Sága Stmívání a jiné upírské knihy

ANNINO SRDCE BYLO USAZENO někde poblíž mandlí, když ucítila slabé škrábnutí Cezarových tesáků v koutku svých úst.

Tohle bylo šílenství.

Ne. Probudit se a objevit ve své posteli nádherného upíra, z kterého se srdce zastaví a začnou se sbíhat sliny, to bylo šílenství.

Rozechvělá potřebou cítit žhavé potěšení jeho polibku byla úplně bez sebe.

Bohužel její tělo ani pramálo neuvažovalo o tom, jestli je rozumné reagovat na Cezarův zkušený dotek. Vědělo jedině, že čekalo téměř dvě stě let, aby ucítilo úžasné potěšení těchto prstů zkoumajících její chvějící se křivky a to erotické uspokojení, když jí jeho tesáky vklouznou do masa.

Temná sladká touha zesílila, když sehnul hlavu a nalezl pod krajkou košilky špičku její napjaté bradavky.

Sten jí uvízl v hrdle, když ostře ohraničená slast otřásla jejím tělem. Jeho jazyk škádlil ten citlivý kousek těla, švihající a hladící, dokud se její záda nevyklenula v tiché žádosti.

K sakru, slíbila sama sobě, že se tohle už nestane. V žádném případě nehodlala nechat tohoto muže si myslet, že je nadrženou kurvičkou, která roztáhne nohy pokaždé, když projde jejím životem.

Slib, který si snadno dala, dokud nebyl Cazer ničím víc než jen bolestnou vzpomínkou. Přesvědčila sama sebe, že to byla její nevinnost, co ji učinilo tak přístupnou tomu nádhernému upírovi. Koneckonců, strávila dvě staletí odoláváním různým mužům - a někteří byli vysloveně k nakousnutí - , kteří toužili ji vlákat do svých postelí. Byla starší, moudřejší a schopnější kontrolovat své touhy.

Ha.

Vzplanula jako vích, když jeho prsty sjížděly po zadní straně jejích stehen a vytahovaly jí košilku s neodbytným odhodláním. Ještě hůře, jemná slova, která jí neslyšně šeptal, když rty vypátral druhou bradavku, omámila její mysl a nechala ji zapomenout, proč přesně myslela, že řekne ne.

Musel ji uhranout, řekla si zmateně. To byl důvod, pro se mu její prsty zabodávaly do paží, dokud nekrvácel, a proč bylo její nitro tak horké a vlhké, že myslela, že se možná při tom sebenepatrnějším dotyku udělá.

Jinak by to znamenalo, že…

Náhlé rázné zaklepání na dvěře přerušilo to děsivé pomyšlení.

,,Cezare." Mužský hlas se nesl vzduchem a přinutil Cezara zvednout hlavu s výbuchem temných zaklení.

"Si?" Vyštěkl.

,,Omlouvám se, že ruším, ale vyskytla se tu určitá situace." Styxův velitelský hlas se přenesl přes dveře s pozoruhodnou lehkostí.

Další sled nadávek přišel, když Cezar s nechutí pustil Annu a zvedl se z postele.

,,Za chvíli se vrátím," zamumlal a zamířil ke dveřím.

Anna se také vzpamatovala a natáhla se pro roucho, které jí Darcy laskavě půjčila. Když strkala ruce do rukávů, tiše se uklidňovala, že to chvění, ničící její tělo, není ničím jiným než úlevou.

Až na to, že se nejevilo jako úleva.

Vypadalo to na trápení, které ji bude dlouho svírat.

,,Počkej, Cezare." S přemáháním se natáhla a položila mu ruku na paži. ,,Pokud se mě to týká, pak u toho chci být přítomna."

Zastavil se a otočil, aby ji probodl netrpělivým pohledem. Ne. Ne netrpělivým. Zklamaným. Stejným výrazem, jaký svíral její vlastní rysy.

Nepochybovala, že kdyby pohlédla dolů, zjistila by, že je stále tvrdý a žhavý.

S námahou potlačila nutkání potvrdit si svou teorii a místo toho se soustředila na udržení toho spalujícího pohledu.

,,Querida…," začal, jen aby překvapeně zamrkal, když mu namířila prstem přímo do obličeje.

