Sága Stmívání a jiné upírské knihy

JAGR si PŘIPADAL, jako kdyby se ocitl v pekle.
Nejspíš to bylo kvůli tomu, že právě přežil výbuch,
na hlavu se mu zřítil obchod s čajem a on si musel rychle vykopat tunel, aby ze
sebe nenechal udělat škvarek.
Mohlo to být díky tomu.
Ale nebylo.
I přes četné, stále ještě bolestivé rány jeho utrpění nejvíc způsobovala žena, která
ležela na posteli v Tanově sídle.
Jagr seděl na okraji postele, prsty se něžně probíral zlatými Reganinými
vlasy a pohledem přejížděl po štíhlé postavě oblečené jen do podprsenky a
kalhotek. Mohl tak neustále kontrolovat stav a hojení jejích vážných poranění.
Šrámy způsobené bičem se zahojily ještě před tím, než ji dopravil do bezpečí
sídla, ale ne dost rychle na to, aby Jagra nevytáčela myšlenka na to, jak ta
zatracená mrcha Regan zranila. Rány po stříbrných kulkách se ale tak rychle
nehojily, zůstávaly zarudlé a podrážděné a jeho to přivádělo k nepříčetnosti.
Kulky potažené stříbrem.
Kdyby už Sadie nebyla mrtvá, Jagr by jí rozcupoval na milimetrové kousky.
Zničehonic se Regan pod jeho prsty zachvěla a Jagr si rychle uvědomil, že jeho
ledová síla ochlazuje místnost. Rychle potlačil svůj vztek, sklonil se a místo
omluvy jí jemně políbil na spánek.
„Jagre."
Odtáhl se jen tak daleko, že viděl, jak se jí zachvěla víčka. Pak Regan otevřela
oči, ještě pořád zamlžené bolestí.
„Jsem u tebe, maličká."
„Ten výbuch..." Měla nakřáplý, přerývaný hlas. „Myslela jsem..."
Něžně jí za ucho zastrčil pramínek neposlušných vlasů. „Myslela sis, že ses mě
zbavila? Bojím se, že takové štěstí nemáš."
Očima jí probleskla nesnesitelná hrůza. „Proboha, o tomhle vůbec nežertuj. Jak
ses dostal z toho hořícího domu?"
„Upíři mají schopnost přivolat zemi."
„Přivolat zemi?"
Jagr sevřel rty. Ta slova zněla moc okázale. Popravdě, znamenalo to jen to, že
dokázal nakypřit a zvednout zemi, aby se pod ní během dne dokázal skrýt nebo
— co bylo častější — skrýt zbytky své poslední vysáté oběti.
„Vykopali jsme tunel," odvětil suše.
„Ach." Svraštila obočí a podívala se na popáleniny, které pořád hyzdily jeho
krk. Potřeboval se napít krve a odpočinout si, teprve pak se mu rány pořádně
zahojí.
Ale jeho zájem o Regan přemohl všechny myšlenky na jeho vlastní zranění. „Jsi
zraněný."
„Není to nic, co by se za pár hodin nezahojilo."
„Potřebuješ se napít."
„Brzy na to dojde."
Po jeho nejasné odpovědi se zamračila, ale byla dost chytrá, aby rozpoznala
zarputilý výraz na jeho tváři a přestala ho poučovat.
„A co Styx?" zeptala se místo toho.
„Dává se dohromady."
Pak nastalo dlouhé ticho, Regan občas na chvilku ztrácela vědomí, ale konečně
se se zřejmým úsilím přinutila znovu otevřít oči.
„Jak jste přežili?"
Smutně se usmál, toužil jí sdělit, jak vydržel, když mu na hlavu spadnul celý
dům, a jak musel použít všechny své síly, aby zadržel plameny, zatímco Styx
kopal tunel skrz zem.
Nadýmal se samolibostí jako správný sameček.
Dojemné.
„První výbuch zničil podlahu a my se propadli do sklepa. Ten druhý, větší
výbuch nám pak vlastně shodil celý dům na hlavu," zamumlal ledabyle. „Ale
dokázali jsme se vyhnout většině plamenů."
