23.kapitola
Anna si byla vědoma toho, jak ji Cesar pevně držel, když mluvil hlubokým, hrubým hlasem s nějakým dalším v místnosti. jeho dotek se vsakoval do jejího bolavého těla a zmírňoval tu mučivou bolest, která ji stále ničila. Co víc, přebil přetrvávající vzpomínku na Moraniny výkřiky, které se jí stále rozléhaly v uších.
Ale slabost, kterou ignorovala už příliš dlouho, ji držela v sevření. Schoulila se v Cesarově vstřícné síle a dovolila si propadnout se do své vyčerpanosti, protože věřila, že ji Cesar udrží v bezpečí. Bylo to skončeno. Po všem. Jistě si zasloužila pár minut odpočinku?
Krátce se probudila, když kolem sebe ucítila nepříjemné bodání portálu, které ji obklopilo. bylo těžké ignorovat pocit, jak jí po kůži tančí blesky. Ale stále držena pevně v Césarových pažích, nepokoušela se bojovat s přiléhající temnotou. něco tam na ni čekalo.
Cítila tu přítomnost od okamžiku, kdy výbuch pozřel Morganu a ji vrhl napříč místností. Šeptalo to vzadu její mysli, ačkoliv se zdálo, jako by si to uvědomilo, že nemohla odpovídat, dokud byla sama a bezbranná v Avalonu. Nyní, když ji Cesar nesl do bezpečí, se hlas stal více naléhavým, vábil a táhl ji hlouběji a hlouběji do temné prázdnoty.
Anna naprosto důvěřovala ve schopnost svého druha zahnat jakékoliv nebezpečí. nechala se nést zvláštním vírem mlhy, vůbec nepřekvapena, když zjistila, že stojí v rozbouřeném hradu na útesu. Zdálo se, jakoby její rodině unikalo celé pojetí způsobu zvednout telefon a zdvořile někoho pozvat na návštěvu. Jako by preferovali způsob osobu uchvátit odkudkoli, kde mohla být, a donutit ji se dostavit. Bylo to tak úžasně skutečné.
Anna se rozhlédla a pomalu otočila, srdce sevřené hořkosladkým štěstím, když spatřila velkého vlka, který prošel klenutým vchodem. Dobrá, možná byla patetická, že nacházela potěšení v návštěvě svého dávno mrtvého děda, Ale proboha, strávila dvě stě let zoufale sama. Hodlala si užít svůj čas s králem Artušem, ať už to byl duch, nebo ne.
No dobrá, hodlala si užít svůj čas s Artušem, jakmile dostane pár odpovědí. Zrovna mu chtěla položit první otázku, když kolem vlka zavířila zvláštní mlha a on se přeměnil do podoby velikého rytíře v těžké zbroji.
Bylo nemožné rozpoznat jeho rysy, ale v mysli vycítila přísnou, drsnou tvář a zelené oči, které v sobě nesly směs laskavosti a prastaré lítosti.
Anna zvedla bradu a napřáhla ruku, ve které držela skvostně zářící smaragd.
"Pověz mi, co jsem udělala," zeptala se bez úvodu.
Ucítila jeho ohromení. "Udělala?"
"Je Morgana mrtvá?"
Mlha se zahýbala, vzduch náhle chladný, až se Anna zachvěla.
"Ne, je velmi živá."
Anna se ušklíbla. Hluboko ve svém srdci se přesně toho obávala. "Můj bože." Stěží odolávala nutkání mrštit smaragdem o špinavou zem. "Takže je tu uvězněna?"
"Její duch je nyní obsažen v tomto drahokamu."
Anně neunikla ponurá spokojenost v jeho hlase. Zřejmě Artuš nebyl zas tak choulostivý jako ona při pomyšlení na živou bytost lapenou v krystalické mřížce nerostu. Samozřejmě, on na tento den čekal mnoho staletí. To by možná u každého zbortilo smysl pro slitování.
"Cítí bolest?" zeptala se Anna.
Měla dojem lhostejného pokrčení rameny. "Jen bolest jejího zklamání. V podobě ducha nemá žádné smrtelné nepohodlí."
"Může uniknout?"
"Jen pokud se rozhodneš ji propustit."
