24.kapitola
Po další tři dny Anna objevila skutečné potěšení z toho být družkou upíra. Nikdy za svou dlouhou existenci nebyla tak hýčkána, tak milována, tak šťastná. A bylo to víc, než jen Cezarovy něžné pozornosti, i když jich bylo dost, aby naplnily srdce i té nejžádostivější ženy. Která žena při zdravém rozumu by nezbožňovala mít lákavého, k smrti nádherného muže, který se oddává každému jejímu rozmaru? To byla fantazie.
Ale byly to také dny strávené nakupováním s Abby, Shay a Darcy, společně s večery, kdy byla obklopená Viperovým klanem, který s ní jednal jako s jednou z nich. Tohle znamenalo mít rodinu. Bylo to... úžasné,
Samozřejmě, přes všechno své štěstí Anna věděla, že stále existuje něco, co Cezara trápí. Možná byl mistr ve skrývání svých emocí, ale byl jejím druhem. Nebyl žádný způsob, jak by zamaskoval svou bodavou bolest, když si odepíral pokušení její krve. Nebo ten napjatý strach, který příležitostně cítila hluboko v jeho srdci. Ten nejasný, nepříjemný osud, o kterém vědeěl - jak se zdálo - každý, včetně jejich psa. Každý, kromě ní. Anna se - možná bláznivě - odmítala zabývat budoucností. Pokud se něco za ta léta naučila, bylo to, že okamžiky spokojenosti jsou až příliš vzácné. A až příliš pomíjivé. Měla v úmyslu si tento čas užít, dokud mohla. Byla to moudrá volba, jak se ukázalo. Anna hluboce spala schoulená v Cezarově náručí v jedné z Viperových nesčetných ložnic, když výbuch světla způsobil, že se posadila. Její síly už plnily vzuch horkým, bzučivým brněním. Napůl očekávala hordu drancujícíh víl, a proto byla překvapena, když se objevilo.. Dobrá, nebyla si přesně jistá, co to bylo. To stvoření vypadalo jako člověk. Vlastně vypadalo jako malé nevysoké děvče, jejíž útlé tělo bylo zahalené v bílých šatech. Ale na těch zvláštních protáhlých očích, které byly sýtě černé, nebo na prastaré moudrosti, která byla vyryta v těch jemných rysech, nebylo nic lidského. Ach, a pak tu byly ještě ty ostré, špičaté zuby. Jejda. Vetřelkyně zřejmě vycítila Anninu sílu, protože pozvedla sukovitou ruku na znamení míru.
"Nejsem nepřítel, Anno Randalová," řekla hlasem tichým a zvláštně hypnotickým. Znervózněna nečekaným zjevením té ženy, nemluvě o tom, že se Cezar ještě hýbal vedle ní, Anna si vytáhla přikrývky až k bradě.
"Pro rány boží. Copak nikdo ve světě démonů neví, jak klepat?" zamumlala.
Drobná hlava se sklonila, dlouhý stříbrný cop jí sklouzl přes rameno a téměř se otřel o zem.
"Odpusť mi, neměla jsem v úmyslu tě vyděsit."
Neměla v úmyslu? Pak by možná neměla náhle přicházet do soukromých ložnic. Anna byla dost chytrá, aby si nechala své myšlenky pro sebe. Učila se, že velikost nemá žádný vliv na to, kolik síly mohl démon mít.
"Kdo jsi?"
Démonka se narovnala a pohlédla na ni těma zvláštníma nemrkajícíma očima.
"Jsem Siljar." Naklonila hlavu ke straně. "Ne, nemám žádný vztah s Morganou nebo vílami, ani jsem neublížila tvému upírovi."
Annin dech se zasekl v krku, když žena zodpověděla otázky, které spalovaly její mysl.
"Jak jsi..?"
"Jsem schopna číst tvé myšlenky," přerušila ji žena.
"Och."
Žena cítila její rozpaky a pokrčila rameny. "Anno, je to znepokojující pro ty, kteří nejsou zvyklí na mé nadání."
