Sága Stmívání a jiné upírské knihy

JAGR KOUZLA NESNÁŠEL.
Jako upír byl zvyklý být na vrcholku potravinového řetězce.
Byl noční příšerou, přízrakem, který děsil všechna ostatní stvoření.
Ale přes všechny své schopnosti nebyl schopný udělat nic, když jej Gaynor
protáhl portálem a najednou ho obklopovala nepříjemně vlezlá mlha, která
jakoby ho kousala do kůže se škodolibou radostí. Vzpomínal si, že se mu
podařilo strhnout skřetovy špinavé ruce z Regan, takže portálem neprošla,
zatímco jeho to vcuclo silou, která ho málem rozdrtila.
Na malou chvíli byl dezorientovaný, neuvědomoval si, že to kouzlo
nepředstavuje jediné nebezpečí. Až když uslyšel bouchnutí těžkých, kovových
dveří a otočil se, zjistil, že je zamčený v cele, která byla uzpůsobená věznění
démonů.
Jakýchkoli démonů.
Včetně upírů.
Vztekle si z čela setřel pár kapek krve, pomalu se otočil a nechal své smysly, aby
prozkoumaly okolí.
Jeho prvním zjištěním bylo, že je hluboko pod zemí. To alespoň znamenalo, ţe
tu nebude žádný nepříjemný východ slunce. Dále zjistil, že betonové zdi jsou
silné několik desítek centimetrů a že tohle místo je obklopené několika kouzly.
A také, že silné ocelové dveře byly speciálně vyrobené, aby braly sílu démonům,
kteří byli natolik hloupí, že se nechali uvěznit.
Hlavou mu projel krutý strach.
Uběhlo už několik staletí od chvíle, kdy byl vězněn, ale vzpomínky byly pořád
živé.
Ostře, bolestivě živé.
Zatnul čelisti a zaťal ruce v pěst. Hrozilo, že jej pohltí šílenství. Stejné šílenství,
které vedlo ke krvavému masakru jeho předchozích věznitelů.
Na jeden nebezpečný moment zavrávoral na hraně, jeho letité trápení jej málem
pohltilo. Pak mu najednou hlavou proběhla myšlenka na Regan a panika
ustoupila.
Upnul se k myšlence na krásnou vlkodlačici a probral se z temnoty.
Proboha, nemůže nad sebou ztratit kontrolu, když jej Regan potřebuje. V tuhle
chvíli se musel soustředit jen na to, jak se odsud dostane a bude ji moci ochránit.
Myšlenky se mu zklidnily a on začal pořádně přemýšlet, i když byl pořád
pekelně naštvaný.
Stal se vězněm bezcenného skřeta.
To nikdy nepřežije. Znechuceně zasyčel a uhodil pěstí do dveří, aby zjistil, že
jsou vyrobené z kombinace stříbra a oceli a po doteku mu ruka začala doutnat.
„Gaynore, pusť mě ven," zavrčel, neboť na druhé straně dveří vycítil skřeta.
„Jdi do háje, upíre," ozval se z druhé strany tlumený hlas. „Proč ses do toho
montoval?"
„Právě sis podepsal rozsudek smrti, skřete."
„Do prdele." Jagr vnímal skřetovu nervozitu. „Vůbec jsem s tím nechtěl mít nic
společného. Přeju si, aby ta hloupá psice bývala nevkročila do mého obchodu."
„Tvá lítost je teprve na začátku," zavrčel Jagr. Vycítil, jak jej opouštějí síly, a
jeho frustrace se začínala prohlubovat. Hergot. Regan zůstala někde venku.
Musí se odsud dostat. „Pusť mě ven a já popřemýšlím o tom, že tě nechám
naživu."
Gaynor se hořce zasmál. „Myslíš si,že jsem hloupý? Možná jsem zaostalý skřet
ze zapadákova, ale o Jagrovi jsem slyšel, o tom šíleném vizigótském vládci,
který pozabíjel celý klan upírů. Jakmile tě pustím ven, budu mrtvý, než stačím
jednou mrknout."
Skřet nebyl úplně mimo. Kteroukoli jinou noc by měl Jagr pěnu u pusy a vůbec
by se nerozmýšlel nad tím, roztrhat toho skřeta na tisíc kousků.
