Sága Stmívání a jiné upírské knihy

KDYŽ JAGR V CHATĚ OSIŘEL, krátce zvážil své možnosti.
Vždycky se mohl připojit k Tanemu na jeho cestě za Salvátorem.
Fakt, že Caine — nebo kdo byl za touhle poslední pohromou — dokázal
zajmout čistokrevného vlkodlaka Salvátorovy síly, ukázal, že to byl nebezpečný
protivník. A kdo mohl vědět, jakou škodu může ten neznámý démon způsobit?
Bohužel, věděl,že Tane má pravdu.
V tuhle chvíli se na nějaké pronásledování vůbec nemohl soustředit.
Bylo to ponižující, ale pravdivé.
Jedinou jeho možností bylo vrátit se do Taneho sídla.
Teď bylo pozdě na to, aby se vydával na cestu do Chicaga, do úsvitu by to
nemohl stihnout. A pokud má být naprosto upřímný, nebyl připravený ukázat se
před Styxem a podat mu nejnovější zprávy.
Ne, když se tam někde potulovala Regan.
Jeho touha po ní byla pořád čerstvá. Kdyby zachytil Reganinu vůni, nic by mu
nezabránilo v tom, aby si ji přehodil přes rameno a odnesl do svého doupěte, ať
už by se jí to líbilo, nebo ne.
A toho se chtěl vyvarovat.
Kromě toho, byl k smrti unavený.
Potřeboval si odpočinout a pořádně se napít krve.
Takže se rozhodl a vydal se zpátky k Tanově odlehlému sídlu, kde si opatrně
vybral pokoje co možná nejvíc vzdálené od těch, které sdílel s Regan. Ta bolavá
prázdnota byla dost špatná sama o sobě, nepotřeboval se obklopovat živými
vzpomínkami na čas strávený společně.
Pořádně se nakrmil, přežil starostlivé otázky Tanových služebníků a pak
několik hodin pořádně odpočíval.
Do západu slunce pak netrpělivě přecházel po pokoji a ve chvíli, kdy usoudil,
že už je venku bezpečno, se spěšně vydal do Chicaga.
Cesta byla dostatečně klidná a když se dostal do Styxova rozlehlého sídla na
severu města, služebnictvo jej dovedlo přímo do Anassovy soukromé pracovny.
Teď seděl na nízké kožené sedačce a pozoroval Styxe, který přecházel sem a
tam podél stěny lemované knihami.
„Sakra. Tihle psi mě začínají rozčilovat," zamumlal vysoký Azték, když mu
Jagr dovyprávěl celou historii. V pokoji zařízeném lesklým mahagonovým
nábytkem a drahým perským kobercem si připadal trochu nepatřičně. Jako slon v
obchodě s porcelánem. „Někdo potřebuje vyprášit kožich."
Když si Jagr vybavil Salvátorovu reakci na to, že byl zajatý, jenom zkroutil rty.
Ten pyšný vlkodlak byl bez pochyby připravený vyhlásit zahájení genocidy.
„Hádal bych,že nejsi jediný, kdo čeká na to, aby těm psům vyprášil kožichy,"
poznamenal suše. „Bohužel to vypadá,že jsou neustále o krok před námi."
Styx si znechuceně odfrkl a mávl rukama, jako kdyby držel šavli a chtěl někomu
setnout hlavu.
„Dokážeš vycítit, jak moc je Salvátor zraněný?"
Jagr pokrčil rameny. „Rozhodně ne tak, aby ho mohl přemoci obyčejný pes."
„Bylo tam nějaké kouzlo?"
„Tane cítil ženského démona, ale nedokázal určit druh. Mohlo to být něco, co
mělo čarovné schopnosti."
Styx se zastavil poblíž svého masivního stolu, obočí měl starostlivě stažené.
„Tohle se mi nelíbí. Tane se možná řítí do pasti."
„Jestli chceš, vrátím se a..."
„Ne, ty už jsi toho udělal dost, bratře," přerušil ho Styx. „Pokusím se Taneho
zkontaktovat, ačkoli bych mohl stejně mlátit hlavou do zdi, kdybych se ho snažil
přesvědčit, aby se vrátil do Hannibalu. Když je tenhle upír na lovu, sám se ho
bojím."
Jagr o tom nepochyboval. Tane měl kolem sebe takové napětí, že se musel bát
každý.
„Řekl bych, že právě kvůli tomu jsi z něj udělal Charona."
