Sága Stmívání a jiné upírské knihy

AČKOLI BYL JAGR PEVNÉ ODHODLANÝ držet svého vnitřního démona v
klidu, míjející hodiny si začaly vybírat daň. Procházel se po malé cele a
cítil, jak ho síly nemilosrdně opouštějí. Dokonce mu připadalo, ţe se
místnost kaţdým okamţikem zmenšuje.
Myslí mu probíhaly vzpomínky na nekonečné roky mučení. Bylo to tak
nepříjemné, ţe nakonec skončil schoulený v koutě místnosti.
Nakonec mu zdravý rozum nemohla zachránit ani myšlenka na krásnou
Regan.
V zoufalství se uloţil k hlubokému, jakoby mrtvolnému spánku, kterého
mohou dosáhnout jen upíři.
V komatózním stavu byl zranitelnější, ale zachovával si víc sil, a co bylo
důleţitější, potlačil temný vztek, který jej málem pohltil.
Přestal vnímat míjející hodiny. Tedy do chvíle, kdy konejšivou černotou pronikl
zvuk blíţících se kroků.
Pomalu se probral k vědomí, ale zachovával nehybnou polohu. Na první pohled
vypadal jako mrtvola. Ţádný tlukot srdce, ţádný puls, dokonce ani dech. Tahle
schopnost upírům slouţila uţ celá staletí.
Kdo by se bál mrtvého muţe?
Ozvalo se zaškrábání na dveře, jako kdyby si osoba na druhé straně nebyla
vědomá zámku. Konečně se ozvalo vzdálené cvaknutí a dveře se otevřely.
Kroky mířily k Jagrovu zdánlivě neţijícímu tělu. Zareagovaly jen jeho tesáky.
Jeho první myšlenka byla, ţe necítí ničí pach. Coţ bylo bez pomoci čarodějnice
nemoţné. Jeho druhá myšlenka pak byla, ţe se návštěvník za sebou nenamáhal
zavřít a zamknout dveře.
Svoboda.
S velkým úsilím zkrotil svou brutální nadějnou touhu.
Pokud nepřemůţe nepřítele, který se k němu pomalu přibliţuje, ţádný únik se
konat nebude.
Pořád necítil ţádný pach. Oči nechával zavřené a po sluchu jen odměřoval zvuk
kroků.
Blíţ, blíţ, blíţ...
Vzduch se zachvěl, kdyţ u něj vetřelec poklekl. Zřejmě měl za to, ţe je mrtvý
nebo přinejmenším neschopný.
To byla chyba, kterou dělali všichni blázni.
Jagr se přichystal k útoku a dovolil ţízni po krvi, kterou předtím tak zoufale
potlačoval, aby se volně rozlila po celém jeho těle. Byl oslabený těmi
zatracenými kouzly a aby se mohl dostat do plné kondice, potřeboval vztek.
„Jagre."
Jemný hlas pronikl tichem, ale Jagr ho nevnímal. Jeho jediná myšlenka byla
zabít vetřelce, dostat se ke dveřím a utéct pryč.
Pohybem příliš rychlým k zachycení i těmi nejlepšími démony vyhodil ruce
vzhůru a chytil svého protivníka kolem krku.
Ozvalo se bublavé zasténání a kdyţ otevřel oči, zíral do bledé, krásné tváře,
která se nad ním skláněla.
V podvědomí mu cosi zablikalo. Nějaký divný alarm, který si ţádal pozornost,
ale ţízeň po krvi zabarvila jeho pohled do ruda, zahalila jemné rysy a přehlušila
úzkost usazenou v jeho srdci.
Zabít.
Musí zabít, aby se dostal na svobodu.
Temně zavrčel, vyskočil na nohy a pořád drţel svou oběť kolem krku. Byl
překvapivě štíhlý. A dal se přelomit jako větvička.
„Jagre," zachraptěl hlas. „To jsem já, Regan."
Regan.
Ţízeň po krvi zeslábla.
To jméno...
Drsným trhnutím si k sobě přitáhl kroutícího se zajatce a zabořil hlavu do obliny
mezi krkem a ramenem. Nic. Ţádný pach. Ţádné vysvětlení, proč stopnul svůj
vraţdící útok.
„Jagre... prosím," ţadonil hlas a malá ruka něţně a důvěrně pohladila jeho tvář.
Jagr potřásl hlavou a stvoření pustil ve snaze utřídit si myšlenky.
Jeho instinkt touţil po krvi, ale nějaká mocnější síla odmítala poddat se ničivé
touze.
Tu ţenu znáš, našeptával mu hlas někde vzadu v jeho zatemněné mysli. Byla...
Jeho.
Jeho, aby ji ochránil.
Jagr znovu potlačil touhu zaútočit a sám sebe objal. Do prdele. Asi se opravdu
zbláznil.
„Jagre?" Ţena se s obtíţemi postavila na nohy. Buď měla tolik kuráţe nebo byla
moc tvrdohlavá na to, aby zůstala na zemi. „Jsi zraněný?"
„Zůstaň tady," varovně na ni zavrčel.
„Co se děje?"
„Já...," znovu potřásl hlavou. „Proč tě necítím?"
