9. kapitola
ANNA ZTRATILA PŘEHLED o tom, jak dlouho tam stáli, jeden druhému upřeně zahleděni do očí, ale Viper si nakonec odkašlal. V temných očích mu blízaly jiskřičky pobavení při bezděčné ukázce takové důvěrnosti.
"Toto jsou mé soukromé pokoje. Nebudete tu rušeni," slíbil. "Pokud mě budete potřebovat, postačí stisknout pětku na telefonu. To je přímá linka do mé kanceláře."
Cezarův pohled ani na okamžik nezbloudil z její tváře. "Děkuji ti, amigo."
Annu z jejího zvláštního transu nakonec vytrhlo tiché cvaknutí zavíraných dveří.
Samozřejmě trvalo ještě několik okamžiků, než byla schopna přesvědčit svůj mozek, aby uposlechl příkaz a vymanil se z toho hypnotického pohledu.
Její tělo vědělo, co chce. Chtělo zůstat blízko Cezara.
Skutečně, skutečně blízko Cezara.
Naze, upoceně blízko.
Mysl si nicméně nebyla tak zcela jsitá tím, co chce.
To stačilo, aby se jakákoliv žena - lhostejno jakého původu nebo rasy - stala trochu podrážděnou. Třela si své nahé ochlazené paže a rozhlédla se po honosném obývacím pokoji.
"Žijí upíři takto marnotratným stylem?" zeptala se.
Zaslechla, jak jeho tiché nespokojené zasyčení zčeřilo vzduch, ale když odpověděl, byl jeho hlas jemný jako tmavá čokoláda.
"Většina, ačkoli Styx po staletí preferoval vlhké jeskyně na jih od města. Pravděpodobně by tam stále ještě byl, kdyby…"
Otočila se, když se jeho slova nečekaně vytratila. "Kdyby co?"
"Kdyby… se Viper nedomáhal toho, že Anasso potřebuje něco o trochu většího," pokračoval lehce.
Dala si ruce v bok. K čertu. Myslel si, že je úplně hloupá?
"Další lež, Cezare?" zachraptěla. "Jsi jich prostě přeplněný, že?"
Rozhorleným pohybem se Cezar natáhl, aby si strhl koženou pásku z vlasů. Tmavá clona spadla kolem jeho úzké, krásné tváře jako řeka z ebenu. Ach… zpropadeně. Nikdy neviděla krásnější podívanou.
Díky bohu netušil, že se jí srdce usadilo někde v krku a žaludek má jako roztřesený rosol.
Cezar si prsty projel hedvábné prameny.
"Anno, jsou prostě věci, které ti nemohu říct," přiznal nakonec s hořkostí v hlase.
"Proč? Protože bys mě pak musel zabít?"
"Protože by to udělal někdo další."
Nedůvěřivě a polekaně zamrkala. Měl to snad být nějaký špatný vtip?
"Dobře."
Bet varování stál přímo před ní a rukama něžně laskal její obličej.
"Jsi nová ve světě démonů, jinak bys ani na okamžik nepochybovala o mých slovech."
Musela se soustředit, aby nezapomněla dýchat, když jí palci přejel po tvářích v jemném pohlazení. Ach, ano, tohle bylo to, co její tělo chtělo. Potřebovalo. Jeho dotyk. Jeho vůni naplňující ji santalovým žárem.
"Co to má znamenat?" zeptala se s přemáháním?
"To znamená, že ač většina z nás vypadá jako lidé, nejsme jimi. Nežijeme podle stejně stanovených mravů a pravidel jako lidé a neváháme zabít, když se nám to zdá nezbytné."
Prohlížela si jeho výraz, ale nenacházela v jeho temných, jemně řezaných rysech ani náznak nějaké omluvy.
"To je velká útěcha."
"Mrzí mě to, querida. Nemám v úmyslu tě zastrašovat, ale musíš pochopit, že jsou i nebezpečí větší než Morgana le Fay." Sevřel jí tvář v dlaních. "Udělám vše, co bude v mých silách, abych tě ochránil, i když to zahrnuje ukrývání pravdy, když je to nutné."