,,Mylsím to vážně," zaskřípěla. ,,Ty dny, kdy jsem musela na kolenou žebrat o kousek jídla a přístřeší, jsou dávno pryč. Nyní se starám o sebe sama. A nevzdám to."

Něco problesklo jeho temnýma očima. Něco, co snad mohlo být zklamání? Bolest? Uražená pýcha?

,,Odmítáš mou pomoc?" zeptal se zlehka.

Ignorovala to divné bodnutí lítosti. Nemohla ho ranit. Ten muž byl arogantní a nesnesitelný a zcela nepřístupný čemukoliv, co by se i jen vzdáleně podobalo lidským emocím. Do háje, cožpak ji nesvedl a pak neopustil na téměř dvě staletí?

Přesto postřehla, že se její hlas navzdory všem nejlepším předsevzetím zmírňuje. ,,Samozřejmě že ne, nejsem hloupá. Samozřejmě ani nevím, proti čemu stojím." Nemotorně pokrčila rameny, utahujíc si pásek své róby. ,,Ale přijetí tvé pomoci je podstatně odlišné od toho, že mi budeš neustále něco nakazovat a držet mě ve tmě. Jsme buď partneři, nebo odcházím."

Nepjaté ticho vyplnilo pokoj. Bylo zřejmé, že Cezarova potřeba řídit krutě soupeřila s poznáním, že si z něj neutahovala. Plně zamýšlela odejít, když nebude souhlasit.

Anna očekávala naštvanou odpověď, proto byla nachytána nepřipravená, když sebou jeho rty nakonec škubly v zlomyslném pobavení.

,,Partněři, jo?" zamumlal a natáhl ruku, aby projel zamotanými prameny jejích vlasů.

Oči se jí zúžily ostražitou nejistotou. Tohle celé vypadalo nějak přííííííliš jednoduché.

,,Nedělám si legraci, Cezare. Radši bych zemřela, než se znovu cítit jako žebrák."

Phledem záměrně sklouzl dolů do hlubokého výstřihu do véčka na jejích šatech. ,,Víš, že by mi nevadilo trochu žebrání, kdybys.."

Anna se natáhla a připleskla mu ruku na ústa. Jeho hluboký hlas byl téměř hmatatelným objetím, které se přelévalo přes její citlivou pleť a přinášelo s sebou myšlenky na to, jak ho zatlačí zpět do postele, vyleze na něj a osedlá si ho na divokou jízdu.

Byli oba skoro nazí. Zabralo by to jen několik trhnutí a než by se nadál…

Soustřeď se, Anno, soustřeď.

,,Jsme dohodnuti?" ujišťovala se přerývavě, zuby zatnuté při tom vědoucím výrazu na jeho tváři.

Cítil touhu, která v ní stále bušila, ale neobvykle se nepokusil toho využít. Místo toho trochu pokrčil rameny. ,,Budu se snažit." Náhle zvedl ruku, když se její ústa pootevřela. ,,Vyslechni mě , Anno. Už jsem dlouho naživu."

,,Jak dlouho?" zeptala se Anna, neschopna zarazit tu otázku. Mla hodně čsu přemýšlet a dumat o tomto muži. Její zvědavost daleko přesahovala zdvořilý zájem.

,,Přes pět set let."

Prohlížela si bronzovou, dech beroucí krásu jeho tváře. ,,Byl jsi dobyvatel?"

Při těch slovech se jeho obočí zvedlo. ,,Když jsem se po přeměne probudil, měl jsem na sobě uniformu konkvistadora."

,,Ty si to nepamatuješ?"

,,Nemáme žádné vzpomínky na život předtím, než jsme se stali upíry." Rty s emu zkroutily křivým úsměvem. ,,Což je vlastně dobrá věc."

Jeho přiznání ji překvapilo. Musí být zvláštní mít jednoduše vymazaný život. Jistě museli být zvědavi, kým a čím byli předtím?

,,Proč je to dobrá věc?"

Pokývl hlavou směrem ke dveřím. ,,Protože můj král je Azték."

,,Á." Sporý úsměv se dotkl jejích rtů. ,,Jo, přepokládám, že to by mohl být problém."

Přesunul ruku, aby uchopil její bradu mezi palec a ukazováček. Obdařil ji dalším pohledem, plným nepokojné energie. Navzdory hollywoodskému vyobrazení upíři nebyli chodící mrtvoly. Jejich pleť možná byla chladná na dotek a jejich srdce možná nebila, ale vlastnili fenetickou sílu, která je obklopovala jako silové pole. Ve skutečnosti být blízko Cezara bylo jako výt vedle elektrického náboje.