Zelené oči se doširoka rozevřely a ona pak rychle sáhla do kapsy svých příliš
upjatých dţínsů a vytáhla malý amulet. Jagr sledoval kaţdý její pohyb a ona si
olízla rty. Jagr měl vyceněné tesáky a oči mu hladově plály. Nepotřeboval cítit
její strach, aby jej vnímal.
Pomalu a opatrně, aby nenadělal hluk, odhodila amulet směrem ke dveřím.
Celu najednou naplnila sladká vůně půlnočního jasmínu, která odvála poslední
zbytky jeho ţízni po krvi.
Jagr do sebe nasál silné aroma a hluboko v nitru pocítil silné vzrušení.
„Ta vůně...," vydechl. „Znám ji."
„Ano." Zamračila se a přikročila k němu blíţ, jako kdyby se ho chtěla dotknout.
Jagr rychle ustoupil, věděl, ţe má ke stabilitě daleko. Ale věděl, ţe kdyby té
ţeně náhodou ublíţil, něco by se v něm zlomilo.
„Nedělej to."
Jako kdyby ta ţena ve vzduchu vycítila nebezpečné vibrace, stála jako
zkamenělá, s utrápeným výrazem.
„Jsem tady, abych ti pomohla," řekla tiše. „Ale nemáme moc času. Podařilo se
mi proklouznout kolem psů na stráţi, ale bez amuletu si brzy všimnou mého
pachu a přijdou se podívat, co se tady děje."
.
Jagr zavrčel, tesáky ho bolely. Psi. Ano. Ty bastardy vţdycky nenáviděl.
„Kde jsou?"
Zamračila se. „Coţe?"
Jagr netrpělivě cvakl tesáky. „To je jedno. Najdu je sám."
Otočil se na patě a namířil si to k otevřeným dveřím. Vztek cloumal celým jeho
tělem a ţízeň po krvi ho svírala jako svěrací kazajka. Potřeboval zabíjet. A jestli
nechce, aby to byla ta ţena před ním, musí si najít jinou oběť.
Psi budou stačit.
Ţena na něj zavolala, ale on její prosbu, aby zůstal, ignoroval. Byl upírem na
lovu a jakékoli stvoření, které bylo dost hloupé, aby mu zkříţilo cestu, se mohlo
rozloučit se ţivotem.
Čtyřmi dlouhými kroky se dostal předsíní k úzkým kamenným schodům. Ty
vzal po dvou. Na konci schodů mu cestu zablokovaly těţké dřevěné dveře, ale
jedno mávnutí ruky stačilo.
Vzduchem se rozletěly třísky a Jagr prošel znetvořeným dveřním rámem.
Ozvalo se zakňučení psa stojícího na stráţi, kterého zasáhla malá, ale bolestivá
rána. Zakňučení přešlo do agonického vytí, kdyţ ho Jagr popadl za vlasy a mrštil
s ním do místnosti, která byla pravděpodobně kuchyní.
Jagr pozoroval, jak štíhlý muţ bolestivě narazil do stěny, nechal za sebou
krvavou stopu a svalil se na podlahu. Stále ţil, ale neţ Jagr stačil zachytit jeho
tlukot srdce, zvenku se ozvaly kroky.
Jagr se sehnul a vytáhl stříbrné dýky upevněné v botách. Jedna jeho část si
pohrávala s myšlenkou roztrhnout těm psům krky holýma rukama, ale ţízeň po
krvi nebyla totéţ jako hloupost.
Dokud nevěděl, kolik se tu potuluje psů, nechtěl nic riskovat.
Ozvalo se temné zavrčeni a Jagr poslouchal našlapování čtyřech tlapek, kdyţ
se pes proměnil do zvířecí podoby. Jagr se doširoka rozkročil, v jedné ruce pevně
svíral dýku a nakrčené rty odhalovaly jeho smrtící tesáky.
Nadešel čas představení.
Rozrazily se francouzské dveře vedoucí na terasu a vešel první proměněný pes.
Na obyčejného psa byl poměrně velký, měl výšku dobře stavěného poníka a pod
temně hnědou, hustou srstí se mu rýsovaly pevné svaly. Ale nebezpečí
představovaly dlouhé, jako břitva ostré tesáky, které snadno mohly prokousnout i
kost. Dokonce i upír mohl zemřít, kdyţ mu někdo odtrhl hlavu.
Ozvalo se další zavrčení a pes si to namířil přímo k Jagrovi. To zvíře bez
mozku neuvaţovalo a nemohlo si uvědomit, ţe se vrhá do sebevraţedné mise.
Coţ Jagrovi naprosto vyhovovalo.
Jagr se připravil na útok a kdyţ pes narazil do jeho těla, sotva se pohnul.
Snadno se vyhnul cvakajícím tesákům mířícím k jeho krku a zapíchl dvě dýky do
psova hrudníku.
Psovy blyštivé oči se rozšířily a z hrdla se ozval chraplavý zvuk. To byl jediný
zvuk, pak uţ Jagr z jeho těla jen vytáhl dýky a ustoupil. Pes se proměnil zpátky
do lidské podoby. Jak padal na zem, bylo to uţ mrtvé lidské tělo.
Jagr neměl čas pochválit si svou zručnost, neboť zničenými francouzskými
dveřmi se sem hrnuli další dva psi a opět si to oba mířili přímo k němu.
