2. kapitola
REGAN BYLA NÁHLÝM ÚTOKEM naprosto šokovaná, a to není potřeba
zmiňovat, že na ní ještě přistál ten skoro dvoumetrový upír. Otřásla hlavou
a snažila se zapudit mlhu, která kalila její smysly.
Co se to sakra stalo?
Uvědomovala si jen to, že někdo prostřelil okno. A Jagr ji celkem jistě
uchránil před vážným zraněním.
Ale nevěděla, proč se to všechno dělo.
Culligan to být nemohl. Při několika příležitostech, kdy se ten skřet pokoušel
použít zbraň, se netrefil ani do sudu. Kromě toho, když už by přišel, aby si na ní
namířil, přinesl by si raději bazuku. Ten zkurvysyn dobře věděl, že má jedinou
šanci na to, aby ji zabil. Jinak že roztrhne krk ona jemu.
Jagrovo zavrčení přerušilo její hloupé myšlenky a ona se z pod jeho těžkého
těla vykroutila. Byl příliš slabý na to, aby protestoval. Ležel obličejem dolů a
Regan viděla vážná zranění, ze kterých ted vytékal ohromný proud krve.
Tělem jí projel záchvěv hrůzy.
Jagr byl možná protivný jak tříska v zadku, ale místo ní ted schytal pár kulek.
Nechtěla mít jeho zranění na svědomí.
Kromě toho, ten, kdo střílel, byl pravděpodobně pořád venku. V horším případě
se ještě pokusí dostat se dovnitř, aby je oba oddělal.
Nemohla jen tak utéct a nechat toho zatraceného upíra, aby ho zabili, když byl
takhle zraněný a oslabený. Což znamenalo, že by se jeho rány měly zahojit, a to
rychle.
Pátrala v paměti, aby si vzpomněla na všechno, co ví o upírech. Vtom uslyšela
přibližující se kroky, a když se dveře zničehonic rozletěly dokořán, málem se jí
zastavilo srdce.
Regan se připravila k boji, ale kreatura, která se ve dveřích objevila, jí naprosto
vzala dech. Ta věc měla všechny groteskní rysy chrliče — tlustou šedou kůži,
hadí oči, růžky a rozeklané tlapky. Dokonce měl i dlouhý ocas, který se mu
kroutil za tělem. Ale ačkoli Regan živého chrliče nikdy neviděla, vždycky si
myslela, že byli vyšší než metr padesát a měli kožená křídla, a ne jemné kousky
pavučin, které byly na drsný svět démonů příliš krásné.
Přesto chápala, že nemusíte být dvoumetrový, oheň plivající démon, abyste
dokázali zmáčknout kohoutek. Ta miniaturní příšerka po nich mohla taky dost
dobře vystřelit.
„Vypadni," zavrčela a instinktivně vkročila mezi vetřelce a zraněného Jagra.
Ta věc ignorovala její příkaz, přesunula se k upírovi a světe div se, promluvila s
francouzským přízvukem.
„Copak se stalo, moti ami?"
Jagr zavrčel. „Zatracený Styx. Jestli tohle přežiju, dobře mi za to zaplatí."
Regan došlo, že se ti dva znají, a na cizince se zamračila.
„Co ty jsi zač?"
„Mistrovská továrna na průšvihy," zamumlal Jagr a zopakoval tak její nedávná
slova.
Šokovalo ji, když se ta kreatura Jagrovým směrem upšoukla a vůbec
nerespektovala sílu démona, který ji mohl jednou ranou rozmáznout.
„Jsem démon, který se chystá zachránit tebe a prdel tvého nemístného
kamaráda," velkolepě prohlásil. „Jen tu pěkně lež a krvácej, Jagre, zatímco já
budu pracovat na svých zaklínadlech."
Regan pozorovala, jak Jagr v hrůze vyvalil oči. Pak se natáhl a zesláblou rukou
chňapl po té kreatuře. To maličké stvoření bylo ale rychlejší a s mrsknutím
ocásku se vyšvihlo na okraj okna a roztáhlo tlapky.
„Ne," zasténal Jagr a pak ji rychle objal paží kolem pasu a stáhl dolů k sobě.
„Zůstaň dole."
„Co?" vykula Regan na upíra oči. „Sakra, Jagre, vždyť jsi zraněný..." Její
domluvu přerušil ostrý záblesk světla a ozval se hlasitý výbuch. „Prokrista,"
vydechla a pomyslela si, že do Hannibalu dorazily vojenské vzdušné síly a
pustily se do bombardování. „Co to, hergot, je?"
