22.kapitola
S bradou vztyčenou Annu zahalila nepolevující útěcha z připoutanosti k Cezarovi. Tento zlatý palác s vířící mlhou a drahocennými uměleckými díly mohl být impozantní, ale nebylo to nic než chladné prázdné vězění. Právě tak jako všechny ty nespočetné domovy, které Anna během staletí obývala, byly jen mělkými ulitami.
Byla si Morgana vědoma své ztráty? Cítila vůbec kdy skutečné emoce?
"Víš, Morgano, možná tě nenávidím za to, co jsi udělala, a přesto je mi tě líto."
"Litovat mě?" Bez varování Morgana vyrazila vpřed, udeřila Annu přes obličej s takovou silou, až ji roztrhla ret. Zřejmě být litována bylo více k zlosti než být urážena. Kdo by to byl řekl, že? "Mám víc, než o čem se ti kdy snilo, že je možné."
"Nemáš nic," popřela to Anna, odhodlaná zatlačit na ženin hněv. Skvělý nápad, za předpoklau, že by se její síly rozhodly pro příhodný návrat. Pokud ne... Dobrá, pak měla zatracenou smůlu. "Nemáš nikoho, kdo by tě litoval, nikoho, komu by na tobě záleželo. Jsi úplně sama a na této zemi není jediné stvoření, které by tě oplakávalo, kdybys zemřela. Vlastně nepochybuji, že by na tvém hrobě byla oslava. To je... prostě smutné."
Další rána poslala Annu na kolena. "Sklapni," zasyčela Morgana.
Bolest se odrazila v Annině hlavě,ale současně s ní přišel první neklid v její krvi. Díky, milosrdná nebesa. Nebude odsouzena bojovat s čarodějnickou královnou jen s kouskem smaragdu a holýma rukama. Čirá úleva ji postavila zpět na nohy.
Přesto nezaútočila hned, síla byla slabá a prchavá, jako by hloupě doufala, že nebude třeba ji použít. Nebo to snad bylo její svědomí, které hloupě doufalo. V každém případě to bylo... inu, hloupé.
"Není příliš pozdě, víš," zamumlala zdráhavě, stíraje si krev ze rtů. Neměla ponětí, jestli by uměla Morganu přemoci svými schopnostmi v plné síle, ale jejé smysl pro fair play vyžadoval, aby se alespoň pokusila ženu přesvědčit, aby se vyhnuly krvavé, smrtící bitce.
"Příliš pozdě?" ušklíbla se Morgana. Zvedla ruku a obklopila Annu vzdušnými smrtonosnými řemeny. Anna zasténala bolestí, ale odmítala se stáhnout. "Věřím, že jsi schopná se změnit, pokud skutečně chceš."
Morgana se rozesmála s nefalšovaným pobavením.
"Myslíš, že bych se mohla stát milující, dobrotivou královnou, která zbožňuje své poddané?"
Pouta se nadále pomalu utahovala, hrozíce, že Anně odříznou přístup vzduchu. Nemluvě o tom, že bolely jako ďas.
"Něco takového," zaskřehotala. Přesvědčená, že jí je Anna vydaná na milost a nemilost, vykročila Morgana vpřed a chytla ji za bradu ničivým stiskem. "A předpokládám, že to by také zahrnovalo, že tě nezabiji?"
"To by byl první bod na seznamu," zaskřehotala Anna, jejíž energie začínala prýštit plnou silou. Avšak její odkysličenou myslí začínala vířit temnota. Ta škrtící pouta by ji nezabila, ale za okamžik by ji zneškodnila.
Morgana přimhouřila oči. "Hlupačko"
"Ne, jednoduše žena, která po dvou staletích pouhého přežívání chápe, že život za nic nestojí, pokud v něm není láska. Možná jednoho dne budeš vládnout světu, ale stále budeš bídná."
Morganiny velkolepé smaragdové oči zaplály, jako by byly přemoženy potřebou umlčet Annina moudrá slova.
"Život je o síle a moci," ucedila vztekle a praštila Anninou hlavou o sloup. "Někdo ji má..." Prásk, prásk, prásk.
"A někdo ne."
Anna nemohla ovládnout zaúpění, když jí lebka začala praskat tím zběsilým bušením. Musela to zastavit.
Hned.
Nevědomky sevřela smaragd pevně v dlani a přinutila svou nebohou, ztýranou mysl, aby se soustředila na horko, které klokotalo v její krvi.