,,Mé hledisko je takové, že mám sklon nejdříve jednat a přemýšlet až později," řekl Cezar s úšklebkem. ,,Věř mi, naučil jsem se litovat toho zvyku, ale to nezměnilo to, čím jsem. Nemůžu ti slíbit, že nebudu…"

,,Osinou v zadku?" dokončila sladce.

Štípl ji do brdy. ,,Něco tkového."

Ozvalo se další zaklepání na dveře. ,,Cezare?"

Cezar ignoroval zřetelný osten podrážděnosti v hlase. Přistoupil dostatečně blízko, aby ji šokoval mocí svého téměř nahého těla.

,,Minutku," zaskřípal, v očích se mu zablýsklo, když hleděl dolů na Annin bledý obličej. Bez varování se sklonil a zmocnil se jejích úst hrubým, žádostivým polibkem. Anna lehce zasténala rozkoší, ale ještě než mohla začít reagovat, on hlavu zvedl a pohlédl na ni s takovou intenzitou, že se jí až zastavil dech. ,,Už nikdy nebudeš znovu chudou příbuznou, Anno Randalová," zašeptal. ,,Byla jsi zrozena, abys vládla světu."

Malinko sebou trhla při jeho zvláštních slovech. Nebo to možná byla jen opožděná reakce na jeho spalující polibek.

Pro pána krále, její rty budou pálit ještě měsíc.

,,Co jsi to řekl?"

Usmál se tajemně, ale neobtěžoval se jí na otázku odpovědět.

Samozřejmě, že ne. Celou záležitost s partnerstvím využije jen, až se mu naskytne příležitost a bude se mu to hodit.

Cezar se otočil a otevřel dveře. Stál za nimi vysoký,opravdu urostlý upír, který čekal na chodbě s děsivou netrpělivostí.

,,Můj pane, máš nějaké novinky?" zeptal se.

Anna odolala nutkání prchnout od toho v kůži oděného obra, který se otočil, aby ji probodl pátravým pohledem. Jémine. Vypadal dosti schopný ji na místě obětovat.

,,Co ta ženská?"

,,Annina roztřesená kolena znehybněla. Ženská? Ženská?

Ten přerostlý upír měl štěstí, že ještě nemohla naplno používat své schopnosti. Vypadal by ohromně vtipně, přilepený na strop nebo padající dolů chodbou jako fotbalový míč.

Snad vycítil její mrzutost, Cezar se natáhl, aby ji chytil za ruku a lehce jí stiskl prsty.

,,Trvá na tom, že se dozví tvou informaci, ať je jakákoliv."

Vážné, inteligentní čelo se nakrčilo, ale místo argumentu, který očekávala, nabídl démon pouze úsměv. Úsměv, který mohl být mnohem více uklidňující, kdyby nezahrnoval pár smrtících tesáků, schopných prokousnout i tank.

,,Nuže dobrá." Jeho znervózňující pozornost se přesunula zpět k Cezarovi. ,,Ta víla je mrtvá."

,,Sybila?" vydechla Anna úlekem.

Styx krátce přikývl, až se mu dlouhý cop propletený tyrkysovými korálky zhoupl na zádch. ,,Ano."

,,dobrý bože."

Cezarova tvář se ani nepohnula. Byla jako tvrdá žulová maska. Po zádech ji přeběhl mráz.

,,Jak se to stalo?" zeptal se s mdlým hlasem, tělo napružené hněvem. "Říkal jsi, že její cela byla chráněna."

Ve Styxových očích se rázem odrazil odpovídající hněv. Jevil se jako druh muže, který nemá rád, když věci nejdou tak, jak plánoval.

,,To byla. Nemám tušení, jak mohla zemřít. Nemá žádná viditelná zranění a Gunter přísahal, že nikdo do cely nevstoupil ani z ní neodešel. Je zkrátka mrtvá." Styx sáhl nahoru na medailonek, který mu visel kolem krku. ,,Zavolal jsem pro Leveta, aby přišel a prohlédl tělo, jakmile padne úplná noc."

,,Leveta?" zamračil se Cezar na druhého muže. ,,Dios, proč?"