Regan přimhouřila oči. Snadno vycítila,že v tom příběhu je mnohem víc, než co
jí Jagr vypráví. Než ho ale stačila napomenout, vykulila oči a s námahou se
posadila.
„Sadie," zachraptěla.
Jagr ji něžně, ale neúprosně zatlačil zpátky do polštářů.
„Nemusíš se kvůli ní stresovat. Je pryč."
„Pryč." Její úzkost to ještě prohloubilo. „Chystá se varovat Caina. Musíš ji
zastavit."
Jagr vzal její tvář do dlaní a palcem jí chlácholivě přejel po saténové tváři.
„Sama jsi zařídila, že Sadie už nikdy s nikým mluvit nebude."
„Je mrtvá?"
„Ano."
Regan si těžce oddychla a v zelených očích se jí objevil záblesk uspokojení.
„Dobrá."
Jagr nedokázal odolat, sklonil se a lehce jí políbil na rty. Miloval ten oheň, který
hořel uvnitř její duše.
Oheň vítěze.
„Souhlasím, ale byl bych raději, kdybys ji bývala zabila dřív, než tě stačila
prošpikovat stříbrnými kulkami," zamumlal.
„I já. Bolí to jako prase." Podívala se na svůj hrudník a při pohledu na
přetrvávající zranění se zamračila. „Jsou venku?"
Jagr se při vzpomínce, jak z jejího poraněného těla vyndával střely, znovu
rozzuřil a místnost se naplnila jeho ledovou silou. Ten pohled se mu navěky
zaryl do paměti.
„Vyndal jsem je ještě před tím, než jsme tě dopravili zpátky k Tanemu."
„Jak dlouho jsem je tam měla?"
„Několik hodin."
Regan se zamračila. „Ale to už bych se měla zahojit, nebo snad ne?"
„Stříbro tě dost poranilo."
Jagr se natáhl na matraci vedle ní, vzal ji do náruče a přitiskl si ji k sobě. Pak
vyčkal, jestli se bude bránit. Když se místo toho ještě přitulila blíž, polkl
zasténání.
Tohle je to, co měl v úmyslu osud.
S touhle ženou byl kompletní takovým způsobem, o jakém se mu ani nezdálo.
„Našli mou sestru?" zeptala se a hlas měla stažený snahou potlačit bolest.
„Ještě jsem nemluvil se Salvátorem ani s Levetem. Pochybuju, že měli čas na
nějaké hledání." Ještě víc si ji k sobě přivinul a podložil jí rukou hlavu. „Svůj
úkol jsi splnila, maličká. Teď musíš odpočívat."
Regan sebrala dost síly na to, aby ho dokázala odstrčit. „Měl bys dobře vědět, že
nesnáším tvoje rozkazy, šéfe."
„Jestli se ti nelíbí, že ti dávám příkazy, tak mě vyšoupni z téhle postele a zakaž
mi to."
„Syčáku."
Jagr jí políbil na čelo. „Spi."
„Jagre?" zamumlala ještě, ale oči se jí už zavíraly.
„Ano?"
„Zůstaneš tu se mnou?"
Srdce se mu málem zastavilo. Tahle chvíle s Regan byla nekonečná. Chtěl si
zapamatovat každou vteřinu.
„Zůstanu tak dlouho, jak mě budeš potřebovat, maličká."
Regan si tiše vzdychla, omotala mu ruce kolem těla a způsobila nevyhnutelné
vzrušení.
Jagr si ji k sobě přitáhl a nechal vůni půlnočního jasmínu, aby mu prostoupila
celým tělem, odvála bolest a zahojila všechny rány. Ačkoli by se spíš potřeboval
napít krve, aby získal zpátky všechnu svou sílu, zjistil, že Reganiny jemné
dotyky mu všechna zranění hojily.
Další důkaz toho, že byla jeho pravou partnerkou.
Jagr se napájel pouhým pocitem, že má sladkou Regan tak nablízku, takže ani
nevycítil blížícího se Styxe.