Uslyšela zvuk přicházejících kroků a šedá kreatura se vrátila a postavila se vedle
nich.
„To byla má záchrana, ma petite," ujistil ji a naklonil se nad Jagra. „Jak moc je
to špatné, upíre?"
Jagr se natáhl a chytil kreaturu za tlapu. „Zabil jsi je?"
„Jsou přinejmenším pěkně opečení, pokud nejsou mrtví. Určitě nám teď na
chvíli dají pokoj."
Jagrovi po tváři přeběhl náznak úlevy. „Viděl jsi je?"
Kreaturka zatřepetala křidélky. „Ne, ale cítil jsem je. Hnus."
„Co jsou zač?"
„Psi."
Jagr se zamračil. „Psi, ne vlkodlaci?"
„Copak se ti z mozku odplavila všechna krev, mon ami? Jsem chrlič s
neobvyklými schopnostmi. Poznám rozdíl mezi psem a vlkodlakem."
„Proč by po nás, prokrista, střílel pes?" zamumlal Jagr.
„Lepší otázka je: existuje v širém světě někdo, kdo by tě nechtěl zastřelit?"
Regan jejich ostrou slovní výměnu sotva vnímala a jen se na toho podivného
cizince zamračeně dívala.
„Ty jsi opravdu... chrlič?"
Chrlič se lehce uklonil, zatřepetal křidélky a ve vzduchu se objevila zlatomodro-
červená duha.
„Levet, k tvým službám, má krásko. Poslala mne tvá sestra, abych tě přivedl
zpátky do Chicaga."
Regan to málem nerozdýchala. „Proboha, existuje někdo, koho má sestra
neposlala?"
Levet pokrčil rameny. „Má o tebe starost."
Než mohla Regan odpovědět, Jagr netrpělivě zasyčel.
„Můžeme o Darcy a jejím špatném humoru diskutovat později. Teď se musíme
soustředit na to, abychom se z tohohle zatraceného hotelu dostali dříve, než lidé
zavolají policii."
Levet si odfrkl. „Zatímco já bych byl naprosto spokojený, kdybych ti mohl
podepsat rozsudek smrti, Jagre, je tu velmi malá šance, že bych tě mohl
potřebovat při ochraně Regan. Ve svém stavu se nemůžeš ani hýbat."
„Krev...," zachraptěl Jagr.
Levet zvedl ruce a spěšně couvl. „Sorry, čerstvá právě došla."
Jagr těžce zamrkal, jako kdyby měl každou chvíli ztratit vědomí.
„Nemocnice... krevní banka...," slabě zamumlal.
Regan zaskřípala zuby. Hergot. Jagr měl pravdu v tom, ţe lidé brzy zavolají
policajty. A bránit se proti dalším výstřelům, to byla poslední věc, kterou ted potřebovali.
„Na to zapomeň, nemáme čas." Regan si těžce povzdychla a přitiskla své
zápěstí k Jagrovým ústům. Ačkoli by to nikdy nepřiznala, tomu upírovi hodně
dlužila. „Tady máš."
Zvedl víčka a odhalil své ledově modré oči. „Regan?"
„Musíš to udělat, dokud si to nerozmyslím a nenechám tu tvou prdel tady
napospas policajtům, kteří by tě odnesli rovnou do márnice."
„Hmmm." Chrlič zatřepetal křídly a spěchal ke dveřím mířícím do chodby.
„Budu hlídat a zařídím, aby tě při večeři nikdo nevyrušil"
„Regan, jsi si jistá?" zeptal se Jagr. V hlase měl zvláštní přízvuk a mluvil tak
podivně.
Jistá? Prokrista, vůbec ne. Neměla vůbec ponětí, co se bude dít. Dobrá, netušila
nic kromě silné bolesti, která se objeví, až jí Jagr do zápěstí zatne své tesáky.
Díkybohu nebyla žádný zbabělec, a pokud Jagr potřeboval krev, aby se mohl
zvednout a jít, měl ji dostat.
„Potřebuješ zdobenou pozvánku?" poškádlila ho a moc ji nepřekvapilo, když
pak okamžitě zajel zuby do její ruky. Jagr nebyl upír, který by vynechal nějakou
příležitost. Bohužel, Regan ve svém plánu pominula jeden velice důležitý detail.