Bylo to víc než znepokojující, ale Anna měla horší starosti, které ji trápily, než jaké náhodné myšlenky mohla ta žena číst.
"Co jsi udělala Cezarovi?" zeptala se a pohledem se přesunula k bezvědomému upírovi vedle sebe.
"Pouze spí," konejšila ji. Ujišťuji tě, že mu není ublíženo."
Anna obrátila svou pozornost zpět k Siljar. Natáhla se, aby položila ruku Cezarovi na rameno. Spící nebo ne, poskytoval jí útěchu už jen tím, že byl nablízku.
"To je tvá práce?"
"Ano."
Anna polkla nedočkavou nadávku. Chtěla jen být ponechána v klidu s mužem, kterého milovala. Chtěla toho snad tolik?
"Co chceš?"
Žena stiskla ruce ve zvláštně formálním pohybu. "Anno Randalová, jsi vyzvána, aby ses dostavila před Komisi."
Měla být odtažena před všechny ty mocné Věštce?
Do háje.
"Proč?" zaskřehotala.
"Všechny tvé otázky budou včas zodpovězeny. Prozatím musíš jít se mnou."
Anna se přitiskla k čelní pelesti postele, rukou směšně zachytávajíc Cezara. Tohle bylo zlé. Tohle bylo vážně zlé.
"Možná, že nechci být předvolána," vydechla, srdce přitom až v keku.
Protáhlé oči nesly chladný, nemilosrdný lesk.
"To není volba, Anno Randalová."
"Nejsem démon. Jakoupak pravomoc nade mnou Komise má?"
Siljar se posunula k posteli a natáhla ruku k Anně. "První věc, kterou se musíš naučit je, že Věštci se mají poslouchat, a ne se jich vyptávat."
"Ne," zašeptala Anna, ale nebylo vyhnutí prstům, které chytily její zápěstí.
Nejdřív necítila nic, než bolestivé sevření ženiny ruky. Sukovité prsty se zaryly do její kůže, příliš silně na tak drobné stvoření a jen vlásek od tříštění kostí jejího zápěstí. Pak se jí po kůži pomalu rozšířilo chladné mrazení. Nebylo to ono divné bodání portálu, ale něco podobného. Její rty se rozevřely výkřikem ve stejném okamžiku, kdy přišel oslnivý záblesk světla, který sežehl celé její tělo. Anna si nebyla jistá, jestli omdlela, ale když otevřela oči, zjistila, že stojí v temné, zatuchlé jeskyni a nemá na sobě nic než Cezarovo tričko, které si natáhla, než usnula. Po jejím boku ji drobný démon sledoval nehybným pohledem.
"Dobrý.... bože," vydechla Anna, kombinace strachu a hněvu zmítala jejím tělem. K sakru, během posledního týdne byla unášena s otravnou pravidelností. Určitě na tohle musel být nějaký zákon. "Co jsi to k čertu udělala?"
Siljar pokrčila rameny, když zamířila k jednomu z četných tunelů. "Přivedla jsem tě ke Komisi."
Na neústupnou chvilku Anna setrvala opuštěná uprostřed jeskyně. Nebyla nějaký zaběhnutý pes, aby ji sebrali z ulice a čekali, že bude následovat svého nového majitele s dojemnou vděčností.
Na druhou stranu se jí příliš nelíbila myšlenka, že bude ponechána o samotě v temné jeskyni.
Pokud ta slavná a mocná Komise byla poblíž, pak tam jistě nutně budou všechny druhy odporných bytostí, které je hlídají. Bytosti, které Anna nechtěla potkat bez nějakého druhu ochrany. Anna zamumlala pár peprných francouzských nadávek, které pochytila od Leveta. Rozeběhla se za odcházející postavou Siljar.
"To nebyl portál," nařkla ji. Chvíli poskakovala, když si ukopla palec o neviděný balvan. Ježíši, copak by to bylo bývala bolelo ji sem odtáhnout s botami a trochou více oblečení na sobě?
