19. kapitola
REGAN SE DÍVALA, jak ten velký, strašidelný Styx zmizel za francouzskými
dveřmi, pak se otočila k Jagrovi a zamračila se.
Kolem byla cítit smrt a násilí, ale s ní to nic moc nedělalo. Po
událostech minulých dní to vlastně nebylo nijak překvapivé.
Byla sice ženou, ale také byla navyklá brutalitě démonů a jakékoli události
snášela bez nějakých emocionálních výkyvů.
Což ale neznamenalo, že by si nevšímala nebezpečí, které ji neustále
pronásledovalo.
Stačilo, aby se podívala do Jagrovy stažené tváře, aby si to všechno
připomněla.
„Cítíš něco?" zašeptala.
„Někdo nás pozoruje." Ani se na ni nepodíval, stejně jako za celý večer. Jen
se sehnul, vytáhl z boty dvě dýky a jednu jí podal. „Tu máš."
Regan si opatrně vzala nůž a při pohledu na dlouhou, smrtelně ostrou čepel se
jen otřásla.
„Stříbrná?"
„Ano. Raději se jí nedotýkej."
„Dobře vím, kam bych jí mohla zapíchnout."
Regan čekala ostrou odpověď, ale překvapilo ji, že se k ní Jagr pomalu otočil a
temně si ji přeměřil.
„Copak se budeme navěky hašteřit jako nepřátelé, maličká?"
Na tu nenápadnou, ale neúprosnou myšlenku se Regan upnula.
Prokrista, ten upír jí fakt lezl na nervy. Proč ji prostě nenechá zpanikařit a
vytočit ho svým těkavým, naprosto neracionálním chováním?
Přesně tohle by totiž udělal každý běžný démon.
Místo toho tam stál a díval se na ni s ledovým výrazem a ona věděla, co pro něj
odpověď na tu otázku znamená.
„Ne," zašeptala konečně. Nějak jí už to rozčilování nešlo. „Nechci být tvůj
nepřítel, Jagre. Myslím, že už mám nepřátel dost."
Jagr zvedl ruku a něžně jí pohladil po tváři. „ Regan..."
Neměla ponětí, jak by měla reagovat, ani neměla čas se nad tím dál zamyslet.
Jagr se rychle otočil k domu a tělo mu napjatě ztuhlo.
„Jagre, co je to?"
„Léčka," zachraptěl a rychlostí světla proběhl k francouzským dveřím. „Styxi!"
Regan ohromeně sledovala, jak Jagr zmizel v obchodě. Co to má k sakru být?
Vykročila dopředu s úmyslem následovat Jagra, když v tom se ozvalo cvaknutí,
po kterém následovala exploze, při které se jí otřásla půda pod nohami.
Regan pozorovala, jak obchod pohltily plameny a v tu chvíli jí připadalo, že se
zastavil svět. Pak ji náraz výbuchu odhodil zpátky a celý dům se otřásl. Jagr.
Pohltila jí panika, ale proti tlakové vlně nemohla nic dělat, připadala si jako
hadrový panák. Konečně narazila do starého dubu takovou silou,že málem
ztratila vědomí.
Svět se ztratil v černé díře a tělem jí projela ostrá bolest, ale ovládla se a zbytek
obsahu žaludku nevyhodila. Teď neměla čas na to, aby jí bylo špatně. Jagr byl v
tom domě. Musí se k němu dostat a proboha, jestli se nechal zabít, tak ona...
„Konečně jsi sama, ty jedna čubko."
Regan, v tu chvíli pohlcená strachem, nebyla absolutně připravená na vysokou,
tmavovlasou a tmavookou ženu, která vystoupila zpoza stromů a teď jí stála
přímo v cestě.
Regan se zastavila, zaskřípala zuby, ušklíbla se a pohledem přejela tu cizinku,
oblečenou do koženého živůtku a šortek, které ladily s botami na vysokém
podpatku. Ale nebyl to vzhled drsné motorkářky, co chytlo a upoutalo její
pozornost. Byly to pevné, perfektně tvarované svaly, které prozrazovaly, že ta
žena nebyla jen místní striptérka, která se po noční šichtě vydala domů.
