Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola

15. 10. 2011


MLHY AVALONU NEBYLY prázdná pověst. Kouzelná clona se rozprostírala na míle kolem ostrova, udržovala ho ukrytý před lidskými zraky a chránila ho před vniknutím démonů. Nikdo nebyl na ostrov vpuštěn, pokud neměl pozvání od královny. A ti dostatečně pošetilí, aby se pokusili proklouznout přes její hranice, se rychle naučili lekci o znelíbení se Morganě le Fay. Lekci, která se jen zřídka opakovala. Mrtví se už učit nepotřebují. Tento den byly mlhy temné, výhružné šedé, odrážející Morganino rozpoložení, když kráčela po sametovém koberci své trůnní síně. Byla to dusivě působivá místnost s prosklenou rotundou a jemnými tapiseriemi na stěnách, které by lidského řemeslníka rozplakaly závistí. Přesně pod rotundou byl kruhový stupínek se zlatým trůnem. A na každé straně trůnu stáli dva elfové. Byli… dokonalý. Perfktně se k sobě hodili. Dlouhé blanďaté vlasy jim spadaly až do pasu a rysy jako by řezala ruka anděla. Perfektně nazí, aby odhalili své svalnaté postavy. Perfektně vycvičeni bez svolení nedat najevo ani tu nejmenší emoci. Perfektně perfektní. Morgana nic míň nežádala. Ne, že by se obtěžovala hledět jejich směrem. Místo toho dál přecházela, tenké bílé šaty jí třepotaly kolem vysokého štíhlého těla a velkolepá hříva zrzavých kadeří se jí leskla ve světle svící. Dokud neucítila, že se blíží další elf, nepřinutila se vrátit k trůnu a posadit se. Jevila se poklidně vyrovnaná. Půvabné rysy byly nečitelné a zelené oči zakrývaly husté kartáče dlouhých řas. Výraz se jí nezměnil, když do komnaty vstoupil vysoký, nezvykle svalnatý muž s vlnitými černými vlasy a modrýma očima. Bylo to ohromující stvoření. Vynikající milenec. Škoda, že zklamal její očekávání. V tichosti pozorovala a čekala až jí elf padne na kolena k nohám a přetiskne svou hlavu na koberec. ,,Poslala jste pro mne, Vaše Výsosti?" Ignorovala hlas, který si nacvičil, aby vyslal chvění dolů po její páteři. Dlouhými nehty, natřenými temně karmínovým odstínem, poklepala na pozlacenou područku svého křesla. ,,Vyhýbal ses mi, Landesi?" zeptala se tiše. Zvedl ostražitě hlavu. ,,Ne, toužím být zalit vaší krásou. Chvěji se potřebou klanět se vám u nohou." ,,Krásné, ale není to, co chci slyšet." Předklonila se. ,,Cožpak si nepamatuješ, můj miláčku, že jsi mi měl říct okamžitě, jakmile navážeš kontakt se Sybilou?" Zesinal pod jejím neoblomným pohledem. ,,A…ano." ,,Tak proč jsi mne nechal čekat?" ,,Objevili se nějaké potíže, má královno." Morgana odolala nutkání kopnout muže do obličeje. K čertu s tím šaškem. Nechtěla jeho patetické omluvy. Chtěla výsledky. ,,Co by asi mohlo být složité na tak jednoduchém úkolu?" zeptala se, mlha nad rotundou vířila v kupící se bouři. Landes se nervozně po očku podíval směrem vzhůru a s námahou polkl naprázdno. ,,Sybila neodpověděla na mí výzvy." ,,Otevřel jsi portál?" ,,Samozřejmě, Vaše Výsosti. Ale je tam něco, co blokuje mé snahy." ,,Něco?" ,,Nevím co to je." SS prosebným výrazem ve tváři zvedl ruce. ,,Je to jako závoj, kterým nemohu proniknout." Temná zloba proudila Morganinou krví, když se pomalu zvedla z trůnu. Zasvětila staletí tomu, aby ukončila pokrevní linii potomků svého bratra. Aby se ujistila, že se úplně každý z jejích protivníků svalí mrtev k zemi. A na krátký čas si byla dokonce jista, že uspěla. Před dvěma sty let zabila Annu Randalovou, poslední toho proklatého rodu. Konečně se osvobodila od svého osudu. Ale nějakým záhadným způsobem jednoho nepřítele vynechala. Nebylo pochyb o těch vzrůstajících silách, které byla schopna cítit. Síly, které měly být dávno vymazány ze světa. Její obavy se vrátily a ona vydala rozkaz vílám. Před dvěma dny obdržela