8. kapitola
CEZAR STÁL V ÚSTÍ TUNELU. Byl zahalen ve stínech a pohledem mířil na ženu, nepokojně přecházející po hliněné podlaze.
Uplynulo méně než deset minut od okamžiku, kdy si uvědomili, že po ní pátrají, ale v tom krátkém čase Styx shromáždil své služebníky, aby na pozemcích pátrali po Adarovi, Darcy přinesla Anně věci, které si vezme s sebou, a Levet byl zaneprázdněný vykouzlením nějakého zaklínadla, které by pravděpodobně zničilo jakýkoliv pach, který za sebou mohla Anna zanechat.
Cezar chtěl být daleko pryč od sídla v době, kdy to speciální zaklínadlo spustí. Levet byl dobře znám vytvářením dalekosáhlých pohrom, když se pokoušel o magii.
Přímo za tunelem byla úzká cesta, která obíhala zadní část velké usedlosti. Styx slíbil, že pošle upíra, aby je vyzvedl, ale zatím nebylo slyšet nic kromě zvuků vzdálených žab a Annina jemného, nervózního přecházení.
Pokusil se jí dát pocit soukromí, když se usilovně snažila posbírat svou otřesenou odvahu. Pokud se něco naučil v tom krátkém čase, kdy byli společně, bylo to, že nesnášela, když ji viděl zranitelnou.
Nicméně nakonec byl donucen se podvolit svým skučícím instinktům. Mohl hmatatelně cítit její zmatené obavy. Zahalily ho a povzbuzovaly silnou potřebu udělat… něco.
Něco, co zahrnovalo jeho tesáky, krev a smrt.
Bohužel nebylo poblíž nic, co by bylo třeba zabít - dobře, pokud nepočítá toho otravného chrliče. S tichým zavrčením postoupil, aby stanul přímo před Annou. Lehce jí položil ruce na ramena. Čelo se mu zkrabatilo, když ucítil, jak se třese.
"Ty se chvěješ," řekl takřka neslyšným hlasem. "Je ti chladno?"
Stála pod jeho dotykem strnule, možná se obávala, že kdyby povolila jen o píď, mohla by se otřást.
"Je mi fajn."
"Vzduch je vlhký. Máš ve své tašce i svetr?"
O krok ustoupila a odstrkovala jeho ruce. "Cezare, kdyby mi byla zima, jednoduše bych zahřála vzduch kolem sebe." Její oči se nečekaně rozšířily. "Zasyčel jsi právě na mne?"
Cezar si založil paže ne hrudi, když v něm vzkypěl prudký vztek.
Dios. Ta žena dovedla tvrdohlavost do zcela nové úrovně.
"Už mě unavuje, jak se mnou stále jednáš jako s nepřítelem, querida," řekl chladně. "Nic jsem neudělal, jen se snažím tě ochránit od té doby, co jsme se znovu potkali."
Krátce zakolísala, jako by se dokázal trefit na citlivé místo. Pak s nucenou oddaností zvedla neústupně bradu. "No, já jsem nezapomněla naše první malé rande-vous, Cezare."
Projela jím horkost, když mu na mysli vytanula s živou jasností vzpomínka, jak tuto ženu přitiskl ke zdi a vstoupil do ní dlouhým, lahodným pohybem. "Myslíš se, že já ano?" zachraptěl.
"Zapomněl jsi na mne v okamžiku, kdy jsi vykročil ze dveří," obvinila ho. "Byla jsem jen dalším snadným číslem. Ach ne, počkej, bylo to víc než to. Byla jsem také tvá večeře, není to tak?" Rozechvěle se nadechla. "Bože, cítila jsem se tak zneužitá."
Cezar polkl svá rozhněvaná slova, náhle udeřen překvapivým poznáním.
Nebylo to nic nového - žena, která proti němu chová zášť. K čertu, během jeho dřívějších let býval fackován, bodán a málem zpranýřován svými zuřivými ex-milenkami. Ale zdálo se trochu přehnané pro jakoukoli ženu, aby si v sobě dvě staletí stále chovala tak surový, vášnivý pocit zrady.