Byla připravená na bolest. Byla připravená i na to, že jestli si Jagr bude chtít
vzít víc, než co mu je ochotná dát, odtrhne ho od své ruky klidně i s kusem masa.
Ale na co nebyla připravená, to byl zvláštní pocit, který měl do bolesti hodně
daleko. Tělem jí projela intenzivní, neúprosná slast.
„Ach...," přivřela oči, zatímco on hluboce nasával její krev a s každým hltem v
ní narůstalo neuvěřitelné vzrušení. „Do prdele..."
Celé tělo se jí třáslo, byl to stejný pocit, který ji rozpaloval, jako kdyby ji líbal
po celém těle. Ale tohle bylo ještě intenzivnější, mocnější, bláznivější...
výbušnější. Její druhá ruka se svezla na zem, tělo se zkroutilo, až málem spadla
na vyčerpaného Jagra. Topila se v temné, omamné touze.
Ve vzdáleném koutě své mysli uslyšela Jagrovo spokojené zasténání, nebo
možná to byl slastný vzdych. V tuhle chvíli jí bylo úplně jedno, jak to bylo. Byla
příliš zaujatá sladkým napětím, které jí trhalo neuvěřitelnou silou.
Znovu a znovu nasával, až se ta slast málem proměnila v bolest. Bože na
nebesích. Už to neustojí. Musí se něco... něco...
A pak se to stalo. Slast dosáhla kritického bodu a explodovala takovou silou, až
se jí z hrdla vydral výkřik.
Svalila se a tváří přistála přímo na Jagrově tvrdém hrudníku, výrazná vůně jeho
mužné síly se mísila s neutuchající křečí, která svírala její tělo.
Regan jakoby plula na řece sladké letargie a sotva byla schopná získat kontrolu
nad svým roztřeseným tělem. Hergot! Ostře a hluboce se nadechla. Pak s úsilím
zvedla hlavu a pozvedla ztěžklá oční víčka.
A hned se setkala s Jagrovým ledově modrým pohledem.
„Jdi do háje," zachraptěla. V uších stále slyšela ozvěnu svého vlastního srdce.
Jedním promyšleným pohybem se Jagr sehnul a olízl dvě malé krvavé tečky na
jejím zápěstí a teprve poté ji pustil ze svého objetí.
„Tebe nikdy předtím upír nekousl?"
Regan byla pořád příliš slabá na to, aby se postavila, a tak se spokojila s tím, ţe
si jen sedla na paty. Otírala si beztak už zahojené zápěstí o džíny a snažila se tak
odstranit vzpomínku na tu drsnou slast.
Ale neměla šanci.
Vůbec nepochybovala o tom, ţe se jí ten pocit navěky stiskl do paměti.
„Ne," zamumlala. „Culligan se odmítal s kýmkoli dělit, chtěl mě mučit jedině
sám."
Jagr zůstával nataţený na podlaze, jeho drsně krásné rysy zůstávaly nečitelné.
„Mám se ti omluvit?"
„Je ti to snad líto?"
„Ani v nejmenším. Tvoje krev je mnohem mocnější než lidská a navíc,"
pohledem přejel její napjaté tělo, „ted vím, jaké výkřiky slasti dokážeš ze sebe
vyloudit, když..."
„Sklapni, než zařídím, že budeš potřebovat další transfúzi."
Napjaté ovzduší protnul ostrý zvuk vzdálených policejních sirén. Mrknutím oka
byl Jagr na nohou a skláněl se k ní, aby jí pomohl vstát.
„Policie. Musíme odsud pryč." Regan byla rychlým upírovým uzdravením
naprosto ohromená a teprve později si uvědomila, že si to míří k rozbitému
oknu. „Dokážeš odsud vyskočit?" zeptal se Jagr.
Místo odpovědi na tuhle hloupou otázku ho jen sjela pohledem. Opatrně se
vyhnula zbylým střepům, vyšplhala na okenní rám a přistála na chodníku pod
budovou.
Pak se pomalu plížila k nedaleké aleji a testovala vzduch na případné nebezpečí.
Pocítila obvyklý zápach odpadků z blízkých popelnic, pach lidí, kteří se
připravovali na své ranní směny a nezaměnitelný smrad spáleného masa a krve.