"Mé síly umožňují se teleportovat," řekla démonka a zvedla ruku, aby osvítila úzký tunel slabou září.
"Mé síly umožňují se teleportovat," řekla démonka a zvedla ruku, aby osvítila úzký tunel slabou září.
Mohla bys osobu alespoň varovat, než uděláš něco takového," zamumlala Anna.
Démonka si jí nevšímala a zabočila do tunelu, který byl nejen širší, ale vyzdobený těžkými tapiseriemi na hliněných stěnách a dlouhým karmínovým koberečkenm na podlaze. Naštěstí tam bylo i množství pochodní, které nabízely mnohem více světtla než zvláštní jas, který démonka vyčarovala.
"Tudy," přikázala Siljar a zároveň procházela dál hbitě tunelem.
"Co je tohle za místo?" zeptala se Anna. "Nevypadá to jako něco, co by Komise nazývala domovem."
Siljar zamlaskala. "Jsi žena s otravným množstvím otázek."
"Hej, právě jsem byla vytržena z postele démona, kterého neznám. Myslím, že je pochopitelné, že mám pár otázek."
"Tohle je doupě předchozího Anassa. Je na jih od Chicaga podle lidských měřítek, a poblíž toho, co pojmenovali řekou Mississippi." Drobná hlava se stočila na stanu, než se žena náhle zastavila. "Bojíš se o svého upíra - proč?"
Anna s trhnutím zastavila. Nelíbila se jí skutečnost, že jí démon mohl číst v mysli, ale možná to tímto způsobem bylo lepší. Nebyla si jistá, že by jinak měla nervy se tomu mocnému démonovi postavit.
"Z toho, co jsem slyšela, jste s Cezarem poslední dvě staletí nezacházeli příliš dobře," řekla, výraz napjatý nelibostí. "Nemůžu si pomoci a neuvažovat, zda jste mu mě nevzali jako nějaký druh trestu."
Špetka zmatení se dotkla té jemné tváře. "Nebylo naším záměrem potrestat upíra. Nebo přinejmenším ne zcela. Předpokládám, že byli tací v Komisi, kteří měli výhrady k jeho pití krve, ale byl učiněn naším sluhou, abychom mu umožnili naplnit naplnit osud, který mu byl dán."
Anna se zmateně zamračila. Proč by se k sakru starali, jestli si Cezar vzal její krev?
"A naplnil ho?" zeptala se, aniž by se obtěžovala nějak skrývat hněv.
"Jsi naživu, nebo snad ne?"
"Já?" její hněv opadl, když ho nahradila vzrůstající hrůza. "To byl jeho osud? Udržet mě v bezpečí?"
"Bylo předvídáno, že sehraje stěžejní roli v tvém přežití."
"Můj bože." Anna si přitiskla ruku k náhle rozbolavělému srdci. Cezar snášel roky, kdy byl osobním otrokem Komise, kvůli ní? Svatá prostoto. "To je moje vina, že jste ho drželi v zajetí po dvě staletí?"
"Nevěřím, že nerad obětoval ty roky," řekla Siljar, beze špetky soucitu. "Vlastně se zdá dost potěšený svým osudem."
Anna se zhluboka nadechla. Nemělo smysl řečnit a vztekat se na toto... stvoření. Zřejmě Věštci pevně věřili, že účel světí prostředky.
Místo toho učinila tichý slavnostní slib, že udělá vše, co bude možné, aby zajistila, že Cezar nikdy nebude mít příčinu litovat těch obětí, které pro ni byl nucen udělat.
"takže já tu nejsem kvůli Cezarovi?" zeptala se.
"Ne."
"Tak kvůli Morganě?"
"Ne."
Dobrá. Tohle ji dostávalo přesně nikam.
"Dostanu alespoň nějaký druh právníka?"
Něco, co možná mohlo být pobavením, zaplálo v těch černých očích. "Nejsi tu, abys byla souzena, Anno Randalová."