Ledaže…
Ledaže by o něj stále měla zájem.
Jeho hněv se zmírnil. Opatrně, aby ji nepoplašil, znovu přistoupil blíž. Dost blízko, aby vůně medových fíků zaplnila všechny jeho smysly.
Ježíši, byla vůbec kdy nějaká erotičtější vůně?
"Já jsem tě neopustil, Anno," řekl. "Přinejmenším ne dobrovolně."
"Neurážej mou inteligenci jednou ze svých nacvičených frází o tom, žes to udělal pro mé vlastní dobro, nebo že jsi měl v úmyslu zavolat později…"
"Já ti nepodávám žádnou nacvičenou frázi," popřel. Vzal její obličej do dlaní a upřeně se na ni zadíval.
S odhodláním až hrozivým. Jeho hříchy byly bezpochyby pověstné, ale nikdy se úmyslně nepokusil této ženě ublížit. Jí nikdy. "Zatímco jsi spala v mém náručí, navštívila mě komise."
Zamračila se. "Komise?"
"Oni jsou…" Zašklebil se a usilovně hledal slova, která by stručně vysvětlila poslání Věštců. "Dejme tomu, že bys mohla říct, že jsou Nejvyšším soudem světa démonů. Ti, kteří rozdávají spravedlnost a tresty."
Ne překvapivě se její zamračení jen prohloubilo. Politika démonů přivedla vrásky do tváří mnoha lidí.
"Co ti chtěli?"
Uhladil svůj výraz do nečitelné masky. Mohl by je oba zabít, když nebude dávat pozor.
Komisem á malou trpělivost a žádné odpuštění pro ty, kteří porušili její pravidla.
"Není mi dovoleno hovořit o Věštcích nebo o tom, co si ode mě přáli. Ne, pokud si nepřeji náhlou smrt."
Odfrkla si. "To je výhodné."
"Je to cokoli jiného než výhodné." Rukama stiskl pevněji její tvář. "Naneštěstí je to pravda."
Snad vycítila, že v tomto případě neustoupí, a obrátila se ke své další stížnosti.
"Proč jsi mě neprobudil, než jsi odešel?"
"Věštci tě uvedli do bezvědomí, nemohl jsem zasahovat."
"Bezvědomí?" Cítil, jak jí pod kůží rozkvetl náhlý žár. "Ha. Věděla jsem to. Bože, nemohla jsem uvěřit, že bych usnula v té místnosti." Její oříškové oči zajiskřily vztekem. "K sakru, jaké měli právo?"
"Zjistíš, že se domnívají, že mají právo na všechno," řekl suše, zatímco palci mimoděk hladil její horkou pleť.
Jeho tělo okamžitě reagovalo. Intenzivně si vybavil pocit saténově hladké pokožky, přitisklé k jeho vlastní, když se pohyboval hluboko v ní. "A podívej se n to takhle, kdyby nezasáhli, byla bys ve své posteli, když váš dům shořel na popel. Zachránili ti život." Drobný úsměv mu přelétl přes rty. "Vlastně, pokud se nad tím zamyslíš, byl jsem hlavně já zodpovědný za to, že jsi zůstala na živu a v pořádku."
"Protočila oči. "Ach, prosím tě."
Úsměv se mu vytratil. Sklonil se, až se čelem opíral o její. Cítil na svých rtech jemné vlahé tření jejího dechu.
"Anno, já jsem tě neopustil té noci. Ve skutečnosti je velmi dobrá šance, že kdybychom nebyli přerušeni, byli bychom stále v té posteli."
Její rty se rozevřely, aby se s ním dohadovaly, ale Cezar znal sladší způsoby, jak tyto rty zaměstnat. Uzavřel prostor mezi nimi, když se jich zmocnil jemným, toužebným polibkem. Byl to pouhý dotek jejich rtů, přesto to bylo dost, aby vyslalo výbuch touhy sžírající jeho tělo. Příliš dlouho, příliš dlouho, příliš dlouho. Zoufalá slova se mu ozývala v hlavě, když použil palce, aby otevřel její ústa, takže jeho jazyk mohl vklouznout do jejího vlhkého žáru. Tohle nebyl čas na takovou důvěrnost, ale potřeba této ženy napínala Cezarovo sebeovládání až k boudu prasknutí. "Dios, nikdy se nenabažím tvé chuti. Tak sladká."