zprávu od Sybily, že snad našla to, co Morgana hledá. Také slíbila, že jí ženu přivede do Avalonu. Nikdy však nedorazila a Landes nyní přiznal, že není možné se s ní spojit skrze portál. Natáhla se, chňapla Landese za bradu a mrštila jím sobě k nohám. ,,Zjevně jsme tě přecenila, Landesi." Jeho krásné oči se rozšířily hrůzou. ,,Ne. Já ji najdu, přísahám na svůlj život." S chladným úsměvem mu Morgana vtiskla nejprve letmý polibek na rty. ,,Příliš pozdě, můj krásný chlapče. Rozhodla jsem se, že vezmu záležitosti do svých rukou." Morgana prohloubila smrtící polibek a přitiskla ruce na Landesův holý hrudník. Použila své síly, aby vysála život z jeho velikého těla. Na okamžik zápasil, potom jemně vzdech a skácel se k zemi. Morgana nezúčastněně překročila mrtvolu a pokynula rukou. Dva strážci přispěchali, aby odnesli mrtvého elfa z její trůnní síně. Morgana vyčkala, až se dveře za strážemi zavřou, pak zaklonila hlavu a zaječela zklamáním. Jak si osud dovoluje se jí dál vysmívat? Byla královna. Milovaná vládkyně všech víl a elfů. Měla by okouzlovat svět svou krásou. Měla by být všemi uctívaná. Místo toho byla nucena se skrývat v mlhách své země, v ustavičném strachu, ž konečná pomsta jejího bratra číhá mimo její dohled. ,,Zničilas další ze svých hraček?" zeptal se ostrý ženský hlas. ,,Kolikrát jsem tě upozorňovala, aby ses naučila ovládat ten svůj ukvapený hněv?" Morgana se otočila na podpatku a sledovala, jak se do místnosti přišourala scvrklá stará žena s nechutnými chomáči šedých vlasů přilepených k pokožce hlavy a s průzračnýma bílýma očima. Královna se ušklíbla, znechucena odporným zápachem hnijících zubů a nedávno zabité oběti, kterou žena nesla sebou. Modron vzala Morganu z kolébky, když byla ještě nemluvně, a vychovala ji jako svou vlastní. Nebyl to nicméně sentiment, který zabraňoval Morganě, aby zabila to nechutné stvoření. Žena byla schopná věštkyně. Vzácná schopnost dokonce i mezi vílami. ,,Sklapni ty stará čarodějnice," zavrčela a vrhla se na trůn s nevrle zamračeným obličejem. ,,Mám i tak dost potíží, i bez toho, abych poslouchala tvé únavné přednášky." Žena se kdákavě zachechtala. Přešla místnost a vzhledem k tomu, že byla úplně slepá, stanula před trůnem s pozoruhodnou lehkostí. ,,Podrážděná?" ,,Já nejsem podrážděná, jsem rozzuřená." Morgana si zamávla energeticky rukou před nosem, až vůně granátových jablek naplnila místnost, aby překryla čarodějšin pach. ,,Zasvětila jsem celé jedno tisíciletí, abych se zbavila pokrevních příbuzných svého bratra. Byla jsem si jistá, že Anna je poslední, když jsem ji v Londýně upekla. Měli by být mrtvi. Měli by být smeteni z povrchu země." Modron potřásla hlavou. ,,Jsou jako plotice. Odmítají vyhynout." Morgana udeřila pěstí do opěradla svého trůnu. ,,Tentokrát ne." ,,Co máš v úmyslu udělat?" ,,Poslední zpráva, kterou jsem od Sybily dostala, byla z Chicaga." Čarodějčin úsměv se vytratil, rty milosrdně zakryly hnijící chrup. ,,Hodláš tam odcestovat?" Morgana přimhouřila oči. ,,My obě tam hodláme odcestovat." Modron zasyčela, rukama se chytající prošoupaného vlněného roucha, které halilo její vychrtlé tělo. ,,Opustit Avalon? Ne, to je příliš nebezpečné." Morgana se předklonila a udeřila ženu přes tvář políčkem dost silným, aby se ježibaba natáhla na koberec. ,,Možná jsi na to měla myslet, než jsi předpověděla mou smrt." Morgana se usadila zpět na trůn a zvedla svůj zrak k černé mlze nad hlavou. ,,Vím, že jsi tam někde venku, skrývající se přede mnou jako zbabělec, ale přijdu si pro tebe," vychrlila, vlasy jí vlály, jak síla proudila z jejího těla. Nemohla vidět svou kořist, ale cítila tu hýbající se sílu. ,,A až tě najdu, vytrhnu ti srdce z hrudi." Přestože dostal