Sága Stmívání a jiné upírské knihy

NEBYLO SNADNÉ OVLÁDNOUT UPÍRA, který byl tak starý jako Jagr.
Jeho síly byly ohromné, jeho inteligence impozantní a jeho moc snadno
překonala i ty nejobávanější protivníky.
Ale nemohl uniknout před faktem, že se nechal dostat na kolena rozladěnou,
nepředvídatelnou a nechutně krásnou vlkodlačici.
Jagr ji pevně objal a očima smutně pohlížel na změť křišťálu a roztříštěných
obrázků, kterou měli nad hlavami.
Nikdy nad sebou přece neztrácel kontrolu. Navíc během sexu.
Tedy ne, že by to, co teď měli s Regan za sebou, byl obyčejný sex.
Bylo to... Krucinál, on pro ten ohromující pocit slasti, který mu pořád
proplouval tělem, ani neměl výraz.
Upír by jednoduše pro podobnou radost obětoval všechno — klan, zdravý rozum
i svou duši.
Bohužel, Regan se zrovna vázat nechtěla. Obzvlášť ne k arogantnímu, přehnaně
ochranitelskému upírovi, který měl společenské způsoby asi jako rozzuřená
kobra.
„Regan..."
Ani nedokončil větu, neboť mu Regan zakryla ústa rukou. Pak se na něj
podívala s mrzutým výrazem, který vůbec nečekal.
„Ne."
On si představoval něžné, intimní mazlení.
Jagr stáhl její ruku ze svých rtů a upřel pohled na její krásnou tvář, orámovanou
záplavou zlatých kudrlin. V srdci pocítil samolibou pýchu, když v jejích očích
viděl doznívající slast, kterou nemohla skrýt. Nikdy by nepřiznala, že jsou jí
jeho doteky příjemné, ale z tváře jí to mohl snadno vyčíst.
„Není na nějaké ne trochu pozdě?"
„Chtěla jsem říct, že nechci komentovat to, co se teď mezi námi stalo."
Jagr pobaveně zvedl obočí. „Máš pocit, že já to komentovat chci?"
Jedním rychlým pohybem si Regan kolem těla omotala černé hedvábné
prostěradlo.
„Prostě se o tom vůbec nechci bavit."
Jagr s úsilím odolal touze něco říct. Možţná úplně nechápal všechny záhadné
procesy v ženské mysli, ale tuhle tvrdohlavou vlkodlačici znal. Pokud se
rozhodla, že se nebude bavit o tom, co se ted mezi nimi stalo, neexistovalo nic,
co by její rozhodnutí zvrátilo.
„Hlavně jestli jsi šťastná, maličká." Políbil ji na čelo, vyklouzl z postele a oblékl
se do hedvábného županu, který Tane nechal na židli poblíž lůžka. „Máš
Culliganův sejf?"
Regan se posadila a pořád si okolo těla přidržovala prostěradlo. Jako kdyby ji
před chvíli nelíbal na většinu z intimních míst.
„Je v mé tašce. Proč se ptáš?"
„V tuhle chvíli je to jediné spojení, které s Culliganem máme."
Jagr odešel do obývacího pokoje a vrátil se s Reganinými taškami s vzácnými
nákupy a se svým vlastním koženým vakem. Pak zavazadla začal prohledávat,
dokud z hromady oblečení nevytáhl malý sejf.
Regan se zamračila. „Myslíš, že jsme mohli něco přehlédnout?"
Jagr si sejf prohlédl ze všech stran a prsty přejel po hladkém kovu. „Skřeti jsou
notoricky paranoidní, když jde o jejich poklady. Musí tam být minimálně jeden
skrytý otvor, kterého jsme si nevšimli."
„Takže co s tím budeš dělat? Budeš si s tím hrát jako s Rubikovou kostkou?"
„Mám radši mnohem přímočařejší postup." Jedním jednoduchým pohybem Jagr
utrhl dno sejfu.
„Ty jsi opravdu ničivý démon," zamumlala a rozhlédla se po rozsypaném skle,
než se pohledem vrátila k rozbitému sejfu.
Jagr moudře skryl úsměv. Dokázal překonat její obranné mechanismy a rozbouřit
její touhy. A ona se ho teď zoufale chtěla zbavit.
