4. kapitola
KDYŽ CEZAR ANNĚ ŘEKL, že zůstanou u jeho upířího přítele, nebyla si jistá, co má očekávat. Kde upíři žijí? Hrobky? Stoky? Ohnivé jámy pekelné?
Ukázalo se však, že upíři žijí v obrovských vkusných usedlostech a kovovými bránami, skrytými kamerami, upíří ostrahou a mimořádně velkou zahradou, která měla hodnotu větší než většina zemí třetího světa.
Kdyby Anna nebyla bývala tak vyčerpaná a hladová a naprosto pomatená z té divné noci, možná by se zarazila, když ji vedli klikatou, stromy lemovanou cestou k rozlehlému koloniálnímu sídlu.
Takhle byla tak šťastná při pomyšlení na teplou postel a střechu nad hlavou, že jen unaveně oplatila přivítání vysoko se tyčícího Styxe a jeho krásné družky, kteří se s nimi setkali v mramorové vstupní hale a po jednom pohledu na její pobledlý obličej ji zahnali po točitém schodišti do ložnice pro hosty.
Pokoj s připojenou koupelnou byl tak velký jako její byt v L.A., ale neměla čas oceňovat výzdobu v barvě slonovinové kosti a levandule. Uvelebila se ve vaně, která by pojmula celý tým Chicagských medvědů i s prostorem pro jednoho nebo dva fanoušky.
Když se smořila, až jí kůže začala svraskat jako švestka, natáhla si Anna konečně froté župan příhodně ponechaný na pultíku a přistoupila k široké posteli. Její žaludek zaskučel, když se posadila na okraj matrace, ale zjistila, že ji chodila odmítají nést z přívětivého klidu pokoje.
Za dveřmi byl nadbytek stvoření, která většina lidí považovala jen za pouhé pověsti. Upíři, vlkodlaci, víly…
Připusťme, že Anna už dříve měla podezření, že světem obchází i něco víc, než jen lidé. Do háje, byla toho živoucím důkazem. A celé ty roky více než jedenkrát zvažovala možnost, že byl Cezar upír.
Ale podezření, že se hollywoodská monstra možná plíží kolem tmou, bylo značně odlišné od skutečnosti být hostem u nich doma.
Stále ještě zvažovala pro a proti, zda se schoulí v posteli, když se dveře do místnosti pootevřely a Styxova družka Darcy nakoukla dovnitř.
"Mohu dál?"
Anna se instinktivně usmála. Darcy nevypadala jako vlkodlak. Ve skutečnosti yypadala jako ke zbožňováníhodný uličník s ježatými blond vlasy a velikýma zelenýma očima v srdčité tváři. Byla jednou z těch osobností, které milovali život a každého v něm, které způsobily, že na místě roztajete.
Dokonce ani Styx s pochmurnou tváří nedokázal zakrýt své naprosté zbožňování a lásku k této ženě.
"Samozřejmě."
Darcy chodidlem doširoka otevřela dveře a vstupila s velkým podnosem, který postavila na postel vedle Anny. "Myslela jsem, že bys mohla být hladová."
Anna vdechla opojně nádherné vůně, které naplňovaly vzduch. "Vlastně umírám hlady."
"Dobře." S okouzlujícím nedostatkem formálnosti se Darcy posadila na postel, strčila svá bosá chodidla pod sebe a otevřeně civěla na svého hosta. Anna skryla úsměv při pomyšlení, že žena ve svých ošoupaných džínech a tričku vypadala spíše jako teenager než nějaká hrůzostrašná šelma. "Přinesla jsem čerstvý ovocný slát a zapečené nudle s cuketou. Omlouvám se, ale jsem vegetariánka, takže jsme v domě neměla takhle narychlo žádné maso, ale zítra můžu sehnat, okoli budeš chtít."
Anna překvapeně zamrkala. "Ale já myslela…"
"Ano?"
Skláněje hlavu rozpaky, si Anna ukousla nudlí. "Nic."
"Prosím, ptej se, na cokoli chceš, Anno."