Snažila se vymyslet nějaký argument. Nějaký důvod, proč by naléhala, aby vyložil všechny karty na stůl, aby se necítila, jako by kráčela minovým polem se zavázanýma očima.
Ale pokud měl pravdu…
Pokud ji pravda skutečně mohla zabít, dobrá, pak by možná měla přehodnotit celou svou taktiku, řekni mi okamžitě to, co chci slyšet, nebo ti zlomím nos.
Možná jen klopýtání okolo ve tmě nebylo zas tak špatné.
Než mohla dojít k nějakému závěru, ozvalo se prudké zaklepání na dveře a s tím hlubokým zavrčením, které začala rozpoznávat jako mrzutost - ach, někdy tuze příjemný zvuk - se Cezar otočil a přešel k obloženým dveřím.
Otevřel dveře jen natolik, aby jimi proklouzl. Chvíli vedl tichým hlasem konverzaci s osobou na druhé straně, potom vkročil zpět do pokoje a zavřel za sebou dveře.
"Tvá taška," zamumlal a držel kožený kufr. Vykročila, aby si ho vzala. Skoro jako by sám sobě nevěřil, kdyby přišel blíž. "Jestli chceš, v koupelně je napuštěná horká vana. Objedná ti večeři, zatímco se budeš koupat. Co bys ráda?"
Ačkoli jídlo byla ta psolední věc, po které Anna toužila, věděla, že by se měla pokusit něco sníst. Být slabá z nedostatku potravy se nezdálo jako příliš dobrý nápad.
"Oni tu mají i jídlo?"
"Viper má plný kuchařský personál, aby obsloužil víly."
Anna položila kufr a náhle ji udeřila poplašná myšlenka. "A co ty? Ty se chystáš… jíst?"
Cezarovy tmavé oči zaplály syrovým pulzujícím hladem, který Annu udeřil silou vichřice.
"Nabízíš se snad?" Hlas se mu prohloubil, tesáky se leskly ve světle lustru.
Anna instinktivně ustoupila o krok zpět. Ne proto, že by byla šokována jeho slovy, ale protože nebyla. Nebyla dokonce ani vyděšená. Namísto toho se celé její tělo chvělo pocitem, kterým mohlo být jedině… vzrušení.
A touha.
Touha, jež zaburácela jako nenadálé peklo.
Dobrý bože, pamatovala si ten pocit, když jí tyto tesáky proklouzly do masa. Pocit, když jí sál krev a tělo se jí zmítalo takovým blahem, že myslela, že se snad musela dostat do ráje.
"Anno?" S tou okem nepostřehnutelnou rychlostí stál tak blízko, že mohla cítit tření jeho chladné síly. Jeho temné oči v sobě nesly podmanivý žár, když lehkými prsty přejížděl směrem vzhůru holou pokožku její paže. "Dovolíš mi napít se o d tebe?"
"Ne." Řekla, spíše aby ukončila svá erotická pomyšlení, než v odpověď na jeho otázku.
Pevně stiskl čelisti, sklonil zrak a ustoupil.
"Pak budu muset svou krev hledat někde jinde."
Anna bezmyšlenkovitě zareagovala. V jednu chvíli poslouchala slova, která mu vyšla z úst, a v následující se její síly pohnuly a Cezar byl vržen směrem ke dveřím.
Tvrdě.
"Ty hlupáku," zasyčela.
Se zamračením si Cezar odhrnul vlasy z obličeje a pohlédl do její zrudlé tváře. "Za co to proklatě bylůo?"
Namířila na něj prstem. "Půjdeš k těm vílám, není to tak? Chystáš se sát jejich krev a…"
Překvapivě se jeho výraz uvolnil a drobný úsměv mu zkroutil rty. "A?"
Odvrátila tvář. Nevěděla, co bylo vepsáno v jejím výrazu, ale byla si jistá, že nechce, aby to Cezar četl.
