujištění, že ji neustále někdo sleduje a že vypadala ve
svém novém životě spokojená.
Teď přistoupil blízko na to, aby její vzácný žár rozpustil ledový krunýř na jeho
srdci.
„Co jsi říkala?" zachraptěl a opájel se pohledem na její bledou, zlatavou krásu.
Nervózně si olízla rty. „Copak jsi díky svému věku nedoslýchavý?"
„No tak, Regan," varoval ji.
Nadechla se. „Řekla jsem, ţe tě miluju."
Otřásl se v zoufalství, aby to byla pravda.
„Proč?"
„Copak to musím celé vysvětlovat?"
Pominul její rozladění, potřeboval si být jistý. Kdyby ji znovu ztratil, už by to
nepřežil.
„Řekni mi proč."
Regan k němu vykročila a vzala jeho tvář do dlaní.
„Miluju tě, protože jsi silný a loajální a něžný a čestný."
Po jejím něžném doteku se otřásl. Příliš dlouho potlačoval hlad po ní a tak mu
bylo jedno, jestli je to pravda, nebo ne
. A...?
„Pekelně sexy."
Zasténal. Tohle mu rozhodně situaci neulehčilo.
A...?
Její smaragdové oči ztmavly pod náporem emocí, po kterých tolik toužil. „A
protoţe když jsem s tebou, jsem celá."
Teď už ani jeden z nich nemohl couvnout. Byla tady. A řekla, že ho miluje.
Co víc potřeboval?
„Regan."
Sklonil se a drsně ji políbil.
„Regan."
„Chyběl jsi mi, šéfe," zašeptala do jeho rtů. Sotva se mohla nadechnout, jak ji
popadl a přitiskl si ji k sobě. „Co to děláš?"
Jagr si to bez zaváhání namířil k prázdnému skladišti. „To, co jsem měl udělat v
první vteřině, kdy jsi vrazila do mého života."
Regan si odfrkla, ale na rtech se jí objevil úsměv. „Chováš se jako pračlověk."
Po jejích dráždivých slovech se Jagrovi stáhl žaludek hříšnou touhou.
„A to je teprve začátek, maličká," zavrčel.
Regan zrudly tváře. „To jsou jenom sliby."
Ach, u slibů rozhodně nezůstane, pomyslel si.
Měl v plánu položit ji do postele a hýčkat ji tam celé další tisíciletí.
Když dorazili doprostřed polorozpadlé budovy, Jagr se sklonil a otevřel
poklop. Pak s Regan, kterou stále pevně držel, stoupl na okraj a skočil do tunelu o
dva metry níž
Přistál, aniž by se žena v jeho náručí byť jen zachvěla. Dlouhými kroky prošel
tunel, a kdž se zastavil před těžkými ocelovými dveřmi, které chránily jeho
doupě, tiše zaklel.
Odemkl všelijaké zámky, odstranil zaklínadla a senzory a Regan se
zachichotala.
„Nejsi trochu paranoidní?"
„Radši opatrný než vykradený." Pohledem přejel její krásný obličej. Udělal by
cokoli, aby tuhle ženu ochránil. Svou ženu. „Obzvlášť teď."
Jagr překročil práh, strčil do dveří a použil svou sílu, aby místnost naplnil
světlem. Regan zírala na tucty polic, které přetékaly knihami vázanými v kůži.
Byla to jen malá část jeho sbírky. Křehké a vzácné svazky uchovával ve sklepě
pod svým doupětem. Brzy bude svůj nesmírný poklad sdílet se svou partnerkou.
Brzy, ale ještě ne.
Ignoroval její snahu prohlédnout si množství zarámovaných map, které visely
na železobetonových stěnách, a přešel do soukromých místností. Nepřekvapilo
ho, když viděl její zmatený údiv nad nejnovějším elektronickým systémem, který
zabíral celý vzdálenější kout místnosti, a plazmovou televizí, visící proti
obrovskému gauči.
Většina z těch, kteří se s Jagrem potkali, měli dojem, že musí žít v žaláři
vybaveném řetězy.
„Jagre počkej, chci vidět..."
Její slova přerušil krátkým, zoufalým polibkem. „Později."
„Ale..."
Znovu jí políbil. Déle. A hlouběji.