Ježíši. Jako by se i tak necítila dost zle. Teď bude muset žít s vědomím, že každý den, který uplyne, bude zodpovědná za to, že je tato žena držena v zajetí. "Skvělé," zamumlala.
"Byla bys radši, kdyby byla Morgana mrtvá?"
"Nevím." Anna upřímně pokrčila rameny. "Jen se mi to jeví jako strašný osud."
"Je to osud mnohem laskavější, než Morgana nabídla mnohým svým obětem," zavrčel Artuš. "Měla štěstí, že jsi to byla ty, kdo byl předurčen být jejím posledním soudcem."
Anna se otřásla při vzpomínce na Moraniny skřeky, když byla vtažena do smaragdu. Ta žena pravděpodobně neměla dojem, že by jí štěstěna byla nakloněna. v tuto chvíli se nezdálo, že by mělo nějaký smysl rozebírat celou záležitost, proto místo toho Anna otočila své myšlenky k otázce, která ji trápila od samého počátku konfrontace s Moranou.
"Proč já?" zeptala se.
"Jsem možná starý podle většiny norem, Anno, ale ani já nedokážu vysvětlit nevypočitatelnost osudu."
Netrpělivě vydechla. "Ne, myslím, proč jsi ty nepoužil smaragd před všemi těmi lety? Býval jsi mohl zachránit …"
Její slova se vytratila při záchvěvu bolesti, která jí projela při pomyšlení na vlastní rodinu, jež byla necitelně vyvražděna. jek jiné by to bylo, kdyby byla Morgana uzamčena a neschopna zničit ty, kteří ji možná milovali.
Mlha potemněla a pocit prastarého zármutku se přes ně převalil.
"Truchlím pro jejich ztrátu stejně jako ty, možná dokonce víc," řekl Artuš, hlas tichý a zhrublý bolestí. "Cítil jsem každou smrt, když k ní došlo, jako dýku skrz mé srdce. Je to břemeno, které musím nést."
Anna zamrkala, když potlačovala horké slzy, které jí plnily oči. "Tak proč?" vydechla. "Proč jsi ji nezničil?"
Mlha postoupila blíž. Přinesla pocit mozolovatých prstů, které se sevřely kolem její ruky se smaragdem.
"Nebyl jsem tak silný jako ty, Anno."
Zamračila se při těch zašeptaných slovech. Dokonce i v té mlhavé formě mohla cítit tu ohromující energii, která Artušem vířila.
"Tomu nevěřím."
"Nemluvím o mých silách. Ty byly značné." Ucítila jak kajícně potřásl hlavou. "Snad až příliš značné, jelikož jsem ve své domýšlivosti začal věřit, že jsem nezranitelný navzdory Moraniným nekonečným zradám. Ale mé srdce bylo naplněné hněvem. Když jsem se pokusil smaragd použít, bylo to z mé planoucí potřeby po pomstě, ne spravedlnosti. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že právě odmítnutí nechat hněv nebo hořkost vládnout srdcem, umožňuje získat vládu nad kamenem."
Anna zvolna přemítala o jeho doznání. Jedna její část nemohla popřít pocit úlevy, že tento muž jen nerad dopustil, aby byla její rodina zničena, zatímco další litovala osudu, že ji donutil se postavit zlé ženě. nakonec smutně povzdechla. Udělala, co muselo být vykonáno. Nic to nemohlo změnit.
"Co mám se smaragdem udělat teď?" zeptala se.
"Nechám si ho v úschově."
Zvedla obočí. Nebyla si jistá, že chce vědět, jaké pochybné hry tento muž zamýšlel hrát se svou sestrou.
"Je to moudré?"
Muž potřásl hlavou. "Jsem konečně v klidu, Anno. Nemám potřebu vyhledávat další pomstu. A popravdě, věřím, že nejlepší bude, když si tento svět zasvěcených smrti uvědomí, že je smaragd mimo jejich dosah." Mohla cítit jeho hluboké zaujetí. "Jsou vrtkaví a nevypočitatelní ale mohli by být nebezpeční, když věřili, že královnu drží v zajetí upíři."