Lehounce jako motýlí křídla přistály Anniny ruce na Cezarově hrudi a horko těch něžných dlaní mu propalovalo košili.
"Počkej," vydechla, chraptivý hlas ji usvědčoval, že má daleko od lhostejnosti k jeho laskání. Přesunul se, aby si přičichl k delikátnímu místu přímo pod jejím uchem.
Rozechvěle vzdechla, pak se odhodlaně uhnula jaho doteku. "Cezare, počkej."
Zavrčel, tělo zkroucené tím neočekávaným ucouvnutím. Byl schopen cítit tu touhu, která proudila jejím tělem. Proč byla tak zatraceně odhodlaná jí popírat?
"Řekl jsem ti, že jsem byl donucen odejít, že bych nikdy dobrovolně neodešel."
"Ale nevysvětlil jsi, proč ses vrátil."
Povolil. Žhavý chtít vystřídala náhlá ostražitost. Jak jen po této ženě toužil, nedovolil by jí zjistit víc, než mu Věštci odhalit dovolili.
Byli nebezpečnější než Morgana le Fay ve svých nejhorších dnech.
"Co máš na mysli?" udržoval lehký tón.
Přimhouřila oči. "Úmyslně jsi mě přilákal do Chicaga. Chci vědět proč."
S načasováním, které přišlo snad přímo od boha, Cezar zaslechl vzdálený zvuk motoru. Otočil se od jejího až příliš inteligentního pohledu a přešel zpět k ústí tunelu.
"Náš odvoz dorazil," zamumlal
Zaslechl tiché, netrpělivé syknutí, ale zdráhavými kroky se k němu přidala. Vykukovala skrz větve, které zakrývaly tunel před zvědavýma očima.
"Jak víš, že je to náš odvoz?"
Zeptala se a pohledem prohledávala tmu, která halila zalesněný prostor.
"Tato cesta je součástí Styxovy usedlosti. Veškerá doprava musí být vpuštěna předními branami." Křivě se pousmál, když rozeznal to jemné, ale přesto mocné vrnění přibližujícího se auta. "Navíc jedině Viper by mohl zvolit Rolls Royce Phantoma pro záchranou misi."
"Kdo je Viper?"
"Bratr."
"Myslíš upír."
"Ano." Zvedl obočí. "Je to problém?"
"Ne, dokud chápe, že já nejsem jeho večeře."
Vidina, jak jiný upír svírá jeho ženu v náručí a zabodává tesáky hluboko do jejího masa, probleskla krátce Cezarovou myslí, ale nemilosrdně ji zapudil. Při nejlepším byl jeho pohled právě teď nejistý a takovéto myšlenky by ho utrápily.
"Nemusíš mít starost. Viper se tě ani prstem nedotkne."
Něco v jeho hlase způsobilo, že na něj pátravě pohlédla. "Jak si můžeš být tak jist?"
"Zaprvé už má družku a zadruhé bych ho zabil."
Neuniklo mu její mírné zajíknutí. "I když je to tvůj bratr?"
Nabylo žádné zaváhání. "Ano."
Rozhostilo se ticho, když vstřebávala jeho drsná slova. Pak se zhluboka nadechla a hbitě převedla konverzaci do bezpečnějších vod.
"Kam nás odveze?"
Cezar pozoroval, jak rolls hladce zastavil přímo před tunelem. Natáhl se a odstrčil větve, pátrajíc svými smysly, aby se přesvědčil, že v temnotě nic nečíhá.
"Viper má množství podniků rozprostřených po Chicagu, většina z nich poskytuje větší bezpečnost než samotný Pentagon."
"Dost bezpečnosti, aby zadržela venku Morganu le Fay?" zeptala se se zachvěním.