Ale dnes večer ho zajímala jen Regan.
„Pusť mě odsud ven a já přísahám..."
„Na to zapomeň, upíre. Já ty dveře neotevřu."
„A co teda uděláš? Zabiješ mě?" zeptal se Jagr.
„Abych měl v patách četu šílených upírů, kteří mi půjdou po krku? Ne, díky."
Jagr musel o krok poodstoupit ode dveří, neboť jej stříbro začínalo pálit i přes
oblečení.
„Nemyslíš si, že mě můj klan už hledá?" zachraptěl.
Dokonce i přes tlusté dveře Jagr slyšel skřetův rychlý tlukot srdce. Jeho strach
byl přímo hmatatelný.
„Skrz portál mě nevystopují."
„To je celkem jedno, tenhle svět není dost velký na to, aby ses měl kde
schovat," úmyslně ho podráţdil Jagr.
„Do prdele." Znovu se ozvaly rychlé kroky. „Nic z tohohle není moje chyba."
Jagr vztekle zasyčel. „Ohrozil jsi čistokrevnou vlkodlačici a zajal upíra, a
budeš tvrdit, že to není tvoje chyba?"
„Všechno co jsem udělal je, že jsem pozval Culligana do Hannibalu,"
zaskučel. „Nechtěl jsem po té zatracené vlkodlačici, aby mě sledovala. A pro
tvou informaci, neměl jsem v úmyslu Regan zajmout, bez ohledu na to, jakou
odměnu mi Sadie slibovala."
„Ty bezpáteřní lháři." Jagra zabolely z touhy zakousnout se do skřetova krku
tesáky. „Úmyslně jsi nás přivedl k místu, kde jsi mohl proklouznout portálem."
„Ale až po tom, co jste mě vysledovali k čajovně," zoufale namítl. „Vy jste
přišli za mnou — já problémy nehledal."
„Ale dokázal jsi z toho těžit."
„Nech mě bejt, upíre," zamumlal Gaynor. „Jsem jenom skřet. Cos čekal, když
jsi mi tu vlkodlačici sám přivedl do náruče? Psi nabízejí zatraceně příjemnou
částku, aby se k ní mohli dostat."
Psi. Pořád jen ti psi.
Jednoho dne svět těch smradlavých psisek zbaví. Nadobro.
A bude to brzy.
„A místo bohatství jsi přišel k rozsudku smrti."
Gaynorův puls se dostal k bodu, kdy si Jagr myslel, ţe mu musí puknout srdce.
Pak se najednou vydal na pochod směrem pryč od Jagrovy cely.
„Ne, odsud nevyjdu jako poražený," přísahal, když odcházel. „Sadie mě do
toho namočila a taky mě z toho dostane."
Když Jagr osiřel, zvrátil hlavu a vztekle zařval.

Sadie stála uprostřed prázdné jeskyně a vztekle nakopla mladého psa, který se
žalostně choulil na podlaze.
Celé hodiny strávila přikrčená ve tmě a čekala na nějaké znamení,že se Regan
s upírem chystají z jeskyně. Nebo alespoň na to, že se připravují na přicházející
úsvit.
Nakonec ji to čekání znudilo.
Trpělivost byla pro slabochy, ne pro psy, kteří byli předurčeni pro tento svět.
Vystoupala po strmém svahu a zamávala na psa, který ji doprovázel, aby hlídal.
Neměla připravený žádný plán. Věděla jen to, ţe je unavená skrýváním se a
plánováním, ze kterého nebyly žádné výsledky.
Ačkoli z jeskyně vycházel pach upíra i vlkodlačice, Sadie nepotřebovala ani
dojít ke vchodu, aby věděla, že je jeskyně prázdná. A když zjistila, že nejenže jí
její oběť prchla, ale také že se ona sama nechala napálit několika kousky
oblečení, rozzuřila se do běla.
Jedním rychlým pohybem srazila svého společníka k zemi. Za tuhle nejnovější
katastrofu někdo zaplatí.
„Ty bezcenný idiote. Jak jsi mohl dopustit, že ta vlkodlačice utekla?" Každé
její slovo doprovázel kopanec. Naprosto ignorovala fakt, že na tom měla svůj
rovnocenný podíl. Prostě uplatnila zákon padajícího hovna. Když mohla někoho
obvinit, nikdy žádnou svou chybu nepřipustila. „Říkala jsem ti, abys z té jeskyně
nespouštěl oči."