Anna se nemohla přít o jeho logice. Pokud byla tím, kdo má smaragd, víly by možná velmi dobře mohly předpokládat, že její pouto s Cesarem znamená, že jejich královna je vydána na milost upírům. Poslední věc, kterou by chtěla, byl nějaký druh války démonů.
Kromě toho byla šíleně sužovaná a znavená z toho, jak byla přepadávána jedním tvorem za druhým. Povolila sevření kamene a nechala ducha, aby jí vzal smaragd z ruky. Nastalo krátké tetelení mlhy a smaragd spolu s Moranou zmizel. Anna vydechla úlevou. Nemrzelo by ji, kdyby už nikdy ten prokletý smaragd nemusela znovu vidět. Zbabělé, ale byla to pravda.
"Ty víly by nebyly tak žhavé ji zachraňovat, kdyby znaly pravdu," řekla, když si vybavila víly, které naplnily farmu. "Ony neví, že byla Morgana zodpovědná za tvoji smrt."
"Ne." Mlha ztmavla vtíravým smutkem, plnícím trosky hradu. "Jednou ten příběh bude vypovězen, ale ne teď."
Anna pomalu přikývla. Doufala, že odhalí pravdu o minulosti svého děda, ale chápala, že určité věci byly příliš bolestivé, aby byly vysloveny nahlas, jako by sama slova mohla rozjitřit jizvy, které by bylo lepší nechat v klidu.
"Já…" Její slova útěchy byla přerušena, když jí obrázek Cesarova úzkostného obličeje sežehl mysl. Téměř bolestivé nutkání se k němu natáhnout jí sevřelo srdce.
"Anno, co se děje?"
"To je Cesar. Musím jít."
"Jsi tak chtivá se vrátit ke svému upírovi?" zeptal se duch jejího děda.
Zvedla ruku, aby si přejela svou bolavou hlavu. "Je rozrušený."
Tichý smích naplnil vzduch. "Možná by nebyl býval den, kdy bych se hněval při pomyšlení, že se má pravnučka spojila s upírem, ale nyní necítím nic než úlevu, že ti bude vždy nablízku, aby tě chránil."
Anna spustila ruku, aby se na něj varovně zamračila. "Nejsem vůbec špatná v ochraňování se sama, děkuji mockrát."
"Má milovaná Anno." Mlžné opary jí přejely po tváři v něžním pohlazení. "Jsi mnohem víc, než jsem kdy mohl snít, že je možné."
Pocítila náhlé bodnutí strachu. Něco v tom kouřovém hlase znělo až příliš jako sbohem.
"Budeme spolu ještě někdy mluvit?"
Pozastavil se, skoro jako by poslouchal hlas, který mohl slyšet jedině on.
"Jednou bylo o tvém osudu rozhodnuto," řekl nakonec. "Od té doby mi není dovoleno zasahovat."
"Ach ne." Anna ostře zavrtěla hlavou. "Skončila jsem s osudem. Vše, co chci, je pěkný, poklidný život s upírem, kterého miluji."
"Obávám se, že osud s tebou ještě neskončil," varoval ji smutným hlasem. "Nyní jdi za svým upírem. Nejsem z tohoto světa a dokonce i já slyším jeho trápení."
Anna pocítila, jak se začíná z hradu vytrácet a tesklivým úsměvem pozorovala, jak se její děd přesunul zpět do podoby vlka. nestarala se, co od ní mohl osud chtít. Vykonala svou povinnost a hodlala sklidit svou odměnu. V náručí svého upíra.
Cesar klečel vedle široké postele ve Styxově sídle s rukama propletenýma Anninými bujnými vlasy. Levet po jeho boku si prohlížel ženu v bezvědomí, jeho křehká křídla se neklidně třepotala. když se pokoušel izolovat od chladných vln zoufalství, které se z Cesara jen valily. Chytrý chrlič.
Cesarova neschopnost vyburcovat Annu dotlačila jeho hněv až na smrtící okraj a on neodolatelně toužil něco nebo někoho zabít, aby pomstil své zklamání. Bohužel pro tento okamžik potřeboval chrličovu schopnost vycítit magii. Což znamenalo, že nemohl dělat nic jiného, než pozorovat to stvoření s ledovým hněvem.