ložnici v odděleném křídle domu od Anny, Cezar se probudil v momentě, kdy uslyšel vzdálený výkřik. S rychlostí, kterou mohl vyvinout pouze upír, se hnal chodbou. Naštěstí byl dům vhodně chráněn před pozdně odpoledním sluncem. Samozřejmě by nic míň od Styxe nečekal. Poslední výkřik se stále ještě chvěl ve vzduchu, když Cezar rozrazil dveře. Byl připraven bojovat. Stanul na prahu, dvě dýky v rukou a pár jednoručních střelných zbraní připnutý k hrudi. Zbytek jeho oblečení tvořily jen černé hedvábné boxerky. To, že byl zmocněncem Všětců, ho vycvičilo dobře. Rychlé prohlédnutí zastíněného pokoje a připojené koupelny ho ujistilo, že tam nejsou žádní nepřátelé číhající v koutech. Přešel k posteli a našel Annu stále tvrdě spící. Krásnou tvář měla zrudlou, jak se kroutila v zajetí mučivé noční můry. Náhlá prudká vlna úlevy ho málem srazila na kolena. Cezar složil zbraně na noční stolek a vklouzl pod pokrývky, aby stiskl její třesoucí se tělo ve svým náručí. Dios. Měl takový strach… K sakru, dokonce se ani nemohl přinutit přemýšlet o tom, čeho se vlastně obával. Na teď, když držel Annu pevně ve svým náručí. Srdce jí zběsile tlouklo proti jeho hrudi a rukama se instinktivně chytala jeho paží. Na okamžik si Cezar vychutnával pocit jejího teplého těla, které ihned přinutilo k jeho. Čekal téměř dvě staletí, aby znovu pocítil toto opojné potěšení. Aby ji prostě držel v náručí. Zanořil obličej do Aninných hebkých kadeří, nasál její sladkou, lehce ovocnou vůni. Rukama konejšivě bloudil po křivce její páteře. Neměla na sobě nic víc, než tenký kousek hedvábí a krajky, které jí musela půjčit Darcy. Ale pro tento okamžik byl více zaměřený na zmírnění jejího strachu, než povzbuzení jejích vášní. ,,Ššš, Anno," šeptal pořád dokola a rty lehce dotíral na její ucho. Pomalu se její chvění zmírnilo a na jeden blažený okamžik se přitulila k tvrdé ploše jeho těla, jako by u něj hledala útěchu. Cezar zesílil stisk, stále jí jemně šeptaje do ucha slůvka útěchy. Zvláštní klid se rozprostřel v jeho srdci a Cezar si uvědomil, že pokud by vlastnil tu moc, zastavil by přesně v tomto okamžiku čas. Aby měl tuto ženu sevřenou v objetí, aby ho hřálo její štíhlé tělo dýchající teplem a mlčenlivý svět byl zdánlivě vzdálený. Ale i přesto, že byl svrchovaným válečníkem, vycvičeným strážcem a řádným učencem, jeho schopnosti nezahrnovaly zastavení času. Anna si lehce povzdechla. Její dech se otřel o holou pleť na jeho hrudi. Pak otevřela oči, aby na něj zmateně pohlédla. ,,Cezare?" ,,Si." V leknutí ho začala odstrkovat od sebe pryč. ,,Co k čertu děláš v mé posteli?" Odmítal ustoupit. Za leknutím, že ho našla ve své posteli, byl přetrvávající strach z právě prožité noční můry. Ten sen jí otřásl a Cezar nehodlal odejít, dokud nezjistí, o čem k sakru byl. ,,Křičela jsi ze spaní." Položil si hlavu na polštář a pohledem zkoumal její strhané rysy. ,,Myslel jsem, že bude lepší, když tě vzbudím dřív, než přiběhne policie, aby vyšetřila, co hrozného se tu děje." Omračující oříškové oči potemněly, když ji zaplavila vzpomínka na onen sen. ,,Ach." ,,Pověz mi to." ,,Co ti mám říct?" ,,O tom snu." Její obočí se spojila. ,,Proč?" Chvíli zaváhal, než odpověděl. Byla už dost rozrušená z toho, že byla vhozena do světa, o jehož existenci sotva věděla. Poslední věc, kterou chtěl, bylo uvrhnout ji do hrůzy z pomyšlení, že existují démoni, kteří jsou schopni hovořit, nebo dokonce zaútočit skrze sny. ,,Mohlo by to být důležité, querida," zamumlal nakonec co nejlhostejněji. ,,Co by na snu mohlo být důležité?" ,,To se nedozvím, dokud mi to nepovíš." Prohlížel si její neústupný výraz. Měla paty zaryté a neodbytnou touhou diskutovat dokonce i o tom nejrozumnějším požadavku.