„Ale efektivní."
„Jo, to jo."
Jagr strčil ruku do díry v sejfu, vytáhl tlustou obálku a hodil jí Regan do klína.
„Myslím, že už jsem svého dosáhl."
Regan obrátila oči v sloup a roztrhla obálku. „Falešné doklady... Kreditky..."
Odmlčela se a rozbalila kus sloţeného papíru. „Ach, tohle je zajímavé."
„Co je to?"
„Vzkaz..."
..čajovna u Klementa. Sobota o půlnoci.
Zvedla hlavu a rozevřela oči dokořán. „Culligan zmizel ze St. Louis v sobotu."
„Pamatuju si, že jsem to místo ve městě viděl. Je to restaurace v západní části
města."
„Tohle může vysvětlovat, proč se Culligan vydal do Hannibalu."
„Stojí to za prozkoumání," pomalu souhlasil Jagr.
„Jo, to teda jo." Regan vyskočila z postele. „A taky se do toho okamžitě pustím."
Jagr se na ni udiveně podíval. „Hned teď?"
„Samozřejmě, že teď."
„Regan, nemůžeme si být jistí, že nás nikdo nepronásleduje."
„Proboha, tenhle tvůj rádoby kamarád má přehled o dění v půlce Missouri.
Kdyby nám byl někdo v patách, už by ho svými laserovými zbraněmi dávno
vypařil."
Jagr se ještě víc zamračil. Nemohl popřít, že Tane dohnal ochranu svého sídla k
dokonalosti. Ani to, že by snadno v blízkém území odhalil jakéhokoli
nevítaného tvora.
Ani nemohl namítnout,že je nutné zjistit, kdo Culliganovi nechal ten vzkaz.
Ale všechen jeho instinkt křičel potřebou držet Regan v bezpečí tohohle hnízda,
kam na ně nikdo nemohl.
Jako kdyby Regan vycítila odmítnutí, které se mu chvělo na rtech, vyskočila z
postele, popadla jednu z tašek a vydala se do koupelny. Jagr si mohl vychutnat
jen krátký pohled na její zadeček, pak za sebou třískla dveřmi a on uslyšel, jak
pouští sprchu.
Sotva Jagr v ložnici osaměl, svlékl si hedvábnou róbu a rychle si natáhl džíny a
černý svetr, který vyndal ze svého vaku. Nějaký nižší démon by se mohl urazit
Reganinou zoufalou touhou skrýt to, že s ním právě přišla o nevinnost. Nebo její
ostudnou snahou pronásledovat hrozivé stíny místo toho, aby zůstala v bezpečí
hnízda s ním.
Díky bohu, Jagr mezi démony nižší úrovně nepatřil.
Jenom měl chuť zničit všechny ty pornografické obrázky, které lemovaly stěny.
Stáhl si vlasy koţenou sponou a obul si vysoké, kožené boty. Následovaly
zbraně. Do pouzder v botách si strčil dvě stříbrné dýky a do pochvy připevněné
na opasku vložil malou pistoli. Pokud mu cestu zkříží nějaký pes, stříbrné kulky
se určitě budou hodit.
Pak se v zoufalé snaze nevšímat si vůně mýdla a jasmínu, která naplňovala
vzduch, vrátil do kuchyně a vyprázdnil láhev krve, která ležela v lednici.
Nepotřeboval se najíst, ale nechtěl riskovat, že ho přepadne hlad, až bude někoho
honit.
I kdyby mu Regan nabídla svou žílu, takový masochista nebyl. Ta provokativní
žena byla hrozbou nejen pro jeho zdravý rozum.
Bylo tu skutečné nebezpečí, že by Regan mohla být jeho pravou partnerkou.
Zanadával na osud, že si s ním takhle pohrává, ale když se Regan objevila ve
dveřích, ztuhl. Vlhké vlasy měla svázané do copu a štíhlé linie obepínaly jen
džíny s nízkým pasem a maličký, příliš těsný top.
Tělem mu projelo hrubé a primitivní horko. Sakra! Až se vrátí do Chicaga,
nakope Styxovi prdel.
Ten pravěký upír bude mít co vysvětlovat.