„Byl to jeden z důvodů."
Jagr se ušklíbl. „Myslím, že další důvody raději znát nechci."
„Moudrá volba." Styx si složil ruce na prsou.
„Byla tam nějaká stopa po Levetovi?"
Jagr při zmínce o protivném chrliči překvapivě pocítil lítostivé bodnutí. Ne, že
by ho zajímalo, jestli je ta příšera mrtvá, rychle sám sebe ujistil. Podobné
slabosti se ho netýkaly. Ale prostě nesnesl pomyšlení na to, že by se Regan
trápila ztrátou jednoho z mála svých přátel.
„Víme jenom to, že zašel do chaty a ven už nevyšel," přiznal sklesle.
Styx se naklonil přes stůl a na tváři měl starostlivý výraz. „Sakra, Darcy nebude
ráda. Nejenže jsem ztratil stopu její sestry, ale zmizel i ten komický chrlič. Proč
je připoutaná k té ošklivé kamenné hroudě, popírá veškerou logiku, ale je to
prostě žena. Ty logicky uvažují málokdy."
Jagr si odfrkl. Jaké bylo to poslední přísloví... kázat knězovi?
„Já ti to vyvracet nebudu," zamumlal.
„Ne, to ani nečekám." Styx se odmlčel a pronikavě se na něj podíval. „Je tady
Regan."
Jagr zaťal prsty do opěradel své židle takovou silou,že dřevo začalo praskat.
Nepotřeboval, aby ho Styx varoval ohledně Reganiny přítomnosti. Vycítil ji ve
chvíli, kdy vstoupil na parkoviště před domem, a bylo to jako rána do břicha.
Kancelář byla díkybohu chráněná kouzlem pro zachování soukromí, a známá
vůně půlnočního jasmínu byla potlačená na přijatelnou míru.
„Já vím." Otočil hlavu ke knihám vázaným v kůţi, kterými byly naplněné
police. Nemohl snést Styxův soucitný pohled.
„Má se... dobře?"
„Ještě se uzdravuje," pomalu odvětil Styx. „Přinejmenším psychicky."
Jagr podlehl starostlivosti, otočil se na Styxe a podíval se do jeho
přimhouřených očí.
„Něco je špatně?"
Styx se dotkl prastarého medailonu, který mu visel u krku. To bylo jasné
znamení, že ho něco trápí.
„Možná nemám stejné schopnosti, jak číst duše ostatních jako Viper, ale vím, že
Regan má na srdci břemeno, které jí dost tíží."
Jagr měl co dělat, aby nevyskočil.
Když se v podobných situacích neudržel, děly se moc špatné věci.
„Nedávno se dostala z pekla. Potřebuje si zahojit i duši."
„Uzavírání se před těmi, kteří by jí mohli pomoct, její hojení neurychlí,"
zavrčel Styx. Evidentně mu vadilo, že Regan svou novou rodinu neobjímá s
takovým nadšením, jaké si představoval. „Mohl jsem to tušit. Strávil jsem staletí
osamělým touláním. Teprve až když mě předchozí Anasso přijal jako svého
služebníka, dokázal jsem přijmout brutalitu své minulosti a začal se rozhodovat,
co dál."
Ačkoli Jagr nikdy neslyšel Styxe mluvit o své minulosti, Anasso byl dost starý
na to, aby mohl pamatovat chaos a násilí, které bylo mezi upíry v pravěku běžné.
V těch dobách nově kousnutý upír zřídka přežil déle než pár let.
Styx obětoval svůj život tomu, aby to změnil.
Jagr se pomalu postavil. Byl unavený a toužil po klidu svého doupěte.
„A kdo říká,že kdyby se k tobě Anasso dostal dřív,že bys byl připravený se k
němu připojit?" zeptal se se smutným úsměvem. „Možná byl náš pán dost
moudrý na to, aby vyčkal, dokud jsi na to nebyl připravený."
Styx svraštil obočí. „A Viper mi říkal, že jsi jen takový hezoun. Ta léta studia
zřejmě nebyla úplně zbytečná."
Místností se ozval Jagrův ostrý smích. „Nerad bych dělal předčasné závěry.
Když na to přijde, dokážu být i výjimečně hloupý."
Styx k němu přešel a zastavil se přímo před ním. „Co teď budeš dělat?"
„Za chvíli nebo během následujících let?"
Styx se usmál. „Dneska večer máš filozofickou náladu."
„To je tou atmosférou."