Jedna část její osobnosti věděla,že by se měla vydat přes ulici a zjistit, jestli
někteří z těch psů přeţili útok. Potřebovala vědět, proč na ně zaútočili. A jestli
byli nějak spojeni s Culliganem.
Ale druhá její část věděla, že je po hodinách hledání toho skřeta příliš oslabená,
nemluvě o poskytnutí krve upírovi, takže nemohla nepřátelům čelit sama.
Obzvlášť, jestli měli zbraně.
Dokonce i pes by ji mohl zabít, pokud by měl stříbrné kulky.
Regan tiše zaklela, a když se vedle ní objevil Jagr, trochu sebou cukla. V jednu
chvíli tady nebyl, v další už ano. Bez zvuku, bez zachvění vzduchu, dokonce
necítila ani jeho pach.
Bylo to znervózňující.
A přivádělo ji to k šílenství.
A... dělalo to s ní spoustu dalších věcí, u kterých si nebyla jistá, jestli se jí líbí
nebo ne.
„Proč ti to trvalo tak dlouho?" zasyčela.
Přehodil si přes rameno těžký kožený vak a její rozzlobenou poznámku klidně
přešel.
„Musíme jít."
Aniž by čekal na nějaký souhlas, chytil ji za ruku, zatáhl zpátky na ulici a
namířil si to na východ. Reganina
vlkodlačice nesouhlasně vrčela a vůbec se jí nelíbilo,že ji takhle ovládá upír, ale
svými instinkty se nechtěla nechat ovládnout, ted potřebovala jenom zdravý
rozum.
Byla dost chytrá na to, aby věděla, že jí ten ohromný upír ochrání před
nepřáteli, dokud ona sama nenabude síly. Na druhou stranu pociťovala taky
zvláštní obavu,že by ji mohl spolknout.
Sotva se jim podařilo dojít na konec bloku, když se ozval třepotavý zvuk křídel
a přímo před nimi přistál maličký chrlič. Regan se zastavila, samotou ji
překvapilo, jak ji přítomnost té malé příšerky potěšila. Byl... svým způsobem
okouzlující.
„Hej, chtěli jste se mě zabavit?" zeptal se a zuřivě zamával křídly.
„Zabavit?" zeptala se překvapeně Regan.
„Myslím, že chtěl říct zbavit," přeložil jí Jagr a sjel Leveta ledovým pohledem.
„Klameš sám sebe, chrliči, pokud si myslíš, žţe si se mnou můžeš zahrávat stejně
jako se Styxem či Viperem. Já se nebojím žádného trestu, kterým by mne Anasso
odměnil, pokud bych se rozhodl zbavit se tě."
Na Leveta varování vůbec nezapůsobilo, jen nadmul hrudník, a když se setkal s
Jagrovým ledovým pohledem, vypadal téměř stejně honosně.
„Mou pomoc potřebuješ, ať se ti to líbí, nebo ne, upíre. Možná si vzpomeneš,
že jsem to byl já, kdo vystrašil ty útočící psy." Jagr jeho slova odměnil jen
strnulým tichem a Levet si odkašlal. „Mohu tě zavést do jeskyně. Mohu ochránit
Regan. Znám kouzlo..."
„Dost." Jagrův přerývaný hlas rychle přerušil výčet talentů. „Tohohle budu
jednou litovat."
„Litovat čeho?" zeptala se opatrně Regan.
Jagr z Leveta nespustil oči. „Počkej tady s Regan. Budu hned zpátky."
Chrlič zasalutoval. „Ano, pane Terminátore! Rozkaz!."
„Levete," vydechl Jagr.
„Oui?"
„Jestli mě nepřestaneš dráždit, utrhnu ti křídla a nacpu ti je do krku."
„Máš opravdu vybrané chování, víš to, upíre?"
„Prostě jí teď na chvíli hlídej." A s těmi slovy se Jagr otočil a zmizel ve stínu.
Regan se opřela o cihlovou podezdívku místního obchodu se starožitnostmi.
Byla příliš unavená, než aby se rozčilovala nad Jagrovým záhadným zmizením,
nebo nad tím, že jí tu nechal jako ojeté auto. Jakmile bude mít příležitost k
nabrání sil, zbaví se toho vlezlého ochránce. Dokud...
Dobrá, už zažila horší věci.
V pravém slova smyslu.
Pomalu zavřela ztěžklá oční víčka a pokusila se relaxovat. Důvěřovala svému
bystrému čichu, že jí napoví možné blížící se nebezpečí. Uplynulo pět minut,
pak dalších pět. Nakonec Levet, který zjevně měl trpělivost komára, nemohl to
ticho vystát.