Regan si naštěstí jeho myšlenek nevšímala, jen se na něj zvídavě podívala.
„Nechtěl bys uklidit ten bordel v ložnici?"
Jagr pokrčil rameny a otočil se ke dveřím, které vedly z apartmánu. Ted nebyl
čas upínat se na intensivní slast, která způsobila, že nedokázal ocenit Taneho
odporné umělecké dílo. Ted potřeboval zbývající mozkové buňky, aby zajistil,
že sebe a Regan nenavede do další pohromy.
„Taneho sluhové to vyhází do koše. Tam ty odpadky patří," zamumlal, otevřel
dveře a počkal, až kolem něho prošla do úzké chodby.
Pak se společně vydali ven, Regan na jeho mrzutou náladu reagovala jen trpkým
pohledem.
„Takže ty nemáš sídlo vytapetované obrázky z pornočasopisů?"
„Nenamáhal jsem se s žádnou dekorací."
„Proč mě to nepřekvapuje?"
„Nepřipadalo mi to nutné." Jagr se najednou zastavil, vzal její tvář do dlaní a
ukradl si rychlý polibek. Pak zvedl hlavu a podíval se do jejích zmatených očí.
„Až do teď."
Regan měla na jazyku kousavou poznámku, ale nežţ stačila popadnout dech, Jagr
promlouval s tmavovlasým upírem, který tu držel stráž.
„Potřebujeme nějaký auto."
Bojovník s tmavými, na krátko ostříhanými vlasy a tělem pokrytým zbraněmi,
vykročil jejich směrem. Evidentně dostal příkaz splnit každé jejich přání.
„Následujte mne."
Jagr si jen suše pomyslel, co bude Tane za svou pohostinnost chtít, a následoval
upíra napříč halou.
Počkali, až sluha otevře úzké dveře. Nebyl překvapený, když uviděl obrovskou
garáž, kde stálo půl tuctu nablýskaných aut. Spousta upírů byla známá svou
posedlostí drahými auty. Regan se jen zastavil dech.
„Ježíši. Batmanovo fáro by tu nebylo?"
„To je zrovna v pneuservisu." Sluha je vedl dlážděnou garáží do tmavého kouta.
Regan si nemohla pomoci a cestou si musela pohladit elegantní linie stříbrného
Mercedesu.
„Zajímalo by mě, jestli Salvátor nepotřebuje zabijáka vlkodlaků. Taky by mě
mohl takhle dobře platit."
Jagr se naježil. Salvátor sice nechtěl Regan jako svou královnu, mnohem víc ho
zajímalo, jak by ji mohl dostat do postele. Ale to ho dřív Jagr uvidí v pekle.
„Salvátora nepotřebuješ. Anasso ti ochotně nabídne všechno, po čem zatoužíš."
Lehce našpulil rty. „A můžu potvrdit,že platí mnohem štědřeji než vlkodlačí
král."
„Anassovu dobročinnost nepotřebuju." Vytrhla se mu z ruky. „Ani nikoho, kdo
je s ním spojený."
„Ne, radši si natlučeš nos a rozbiješ obličej," zavrčel. Ignoroval její naštvaný
pohled a přešel k červenému náklaďáku. „Tohle by mohlo stačit."
„Tohle?" Regan pokrčila nos. „To si ze mě děláš srandu? Stojí tady lamborghini,
porsche, aston martin a dvě corvetty, které zrovna zvou k projížďce, a ty chceš
vzít tenhle rezavý kus plechu?"
Jagr otevřel dveře u spolujezdce a pozvedl levé obočí. „Budu radši, když nebudu
přitahovat moc pozornosti. Kolik lamborghini jsi v Hannibalu viděla?"
„Fajn." Složila si ruce na prsou. „Tak proč se nevrátíme stejně, jako jsme sem
přišli? Raději se proběhnu, než abych vlezla do téhle popelnice."
„Psi se o červený nákladák nebudou zajímat," poznamenal. „A nám se bude
hodit, pokud se někdo z nás dvou zraní."
„Škarohlíde," zamumlala a chytla se držadla u dveří, aby mohla vyšplhat do
kabiny.
„To už jsem někde slyšel."