„Bože, to mi vůbec nepřipomínej." Styx se znechuceně rozhlédl po zdobeném,
elegantním nábytku a otřásl se. Pak se otočil k Jagrovi. „Vrátíš se do svého
doupěte?"
„Teď ano."
„Není potřeba, abys byl sám. Viper před chvíli volal a zval tě, abys zůstal s ním
a s Shay. A tady jsi samozřejmě taky vítaný."
Jagr po té téměř rozkazovací poznámce přimhouřil oči. Proč ksakru Styxe
zajímalo, kam má namířeno? Bůh věděl, že ve svém doupěti strávil osamoceně
celé roky...
Pak mu to došlo, jako kdyby do něj uhodil blesk, a studem ztuhl.
„Ach, Regan ti řekla o mém šílenství," zavrčel. „Bojíš se,že bych mohl zničit
Chicago?"
Styx k Jagrovi vyslal trochu své síly. Zajiskření ledové energie připomnělo
Anassovu sílu.
„Kdybych se bál, že jsi šílený, pak bych tě zamkl do cely a nenechával tě
usrkávat brandy v doupěti, které sdílím se svou partnerkou." Stejně rychle, jak se
napomenutí objevilo, tak i skončilo, a Styx se natáhl a položil ruku na Jagrovo
rameno. „Zajímá mě jen to, abys byl šťastný, bratře."
Jagr potřásl hlavou. Nechtěl vnímat otravný soucit, který se zračil na tváři
druhého upíra.
Krucinál! Ještě před pár týdny se považoval za téměř zapomenutého upíra
žijícího v podzemí Chicaga. Výstřední samotář s takovou pověstí,že se k němu
ostatní raději vůbec nepřibližovali.
A to bylo přesně to, co měl rád.
Pak, naprosto bez varování, ho vzpouzejícího se a křičícího vtáhli zpátky do
světa plného upířích bratrů, upíří politiky a krásné vlkodlačice, která jeho
zmrzlé duši dala život.
Nebyl si jistý, jestli chce Styxovi zapíchnout kůl do srdce nebo před ním
padnout na kolena a modlit se k němu.
Možná obojí.
„Potřebuju... odstup," konečně přiznal.
„Od Regan?"
„Ano."
Nastala dlouhá odmlka, pak se Styx posadil na ţidli za svým pracovním stolem.
„Jestli chceš, odejdi z Chicaga," řekl klidně.
„Ale to bych musel bojovat se šéfy klanu, na jehož území vstoupím. Proto jsem
se nejdřív setkal s Viperem."
„Jako jeden z mých havranů budeš moci cestovat po světě bez toho, aby tě
ohrožovali ostatní upíři."
Jagr sebou trhl a šokované se podíval Styxovi do očí.
Ouha. Netušil, že to přijde.
„Havran?"
Styx se opřel o opěradlo židle, prsty si začal mnout bradu, zatímco Jagra
pozoroval.
„Stává se velmi zřídka, že narazím na válečníka tvých schopností a loajality. A
když se to stane, jsem dost chytrý na to, aby si jej vyžádal do svých služeb."
„Loajalita?" Jagr zakroutil hlavou a popřemýšlel, jestli ten muž netrpí demencí.
Co jiného by způsobilo, že jinak normálně uvažující upír pronese tak
nebezpečnou nabídku?
„Pro případ, že bys na to zapomněl, tak já příkazy neposlouchám." „Loajalita je
něco jiného než slepé vykonávání příkazů," namítl Styx. „Často své havrany
posílám vykonat i delikátní úkoly. Potřebuju vojáka, který dokáže přemýšlet za
ostatní a rozhodovat se ve chvíli, kdy mě nemůže kontaktovat."
Jagr si odfrkl. „Delikátní úkoly vykonávám asi jako vojenský tank."
„Někdy je u mise potřeba přemýšlet, někdy je potřeba valit se jako tank." Styx
poklepal prsty na lesklou desku psacího stolu. „O tom, jaká zbraň se použije,
rozhoduju sám."
„A co mé záchvaty šílenství?" zeptal se. „Jsou vzácné, ale..."
„Nejsou nic víc, než obvyklé démonní starosti, které mám i já sám," smetl Styx
jeho argument.
Jagr potřásl hlavou.
Havran.
Jedna jeho část se nad tím holým nesmyslem chtěla zasmát.