„Jak jsem řekl, později," zašeptal vroucně a trochu se od ní odtáhl, aby se mohl
podívat do jejích očí naplněných vášní.
Došli k zadní části doupěte a Jagr otevřel těžké dveře do ložnice. Namířil si to
přímo k nízké, široké posteli se zlatým saténovým povlečením a kožešinovou
přikrývkou. Na stěnách visely tapisérie z dvanáctého století, osvětlené plamínky
svíček. Tapisérie překrývaly otvory, ve kterých byly ukryté Jagrovy dýky, šavle,
kopí i střelné zbraně.
Nebylo to zrovna nejromantičtější prostředí, ale Regan vypadala, že jí je to
jedno. Pomalu a hříšně se na něj usmála.
Jagr se jednou nohou opřel o okraj postele a stáhl Regan stuhu z vlasů. Když se
dotkl zlatých pramenů a pohledem přejel její štíhlé křivky, v krvi ucítil oheň.
„Při všech svatých, jsi tak krásná."
Usmála se a s nečekanou silou z něj strhla černé triko.
„Ani zdaleka ne tak jako ty," zamumlala a prsty přejela jizvy, které hyzdily jeho
hrudník.
Jagr se otřásl, tesáky mu vyjely a tělo na určitých místech zareagovalo tak, jak
mělo.
„Slýchával jsem, že láska je slepá. Teď už jsem si tím jistý."
„Nehraj si na stydlivku." Reganiny prsty pokračovaly dolů k pevným svalům
jeho břicha, rozepnuly knoflík u džínsů a stáhly zip. Jagr souhlasně zasténal.
Byla to žena, která přebrala velení. A to se mu líbilo. „Dobře víš, jak ženu
rozpálit."
On?
No dobrá. Pokud chtěla věřit, že on je nějaký druh magnetu na slečny, tak ať
tomu věří.
Odkopl těžké kožené boty, zbavil se džínů, skočil na postel a stáhl Regan k sobě.
Kdysi si stěžoval na osud, že mu dopřává jen krutost a pustou samotu. Teď se
mohl na tím přívalem štěstí jen podivovat.
Rukama přejel po jejím teplém, slastiplném těle, stáhl jí kratičké šortky,
vychutnal si krátký pohled na rajcovní soupravičku spodního prádla, které jí
hned stáhl a i s šortkami odhodil na podlahu.
Jakmile se před ním objevila v celé své kráse, přinutil se zpomalit a prsty si
vychutnával dotek její hladké, slonovinové kůže.
„Tak co, jsi pořádně rozpálená?" zachraptěl.
Zvedla ruce, aby ho objala kolem krku. Dýchala přerývavě, zatímco on prstem
přejížděl po oblině jejího ňadra a kroužil kolem vzrušené bradavky.
„Začínám být."
Jagr sklonil hlavu a rty přejel po špičce jejího nosu, pak ji něžně políbil na
koutek úst.
„Regan, jsi si jistá?" musel se jí zeptat. „Jakmile se z nás stanou partneři, už tě
nikdy nenechám odejít."
Očima jí prolétla lítost. „Je mi to tak líto, Jagre."
„Na omluvy ted není čas. Udělala jsi, co jsi měla."
„Ne, byla jsem velký, pitomý zbabělec." Ušklíbla se. „Nezkoušela jsem, jestli
dokážu být samostatná. Utíkala jsem před svými pocity, protože jsem se jich
bála."
Jagr se odtáhl a zamračil se. „Bála?"
„Vím, jaké je to být sám. To umím celkem dobře." Zadumaně se usmála a
pohladila ho po zádech. „Ale nevím nic o tom, jak být sestrou nebo partnerkou."
Z Jagrova hrdla vyšlo zasténání a začal jí klást polibky na linii čelisti, až došel k
záhybu mezi krkem a ramenem.
„Spolu to nějak vyřešíme," slíbil tiše.
Regan se přitiskla k jeho tělu, aby ucítila pevnou erekci. „Hmmm. To zní
dobře."
Ach, jemu se líbilo víc než jen to, jak to znělo.
Líbil se mu ten pocit, chuť a...
Přemohl ho prudký hlad a roztřesenou rukou ji sklonil hlavu na stranu a z krku
jí stáhl vlasy.