„Dával jsem pozor, přísahám." Pes zakňučel, neboť právě dostal kopanec do
tváře. „Ten upír musel použít své stíny a oba je do nich skryl."
Sadie zatnula pěsti. Neměla ráda, když jí někdo připomínal, že někteří
démoni měli mnohem víc schopností, než obyčejní psi.
„Tvoje chabé výmluvy nepotřebuju. Prve jsme měli štěstí, když jsme narazili
na její stopu a ta nás zavedla přímo do jejich pelechu. Jak je asi najdeme teď?"
Pes se pokusil zahrabat do hlíny, jako kdyby ho to mohlo ochránit před
brutálními kopanci.
„Myslel jsem, že ji chceš nalákat do chaty se skřetem."
Sadie zavrčela. Proboha, byl ten pes sebevrah? Víc jí už vyprovokovat
nemohl.
„A co si myslíš, že budu dělat s jejím oblíbeným upírem, až jí budu do té
chaty lákat?" zavrčela a kůţe jí svrběla touhou proměnit se ve zvíře. „Mám ho
slušně poprosit, aby mě nezabíjel? Možná bych k tomu mohla přizvat i
Salvátora?"
Psovi opožděně došlo, že se Sadie nedokáže ovládnout. Teď se pokusil přejít
na škemrání o milost.
„Promiňte mi, paní, prosím."
„Odpuštění nemám v povaze, hloupý bastarde." Sadie se napřáhla k dalšímu
kopu, když jí vyrušilo zvonění telefonu. „To zvonění tě zachránilo, červe. Nebo
to byla vibrace?" Sadie přenesla svou pozornost od schouleného psa, vytáhla
telefon a když si na displeji přečetla, kdo jí volá, překvapeně pozvedla obočí.
Zmáčkla přijímací tlačítko a přitiskla si telefon k uchu. „Gaynore, řekni mi, že
máš pro mě dobré zprávy."
Ale on dobré zprávy neměl.
Její už teď rozpálená nálada hrozila výbuchem, když poslouchala jeho ukoktané
a nesrozumitelné přiznání, že omylem polapil Jagra.
„Bože, mám kolem sebe samé kretény," zavrčela a pokusila si srovnat v hlavě
zmatek posledních dní. „Kde jsi?" Gaynor jí váhavě prozradil místo, ale bylo
jasné, že po setkání zrovna netouží. Což znamenalo, že úplně hloupý rozhodně
nebyl. „Měl bys doufat, že to využiji ve svůj prospěch, skřete. V opačném
případě si dám tvé srdce k snídani," varovala ho, než hovor skončila a strčila si
telefon zpátky do kapsy. Natáhla se, chytla schouleného psa za vlasy a vytáhla
ho do kleku. „Mám pro tebe nový úkol."
Pes si nervózně olízl rty. „Jak mohu sloužit?"
„Regan už není s upírem. Chci, abys vzal ostatní psy a našel ji."
„Ale..."
Sadie do něho vrazila a sledovala, jak narazil zády na stěnu a pak se složil k
podlaze.
„A ne, že to zvoráš."
„Ano, paní," vysoukal ze sebe.
*
Reganina konverzace se Styxem byla maximálně věcná. Neprozradila víc než to,
že skřet zajal Jagra a Styx jí na oplátku slíbil,že nejpozději do čtyřiadvaceti
hodin bude u Taneho.
Krátké a sladké.
Ale Regan nebyla tak naivní, aby věřila, že tohle je jen obyčejný rozhovor.
Nebo že nebude mít další, dalekosáhlé následky.
Teď udělala, co mohla, a pak se vrátila do místností, které jí Tane nabídl, a
během několika dalších hodin je bez přestávky procházela.
Z jednoho konce pokojů do druhého a zpátky ušla snad tisíc mil. Pak srovnala
věci v kuchyňce, složila si své nové oblečení a uložila je do tašek. Nakonec si
lehla do postele a doufala, že zachytí Jagrovu vůni. Ale mezitím, než se vrátila,
tady někdo byl a postel převlékl do čistého povlečení.