"Nuže?" zabručel, až Levet s nervózním zapištěním nadskočil.
Chrlič si odkašlal a usilovně se snažil znovu nalézt hlas. "Zdá se …. dost zdravá."
Cesar zamumlal sprostou nadávku, rukou probíhal stezku po Annině tváři a setrvával na hojících se ranách, které hyzdily její dokonalou pleť. To mohl říct sám, že byla zdravá. Nehojila by se s takovou rychlostí, kdyby nebyla. Co potřeboval vědět, bylo, proč se neprobouzela navzdory tomu, že byla daleko pryč z drolícího se Avalonu.
"Tak proč je stále v bezvědomí?" procedil mezi zuby. "Je to kouzlo? Uvrhla na ni Morgana kletbu?"
Levet zkrabatil čenich, šedé oči ustarané. "Je tam něco, co se zdá zasvěcené smrti, ale ten pach je ….."
Cesar zasyčel při chrličově nejistotě. "Proklínej svou kůži, ten pach je jaký?"
"Šalvěj."
"Co to znamená?"
"To skutečně nevím."
"A kdo ano?" obořil se na něj, rozčilený, že ztrácí svůj čas s tím neschopným démonem.
Levet moudře ustoupil o několik kroků od rozzuřeného upíra. V bezpečné vzdálenosti stále usiloval nalézt odpověď, když se Anna pod Cesarovými prsty náhle pohnula.
"Cesare?" zamumlala tiše.
Divoká úleva jím otřásla, když sklonil hlavu a rty se dotkl tepu tlukoucího na jejím spánku.
"Anno," zachraptěl, nechávaje vůni medových fíků prostoupit hluboko do sebe. "Anno, co se děje?"
Přinutila se zvednout víčka s těžkými řasami, aby odhalila kajícné pobavení jiskřící v oříškových očích. "Nech chudáka Leveta být."
Ozval se zvuk mávajících křídel, a pak bez varování Levet přistál uprostřed postele, se samolibým výrazem ve své šeredné tváři.
"Uui." Natáhl svou zakrslou paži a poklepal Annu na temeno hlavy. Zároveň foukl malinu Cesarovým směrem. "Nech chudáka Leveta být."
"Nepokoušej své štěstí, chrliči," zavrčel Cesar, ani na okamžik nespouštěl oči z Anniny bledé tváře. Dios. Šťastně by tu klečel celou věčnost, jen aby byl té ženě nablízku.
"Ha. Ty jsi ten, kdo pokouší své štěstí, upíre." Odsekl Levet, jeho odvaha se jako zázrakem navracela nyní, když se krčil za Annou. "Měla jsi ho vidět, Anno. Sedím si takhle v kuchyni, užívám si rozkošné opečené čunítko, prasátko, které - mohl bych dodat - jsem byl nucen úplně sám ulovit a zabít, ani nemluvím o tom pečení, a pak mi tenhle pomatený upír napochoduje dovnitř a dožaduje se, abych všeho nechal a …" Jeho slova se vytratila, když lampy v pokoji začaly žhnout a žárovky pukaly ve skleněnou sprchu. S pozoruhodnou rychlostí chrlič vylétl ke dveřím. "Dobrá, už jdu, už jdu."
Cesar počkal, než se dveře zabouchly za prchajícím démonem a potom pohlédl na svoji družku a vážným výrazem. "Neopovažuj se smát, Anno Randalová. Jednoho dne prokážu světu laskavost a nechám toho otravu vycpat a namontovat na střechu."
Zvedla ruku, aby mu prsty projela vlasy. Bylo to úplně jednoduché pohlazení, ale přesto vyslalo explozi touhy jeho tělem. Samozřejmě, jen pouhá myšlenka na Annu stačila, aby jeho tělo vzplálo jako vích. Žhnul pro ni už dvě staletí.
"Nevěřím ti ani na minutu, Conde Cesare," řekla, hlas tichý a plný neklamné výzvy. "Myslím, že mnohem víc štěkáš, než koušeš."
Jeho tesáky se prodloužily, erekce tak tvrdá, že si oddechl, že na sobě nemá nic než hedvábné boxerky.
"Dios," zasténal, "neříkej takové věci."
