25. kapitola
Cezar věděl v minutě, kdy se probudil ze svého magicky vyvolaného spánku, že přišla Komise, aby si Annu vzala.
Nemohlo být žádné jiné vysvětlení. Viperova ochrana byla neproniknutelná všemu kromě těch nejmocnějších démmonů. A samozřejmě, byla tam také skutečnost, že kdokoli by vstoupil do ložnice, by to nedokázal udělat, aniž by si on byl vědom jeho přítonosti.
Navíc ve vzduchu stále těžce visel přetrvávající pach Siljar.
Vyskočil z postele a Cezarova první myšlenka byla naběhnout do vzdálených jeskyň a fyzicky si probojovat cestu k Anně. Byl by zatracen, kdyby byla nucena čelit Komisi sama.
Pak se zdravý rozum nevítaně vzepřel, když si natáhl prosté tričko a džíny, které měla Anna vždy nejradši.
Snadno by mohl dorazit do jeskyní skrytých u Mississippi, ale přes všechnu svou sílu nemohl vůbec doufat, že vstoupí bez povolení Věštců.
Co hůř, jeho impulzivní pokus by mohl velmi dobře Annu ohrozit. Možná byli vůdci světa démonů, ale mohli být tak malicherní a mstiví jako shluk harpyjí. Neváhali by potresta jeho družku za jeho vlastní hříchy.
Kromě toho věděl, že se tento den blíží.
Věděl to dvě dlouhá staletí.
Jen nečekal, že to příjde pouhé dni po tom, co z Anny učinil svou družku. Byl suován zármutkem- neklidně pulzoval jeho tělem,svíral mu hrdlo a bral dech.
Cezar přecházel po ložnici, nořil se do setrvávající Anniny vůně, přejížděl prsty těch pár věcí, které roztrousila po pokoji. Drsná bolest sevřela jeho srdce, když se dotkl kartáče na vlasy. Jen před pár hodinami ho použil, aby rozčesal její husté medové vlasy. Mohl stále cítit tu bohatou, saténovou stukturu pod prsty a vdechovat opojnou vůni fíků, která naplňovala vzduch.
Dios. Žárovky v místnosti vybuchly, když jeho síla zavířila pokojem.
Jak se předpokládalo, že bude žít bez ní?
Ona byla jeho život. Jediný smysl jeho existence.
Bez ní …
Prudké zaklepání na dvře přerušilo jeho trýznivé představy, ale nepřineslo mu žádnou úlevu od bolesti. Cítil Styxe, jak stojí na chodbě. Respektoval svého Anassa, ale v té chvíli nebyl ničím víc než nevítaným vyrušením.
"Teď ne,"zavolal,hlas zhrublý citovým pohnutím.
V odpověď se dveře rozrazily, téměř vylétly z pantů, když Styx vrazil do pokoje, jeho masivní postava zahalena od hlavy až k patě v černé kůži, s výrazem jasně dávajícím najevo, že nehodlal vzít ne jako odpověď.
Cezar zaskřípal zuby. Zatracený Viper. Musel to být vůdce klanu, kdo vycítil Cezarovu osrou bolest a poslal pro velitele.
Ten vševidoucí zlatý pohled se přehnal přes sklo na koberci, pak přistál na Cezarově napjaté postavě.
"Pojď semnou,"přikázal.
Cezar si prsty projel své spletené vlasy. Bojoval, aby potlačil sílu, která stále vířila vzduchem.
"Skutečně nemám náladu na společnost,Styxi."
Styx si založil ruce na svých silných prsou. "Raději bys prošlapal díru ve Viperově dosti drahém koberci?"
"Raději bych byl v posteli se svou družkou,"obořil se na něj Cezar.
"Nemá cenu si přát nemožné." Styx přimhouřil oči. "Nebo se zamykat v této místnosti a dumat. Pojďme."
Cezar zaskřípal zuby. Chtěl říct staršímu upírovi, aby šel do pekel. Poslední věc, kterou chtěl, bylo opustit tento pokoj a předstírat, jako by se mu život nehroutil.
Bohužel, Styx nebyl jen jiný upír. Byl Anasso a měl moc si vynutit spolupráci druhých.
Včetně Cezara.
"Pokud naléháš." Se strnulým úklonem hlavy, Cezar donutil své nohy pohnout se vpřed, prošel kolem staršího upíra a vkročil do chodby. "Ale pokud mi hodláš říct, že všechno bude v pořádku, přísahám, že tě vyhodím z nejbližšího okna."