"Tak proč tu jsem?"
S formálním gestem Siljar ukázala k otvoru, který se objevil na konci tunelu.
"Vstup do jeskyně a vše bude vysvětleno."
Naprosto nespokojená s tou nejasnou odpovědí, Anna náhle vyhodila rukama, když přišel oslnivý záblesk světla a démonka prostě... zmizela.
"Skvělé. Prostě šíleně skvělé," zamumlala. Několikrát zamžikala, aby zahnala bolest ze svých očí, a o otočila se ke vchodu do jeskyně. Strach, který ji svíral od příchodu démona do její ložnice, setrvával, ale spolu s ním byl i vzrůstající pocit odevzdanosti. Hluboko v srdci věděla, že tohle byl ten tajný osud, který před ní Cezar skrýval.
Že i kdyby se otočila a vyběhla z těchto tunelů, byla jen navrácena. Nebylo to vyhnutí tomu, co na ni čekalo v temnotě, tak proč to proklatě nemít za sebou?
Anna napřímila ramena a nechala ten vždy hmatatelný pocit Cezara, aby jí naplnil mysl. Možná byl na míle daleko, ale jeho připomínka ji zaplavila s utěšující silou. Její tence napjatá odvaha se navrátila, jako by Cezar stál po jejím boku a s nevědomým pozvednutím brady se přinutila vykročit vpřed. Měl to být její osud, tak se s ním střetne s hlavou vztyčenou. Alespoň fyzickou řečí.
Vkročila do inkoustově černé temnoty. Vycítila rozlehlý prostor s vysokým stropem, který do ticha odrážel i ten nejslabší zvuk se strašidelnou ozvěnou.
Zastavila se nedaleko od vstupu, neschopna si vidět ani na špičku nosu. Nebyla nějak příliš chtivá učinit svůj příchod groteskou, že o něco zakopne a spadne přímo na tvář.
"Haló?" zavolala, neschopna zakrýt netrpělivost v hlase. Bez jediného zvuku zahořela louč postavená uprostřed kamenné podlahy a odhalila malé dřevěné křeslo.
"Anno Randalová," hluboký mužský hlas se rozlehl jeskyní. "Posaď se. Vítáme tě."
Jen na okamžik zaváhala, potom popošla a usadila se na křesle. Navzdory faktu, že mohla rozeznat jen zastíněné postavy usazené u něčeho, co se zdálo jako dlouhý stůl na pódiu, byla si bolestně vědoma, že na sobě nemá nic než tričko a vlasy má zacuchané.
Mohla na sobě dokonce cítit tíhu jejich pohledů.
"Děkuji vám," zamumlala, chvění zmítalo jejím promrzlým tělem.
"Neměj strach, nechceme ti ublížit," konejšil ji jemnější hlas. Hlas, který v sobě nesl slabé syčení hada. Jemine.
Náhle se Anně ulevilo, že nemůže vlastně rozeznat víc než jejich obrysy, a zhluboka se nadechla.
"Tak proč jsem tady?"
"Víš, kdo jsme?" zeptal se mužský hlas.
"Předpokládám, že musíte být Věštci, ačkoli skutečně nevím, co vše to s sebou nese."
"Jsme justice světa démonů," prohlásil nový hrdelní hlas. "Naší povinností je zajistit, aby prastaré zákony byly dodržovány a rozsuzovat spory mezi druhy. Trestáme ty, kteří ohrožují náš svět, a nabízíme odpovědi těm, kteří hledají naši moudrost."
"Jsme ochranou světa démonů."
Syčící žena pokračovala v té zvláštní litanii. "Našimi silami držíme závoje mezi dimenzemi a pomáháme halit naše lidi před zraky smrtelníků, kteří zamořují tento svět."
"Jsme slitování světa démonů." Tentokrát po hlase poznala, že promluvila Siljar. "Poskytujeme útočiště těm, kteří ho potřebují. Chráníme ty, kteří se nemohou chránit sami."