Jagr počkal, dokud se neusadila na ošoupané kožené sedačce, pak zavřel dveře,
obešel auto a usadil se na místě za volantem. Pominul klíč v zapalování a místo
toho k nastartování motoru použil vlastní sílu. Namířil si to k chodbě, která je
vyvedla z podzemního bludiště.
Z tunelu vyjeli doprostřed hustého lesa. Místo bylo dostatečně skryté před
možnými zraky nevítaných návštěvníků. Tedy alespoň obyčejných smrtelníků.
Regan měla dost vlkodlačích schopností na to, aby zaznamenala několik
bezpečnostních kamer připevněných k větvím a několik upírů, kteří hlídkovali
ukryti v hustém křoví.
„Páni!" Její pohled utkvěl na tepelném detektoru zamaskovaném v trsu
chudobek. „Co se stane, když se někdo omylem dostane do téhle bezpečnostní
zóny?"
Jagr pokrčil rameny. „Dostanou je pryč, ale předtím jim změní paměť."
„Přesně jako v dobré bezpečnostní zóně."
Jagr se ušklíbl. „Tak nějak."
Vydal se úzkou cestou po opuštěných polích. Dokud se nedostali na zpevněnou
cestu vedoucí k jihu, Jagr nechal světla zhasnutá. Pak nechal stranou veškerou
důmyslnost, sešlápl plynový pedál a namířili si to směrem k Hannibalu.
Několik minut pokračovali beze slov. Jagr se pokoušel dohonit svůj zdravý
rozum a Regan se zvláštním druhem zvědavosti pozorovala míjející krajinu.
Nakonec Jagrovi došlo, že by se takhle zbláznil, a dovolil svým smyslům vrátit
se k ženě, která seděla vedle něj.
„Jsi nějak divně zticha. Plánuješ nějakou obyčejnou paseku nebo rovnou mou
vraždu?"
„Užívám si krásnou krajinu."
Jeho pohled utkvěl na polích, kde vyrůstaly stonky s kukuřicí či obilím, občas
nějaká zelenina. Nedávno obdělaná pole byla bezesporu krásným pohledem pro
farmáře, ale rozhodně nepatřila mezi sedm divů světa.
„Zajímá tě krajina?"
Na rtech se jí objevil záhadný úsměv. „Culligan obvykle jezdil po vedlejších
silničkách, když jsme cestovali z města do města. Vždycky jsem záviděla
obyčejným smrtelníkům pohodlně zachumlaných v postelích, kteří neměli
ponětí, jaké monstrum ve tmě projíždí okolo jejich domečků."
Jagr se ušklíbl. Nepamatoval si nic z doby, kdy byl člověkem, ale drby o jeho
brutálním řádění byly legendární. Když záhadně zmizel, moc slzí neukáplo.
„I lidé mají mezi sebou příšery."
„Možná ano, ale venkovská krajina je vždycky mírumilovná. Obzvlášť v noci."
„Evidentně jsi nečetla román Ledová krev."
Regan obrátila oči v sloup. „Mluvíš jako opravdový městský upír."
„Víš, vždycky jsem nežil ve městě," zavrčel. „Strávil jsem celá staletí ukrytý v
doupatech tak osamocených, že jsem musel cestovat celé hodiny, abych se dostal
k čerstvé krvi."
„Staletí osamění?" Regan se ostře nadechla. „Zní to jako ráj."
„Chvílemi to tak bylo." Jagr zpomalil auto a otočil se k ní, aby si mohl
prohlédnout perfektní rysy jejího profilu. „Ale taky tam byly chvíle, kdy jsem si
připadal osamělý, otrávený a vystrašený."
Regan se k němu otočila a zadívala se mu do blankytných očí. „Vystrašený?"
„Bez spojení s ostatním světem se stane příliš jednoduché ztratit význam
dalšího přežívání."
Dokonce i temnotě si snadno všiml, jak ji to šokovalo. Pak se jí na tváři
objevilo něco dalšího, co klidně mohlo být strachem.
„Snad jsi...?"
„Pokud bych neobjevil vášeň pro své výzkumy, nebojoval bych proti vábení
celé to skončit," ochotně přiznal. „Je to pokušení, kterému občas čelí každý
nesmrtelník."