Ne,že by výměna povlečení mohla smazat vzpomínky na Jagrovy něžné
doteky nebo jeho ledově žhavé polibky.
Na světě neexistovala síla, která by se tomu mohla vyrovnat.
Nevšímala si zvonění a pískání a alarmující výkřiky, které se jí zněly hluboko v
duši, zabořila se hlouběji do matrace a představila si, že je tu Jagr s ní, a na tváři
má výraz drsného blaha, jako když se nad ní skláněl a pronikal do ní, aby ji
přivedl na vrchol.
Jakmile bude v bezpečí, vrátí se ke svému marnému boji a bude předstírat, že
od něj a od jeho nechtěné pozornosti může bez zaváhání a hrozby lítosti kdykoli
odejít.
Teď se musí upnout na nejisté doufání, že jej někdo zachrání.
Čas plynul a Regan vycítila, že se blíží úsvit. Ačkoli se slunce nebála tak jako
upíři, měla vlkodlačí krev. Od přírody ji přitahovala noc.
Natáhla se na postel a v žaludku se jí usadil chuchvalec strachu.
Prokrista, jestli se Jagr brzy nevrátí, zastihne ho sluneční světlo.
Pořád předpokládala,že ho někdo nedrží na místě, kam by na něj mohlo svítit
sluneční světlo...
Ne.
Čekání bylo dost. Možná neměla stejné schopnosti jako pravěký upír, ale aspoň
mohla fungovat i během dne.
Přeběhla ošklivý obývací pokoj, vyhnula se vířivce a byla na krok ode dveří,
když se v nich objevil Tane.
„Tak co?" zeptala se. Odpověd znala dřív, než stačil otevřít ústa.
„Nic jsem nenašel."
„Ach bože!"
Jeho zlaté rysy ztuhly. „Jakmile zapadne slunce, znovu se ho vydám hledat."
„Zavolala jsem Styxe," nepřítomně zamumlala. Myšlenkami byla u Jagra a u
toho, že musí udělat... prostě něco. Cokoli.
„Dnes večer dorazí s celou kavalérií."
Tane se nečekaně dotkl její tváře a ten dotyk byl téměř něžný.
„Jagra najdeme, Regan," řekl s jistotou v hlase.
Krví jí projel pocit marnosti. „Jo, ale bude to dřív, než ho někdo nabodne na kůl
nebo vystaví slunci?"
Upír pokrčil rameny. „Psi jdou hlavně po tobě. Budou ho udržovat při životě,
pokud si myslí, že tě k němu přilákají jako do pasti."
Regan se k téhle naději upnula, ale nepomohlo to zmírnit zoufalou touhu Jagra
najít a zachránit.
„Ale i kdyby to byla pravda, určitě je někde zamčený. Možná ho dokonce
mučí." Podívala se mu do očí, chtěla si být jistá, že jí rozumí.
„Tane, on si tím nesmí projít znova. Mohlo by ho to zlomit."
Tanovy odhalené tesáky daly najevo pochopení i zuřivost nad tím,že by jeho
bratrovi mohl někdo ublížit.
„Ale i kdybychom ho teď našli, nemůžeme ho zachránit. Slunce už vyšlo."
Tane dal svým tónem dost najevo, co si mysli o východu slunce. Nebylo to
dobré. Prsty jí znovu přejel po tváři a ustoupil o krok zpět. „Vím, že tě to trápí,
ale do soumraku máme svázané ruce."
Regan netrpělivě mávla rukou, její vlkodlačice byla u konce s trpělivostí.
„Já prostě nemůžu jen tak čekat."
Tane přimhouřil tmavé, lehce zešikmené oči.
„Je ti jasné, že pokud se ti něco stane, Jagr mi usekne hlavu?"
„Chceš mi zabránit v tom, abych odešla?"
Tane zkroutil rty, nedalo se pochybovat o tom, že vycítil hrozbu hádky. „Ne,
krásná vlkodlačice. Myslím, že Jagr není jediný, kdo má plné zuby vězení." V
jeho hlase znělo varování. „Ale nenech se zabít. Závisí na tom můj život."
„Udělám, co budu moct," slíbila Regan suše.
Tane ustoupil zpátky do chodby a významně se na ni podíval.