Jeho respekt k pradávnému upírovi v posledních hodinách ještě vzrostl.
Nejenže zůstal Styx naprosto klidný, když se jim zřítil na hlavu ten dům, ale
neváhal, když měl Jagrovi věřit, že zabrání plamenům v šíření, zatímco sám
trpělivě kutal díru do tvrdé cementové zdi a připravoval jim únikovou cestu.
Byla to právě ta důvěra, která na Jagra udělala mocný dojem.
Nechtěl být součástí klanu. Nepotřeboval bratry nebo velitele, který se staral o
to, jestli žije, nebo je mrtvý.
Chtěl být sám.
Ale teď musel přiznat, že pocítil... pýchu, že Styx věřil jeho schopnostem.
Tedy ne, že by rovnou chtěl skočit do upíří společnosti. Ani nezapomněl, že to
byl právě Styx, který ho poslal do Hannibalu.
Ten mazaný Azték toho měl dost, za co by se měl zodpovídat.
Styx vešel do ložnice, opřel se o dveřní rám a pozoroval dvojici ležící na
posteli. Ve světle svíček jeho obličej vypadal jako bronzová maska. Mohutná,
majestátní postava byla pokrytá černou kůží a několika ostrými zbraněmi.
Jagr instinktivně skryl Regan svým velkým tělem. Nebál se, že by jí Styx mohl
nějak ublížit. Ta trocha zdravého rozumu, která mu zbývala, chápala, že Anasso
přísahal na svůj život, že svou švagrovou ochrání. Ale své instinkty prostě
nedokázal potlačit.
Díkybohu to vypadalo, že je Styx na vyšinuté upíry zvyklý. Lehce se usmál a
přikývl hlavou směrem k napůl ukryté ženě.
„Hojí se?" zeptal se tiše.
„Pomalu."
Jeho krutý výraz sliboval hořkou pomstu psům, kteří se odváţili Regan ublížit.
„Toho stříbra bylo moc, hojení ještě chvíli potrvá." Styx namířil pozornost k
Jagrovi. „Mohl bys ten proces uspíšit."
Jagr ztuhl. Nutkání, aby sdílel svou krev se svou partnerkou, se téměř nedalo
potlačit. Myšlenka na to, aby jí pomohl s hojením, mu kolovala žilami, ale kvůli
bariérám, které mezi ně Regan postavila, s tím nemohl nic dělat. „Ne."
Styx po té strohé odpovědi jen pozvedl obočí. „Ona tvou krev odmítla?"
„Odmítla mě jako partnera." Jeho ledový tón prozrazoval drsnou bolest. „Já na
ni rozhodně naléhat nebudu."
Styx se zamračil. Uvědomil si, že Jagr nemůže svou krev sdílet, aniž by k tomu
byla připravená i druhá strana.
„Samozřejmě."
Jagr přes Reganino tělo přehodil pokrývku, a opatrně, aby svou spící krásku
nevzbudil, vyklouzl z postele.
Ačkoli se mu nezamlouvalo opouštět Regan ve chvíli, kdy vůbec neprotestovala,
potřeboval zodpovědět pár otázek.
Přešel místnost, zastavil se přímo před králem a složil si ruce na prsou.
„Proč jsi mě poslal do Hannibalu, pane?"
Styx se mu podíval do očí a nepatrně se usmál. „Přece kvůli tomu, abys
zachránil sestru mé partnerky. Což mi připomíná, že bych ti měl za služby
náležitě poděkovat. Stačí, abys řekl, jak se ti mohu odměnit..."
„Máš půl tuctu havranů, kteří jsou těmi nejlepšími válečníky, jací se kdy
narodili," přerušil ho Jagr. Vůbec neměl náladu na nějaké hry. „Proč jsi mě
poslal?"
„Stejně jako já, i ostatní havrani strávili posledních několik staletí v úkrytu před
společností a chránili jsme předchozího Anassa. Ještě pořád se učí dovednosti
nutné k přežití mezi lidmi, včetně práce s nejnovějšími technologiemi." Styx se
pobaveně usmál. „Měl bys je vidět, když se snaží použít dálkový ovladač. Na
druhou stranu, ty tohle všechno znáš moc dobře."