A také to,že nevydávala žádný pach.
„Sadie," vydechla a zlostí se jí stáhly vnitřnosti.
Tahle žena stála za přilákáním Regan do Hannibalu, za Jagrovým uvězněním
Gaynorem a ted i za výbuchem, který mohl zabít oba upíry.
Jedinečná příležitost vyrvat jí z toho jejího úchvatného hrudníku srdce.
„Vidím, že mě má pověst předchází," ušklíbla se povýšeně žena. Zřejmě si
neuvědomovala,že už je mrtvá.
„Co? Ţádný prostořeký žertík? Dobře jsem tušila, že mě zklameš."
Regan začala psici pomalu obcházet. Během nečekaného letu ztratila dýku,
kterou jí dal Jagr. Musí se k ní dostat. Ačkoli jí její instinkty napovídaly, ať té
ženě okamžitě utrhne hlavu, nebyla hloupá.
Teď nebyl dobrý čas na to, aby se spoléhala na náhody. Ted ji Jagr moc
potřeboval.
„Nepotřebuju žádnou vtipnou hlášku k tomu, abych tě zabila," zavrčela a
doufala, že tu ženu rozptýlí.
„Zabít mě?"
„Ano."
„Bez toho svého upíra nic nedokážeš, ty zmrzačený pomatenče," vysmála se jí
Sadie. „Vlkodlačice, která se nemůže proměňovat."
Při zmínce o Jagrovi se Regan sevřelo srdce, ale nepřestávala kroužit kolem
psice.
„Možná jsem blázen, ale jsem čistokrevný blázen, což ty rozhodně říct
nemůžeš... psisko."
Sadie si sáhla za záda a uvolnila pevně stočený bič. Bič?
Kdo proboha ještě používá bič? Tedy kromě Indiana Jonese?
Psice zkušeně švihla zápěstím a poslala konec biče téměř na dotek Reganinu
obličeji.
Do prdele.
Regan uskočila a tiše zaklela. Bič jí nezabije, ale může jí svázat a držet v
nehybnosti.
Nemluvě o tom, že jí brání, aby se dostala k dýce.
Její jediná naděje byla v tom, odvést Sadie co nejdál od té zatracené věci, takže
se bude moci pokusit skočit po noži, pokud Sadie vyvede z koncentrace.
„Tak ty si myslíš, že jsi lepší než já?" Bič jí znovu proletěl kolem hlavy a
tentokrát navíc přejel po její tváři.
„Já si to nemyslím, já to vím."
Regan ignorovala krev, která jí stékala po tváři, a změnila směr, jako kdyby se
snažila dostat k blízké brance. „Nejsi nic víc, než nakažený člověk, který
vlkodlaky napodobuje, ale nikdy se jím nestane. Takový chudák."
Tmavé oči zaplály, Regan se dotkla citlivého místa. „Nic nevíš."
Regan znovu uhnula před svištícím bičem. „Vím o tvém psychopatickém plánu
zneužít mou sestru jako pokusné morče v nějaké směšné naději, že se staneš
něčím víc než jen podestýlkou světa démonů."
„Naším osudem je vládnout."
Regan udělala dva kroky směrem k brance, ale nedala na sobě znát, jak ji
potěšilo, že ji Sadie následovala.
„Protože nějaký idiot měl vizi?"
Prásk. Bič jí prosvištěl kolem břicha a zničil její nové tričko.
Děvka.
„Caine je prorok," zasyčela Sadie.
Regan se nenamáhala skrýt bolest způsobenou bičem, jen se úmyslně ohlédla
přes rameno směrem k otevřené brance, jako kdyby odhadovala vzdálenost.
„Je to pomatenec, kterého by měli obléknout do svěrací kazajky, a ty jsi ještě
větší blázen, když těm jeho nesmyslům věříš. Myslím, že v tom starém rčení je
kus pravdy — každou minutu se narodí jeden trouba."
Ženiny rty se zkroutily tvrdým úsměvem. To byla fakt škoda. Kdyby nebylo
toho zlého výrazu, byla by opravdu krásná.
A k tomu ten dráždivý obleček.
„A čemu věříš ty, vlkodlačice?" zeptala se Sadie.