Regan se zničehonic otřásla a rukama si přetřela paže, jako kdyby jí najednou
bylo chladno.
„Raději bys neměl dělat ţádnou hloupost, když jsem tu teď s tebou,"
zamumlala. „Byla bych ráda, kdybych já sama byla jedinou tragédií, která tě
postihne."
Jagr pocítil určitou dávku uspokojení, její úzkost jej potěšila. Nelíbila se jí
myšlenka na to, že by ukončil svou prázdnou existenci.
„Neboj se, maličká. Mě se tak snadno nezbavíš."
Regan se úmyslně otočila k okénku a dívala se do krajiny. Předstírala, že ji
zajímají shluky domů, parkoviště a čerpací stanice, které ted nahradily pole.
Dostávali se k okraji města. Jagr jí nechal, aby si v klidu přežvýkala všechny
pocity, a přinutil se přemýšlet, kde přesně viděl tu restauraci.
Projížděli spící obytnou čtvrtí, když málem minul renovovanou třípatrovou
budovu, která stála naproti dvěma vzrostlým dubům.
„Tady je to," řekl a rychle zaparkoval auto na druhé straně ulice. Byly skoro
dvě hodiny ráno a bohatší část obyvatel Hannibalu byla bezpečně zachumlaná v
postelích.
Regan se naklonila a zadívala se na hezkou bílou omítku s růžovým lemováním
a dalšími ozdobnými prvky, které pocházely z viktoriánské éry.
„Ne," zakroutila hlavou. „Tohle nemůţe být ono."
Jagr se podíval na zlatá písmena nad výlohou. „Jmenuje se to Čajovna u
Klementa. Myslíš, že jich je tu víc?"
„Je to moc nóbl na nějakého Culliganova kamaráda," zamumlala. „Stýkal se s
podobnými zoufalci, jako byl on sám."
„Fajn. Můžeme se vrátit do Taného sídla a..."
Když Regan chvatně otevřela dveře a vyskočila ven, zakryl úsměv.
Dohnal ji u bílého laťkového plotu a smysly mu napověděly,že tu není nic, jen
vrnící kočka. Samozřejmě, když došlo na psy a tu jejich zatracenou čarodějnici,
jeho smysly mu byly k ničemu. Takže si při obhlídce kolem domu a růžové
zahrady raději nachystal zbraň se stříbrnými kulkami.
Když došli k patiu se zahradními stolky, oba se najednou zastavili.
„Cítíš to?" zeptala se Regan a oči se jí zaleskly. Byla tady silná švestková vůně,
která neměla nic společného koláči a dorty z nedaleké kuchyně.
Jagr přikývl. Nebyl to přesně Culliganův pach, ale byl stejně zvláštní.
„Skřet. Mužský skřet." Prsty sevřel zbraň. „Poznáváš ten pach?"
„Ne." Ostře se nadechla a nastraţila všechny vlkodlačí smysly, aby mohla
pořádně prozkoumat vzduch. „Nemyslím si, že by byl Culligan s tímhle skřetem
v kontaktu v době, kdy mě držel v zajetí."
„Tak proč by ho tenhle záhadný skřet lákal do Hannibalu?"
Regan doširoka otevřela oči. „Je to léčka?"
Tohle byla i Jagrova první myšlenka. „Skřet by prodal vlastní matku, pokud by
mu z toho mohlo něco kápnout."
Regan v očekávání našpulila rty. „Myslím, že bych se s tímhle skřetem docela
ráda setkala."
Jagr se zamračil, myšlenka na Regan, kterak pronásleduje skřeta se spoustou
nebezpečných schopností, se mu vůbec nelíbila.
„Vypátrám ho." Snažil se, aby ta slova zněla spíš jako návrh, než jako fakt.
„Ty se vrátíš do Taneho sídla a já..."
„Vůbec s tím nezačínej." Regan si položila ruce v bok a na tváři měla ten
nejtvrdohlavější výraz.
„Regan, o tom skřetovi nic nevíme. Ani to, jak moc je spolčený s těmi psy."
„Podívej, dovolila jsem ti zapojit se do téhle akce, protože jsi občas užitečný,
ale rozhodně si od tebe nenechám poroučet." Přimhouřila oči. „Pochopil jsi to?"