,,Je schopen vycítit magii, kteoru mi neucítíme," řekl Styx.

Anna se usilovně snažila sledovat rozhovor. Uvnitř se chvěla zmatkem. Sybila byla mrtvá. Dejme tomu, že bylo víc než pár okamžiků, kdy by ochotně zadusila život té protivné potvory. A vědomí, že už se nikdy znovu nebude muset ohlížet přes rameno a objevovat tu ženu, jak číhá ve stínech, jí nabídlo zvrácený druh úlevy, ale.. Mrtvá? Zatímco byla chráněna v tomto domě, kde Anna spala jako mimino?

pouhé toto pomyšlení stačilo, aby měla Anna nervy nadranc.

Se zachvěním si zkřížila paže přes žaludek a snažila se tvářit statečně. K čertu. Sama požádala, aby mohla být účastna hovoru o této ohavné záležitosti.

Jsem žena, slyš, jak umím řvát, hubovala si ve snaze se povzbudit. Ne, ach můj bože, budu zvracet, lkala zároveň

,,Kdo je Levet?" přiměla se zeptat.

Navzdory jejímu maximálnímu snažení muselo být v jejím hlase něco, co Cezara varovalo, že se nachází na hranici sebeovládání.

Starostlivým pohledem přelétl přes její lehce nazelenalý obličej, pak si ji přitáhl k sobě a položil jí ruku kolem ramen.

,,Je to chrlič," přiznal s nechutí.

,,Ach tak." Nemohla zastavit krátký, divoký smích. ,,Pochopitelně."

Cezarův palec třel napjatou linii jejího krku, jeho dotek kouzelně zmírňoval paniku, která hrozila, že vybublá na povrch.

,,Němej strach," utěšoval ji. ,,Je to jen človíček z odpadků a jediná děsivá věc na něm je jeho zvráený smysl pro humor."

STyx pozoroval Cezarovy pohyby přimhouřeným pohledem. Skoro jako by byl překvapen upírovou kavalírskou důvěrností. Anně připadala iluzorní a komická. Věděla přece, že onde Cezar měl ve zvyku mít ženy na jednu noc. Byla jednou z nich.

S podivným úsměvem obrovský upír sklopil hlavu. ,,Nechám vás se připravit."

,,Dobrý nápad," zamumlal Cezar, zavřel dveře svému králi před nosem a přitlačil ji ke zdi, než si stačila všimnout, co se děje. ,,Neměli bychom jít nejdřív do sprchy?"

Sprchy? Nahá kůže. Teplá voda. Hebké mýdlo. Horký, zapařený….

Obrázek jejich dvou propletených těl, zatímco kolem nich stéká voda, byl tak živý, že Anna musela zavřít oči a zhluboka se nadechnout.

,,Rozhodně ne," zabručela. Cítila se už dost žhavá a zapařená, když se záměrně tiskl k jejímu tělu a sklonil hlavu, aby mohl zanořit obličej do jejích vlasů.

,,Proč?" sevřel její ušní lalůček. ,,Můžeš mi umýt záda a já je umyji tobě. Jsme partneři, pamatuješ?"

Oči se jí protočily a dech zkrátil, kdyžž jí rukama pohladil boky a pak směle sevřel v dlaních tu těžkou plnost jejích ňader.

Správně. Nyní byli partneři. Hodilo se mu to, když se chtěl vetřít co nejblíž a co nejintimněji.

Dobrá, hodlala.. hodlala to zarazit hned v.. Palci dráždil špičky jejích bradavek a Anna zasténala.

Co k čertu hodlala udělat?

Palce dál pokračovaly v pohybech, z kterých se jí zamotávaly vnitřnosti, a Anna věděla, že utone v jeho mocné vášni.

Svatá dobroto.

,,Jediná sprcha, které se ti dostane, bude studená ve tvém vlastním pokoji," dokázala zasípat.

Zasmál se a tesáky úmyslně škrábal její krk. ,,Kruté."

,,Cezare, přestaň s tím."

,,Proč?" Jeho jazyk vystřídal tesáky v tažení, které ji mělo rozpálit. ,,Cítím tvé toužení."

,,Jediné co ucítíš, pokud nepřestaneš, bude má pěst."

znovu se rozesmál. ,,Tak násilná, querida. Nejdřív pouta a teď výhružky. Dříve jsi dávala přednost mnohem něžnějšímu milování."