Se smrtelnou přesností k nim Jagr vrhl jednu z dýk. V rotaci prosvištěla
vzduchem a stříbrné ostří se zablýsklo odrazy měsíčního světla. Útočící pes, který
se zrovna proměňoval do zvířecí podoby, neměl sebemenší šanci vyhnout se
stříbru, které se mu zabořilo hluboko do hrudníku.
Kdyţ se svalil na podlahu, druhý útočník vztekle zařval. Ale kupodivu měl
dost rozumu, aby se stačil vyhnout Jagrovu druhému přímému útoku.
Pomalu začal Jagra obcházet a bránil se instinktivní potřebě proměnit se do
zvířecí podoby. Oči mu plály a kůţe se třásla, jak se jeho zvíře dralo na povrch.
Jagr na něj vrhnul vyzývavý úsměv. „Budeme tančit nebo bojovat, pse?"
Pes cvakl zuby, sáhl si pod košili a vyndal velkou pistoli.
„Pospícháš naproti smrti, upíre?"
„Aţ po večeři."
Jagr se pomalu a doširoka usmál a uvolnil svou ledovou sílu. Místnost
explodovala chladným výbuchem, vyhodila pánve z polic a vysypala okna.
Tlaková vlna psa odhodila do vzduchu, připíchla ho ke stěně a on zaječel.
Jagr ignoroval kulky, které jeho nepřítel zoufale střílel jeho směrem a plíţil se
k němu blíţ. Svými silami by snadno mohl psa zabít. Stačila by vlastně dýka,
kterou pořád drţel v ruce.
Ale jeho ţízeň po krvi chtěla víc.
V nárazu zoufalého hladu popadl Jagr psa za hlavu a naklonil mu ji na stranu.
Ozval se hlas volající jeho jméno a dráţdivá vůně půlnočního jasmínu, ale on uţ
zašel příliš daleko, neţ aby se nechal vyrušit.
Tesáky ho bolely touhou po měkkém mase a teplé krvi. Nic jiného by ho teď
neuspokojilo.
Muţ se krátce snaţil bránit, vystřílenou zbraň odhodil na zem a pěstmi bušil do
Jagrova hrudníku. Jagr jeho rány vůbec necítil. Sytá, uklidňující chuť krve, která
naplnila jeho ústa a opojné teplo odválo přetrvávající účinky kouzel.
Vysát psa nakonec trvalo pár minut, ačkoli jeho odpor ustal po několika
hlubokých locích.
Konečně Jagr odhodil mrtvé tělo a zavrčel novou silou, která mu naplnila tělo.
Ačkoli nebyl pes plnohodnotný démon, jeho krev byla mnohem mocnější neţ
lidská a dodala mu dostatek energie, která uklidnila jeho temný vztek.
Jagr se úlevně otřásl a nechal šílenství, aby ustoupilo. Z jeho mysli pomalu
ustupovala rudá mlha, myšlenky se mu tříbily a napjaté svaly uklidnily.
Kdyţ mlha zmizela úplně, rozhlédl se po kuchyni a zamračil se.
Co to má být?
Několik bolestivých minut mu trvalo uvědomování, kde je a co se stalo.
Jeho poslední vzpomínka byla, ţe je zavřený v malé, stísněné cele. Ten skřet —
Gaynor, ano, tak se jmenoval — jej protáhl portálem. A pak se všechno
rozmazalo.
Netrpělivě přecházel sem a tam, klel a marně se pokoušel rozbít dveře. Tohle si
pamatoval moc dobře. Pak se stáhl do sebe, aby se vyhnul hrozící panice, ţe
ano?
Tak jak se z cely dostal?
„Jagre?"
Reganin měkký hlas, společně s dráţdivou vůní půlnočního jasmínu, se ozval
jen jako zašeptání, ale obojí do něj narazilo silou plně naloţeného náklaďáku.
Ach... do prdele.
Zbytek mlhy odvanula vzpomínka na jeho únik z vězení. Mysl mu proťala
bolestivě jako meč.
Ten vetřelec, který vstoupil do cely. Naklonil se nad ním. A pak...
Jagr se rychle otočil a spěšně začal studovat štíhlou postavu, která se opírala o
dveře vedoucí do sklepa. Dokonce i v tom stínu mohl rozeznat tmavé modřiny,
které hyzdily její štíhlý krk.
Modřiny, které jí způsobil on.
Regan nebyla zbabělec. Ale ani neměla ten hrdinský komplex, který by ji nutil
pobíhat kolem a dokazovat svou odvahu, ale kdyţ bylo nutné, dokázala čelit
bolesti i nebezpečí. Takţe to nebyl strach, co ji drţelo ve sklepě, zatímco Jagr
vyběhl z cely a namířil si to nahoru, aby si to vyřídil s těmi psy.Tedy
přinejmenším to nebyl strach o sebe.Na malou chvíli se Jagr ocitl v milosrdenství
svých pobouřených emocí. Na tom nebylo nic překvapivého. Během let, kdy jej
mučili, určitě získal pěknou klaustrofobii a být zavřený v malé cele ho asi trochu
podráţdilo.A zatímco ona odmítla uvěřit, ţe by jí doopravdy ublíţil, byť třeba ve
své největší ţízni po krvi, věděla, ţe během boje se můţe udát cokoli. Tohle
nebyla jen obyčejná pěstní potyčka.Kdyby náhodou přišla k nějakému zranění, ten
hlupák by si to nadosmrti vyčítal.Takţe ignorovala zoufalou touhu vyběhnout po
schodech a ujistit se, ţe se Jagr ve svém slepém vzteku nenechal zabít stráţci,
kterým ona jen před malou chvílí unikla.