„Když někdo začne blábolit o vizích, moje první myšlenka směřuje k
sedativům, a ne k oslavám."
„No vidíš, v tomhle dnešní mládež nemá pravdu."
„Nejsou příčetní?"
„Jsou moc cyničtí." Rukou si přejela po těle a do dlaně vzala jedno prso.
„Podívej se na mě, bývala jsem čubka, kterou pravidelně znásilňoval vlastní otec,
prodával mé tělo za heroin, který mi pak sám dával, aby mi to soukromé peklo
nějak ulehčil. Pak přišel Caine, všechno změnil a ze mě bude brzy královna."
„Královna psů?" zeptala se Regan a snažila se nevšímat žáru, který vydával
hořící obchod. Podařilo se jí udělat dalších pár kroků. Hergot, musí se dostat k té
dýce a tu mrchu zabít. Jestli je Jagr ještě naživu... ne, on je naživu. Nemohla
připustit, že by to mohlo být jinak. A musí se k němu dostat. „To je teda terno."
„Je to rozhodně lepší, než plýtvat s časem naříkáním, žes měla špatný den."
„Špatný den? Nenech se vysmát! Culligan mě mučil posledních třicet let."
„Jo ták. No tak jsi měla pár modřin a škrábanců." Vzduchem zasvištěl bič a
projel jí po tváři, ačkoli se mu pokusila uhnout. „Musela jsi roztáhnout nohy před
každým nechutným chlápkem, který se nedokázal vzrušit, dokud ti nedal pár na
holou? Spala jsi ve strouze a modlila se, aby ti někdo usekl hlavu a ty ses už
nemusela vzbudit?"
Regan zaskřípala zuby. Rány se jí hojily rychle, ale pořád ztrácela dost krve.
„To je špatný, ale mě ta tvoje historka už nebaví," podráždila ji a odlákala ještě
dál od ležící dýky. „To s tím takhle každého otravuješ? Už se nedivím, že se
kamarádíš jen s odpadlickými psy, kteří se mylně považují za lepší bytosti."
„Rozhodně lepší než zakrslý chrlič a chodící mrtvola." Černé oči se zaleskly
nenávistí. „Řekni mi, jaké je to objímat studenou mumii?"
Regan zasyčela, její vlkodlačice toužila zabíjet.
„Jdi do prdele!"
„Ach, dotkla jsem se citlivého místa?" Sadie bezděčně ustoupila ještě dál od
dýky a použila bič, aby Regan znovu švihla přes břicho. „Víš, nemůžeš z jeho
nevyhnutelné smrti nikoho vinit. Tedy... druhé smrti. Jestli teď půjdeš hezky se
mnou, nebude důvod, aby ten úchvatný upír umíral."
Do prdele. Regan si přitiskla ruku na krvácející ránu. Ještě pár kroků.
„Mám trochu námitky proti tomu, stát se laboratorní krysou pro bandu psů.
Nezlob se."
„Raději bych tě zabila, ale bohužel budu muset počkat, dokud nebude Caine
spokojený s tím, co všechno dostane od tvé sestry."
Regan nepřestávala kroužit, ale při zmínce o její sestře temně přimhouřila oči.
Možná bude moci zabít dvě mouchy jednou ranou.
Nebo dva bezcenné psy.
„Proč mě chce?"
Sadie se ušklíbla a pobaveně přejela pohledem Reganino zraněné, zkrvavené
tělo.
„Ty jsi, milá bláznivko, záloha za svou sestru, kdyby se jí náhodou chtělo
umřít."
„Pěkné."
„Revoluce jsou vždycky trochu špinavé." Švihla bičem, ale když se mu Regan
dokázala vyhnout, zamračila se. „Tedy aspoň pro ty, co prohrají."
„Ach, tak to máš pravdu." Regan koutkem oka zahlédla blyštivou čepel dýky,
která se leskla v měsíčním světle. Nadešel čas použít zbraň.
„Jak brzy zjistí tvůj milovaný Caine, Salvátor je mu na stopě."
Sadie zavrčela a oči se jí zaleskly děsivým ohněm, jak se její zvíře dralo na
povrch.