Milování?

Ne.

Tohle byl sex. Surový, zvířecký sex.

Takhle si to odpřísáhla před dvěma sty let.

Zoufale se snažila vymanit z jeho objetí a posbírat své smysly. Opřela se o něj a odstrkovala ho. Uplynula minuta a pak dalších pět. Její skřípavá nadechnutí byla jediným zvukem v pokoji. Potom byla konečně schopna se setkat s Cezarovým jiskřivým pohledem.

"Jdi pryč, Cezare."

Temné oči zaplály, když ji pustil a prsty zachytil její tvář. ,,Jednou, querida." Sklonil hlavu, aby ukradl z jejích rtů polibek na hranici zoufalství a příslibu. ,,Jednou, velmi, velmi brzy."

Anna se cítila lépe po dlouhé ledové sprše, která pomohla zmírnit sexuální napěětí a odplavila Cezarovu santálovou vůni.

Cítila se dokonce ještě lépe, když se vrátila do ložnice velikosti Olympie a našla na posteli svůj kufr. Nevěděla, jakým zázrakem se to stalo, a nezajímala se. Byla to prostě úleva natáhnout si své vlastní zašlé džíny a bledě žlutou pletenou halenku s krátkými rukávy.

Navlékla si pár sandálů, pozastavila se dost dlouho, aby si stáhla vlhké vlasy do volného uzlu a vyrazila ze dveří.

Když sestupovala dřevem obkládanou chodbou a dorazila k točitému mramorovému schodišti, krátce zauvažovala, že se její neformální oblečení nehodí do toho rozlehlého sídla. Ačkoli žila poslední dvě staletí skromně, když byla mladá, strávila dostatek čadu mezi londýnskou šlechtou, aby rozpoznala, že mramoroví sochy pocházely přímo z řeckého chrámu a že olejomalby, které visely na dubovém obložení, byly originály mistrovských děl.

Zastavila se na nejnižším schodě a bezradně pokrčila rameny, když pátrala po své hostitelce. Byla stvořena, aby se snažila zapadnout do míst, kam nepatřila. Stvořena se snahou zalíbit se ostatním.

Kromě toho, Darcy byla právě tak neformální. Tím druhem neformálnosti, který vycházel z její duše a ne z jejích šatů. Možná šli vlkodlaci trochu víc s davem než upíři, řekla si pro sebe trpce.

Anna zaslechla nějaké zvuky. Vycházely ze zadní části domu. Dokázala překonat labyrint chodeb, aby nakonec vstoupila do krásné kuchyně, která byla plná přístrojů z nerezové oceli a kořenáčů s čerstvými bylinkami rozestavených na okenních parapetech.

Byla také plná podivného stvoření, které vstoje bylo sotva tři stopy vysoké, s šedou kůží a divnými hrbolky po celém svém sukovitém těle. Co bylo ještě podivnější, mělo dlouhý ocas a pár křídel, která byla překvapivě krásná.

,,Óó," Anna se zastavila ne černobílých keramických dlaždičkách a šokovaně se nadechla. Možná že potulovat se po domě plném démonů nebyl zas tak dobrý nápad. Pohledem přelétla k Darcy, která seděla u stolu z třešňového dřeva. ,,Omlouvám se. Neruším?"

,,Bože, ne," vydechla žena a okamžitě se zvedla ze židle, aby přešla místnost k ní. Toto ráno měla na sobě jiné džíny s dobře obnošeným svetříkem, který jí sahal téměř ke kolenům. Blonďaté vlasy měla nedbale naježené a tvář bez meke-upu. Přesto zářila krásou.

Nebylo divu, že se velký děsivý Styx rozplýval, kdykoli pohlédl jejím směrem.

Anna se skoro uklidnila, když… ta věc…

Jakmile se Darcy zvedla, za věc přecupitala po podlaze a jednou rukou s drápy zvedla kus lepenky, na kterém bylo nakresleno velké písmeno E.

,,Co to děláš?" zeptalo se stvoření hlasem plným udivujícího francouzského přízvuku a mávlo lepenkou ve vzduchu. ,,Neskončili jsme hru. Musíš mi říct, kolik samohlásek si chceš koupit."

Darcy se natáhla, aby tu věc poplácala po hlavě. Přesně mezi zakrnělé rohy.