Byl napůl divoký upír, který několik století zasvětil nenávisti proti těm, kteří jej
mučili a následující století nenávisti zvířete, ve které se sám proměnil.
Ted mu král upírů nabízí pozici, která mu ve světě démonů zajistí ten nejvyšší
respekt.
To je opravdu ironie.
Ale druhá jeho část, ta část, kterou neposlouchal až do chvíle, kdy mu do života
vtrhla Regan, byla touhle nabídkou unešená.
Vždycky se spoléhal na svá studia, že mu prozradí smysl bytí. Nabývání
vědomostí ho nejen fascinovalo, ale bylo stejně smrtelnou zbraní jako jeho šavle
nebo dýky.
Kromě toho byl v knihovně vždycky takový tichý mír. A samozřejmě tu byl
bonus v podobě toho,že knihy se ho rozhodně nepokusí zabít.
Ale teď nastal čas, kdy tu svou úmyslnou samotu skončí.
Bez přehnané domýšlivosti musel přiznat, že je jedním z nejmocnějších upírů,
kteří chodí po světě. A jeho dlouhodobé studium mu umožnilo vhled jak do
světa lidí, tak do světa démonů, což ostatní mohli těžko nabídnout.
To byly schopnosti, které mohly Anassovi dobře sloužit.
A co bylo důleţitější, když se stane havranem, dostane příležitost k tomu, že
se bude moci soustředit na něco jiného než na to, ţe mu chybí partnerka.
Jako kdyby Styx vycítil jeho nerozhodnost, zvedl se ze židle a postavil se
přímo před Jagra.
„Nemusíš mi hned odpovídat. Nech si čas na rozmyšlenou," vyzval ho vážně.
„Čas na rozmyšlenou dostaneš vždycky."
„Děkuji, pane." Jagr před ním sklonil hlavu. „Teď bych měl jít."
„Samozřejmě, už se určitě nemůžeš dočkat, až se vrátíš do svého doupěte."
Styx počkal, dokud Jagr nepřešel ke dveřím, a pak si odkašlal. „Měl bych tě asi
varovat,že tvé soukromí brzy vyruší Viper společně s Dantem a Cézarem."
Jagr se ohlédl přes rameno. „Proč?"
Styx pokrčil rameny. „Protože jsou jako nepoučitelné starostlivé kvočny."
„Výborně."
Jagr věděl, že ho před hrozícím zásahem ostatních bratrů Anasso nespasí. Když
vyšel z místnosti, okamžitě ho praštila do nosu mocná vůně půlnočního
jasmínu.
Jako stiskem tlačítka mu vystoupily tesáky a svaly se mu sevřely zoufalou,
sžírající touhou.
Do prdele!
Musí se odsud co nejrychleji dostat.
*
Regan ve vteřině poznala, že do domu vstoupil Jagr.
Což bylo velmi překvapující vzhledem k tomu, že spala jako dudek — tedy
alespoň tak vypadala — v pokoji na opačném konci celého sídla.
Nebo možná to tak překvapivé nebylo, uvědomila si suše, když si oblékala
seprané džíny a žluté triko.
Koneckonců, nebyl to zvuk jeho hlasu nebo přitažlivá vůně, co ji vyrušilo z
dřímoty. Ne, byla to vlna studené energie, která naplnila veškeré prostory, a
kvůli které se spěšně oblékla a vyběhla do tiché chodby.
Musí to být Jagr.
Regan seběhla po dlouhém schodišti přesně ve chvíli, kdy Jagr zmizel ve
Styxově soukromé kanceláři. Tiše zaklela a usadila se na posledním stupínku.
Pokud to bude potřeba, klidně tady bude sedět celou noc.
Ale proč tady byla ochotná sedět?To byla otázka, která ji trápila.
Díkybohu měla poměrně dost rozvinutý talent pro klamání sebe samé, a tak si
namlouvala, že jen čeká na zprávy o zmizelé sestře. Okusovala si palec a
předstírala, že vůbec netuší, jak jí srdce buší až v krku.
Když se konečně otevřely dveře a Jagr vystoupil z místnosti, z nehtu na palci jí
téměř nic nezbývalo. Regan byla ukrytá za masivním, vyřezávaným dřevěným
sloupem, přesto si připadala, jako kdyby do ní narazil plnou silou uragán.
Prokrista, copak musí být Jagr tak neuvěřitelně krásný?
Regan se sotva dokázala nadechnout, ale vychutnávala si pohled na bledé, ostře
řezané rysy a zlaté vlasy staţené do ohonu.