„Není to snad nějaký ubohý trik, jak mě rozptýlit?"
I přes silnou bolest se Regan dokázala kysele usmát. „Opravdu bys
potřebovala zapracovat na kouzlu své osobnosti, Sadie. Nezdá se, že bys k sobě
přitahovala ten druh loajálních parťáků, kteří jsou potřeba k dokonání úspěšné
revoluce." Reganin úsměv se ještě rozšířil.
„Z Duncana už se vyklubal zrádce."
Sadie se zastavila.
„Lhářko."
Regan se začala pomalu otáčet směrem k dýce. Už nemohla dál plýtvat časem.
„Snad tě to nepřekvapilo?" zeptala se a pokusila se odhadnout zbývající
vzdálenost. „Nevím, cos mu udělala, ale ten pes tě vášnivě nenávidí. Nemohl se
dočkat, až si sjedná schůzku se Salvátorem a prozradí mu všechno okolo Caina a
jeho tajných laboratoří."
„Jako kdyby snad Caine všechno prozradil pouhému sluhovi, jako je Duncan,"
opovrženě pronesla Sadie a její rysy ztvrdly. „Caina nikdy nenajdou."
„Ach ano, najdou." Regan zavrčela, neboť jí bič proletěl okolo ramene. Až
bude po všem, strčí tu zatracenou věc Sadie pěkně hluboko do prdele. Ale v tuhle
chvíli se mohla jen mračit a snášet rány. „A pokud jsi tak chytrá, jak o sobě
prohlašuješ, pak se ozveš Salvátorovi a pokusíš se s ním vyjednávat sama. Pokud
ho dokáţeš zavést k mé sestře, možná bude raději jednat s tebou než s
Duncanem."
„Žádné vyjednávání nebude," zasyčela Sadie a otřásla se potřebou proměnit se
ve zvíře. „Pokud do toho Salvátor nějak zasáhne, zemře."
„Doufám, že se často nesázíš, Sadie, protože bys teď vsadila na špatného koně."
„Dost," zaječela psice. „Jdeme. Hned."
„To si nemyslím."
Regan byla připravená, že Sadie bude chtít mrsknout bičem a omotat jej kolem
ní, takže uskočila, přitiskla se k zemi a vyhnula se ráně. Po čtyřech se doplazila
k dýce a konečně ji popadla.
Tělem jí projel krátký záchvěv vítězství. Byla to jen otázka času. Sadie už je
fakticky mrtvá.
Prsty pevně sevřela rukojeť a uţ si představovala, jak vráží stříbrnou pečeť
hluboko do hrudníku té děvky, když temné zavrčení protnulo vzduch.
Sakra.
Regan se rychle skulila na bok a jen tak tak se vyhnula chňapající čelisti
proměněné psice.
Sadie se zřejmě rozhodla, že když Regan nedostane živou, tak aspoň mrtvou.
Nebo jí jen přemohly její vlastní instinkty.
Ať už to bylo jakkoli, Regan dobře věděla, že je ve vážném nebezpečí.
Přetočila se na záda a poprvé pohlédla na proměněnou Sadie. Byla to krásná
psice. Samozřejmě. Velká a štíhlá, s temně mahagonovou srstí, se stříbrným
nádechem u čenichu. Její oči v temnotě plály karmínovým světlem a Regan
cítila brnění, jak se i její vlkodlačí podoba snažila prosadit.
Krátce dokonce pocítila cosi jako závist, ale hned se vzpamatovala a soustředila
se na mnohem důležitější věci.
Jako například na to, aby zůstala naživu.
Sadie znovu temně zavrčela a připravila se ke skoku. Regan rychle došlo, že
kdyby na ní Sadie skočila, bylo by to fatální, a ohnala se dýkou.
Byla moc daleko na to, aby způsobila nějakou vážnější ránu. Ale i obyčejný
škrábanec stříbrným ostřím stačil, aby Sadie popálil a ona instinktivně uskočila
zpět.
Regan využila příleţitosti a vyskočila na nohy. Pohled měla stále upřený na
psici, která přecházela ze strany na stranu a snažila se dostat se k Regan zezadu.