,,Dokončíme to později."

,,Později?" Následoval roj francouzkých nadávek. ,,Můj konkurz může být kterýkoliv den. Není žádné později."

,,Ale samozřejmě, že je," utěšovala ho Darcy s podivuhodnou trpělivostí. Zrovna tak, jako by se bavila s uraženým dítětem. ,,Už jsem ti řekla, Levete, že je to Bob Barker, kdo odešel do důchodu a mohu dodat, že už byl nahrazen Vannou White."

Anna zamrkala. Tohle že byl Levet? Tohle že byl ten chrlič, který má být schopen vycítit magii?

Cezar sice říkal, že byl skrček, ale..Ježíši. Vážně musí přestat sledovat hororové filmy. Upíři, vlkodlaci, víly, chrliči. Dosud neměli nic správně.

,,Ach, tahle Vanna White je člověk, že? Mohla by kdykoli padnout mrtvá," namítal Levet, pak se bez varování pohnul a stanul přímo před Annou. Nemířil jí drápem na obličej. ,,Ta tam. Jsi člověk. Nebojíš se, že bys možná mohla prostě jednoho dne padnout mrtvá?"

,,No, já…," odkašlala si Anna.

Nenapadlo ji nic, co by řekla, zvláště potom, co se chrlič předklonil a nestydatě jí začal očichávat nohu.

,,Ne, ne člověk," zamumlal, zvedl šedé oči, aby na Annu pohlédl. Doufala, že jo vedla zvědavost a ne hlad.

,,Pro rány boží," zašeptala Darcy a vyslala k Anně kajícný úsměv. ,,Anno, tohle je Levet. Levete, Anna Randalová."

Anna zůstala oněmělá, když to stvoření kroužilo kolem ní, očichávalo její džíny a příležitostně do ní šťouchalo pahýlovitým pařátkem.

,,Co jsi zač?" zeptal se, když se před ní postavil s rukama v bok a zničeně cukal dlouhým ocasem.

,,Ehm, Darcy?" zašptala Anna, lapena mezi nedůvěrou a zarážejícím nutkáním začít se smát.

,,Levete, prosím přestaň očichávat mého hosta," poručila Darcy. ,,Není to zdvořilé."

Chrlič prudce zabručel. ,,Řekla jsi, že škrabat se na přirození na veřejnosti je neslušné. Teď nemůžu dokonce ani očichávat hosty? Ty jsi takový kazič balady."

Darcy zakoulela očima. ,,Kazič nálady, Levete. To slovo je nálada."

Jedno co to je." Levet obrátil svou pozornost zpět k Anně. ,,Jsi cítit jako víla, ale…."

,,Víla?" Anna překvapeně ustoupila. Kdyby byla víla, věděla by o tom. Nebo snad ne? ,,To si nemyslím."

,,Kdo byli tví rodiče?" vyptával se Levet.

,,Nevím. Vyrůstala jsem v sirotčinci, než si mě vzala k sobě domů má teta."

,,Takže jeden z nich mohl být vílou nebo elfem?"

,,Já…to připouštím."

Levet dupl, zjevně nespokojen s její chabou informovaností. ,,Je tam ještě něco, čemu nemůžu přijít na kost."

,,Kloub, Levete," opravila ho Darcy unaveně.

Levet igoroval vlkodlačici a postoupil vpřed, zabraný do odhalování záhady Annina dědictví.

,,Ještě jeden krok k ní, chrliči, a nechám se tě připevnit na zeď," varoval chladný mužský hlas ode dveří.

Anna se nemusela otáčet. Její kůže mravenčila a srdce bušilo na nejvyšší rychlost.

Nemohl to být nikdo jiný než Cezar.

Pošetile nebojácný chrlič vyplázl jazyk a k jejich údivu plivl na hrozivého upíra malinu.

,,Doslechl jsem se, že to je jediný způsob, jak se můžeš v těchto dnech vztyčit…" Sotva mu ta zvláštní slova vyšla z úst, Cezar rychlostí světla překonal vzdálenost mezi nimi a ostrý hrot starodávné dýky přitiskl na Levetovo hrdlo. ,,Ík."

,,Máš ještě nějaká rozkošná odhalení, která bys prozradil, chrliči?" zavrčel Cezar.

,,Ach, kdepak." Křídla se třepetala zběsilou rychlostí. ,,Ani jedno."