Jagr tiše zaklel. „Takže ty jsi ochotná vrhat se do nebezpečí, jen abys
dokázala, že to zvládneš?"
„Jsem ochotná udělat cokoli, abych vypátrala Culligana. Pokud jsi na to
zapomněl, tohle je důvod, proč jsem tady." Otočila se a přešla k zadní části
živého plotu. Šla po stopě toho skřeta odhodlaně a vzpřímeně. „Je to jediný
důvod, proč jsem tady."
Jagr zůstával zticha. Bojoval se svou predátorskou náturou, kterou rozzuřila
Reganina neomalená poznámka.
Pokud by ji býval prohlásil za svou partnerku, pak by tyhle jejich potyčky
nebyly ničím víc, než jen neškodnou hrou. Ale bez pouta spojení...
Hergot!
A to si myslel, že na mučení je expert Kesi.
Ve srovnání s Regan to byla amatérka.

Levet procházel po břehu Mississippi a odkopl překážející kámen.
Před dvěma hodinami zachytil pach toho skřeta a od té doby se ho snažil
vypátrat. Mon Dieu! Byl si tak jistý, že je to příležitost, jak ukázat tomu
zamrzlému vizigótskému vládci, kdo je lepší démon.
Měl dobrou náladu, ale pomalu ji začínal ztrácet. Stopa vypadala, že ho vede
někam úplně špatně, za kachnami a vodní žouželí do bahna a rákosu, kterého
byly mississippské břehy plné.
Nebylo to poprvé, kdy přemýšlel o tom, že si nad tímhle dobročinným skutkem
pro upíry umyje ruce a vrátí se do svého klidného kostela na Floridě.
Nebo v Arizoně.
Tahle vlhkost jeho citlivé pokožce vůbec nesvědčila.
Koneckonců, ti chladnokrevní bastardi vůbec nedokázali ocenit jeho schopnosti.
Sacrebleu, sotva vzali na vědomí, že je čistokrevným chrličem, natož aby s ním
zacházeli s úctou, jakou si zasloužil.
Takže proč se teď brodí hustým plevelem a sleduje ještě hnusnějšího skřeta,
když tu krásnou vlkodlačí slečnu bavil nějaký upír?
Protože byl imbecil, proto.
Imbecil s bosýma nohama, prázdným ţaludkem a narůstající jistotou, že nedělá
nic jiného kromě toho, že tu bloudí v kruzích.
Potřeboval pizzu. Extra velkou, s masem, dvojitou porcí sýra a křupavým
okrajem...
„Psst."
Nečekaný zvuk ho zmátl. Levet sebou škubl, ale pak spatřil v silném proudu
řeky plavat ženu s nádherně bílou kůží, šikmýma modrýma očima a světle
zelenými vlasy, které napovídaly, že to není obyčejná smrtelnice.
Vodní víla.
A zrovna ta, se kterou se už setkal.
Levet zanadával na otravný osud, který mu do cesty znovu připletl Bellu. Byla
otravná jako osina v prdeli, takže se ji teď snažil ignorovat.
„Hej! Hej, no ty!" Připlavala blíž ke břehu, zamávala rukou, jako kdyby byl
příliš hloupý na to, aby si všiml vodní víly, která byla od něj, co by dohodil
kamenem. „Tady jsem. Psst."
„Přestaň na mě dělat psst," zavrčel a pokračoval v cestě.
„Já tě znám."
„Nou, neznáš," popřel to Levet.
„Ale znám. Ty jsi Levet, ten zakrslý chrlič."
Po té urážce se Levet zastavil a namířil na tu otravu zahnutým drápem. „Nejsem
zakrslý. Jsem jen vertikálně pozměněný."
Bella zamrkala dlouhými řasami, její krása byla ve svitu půlnočního měsíce
téměř dech beroucí. Samozřejmě, byla to krása, která už nepaměti sváděla námořníky
ze správné cesty.
Levet se dobře poučil, co umí víla, která proplula portálem, když se pokoušel
zachránit Vipera a Shaye před předchozím Anassem, který se dočista zbláznil.