„Takže...
ty jsi Darcyina sestra," zamumlal. „Podoba je nezaměnitelná."
Regan pootevřela unavené oči a přešla kousavý vztek, který pocítila v srdci při
zmínce o své sestře. Rodinné záležitosti? Ne. Nic pro ni.
„Myslela jsem si, že chrliči jsou mnohem větší," řekla. Měla v úmyslu spíš
změnit téma, než Leveta urazit.
Levet zakroutil ocasem. „Možná jsem vertikálně trochu menší, ale ujišťuji tě, ţe
mezi upíry platím za respektovaného válečníka. Ve skutečnosti jsem Rytíř s
řádem Lesklého brnění. Nedokážu ani spočítat, kolik jsem zachránil před jistou
smrtí slečen a dam. Což je ostatně i důvod, proč mě vyslali i na tvou záchranu."
Rty jí zvlnil váhavý úsměv. Levet vypadal spíš jako soška do zahrady, než jako
Rytíř Lesklého brnění.
„A proč chceš pomáhat upírům?"
„Chci nějak zabít čas, než se dostanu na svou vysněnou pozici."
„Vysněnou pozici?"
„Dobrá, vzdal jsem se všech snů, když Darcy poznamenala, že jsem moc
talentovaný na to, abych se zúčastnil SuperStar, takže jsem se rozhodl pro Ber
nebo neber. Bude to opravdu zábavné."
Regan potlačila výbuch smíchu. Culligan byl televizní maniak. Když byl uvnitř
karavanu, televizi vypínal jen zřídka. Ne, že by si Regan stěžovala.
Přinejmenším se tak dozvěděla něco o světě mimo její stříbrné mříže.
„A jestlipak ten moderátor ví, že přijde o práci?" zeptala se a otřásla se před
nepříjemnými vzpomínkami.
„Myslel jsem, že to zatím dám k ledu. Není potřeba, aby si hledal nové místo,
dokud nebudou diváci úpěnlivě žadonit, abych ho vystřídal."
Tentokrát se Regan musela opravdu smát. „Velmi soucitné."
„To jsem celý já, mám srdce ze zlata. Je to jak požehnání...," dramaticky se
odmlčel, „ale i prokletí."
„Ano, to si dokážu představit."
Nastalo ticho, které zdálky přehlušovali jen cvrčci a ţáby. Bylo to příjemné
ticho. Tak příjemné, že Regan byla ohromená, když zjistila, že jí chrličova
přítomnost vůbec nevadí.
Po pravdě...
Ne. Rychle tu šálivou myšlenku zaplašila. Žádného společníka nechtěla ani
nepotřebovala. Ani žádného Leveta, který ji dokáže rozesmát, a určitě ne Jagra,
který ji v jednu chvíli naštve a za chvíli z ní jedním kousnutím udělá sexuálního
otroka.
Proti své vůli se Regan rozhlédla okolní tmou a její smysly pátraly po
sebemenším náznaku toho otravného upíra. Říkala si, že by jí bylo úplně jedno,
jestli Jagr zdrhnul a nechal se někde zabít. Světu nemůže vadit, když přijde o
jednoho upíra. Její jedinou starostí bylo... bylo... najít místo, kde bude moci
přespat, dokud se ulice nezaplní lidmi.
Jo.
To bylo ono.
Absolutně
„Víš, můžeš mu věřit."
Levitův hlas přerušil její temné myšlenky. Otočila se k němu a všimla si, že si ji
prohlíţí chápavýma šedýma očima.
„Cože?"
„Jagr." Jeho malý obličej se zkroutil v grimase. „Možná toho chladnokrevného
bastarda nemám rád, ale je to zkázonosný válečník a přísahal, že tě bezpečně
doručí do Chicaga. Raději by dal svůj život, než aby ti někdo ublížil."
Regan se najeţila. „O žádnou pomoc jsem se nikoho neprosila."
Levet si odfrkl. „Jako kdyby to ty bastardy mohlo zastavit."
„Myslíš Darcy?"
„Sacrebleu, ne." Chrliče ta pouhá myšlenka šokovala. „Mluvil jsem o upírech.
Darcy má tu nejněžnější a nejkrásnější duši, jakou jsem kdy potkal. Není nikdo,
kdo by ji nemiloval."