,,Dobrá volba."

S udivující rychlostí se Cezar narovnal a zasunul dýku taak rychle, že Anna nepostřehla jeho pohyb.

Ne, že by věnovala pozornost té dýce.

Daleko víc ji zaměstnávalo, aby si připomínala, že nesmí zapomenout dýchat. Její pohled putoval po Cezarově volné bílé košili, napůl rozepnuté a odhalující překypující šíři jeho hladkého hrudníku. Černé džíny lnuly těsně jeho tělu s pikantní dokonalostí. Temné vlasy měl vlhké, prameny na temeni staženy proužkem kůže a zbytek mu spadal kolem širokých ramen.

Elegantní, sofistikovaný džentlmen e přeměnil v temného, přikrceného predátora. Love, který byl předurčený zabíjet a vždy připravený k útoku.

Styx přišel do kuchyně a ostražitě se rozhlédl. Snadno vycítil napětí, které v místnosti panovalo.

,,K sakru, přišel jsem o nějakou zábavu?" zeptal se. Instinktivně popošel, aby stanul ochranitelsky vedle Darcy.

Drobná blondýnka se na něj zářivě usmála. ,,Cezar se právě chystal udělat z Leveta ražniči."

Rty velkého upíra se zkroutily. ,,Možná bys měl počkat, až prohlédne tu celu," řekl Cezarovi. ,,Hrozně nerad bych měl konečně to potěšení z jeho osmažení nad otevřeným ohněm právě teď, když by mohl být alespoň trochu k užitku."

,,Ha, ha, ha. Milionkrát smích pro vás," ucedil Levet a kolébal se ke dveřím. ,,Kde je ta cela? Mám lepší věci na práci, než chodit dokola a hrát si na Kryštofa Kolomba.

,,Aha."

Styx a darcy vyrazili husím pochodem za vzdalujícím se chrličem. Anna je následovala. Nepřekvapilo ji, že se Cezar přidal k ní a pevně ji chytil za ruku.

On nebyl druhem upíra, jenže by se držel v pozadí.

,,Obtěžoval tě?" zeptal se hlubokým hlasem.

Zvedla hlavu, aby se setkala s jeho pátravým výrazem. ,,Kdo?"

,,Ten chrlič."

,,Vůbec ne." Anna skryla úsměv. Nepotřebovala zvláštní schopnosti, aby věděla, že Levet šel Cezarovi šíleně na nervy. ,,Myslím, že je.."

,,Nepříjemný tlustokožec, ze kterého měli nadělat pár bot a k nim ladící kabelku už před dávnými věky?"

,,Já tě slyším," zavolal Levet.

,,Já vím," zabručel Cezar.

,,Myslím,že je roztomilý," řekla Anna.

,,Roztomilý?" Cezar na ni pohlédl, jako by se obával, že dostala ránu do hlavy. Možná několik. ,,Ta…smutná, nepovedená napodobenina démona?"

,,Já jsem Francouz, Cezare," řekl Levet samolibě. ,,Ženy mě vždycky považují za roztomilého. Je to jak požehnání, tak prokletí."

Cezar si zamumla pod vousy. ,,já mu dám prokletí."

Snna se pochichtávala, když zatočili z hlavní chodby a Styx se ujal vedení. Zastavil e u něčeho, co vypadalo, že je plochým kusem obložení, a velkou rukou začal přejíždět po dřevě. Tajné dveře se rozevřely. Ohlédl se dozadu na Cezara a potom je vedl dolů po temném příkrém schodišti.

Annu zahalilo temné mrazení, když sestupovali prudce dolů. V hrůzu nahánějícím tichu se chytila Cezarovy ruky, i když ji malý hlásek na pozadí mysli varoval, že on byl pravděpodobě rou nejnebezpečnější věcí číhající ve stínech.

Šli níž a níž, občas zastavovali, aby odemkli další řadu dveří a mohli pokračovat. Zrovna, když si už Anna byla jistá, že musejí být v tom nejhlubším srdci Země, schody skončily a oni vkročili do něčeho, co se zdálo být křižovatkou několika tunelů.

Pochodně zasazené do špinavých stěn poskytovaly třepotavé světlo, dodávající špetku rozměrnosti té podzemní jeskyni.