Zřejmě byla na ředě nová taktika. S úsměvem se posunul, aby rty přejel po linii jejího nosu. Rukama začal detailní prohlídku saténovo-krejkové noční košilky, která byla navržena, aby přilákala mužskou touhu. A on byl rozhodně přiváben. Přiváben, okouzlen a zčistajasna žhavější než samotné peklo. Prsty se mu kroutily nedočkavou potřebou, rty laskal její v tichém přemlouvání. ,,Anno, neodejdu, dokud se mnou nebudeš mluvit. Nicméně se můžu příjemně zaměstnat, pokud dáváš přednost čekání."

Její ústa se pootevřela, aby promluvila, a Cezar toho hbitě využil. Prohloubil svůj polibek a zastrčil jazyk do vlhkého žáru jejích úst. Jeho pulzující erekce mohutněla. Toužil slyšet Anniny milostné steny.

Chutnala po ovoci, tak sladká a plná jako zralý fík namočený v medu. Cezar se zachvěl, když jeho smysly živě zaburácely, celé jeho tělo napjaté potřebou, jakou mohla podnítit jen ona.

Cezar nasál její jazyk do svých úst. Byl opatrný, aby ji neškrábl svými tesáky. Věci se dost rychle vymykaly z ruky i bez toho, že by ho nebezpečně povzbudila jeho krvežíznivost.

Rukama jí pohladil po ramenou a pak popadl saténově lesklý závoj medových vlasů. Živočišně zavrčel. Chtěl ji pohltit. Chtěl si ji vzít tak úplně, že by se stal součástí samotné její duše.

Žár její vzrůstající touhy mu sežehl pleť, když se jejich rty oddělily a vysázel jí řadu polibků směrem dolů po křivce jejího krku. Jeho rty měly stále co dělat. Cítil, jak její touha provoněla vzduch, cítil, jak se chvěje, když se svým vzrušeným údem dotýkal jejího břicha.

Anna si možná vědomě nepřipouštěla, že ho potřebuje, ale její odezva dokazovala, že se za poslední dvě staletí nic nezměnilo. Jeho dotek stále dokázal její tělo rozpálit vášní.

Mumlaje své uznání, Cezar prsty projížděl Anniny medové vlasy, pak dlaně posunul dolů po délce jejích zad. Užil si lahodný okamžik, kdy objevoval křivku jejích boků, potom maličko odhrnul hebký materiál noční košilky. Instinkty ho vybízely, aby strhl ten překážející oděv z jejího těla, ale mysl ho varovala, aby se zachoval pro tentokrát civilizovaně. Bude ještě spousta dní a nocí, aby si ji vzal drsně a rychle.

Dnes večer to bude…

,,Cezare." Bez varování opět začala rukama odstrkovat jeho hruď a hlavu odklonila od jeho nájezdnických rtů. ,,Ne."

Zasyčel zklamáním, ústa odmítala uposlechnout jeho vůli, když se ponořila dolů, aby se zmocnila ztopořené bradavky, která vykukovala skrz jemnou krajku. Dios, dychtil po ní jako narkoman zažívající agonii auťáku.

,,Jsi si jistá?"

Přiškrceně povzdychla. Potom ho vzala za vlasy a vytáhla jeho hlavu vzhůru, aby pohlédl do jejího jiskřivého pohledu.

,,Nejsem ten nevinný blázen, kterým jsem byla před dvěma sty lety." Osten hořkosti v jejím hlase vytrhl Cezara z jeho smyslového zákalu a ustoupil, aby na ni zamračeně pohlédl.

O čem to k čertu blábolí? Ta noc, kterou strávili společně, byla velkolepá. Stále v duchu slyšel Anniny výkřiky rozkoše, když se vnořil hluboko do jejího těla a mohl cítit záchvěv jejího prudkého uvolnení, okusit silnou slast, když mu její krev klouzala dolů hrdlem.