Styx se k němu připojil v chodbě a ukázal k zadnímu schodišti, které vedlo k Viperovým osobním tunelům.
Na čas kráčeli tiše, upíří stráže, které vyplňovaly dům, se ztrácely ve stínech, když se ti dva mocní démoni přiblížili.
Když dopěli ke schodům, Cezar ucítil těžkou váhu Styxova pohledu na svém napjatém výrazu.
"Víš, že jí Věštci neublíží,"řekl tiše.
Nezeptal se, jak Styx věděl, proč byl tak rozrušen. Oba věděli, že tento den příjde, dříve nebo později.
Cezar zasyčel, když pomyslel na svou sladkou měkkosrdcatou družku v rukou Komise. Byli by nelítostní, aby získali, co chtěli. A oni chtěli, aby Anna zaujala své místo mezi nimi.
Možná by jí neublížili fyzicky, ale mohli by velmi dobře rozdrtit její duši, kdyby to považovali za nezbytné.
"Modlím se, abys měl pravdu,"zaskřehotal. "Ale i za předpokladu, že se Annin přechod ke Komisi obejde bez komplikací, nikdy ji nenavrátí. Je pro mě ztracená."
"Netvrdím, že znám vnitřní procesy Komise, ale Anna jistě bude mít co mluvit do své budoucnosti?"
Cezar ztuhl při té jemné otázce. Ne. On nedovolí té nebezpečné naději, aby se usadila v jeho mysli. Jedině by ho to přivedlo k šílenství.
"Ona je Věštec." Zavřel oči, když nutil slova, aby prošla skrze jeho zaťaté zuby. "To byl důvod, proč přišla na svět."
Bez varování Styx sevřel jeho rameno pevným stiskem.
"Osud není vždy vyryt do kamene,amigo."
Cezar otevřel oči, když se podíval na svého přítele.
"Co to má znamenat?"
"Kdysi jsem věřil, že se osud nemůže změnit. Neměl by se měnit,"řekl Styx s kajícným úsměvem na rtech. "A byl jsem připraven obětovat vše, co mi bylo drahé, abych přemohl ty, kdož by se opovážili změnit budouocnost. Byl jsem hlupák."
Cezar málem zakopl, když dosáhli širokého vchodu na konci schodiště. Donutit Styxe přiznat, že se možná mýlil, bylo něco jako nutit elfa, aby přiznal, kam skryl své zlato.
"Dobrý bože, nemyslel jsem, že tato slova kdy uslyším z tvých úst, můj pane."
Styx se zasmál, když je vedl širokým tunelem. "Užij si je, pokud chceš. Už nikdy z mých úst znovu nevýjdou."
Pokračovali dál hustou temnotou, a Cezar zjistil, že se jeho zrádné myšlenky zabývají slovy jeho společníka.
"Takže ty už nevěříš v osud?" Slova vyšla dřív, než je mohl zarazit.
Styx zastavil před velikými dřevěnými dveřmi, chmurný výraz ve tváři, když si prolížel Cezarův znepokojený pohled.
"Věřím, že osud, dobrý nebo špatný, je vyřezán našima vlastníma rukama."
"Bylo předpovězeno, že se má Anna stát Věštcem,"zamumlal Cezar. "To je osud, který nemohu odřezat."
"Měj důvěru ve svou ženu,Cezare,"řekl Styx mírně.
"Má důvěra v Annu je mimo pochybnost,"zavrčel.
"Pak je to vše, co potřebuješ."
S jeho tajemným ujištěním se Styx natáhl, aby otevřel dveře a pouhou myšlenkou zažehl četné pochodně, které byly umístěny po stěnách velké místnosti. Mávnutím ruky vyzval Cezara vpřed.
Cezar se ohromně rozhlédl, když prošel dveřmi. Pouhý letmý pohled stačil, aby potvrdil, že byli ve Viperově osobní zbrojnici. A že tam byo dost prastarých i moderních zbraní ve vitrínách, že by stačily vyzbrojit celou armádu.
O Viperově vzácné sbírce se šeptalo, ale byla zřídka viděna. Malý zázrak. Byli démoni, kteeří by se před ničím nezastavili, aby dostali do rukou takový smrtící arzenál.