Jagr ztuhl. Nikdy s nikým nesdílel fascinaci nejnovější generací, a byl si dost
jistý,že se ani nesvěřoval s výlety mezi obyčejné smrtelníky.
„Jak to můžeš vědět?"
„Viper na svůj klan pečlivě dohlíží," pokrčil Styx rameny. „Jeho pozornosti
unikne máloco."
Poznámka o Viperově dozoru Jagra popudila. Připadalo mu to celé spíš jako
špionáž a šmírování a rozhodně mu to nepřidalo na klidu.
„Netušil jsem, že když se stanu součástí klanu, přijdu o právo na soukromí."
„Viper je občas ve své snaze ochránit své bratry přespříliš horlivý."
Jagr si odfrkl. „Je jako kvočna."
„Aspoň víš, že se stará."
„Mohl by se starat i bez toho, aby strkal nos do mých věcí."
Styx se usmál, což dělal zřídka, a odhalil tesáky, které by prokously i ocel.
„Možná, ale zdaleka by to nebylo tak zábavné."
Jagr po té narážce jen přimhouřil oči a pak pomalu zakroutil hlavou.
„Ne, nenechám se zmást," varoval ho. „Řekni mi pravdu, proč jsi mě poslal do
Hannibalu."
Styx si v tichosti pohrával s medailonkem, který mu visel u krku, a přemýšlel,
kolik toho chce prozradit.
„Částečně to bylo kvůli tvé schopnosti přebývat mezi lidmi a také kvůli tvým
válečnickým schopnostem," řekl nakonec.
„A dál?"
„Věděl jsem, že jsi ta správná osoba, která bude s Regan soucítit."
Jagr nevěřícně zamrkal. „Protože jsem si taky prožil mučení?"
„Ano," přiznal Styx bez omluvy. „Ty, víc než ostatní, chápeš, co si během
svého zajetí prožila, a dokážeš jí nabídnout trpělivost, zatímco se ona sama pere
s pocitem nově nabyté svobody." Pradávný upír se zamračil. „Ačkoli musím
přiznat, že zas až tolik trpělivosti jsem nečekal."
Jagra podráždilo, že ho vybrali ne kvůli jeho síle, ale kvůli jeho slabosti.
Vzduch se ledově zachvěl.
„Prosím?"
Styx bez komentáře přešel ledové jiskření. „Myslel jsem, že budeš rád, až to
budeš mít za sebou a dopravíš Regan do Chicaga. Nenapadlo mě,že bys
povzbuzoval její touhu po pomstě."
„Já ji nepovzbuzoval," vyštěkl Jagr.
„Ne?"
Vzduch se ochladil o dalších deset stupňů. „Je mladá, ale je schopná
rozhodovat se sama za sebe. Vlastně po tom dost touží."
Styx zavrčel a posmutněl. „Tak tomu věřím. Jakýkoli příbuzný s Darcy prostě
musí mít svou hlavu a jít si umanutě za svým."
„Umanutě?" Jagr se otočil směrem ke křehké ženě stočené na posteli. „Ta je
paličatá jako osel a vzteklá jako pekelný pes."
„Další důvod pro to, aby se vrátila do své rodiny," poznamenal Styx.
Jagr svraštil obočí. Neměl zapotřebí, aby ho někdo káral jako nováčka ve světě
démonů. Udělal to, co pro Regan považoval za nejlepší, a nic by na tom
nezměnil.
„Pokud jsi chtěl, abych s ní zacházel jako se svým vězněm, pak jsi mi to měl
říct," odvětil chladně. „Jestli si dobře vzpomínám, varoval jsi mě, abych s ní
zacházel jako v rukavičkách."
Styx vycítil, že zašel příliš daleko, a jen pokrčil rameny. „To je pravda. A jak
říká staré rčení, konec dobrý, všechno dobré. Takže pokud nenastanou nečekané
komplikace, měla by se dát dohromady natolik, že jí dnes večer vezmu do
Chicaga."