,,Bože můj…," zalapala Anna po dechu, oči doširoka rozevřené, když Styx vytáhl jednu z pochodní ze zdi a zamířil dolů, temným tunelem nalevo. ,,A já myslela, že nahoře je to obrovské."

Prostupovali třepotajícími se stíny, Cezar jí nepřítomně přejížděl palcem po zápěstí, bez pochyby vnímal její vzrůstající pocit neskutečnosti.

,,Upír si vždycky zajistí, aby měl ve svém doupěti pár únikových tunelů," zešeptal blízko jejího ucha.

Anna zhluboka vdechla jeho santálovou vůni, zvláštně utěšena jeho přítomností. Stejně tak jako ji tento upír rozčiloval, moc dobře věděla, že bez něho po svím boku by byla jen uzlíčkem nervů.

,,Pár?" potřásla hlavou, když procházeli tunelem a míjeli občasné zasazené dveře ve stěně. ,,Celé Chicago by se tudy mohlo evakuovat do Mexika."

Cezarovy rty rozvlnil ironický úsměv, ale než stačil odpovědět, Styx se zastavil před ocelovými dveřmi.

Byli střeženy vysokým, blonďatým mužem…Gótem. Že je to Gót, byla totiž první myšlenka, která vytanula Anně na mysli. Ne nějaký dnešní Gót, ale starověký Germán, jeden z těch, kteří bojovali proti římskému impériu.

Vysoký a svalnatý, s tmavě plavými vlasy, které se mu přelévali na téměř nahé tělé, upír vypadal jako by byl vytesán z čisté žuly. A byl to upír, uznala tiše. Dokonce, i když od něj stála několik stop, mohla cítit to elektrické hučení, které naplňovalo vzduch.

Samozřejmě skutečnost,že byl nádherný a že se z něj zastavovalo srdc a podlamovala kolena, byla dostatečným vodítkem.

Styx s upírem promlouval neobvyklým jazykem. Potom s mírným přikývnutím zatlačil na dveře cely a otevřel.

,,Tady to je." Podotkl směrem k chrliči. ,,Levete, pojď."

Chrlič rozhodil svýma zakrnělýma rukama ve vzduchu, ale nebyl zas tak hloupý, aby ignoroval ten drsný rozkaz. Šouraje se vpřed, procupital kolem hrozivých upírů a při to rozmrzele cukal ocasem.

,,Víš, že nejsem pes?" procedil pozměněným hlasem, až pozoruhodně znějícím jako Styxův. ,,Pojď, Levete. Sedni, Levete. Převal se, Levete."

Bez varování Cezar vykročil vpřed a natáhl se, aby zachytil malého démona za jeden roh. Zvedl chrliče, dokud si nekoukali z očí do očí a dokonce i Anna se rozklepala při tom výrazu v temné krásné tváři.

,,Teď není čas na tvůj výstřední smysl pro humor, chrliči. Zavřeš tu pusu a uděláš to, co máš, jinak se budeš zodpovídat mně. Je to jasné?"

Levet malinko vypískl. ,,Ach..velmi jasné. Jasné jako křišťál. Jasné jako…"

Jeho slova se vytratila, když ho Cezar postavil zpět na zem, a on byl schopen s ocasem mezi nohama odcupitat do cely.

Styx a Darcy vstoupili po démonovi, ale když se Anna pohnula, aby je následovala, ucítila na rameni ruku, která ji zarazila.

,,Anno, není třeba abys tam chodila."

Anna polkla svou kousavou odpověď. Tolik toužila vinit Cezara za všechno bláznovství, které bylo nyní jejím životem, ale musela připustit, že by to nebylo zcela fér.

Ať už se mezi nimi v minulosti stalo cokoliv,nebylo pochyb, že udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ji během posledních dvaceti čtyř hodin ochránil.

Zda to bylo z touhy se jí znovu vetřít do postele nebo z opravdového zájmu, stále zůstávalo otázkou.

,,Už jsem viděla smrt dříve, Cezare," řekla tichým hlasem. ,,A potřebuji…. Potřebuji vidět, zde nemohu Levetoi pomoci. Potřebuji něco udělat, ne jen počkat na tu ženu, až mi vyrve srdce."

Jeho obočí se spojila. ,,Byl to jen sen.."

Přitiskla mu prst na ústa. ,,Cezare, partneři si navzájem nelžou. Oba víme, že to nebyl jen další obyčejný sen."