Dosud neznámý ženský hlas pronesl poslední slova výčtu. "Jsme budoucnost a minulost světa démonů. S darem předvídáme a řídíme cesty těch, kteří byli odhaleni, aby změnily naše dějiny. Udržujeme naše tradice po ty, kteří přijdou."
Dobrá. Znělo to, jako by si nacvičili tu působivou malou řeč více než jednou.
Nicméně to neodpovědělo na její otázku.
"Ano, dobrá, to je všechno velice zajímavé, ale stále si nejsem jistá, co to má co dělat se mnou," řekla.
"Nějaký čas jsme tě pozorovali, Anno Randalová," sdělil jí hrdelní hlas.
"Pozorovali mě? Proč?"
"Je předpovězeno, že se máš stát Věštcem."
Anna nemohla popadnout dech, plíce jí vypověděly službu. Jakoby dostala ránu palicí.
Vlastně to bylo horší než rána, připustila, když ochromující nedůvěra zaplavila její tělo a hrozila, že jí vypne mozek. Dostala dost ran během let, aby většinu z nich setřásla stranou. Ale být zpraven zčista jasna, že je předurčena stát se nějakou všemohoucí bytostí, která má na starosti celý svět démonů.. Tedy, to nebylo něco, co by kdokoli hodil snadno za hlavu.
Zavrtěla se v křesle. Komise se nezdála jako ten druh, který by používal ohavné fígly, aby ošidil lidi. A rozhodně se nezdáli jako ten druh, který si hraje na vtipálky. Vsadila by svůj poslední haléř, že dokonce ani nevěděli, co to sakra vtip je.
Na druhou stranu nemohla ani na minutu uvěřit, že mluvili skutečně vážně. Bylo bláznivé věřit, že je jakýmkoli způsobem ze stejného těsta jako Věštci.
Démoni by se uchechtali k smrti. Ježíši, ona by se uchechtala k smrti.
"ne," s námahou polkla. "Ó, ne. Muselo dojít k nějakému omylu."
"My se nedopouštíme omylů," odtušila syčící žena chladným hlasem.
Annino obočí se srazilo dohromady. Zřejmě skromnost a zdvořilost nebyly nezbytným požadavkem pro to být členem Komise.
"Všechno musí být jednou poprvé," řekla pevně. "Já u čerta v žádném případě nemůžu být Věštcem."
Vzduch se krátce zahýbal, jako by dokázala prastaré démony šokovat.
"Proč jsi si tak jistá?" zeptala se nakonec Siljar.
Odolávala nutkání protočit oči. Zatraceně, co se to dělo? Nikdo nemohl věřit, že by se hodila na tak důležitou pozici. Ani vzdáleně.
"Tak zaprvé, nejsem démon," podotkla, ruce pevně sevřené v klíně.
"Nejsi ani člověk," odvětil hluboký mužský hlas. "Tvá krev je prastarých."
"Dokonce ani nevím, co to znamená."
"Tvé síly jsou elementární, nejúplnější ze všech sil," odpověděl stejný démon. "Vyvstávají bez zkaženosti nižší magie z energie přírody, která tě obklopuje."
To znělo skvěle. Smůla jen, že fungovaly, jen když samy chtěly.
"jsou také nepředvídatelné, náhodně destruktivní a příležitostně scházejí v akci."
Siljar, nebo alespoň Anna předpokládala, že to byla Siljar, se tiše zasmála. "Jsi velmi, velmi mladá, Anno Randalová. Časem se je naučíš ovládat."
"i kdyby nějakým zázrakem ano, nikdy nebudou srovnatelné s tím druhem moci, kterou zbytek vás zřejmě má."
Ozval se hluboký, hřmící povzdech. Takový druh povzdechu, který byl obvykle vyhrazen otravným dětem.
"Ty se mýlíš," sdělil jí skřípavý mužský hlas, "ale na tom nezáleží. Nejsou to tvé síly, co tě značí jako Věštce."