Jagr se ještě víc zamračil. Srdce měl sevřené jako ve svěráku.
Takže tohle je všechno?
Tohle je to, jak to mělo skončit?
Bože.
„Jsi si jistý, že Regan do Chicaga chce?" zachraptěl.
Zlaté oči ztvrdly odhodláním. „Zabere to ještě dva nebo tři dny, než se dá
úplně dohromady. Do té doby potřebuje ochranu, kterou jí může zajistit mé
sídlo. Kromě toho, pokud nedám Darcy příležitost postarat se o svou sestru,
vykastruje mě."
„Stejně tak tě může vykastrovat Regan za to, že ji nutíš k rodinnému setkání, o
které vůbec nestojí."
„Vypadá to, že tahle situace pro mě nemá východisko, což je pro zadaného
upíra dost nepříjemné." Najednou Styx natáhl ruku a položil ji Jagrovi na
rameno. „Neboj se, Jagre, o tvou zraněnou ženu se dobře postaráme."
Jagr setřásl ruku svého společníka stejně jako jeho sympatie, a kousavou bolest
v duši skryl za nečitelným výrazem.
Byl přece sám už celá staletí.
Co na tom změní pár dalších ztracených mizerných let strávených v izolaci?
„Ozval se ti už Salvátor?" úmyslně změnil téma.
„Ne." Styx lehce vycenil tesáky. „Ten zatracený král vlkodlaků má otravný zvyk
zapomínat, že jsem Anasso."
„Jestli chceš, rád mu to připomenu."
Styx ztuhl a na tváři se mu objevil nečitelný výraz. „Ty?"
„Možná nemám tak dobré pronásledovací schopnosti jako tví havrani, ale znám
jeho pach. A snadno jej vypátrám."
„O tvých schopnostech nepochybuji, ale co s Regan?"
Jagr sevřel čelisti, snažil se ignorovat kousavou touhu mít ji po boku.
Byla jeho partnerka, byla to žena, která měla naplnit jeho život.
Raději by sám sobě vyrval srdce, než aby ji nechal odejít samotnou.
Ale copak měl na výběr?
Dokud Regan jejich pouto nepřijme, nemůže si ji nijak nárokovat.
„Řekl jsi, že ji bereš do Chicaga," odvětil a hlas měl prázdný stejně jako duši.
Styx se zamračil. „Myslel jsem, že půjdeš s námi."
„Regan mě nepotřebuje. Navíc, když má jako ochránce po boku tebe." „Možná
není ochotná přiznat to, ale když jsem přišel, viděl jsem, jak se k tobě tiskla."
Jagr při vzpomínce na přitulenou Regan sevřel ruce v pěst.
„To bylo jen proto, že se cítila osamělá a zranitelná," zamumlal. Chtěl
přesvědčit spíš sám sebe než Styxe. Věcí, která bolela víc než samotné
zklamání, bylo upínat se na marnou naději. „Pokud by byla při plném vědomí,
nikdy se ke mně takhle nepřitiskla."
Styxův ostrý smích pronikl místností. „Zatraceně. Myslel jsem, že když jde o
ženy, dost jim rozumím."
„Co tím chceš říct?"
„Žena se k muži netulí jen proto, že se cítí osamělá."
Jagr ztuhle ustoupil zpátky a polkl touhu zoufale zavýt. Zatracený Styx. Jestli se
snažil přisypat sůl do Jagrových ran, dost se mu to dařilo.
„O tomhle s tebou diskutovat nebudu, můj pane."
„Fajn." Styx si unaveně promnul svaly na krku a připomněl tak Jagrovi, že on
tady byl ten starší upír, který si prožil své. „Rád bych věděl, jestli se Salvátor od
těch psů něco dozvěděl. Mám jen jednu ţádost." Zkroutil rty. „Ne, vlastně dvě."
Jagr byl v pozoru. Styxova poslední prosba ho dostala do situace, kdy se
připoutal k ženě, která ho nechtěla. O další trable už nestál.