Zůstala u paty schodů, svírala dýku a nesnášela ten pocit i bezmoci.
Díky bohu se spáleniny po Duncanových stříbrných řetězech uţ zahojily. V
onu chvíli ji strašně rozčílilo, ţe Levetovi trvá tak dlouho přesvědčit Salvátora,
aby se setkal s tím hloupým psem. Mohla sympatizovat s váhavostí vlkodlačího
krále uzavřít dohodu s protřelým zrádcem, ale jí zajímalo jen to, aby se dostala
na svobodu a mohla se vydat za Jagrem.
A samozřejmě, další minuty ztratila hádkou s Levetem. Chrlič byl
rozhodnutý, ţe se s ním musí vrátit do Hannibalu, ale ačkoli Regan vítala
jakoukoli pomoc, nemohla z hlavy vypudit myšlenky na svou sestru.
Pokud jí Duncan po pravdě prozradí, kde se můţe skrývat, pak toho bastarda
nemůţe ani na minutu pustit z očí. Nesmí zmizet, dokud z něj Salvátor tu
informaci nedostane.
Regan potřásla hlavou a rozhlídla se po stísněném sklepě.
Vzdáleně cítila zaklínadla, která se celou vznášela a Jagrův přetrvávající pach,
ale spíš se soustředila na rány, které se ozývaly seshora. Jediný náznak, ţe je
Jagr v nebezpečí, a ona vyběhne po schodech a ty psy vlastníma rukama
pozabíjí.
Konečně zvuky ustaly, brutální souboj skončil. Regan se ostře nadechla a
vyšla po schodech nahoru.
To, co objevila v rozbité kuchyni, ji nijak moc nepřekvapilo. Vysypaná okna,
jedna stěna naprasklá, hrnce a pánve válející se po zemi, tři zranění nebo mrtví
psi na podlaze a čtvrtého právě rychle vysával rozzuřený upír.
Přesto si nemohla pomoci a Jagrovu sílu musela obdivovat.
Nebylo se čemu divit, ţe byl Culligan vţdycky tak nervózní, kdyţ měl
vyjednávat se šéfem místního upířího klanu.
Regan s bezpečným odstupem pozorovala moment, kdy Jagrův šílený vztek
pomalu začal ustupovat. Kousavým chladem naplňujícím místnost pronikl závan
teplého vzduchu a pohladil válečníkovy unavené svaly.
Samozřejmě, nebyla tak hloupá, aby k němu hned běţela a vrhla se mu kolem
krku, po čemţ tolik touţila.
Místo toho na něj něţně zavolala, a opatrně, aby jej nezmátla, se k němu
vydala.
Na malou chvíli si myslela, ţe ji vůbec nezaregistroval. Pořád měl opatrný
výraz a jeho pohled jakoby šel skrz ni.
Kdyţ se v jeho krásných očích objevilo rozpoznání, spadl jí kámen ze srdce.
Byl zpátky. A všechno zlé bylo pryč.
Vydala se k němu, ale kdyţ jeho oči spočinuly na jejím krku a poznání se
změnilo v temnou lítost, rychle se zastavila.
Prokrista.
Odolala nutkání zvednout ruku a skrýt ty všeříkající modřiny. Místo toho
zůstala klidně stát, zatímco on se k ní váhavými, nejistými kroky přiloudal.
„Regan," vydechl a nezastavil se, dokud ji jeho chladná síla neobalila jako
uklidňující zábal.
Regan si olízla rty. Nemohla snést výraz studu, který se zračil v Jagrových
rysech. Od jejich prvního setkání se nemilosrdně pokoušela drţet si ho od těla.
Dokonce i přesto, ţe ji zradila vlastní touha.
V tuhle chvíli věděla, ţe kdyby se opravdu chtěla zbavit jeho samotného i toho
rozčilujícího narušování svého ţivota, stačilo, aby jen mlčela a nechala ho, aby
se nechal pohltit vlastní vinou. Měl ji vyrytou v kaţdé vrásce své tváře.
Ale i kdyţ jí ta myšlenka hlavou přece jen prolétla, zatlačila ji do černé jámy,
kam patřila. Tohle neudělá.
A je jí úplně jedno, co to udělá s jejími patetickými emocemi.
„Jsi v pořádku?" zeptala se a pořád odolala touze obejmout ho kolem krku a
nabídnout mu útěchu, kterou tak zřetelně potřeboval. Nebyl připravený. Ještě ne.
Dal jí za pravdu a zakroutil hlavou.
„Ne, to teda fakt nejsem," zachraptěl a nespouštěl oči z jejího krku. „Ublíţil
jsem ti."
„Jsem v pořádku." Čekala hádku, ale kdyţ jeho oči odmítly opustit těch několik
blednoucích modřin, natáhla se, vzala jeho tvář do dlaní a zvedla mu hlavu.