Pro jednou z ní energie prostě nevybuchla v nekontrolovatelné záplavě. Ve skutečnosti neodešla nikam. Místo toho ucítila, jak se propadá do zlatavých vln, které proplouvaly jejím tělem jako krásné stužky, jiskřící oslnivým plamenem.
Od prvního okamžiku, kdy se její síly poprvé začaly projevovat, je nesnášela. Nerozuměla jim. Ne... Měla z nich strach. Označovaly ji jako ještě víc odlišnou. Ještě více stranou od zbytku světa. Nyní si uvědomila, že ta magie je dar. Nebylo to zlé, právě tak jako to nebylo dobré. Prostě to bylo. Živelná síla, která byla vytvořena a řízena jejím vlastním srdcem.
A bylo to ono přijetí, co jí nabídlo dosud nedostižnou kontrolu. Anna uměla svůj dar ovládat.
Nechala žár proudit vzhůru a zaměřila se na řemeny, které ji držely v nemilosrdném sevření. Před jejím vnitřním zrakem se zhmotnily tak tvrdé a silné jako ocel. Bylo by nemožné je prorazit hrubou silou, tak si místo toho představila, jak její síly prosakují hluboko dovnitř a žár je roztavuje, dokud nebyly ohebné.
Uvolnila své síly a zaťala pěsti, když Morgana pokračovala v útoku, její údery se staly ještě více agresivní, protože ucítila Annin pokus o útěk.
"Ne," zasyčela Morgana. "Tentokrát zemřeš."
Anna zaskřípala zuby a přemáhala bolest. Cítila, že pouta začínají povolovat.
"Jsi příliš slabá na to, abys mě zabila, Morgano," varovala ji. "Přestaň s tím, než budu nucena ti ublížit."
"Ublížit mně?" Morgana divoce vykřikla a rukou drtila kosti Anniny brady. "Jsem královna, bohyně. Mé síly jsou nekonečné. Nejsi nic, než ohavnost."
Ještě před nedávnem by Anna možná se svou psychopatickou tetou souhlasila. Cítila se jako ohavnost. Ale nyní už ne. Už nikdy ne.
Díky Cezarovi si uvědomila, že je něčím výjimečným, něčím jedinečným. Něčím, co si zaslouží být milováno. A to bylo vše.
Jsem Anna Randalová, žena, která je inteligentní, schopná a zatraceně výborná právnička," řekla pyšně, když ucítila, jak pouta pomalu, ale jistě povolují pod vytrvalým přívalem její energie. "Jsem spjata s Conde Cezarem a vzdálená vnučka krále Artuše. A stejně tak nepochybně jsem i žena, která je odhodlaná ti bez milosti nakopat zadek."
"Jakže, ty domýšlivá malá děvko, já tě..."
Jakmile vycítila křehkost pout, Anna ignorovala Morganin vzteklý příval nadávek a soustředila se na jeden poslední nápor síly. Její srdce orhomeně poskočilo, když ucítila, jak se pouta otřásla a odpadla.
Než stihla Morgana zareagovat, zvedla Anna ruku a chytla Morganino zápěstí a jedním prudkým pohybem ho zkroutila pryč od svého obličeje. Ta škubající bolest ji téměř poslala do kolen, ale ona se vzepřela a ani nemrkla, když hleděla do těch vražedných zelených očí.
"Přestaň s tím hned, Morgano," řekla hlasem překvapivě pevným, ačkoli slova zněla nezřetelně kvůli zraněné bradě, "nebudu to opakovat."
Něco, co snad mohlo být opravdovým strachem krátce zahořelo v Morganině pohledu, než vytrhla svou ruku a pohodila dlouhou hřívou rudých vlasů. "Myslíš, že mám strach jen proto, že tě můj bratr naučil pár triků? To tě nezachrání."
Anna se usmála, nenamáhala se opravovat dojem, že ji Artuš naučil užívat její síly. Bylo mnohem lepší, když Morgana věřila, že získala nějaký trénink, než přiznat, že se v tom stále potácela a až příliš tím vším tápala.
"Vlastně se zdá, že tyto triky začínají prokazovat dobrou službu na mou záchranu," odvětila a zvedla ruku, aby se dotkla své rozbolavělé brady. Hojila se, ale to neznamenalo, že nebolela. Hodně. "A jestli neustoupíš, prokážou dobrou službu při tvém zabití."