Cezar vzal Annu za ruku a vedl ji k čekajícímu autu. Zvažoval, zda jí nabídnout útěchu, nebo pravdu.
Nakonec se rozhodl pro pravdu.
Měla úpornou nechuť ke lžím, i když byly pro její vlastní dobro.
"Nejsem si jist." Pokrčil rameny. "Dá nám to přinejmenším čas zvážit naše možnosti."
"Jaké možnosti…" Její slova se zastavila ve stejnou chvíli jako její chodidla. Na okamžik si Cezar myslel, že na ně někdo zaútočil. Pak si s ušklíbnutím uvědomil, že její široký pohled byl zaměřený na upíra se stříbrnými vlasy, který se soukal z auta. K sakru. Býval měl tu nebohou ženu připravit. Nebylo ženy, která by trochu neztratila dech při pohledu na tohoto pozoruhodného démona. "Ježkovi oči. On je… on je…"
"Zadaný," zavrčel Cezar. Usadil se a ukradl jí důkladný polibek, který jasně symbolizoval jeho vlastnické nároky. Až když ucítil, že pod ním jihne, zvedl konečně hlavu a podíval se na upíra, kterého po staletí nazýval přítelem.
"Vipere, díky, žes přijel."
Viper se malinko poklonil. Jeho dlouhé stříbrné vlasy zářily v měsíčním světle a dokonalé rysy jemně vystupovaly ze stínu.
"Stačí říct," přesunul temný pohled na tichou ženu po Cezarově boku. "A tohle je Anna?"
Cezar přikývl. "Anna Randalová."
Viper nechal svůj pohled sklouznout po té oněmělé ženě po Cezarově boku. "Je krásná."
"Ano, to je." Cezarův hlas byl hladný, když ji žárlivou paží chytil majetnicky kolem ramen. Dokonce ani vědomí, že přítel je dobře a oddaně zadaný, nemohlo zastavit jeho instinktivní potřebu označit Annu jako svou vlastní. "Myslím, že bychom měli jít, než Adar zachytí náš pach."
Malý vědoucí úsměv zkroutil Viperovy rty. "Samozřejmě."
Cezar počkal, až upír vklouzl za volant, potom strčil Annu na zadní sedadlo a posadil se vedle ní. Pažemi si ji přitáhl blíž k sobě. Za pár chvil se řítili ven z usedlosti a zamířili na jih města.
Nechávali vkusné prostředí za sebou v rychlosti, která by zvlnila i vlasy Jeffa Gorgona. Viper se krátce ohlédl přes rameno.
"Nehodlám vyzvídat, Cezare, ale pokud mám najít nejlepší místo, kde ukrýt tvůj doprovod, pak potřebuji vědět, před čím ji ukrývám."
"Před Morganou le Fay."
Viper obrátil pozornost zpět na cestu, když prosvištěl kolem rohu, a volil úzké postranní uličky, v kterých nebyl žádný provoz.
"Anna je víla?" zeptal se se slabým náznakem překvapení v hlase.
Jako každý upír byl zvyklý, že mu jeho smysly dodávaly přesné podrobnosti o žijících stvořeních v jeho okolí. Většina upírů dokonce mohla přečíst duši ostatních, tedy za předpokladu, že to stvoření duši mělo.
"Stále pátráme po jejím dědictví.. domníváme se, že existuje nějaké spojení mezi těma dvěma." Opatrně zakrýval svou mysl, aby ho upír nepodezíral, že za jeho zájmem o Annu je něco víc než neporytá zjevná touha. Nemohl riskovat, že Viper vytuší spojení s Komisí.
Trvalo jeden úder srdce, než Viper vrhl další zvědavý pohled přes rameno.
"Ty se domníváš, že má krev prastarých?"
"Ovládá síly elementála."
"Skutečně?" Špetka respektu vstoupila do Viperova hlasu. "Vzácné nadání a jedno, které nasvědčuje tomu, že je víc bojovnicí, než pouhou vílou."
"Hej." Anna, navzdory očividnému strachu z cestování rychlostí světla temnými ulicemi, našla svůj hlas a šťouchla Cezara loktem do boku. "Jsem přímo tady, víte o tom?"