„Jagre, podívej se na mě." Neochotně se jí podíval do očí. „Jsem v pořádku.
Chápeš to?"
„Málem jsem tě zabil."
„Cha," prohlásila dopáleně a přimhouřila oči. Tohle nebyla chvilka pro citlivé
rozjímání. Ne se zraněným válečníkem zaměřeným na sebemrskačství. „Moţná
nejsem přerostlý spratek, za kterého by mě někdo mohl povaţovat, ale ubránit se
dokáţu. Kdybych si doopravdy myslela, ţe jsem v nebezpečí, zastavila bych tě."
Jagr zatnul čelist. Nepříjemný, tvrdohlavý upír.
„Ne, Regan, nezastavila. Pokud bych nezaváhal..."
„Ale tys zaváhal," přerušila ho a zmáčkla mu tváře, jako kdyby z nich chtěla
vymačkat trochu zdravého rozumu. „Ţádná škoda, ţádná chyba."
„A co bude příště, aţ mě zase pohltí šílenství?" zachraptěl.
„Příště? Stává se to často?"
„Na začátku se mi to stávalo."
No... dobrá. Divila by se, kdyby po tom, co si proţil s Kesi a její veselou
bandou, neměl občas divokou náladu.
„A teď?"
Pohledem se podíval do země. „Je to jedno."
Regan si odfrkla. Nechtěl jí odpovědět, protoţe by musel uznat, ţe má pravdu.
„Jak je to dlouho, co jsi naposledy...?" přistihla se, ţe to nechce nazývat
šílenstvím. Moţná byl trochu bouřlivý, ale taky to byl ten nejrozumnější démon,
kterého znala. „Co jsi nad sebou ztratil kontrolu?"
„Vlastně je to jedno."
„Jak je to dlouho?" zavrčela, zatímco on dál mlčel. „Jagre?"
„Několik století," neochotně přiznal.
Tak jo. Věděla to.
„Fajn. Tak já se začnu strachovat o několik století později."
Pustil její krk a výraz mu potemněl. Bez pochyb to bylo kvůli tomu, ţe
přemýšlel, jak jí mohl ublíţit.
„Tohle nemůţeme nechat jen tak. Jsem nebezpečný."
„Jen kvůli tomu, ţe tě věznili." Hergot, přála si, aby nebyl tak velký a ona s ním
mohla zatřepat. Ale nebyla by to ona, aby se nezapletla s největším a
nejnebezpečnějším démonem, který kdy chodil po světě. „Prokrista, kaţdý by se
tak trochu zbláznil. Nebyla to tvoje chyba."
„Tohle není o tom, co je nebo není chyba. Je to o důsledcích."
„A jaké jsou ty katastrofální důsledky?" zeptala se. „Několik modřin, které se,
jak vidím, uţ skoro zahojily?"
Jeho oči se zaleskly ledovou modří. Regan se smutně usmála. Jeho vztek a
dokonce i síla byly vţdycky doplněné ledovou energií spíš neţ teplem. Začínala
pochybovat o způsobech, jakými se ovládal.
Horko si šetřil pro chvíle vášně.
Coţ jí přesně vyhovovalo.
„Proč to nebereš váţně?" zamračil se. „Sakra, Regan, měla by ses mě bát."
„Neříkej mi, co mám dělat, šéfe." Dala ruku níţ a zapíchla se mu prstem do
hrudníku. „Jsem naprosto svéprávná ohledně rozhodování, jestli se mám bát
nebo ne."
„Pak jsi blázen."
Její nálada, vţdycky jen kousek od výbuchu, ted skutečně explodovala.
Fajn. Chtěl být za chytráka? Tak podle toho s ním bude zacházet.
„Ach, opravdu?" Regan věděla, ţe tohle je jedna z mála příleţitostí, jak ho
zmást. Přitiskla se na jeho pevné tělo a úmyslně se o něj svými měkkými
oblinami začala třít. Jagra její chování dočasně vyvedlo z míry. Pak mu svou
nohu propletla za jeho nohou a pevně se přitiskla k jeho hrudníku. Upír
překvapeně zavrčel a nedokázal zabránit nevyhnutelnému pádu. Přistál na
zádech, ale Regan se mu nemilosrdně usadila na břiše, vytáhla dýku upevněnou
k opasku na dţínech a špičkou namířila na hrudník. „Dobrá, jsem blázen,"
zavrčela.
Pozici na vrchu si udrţela přesně půl vteřiny. Jagr zavrčel, zkroutil se na stranu a
otočil jejich místa, takţe teď byla k zemi jeho mohutným tělem přišpendlená
Regan.
„Myslím, ţe jsem to pochopil," zachraptěl.
„Ani zdaleka ne, šéfe. Kdybych chtěla, opravdu bych ti vyřízla srdce."
Jeho výraz byl perfektním příkladem naštvaného chlápka, který se dostal ke
konci provazu.
Ukázal dokonce i tesáky.
„Jdi k čertu, Regan."