"Viděla jsem, co se v těch pokojích odehrává," ucedila a její nestálé síly znovu hrozily, že vybuchnou při pouhém pomyšlení, že Cezar vleze do jednoho z těch pokojů s krásnou vílou. Vílou, která by byla šťastná a lačná nabídnout mnohem víc než jen krev.
"Co by na tom záleželo, querida? Dala jsi dost jasně najevo, že už mě dál nechceš za svého milence." Když neodpovídala, odlepil se od dveří a přešel místnost, aby ji chytil za ramena. Neúprosně ji donutil se otočit a pohlédnout mu do přimhouřených očí. "Anno? Proč jsi tak rozzlobená?"
"Já nejsem rozzlobená."
"Právě jsi mě silou cyklónu mrštila na dveře," řekl suše. "Pokud jsi schopna povolat své síly, pak tvé emoce musejí být… vzrušené." Vzrušná? Bože, planula, jako by jejím tělem zmítala horečka. "Mohlo by to být proto, že jsi žárlivá, má malá fúrie?" zeptal se.
Dobře, ehm. Samozřejmě, že byla žárlivá. Oficiální, výborem potvrzená, více než excelentní žárlivka.
Navzdory zášti ke Conde Cezarovi, kterou ty roky přechovávala a vyživovala, existovala určitá část jejího podvědomí, která ho považovala za svého.
Byl to její první milenec. Zatraceně, byl to její jediný milenec. Byl také jejím prvním vykročením do světa za pozemskou, lidskou existenci. Při nejmenším její první vykročení, o kterém vlastně nevěděla. Nikdy nepodezírala sestřenici Morganu, že by byla něčím víc než jen obyčejnou potvorou. A nebesa věděla, že ji myšlenka na něj dokázala pronásledovat poslední dvě staletí.
Nebylo divu, že se cítila trochu majetnicky.
No dobrá, tak se cítila ohromně majetnicky.
"Myslela jsem, že jsme se měli vílám vyhýbat?"
"Jejich schopnosti jsou v této budově omezeny." Pomalu se usmál a prsty putoval nahoru po jejím hrdle. "Neodpověděla jsi mi na otázku, querida. Jsi žárlivá?"
"Já…" Byla nucena zastavit tok svých vzpomínek. Odkašlala si. "Půjdu najít tu horkou lázeň."
Cezarovi temné oči žhnuly. "Horká lázeň může počkat. Já ne."
Prudce sklonil hlavu a dříve než mohla uhodnout jeho záměr, líbal ji s tím druhem netrpělivého, mocného hladu, který ji sžíral poslední dvě staletí. Tohle nebylo žádné jemné svádění, žádná prosba, žádná váhavá předehra. Jen neústupná žádost, z které se jí roztřásla kolena a zatočila hlava.
Ach… ano. Bože ano.
Lahodné pocity ji zaplavily tak intenzivně, že se jí málem podlomila kolena.
Obemknul ji pažemi a přitáhl si ji k tělu. Zanořil jazyk do jejích úst, tesáky přitiskl na její rty. Anna napůl lehce vzdechla, napůl zasténala a zvedla ruce, aby se ho chytila kolem krku.
Nějaký malý hlásek na pozadí její mysli se jí snažil varovat, že by si měla vzpomenout, proč tohle je špatný nápad. Proč by měla říct ne.
Ten malý hlásek však nebyl žádnou konkurencí pro výbuch žáru, který zažehl její tělo a soustředil se někde v pánevním pletenci.
Sklopila oči, když jeho rty klesly a bloudily po jejím zčervenalém obličeji. Jazykem putoval vlhkou stopou dolů po linii její čelisti.
"Chutnáš jako fíky namočené v medu," zašeptal.
"Fíky?"
"Měkké." Lehce ji kousl do ucha. "Zralé." Poškrábal ji tesáky na křivce krku. "Sladké fíky."
Zasténala, když se jazykem dotkl pulzu tepajícího na spodu jejího hrdla. "Cezare, neměli bychom…"
"Měli, přerušil ji pronikavým hlasem a snadno ji tlačil vzad, dokud ji nepřimáčkl ke zdi. "Vážně bychom měli."