Viper se tiše chraplavě zachechtal. "Odpusť nám, Anno Randalová. Jsme přátelé už po mnoho staletí a často jsme si užívaly dlouhé debaty o záhadách, které život nabízí."
Cezar si hrubě odfrkl. "Někteří by je možná nazývali rozepřemi."
Viper se těsně uhnul přijíždějícímu autu. "Filozofie má sklony být ožehavým tématem."
Cezar se podíval na Annu, která ho se zvláštním výrazem upřeně pozorovala. "Jednou mi na hlavu hodil drahocenné Fabergé vejce."
"Věděl jsem, že nemůžu poškodit tvou tvrdou lebku," odsekl Viper.
Anna potřásla hlavou, jako by ji chtěla očistit od pavučin. "Ty se zajímáš o filozofii?"
Cezar natáhl ruku, aby zatáhl za medovou kadeř, která se zatoulala z jejího ohonu.
"Navzdory tvému přesvědčení, že jsem povrchní, sukničkářský chlípník, mám i zájmy mimo ložnici."
Viper se zasmál. "Ach ano. Cezar kdysi míval zájmy, které vedly přes každý pokoj v domě."
"Ó, vážně?" pronesla Anna líně, vrhaje na Cezara nebezpečný pohled.
"Samozřejmě, teď když je úplně vyk…"
"Sklapni, Vipere," zavrčel Cezar.
Viper tiše zaklel. "Ona to neví?"
"Neví co?" Zeptala se Anna.
Cezar popustil své síly, aby vyplnily auto, až se přilehlé pouliční lampy roztříštily nárazem energie.
"Byla snad v tom slovíčku sklapni nějaká část, která nebyla jasná?"
Anna po jeho boku strnula, její drobné rysy ztvrdly nedůvěrou. V tom okamžiku měl Viper štěstí, že Cezar trpěl nechutí zabíjet bratry.
Ne, že by však měl odpor k pořádnému nakopání jejich zadku.
"Věděla jsem, že jsi přede mnou něco skrýval," zasyčela.
Jeho paže se sevřely pevněji kolem jejího napjatého těla, když zachytil a držel její ostražitý pohled.
"Tohle s tebou nemá co dělat, Anno, přísahám," řekl jemně a zdráhavě se otočil k oknu, když Viper znovu ostře zatočil. Sjížděli dolů po šikmé ploše nepodzemní parkoviště. Ačkoli nemohl čítit kouzla, která se vznášela nad budovou, aby dorážela obyčejné lidi, věděl, že budou na místě. Cítil nicméně téměř drtivý pach upírů, krve a víl. Kombinace, která mohla znamenat jen jediné místo v Chicagu. "Dios," vydechl šokovaně. "Co to k čertu děláš Vipere? Tohle místo je přeplněné vílami."
Zastavujíc smykem přímo předřadnou výtahů, Viper vypnul motor.
"Přesně."
"Cílem je udržet Annu pryč od Morgany a jejích podřízených."
Viper se usmál tak zářivě, že by z toho zamrazilo i tu nejpočestnější ženu.
"Důvěřuj mi."
"Skvělé," ucedil Cezar, neochotně vyklouzl z auta a chytil Annu za ruku, aby se k němu přidala.
Rozhlédla se udiveně po parkovišti a všimla si tuctů lesknoucích se aut nejkvalitnějších luxusních značek.
"Co je tohle za místo?"
"Viperovo hnízdo," prohlásil Viper se samolibým úsměvem.
Obrátila se pohledem na Cezara. "Krevní bar," prozradil zdráhavě.
"Znovu se ptám, co je tohle za místo?" zabručela.
Viper pokrčil rameny. "Víly, stejně jako lidé, se mohou stát závislé na upířím kousnutí. Můj malý podnik poskytuje služby, po kterých touží."
Její tvář zbledla. "Závislé?"
Cezar si pod vousy zaklel. Proč nemohl být Viper jedním z těch tichých, hloubavých typů upírů? Ten druh, který raději drží ústa zavřená.