"Pak je to co?"
"Tvé srdce."
Anna přidušeně zakašlala. Ochromující nedůvěra hrozila návratem. Nevěděla ani ň o Věštcích, ale neučinili na ní dojem jako senzitivní a citlivé typy. Spíše typy udělej-co-ti-říkáme-nebo-ti-rozpářeme-hrdlo.
Pro smilování boží, drželi Cezara v zajetí dvě staletí jen proto, že měli vidinu, že by ji mohl udržet naživu.
"Pokud skutečně znáte mé srdce, tak si musíte uvědomovat, že nemohu kopat stejnou ligu jako vy. To prostě nejsem já."
Myslela, že zaslechla mumlaný souhlas od více než jednoho Věštce, ale byl to Siljařin mírný hlas, který nesl stíny.
"Dokázala jsi vzácnou schopnost bojovat za spravedlnost, i když jsi věděla, že je to beznadějné, i když jsi věděla, že všechny tvé snahy nepovedou k ničemu jinímu než zklamání."
Ztuhla překvapením, rozrušená myšlenkou, že ji tito démoni pozorovali tolik let. Možná od samotného jejího narození.
"Máš na mysli mou kariéru právničky?"
"bylo to více než kariéra, není to tak?"
Zavzpomínala na léta bojování za ty, kteří neměli žádný hlas. Ty, kteří byli utlačování. Ty, kteří byli využívání jen proto, že byli příliš staří, příliš chudí nebo příliš vyděšení, aby se bránili.
Bylo to víc než kariéra. Byl to základ, který jí dal smysl života. "Připouštím."
"A způsob, jakým ses postavila Morganě, odhaluje, že jsi schopna překonat své lidské emoce a přemoci nepřítele bez touhy svého protivníka potrestat," zaduněl hluboký mužský hlas.
Anna se otřásla. Její boj s Morganou byl odpornou nezbytností, která jí přinese noční můry na staletí, která přijdou, ne pracovní reference.
"Uvěznila jsem ji do kusu kamene."
"Ano," syčící žena zamumlala. "Dosti zábavné."
Dobře. Co je moc, to je moc.
S přívelame emoce se Anna zvedla na nohy a upřeně pohlédla na zahalené postavy.
"Tohle je bláznivé." kroutila hlavou. "Musí být tisíce démonů, kteří by dělali daleko lepší Věštce, než kdy budu já. Sotva něco vím o vašem světě."
"Jsi mladá a nezralá, to je pravda," souhlasil skřípavý hlas. "Ale v několika staletích budeš vhodně vycvičena, abys zaujala své místo mezi námi."
"Proč prostě nevezmete někoho, kdo je připraven teď?"
"My Věštce nevybíráme, jsou předpovídáni v proroctví. Věděli jsme nějaký čas, že pokud dokážeš přežít Morganu, jsi předurčena se k nám přidat."
"Napadlo vás, že bych možná měla lepší šanci přežít Morganu, kdybyste byli pomohli?"
"Ale my pomohli," připomněla jí Siljar. "Dali jsme ti toho upíra."
Zmatené emoce podivně polevily i při pouhé zmínce Cezara. Přes všechny ty procesy a nejistotu, která musela snášet během těch let, nemluvě o nepříjemných pokusech o její život, by nezměnila ani jednu zatracenou věc.
Ne, když jí to přineslo neobyčejného muže, který ji bude milovat po zbytek věčnosti.
"Ano, předpokládám, že jste pomohli, ačkoli nemyslím, že by ocenil, jak to nazýváte." S úsměvem se Anna pomalu sklonila ke kolenům a uklonila se. "Děkuji vám. Pochybuji, že to byl váš záměr, ale dali jste mi víc, než o čem se mi kdy snilo, že je vůbec možné."
Nešlo si nevšimnout rozvíření údivu, které zčeřilo vzduch. Zřejmě démoni čekali tuto odpověď při nabídce stát se Věštcem, ne při zmínce o Cezarovi.