„Ne, ty jdi k čertu, Jagre," zasyčela a odmítla se vzdát. Jagr se izoloval celá
staletí, odstrkoval kaţdého, kdo by se k němu mohl dostat moc blízko. Ale
tentokrát se mu to nepovede. „Chápu, ţe nejsi ţádný malý skautík. Ani
svatoušek. A já potřebuju válečníka. Potřebuju...," polkla nepříjemný knedlík,
který se jí usadil v krku a přinutila se říct pravdu, „tebe."
Jagr ztuhl a v očích se mu odrazila prostá, bolestivá osamělost, která ji hluboce
zasáhla. Pak rychle mrkl a všechno bylo pryč.
„Maličká, přísahal jsem, ţe tě ochráním." Brada se mu třásla, jako kdyby se
snaţil ovládnout své emoce. „Dokonce i před sebou."
Regan přimhouřila oči. „A já přísahala sama sobě, ţe se nikdy nevydám na
milost ţádnému muţi."
Jagr se otřásl, jako kdyby se ho ta slova dotkla a dotčeně se na ni podíval.
„Nejsi mi vydána na milost."
„Ne?" Regan se vyškrábala na nohy s mnohem menší elegancí, neţ jak to uměl
Jagr, a dala si ruce v bok.
„Chceš za mě rozhodovat. Chceš mi říkat, co je pro mě nejlepší. Chceš..."
„Chci tě ochránit, krucinál."
„To si moţná myslíš, ale mě to přijde dost otravné."
Jagr si rukama přejel tvář, jako kdyby byl naprosto vyčerpaný.
„Boţe, já se z tebe zblázním."
Regan se kysele usmála. Boj nevyhrála, ale ani neprohrála.
Ještě ne.
„Vítej v mém světě," zamumlala.
Jagr si dal ruce do kapes, potřásl hlavou a pohledem přejel zničenou kuchyň.
„Tohle není správné místo na naši diskuzi."
„No, alespoň jsme se na něčem shodli," ušklíbla se. „Musíme se odsud dostat.
Někdo se určitě přijde podívat, co dělají stráţci."
„Můţeš se vrátit do Tanova hnízda. Já..."
„Vrátíš se se mnou," přerušila ho.
Jagr přimhouřil oči a místnost se zaplnila ledovým vzduchem. „Nejdřív musím
splatit nějaké dluhy."
Regan podobnou odpověď čekala a jen se sladce usmála. „Opravdu chceš, abych
sama běţela otevřenou krajinou, Jagre? Kdo ví, co si vezmu do své hloupé
hlavy?"
Na malou chvíli se pral se svou zběsilou touhou po pomstě. Skřet ho mučil tím
nejhorším způsobem a za to si řádně zaplatí.
Nakonec zaťal pěsti, kdyţ si uvědomil, ţe jí nemůţe věřit, ţe se sama
dobrovolně vrátí do Tanova hnízda. Typický muţ.
„Nehraješ férově, vlčice," zamumlal.
Regan pozvedla obočí. „A co tím chceš říct, upíre?"
Jagr rezignovaně rozhodil rukama. „Tak pojďme."
Regan vykročila ke dveřím a pak se zarazila. „Počkej tady, něco jsem tady
zapomněla." Otočila se a namířila si to ke dveřím do sklepa.
„Regan."
Ignorovala jeho varovné zavrčení, seběhla schody a zvedla amulet, který
předtím pohodila poblíţ dveří od cely. Ta zatracená věc jí od chvíle, kdy se
dostala do Hannibalu, způsobovala jen bolehlav. Zdálo se jedině fér, ţe jí musí
ještě vyuţít.
Strčila amulet do kapsy a vyběhla po schodech za Jagrem, který přešlapoval u
francouzských dveří pamatujících lepší časy.
„Jsem připravená."
Upír se na ní skrz rozbité okno unaveně podíval. „Víš, maličká, na to, ţe pořád
nadáváš na připoutanost, mi přijde, ţe sis mě k sobě sama připoutala aţ moc,"
obvinil ji drsným, hlubokým hlasem.
Regan odmítla cítit vinu za to, ţe s Jagrem manipuluje, a následovala ho přes
velkou terasu a okolo ztichlé čajovny. Tahle chvíle nebyla vhodná, aby se vydal
honit psy. Teď byl ve stavu, kdy jeho touha po pomstě byla silnější neţ pud
sebezáchovy.
Kromě toho, nechtěla dovolit, aby jeho bolest z toho, ţe jí ublíţil, vyhnisala do
nějaké šílené, velké rány, kterou si s sebou bude nosit jako všechny svoje ostatní
jizvy.
Samozřejmě, to se snadněji řeklo, neţ udělalo.
Jagr si to zamířil přímo k Tanovu doupěti a nasadil takovou rychlost, o které
věděl, ţe jí Regan sotva bude stačit. V měsíčním světle byl jeho výraz nečitelný.
Sevřela rty a tvrdohlavě s ním drţela tempo. Jen ať si trucuje. Jakmile se
dostanou k doupěti...
No dobrá, moţná si ještě nebyla úplně jistá tím, co udělá, ale určitě se mu do té
jeho palice bude snaţit dostat trochu rozumných myšlenek.
A moţná roztrhne košili na tom širokém hrudníku a začne jej olizovat od shora
aţ dolů...
Regan si uţívala fantazie, běţela temnými poli a soustředila se, aby
nezpomalovala a udrţela Jagrovo drsné tempo.