Morganiny rty se zkřivily a rukama namířila na Annu. Vlasy jí vlály ve vzrůstajícím větru, nenávist prýštila každým pórem.
"Chcípni."
Anna zalapala po dechu a pak se zapřela proti ostrým střelám vzduchu, které hrozily, že ji probodnout. Zatraceně, nevěděla, že umí proměnit vzduch v kulky.
Nebylo to zrovna nejpříjemnější překvapení. Anna sebou trhla, když jí obvláště zlý úlomek rozřízl kůži na břiše. Instinktivně pozvedla smaragd, který začal zířit mihotavým zeleným světlem. Bylo na čase, aby drahokam udělal, co udělat měl. Ať to k čertu bylo cokoli.
Stále zasypávaná bolestivými vzdušnými projektily, potlačila nutkání se skrčit za jedním z mramorových sloupů, a místo toho se soustředila na jas rozšiřující se z drahokamu. Jistě by se král Artuš neobtěžoval ze svého hrobu, aby jí tohle dal, kdyby to nemělo nějaký účinek na Morganu?
Po nějaký čas drahokam nedělal nic, jen vysílal zelené paprsky, které vířily kolem ní. Dost pěkné, ale ne přesně to, v co doufala. Až když byla v zvláštní zelené záři úplně zahalena, víření ustalo a záře jakoby zhoustla. Zhoustla natolik, že mučivé střely už nebyly sschopny proniknout až k Anně. Bolestivý útok byl u konce.
Anna se zhluboka nadechla a vyčerpaně se opřela o sloup. Zkoumala zelený jas, jímž byla obklopena. Skrz planoucí opar mohla vidět Morganu, její paže stále napřažené, jako by stále používala své síly, ale štítem nic neprošlo.
Vlastně... zbystřila pozorně své smysly. Ono to vlastně ty mocné údery neodklánělo, uvědomila si, ačkoli nevěděla jak. Ono je to vstřebávalo.
Tedy. Tohle byla dobrá věc. Vážně, vážně dobrá věc. Bohužel skutečně nevěděla, jak použít zbraň na víc než na svou ochranu.
Odpoutala se od sloupu a opatrně vykročila vpřed. Jas ji následoval, chránil ji dokonce, i když Morgana vykřikla hněvem a vrhla na ni něco, co vypadalo jako ohnivá koule.
Udělala další krok a další a nevšímala si Morganina ječení a dokonce ani vzdáleného povědomí, že se palác začínal otřásat silou královniny moci. Skleněná kopule nad jejich hlavami se roztříštila, rozhazujíc po místnosti vražedné střepy. Žádná z žen nespustila z té druhé oči, jak smrtící bitva vůlí bez přestávky pokračovala.
Morganě, plně ponořené do svého hněvu, chvíli trvalo, než si konečně uvědomila, že její zoufalé údery Annu nezraňují. Teprve až když Anna stála téměř přímo před ní, spustila ruce a udělala krok vzad. Nebo se přinejmenším pokusila udělat krok vzat. Marně třeštila zelené oči, když byla posunuta vpřed, patrně silou smaragdu.
"Co to děláš?" ptala se královna ustrašeně. "Zastav to."
Anna přes svou přetrvávající bolest dokázala vykouzlit ironický úsměv. "Chceš, abych to zastavila, aby mě mohla zabít?"
"Zabiju tě tak jako tak, ale je na tobě, zda to bude rychlé, nebo bolestivě pomalé."
Výhružná slova se rozlehla drolící se místností, ale vyzněla naprázdno. Morgana byla tažena blíže k pulzujícímu žáru smaragdu.
Anna se nestačila divit, když si uvědomila, že smaragd přestal vstřebávat jen Morganiny síly a zřejmě se pokoušel vstřebat i ženu samotnou. Bylo tohle možné? Dokonce i v nezvyklém světě démonů se to zdálo... bizarní.
Anna si vůbec nebyla jistá, co přijde dál, a o krok ustoupila. Potřebovala chviličku, aby zvážila důsledky. Ale tato chvilička jí byla odepřena, když Morgana tiše vykřikla a pokusila se zachytit přilehlého sloupu. Stále klouzala po mramorové podlaze v Annině stopě.
Svatá dobroto.