Byl krásný, ale tak děsivě nebezpečný.
Několika způsoby dohromady.
Regan se natolik ztratila v bolestivé spleti emocí, že chvíli trvalo, než jí došlo,
že si to Jagr míří přímo k zadnímu východu.
Proč asi, trhla sebou.
Musel vědět, že stojí přímo za ním.
Hergot, mohl jen tak zavřít oči a vyslat k ní takovou vlnu energie, že by odletěla
na míli daleko.
Což znamenalo, že jí úmyslně ignoroval.
A proč by neměl, našeptával jí tichý hlas vzadu v mysli.
Byl to hrdý, majestátní upír, který jí nabídl své srdce. Na druhou stranu, ona
byla naštvaná vlkodlačice, která před ním vystrašeně utekla.
Nemůže se divit, že už ji nechce znovu vidět.
Ale to jí nemohlo zabránit v tom, aby za ním nevyběhla.
K čertu s tím vším, fakt že jo.
„Jagre, počkej."
Po jejím tichém zvolání se zastavil, ramena mu ztuhla, jako kdyby bojoval s
touhou jít dál.
Pak se se zřejmým zaváháním otočil.
„Regan." Jeho výraz byl stejně rezervovaný jako jeho hlas.
„Jak se cítíš?"
Regan se zoufale nadechla. Bože, byla by raději, kdyby jí vrazil facku, a ne aby
s ní povrchně jednal jako s cizincem.
„Je mi dobře," povedlo se jí ze sebe vysoukat. „Vrátil ses z Hannibalu?"
„Ano."
Stručně k věci.
Bez emocí.
Regan si olízla suché rty a žaludek se jí stáhl zoufalou lítostí.
„Zjistil jsi něco o mé sestře?"
„Ne, je mi líto." Bledé oči zasvítily smutkem. „Salvátor zmizel, spolu s ním i
Levet."
„Sakra!" Regan v šoku ztuhla, v té chvíli zapomněla na své vlastní trable.
„Duncan je podvedl?"
„O tom pochybuju. Když jsme našli tu chatu, kde se měli setkat, Duncan byl
mrtvý."
Regan si přitiskla ruku na srdce. Bylo dost špatné už to, že ten pes byl mrtvý, a
že pohřešovali mocného Salvátora, ale ubohý Levet...
Prokrista, nikdy neměla souhlasit s tím, že se ti dva setkají s Duncanem na té
zatracené schůzce.
Zdálo se jí, že v poslední době jen všechno vždycky zašmodrchá.
Královna průšvihů.
Měla by dostat žezlo a korunu.
„Tak to musí být Caine," zamumlala.
„Také si to myslíme."
„Ten bastard potřebuje pořádně nakopat prdel."
Jagr pokrčil rameny a pod černým trikem se mu napjaly všechny svaly.
Mňam. Byl fakt k nakousnutí.
Začala slintat.
„Věřím, že Styx ho zaživa přitluče na zeď."
„To by mohlo stačit."
„Tane je mu na stopě. Jsem si jistý, že jakmile něco objeví, dá Styxovi vědět."
Pak Jagr ztuhle přikývl a otočil se zpátky ke dveřím.
Nech ho jít, nech ho jít, nech ho jít...
„Odcházíš?" Ta slova obešla její mozek a vypadla jí z úst.
Znovu se neochotně zastavil a otočil. „Mám své vlastní doupě. Tedy alespoň
měl jsem..." Najednou mu přes rty přeběhlo cosi jako úsměv a jí srdce
poskočilo až do krku. „Krysy si na něm mohly pochutnat, zatímco jsem tam
nebyl."
Regan k němu opatrně vykročila, jako kdyby se bála, že když moc zatlačí, Jagr
se otočí a zmizí v temné noci.
„To by se snad neodváţily."
Jagr pozvedl zlaté obočí. „Evidentně neznáš chicagské krysy. Nebojí se
žádného démona."
„Možná se nebojí démona, ale každé normální stvoření musí mít strach z
přerostlého vizigótského náčelníka."
Pohledem přejel po jejím bledém obličeji a zastavil se u tmavých kruhů pod
očima.
„Každé stvoření se mě určitě nebojí."
„No dobrá, já nikdy nebyla moc chytrá. Pokud bych měla nějaký mozek, bez
pochyb bych se tě bát musela."
Úžasně modrý pohled se tentokrát zastavil na jejích rtech. Jeho rysy ztuhly, jako
kdyby cítil nějakou bolest.