Bohuţel byla tak ztracená ve svých erotických fantaziích, ţe byla nepřipravená,
kdyţ Jagr najednou zprudka zastavil před polorozpadlou budovou, která značila
Tanovo sídlo.
„Do prdele."
Obličejem narazila do jeho zad jako do tvrdé zdi. Pak se podívala na svého
otravného společníka a protřela si naraţený nos.
„Co je?"
Jagr zvrátil hlavu a jeho výraz ztvrdl. „Styx."
„Ach." Kristepane! Na svou zoufalou konverzaci s králem upírů uţ úplně
zapomněla. „Zavolala jsem mu a poprosila ho, aby přijel."
Jagr k ní rychle sklopil hlavu a šokované se zamračil. „Tys mu volala?"
„Měla jsem strach."
Stejně rychle, jako se na jeho tváři objevil šok, ho ted vystřídal výraz
odevzdanosti.
„Samozřejmě." Rty se mu zkroutily do smutného úsměvu. „Dobrá volba. Nejsou
mocnější válečníci, neţ je Anasso. V jeho rukách budeš v bezpečí."
Otevřela pusu, kdyţ jí došlo, co si myslí. Ţe zavolala Styxe jako náhradního
upíra, který nahradí zajatého Jagra.
Neţ si stačila uvědomit, co dělá, uhodila ho pěstí do břicha. Zbytečné úsilí. Ten
zatracený muţ ani nemrkl.
„Nevolala jsem mu, aby se o mě postaral," protřepávala si naraţenou rukou.
Sakra, málem si zlomila prsty. „Hergot, udělala jsem všechno, abych se právě
tomuhle vyhnula."
„Tak proč jsi mu volala?"
„Protoţe jsem potřebovala něco dělat...," musela se odmlčet a polknout knedlík,
který se jí usadil v krku. „Něco, abych tě našla."
Modré oči po jejím přiznání na okamţik ztmavly, ale neţ stačil promluvit, ze
stínu od budovy vystoupila velká postava.
„Jagre. Švagrová."
Regan se chtělo znechuceně zaječet. Otočila se a vrhla na nevítaného
návštěvníka netrpělivý pohled.
A zamrzla šokem. Do prčic.
Tohle byl ale velký upír, ještě větší neţ Jagr. Měl rysy pravěkého Aztéka, černé
havraní vlasy svázané do copu, který mu visel aţ k pasu a zlatavé oči se dívaly
přímo na ni, jako kdyby ji jimi chtěl propíchnout.
Ale kromě oslňující krásy a způsobu, jakým mu k nohám přiléhaly koţené
kalhoty a k tělu hedvábná košile, tu bylo ještě něco navíc, co ji přinutilo
instinktivně couvnout k Jagrovi.
Jeho síla byla hustá. Ve vzduchu přímo sálala jeho přítomnost. Na kůţi cítila
praskající krystalky ledu.
Prokrista, její sestra má nejspíš nervy z oceli, ţe se spojila s tak nebezpečným
démonem.
Jagr po jejím boku se lehce uklonil. „Můj pane."
Ten znervózňující zlatý pohled přejel po Jagrově nehybné postavě a kdyţ
zachytil jeho křehký výraz, trochu přimhouřil oči.
„Jsem rád, ţe tě vidím nezraněného, bratře," zaburácel Anasso a v jeho hlase
byla cítit otázka.
„Nebudeš rád, aţ zjistíš, ţe jsem pochybil ve svém úkolu," odvětil Jagr a znovu
se uklonil. „Odpusť mi."
Neţ Regan stačila odhadnout, co má v úmyslu, Jagr si to namířil ke schodům na
terase. Na pevných ramenou bylo znát napětí.
„Jagre, počkej." Kdyţ její ţádost nevyslyšel a zmizel za dveřmi, dupla si. „Do
prdele! Je fakt..."
„Komplikovaný," doplnil ji Styx. „Ano, to vím."
Regan zapomněla na fakt, ţe stojí naproti moţná nejnebezpečnějšímu démonovi
světa, navíc svému švagrovi, zatnula pěsti a namířila si to za Jagrem.
Chce se před ní schovat?
Tak to teda ne.
„No, tak já ho za chvilku odkomplikuji," zamumlala. „Omluv mne."
„Regan."
Temný hlas byl příjemný, ale zněl v něm dost naléhavý příkaz, takţe se
okamţitě zastavila a ohlédla se přes rameno.
„Co je?"
Jeho krásná tvář byla v měsíčním světle potemnělá. „Rád bych se s tebou sešel a
probral tvou budoucnost," pravil naléhavě.
Budoucnost? Do prdele. Nechtěla se zabývat očekáváními, která měla její sestra.
Ani jakoukoli budoucností, která zahrnovala rodinu, o které vůbec netušila, ţe ji
má.
Tedy rozhodně ne ve chvíli, kdy potřebovala srovnat zatvrzelého, tvrdohlavého
a otravného upíra.
„Já..." Na poslední chvíli se podívala do klidných zlatých očí a nevyslovila
odmítnutí. On neustoupí. Z jeho výrazu to bylo tak jasné, jako kdyby to měl na
čele vytetované. Regan si vzdychla. Dobrá. To bylo přesně to, co potřebovala.