Regan ignorovala žárlivost, která jí bodla u srdce.
„Něžnou duši? Jak jsme, hergot, mohly vypadnout ze stejné dělohy?"
Levet pokrčil rameny. „Život tě naučil, že sis kolem sebe vystavěla ochrannou
skořápku, ale tvá duše je stejně tak čistá. Což je jistě důvod, proč z tebe náš pan
Ledový tolik blázní. Ale samozřejmě k tomu přispívá i fakt, že ho dokážeš
pěkně rozpálit."
Regan po jeho absurdní narážce zamrkala. „Ty jsi..." „Co?"
„Velmi zvláštní."
Démon zatřepetal křídly. „Dobrá, to je moc pěkné, že tohle říkáš démonovi,
který ti zachránil život."
Regan pokrčila rameny. „I já jsem zvláštní. Není to nic špatného."
„Jo, jasně. Ale Brada Pitta nebo Johnyho Deppa nikdy nebudeš nazývat
zvláštními."
„Ale Toma Cruise, aha?"
Levet zapřemýšlel a pak přikývl. „Ano, máš bod."
„Nechtěl jsi nás odvést do nějaké jeskyně, chrliči?" zeptal se ledový hlas. Bylo
to jediné varování, než se Jagr tiše vynořil ze stínu.
Chrlič vyjekl a přitiskl si ruku na srdce. „Svatá Matko na nebesích, málem jsem
z tebe měl infarkt."
Jagr přimhouřil oči. „Ta jeskyně."
„A já si myslel, že Styx je bručoun." Levet mrsknul ocasem a vydal se na cestu
po ulici. „Tudy."
Regan vykročila za ním. Poslední věcí, po které toužila, bylo, aby zůstala sama s
naštvaným upírem.
Dobrá, to nebyla úplně pravda.
Poslední věcí, po které toužila, bylo, aby poznal, jak se jí v jeho přítomnosti
zrychluje tep a tváře jí hloupě červenají.
Co to s ní bylo?
Oukej, možná takhle reagovala na to kousnutí. A ačkoli to nechtěla přiznat, i na
jeho polibek.
Jagr byl upír. Každý věděl, že pouţívají sex jako lákadlo pro své oběti. A
dokonce i ti nejmocnější démoni byli citliví. Šokující by bylo jedině to, kdyby
naopak nijak nereagovala. Tak proč se chovala jako poblázněná puberťačka
zamilovaná do svého učitele?
Bylo to směšné.
Regan vycítila, že se Jagr přibližuje. Potřásla hlavou, aby se probrala, a
narovnala ramena. Nastal čas, aby se chovala jako dospělá čistokrevná
vlkodlačice.
Ať už to znamenalo cokoli.
„Kdes byl?" zeptala se.
Ledabyle na ni pohlédl. „Zlikvidovat těla."
„Ach tak."
„Levet měl pravdu," pokračoval nenucené. „Byli to psi. Celkem tři, dva
zahynuli při Levetově explozi a jednomu se podařilo utéct."
Regan zpomalila. „Tak proč jsme se nevydali po jeho stopě? Možná, že ho
poslal právě Culligan."
„Tu stopu jsem sledoval. Zmizela o čtyři bloky dál."
„Stejně jako Culliganova."
„Ano." Ledově modré oči přejely po její tváři. „Byl ten skřet hodně v kontaktu
se psy, zatímco tě držel v zajetí?"
„Příležitostně." Regan se ušklíbla. „O nic víc, než s jinými podřadnými démony,
se kterými jsme se během cest setkali."
„Během jakých cest?"
„Culligan nikdy nezůstával na jednom místě víc než pár nocí. Pořád jsme
přejížděli sem a tam."
„A co Hannibal? Pobývali jste tu často?"
„Ne." Regan zakroutila hlavou. O Hannibalu slyšela, to ano. Byl vystavěný na
břehu Mississippi, byl to domov Marka Twaina a také kulisa, kde se odehrával
děj většiny jeho nejslavnějších děl. Poblíž Hannibalu také byla jakási jeskyně, kde
se ukrýval Jesse James. To všechno věděla díky sledování historických programů.
Bylo to kouzelné město, ale démonům nemělo co nabídnout. „O tomhle městě se
nikdy nezmínil."
Zatímco přecházeli po prázdném parkovišti poblíž řeky, Jagr o jejích slovech
přemýšlel. Ve tmě mohla Regan slyšet šumění vody, která se vířila kolem parníků
uvázaných v docích.