Anna se posunula výš na polštáři a nechala rozpustilý úsměv, aby roztáhl její rty. "Proč ne?"
Instinktivně se pohledem vpíjel do krásy jejích ňader, stěží zakrytých krajkovou bílou podprsenkou. Když jí dříve svlékl svetr a džíny, bylo to pouze, aby jí ulevil. Nyní ze zcela jiného důvodu v duchu tleskal svému rozhodnutí.
"Protože způsobuje, že toužím dělat věci, které nejsi v dobré kondici si užít."
Plnou hrstí mu sevřela vlasy a neúprosně ho táhla dopředu. "Myslím, že bych měla mít možnost se rozhodnou, co si chci nebo nechci užít."
"Anno," zaprotestoval Cesar, i když se připraveně nechal vytáhnou na postel vedle ní.
Oříškové oči potemněly a odhalily zranitelnost, která přeřadila jeho ochranitelské instinkty na nejvyšší rychlost.
"Jen mě drž Cesare," řekla tiše. "Drž mě blízko."
Rychlým pohybem ji objal, její hlavu zastrčenou pod bradou.
"Vždycky." Zanořil svou tvář do hladkého povrchu jejích medových vlasů. Oddával se jejímu teplu, když se vsakovalo do jeho chladného těla. "Ach, querida, pocítil jsem víc hrůzy v posledních několika hodinách, než jsem pocítil v posledních pěti staletích dohromady. Děláš ze mě velice starého upíra."
Zavrtala se ještě blíž, rukama mu chlácholivě přejížděla po hrudi. "Už víckrát ne. Morgana je pryč."
"Bueno," zavrčel s požitkem. "Lituji, že jsi byla tou, která byla nucena zabít tu zlou děvku, ale nemrzí mě, že je mrtvá."
"Není mrtvá. Přinejmenším ne úplně."
Cesar ztuhl, obočí se mu se zamračením srazila dohromady při pouhém pomyšlení, že by Morgana mohla stále intrikovat, aby ublížila jeho družce.
"Ne úplně?"
Se zjevnou nechutí Anna prozradila, co se stalo potom, co byl vtažena do portálu s Morganou. Cesar nepotřeboval být upírem, aby věděl, že záměrně vynechávala ty děsivější detaily a zlehčovala svou roli v zajetí jedné z nejmocnějších žen ve světě démonů.
Teď se to nicméně nezdálo jako nejlepší doba na ni naléhat kvůli detailům. Ne, když byla stále potlučená a pohmožděná z boje. Místo toho přejel láskyplnou rukou po jejích zádech, když políbil jemnou pokožku na jejím spánku.
"Takže její duch je lapen ve smaragdu, který je nyní držen Artušem?" zamumlal, neschopen zakrýt temné zadostiučinění. Myšlenka na Morganu lapenou po zbytek věčnosti byla dokonce lepší než rychlá smrt.
"Ano."
"Vhodný konec."
Anna pokrčila rameny. "Připouštím."
Cesar se posunul na posteli a položil jí opatrně prst pod bradu. Zaklonila hlavu a setkal se s jeho pronikavým pohledem.
"Nevěnuj tolik soucitu té nehodné ženě," přikázal jí. Nehodlal Anně dovolit, aby se utápěla ve vině, kterou nenesla. "Šťastně by nás bývala všechny pozabíjela."
"Já vím." Ušklíbla se. "Přesto si přeji…"
"Co?"
"Aby to bylo bývalo mohlo být jinak." Nepokojně pokrčila rameny. "Aby ona byla jiná. Toužila jsem po rodině tolik let a teď, když jsem je konečně našla, jsou to buď blouznící šílenci, nebo duchové. Řeklo by se disfunkční."
Pomalý úsměv se usadil na Cesarových rtech. Navzdory slabému smutku v jejím hlase cítil, že se začíná smiřovat se svou minulostí.
"To se pleteš, querida."
Pozvedla obočí. "Pletu?"
Plynulým pohybem se Cesar otočil na záda a vytáhl její horké, lahodné tělo na sebe.