Anna shlédla na smaragd, který v její ruce začal pulzovat, zelený třpyt tmavl a rozšiřoval se, jako by drahokam ucítil svou kořist. A tou kořistí byla Morgana le Fay. Stále prudce tepal. Anna nemohla dělat nic než uhranutě sledovat, jak byla Morgana přitažena ještě blíže k podivným plamenům, které ji obklopovaly.
"Ne," zasténala Morgana. Ohýbala záda, jakko by se nějak mohla vyhnout pronikavému třpytu. "Co chceš? Zlato? Moc? Usednout po mém boku a vládnout?"
Teď chtěla vyjednávat? Anna smutně zavrtěla hlavou. Nevěděla, co se k sakru dělo s jejím smaragdem, ale ať to už bylo cokoliv, bylo to nyní mimo její kontrolu.
"Řekla jsem ti, co chci, ale ty jsi odmítla naslouchat," zamumlala, žaludek se jí třásl zvláštním pocitem odevzdání. "Ty jsi mě prostě musela dál tlačit, až došlo na tohle."
"Fajn, už na tebe nebudu tlačit," slibovala žena více ze zoufalství než upřímnosti. "Ty mě propustíš a já už tě nikdy nebudu obtěžovat."
Anna obrátila oči v sloup. Pro slitování boží, copak si ta žena myslela, že úplně přišla o mozek? I za předpokladu, že by mohla Morganu propustit, věděla nade vší pochybnost, že by její vražedná teta zaútočila znovu bez mrknutí oka. Slib od vílí královny nebyl skutečně něco, na co by se mohla spolehnout.
Zaskřípala zuby a snažila se nevšímat vytrvalého pulzu drahokamu. Fuj. Měla pocit jako... jakoby Morganina úplná podstata byla pohlcována drahokamem.
Zatraceně.
Praděd jí slíbil, že jí kámen pomůže zaměřit síly. Neříkal nic o vcucnutí Morgany dovnitř. Zřejmě síla smaragdu přišla překvapivá i Morganě. Výraz měla ztrhaný, když předpažila a znovu povolávala své síly, jako by ji mohly zachránit od nevyhnutelného.
"K čertu s tebou, Anno Randalová," zavřískala, oči jiskřící záští až za hrob. "Nemůžeš mě přemoci. To není možné. Jsem tvá královna."
"Ty nejsi má královna," zamumlala Anna. Odolávala nutkání zavřít oči. Pokud musela být tou, kdo bude mít na svědomí zabití Morgany le Fay, pak při bohu, bude muset být jedinout, kdo bude svědkem té tragédie. "Nikdy má královna."
"To se mýlíš," zasyčela Morgana. "Jsem předurčena vládnout světu."
Anna se ušklíbla, když se zelený jas neoblomně plížil vzhůru po Morganiných pažích, a ta přespříliš pyšná žena padla na kolena. Kolem ní se místnost nadále otřásala pdo Morganinou silou, kousky mramoru a zlata létaly vzduchem.
"Jo, ale ne zas tak moc," vydechla.
Rušivý výkřik splynul z Morganiných rtů těsně před tím, než byla stráven zeleným ohněm.
"Modron. Kde je má vědma?" zaskučela Morgana, zmateně třesoucí hlavou. "Potřebuji ji, potřebuji..."
Vlna lítosti se převalila přes Annu, když byla Morgana kompletně pohlcena mocí smaragdu. Nebylo to tím, že by nepřijala, že to byla jediná možná volba. Morgana le Fay byla nejen odhodlaná ji zabít, ale byla megaloman, blázen, který by nebyl spokojen, pokud by se jí celý svět neklaněl u nohou. Ale to neznamenalo, že by se Anna mohla těšit z jejího hrozného trestu. Plápolající plameny začaly sílit a zahalily klečící ženu hustým zeleným pláštěm.
Na okamžik ten strašný nářek pokračoval, pak nastal výbuch zeleného ohně a Anna vykřikla, když byla vržena přes rozlehlou místnost a narazila do zlatého trůnu.
Různí démoni a ostatní, kteří se nahrnuli do stísněné kuchyně, zamrzli obezřetným neklidem, když Cezar přitáhl Troye proti zdi. Bez pochyby očekávali,že rozpáře krk elfovi, který ho, koneckonců vzal jako rukojmí. Cezar nicméně nebyl ani tak rozzuřený na Troye jako na sebe.