Anna polkla a v duchu se podivila nad etiketou vyptávání se na to, jaký je kdo druh. "Jen jsem myslela, že Cezar říkal, že Styxova družka je vlkodlak."
"To já jsem."
"Och," Anna zvedla hlavu, aby se setkala s tím pobaveným zeleným pohledem. "Ale ty nejíš maso?"
Darcy pokrčila svůj drobný nosík. "Nebudu tě nudit barvitou historií mého života, ale v podstatě jsem byla geneticky pozměněna, takže sice mám několik vlkodlačích vlastností, ale nikdy se nepřeměňuji a nikdy necítím bodání krvežíznivosti." Zachechtala se. "Dobrá, s výjimkou příležitostí, kdy můj partner potřebuje ukázat, kde je jeho místo."
Ach, žena podle jejího gusta.
Anna se usmála, když si vzala další velké sousto těstovin. "Pokud je něco jako Cezar, tak bych si myslela, že potřebuje ukázat denně, kde je jeho místo."
"Zdá se, že je to povahový rys všech upírů."
Ve skutečnosti si Anna byla celkem jistá, že je to povahovým rysem mužů všeobecně.
Strčila si do úst kousek melounu. "Tohle je vynikající."
"Mám na tom zásluhu." Darcy se natáhla, aby chňapla slanou tyčinku. "Odlákala jsem Viperovu hospodyni, která je náhodou mistrem v kuchyni. Pomáhá mi otevřít nový obchod se zdravou výživou, který nabízí hotová jídla."
Anna rychle zbaštila poslední těstoviny, dříve než její nenechavá společnice mohla ukořistit sousto. "Pokud tohle je něco, o co se opřete, pak to bude neuvěřitelný úspěch."
Společně spořádaly ovocný salát a s hlubokým radostným povzdechem si Anna utřela ruce a odložila tác stranou.
Jakmile byla Anna pohodlně usazena s hromadou polštářů za zády, vrátila se Darcy ke svým otázkám, plným otevřené zvědavosti.
"Cezar se zmínil, že jsi právnička?"
"V Los Angeles."
"Máš to ráda?"
Anna pokrčila rameny. Vybrala si, že nastoupí na právnickou školu právě potom, co veliká korporace skoupila celý blok bytů s levným podnájmem, kde bydlela, a bezstarostně vyhodila staré a chudé na ulici, jen aby z toho mohla mít zisk.
Na světě vždycky bude docházet k nespravedlnosti, ale Annu už unavovalo sedět stranou. Toho dne se rozhodla, že už bylo na čase vstoupit do hry.
"Baví mě to, když zvítězím." Přiznala upřímně s kajícným úsměvěm.
"To dává smysl."
Nastal krátký okamžik ticha, když Darcy naklonila hlavu a prohlížela si Annu se zvláštní intenzitou.
Nakonec si Anna rozpačitě odkašlala. "Můžeš se ptát, na cokoli chceš, Darcy," opakovala slova své hostitelky.
"Byla jsem vychována, abych uvěřila, že jsem člověk, takže celý tenhle svět démonů je pro mě nový," připustila Darcy. "Vím, že nejsi upír ani vlkodlak, ale…"
Annu její přiznání zarazilo, ale pak si vybavila Darcyinu zmínku, že byla geneticky pozměněna, což by vysvětlilo, proč si neuvědomovala své dědictví. Rázem si Anna připadala té ženě ještě blíž. Nebyla sama v tomhle divokém a nezvyklém světě. Darcy pochopí její zmatení.
"Já vlastně nevím, co jsem," přiznala s podivnou úlevou, když se svěřila s tajemstvím, které ji tak dlouho drželo v pasti a izolaci od okolního světa. Zdálo se, jako by pravda skutečně osvobozovala. "Doufala jsem, že by mi to mohl říct Cezar."
Darcy nevypadala ani trochu překvapeně- vlastně vypadala pouze zvědavě.
"Proč Cezar?"