"Tvá rodina je tvůj partner, který tě bode navěky milovat, upíří klan, jehož členové tě budou bránit svými vlastními životy, vlkodlačice, Shalotta a bohyně, které tě zbožňují, a velice otravný chrlič," zamumlal, když zanořil tvář do křivky jejího krku.
S tichým zachechtáním odhodila přetrvávající lítost a pohlédla na něj s hříšným pohledem, z kterého jeho ztvrdlé tělo škublo v odpověď.
"Ale tohle nevypadá disfunkčně," zamumlala, sedajíc si obkročmo na jeho bolavou erekci. Sehnula se, aby rty zavadila o jeho ústa. "Ale báječně. Tak velmi báječně."
Sten se Cesarovi vydral z hrdla, když se snažil ovládat přes ten drsný příval potřeby. "Querida, tolik jako si užívám pocit mít tě v náručí, žádám tě, abys zachovávala klid," zaskřehotal. "Možná jsme upír, ale pouze to, že tě mám nablízku, stačí, aby roztříštilo jakékoliv zábrany, které možná mám. Lačnil jsem po tobě příliš dlouho."
Její ústa nemilosrdně cestovala po linii jeho čelisti. Zastavila se, aby ho ostře štípla do brady. Cesar mumlavě zaklel, když sebou jeho tělo škublo a hrozilo, že vzplane jako vích.
"Kdo řekl, že chci, abys byl zdrženlivý?" zachraptěla.
Prsty sevřel její boky, ztrápený touhou zahřímal: "Anno, potřebuješ odpočívat."
Jeho rozumná slova byla ukradena, když Anna tiše zavrčela a zahalila jeho rty svým polibkem. Vášnivým polibkem, který se propálil jeho tělem jako úder blesku.
"Co potřebuji, jsi ty, Conde Cesare," zamumlala proti jeho ústům a houpala svými boky vpřed. "Jenom ty."
Cesar se zarputile držel posledního lanka zdravého rozumu. "Byla jsi zraněná…"
Lanko se napnulo, když zabloudila jazykem dolů na křivku jeho krku a zasypala jeho hruď horkými, mysl ochromujícími polibky. Dios. Upíři možná mají ten druh sebeovládání, který by jim ostatní mohli závidět, ale dokonce ani oni nemohli soupeřit s odhodlanou družkou. Rozhodně ne s družkou zaměřenou na svádění.
Prsty, které se pokoušely zastavit sladké pohyby Anniných boků, nyní zabloudily vzhůru po smetanové pokožce jejích zad, hbitě se vypořádaly s háčky podprsenky a strhly ten krajkový kus oblečení stranou.
Zachvěla se při jeho lehkém dotyku, ale ani na okamžik nezakolísala ve svém odhodlaném útoku na jeho smysly. Používala jazyk a zuby, aby se prokousla až k ztuhlé bradavce. Zahrnula ji milující péčí, potom se přesunula ke druhé a nabídla jí stejně znamenitou pozornost.
Cesar zaťal zuby, když se jeho tělo ohnulo ostrou, zvířeckou potřebou.
"Ach, querida," zasténal. Tonul v její medové vůni, když jazykem vykreslovala spalující stezku podél lemu jeho boxerek. Tak blízko. Tak mučivě blízko. "Tvůj dotek je kouzelný."
Zachichotala se, když oždibovala špičku jeho vztyčeného kopí skrz jemné hedvábí boxerek. Cesar hekl vzrušením a spustil ruce z jejího těla, aby chňapl po pokrývce pod sebou. Obával se, že by jí pohmoždil jemnou kůži.
Anna si až příliš užívala svou moc nad ním, dávala si načas, když mu posouvla boxerky dolů. Dokonce i pak zůstala klečet nad ním a s úsměvem se vpíjela do podívané na tvrdou napjatou erekci dorážející na její rty.
"Och, ještě jsi nic nezažil…"
Cesar zvedl ruce. Hodlal ji strhnou dolů a ukončit to mučení. Potřeboval být uvnitř ní. Hluboko uvnitř. Ale než mohl udělat víc, sehnula se ještě níž a … u všech svatých, vzala ho do úst. Zavřel oči, když jeho rozedraný vzdech naplnil vzduch. Kdo věděl, že mučení mohlo být tak zatraceně příjemné?