Jakože tam nahoře Bůh, tohle nemohla popřít.

,,Možná jsi byla nevinná, ale nikdy jsi nebyla blázen," zavrče, rozzlobený jejím pokusem popírat to, co spolu sdíleli."

,,Nechala jsem se svést naprostým cizincem, ne snad?" zakroutila hlavou. ,,Nazvala bych to prvotřídním záchvatem nerozumnoti."

,,Já bych to nazval osudem," řekl rychlej, než mohl zastavit ta neplánovaně upřímná slova.

Zmateně zamrkala. ,,Co má tohle znamenat?"

Nebyl připraven se do toho pustit. Dokonce ani ve své mysli. Čas na rozptýlení. Pro oba dva.

,,pověz mi o tom snu," přikázal.

Její prsty, které mimoděk začaly projíždět prameny jeho vlasů, se s prudkým pohybem odtáhly. ,,Bože, ty se nikdy nevzdáš."

Divoce vycenil zářivé zuby. ,,Nikdy."

Rychle zavřela oči a hluboce si povzdechla. ,,Dobrá. Byla tam žena."

Paže stále propleteny kolem jejího útlého těla, Cezar upřeně pozoroval její tvář. Anna měla sklony prozradit mnohem více svým výrazem než slovy.

,,Jak vypadala?"

Pokrčila rameny. ,,Krásná, chladná, vznešená, s rudými vlasy a zelenýma očima."

Oči se mu zúžily a znepokojené mrazení prostoupilo celým jeho tělem. ,,Co dělala?"

,,Seděla na zlatém trůně a byla tam ještě jiná žena, nějaká stará žena ležící na červeném koberci." Zašklebila se při té vzpomínce. ,,Ústa té stařeny krvácela."

,,Byla mrtvá?"

,,To si nemyslím."

Rukama jí nepřítomně přejížděl po zádech. ,,Kvůli něčemu jsi vykřikla, Anno. Co to bylo?"

Zachvěla se, strach jí probleskl v očích. ,,Ta žena sedící na trůně…vypadala jako by upřeně hleděla přímo na mě..a pak…"

,,A pak?"

,,A potom řekla, že mi vyrve srdce z těla. A já jí uvěřila."

Třásla se. Cezar jí pohladil po hlavě a přitáhl si ji blízko k tělu. Nebylo pochyb, že žena v jejích snech byla Morgana le Fay. A že ta žena byla odhodlaná vidět Annu zemřít.

Nikdy.

To slovo se nesmazatelně vrylo Cezarovi do srdce. Zabil by cokoli, kohokoli, kdo by se opovážil Anně ublížit.

,,Nikdo ti nevyrve srdce, querida," zaskřípěl drsným hlasem. ,,Tolik ti mohu slíbit."

Přidušeně se tomu domýšlivému slibu zasmála, ale vděčně neudělala žádný pohyb, aby se od něj odtáhla.

,,Jsi si tak jistý, že mě můžeš ochránit?"

,,Ano." Jeho rty se jí otřely o čelo. ,,Ale nad to jsi nebezpečná žena i sama za sebe. Stále ještě mám bolavá žebra, která to dokazují."

Zaklonila hlavu, aby pohlédla do jeho doutnajícího pohledu, a veškerý strach se jí vytratil z očí. ,,Jakže? Jsem nebezpečná žena?"

,,Naprosto."

,,To se mi líbí."

Záměrně zavadil svým vzrušeným mužstvím o její bok. ,,Mě taky."

,,Vím," řekla suše.

,,Co mohu říct? Nebezpečné ženy jsou žhavé."

,,Ty myslíš, že každá žena je žhavá." Zamračila se, když se jejím slovům halasně rozesmál. Nebyl to veselý smích. ,,Co je tak směšné?"

Sto devadesát pět let bez ženy. Bez sebemenšího probuzení touhy. A nyní, když měl po dlouhém čekání obnovené libido, pracovalo pouze pro ženu, která byla odhodlána udržet ho v celibátu.

Jo, on byl dost na ženský.

,,Dois," vydechl. ,,Kdybys jen věděla."

,,Věděla co?"

Zakroutil hlavou. ,,Vyprávěj mi o svém životě, querida." Pobídl ji raději. ,,Řekla jsi, že jsi žila tiše. Ale musela jsi dělat něco, aby ses zaměstnala."