„Pokud si budeš chtít vzít auto, vlčice, vezmi si jedno z těch terénních. V něm
budeš mít větší šanci na přeţití."
Regan jeho poznámku na její řidičské umění ignorovala. Přece jen mu
nabourala náklaďák. Místo toho se vrátila do loţnice.
Přešla přímo ke vzdálenějšímu koutu a klekla před Jagrovým koženým vakem.
Na chvíli zaváhala.
Po třiceti letech, kdy neměla sebemenší náznak soukromí, absolutně nesnášela
lézt ostatním do věcí. Obzvlášť Jagrových, když on sám zažil podobně
nekonečné ponížení.
Přesto nebude tak hloupá a nevydá se ho hledat beze zbraně. Na rozdíl od
ostatních čistokrevných, ona se nemůže spolehnout na to že se bude moci
proměnit do zvířecí formy. Potřebuje něco ostrého. A velkého.
Ostře se nadechla a přinutila se otevřít vak. Její prsty nahmataly hladkou kůži,
místo tvrdé a studené oceli, kterou čekala. Se smutným úsměvem vytáhla těžkou
knihu napsanou v jazyce, kterému nerozuměla.
Zahloubané pohladila prsty přebal z prastaré kůže. Už poznala spoustu různých
démonů a válečníků, během cest s Culliganem dokonce i několik mocných vůdců,
ale žádný z nich nenabízel takovou fascinující směsici kontrastů.
Ledově rezervovaný a přesto tak strašně zranitelný. Silný, a přesto něžný.
Drsná, nemilosrdná síla s duší školáka.
Regan zakroutila hlavou, položila knihu na zem a vrátila se k vaku. Tentokrát
se nemýlila a nahmatala několik různých dýk, které byly uložené až na dně.
Opatrně vybrala jednu bez stříbra (s jejím současným štěstím by se s ní nejspíš
pořezala), dostatečně velkou, aby v protivníkovi udělala pěknou díru. Pevně ji
sevřela a vykročila směrem ven.
Napůl čekala, že ji něco zastaví, ale upíři na stráži ji jen tiše sledovali a nikdo
nevyskočil, aby ji zablokoval cestu.
Díky bohu. Nemyslela si, že ta dýka, ať už byla jakkoli obrovská, by jí nějak
proti nim pomohla.
Regan se rozeběhla přes otevřená pole. Smysly měla v pozoru ve snaze zachytit
alespoň malou Jagrovu stopu.
Pokud měl ten skřet trochu rozumu, určitě svého zajatce uklidil někam na
druhou polovinu zeměkoule. Ale Culligan ji naučil, že nestálí démoni nejdřív
jednali a pak teprve přemýšleli.
Pokud vůbec.
Samozřejmě, šance na to, že Jagra objeví, byla stejná, jako ţe na konci duhy
najde plný hrnec zlaťáků. Ale stejně musela...
Regan se zastavila, zarazila jí její vlastní myšlenka.
Proč hledat jehlu v kupce sena, když můţe jít rovnou k jádru svého problému?
Pokud vypátrá psici, která přikázala Gaynorovi zajmout ji samotnou, pak se
může skřet znovu objevit. Jednou věcí si byla Regan jistá, a to tím, že nebude
chtít ve společnosti vzteklého upíra nějak prodlévat.
A najednou zjistila, že vlastně ví, jak tu čubku najít.
Ignorovala nutkání utíkat do Hannibalu tak rychle, jak to šlo. Místo toho si
zachovala přiměřené tempo, které jí dovolovalo pátrat po Jagrově stopě, a také
být ve střehu před možným nebezpečím.
Kdyby se nechala zabít, moc by jí to nepomohlo. Ani nestála o to, stát se
někomu divokou husou.
Zatímco běžela, slunce se přehouplo přes horizont a zahrnulo krajinu odstíny
bledé meruňkové a růţové. V paprscích se leskly poslední kapky rosy a pak se
svět vybarvil v celé své kráse.
Regan tu měnící se scénu sotva vnímala. Nebo navlhlé okraje svých nohavic.
Byla na své misi a nic ji nemohlo rozptýlit.
Regan si vybrala co možná nejvíc přímou cestu do čajovny. Na chvíli se skrčila
mezi keři a dlouhé minuty si prohlíţela blízkou scenérii.