„Potřebuju tě ochutnat, maličká," zachraptěl staženým hlasem.
Čekal, že Regan zaváhá. A možná se odtáhne.
Koneckonců, nárokoval si její srdce a její duši.
Místo toho mu vjela rukama do vlasů a přitáhla si ho ještě blíž.
„Teď, Jagre."
Ta něžná naléhavost ho pobídla tak, že ztratil poslední zbytky zdravého rozumu.
Čekal tisíce let, aby našel svou partnerku.
Teď už nebude čekat ani vteřinu.
Jagr jí naklonil bradu, obnažil tesáky a zakousl se do sladké a křehké kůže.
Ach... Pane bože! Zavřel oči a nechal ten bohatý, mocný elixír protéct přes
jazyk a dolů do krku.
Chuť Reganiny krve byla přesně tak erotická a omamná, jak si pamatoval.
Ale tentokrát tu bylo ještě něco navíc.
Byla to víc než potrava. Znamenala víc než jen, že se mu zahojí rány. Bylo to
dokonce víc než sex.
Bylo to oslnivé kouzlo, které projelo celým jeho tělem a proniklo i do jeho
krve. Jako kdyby jím proplouvala Reganina esence, rozpouštěla ho a měnila ho,
až se společně proměnili v jednu bytost.
Ucítil, jak se pod ním Regan otřásla a její slastné zasténání naplnilo místnost.
„Jagre!" Zatnula nehty do jeho zad a chraplavě zašeptala. „Potřebuju tě."
Jagr byl připravený naplnit každé její přání, odtáhl se od jejího krku a něžně
olízl dvě malé ranky. Pak ji políbil na krk, klíční kost a pokračoval až k oblouku
jejích ňader.
„Každé tvé přání je mi rozkazem, lásko," ujistil ji, když se zvedal, aby se mohl
uvelebit mezi jejíma nohama. „Odteď až navždycky."
Regan rukama objala jeho boky a tváře jí zrůžověly touhou. „To je nebezpečný
slib, šéfe."
Hluboce se podíval do jejích klidných smaragdových očí, ze kterých byla
dobře poznat ostrá, až bolestivá touha.
„Moc mě nestraš, vlkodlačice."
„Ne? Možná bych měla..."
Její slova se proměnila ve sladké zasténání, když Jagr pronikl do jejího
vlhkého žáru. Tělem mu projela čirá slast, napjala všechny jeho svaly a rozpálila
ho až do morku kosti. Na okamžik se zastavil, aby si vychutnal fakt, že má k
Regan tak blízko.
„Můžu takhle?" vydechl, sklonil hlavu a uloupil si polibek. „A nebo takhle?"
Pomalu odtáhl boky a znovu do ní pronikl.
„Ach ano," vydechla Regan.
Z Jagrova krku vyšlo zasténání, když Regan zvedla své boky a vyšla mu vstříc.
Téměř dokonalé.
Téměř.
„Regan."
Měla zavřené oči, zatímco do ní pravidelně pumpoval. „Hmm?"
Jazykem přejel vrcholek jejího ňadra. „Nastal čas dokončit celý proces."
„Prokrista." Se zřetelným úsilím otevřela ztěţklá víčka. „Musí to být teď?"
Jagr se pousmál, přejel rty po její tváři a něžně jí kousl do ušního lalůčku.
„Jsi součást mé bytosti, maličká. Teď i já chci být součástí tebe."
Její krásný obličej ještě zkrásněl výrazem srdcervoucí něhy.
„Vždycky budeš mou součástí, Jagre." Vzala jeho tvář do dlaní. „Odteď až
navždycky."
Jagr ji lehce políbil a i on vzal její obličej do dlaní. Pak si ji přitáhl k sobě a
přitiskl její rty ke svému krku.
„Kousni," přikázal tiše.
Za okamžik zaváhala, pak pootevřela rty a její zuby projely hluboko do jeho
kůže.
Jagr slastně vykřikl, když lehce nasála a polkla jeho krev.
Nikdy předtím nikomu dobrovolně nedovolil, aby se z něj napil. Do téhle chvíle
nezjistil, jak důvěrná výměna to je.
Tělem mu projela primitivní vášeň. Tohle byla jeho žena.