Prohlížela si jeho obličej, orámovaný těžkým spádem krásných černých vlasů. ,,Skutečně tě to zajímá, nebo se mě jen snažíš rozptýlit, abys mohl zůstat v mé posteli?"

Usmál se, aniž by se obtěžoval skrývat své zcela prodloužené tesáky. ,,Obojí."

,,není moc o čem mluvit."

,,Pobav mě, por favor."

S úšklebkem vyvalila oči. Cezar ignoroval to posměšné gesto. Byla horká a vláčná v jeho náručí a pro ten okamžik nehctěl myslet na nic jiného, než na její srdce tlukoucí proti jeho hrudi a vůni té teplé pokožky.

,,Hodně jsem se stěhovala, což nebylo úplně špatné, protože se mi během těch let podařilo vidět velkou část světa," přiznala nakonec jemným hlasem. ,,Benátky, Amsterdam, Káhira… Dokonce jsme strávila i několik pozoruhodných měsíců v Tokiu, něž jsem odcestovala do Ameriky."

,,Jak jsi přežívala?"

,,Brala jsem jakoukoli práci, kterou bylo možné najít. V počátečních letech jsem většinou pracovala jako služka, protože to byla jediná poctivá práce otevřená ženám. Později jsem pracovala jako obsluha v levnných restauracích." Ušklíbla se. ,,Práce, kterou bych nikomu nedoporučila. Dokonce ještě i dnes, když ucítím horký omastek, zvedá se mi žaludek."

Cezar přemohl nutkání dotknout se rukama právě toho žaludku. Nebo by možná mohl ten žaludek přelétnout svými rty. Ach..ano. Rozhodně rty. A potom by mohl zabádat k drobnému pásku a mezi její nohy…

,,A co muži?" zeptal s eneočekávaně.

Oči se jí rozšířily. ,,Prosím?"

Sevřelo ho podivné napětí, když si náhle uvědomil, jak důležitá pro něj její odpověď byla.

,,Vdala ses někdy?"

,,Dobrý bože, ne," vydechla překvapeně.

,,Proč ne? Jsi neuvěřitelně krásná žena." Jemně přidržel její tvář, když palcem přejížděl plnost jejího dolního rtu. ,,Nepochybuji, že jsi musela muže odhánět."

Vystrčila jazyk, aby se dotkla přesně místa, které svým palcem pohladil. Jako by chtěla olíznout vzrušení, jaké jí jeho dotyky způsobily.

Ten jazyk mohl nepochybně přimět každého upíra skučet blahem. Natož upíra žijícího dvě století jako řeholník.

Pouhá myšlenka na to téměř stačila, aby začal výt.

Cezar se přinutil soustředit na její tichá slova.

,,A jak asi čekáš, že bych vysvětlila, že jsem nějaký podivný Supermanův klon?" zeptala se.

,,Nemyslíš Zázračnou ženu?"

,,To není vtipné." Štípla ho do paže. ,,Nemohla jsem riskovat být někomu nablízku."

Projela jím zvláštní bolest. ,,Chtěla jsi být někomu nablízku? Byl někdo mimořádný?"

Pokrčila rameny. ,,Záleží na tom?"

,,Ano." Jeho zuby zaskřípaly. ,,Záleží."

Jejich pohledy se protnuly a na okamžik se obával, že mu možná odmítne odpovědět. Pak s bezmocným zavrtěním hlavou přiznala porážku.

,,Ne, nebyl nikdo mimořádný. Byla jsem naprosto a úplně sama po… po dobu, která se jeví jako celá věčnost. Jsi šťastný?"

Byl víc než šťastný. Byl divoce potěšen představou, že nedala své srdce nějakému hanebnému mizerovi.

Byl také dostatečně chytrý, aby si své uspokojení nechal pro sebe.

Pohladil ji po vlasech a vtiskl jí něžný polibek na spánek. ,Nechtěl jsem tě rozrušit, querida."

Nedůvěřivě si odfrkla, oči přimhouřené. ,,A co ty?"

,,Co já?"

,,Ty máš nějakou…?" zamračila se, když usilovně hledala vhodné slovo. ,,Družku, potloukající se ve vlhké jeskyni?"

Pomalý, rozpustilý úsměv se dotkl jeho rtů. Jaká nevraživá zvědavost! ,,Nemám žádnou družku."

,,proč ne?"

Jeho rty se přesunuly dolů na tvář, kde našly koutek jejích úst. ,,Jsou některé věci, Anno Randalová, na které stojí za to si počkat."