Anna zamrkala při té nečekané otázce. "Poznali jsme se už dávno. Před staletími. Když jsem spatřila jeho fotku v L. A. Times, které zmiňovaly, že je v Chicagu, přiletěla jsem sem, abych ho konfrontovala. Myslela jsem…" Ušklíbla se svým naivním předpokladům. "Všechny ty roky jsem vinila Cezara, že to on mě udělal jinou."
"Proč bys vinila Cezara?" podivila se Darcy. Potom, když se Anna začervenala při důvěrných vzpomínkách, nabídla rozpustilý úsměv. "Ach, to nevadí."
"Byla jsem hlupák, že jsem sem přišla," potřásla Anna hlavou. "Přišla jsem sem pro odpovědi, ale pokaždé když ten upír udělá jeden ze svých miniaturních vstupů do mého života, všechno jde k čertu."
"Nebyla jsi hlupák, Anno." Darcy se natáhla, aby se lehce dotkla Anniny paže. "Jakkoli to může být obtížné odhalit pravdu, cokoli je lepší než pochybování a obavy, že s tebou něco není v pořádku. Věř mi, něco o tom vím."
"Ano," Anna vykouzlila vyčerpaný úsměv. "Máš pravdu."
"A můžeš si být jistá, že oba, Styx i já uděláme vše, co bude v našich silách, abychom tě udrželi v bezpečí."
"Jste velmi milí."
Darcy odbyla Annin upřímný vděk mávnutím ruky. Postavila se na nohy s úsměvem na rtech. "A ty víš, že Cezar je dost hezký dokonce i v upířím světě, kde má pojem dost hezký úplně novou definici. Není důvod, proč by sis nemohla užít ten pohled, zatímco jsi tady." Ignorovala Annin překvapený výraz, když přecházela ke dveřím."Nechám tě v klidu odpočívat a vrátím se později s něčím na spaní. Kdybys něco potřebovala, jen vykoukni ze dveří a zakřič. Mám znamenitý sluch."
Anna si nemohla pomoci a rozesmála se. Bylo prostě nemožné nemít tuto ženu rád.
"Vlkodlačí záležitost?"
"Jsou i dobré body na tom, že jsi zvláštní, ačkoli když na mě budeš volat Cujo, vzteklý pes, nebudu šťastná."
"Zvláštní?"
To je, jací jsme, Anno, nikdy nevěř ničemu jinému."
Zvláštní? Hmmm. Lepší než podivínský, ale pořád veliký, mohutný skok od normálu.
"Budu se tebou muset nechat ujistit."
Cezar přecházel Styxovou soukromou kanceláří s roztěkanou nedočkavostí. Za normálních podmínek by byl možná potěšen, že má příležitost prozkoumat vzácné svitky, které byly pečlivě uloženy ve skleněné skříni, nebo rozsáhlé, v kůži vázané svazky, které lemovaly zdi a podrobně líčily historii upírů. Nebo dokonce stohy peticím které byly nahromaděny na mahagonovém stole.
Jako král všech upírů vlastnil Styx namáhavé břímě vědění, ale také mu byl umožněn přístup k nedocenitelným pokladům, které byly po tisíciletí shromažďovány.
Dnes večer však Cezar nemohl ocenit nic ze svého okolí. Namísto toho přemáhal spalující potřebu vyběhnout z místnosti a zjistit, kam vzali Annu.
Byla sama a vyděšená v neznámém pokoji? Dali jí najíst? Nepotřebovala snad…
Dios. Hluboce hrdelně zavrčel. Ta ženská ho přiváděla k šílenství.
Jeho temná hloubání byla naštěstí přerušena, když Styx vstoupil do místnosti a rozhodně za sebou zavřel a zamkl dveře. Cezar si byl jist, že byl pokoj zvukotěsný a příhodně očarovaný pro jejich naprosté soukromí.
Styx byl opravdu důkladný.
"Nechal jsi tu vílu uvěznit?" zeptal se Cezar, když Styx přešel místností, aby se posadil na okraji stolu. Byl oblečen celý v černé a neokázale vyzařoval královský majestát. Byl veliký, smrtonosný predátor, který by bez slitování zabil.