Regan pomalu ustupovala, dýku měla připravenou. Sadie měla ve zvířecí
formě nezpochybnitelnou výhodu. Nejen díky velikosti, ale i ohromné a drsné
síle.
Díkybohu se zdálo, že ve stavu absolutního vzteku postrádá jakékoli rozumné
uvažování.
Sadie pokračovala v kroužení, chňapala mohutnými tesáky a občas předstírala
útok. Regan všechny pokusy ignorovala, věděla, že se jí snaží vyprovokovat k
tomu, aby unáhleně zareagovala a přestala se krýt.
Za jejími zády oheň stále pohlcoval obchod, kouř a horko naplnilo okolní
vzduch, ale Regan si z čela otřela kapky potu, zůstávala v pozoru a chystala se na
útok. Sadie jí moc práce nedá. Byla psice, ne vlkodlačice. Brzy jí zradí její vlastní
emoce.
Sadie se znovu pokusila zaútočit, ale Regan necouvla. Sadie stáhla uši a temně
zavyla.
Regan přenesla váhu na špičky a ještě pevněji sevřela dýku. V příští vteřině.
Ve... vteřině...
Zavytí se proměnilo v zavrčení a Sadie vyrazila vpřed. V okamžiku, kdy
vyskočila, rozevřela tlamu a chňapla po Reganině krku. Regan útok čekala,
uhnula dozadu, vyhnula se cvakajícím zubům a zabodla dýku hluboko do psího
hrudníku.
Ostří projelo dovnitř až překvapivě lehce, ale váha Sadiina velkého těla Regan
sebrala rovnováhu. Dopadla přímo na záda, ignorovala zuby, které měla
zakousnuté do ramene a znovu bodla. Ve vzduchu už byl cítit zápach spáleného
masa. Nebude trvat dlouho a stříbro Sadie oslabí.
Měla pravdu.
Minulo jen pár chvil, když se psí tělo zachvělo a Sadie se proměnila zpátky do
lidské podoby. Těch několik okamžiků vypadalo jako věčnost, během které ta
děvka v zubech drţela a nepustila Reganino rameno.
Jakmile se ale začala proměňovat do lidské podoby, Regan se přinutila nevšímat
si bolesti a překulila se nahoru, takže ted klečela nad svou sokyní. Pořád pevně
držela dýku, kterou úmyslně bodla pár centimetrů nad srdce té mrchy, a snažila
se popadnout dech.
„Řekni mi, kde najdu svou sestru," zachraptěla.
Bledé rysy zkřivila nenávist. „Jdi do prdele, ty svině."
Regan nezaváhala, vytáhla dýku a znovu jí zabodla. Tentokrát přímo do srdce.
Ta žena raději zemřela, než aby podvedla Caina, a Regan užţ nechtěla dál ztrácet
čas.
„Tohle je za Jagra," zamumlala, když ostří projelo psím srdcem.
Nechtěla čekat a dívat se, až Sadie zemře.
Stříbro vykoná své, i kdyby se té psici podařilo dýku vytáhnout. Regan teď
mnohem víc zajímalo, kde najde Jagra.
Z několika ran jí kapala krev, ale dostala se až k zadní terase, když v tom za
sebou uslyšela mrazivý smích.
Proti své vůli se zastavila, otočila se a pozorovala Sadie, jak se plazí k svému
roztrhanému oblečení a z hromady kůže vytahuje pistoli.
Regan se v tu chvíli jen hloupě zamyslela, jak ta žena dokázala zbraň skrýt. Ten
šílený obleček byl tak přiléhavý,že by se mezi něj a její kůži nevešel ani list
papíru.
Pak už bylo jedno, kde vlastně měla Sadie zbraň ukrytou.
Krutě se usmála a začala mačkat kohoutek. Znovu a znovu.
„A tohle je za mě."
Regan byla rychlá, ale přesto nedokázala uhnout před kulkami, které jí proletěly
kůží, poškodily ţebra a projely plícemi.
Síla projektilů poslala Regan na kolena, tělem jí projela nesnesitelná bolest.
„Do prdele," zašeptala, když jí z těla začal vyprchávat ţivot.
Kulky byly potaţené stříbrem."