Do seznamu přibyl další nemilosrdný upír. „Jo, tak fajn. Ale aţ později."
Namířila si to ke dveřím.
„O moc později."
Sadie byla mnohem víc, neţ jen naštvaná.
Nic neobvyklého.
Být naštvaná byl poslední dobou neustálý stav její mysli.
Ne. Ne v poslední době.
Dokázala přesně určit čas, kdy se do těch sraček dostala.
Byla to chvíle, kdy se ve městě objevila ta Regan, podělaná vlkodlačí princezna.
K čertu s tou děvkou.
Všechno to byla její chyba.
Byla to ona, která na psy přivolala upíří hněv. Byla to ona, která přilákala
Salvátora do míst, kde neměl co dělat. Mohla dokonce i za to, ţe se tu objevil
ten hnusný chrlič, který byl nepříjemný jak tříska v prdeli.
A přesto Sadie věděla, ţe to bude ona sama, kdo si to všechno odskáče.
Caine nebyl pes, který akceptoval selhání.
Krucinál, poslední osoba, která ho zklamala, byla vycpaná a připevněná ke
stojanu, jako příšerné varování pro ostatní, aby viděli, co se jim můţe stát, kdyţ
zklamou samozvaného velitele všech psů.
Coţ bez pochyby vysvětlovalo, ţe Duncan i ta čarodějnice vzali roha.
No dobrá, hajzlové.
Sadie neutíkala. Sadie se ani neschovávala.
Uţ ne.
Caine jí přikázal, aby zajala Regan jakýmkoli způsobem, a to bylo přesně to, co
ona udělá.
Rozvinula bič a mrskla s ním přes Gaynorova záda, aţ se mu z nich odloupl
kousek kůţe.
Kdyţ se vrátili do čajovny, po dalším zbytečném pátrání po té čistokrevné, našli
stráţce mrtvé a po upíru ani stopa. Sadie neztrácela čas a všechen vztek si vybila
na skřetovi.
Nedokázala jasně myslet, mysl jí ţhnula rozčilením a touha po týrání jí
zatemnila mozek.
Kromě toho, nemohla riskovat, ţe se promění do zvířecí podoby. Ne ted, kdyţ jí
byla drahá kaţdá vteřina.
„Hloupý bastarde," zavrčela, sevřela bič a pozorovala, jak po skřetových
rozervaných zádech stékají prameny krve. „Přísahal jsi, ţe se ten upír z vězení
nedostane."
„On se z něj nedostal."
„Ach tak." Další švih biče. „Schoval sis ho na záchodě?"
Skřet zaječel. „Ne."
„Tak ve špajzu?"
„Ne." Gaynor se přitiskl ke zdi. Vypadal teď skoro stejně jako Culligan, kdyţ tu
ted naříkal a bědoval pod údery biče. „Ale nedostal se z toho vězení sám. Tu
vlkodlačici cítím po celém sklepě."
Fakt, ţe měl Gaynor pravdu, její vztek nijak neutišil. Zatímco Sadie hledala
vlkodlačici, aby jí přesvědčila, ať se sama mírumilovně vzdá, Regan je všechny
převezla.
Ted si Sadie nemohla vybrat svou odměnu a navíc přišla o body.
Regan za to zaplatí.
Krví.
„A jak tohle místo našla?"
„Nevím."
„Lháři, pokoušíš mou trpělivost." Sadie potřebovala svému mučení dodat osobní
nádech a tak přikročila blíţ a kopla skřeta do hlavy. Hlava mu škubla stranou a
ozvalo se lupnutí. „Kdyţ jsi s ní mluvil, musel jsi jí něco prozradit. Koneckonců,
nikdo by vlastně nemohl předpokládat, ţe démon s polovinou mozku bude tak
hloupý, aby měl svůj tajný pelech přímo pod čajovnou, kam chodí mraky lidí."
„Prosím..." Skřet se natáhl na zem a pokusil se odplazit. „Nic jsem jí neřekl,
přísahám."
Sadie vykročila za ním a nakopla ho do boku. „Takţe hloupá vlčice, která sotva
odrostla plenkám, přechytračila několik set let starého skřeta?"
Gaynor se schoulil do klubíčka a vykulil na ni oči.
„Taky převezla čtyři tvé stráţce."
Sadie ztuhla, najednou ji napadla nepříjemná myšlenka.
„Ano, to se jí povedlo," řekla pomalu. „A její pach není venku cítit. Proč?"
Nastala dlouhá pauza, ve které se Gaynor pokoušel nadechnout do svých
zraněných plic.
„Moţná se taky spolčila s nějakou čarodějnicí," konečně z něj vypadlo.
„Nebo má můj amulet," zavrčela Sadie a oči jí ve tmě plály, jak přemýšlela o
dalších moţnostech. „Samozřejmě, všechno, co potřebovala, bylo jen dostat do
těch svých chamtivých pracek jeden z amuletů."
Gaynor chytil další kopanec do hlavy a zasténal. „Proč mě trestáš? Já jí ten
amulet nedal."
„Proč tě trestám?" Sehnula se, chytla skřeta za vlasy a podívala se mu do rozbité
tváře. „Protoţe prostě můţu, ty jeden ubohý červe."