Drsný úsměv se ukázal na upírových rtech. "Je v cele, která byla upravena speciálně k tomu, aby tlumila její kouzelné schopnosti." "Je možné, že se ji někdo pokusí zachránit."
"Usedlost je plně monitorována a nechal jsem u dveří do cely strážce. Věř mi, přes Guntera se nikdo nedostane."
Cetar se lehce poklonil. Volba přijít k vůdci byla moudrá. "Děkuji ti, můj pane."
Styx nad tím mávl rukou. "Stačí, abys požádal, Cezare, a já udělám, cokoliv je v mých silách, abych ti pomohl."
"Prozatím je mou největší prosbou, abys ochránil Annu."
"Samozřejmě." Styx si založil paže na prsou. "Objevil jsi, kdo tu ženu ohrožuje?"
Cezar se unaveně zašklebil. Svlékl si sako, aby se cítil pohodlněji, a odhodil ho stranou. Bílé saténové kravatě se dostalo stejného zacházení.
"Morgana le Fay."
Šokované ticho naplnilo místnost. Královna víl byla pro většinu démonů zahalena tajemstvím. Ačkoli se šířily pověsti o tom, že dokáže očarovat jediným pohledem a přilákat dokonce i ty nejmocnější z démonů do svých spárů, opouštěla své tajné doupě tak zřídka, že bylo nemožné zvědět, co bylo skutečně pravdou a co jen pouhou legendou. Byla tolik mlhou a dýmem jako skutečnou ženou.
"Jsi si jistý?" zeptal se nakonec Styx.
"Tak jistý, jak si v tomto bodě můžu být." Cezar vztekle zavrtěl hlavou. "Dios, byl jsem tak hloupý. Tak slepý."
"Jak jsi to mohl vědět?"
Cezar začal znovu přecházet po pokoji, věděl, že nemůže mít před Styxem tajemství, pokud chtěl jeho pomoc.
"Potkal jsem Annu před téměř dvěma sty lety v Londýně," přiznal zdráhavě a mimoděk točil na prstě těžkým pečetním prstenem. "V té době jsem si neuvědomil, že by byla něčím víc než jen krásnou ženou, po které jsem toužil."
"Co se stalo?"
"Svedl jsem ji."
"Sotva něco neobvyklého z aktivit v těch dnech," pronesl Styx suše. "Jak si vybavuji, svedl jsi vícero londýnských dam."
Při té vzpomínce se Cezarovi na rtech objevil úsměv. Ach, ano. Po téměř tři sta let využíval své síly, aby si vychutnával svou zálibu v ženách, nezáleželo na tom, zda byly smrtelné, nebo ze světa démonů. Jen pokud byly krásné.
Byly to pěkné roky, ale ty neukojitelné touhy, které ho kdysi sužovaly, skončily té noci, kdy potkal Annu Randalovou.
Naučila ho, že vášeň má hloubky, které nikdy předtím nezažil.
A zatímco se oddával její chuti a doteku, nedbal zla, které ji pronásledovalo.
"Ne takových jako Anna," odtušil. "Cítil jsem, že je víc než pouhý člověk v okamžiku, kdy se jí dotkl, ale ignoroval jsem své instinkty. Chtěl jsem ji a nic mě nemohlo zastavit. Kdybych jen býval poslouchal…"
"Co?"
"Řekla mi o své sestřenici Morganě, ale nikdy jsem nezvažoval možnost, že by to mohla být královna." Založil si ruce v bok.
Styx se odrazil od stolu a přešel místnost, aby položil těžkou ruku na Cezarovo rameno.
"Proč bys měl?" zeptal se. "Lidé vždy věřili, že ona není nic než pověst a legenda. Bez váhání dokonce i dnes pojmenovávají své dcery po té zrádné mrše."