Jeho partnerka.
Pobídl ji, aby sála dál, houpal boky dopředu a dozadu s rostoucím tempem.
Tohle bylo ono.
Tohle bylo dokonalé.
Regan se odtáhla od jeho krku, vykřikla vyvrcholením a nehty mu slastně
přejela po zádech.
Jagr nikdy neviděl nic tak krásného jako Regan při vyvrcholení. Naposledy do
ní pronikl a sám se dostal na vlnu orgasmu.
Prohnul se a zajásal ohromnou sílou extáze.
Nikdy nezažil nic tak skvělého.
Regan sotva popadala dech.
Jo.
Tohle byla přesná definice rčení „zřítil se celý dům".
Připadala si, jako kdyby jí na hlavu spadla střecha.
Tím nejlepším způsobem.
Když se Jagr skulil na bok vedle ní a vzal ji do náruče, povzdechla si. Schoulila
se proti jeho chladnému tělu, byla nasycená až po konečky prstů.
A co víc, cítila...
Jagra.
Prokrista, bylo to ohromující.
Bylo to jako hukot někde vzadu v její mysli.
Vnímala sílu jeho mírumilovné pohody, jeho ostrou potřebu ochraňovat ji a přes
to všechno sílu lásky, která se v jeho duši blýskala jako kousíčky zlata.
Regan sama byla ohromená tak intenzivní blízkostí k druhé bytosti a jen
nepřítomně pohladila Jagrův zjizvený hrudník. Okamžitě však pocítila horkou
reakci na její dotyk. Nečekaně, náznak zranitelnosti, když hladila jeho zjizvenou
kůži, kterou tak dlouho skrýval.
Srdce jí měklo.
Jak jen mohla vyplýtvat tolik času kvůli svému pitomému strachu?
Culligan a ti jeho zatracení psi ji zajali, ale byla to její volba, že se stala vězněm.
„To je divné," zamumlala.
Jagr jí políbil na čelo, odtáhl se a tázavě se na ni podíval.
„Divné? To úplně není to, co by muţný upír chtěl po milování se svou
partnerkou slyšet."
„Chci říct, že je divné, jak tě vnímám." Popadla jeho ruku a přitiskla si ji přímo
na srdce. „Tady."
V oslnivě modrých očích se zaleskl žár, který si rezervoval jen pro ni.
„Pouto spojení." Rukou jí majetnicky chytil ňadro. „Odteď budeš vždycky
vědět, kde jsem, co cítím a jestli tě potřebuju."
„Jestli mě potřebuješ, jo?"
Jagr jí polaskal citlivou špičku bradavky a přitiskl k Regan své tvrdnoucí
mužství s takovou naléhavostí, že se zachichotala.
„Což bude vždycky," zachraptěl.
Regan se úmyslně podívala dolů na jeho erekci, kterou tiskl k jejím bokům.
„To vidím."
Sotva jí ta slova vyšla ze rtů, už ležela na zádech a nad sebou měla toho
samolibého upíra.
„Chtěla bys víc, než se jen koukat?"
Ach ano, rozhodně chtěla víc.
Chtěla ho olizovat od hlavy až k patě a zastavovat se na těch nejzajímavějších
místech. Chtěla strávit hodiny zkoumáním jeho pevného těla. Chtěla
zapomenout na svět a...
Téměř jako kdyby si ten svět dovolil vyrušit ji, její sladké fantazie se najednou
utnuly.
„Zatraceně," zamumlala.
Jagrovi přes rty přejel nepatrný úsměv. „Ani tohle není to, co by chtěl muţný
upír slyšet." Hřbetem ruky jí přejel po tváři. „Co se děje?"
„Nemůžu věřit, že jsem se zapomněla zeptat na Leveta. Slyšel jsi o něm?"
Jagr si odfrkl, sklonil hlavu a od hlavy až ke krku jí začal klást polibky.
„Tenhle příběh necháme na jindy." Její otázku přešel a téma změnil jemnými
doteky jazyka, které směřovaly níž a níž.
Regan se pokusila zachovat si kousek zdravého rozumu. „Ale..."
„Později, maličká." Roztáhl jí nohy a mazaně se usmál. „Mnohem později."
A tak to bylo.