Lehce stiskl Anniny prsty. "Ty jsi až příliš tvrd… Máš příliš pevnou vůli na to, aby ses vůbec kdy stala závislou."
Viper ostře propukl v smích. "Přinejmenším se učíš rychle, Cezare."
Anna se zhluboka nadechla. Ignorovala zápach výfukových plynů a oleje a sledovala vysokého upíra se stříbrnými vlasy, jak z kapsy vytahuje malou kartu a vkládá ji do snímače vedle výtahu.
Démon nebo ne, on byl skutečně ohromující bytost. Jako Rafaelův anděl. Samozřejmě, žádný anděl neměl tak temné, nestydaté oči nebo úsměv, který přiměl ženu myslet na pokrývky z černého saténu a plápolající svíce.
Zvláštní však bylo, že nerozrušil její smysly. Na jako jiný upír s temnýma očima, jehož nejlehčí dotyk způsobil, že se její srdce zachvělo a poskočilo a někdy se úplně zastavilo.
Pohledem se posunula zpět k Cezarovi. Mysl měla zacuchanou v chomáčcích zmatku.
Na jedné straně byla její mrzutost při pouhém pomyšlení na množství věcí, které před ní i nadále skrýval. Zdaleka ne nejmenší byl fakt, že se mohla stát závislou na jeho kousnutí. Na druhé straně bylo zdráhavé přijetí, že pro ten okamžik na něm je závislá.
A samozřejmě si hýčkala i žhavou novinku, že on ji neopustil jako kus smetí, což jí dosud stále trýznilo.
Opožděně si uvědomila, že ji oba upíři pozorují, jak na Cezara zírá jako šílený idiot. Otočila svůj pohled k otevřenému výtahu a dovolila Cezarovi, aby ji zavedl do tmavě obložené kabiny.
S tichým zvukem se dveře zavřely a oni byli bleskově vyvezeni do nejvyššího patra. Anna se zachvěla. Výtah byl velký jako některé byty, ale z toho, že byla zavřená s dvěma mocnými upíry, ji svrběla kůže a chloupky na zátylku se jí postavily.
Dokonce ještě více znepokojivé bylo to, že v lesklém stříbrném povrchu dveří mohla vidět jen svůj odraz. Jako by byla záhadně sama.
Bože, přijela do Chicaga, aby nalezla odpovědi a místo toho…
Polkla hysterické nutkání začít se smát.
Místo toho dobře a skutečně spadla do Aleniny králičí díry.
Dveře se otevřely a její šílené myšlenky byly rozptýleny pohledem na dlouhou chodbu lemovanou prosklenými stěnami. Za sklem byly vkusně vybavené pokoje, každý jiný. Jeden vypadal jako aranžmá z Versailles, vše pozlacené a historický nábytek, další byl na téma džungle s vysoko se tyčícími rostlinami a jako zebra pruhovanými gauči, jiný byl okázale nablýskaný jako pokoj z hotelu v Las Vegas.
Vše bylo neuvěřitelně krásné, ale její pohled byl zachycen a upoután děním, odehrávajícím se uvnitř těchto krásných pokojů.
Upíři. Muži nebo ženy, vysocí nebo malí, útlí nebo svalnatí, všichni se třpytili tou sexuální výkonností a nadpozemskou krásou, která je prozrazovala tak jasně, jako by nosili cedulky.
"Tak co se děje?" zeptala se, když zamířili dál halou s očima přelétajícíma z jednoho skleněného pokoje do dalšího. Upíři uvnitř polehávali na pohovkách a stavěli na obdiv svá dokonalá těla včetně…
Náhlé horko jí zaplavilo tváře, když si uvědomila, že některé pokoje obsahují dvojice. Nahé, propletené, sténající páry.
Popíjení krve nebylo zdaleka vše, co upíři dělali.
Odkašlala si a raději upřela oči pevně na Viperova záda oděná v sametu, zatímco postupovali hlouběji do budovy.