"Co tu děláme?" zeptal se Cezar, když Styx přešel podlahu, aby vytáhl dva dlouhé meče z blízké vitríny.
Styx se otočil a hodil jeden z mečů Cezarový směrem. "Už je to nějaký čas, kdy jsem měl naposled možnost zápasit s úctyhodným protivníkem."
Cezar chytil meč za jemně řezanou rukojeť a nepřítomně zkusil váhu a vyvážení zbraně. Byla samozřejmě dokonale řemeslně zpracována a padla mu do ruky, jako by byla ukuta pro něj. Viper měl vždy jen to nejlepší.
Pohlédl ke Styxovi, který si ho prohlížel plný očekávání. Možná několik hodin zkoušení svých dovedností s Anassem bylo přesně to, co potřeboval. Bylo by téžké hloubat o osudu s obrovským upírem, máchajícím mu mečem nad hlavou.
Předstíraje, že si prohlíží svou čepel, Cezar uvolněně rozložil váhu na bříška chodidel a ohnoul kolena do bojového postoje.
"Nebude pro tebe moc veliká konkurence,"varoval ho. "Nemohu se ti rovnat, ani když nejsem rozrušen."
"Ach ne." Styx zavrtěl hlavou, rty s náznakem úsměvu.
"Ostatní by se možná nechali oklamat tvým nemístným předstíráním, Conde Cezare, ale já nejsem dnešní. Bojoval jsem po tvém boku a vím přesně, jak smrtící s mečem v ruce jsi."
Cezar měl sotva čas zareagovat, protože Styx se vrhl vpřed v přívalu smrtíví ocele a tesáků.
Anna usoudila, že teleportace byla jen okrajově lepší než cestování portálem. Jistě, nebylo tam žádné blýskání plížící se po kůži, ale pro změnu tam byl pocit, že se jí žaludek obrátil naruby a její sítnice byly sežehnuty mocnými záblesky světla. Byl to ten druh zážitku, který každou duševně zdravou ženu přiměl docenit veřejnou dopravu.
Samozřejmě bylo pozitivní, že dorazila zpět do Viperova sídla krátce po půlnoci. Snesla by mnohem víc, než zkroucený žaludek a mžitky před očima, aby zmírnila bodavý smutek, který obklopoval jejího muže.
Anna zdvořile poděkovala Siljar za bleskovou cestu domů. Počkala, až démonka zmizí v záblesku světla, a šla hledat Cezara.
Aby se vyhnula jakýmkoli nepříjemnostem, Anna požádala, aby byly dopraveny raději do krásného skleníku než do ložnice. Poslední věc, kterou by pro Cezara chtěla, bylo, aby napadl Věštce, a byl za to usmažen dříve, než by ho Anna mohla zastavit.
Nyní zavřela oči a nechala jeho vědomí plynout svým tělem. Ucítila záchvěv překvapení, když si uvědomila, že nebyl v hlavním domě, ale někde v rozsáhlém propojení tunelů pod usedlostí.
Krátce zaváhala, když se rozhodovala mezi tím se vrátit do ložnice a převléct se do něčeho přijatelně slušného a mezi spalující touhou být s Cezarem.
Spalující potřeba zvítězila. Opustila skleník a postoupila ke dveřím, které vedly do tunelů. Ten půltucet upírů a démonů, různě roztroušený po domě, viděl zaručeně během posledních staletí mnohem víc než jsou holé ženské nohy.
Ulevilo se jí, když objevila skryté dveře už odemčené. Pokračovala po strmém schodišti. Zpomalila krok, když byla nucena klopýtat slepě tou dehtovou černí, která halila tunely. Jednoho dne hodlala přesvědčit svět démonů, že není zdvořilé předpokládat, že každý musí mít zrak jako sova.
Copak by je noční světýlko zabilo?
Slabé rachocení a neklamné řinčení do sebe narážejíících ocelových čepelí ji dovedlo dolů jedním z větších tunelů. Možná by se strachovala, kdyby necítila od Cezara jen záblesky radosti z boje.
Hořkou sklíčenost, hněv a bezmocná potřeba ventilovat emoce, které hrozily, že ho zavalí, ale žádný strach.
Anna se kousla do rtu kvůli surové bolesti, kterou mohla z Cezara cítit. Pospíšila k otevřeným dveřím, z kterých se naštěstí rozléval slabý jas světla. Anna prostoupila otvorem a zastavila se při pohledu na Cezara a Styxe, jak se posouvají po holé podlaze a zápolí s meči tak hbitě, že je mohla sotva stačit sledovat.