Jak k sakru mohl i jen na okamžik zapomenout, že dal Anně svůj prsten, aby ho nosila kolem krku? Dios, musel ztrácet rozum. Prastarý prsten se možná nemohl pyšnit stejnou magií jako její smaragd, ale měl před nosem tu jedinou věc, kterou potřeboval, aby ji našel.
Nevšímal si jejich tázavých pohledů, když hleděl do elfových rozšířených očí. "Vezmeš mě k Anně," zavrčel. Troy ztěžka polkl. "Řekl jsem ti, že to není možné."
"Umíš vytvořit portál, nebo ne?"
"Samozřejmě, že umím vytvořit portál. Jsem zasvěcený smrti."
"Tak to udělej."
Troy protočil oči. "Musím vědět, kam mířím, a nikdo, nikdo, neví, kde Avalon leží. Jedině Morgana tam může vytvořit portál."
Cezar nemohl nechat myšlenku na Annu, samotnou na ostrově s Morganou, aby uchvátila jeho mozek. Byl příliš blízko zoufalství. Náhle byl Styx po jeho boku a položil mu ruku na rameno, aby ho udržel v klidu.
"Můžeš přece použít osobu, abys zakotvil portál," řekl Troyovi, hlas měl úsečný stěží potlačovaným hněvem.
"Možná jsem urozený Princ elfů, ale nemám takovou moc, abych se skrz ochranné mlhy, které obklopují ten ostrov, chopil ženy, kterou jsem potkal při dvou příležitostech," odvětil netrpělivě Troy. "Je to jako náhodně vytáčet čísla na telefonu v naději, že narazíš na osobu, s kterou chceš mluvit. Nemám dost její esence, abych ji přivolal do své mysli."
"To nebudeš muset. Můžeš vytočit mé číslo."
Troy zamrkal jednou a pak znovu. "Odpusť mi, Conde, ale nemyslím, že by nám nějak zvlášť pomohlo, když vytvořím portál vedoucí k tobě."
"Ne." Cezar elfem slabě zatřásl. Toužil ho rozcupovat na kousky. "Anna není jen má družka, ale má na sobě můj prsten. Prsten, který byl důvěrnou součástí mé osoby posledních pět staletí. Zapátráš po mé ozvěně a podle toho ji najdeš."
Ticho naplnilo místnost, když Troy zvažoval jeho slova. "Hádám, že by to možná mohlo fungovat," připustil nakonec.
"Bude to fungovat," řekl Cezar nekompromisně, neochoten připustit si jakoukoliv pochybnost, že bude mít brzy Annu ve svém náručí. "Teď to udělej."
Troy se zamračil, špetka zdráhání se mu zableskla v očích. "Než to udělám, chci tvůj slib že mě ochráníš před královnou. Morgana se mnou právě teď není obvzláště spokojená a..."
Cezar zlověstně zavrčel. "Troyi, pokoušíš mou trpělivost."
"Fajn," obořil se na něj Troy. "Pusť mě a já ti udělám tvůj zatracený portál."
Cezar ustoupil, ale byl temnému elfovi v patách. Troy si uhladil dlouhou hřívu ohnivých vlasů a přesunul se k malému uvolněnému prostoru uprostřed kuchyně. Po Cezarově boku si Styx znechuceně odfrkl, když Troy natáhl své štíhlé ruce, jako by hledal nejlepší umístění pro svůj portál. Jako kdyby jedno místo na tom rozpraskaném špinavém linoleu bylo lepší, než jiné.
Směšný buzerant. Cezar netrpělivě očekával, až se portál objeví, proto byl zastižen nepřipraven, když se Troy nečekaně natáhl zpět a chytil ho pevným stiskem za zápěstí.
"Opatrně, elfe," zasyčel.
"Čím silnější pocit tebe budu mít, tím snazší bude najít, kde Anna je," odsekl Troy, oči namířené přímo před sebe.
"Krom toho upír nemůže cestovat magickým zdrojem, pokud není spojen se zasvěceným smrti. Nejsi nic než pasažér na téhle jízdě."
Styx náhle přistoupil k Cezarovi a varovně zavrčel.
"Cezare, buď opatrný. Nevěřím tomuhle podivínovi. Mohla by to být past."
"Neměj starost Styxi." Prudkým pohybem otočil ruku a přebral s bolestivým stiskem velení nad elfovým sevřením. "Troy ví, co se stane, pokud mě zklame."