Cezar se trpe usmál. "Myslím, že to bylo spíš skutečností, že jsem byl zcela přesně v tom okamžiku smyslů zbavený. A samozřejmě také to nepříjemné setkání s Věštci, které se uskutečnilo jen pár chvil potom, co jsem si užíval rozkoše, kterou mi Anna mohla nabídnout." Otřásl se při vzpomínce na oslnivý záblesk světla následovaný vstupem osmi starodávných Věštců. Ležel na posteli úplně nahý a zcela uspokojený, když dorazili, pochmurné obličeje odhalující hloubku jejich zloby. "Nebyli šťastní, že jsem okusil dalšího člena komise."
Styx pozvedl obočí. "Oni skutečně přišli do místností?"
"Když se ujistili, že Annu uložili do hlubokého spánku."
"Takže to je to, proč jsi byl nucen jim sloužit?"
To bylo rozhodně to, v to Cezar poslední dvě staletí věřil. A Věštci neudělali nic, aby ho zbavili tohoto přesvědčení.
Ale od okamžiku, kdy Anna vstoupila do toho Chicagského hotelu, se topil ve vědomí její přítomnosti. Každý jeho smysl byl naladěn na ni, jako by byla jedinou ženou v celém zpropadeném světě.
"Začínám se domnívat, že na tom bude něco víc než jen to."
Styx na něj pohlédl s neskrývaným údivem a zájmem.
"Jako třeba?"
"Jsou určité věci, o kterých odmítám hovořit dokonce i s tebou, můj pane."
Úsměv, který byl téměř samolibý, se dotkl upířích úst. "Ach."
Cezar se zamračil. Divoce odmítal uvažovat o tom, co může být za přítelovým pobavením.
Určitě to nebylo nic dobrého.
Namísto toho otočil svou mysl k důležitějším záležitostem. "Nebylo to jen té noci, kdy Anna mluvila o své sestřenici," přiznal a opět v duchu proklínal svou hloupost.
"Co dalšího ještě řekla?"
"Že se po naší společné noci vracela do domu a našla ho do základů vypálený. Domnívala se, že její teta a sestřenice zahynuly v plamenech. Bezpochyby měla pravdu, co se týče její tety.
"Moranina práce?"
Vezírem projela ostrá, pronikavá zuřivost, když si uvědomil, že nechybělo mnoho a mohl Annu ztratit. Zabil by kohokoli, kdo by ji ohrozil.
Dokonce i samotnou královnu víl.
"Nemohla vědět, že poslušná Anna byla přemožena kouzelným spánkem v jiném domě, namísto toho, aby spaly doma ve své vlastní posteli," vysvětloval, tesáky zcela prodloužené. "To byl první pokus o Annin život."
Styx pomalu přikývl. "Královna ji jistě musela považovat za mrtvou."
"Do doby, než se Anniny síly začaly vynořovat na povrch. Sotva je královna ucítila, vyslala rozkaz svým vílám, aby pátraly po tom, kdo vlastní krev prastarých."
"Krev prastarých…" Styx svraštil čelo, pohledem přelétl ke své rozsáhlé sbírce knih. "Myslel jsem, že Morgana je poslední z té linie?"
Cezar pokrčil rameny. "Stejně tak i já."
"myslíš, že je pravda, že jsou spřízněné?"
"Nějakým způsobem musí být.."
"A ona je nyní předurčena stát se věštcem." Obrátil Styx svou pozornost zpět k Cezarovi, temný pohled dýmající jeho smrtící silou. "Zajímavé."
"Ne zajímavé, nebezpečné." Opravil ho Cezar. Poznal ten výraz na přítelově tváři. Obvykle předstíral, že upír volá své bratry do bitvy. A i když byl Cezar zcela pro, aby byla královna víl zmasakrována, pokud možno pod jeho dohledem, potřeboval nejdříve odpovědi. Jinak by si nemohl být jist, zda Annino ohrožení zemře společně s královnou. "Nevím, co Morgana Le Fay od Anny chce, ale hodlám to zjistit. Jakmile to budeme vědět, můžeme ji pozvat na malou rodinnou sešlost."
Styx se pomalu usmál. "Navrhuji, abychom to pojali jako grilovačku."