Na okamžik sledovala ten smrtící tanec s bezdechým uchvácením. Dobrý bože, nikdy neviděla něco tak krásného. Navzdory Styxově výškové převaze, měl Cezar vyšší rychlost, která mu umožňovala se vyhnout divokému švihání masivní čepele. Uhýbal ranám a rozdával vlastní.
Byli to mistři dravci, uznala mlčky. Smrtící, nádherná stvoření, která vládla noci.
Se zatřesením hlavou postoupila o krok vpřed. Třebaže si užívala podívanou, nechtěla, aby si Cezar náhle uvědomil, že je poblíž, a ztratil proto koncentraci. Bylo zřejmé, že vyžadovalo jeho plnou pozornost, aby styxovi zabránil způsobit mu vážnou újmu.
"Je to soukromá bitva, nebo se někdo může přidat?" zeptala se tiše.
Jako jeden muž upíři zastavili své rozmáchlé meče a otočili se k ní čelem. Styx pouze přimhouřil oči, ale Cezar se s tichým zavrčením vrhl místností a objal ji.
"Anno." Mačkal ji k sobě několik dlouhých chvil, pak se odtáhl a přejel roztřesenýma rukama po jejím rozcuchaném, polonahém těle. "Dios. Jsi v pořádku? Ublížili ti?"
"Je mi fajn." Když bylo jasné, že její slova neprostoupila strach zahalující jeho mysl, natáhla se Anna, aby mu rukama orámovala obličej. "Cezare, poslouchej mě. Je mi fajn."
"Myslel jsem…." Se zachvěním zanořill svou tvář do křivky jejího krku.
Anna pozvedla zrak, aby se setkala se Styxovým neochvějným pohledem, překvapena zjihnutím jeho strnulých, přísných rysů.
"Je něco, co potřebuješ, Anno?"
Usmála se, když obtočila paže kolem Cezara a nechala jeho santálovou vůni uchvátit své smysly.
"Teď ne."
"Pak budu nahoře s Viperem." S formální úklonou hlavy upír yrazil ke dveřím, zastavil se na okamžik, aby lehce položil ruku Cezarovi na rameno. "Osud je ve tvých rukou, amigo. Jen ho musíš uchopit."
Anna počkala, dokud Styx nebyl pryč, pak zvedla ruku, aby prsty proběhla jeho svázanými vlasy.
"Měla bych se ptát?" škádlila ho.
Cezar vtiskl několik zoufalých polibků podél linie jejího hrdla, a neochotně se odtáhl, aby si pátravě prohlídl její zardělé rysy.
"Anno, ví Věštci, že jsi tady?"zeptal se.
Předklonila se, aby ho políbila na špičku nosu. "Nejen že ví, ale byla to Siljar, kdo byl tak laskav, aby použil své síly a vrátil mě." Ušklíbla se. "Ne zrovna můj oblíbený způsob přepravy, ale alespoň je to rychlé."
Tmavá obočí se srazila při zmínce o té mocné démonce.
"Řekli ti, proč tě předvolali?"
"Bohužel,"káravě si ho změřila. "Mohl jsi mě alespoň varovat, že se předpokládá, že se přidám k té zatracené Komisi. Nemám ráda překvapení. Nebo alespoň ne tohoto druhu."
Cezarovy krásné rysy se zkormouceně sevřely. "Bylo to zakázané."
"Typické." Obrátila oči v sloup. "Víš, možná že jsou všemocní, ale jsou až příliš zamilovaní do hraní tajuplných her. Ne všechno musí být nějakým záhadnným tajemstvím. A nenuť mě začínat s jejich způsoy. Mám v úmyslu udělat pár změn teď, když jsem Věštcem."
Cezar ztuhl, jeho tmavé obočí dýmaly divokou, bodavou lítostí. "Ty už jsi zaujala své místo v Komisi?"
Téměř se nemohla nadechnout, když do ní jeho zármutek udeřil silou rychle jedoucího nákladního vlaku. Dobrý bože. Věděla, že by byl zarmoucen jejím povýšením do Komise, ale tento rozervaný smutek ji málem poslal do kolen.
"Oficiálně jsem členem, ale neoficiálně mé povinnosti ještě chvíli nezačnou,"pověděla mu jemně.