„Měl bych jít."
Regan zvedla ruku a chtěla se ho dotknout, ale když před ní rychle couvl, rychle
jí zase pustila dolů.
„Vrátíš se?"
„Pokud si mě Styx nevyžádá, tak ne."
Regan polkla obrovský knedlík v krku. „Ach tak."
Nastalo příšerné, napjaté ticho. Regan by nejraději praštila hlavou do zdi.
Před dnešním večerem cítila v Jagrově blízkosti spoustu emocí.
Vztek, frustraci, spalující vášeň a něhu takovou, která dokázala rozpustit srdce.
Nikdy se necítila trapněji.
Co to teď hergot udělala?
Jagr pomalu zvedl hlavu a podíval se jí do očí. „Chceš tady zůstat?"
„Ne. Já...," bezradně pokrčila rameny. Nebyla schopná vysvětlit stupidní paniku,
která se jí zmocnila vţdycky, když se jí Darcy pokusila zatáhnout dovnitř
hřejivého klanu. „Ne."
„A kam půjdeš?"
Přes všechno své odhodlání měla velmi nepatrné plány.
„Nemůžu chodit nikam daleko. Tedy ne do chvíle, dokud si nenajdu nějakou
práci a nenašetřím trochu peněz."
Jagr svraštil obočí. Regan žalostně došlo, že ji potěšila jakákoli Jagrova
projevená emoce.
„Není potřeba, abys pracovala..."
„Darcy už mi peníze nabídla," uspěchaně mu skočila do řeči.
„Což jsi odmítla."
„Ale já nejsem jenom tvrdohlavá, Jagre."
„Copak jsem řekl, že jsi?" vyštěkl na ni.
„Ani jsi nemusel," smutně mu odvětila. „Měl jsi to napsané na čele."
Obličej měl pořád zamračený. „O tom dost pochybuji."
Regan si povzdychla a projela si rukou vlasy. „Chci zjistit, jestli se dokážu ve
světě prosadit jako normální osoba. Je na tom něco nepochopitelného?"
Krátký náznak emoce zmizel. Nahradil ho ledový film.
„Ty ale nikdy nebudeš normální osoba."
„Fajn, takže normální démon." Sepjala ruce a přála si, aby jí někdo, v podstatě
kdokoli, pochopil. „Chci vědět, že to dokážu."
„Koho se snažíš přesvědčit, Regan?" zeptal se tiše. „Mě? Nebo sebe?"
„Snažím se vysvětlit...," zakroutila hlavou. „Ale to je jedno."
Jedinou jeho odpovědí bylo to, že zatnul čelist a otočil se na patě.
„Musím jít."
„Jagre."
„Sakra, Regan, co ode mne chceš?" zasyčel, když se k ní naposledy otočil.
Dobrá otázka.
Bohužel sama neměla tušení.
Věděla jen to, že pohled na jeho odchod jí rve srdce.
„Chci... chci ti poděkovat."
Jagr ztuhl, ale odmítl se vrátit. „Poděkovat mi?"
„Kdyby nebylo tebe, napochodovala bych přímo do pasti, kterou pro mne
nachystala Sadie."
„Nějak pochybuju o tom, že by ses nechala tak snadno polapit," odvětil jí suše.
Regan zkroutila ústa. Její pýcha by s těmi slovy ráda souhlasila, ale ona o svém
unáhleném návratu do Hannibalu věděla své.
„Cením si tvé důvěry v mé schopnosti, ale oba víme, že jsem byla pohlcená
touhou po pomstě natolik, že jsem nebyla schopná rozumně uvažovat. Kdyby
nebylo tebe, byla bych..."
„Tvou vděčnost nepotřebuju, Regan," nečekaně jí skočil do řeči. „Ale dávej na
sebe pozor."
A s těmi slovy otevřel dveře a zmizel v setmělých stínech.
Regan jeho náhlý úprk doslova ohromil. Kolena se jí podlomila a tak se raději
zachytila mramorové sochy stojící vedle schodiště.
Každý její instinkt vřeštěl touhou vyběhnout za Jagrem a obejmout ho. Žadonit,
aby si ji přehodil přes rameno a odnesl do svého doupěte.
Aby...
S hlasitým puknutím se soše ulomila paže, které se držela. Regan tiše zaklela a
odhodila zbytek sochy na stranu.
„Bože, já jsem takový idiot."