„Už jsem tě jednou zvětšila, když jsi bojoval s tím nechutným upírem," zašeptala
a připomněla mu slast, jakou mu dávala velikost jeho postavy, kterou ostatní
stvoření povaţovala za samozřejmou. Mott Dieu. Bylo to naprosto božské.
„Chceš, abych tě znovu zvětšila?"
„Nepovolal jsem tě. Běž pryč."
„Když já se nudím."
„Běž honit rybičky." Levet si zabušil rukou na hrudník. „Mám na práci něco
důležitějšího."
„Copak asi může mít miniaturní chrlič na práci? Honíš trpaslíky?" poškádlila ho
a její smích zazvonil vzduchem. „Ach, už vím, honíš hobity."
„Velmi zábavné, haha... Ne." Levet zaskřípal zuby a pokračoval v cestě bahnem.
„Už to tak je, že honím velmi nebezpečného, velmi prohnaného skřeta."
„Skřeta?" Bella s ním udržovala svižné tempo. „Tady v okolí žádný skřet není."
„Ale je."
„Není."
„Ale je."
„Není."
Levet rozhodil rukama do vzduchu. „Já ho cítím, ty otravná kreaturo."
„Jediné stvoření, které tudy nedávno prošlo, byl pes."
„Pes?" Levet se v šoku zastavil. „Jsi si jistá?"
Bellu potěšilo, že získala jeho pozornost, a projela si rukou hustou hřívu. „Když
vidím psa, poznám jej. Byl mnohem hezčí než ty, ale celý zakrvácený." Ušklíbla
se. „Fujtajbl."
Zakrvácený pes?
Byl snad někdo z nich zraněný?
A proč tu byl cítit skřet?
Levet se praštil dlaní do čela.
„Sacrebleu." Bum, bum. „Byl jsem úplný zmatenec."
„No, asi nemáš moc velký mozeček," sympatizovala s ním Bella.
Levet zvedl hlavu a zadíval se na vodní vílu. „Ještě jedno slovo a proměním tě v
kapra."
„Proč hledáš hloupého skřeta?" našpulila rty a beze slova přešla jeho výhruţku.
„Jsou to odporná, zákeřná stvoření. S vílami je mnohem větší zábava. Copak si
nepamatuješ, jak se ti líbilo, když jsem ti masírovala křidélka? Povolej mne a já
z tebe udělám nejšťastnějšího chrliče na světě."
„Tak dost, už mě z tebe bolí srdce," vyštěkl Levet.
Nebylo to o tom, že by na něj její návrhy nefungovaly. Bella byla překrásná a on
byl zdravý samec, kterému se líbilo, když mu někdo hladil křídla stejně, jako by
se to líbilo každému jinému chrliči. Přesto chápal nebezpečí, které mu z hrátek s
touhle potrhlou vílou hrozilo.
Vždycky to skončilo takovými potížemi, že to rozhodně nestálo za to.
Levet narovnal ramena a pokusil se soustředit na vůni švestek. Ten zatracený
pes ho oklamal, ale to neznamenalo, že situaci nemůže využít ke svému
prospěchu.
„Počkej." Bella znovu narušila jeho koncentraci a připlavala ještě blíž ke břehu.
„Kam jdeš?"
Levet tiše zaklel. „Musím zajmout jednoho psa."
„Můžu ti pomoct."
„Kecy!"
„Vím, kde je."
Levet se zastavil. „Jak bys to mohla vědět?"
„Některé věci vidím."
„Vidíš věci? Jak bys je asi tak mohla vidět? V tomhle světě se nemůžeš
pohybovat, dokud tě někdo nezavolá..."
Jakmile tahle slova vyplula z jeho úst, zastavil se. Neměla by tu být. Tedy
pokud ji někdo nepovolal.
Nebyla nic jiného, než další návnada. Stejně jako vůně skřeta, která ho naváděla
k určitému bodu.
„Ach, do prdele," vydechl a otočil se přesně v tom okamžiku, kdy zpoza stromu
vystoupil vysoký pes.
Zvedl ruce, aby se ochránil před rychlým zaklínadlem, ale už nestihl nic
vyslovit. Ozval se obrovský výbuch.
Svět zčernal.