Zachvěl se touhou, když ho prsty pohladila po vlasech.
" Jak dlouho je chvíle?" zaskřehotal, oči tmavnoucí něčím jiným než bolestí.
"Ach…století nebo tak."
Zasyčel prudkým překvapením. "Cože?"
"No, jsem velmi mladá, víš."
"Anno, já se z tebe zblázním,"zavrčel. "Řekneš mi prostě, co se stalo?"
Nemohla dál pokračovat v trápení nemilosrdného upíra, když tak zjevně trpěl. Rychle vylíčila své setkání s Věštci. Vynechala pokusy ji zastrašit a zvýraznila jejich nevraživý souhlas, že nebudou zasahovat do jejího spojení s Cezarem.
Ne, že by se tím potřebovala trápit.
Cezar strávil dvě staletí připoutaný k nemilosrdné Komisi, což vysvětlovalo jeho ohromení nad tím, kolik času pro ně dva dokázala vyjednat.
"Dios." Znovu si ji přitáhl k hrudi, jeho sevření bylo tak těsné, že musela bojovat, aby se nadechla. "Jedině ty by ses opovážila smlouvat s Komisí. Víš, co ti mohli udělat?"
Anna se usmála, když si přitiskl její tvář na rameno. Tohle bylo ono. Čekala celý život, až to pocítí.
"Nic, co by bylo horší, než být nucena se tě vzdát,"řekla tak tiše, že jen upír mohl slyšet její slova. "Mohli zastrašovat a vyhrožovat vším, čím chtěli, ale ani by mě nenapadlo ustoupit. Jsme v tom společně, nebo si mohou najít nového Věštce."
"Querida." Cezar otočil hlavu a políbil ji v citlivé prohlubni za uchem.
Anna nechala uniknout rozevřenými rty tichý sten rozkoše. Prsty v němé výzvě sevřela v Cezarových bujných černých vlasech.
"Samozřejmě - ještě jsem se tě nezeptala, jak se cítíš být přilepený na Věštce?" Snažila se soustředit na nedokončenou konverzaci. Úkol, který by byl značně jednodušší, kdyby ji vášnivě nelíbal. "Mohl bys odejít a nikdy bys znovu nemusel jednat s Komisí. Musí to být lákavé po způsobu, jakým s tebou zacházeli posledních pár století."
Cezar jí vtiskl bouřlivý polibek na rty a potom se odtáhl, aby na ni pohlédl planoucím pohledem.
"Žil bych v jámách pekelných, kdyby to byla jediná cesta, jak bych s tebou mohl být, Anno Randalová. Jsi má."
Zatáhla ho za vlasy. "Ne úplně. Alespoň ještě ne. Stále mě ještě musíš udělat počestnou ženou."
"Anno…"
Plácla ho přes ústa. Ten tón znala. Znamenalo to, že se chystal říci něco, co se jí nebude líbit.
"Ne. Pokud mi řekneš, že je ještě nějaký tajemný osud, který musím naplnit, zvednu meč, který jsi upustil a proboddnu ti jím srdce."
Ucítila, jak se koutky jeho úst zvedly do úsměvu, když mluvil proti její dlani. "Víš, že mě to nezabije."
Sputila ruku a zle na něj pohlédla. "Možná ne, ale bude to bolet jako ďas."
" Je tu tohle,"jeho pobavení se vytratilo, když něžně rukou přejel po křivce jejích zad. "Jen chci, aby sis byla jistá,querida. Není cesty zpět, jakmile je obřad dokončen."
Anna se vytáhla na špičkách a přitiskla se rty na jeho ústa s veškerou láskou, která jí prýštila ze srdce.
"Conde Cezare, nebylo cesty zpět od okamžiku, kdy jsem tě kdysi sledovala londýnským domem a byla vtažena do lo žnice oním hříšně krásným upírem,"zašeptala proti jeho rtům.
Z hrdla se mu vyral sten. "Hříšně krásný?"
"Naprosto."
Jedním plynulým pohybem ji Cezar zvedl ze země a zamířil ke dveřím. Rozpustilý úsměv se mu rozlil na rtech, když zadržel její pohled plný příslibů.
" Ta hříšná část se mi líbí."
Anna mu ovinula paže kolem krku, srdce jí pádilo vzrušením, které tento muž bude vždy podněcovat.
"Jsem, abych tak řekla, do ní sama zamilovaná."