„A co si přeješ?"
„První je, aby ses napil krve a odpočinul si, než se vydáš na další lov."
„A ta druhá?"
„Vezmi si s sebou Taneho."
Jagr sevřel rty, ale pak souhlasně pokývl hlavou. Anasso byl prostě opatrnější.
„Jak si přeješ." Dvěma strnulými kroky se vydal ke dveřím, ale pak jeho zdravý
rozum přemohla touha. Zastavil se, otočil se a podíval se na ženu, která se mu
navždy vryla do srdce. „Styxi."
„Ano, bratře?"
„Postarej se o ni."
Styx si obřadně přitiskl ruku na srdce. „Máš mé slovo."

Levet byl vysoký téměř dva metry.
Oukej, nebyl doslova tak vysoký. Dokonce ani ten nejlepší sex nemohl způsobit,
že by měl víc než metr padesát. Ale bůh to zařídil tak, že se prostě velký cítil.
Ležel pod spletí křovin a pokoušel se ze rtů dostat spokojený úsměv.
Už to bylo dlouho, co byl naposledy se ženou, která věděla, jak hladit chrličovy
růžky. Ach, a ty věci, co dělala s jeho křidélky. Ocas se mu zkroutil takovým
způsobem, že si to bude ještě dlouho pamatovat.
Ta vodní víla byla taková zlobilka.
Škoda, že se tak rychle vypařila. Mohla se na něm tak hezky projet, docela ho
zmasakrovat a než by vyšlo slunce, zas by se dal do kupy. A když má démon
čekat na sex celá staletí, nemůže si dovolit plýtvat příležitostmi.
Levet přemýšlel, jestli se mu podaří najít Bellu ještě před úsvitem, a nechával se
unášet na slastiplném mraku ukojené radosti.
Nebo spíš se nechával unést do chvíle, kdy se před ním rozevřely keře a nad
Levetem se objevil Salvátorův rozzlobený obličej.
„Levete?"
Levet vyjekl a vyskočil na nohy. Vůbec se mu nelíbilo, že ho Salvátor přistihl
při fantazírování jako rozjíveného puberťáka.
„Sacrebleu, copak tě tvoje matka neučila, že nemáš šmírovat chrliče? Lekl jsem
se tak, že jsem z tebe málem udělal kouřící hovínko."
Vlkodlakovy tvrdé rysy prozrazovaly špatnou náladu. Nebylo to nic
neobvyklého. Tenhle král byl vţdycky na to nebo ono rozzlobený. Byl stejný
jako upíři, navíc měl jen chlupy.
„Co tady v tom křoví pohledáváš?"
Levet nezaváhal. Byly chvíle na pravdu a byly chvíle na lži.
Tentokrát byla řada na lež
„Sleduju to tady, jak jsi mi přikázal, abych zjistil, jestli to není léčka."
„Sleduješ?"
„Oui."
Salvátor ho bez varování popadl za roh a zvedl ze země, zakroutil s ním a pak
na něj zvědavě pohlédl, jako kdyby to byl podivný kámen a ne důstojný démon.
Zatracený pes.
„A proč jsi celý od bláta?" zeptal se král.
„Nemáš na práci něco lepšího, než mě pozorovat jako divného brouka?"
„A jsi snad něco jiného?" svraštil Salvátor obočí. „Prokrista, nic divnějšího jsem
neviděl."
„No tak, no tak, to by stačilo," rozzlobil se Levet.
„Pořád jsi mi nevysvětlil to bahno." Salvátor se k němu naklonil a zhluboka se
nadechl. „Ani to,že je z tebe cítit vodní víla."
Levet sloţil ruce na prsou. „Hej, chrlič má taky nárok na zábavu."
„Což znamená, že se snadno necháš rozptýlit," zavrčel Salvátor.
„Možná tu nějaké rozptýlení je, ale jen nepatrné, to tě ujišťuji."
„To se teprve uvidí."
Salvátor pustil Leveta na zem, otočil se a vydal se zpátky ke strmému břehu.