"Mluvíš o upírovi?" zeptala se syčící žena.
"mluvím o Cezarovi." Zvedla hlavu záchvěvem pýchy. "Mém druhovi."
Při jejích slovech se ozvalo několik tichých zavrčení s mumlání, jako by oznámení jejího spojení s Cezarem nebylo příliš populární. Příliš proklatě špatně. "Takové... nešťastné rozhodnutí toho upíra," zaskřehotal nový zlověstný hlas. "Mohu dodat, že ne první. Má štěstí, že nebude znovu potrestán."
"Potrestán?"
Anna se vydrápala zpět na nohy. Proboha, nehodlala stát stranou a nechat Cezara, aby mu bylo ještě někdy ublíženo. Nestarala se, kým si tihle démoni mysleli, že jsou, zápasila by s nimi na život a na smrt. "Za co? Za to, že mne ochraňoval před pomatenou tetou? Že se dost staral, aby mi zachránil život? Je to rozhodně víc, než by pro mě kdo jiný vůbec udělal."
"Má pravdu, upír dělal, co bylo nezbytné." Siljar převýšila mumlání zvučným hlasem, který naplnil rozlehlou jeskyni. "Posloužil svému účelu."
"Možná, ale bude zpropadenou nepříjemností po zbytek věčnosti. Víš, jací upíři jsou, když jsou spárovaní," zaremcal démon.
"Pravda," přitakal další. "Navždy bude obletovat kolem té ženy. Bude muset být zavřen, až bude Komise mít důvěrná zasedání."
Měla vážně vztek. Byla unesena z postele, přinucena se setkat se záhadnou, mocnou Komisí jen v tričku. Byla bez obalu informována, že se má stát Věštcem, a ne si užívat klidné budoucnosti s Cezarem. Neměla náladu poslouchat je, jak mluví o muži, kterého miluje, jako by nebyl víc než otravná štenice, kterou chtěli rozmáčknout. "Ta žena má jméno a neřekla jsem, že vůbec chci v Komisi být," reagovala vzpurně.
Hromadně zalapali po dechu, šokované zděšení téměř hmatatelné viselo ve vzduchu. Jistě čekali, že potenciální Věštci budou skákat radostí při pomyšlení, že se přidají do jejich výlučných řad.
"Anno, nechápeš poctu, která ti byla dána," pokáral ji skřípavý hlas se zjevnou rozmrzelostí. "Nikdy nebylo Věštce, který by odmítl příležitost vykonávat funkci v Komisi. Vskutku, není jediný, kdo by nechtěl ochotně naplnit takový osud."
Anna pokrčila rameny. "Pak byste neměli mít problém najít někoho, kdo zaujme mé místo."
Nastalo ještě více mumlání, většina v jazyce, kterému naštěstí nerozuměla. Nemyslela si, že říkali něco pěkného.
Nakonec to byla Siljar, kdo se pokusil zmírnit vzrůstající napětí. "Takhle to nefunguje, Anno. My nenajdeme prostě někoho. Věštec je prorokován. Může to být několik milénií, než nám bude označen další."
Milénií?
Dobrý smutku.
Vážně potřebovali zvážit novou metodu vybírání svých Věštců.
Co kdyby jeden z nich zemřel? Nebo chtěl odejít na odpočinek? Nebo kdyby radší strávil několik dalších století zalezlý v posteli s lahodným upírem?
Ach... ano. Pár století o samotě s Cezarem - přesně tohle chtěla.
"Podívejte, nevím, jaký kosmický vtip vás přiměl uvěřit, že bych měla být Věštcem, ale já tu práci nechci," řekla, hlas jasný a odhodlaný.