Troy, skuhrající bolestí, pohlédl přes rameno na Cezara. "Já vážně, vážně nesnáším upíry."
"Ne tolik, jako budeš, pokud mě zklameš," varoval ho Cezar.
Troy pozvedl svou volnou ruku a tlumeně pronášel magickou formuli. Začínalo se tvořit mihotání portálu. Upíři instinktivně ustoupili, nechuť k magii měli jasně čitelnou na tvářích.
Cezar ani neucukl. Bylo by třeba něčeho zatraceně mnohem víc než jen magie, aby ho to drželo pryč od Anny.
Nakrčený a připravený zaútočit, Cezar čekal, až Troy zavře oči a udělá, cokoli je třeba aby vycítila zaměřil hledané. Svaly se mu chvěly, zatímco se Troy ostře nadechl a ztuhl strachem.
"K čertu s mým zpropadeným štěstím," zamumlal. "Našel jsem ji."
Cezar si nedovolil cítit úlevu. Ještě ne. Ne, dokud Anna nebude pryč z Avalonu a Morgana mrtvá. "Pojďmě." Troy na vteřinu zaváhal, potom zamumlal další sprostou nadávkua vkročil do portálu, Cezara táhl za sebou. V okamžiku se kuchyň rozplynula a byla nahrazena neprostupnou temnotou. Slyšel, že většina cestovatelů portály viděla zářivá světla a zažila elektrické náboje, které pulzovaly na jejich kůži, ale jako upír nemohl cítit nic. To neznamenalo, že by si výlet užil. Ve skutečnosti by si radši nechal vytrhnout tesáky, než by se ponořil doprostřed takového množství magie.
Cezar se držel Troye drtivým stiskem. Uzavřel svou mysl tomu rušivému způsobu přenostu a místo toho se soustředil na své pouto s Annou. Už brzo ukonejší své drancované nervy. Brzy bude po jejím boku a zničí kohokoli nebo cokoli, co se jí pokusilo ublížit.
Nakonec to bylo brzy, i když se to zdálo jako celá věčnost. Troy ho vyvedl z portálu do rozlehlé mramorové místnosti, která byla právě ve stavu borcení a padání na jejich hlavy.
"Sakra," vydechl Troy, když byl zasažen kouskem letícího mramoru. "Tohle nevypadá v pořádku."
Cezar si nevšímal úlomků, které bombardovaly jeho tělo, jeho smysly jásaly neoblomnou úlevou při nezaměnitelném pocitu Anny.
"Je tady." Rychle prohlížel místnost a hledal svou družku mezi hromadami sutě. "Anno!" zvolal. Pohyboval se vpřed, aniž by se zajímal o rizika, která se tu mohla skrývat. Poradil by si s čímkoliv, co by se ho snažilo udržet od jeho ženy.
"Zatraceně, to vypadá, jako by tu právě vypukla třetí světová válka," zabručel Troy a šklebil se na vrstvu rozprášeného mramoru, která pokrývala jeho spandexové kalhoty. Zbaběle zůstal blízko portálu, který nechal otevřený pro případ rychlého úniku. "Kde je Morgana?"
Cezar ignoroval toho otravu. Ztuhl strachy, když zahlédl útlé tělo, ležící v rozpadlé hromadě poblíž ozdobného trůnu.
"Anno," zasténal, rychle k ní přilétl a sklonil se vedle ní. S dokonalou opatrností ji zvedl ze země a pevně si ji přitiskl k hrudi. Jeho srdce se zkroutilo bolestí. Byla naživu, ale těžce raněna.
Anna jasně cítila jeho přítomnost. Bojovala, aby zvedla řasy a pohlédla na něj s omámeným zmatením.
"Cezare? Jsi to vážně ty?" zašeptala.
Sehnul hlavu, aby jí přitiskl rty na čelo. "Si. Jsem to vážně já," ujistil ji jemně. Prudká obava proklála jeho srdce, když ucítil, jak zběsile se chvěje. Zatraceně, musí se zmítat v křeči. Odtáhl se a hleděl na ni se znepokojením, které se rychle změnilo v nedůvěru. Dios. Ona se smála?
"Co je tak vtipné?" zeptal se.
Její úsměv setrval, navzdory slzám, které proudily dolů po její špinavé tváři. "Viděla jsem portál a myslela jsem..."
"Co? Co sis myslela?"
"Přenes mě."