V tiché čtvrti pomalu začínal ranní ruch.Žena oblečená do kostýmku nasedla
do svého mercedesu a rozjela se ulicí. Postarší muž zhasil venkovní lampu. Dítě
přitisklo zvědavý obličej na okno.
Všechno to byli obyčejní lidé. Žádná příšera na dohled.
Regan se narovnala a přešla silnici, věděla, že to musí být teď nebo nikdy.
Obešla dům s ozdobným mřížovím a ptačími budkami a pak se nechala po
čichu odvést ke kuchyňskému oknu. Přitáhla se za parapet a čenichala různé vůně
a pachy.
Zamračila se, aroma tu bylo přímo omamné. Sakra! Jagr měl určitě pravdu,
když obvinil Gaynora ze začarování všech jídel. Dokonce i přes odolnost vůči
kouzlům se jí teď sbíhaly sliny.
Zatracení skřeti.
Zavřela oči a soustředila se na různé čaje, moučníky a cukroví. Nakonec
zachytila vůni burákového másla.
Vůně byla výrazná, přesně, jak doufala. Husté, smetanové burákové máslo
doplněné silným skřetím kouzlem.
Což znamenalo, že jej nemůže zaměnit s jiným burákovým máslem v celém
Hannibalu.
Regan naposledy obkrouţila čajovnu, dokonce i když věděla, že je to zbytečné
úsilí a po Jagrovi nebo tom podělaném skřetovi tu nenajde ani stopu. Pak se
otočila na patě a rozběhla k jihu.
Gaynor přiznal, že ze Sadie cítil řeku, a jelikož to Jagr nevyhodnotil jako lež,
musela doufat, že tam ta psice pořád bude.
Odmítla přemýšlet nad tím, že Mississippi má na dva tisíce mil. Běžela
prázdnými ulicemi, vyjících psů si nevšímala, stejně jako občasných aut, která
prosvištěla kolem.
Krátce si vzpomněla na Leveta, jestlipak našel bezpečné místo, kde se může
proměnit do kamenné podoby. Ačkoli během let slyšela o tom, že jsou chrliči
nezničitelní, nevěděla, jestli se to týká i těch miniaturních. A na rozdíl od Jagra jí
ten zvláštní démon připadal podivně okouzlující. Kdyby se mu kvůli ní mělo
něco stát, hodně by ji to mrzelo.
Když doběhla k zvláštnímu, historickému středu města, myšlenky na Leveta
se rozplynuly. Zatočila vpravo, směrem k majáku stojícímu na vrcholu útesu, a
spěchala kolem obchodů se starožitnostmi a suvenýry. Díky bohu, že se jí
podařilo rozluštit Gaynorovo burákové máslo. Celá oblast jím byla prosycená.
Minula malý penzion, kde se kdysi ubytovávali plavčíci z parníků, a vyšplhala
na hráz. Odsud bylo snadné vypátrat směr řeky.
Krátce zaváhala a pak se znovu vydala jižním směrem. Odmítla byť se jen
podívat směrem k jeskyni, kterou nedávno sdílela s Jagrem. Psi by mohli čekat
na cestě z města, kde jim tak snadno uprchli.
Pokud něco nenajde během několika hodin, otočí se a zkusí štěstí na severu.
Plán to nebyl nic moc, ale rozhodně to bylo lepší, než sedět v Tanově hnízdě
na červeném koberci se složenýma rukama.
Dobrá, bylo to jen o něco málo lepší, přiznala si o tři hodiny později, když si z
džínsů po několikáté obírala trní a bodláky. Prohledávání břehů a příkrých svahů
podél řeky nejenže požíralo čas, ale bylo i dost únavné i pro čistokrevnou
vlkodlačici. Tenhle způsob života Huckleberryho Fina byl pravděpodobně
mnohem romantičtější na filmovém plátně než v reálu.
Povzdechla si a opřela se o skálu, která vystupovala z řeky. Byla jen pár mil
od Hannibalu, ale dost dobře mohla být v pustině uprostřed ničeho.
Nebyly tu žádné zvuky dopravy, žádný dětský smích, žádní štěkající psi.
Popravdě, ani tu nezpíval pták...
Regan se narovnala.