Tentokrát se nekonalo žádné mumlání, žádné cizí nadávky. Místo toho naplnilo jeskyni hrobové ticho. Ticho, které bylo mnohem děsivější než jejich předchozí rozmrzelost. Anna s námahou polkla knedlík v krku, který se jí rozměry zdál jako Gibraltarský průliv, když čekala, až do ní uhodí blesk. Dobře, to pravděpodobně nebyla ta nejchytřejší věc, kterou kdy udělala. Dokonce i idiot by si uvědomil, že odmítnutí žádosti od mocného shromáždění démonů bylo třeba udělat s trochou taktu. Kde byl krucinál její právní trénink, když ho potřebovala?
Samozřejmě, možná bylo lepší mít prostě karty vyložené na stole, pokusila se uklidňovat. Pokud jo hodlali za její odmítnutí zabít, pak to alespoň bude mít brzy za sebou a rychle odbyté.
Když bylo ticho konečně prolomeno, nebylo to však úderem blesku nebo zemětřesením. Místo toho to byla Siljařina tichá otázka.
"Co chceš?"
Anna si olízla suché rty. Pokusí se být diplomatická, ale nebude lhát. Tohle bylo příliš důležité.
"Chci dokončit svůj slučovací obřad s Cezarem a žít v míru s jeho klanem," řekla, hlas zastřený potřebou, která planula v jejím srdci. "To je vše."
"Moment," požádala Siljar.
Temnota kolem postav se prohlloubila, dokud se nevytratily ve stínech. Bylo to skoro, jako by se zahalili hmatatalným pláštěm, aby ji vyloučili. Rozhodně to bylo tak efektivní, jako by jí vystrčili na chodbu a před nosem zabouchli dveře.
Anna si uvědomila, že se jí chvějí kolena. Prudce se opřela ve svém křesle a několikrát se zhluboka nadechla. Chtěla uvěřit, že to celé je jen nějaká hrozná noční můra. Že se probudí a zjistí, že je v bezpečí zachumlána v Cezarově náručí beze všech starostí kromě té, jestli si se svým mužem vychutnat soukromou večeři nebo strávit pár hodin se svými nově nalezenými přáteli. Ale ten vlhký chlad jeskyně a dým pochodní byly až příliš skutečné. A vysloveně znepokojující. Anna se soustředila na své síly. Byla schopna zahřát svou kůži a poslat kouř směrem k zadní části jeskyně, ale nebylo nic, co by ztlumilo tvrdost dřevěného křesla nebo ji zbavilo toho těžkého uzlíku nervů v žaludku.
Trpně snášela své nepohodlí zdánlivě hodiny, ačkoli to pravděpodobně nebylo víc než dvacet nebo třicet minut. Nakonec temnota prořídla tak, že Anna opět rozeznávala nejasný obrys Komise. Pomalu se zvedla na nohy.
Snažila se být připravená, kdyby se - nedej bože - věci pokazily.
"Souhlasíme," řekla Siljar.
Anna ohromeně zamrkala. Čekala bouřlivou přednášku o povinnosti nebo hořká obviňování nebo údery smrtícího blesku. Nečekala tuto mírnou kapitulaci. Začala hloubat, kdy ta sekyra dopadne.
"Co jsi to řekla?"
"Mělo by ti být dovoleno ponechat si svého druha."
"Mluvíš vážně?"
"Anno," souhlasila Siljar. "A jako ústupek k tvému extrémnímu mládí nebudeme požadovat, aby započala své povinnosti jako Věštec po další století."
Byla to jedna z těch dohod, které zněly až příliš dobře, aby to byla pravda. Se zamračením se usilovně snažila prohlédnout skrz tu zamlženou temnotu.
"A na konci století?"
"zaujmeš místo v Komisi."
"Znamená to vzdát se Cezara?"
"Jakmile jste propojeni, je nemožní přetrhnout pouta," odvětila mrzutě syčící žena. Zjevně ne každý byl s rozhodnutím Komise spokojený. Anna odmítla se nechat zastrašit. Hloupě, ale tak to bylo.
"Jak víte, jsem právnička. Raději bych měla všechno vysvětlené černé na bílém," řekla tvrdohlavě. "Pokud zaujmu své místo jako Věštec, bude Cezar po mém boku?"