"Víly sem přicházejí, aby se nechaly kousnout?" zeptala se. Doufala, že se rozptýlí od těch svíjejících se těl. Bože, byla dost žhavá a rozrušená i jen z toho, že byla vedle Cezara. Poslední věc, kterou potřebovala, byly blízké a živé ukázky toho, co si sama odpírala.
Viper se potichu, chraplavě zasmál, jako by věděl přesně, co se jí honí rozrušenou hlavou.
"Nabízíme různé druhy zábavy."
Cezar se nesmál. Místo toho ji chytil pevně kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě. Z jeho santálové vůně se jí rozbušilo srdce, ale jeho dotek nabízel takovou útěchu, jakou si zatím nedokázala vysvětlit.
"Neřekl jsi mi, jak hodláš Annu skrýt mezi jejími nepřáteli," zeptal se Cezar svého přítele.
Viper máchl rukou směrem k skleněným pokojům. "Po otevření tohoto malého podniku jsem zjistil, že zatímco jsou víly bohatými zákazníky, jsou až příliš vrtkavé, že je nemožné mít jich pod jednou střechou tucty, aniž by způsobily nějaký druh zmatku." Zavrtěl hlavou. "Utrácel jsem více peněz za opravy škod z jejich opileckých výtržností, než jsem vydělával. Nakonec jsem byl nucen nechat stěny potáhnout olovem."
"Olovem?" zeptala se Anna zmateně.
"Tlumí moc víl."
Zvláštní. Opatrně se soustředila na své vlastní nepolapitelné síly. Vířili v ní bublinky šampaňského, které jen čekají, až vyletí špunt. Rozhodně se nezdály olovem zeslabené.
Cezar snadno četl její myšlenky, proto jí stiskl silněji rameno. "Olovo na tebe nebude mít vliv," zašeptal a pohledem sklouzl k Viperovi. "A nezastaví Morganu."
Dorazily ke dvoukřídlým dveřím, které blokovaly chodbu. Viper znovu použil svou kartu, aby odemkl zámek.
"Ne, pokud dorazí na můj práh, ale myslel jsem, že účelem bylo držet Annu skrytou," řekl upír se stříbrnými vlasy, otevřel jedny z dveří a nechal je projít do rozlehlého apartmá. "Jaké místo je lepší než podnik, který je už vílami naplněn?"
Cezar se zamračil, potom zdráhavě pokrčil rameny. "Připouštím, že je to poslední místo, kde by ji hledala."
Anna se musela přemáhat, aby na tu nádheru, která ji obklopovala, nezírala s ústy dokořán. Styxův dům byl velkolepý, ale tohle místo bylo prostorem miliardáře. Podlahy byly z bílého mramoru, stěny vystaveny s výklenky, ve kterých stály četné řecké sochy, a stropy byly zdobeny a zvýrazněny pozlacením. Nábytek byl zahalen temně rudým saténem, který dokonale ladil se závěsy na vzdálenějším konci místnosti.
Páni! Krev a sex zřejmě vynášely pěkné peníze.
Přitáhla svou pozornost zpět k Cezarovi. Ne, že by to byl nějak zvlášť obtížný úkol. Měla v sobě část, která by byla šťastná, kdyby po celou věčnost jen seděla a upřeně hleděla na tu hubenou bronzovou tvář.
"A co ta záležitost… s Adarem?" zeptala se. "On mě tu může najít?" Cezarovy krásné rysy ztvrdly. "Musíme věřit, že se Styx dokázal toho démona zbavit dřív, než zachytil náš pach."
Anna se zašklebila. Ne, že by pochybovala o Styxových schopnostech. Dokonce i jako ne-upír cítila tu burácivou moc, kterou vlastnil. Přesto by jí přineslo více útěchy, kdyby věděla, že ten lovec je vyřazený z činnosti.
Cezar snadno vycítil její neklid a natáhl se, aby jí po tváři přejel chladným prstem. Jeho temné oči ji hypnotizovaly. Část jejího napětí povolila, odstraněná prostou silou Cezarovi přítomnosti.
Nic mi neublíží, dokud je nablízku, zašeptal malý hlásek na pozadí její mysli.