„Nemůžeme si být tak jisti, že útočil právě Culligan," konečně prohlásil Jagr.
Výborně. Noví záhadní nepřátelé na obzoru. To bylo přesně to, co potřebovala.
„A proč by mě nějací psi chtěli zabít?" zavrčela. Jagrova chladná reakce na
zjevné nebezpečí, které jí hrozilo, ji rozčilovala. Copak ji tak zoufale nechtěl
dostat do bezpečí? „Myslela jsem, že čistokrevné vlkodlaky uctívají."
Nad jejím drzým tónem Jagr jen pozvedl obočí. „Jestli to byl někdo z místní
smečky, mohl si myslet, že jsi tulačka. Vlkodlaci si své území hlídají stejně
ostražitě jako upíři."
„Ale jak vysvětlíš tu zmizelou stopu?"
„Může tu být určité spojení. Ale co víme, třeba psi Culligana zajali a rovnou
zabili a jeho smrt mohli skrýt stejným kouzlem, jako skryli svou stopu. Nemáme
dost faktů, abychom mohli dělat nějaké závěry."
Měl pravdu. Jedině blázen by ignoroval skutečnost, že kromě Culligana tu mohla
být spousta dalšího nebezpečí.
„Hergot."
Při jejím unaveném souhlasu Jagrův ledový výraz trochu povolil. Za pochodu jí
vrazil do náruče papírový pytel a vedl ji z parkoviště ke změti keříků, které
lemovaly řeku.
„Tu máš."
Regan se zamračila. „Co je to?"
„Jídlo." Pohledem sjel na její zápěstí. „Musíš si nahradit krev, kterou jsem ti
sebral."
Tělem jí projelo bílé teplo a málem zapomněla dýchat. Téměř pocítila, jak se
jeho tesáky zabodávají do jejího masa a citlivé sání, kterým si bral krev.
Sklonila hlavu, otevřela sáček a našla v něm dva ještě teplé toasty a krabici
pomerančového džusu.
Její žaludek potěšeně zabručel.
„Díky," zamumlala a byla ráda,že jí tvář skrývá záclona hustých vlasů, zatímco
se hladově ládovala toasty.
Jagr se vrátil ke svému oblíbenému mlčení. Byl dost chytrý na to, aby jí
nenabízel pomoc na úzké stezce vedoucí ke strmému srázu, který lemoval řeku.
Už takhle měla nervy napjaté k prasknutí. Kdyžţ se přihlédlo k okolnostem,
nedalo by moc práce znova ji rozčílit.
Mlčky šplhali nahoru, a když se dostali na vrchol srázu, Regan se zastavila,
odhodila prázdný pytel a tajně se opřela o umělohmotnou popelnici. Cesta byla
příkrá a brala jí všechnu energii.
Během zlomku vteřiny byl Jagr vedle ní, chytil jí kolem pasu a přitáhl si ji k
sobě.
„Proč jsi mi neřekla o pomoc?" zeptal se temným hlasem a jejím tělem projela
slast.
Ach... hergot.
Chtěla se opřít o jeho mužný hrudník. Zavřít oči a spolehnout se na jeho drsnou
sílu.
Ta potřeba byla tak intenzivní a nevítaná! Vědomí touhy pulsovalo jejím tělem
jako slabé elektrické výboje.
Opřela se rukama o jeho hrudník. „Jsem v pohodě."
Zamračil se na ni a nepouštěl. „Mohla bys omdlít..."
Znovu se ho pokusila odstrčit. „Řekla jsem, že jsem v pohodě. Tak užţ o tom
přestaň mluvit."
„O čem?" sevřel rty. „O mém pití tvé krve nebo o mé reakci?"
Zvedla nohu a vší silou ho kopla do kolena.
Ale nemohla mu ublížit. Dokonce i ve své plné síle by jí dalo hodně práce
ublížit pravěkému démonovi. Ale povedlo se jí načapat ho. Zneužila
nanosekundu jeho rozptýlení, napnula ruce a vymkla se z jeho sevření. Vyběhla
za chrličem, mizejícím v husté změti větví a keřů, které lemovaly sráz.
„Přísahám bohu, že jednoho dne...," zamumlala si pod vousy.
Nevěděla, co se vlastně chystá udělat.
Ale znělo to, jako že to bude něco zlého.