Možná byla uprostřed ničeho, ale i tady by se měly ozývat běžné zvuky
divočiny. Pták, veverka, zvědavý mýval.
Fakt, že tu nebylo nic slyšet, znamenalo, že tu poblíž hrozilo nějaké nebezpečí.
Něco, co tu bylo dost dlouho na to, aby běžní obyvatelé raději zmizeli.
Regan pocítila, jak se jí vracejí síly i naděje. Odhodlaně si to namířila ke
strmému břehu a dýkou si pomáhala při prodírání se tím nejhorším křovím.
Konečně se ta zatracená věc k něčemu hodila.
Regan došplhala na vrchol kopce a zpomalila. Pokud uvažuje dobře, což ale
nebylo tak jisté, pak se tu v lese potulovala smečka psů zahalených do
ochranného kouzla, aby nebyl cítit jejich pach.
Vypadalo jako dobrý nápad pokusit se jim vyhnout.
Tiše přebíhala od stromu ke stromu, opatrně naslouchala a spoléhala na svůj
ostříží zrak i sluch, že jí varují před sebemenším nebezpečím. Slunce se už
začínalo sklánět k obzoru, varovalo, že čas plyne, ale Regan nechtěla spěchat.
Tohle mělo být... jakže to nazývali? Průzkumná mise. Hledání bylo otázkou
života a smrti.
V jednu chvíli byla přesvědčena,že je to plývání časem. Pak jí do nosu uhodila
nezaměnitelná vůně burákového másla. Ano! Pokračovala dál a konečně mezi
stromy zahlédla plechovou střechu.
Chata. Muselo to být tady.
Srdce jí poskočilo až do krku, když se k ní přibližovala. Jo. Určitě je to ta
chata. Zírala na ni skrz stromy a studovala tu dřevěnou strukturu. Nebyla nic
moc. Jen pár prken stlučených k sobě, dveře a dvě okna. Přilehlá kůlna nebyla o
nic lepší, bylo tu jen jedno okno a vypadala,že se kaţdou chvíli zřítí.
Místo, kde se půvab proměnil v ošuntělost.
A rozhodně to nebylo místo, kde by čekala nějaké celebrity.
Samozřejmě, když to měl být nenápadný úkryt, tak to prostě byl nenápadný
úkryt.
Regan se přikrčila za dalším keříkem, sledovala stavbu a nervy měla
nepříjemným tichem napjaté k prasknutí. Místo vypadalo opuštěně, ale ona
nebyla hloupá.
Osamělá chata. Zdánlivě opuštěná.
Byla to léčka, která čekala právě na ni.
Byla to taky nejbližší věc k té, kterou celý den hledala.
Regan sebrala všechnu svou odvahu a tiše se vydala k chatě. Srdce jí bilo tak
hlasitě, že se bála, aby ji neprozradilo. S podivem na ni nic nezaútočilo. Přitiskla
se k hrubým dřevěným plaňkám, opatrně se zvedla na špičky a nakoukla do
okna.
Polorozpadlá židle, starý šatník a krb, který vypadal, že v něm někdo nedávno
zapálil oheň.
Žádní vyjící psí. Žádná kouzly mávající čarodějnice.
Žádná Sadie. Žádný Gaynor.
Zaskřípala zuby. Byla příliš tvrdohlavá, aby přiznala porážku. Nebo spíš to byla
hloupost?
Narovnala se a přitisknutá zády k chatě, jako kdyby ji to mohlo učinit
neviditelnou, se vydala k přilehlé kůlně. No tak, takhle to přece dělají ve
filmech. Pak se na okamžik zastavila, přiložila ucho ke dveřím a opatrně je
otevřela.
Byla připravená na první vlnu nebezpečí, takže rychle pohledem přejela setmělý
interiér. Nepřekvapilo ji, když v rohu našla sbírku zrezivělého nářadí pokrytého
pavučinami, nebo dřevěný sud obrácený dnem vzhůru, na kterém stála
petrolejová lampa.
Bič a několik dýk, šavlí a pistolí umístěných na chatrné polici ji překvapilo o
něco víc.
Ale byl to téměř k nepoznání urousaný skřet připoutaný řetězy ke stěně, co ji
přimělo zastavit se. Culligan.