Levet se za ním vypotácel s elegancí opilého námořníka a toužil vybavit si nějaké
zaklínadlo, kterými by vlkodlakovy kulky proměnil v mramor.
Skrz husté křoviny vzdáleně cítil pach Salvátorových psů, ale ještě něco dalšího.
Cosi, co bylo cítit... krví.
„Prokrista," zamumlal Salvátor, když se blížil k malé chatě tempem, kterému
Levet rozhodně nemohl stačit. „Co je to?"
Salvátor poklekl vedle mrtvého vlkodlaka, který byl převtělený do zvířecí
podoby a otočil k Levetovi hlavu s doutnavým pohledem.
„Nikdo se kolem tebe neprotáhne?" zavrčel. „A jak mi vysvětlíš tohle?"
,Mon Dieu," vydechl Levet, když vstoupil na dřevěnou podlahu chaty, ačkoli
pořád zůstával v bezpečné vzdálenosti od nehybného těla.
Salvátor se dotkl psovy hlavy a tiše mu požehnal. „Je to Duncan?" zeptal se.
„OUI." Levetovi se stáhl ţaludek. Zrádné psy rád neměl, ale žádnému by nic
podobného nepřál. „Ještě před hodinou byl celkem v pohodě."
„Kdyže?"
„No, možná už je to spíš tak dvě nebo tři hodiny." „Bezcenný démone," zavrčel
Salvátor a pohledem se vrátil k mrtvému psu.
Levet zatřepetal křídly. Tuhle katastrofu si na krk nepověsí. Ani i kdyby za ni
byl zodpovědný.
„Vypadám snad jako tví ukňouraní psi?" zeptal se. „Ne, nevypadám. Jsem
jediný Reganin oblíbenec a jestli si myslíš, ţe tady budu jen tak stát a nechat se
urážet zavšiveným, prašivým psem, tak si teda..."
„Sklapni a pojd sem," přerušil ho Salvátor.
„Arogantní bastarde."
„Levete."
Levet rozhodil rukama a vydal se k vlkodlakovi. „Už jdu. Nemusíš se hned
rozčilovat."
Salvátor se netrpělivě zamračil a ukázal na mrtvého psa.
„Jak zemřel?"
Levet zkroutil obličej a opatrně se podivil, jestli se snad vlkodlačí král neuhodil
do hlavy.
„No, můžu jenom hádat, ale asi to bude mít něco společného s tou obrovskou
stříbrnou dýkou, kterou má zabodnutou do srdce."
Když Salvátor dýku vytahoval, zasyčel. Pak ji odhodil na druhý konec prázdné
místnosti.
„Kdyby ho zabilo stříbro, vrátil by se zpátky do své lidské podoby. Když mu
někdo zabodl dýku do srdce, byl už mrtvý."
Levet se zamračil. „Proč by někdo píchal dýku do mrtvého psa?"
„Mě by víc zajímalo, jak zemřel."
Levet rozpřáhl ruce, obkroužil hlavní místnost chaty, zastavil se u krbu, pak u
dřevěného stolu a židlí, které tu byly jediným nábytkem.
„Necítím tu žádné zaklínadlo ani kouzlo, tedy přinejmenším zaříkávadlo
směřované přímo na něj." Pak Levet ve vzduchu vycítil slabé chvění, vyskočil
na židli a popadl na půl prázdnou láhev od vína, která stála uprostřed stolu.
„Může se pes otrávit?"
Salvátor se postavil a zamračeně si láhev prohlédl.
„Kde se to tu vzalo?" zeptal se.
„Stálo to na stole, spolu se dvěma sklenicemi, už když jsme přišli," pokrčil Levet
rameny, zatímco vzduch v chatě houstl Salvátorovou silou. „Co je to?"
Salvátor vytřeštil oči a ukázal na skryté dveře, které se pomalu začaly otevírat za
krbem.
„Past."
Nocí se ozval hluboký, vyzývavý smích. „A tady vidíme, že vlkodlačí král cení
zuby, ale mozek používat neumí."