21.kapitola
Cezar se probudil do světa naplněného spalující bolestí a nepříjemného pocitu, jak ho někdo zběsile fackuje po tváři. Tu pustošící bolest nemohl zastavit, ale byl proklet, jestli se nechá kurevsky fackovat, zatímco se usilovně snažil nabýt své smysly. Hbitým pohybem chytil tu otravnou ruku sevřením dost silným, že přinutil svého útočníka překvapeně zaklít bolestí.
"Zatraceně, upíre, pusť," zamumlal povědomý Troyův hlas blízko jeho ucha. Opatrně Cezar otevřel oči a rozhlédl se, aby zjistil, že byl natažen na špinavé podlaze z dřevěných prken s elfím princem, který se nad ním nakláněl. To nebyl způsob, jakým by se nějaký upír rád probouzel. "Odstup," zavrčel a sledoval přimhouřeným pohledem, jak se elf posadil na paty. Cezar povolil stisk.
"Nemyslel jsem si, že se vůbec ještě někdy probudíš," zaremcal Troy a třel si pohmožděné prsty. Cezar se ujistil, že tam nejsou žádné špehující oči a s námahou se posadil. Skřípěl zuby proti vlně slabosti, která se převalila jeho tělem.
"Mám nějakou odolnost vůči stříbru, ale nejsem vůči němu lhostejný," zachroptěl. "Jak dlouho jsem byl mimo sebe?"
"Skoro hodinu."
"Hodinu?" Zasyčel Cezar rozhněvaně a přinutil se vstát. Pamatoval si, jak byl přinesen Troyem do domu a slyšel královnu, jak přikázala, aby byl zavěšen na trámy. Potom se všechno stalo spalující čmouhou. "Dios."
Troy se zvedl a oprášil si své směšné spandexové kalhoty. "Nezamotej si spoďárky a nenech se vysmát. Tvá družka je tu jen krátkou chvíli." Ignorujíc svého společníka Cezar zavřel oči a vyslal své myšlenky. Byl krátce překvapen tím vysokým počtem démonů, kteří naplnili dům. Nejen Styx a Jagr, ale téměř tucet víl. S úšklebkem přesunul svou pozornost k Anně, a snadno ji nalezl přímo pod sebou. "Je s Morganou," zasyčel a užuž se otáčel k úzkým dveřím, které byly napříč temným podkrovím. "Musím jít za ní."
Troy potlačil svůj pud sebezáchovy a postavil se přímo před Cezara. "Zadrž, šéfe. Nezachránil jsem tvou ubohou kůži, abys ji zahodil v nějaké bezvýznamné ukázce hrdinství." Aniž by elf mohl mrknout, Cezar stačil omotat ruku kolem bláznova krku a zvedl ho ze země.
"Nepokoušej se mi stát v cestě, elfe," varoval ho.
"Následky by se ti nelíbily."
Troyovi oči lezly z důlků, když bojoval s Cezarovým sevřením, jeho pokožka nabírala namodralý nádech. "Pokud půjdeš tam dolů a zaútočíš, Morgana bude vědět, že ztratilanad Annou výhodu. Zabije ji dřív, než se vůbec budeš moci přiblížit."
"Očekáváš, že se budu skrývat tady nahoře, zatímco je Anna v nebezpečí?" zaskřípal Cezar.
"Sakra, upíre, na rozdíl od tebe já potřebuji vzduch. Pusť mě."
"Jdu za Annou."
"Alespoň ji varuj, že jsi v pořádku, než tam vpadneš a začneš třetí světovou válku. Potřebuje vědět, aby se chránila."
Cezar neochotně připustil, že to, co elf říká, dává smysl. Pro tuhle chvíli Morgana spoléhala na to, že je ve výhodě. Dokud tomu bude stále věřit, bude si chtít vychutnávat své vítězství nad Annou. Byla příliš samolibá na to, aby si nechtěla užívat škodolibou radost. Nicméně, v okamžiku kdy by se vážně obávala, že je možná ve skutečném nebezpečí...
"Si. Máš pravdu," zamručel a spustil elfa zpět na prkna podlahy. "Musím přemýšlet."
Troy dokázal opět získat rovnováhu. Masíroval si pohmožděný krk. "Díky, proklatý bože."
"Netlač na mě, elfe," zavrčel Cezar, zavřel oči a obrátil myšlenky k upírům dole.
"Co děláš?" zeptal se Troy.
"Volám."
"Víš, že by možná bylo snazší, kdybys měl mobilní telefon?
Cezarovy ruce se zacukaly, ale odolal nutkání pokračovat ve vymačkávání duše z toho protivného stvoření.
Ne z nějakého pocitu slitování, ale dost jednoduše proto, že věděl, že by to Anna neschvalovala. Byl zadaným upírem, a štěstí jeho ženy předcházelo všem ostatním úvahám.
"Bylo by to snazší, kdybys prostě na pár minut sklapnul," obořil se na něj.
"Fajn." Troy si znechuceně odfrkl. "Tohle je naposled, kdy jsem se snažil pomoci upírům. Chladní, arogantní bastardi."
Cezar moudře ignoroval elfa a dosáhl spojení se svým Anassem. Dával si pozor, aby držel své síly umírněné. Čím déle Morgana věří, že je stále spoután stříbrem a neškodný, tím lépe.
"Styxi."
"Cezare, jdi zraněný?" Hlas pradávného upíra se rozlehl jeho myslí s prudkým znepokojením.
"Uzdravuji se. Řekni mi, co se děje."
"Já a Jagr jsme v přízemí obklopeni bandou velmi nervózních víl s cukajícími prsty. Nemyslím, že překvapit je, by byl za této situace nejlepší nápad."
To bylo přesně to, co Cezar očekával. Morgana možná byla arogantní mrcha, ale nebyla hloupá.
"Co Viper a Dante?"
"Jsou s Abby, Shay a Darcy venku. Obklíčili dům, aby se ujistili, že nás žádné posily nemohou zastihnout nepřipravené."
Cezarovy rty se samovolně pousmály. Styx byl možná nucen přijmout roli Anassa, ale v srdci zůstal vojenským stratégem.
"Pokusím se spojit s Annou, i když není zvyklá přijímat mé myšlenky v mysli. Možná nepochopí, že jsem to skutečně já a ne nějaká iluze."
"Anna Randalová je pozoruhodně inteligentní, nemluvě o tom, že je tvrdohlavá jako vlkodlak, amigo," ujistil ho Styx suše. "Ona tě nezklame."
Ne, to ne. Měla dost statečnosti a kuráže, že mu z toho až tuhle krev v žilách.
"O to nejde."
Styx cítil Cezarovo zklamání z nepřetržité neschopnosti uchránit Annu před ublížením, proto naplnil Cezarovu mysl přísným nesouhlasem.
"Cezare, obětoval jsi staletí pro tuto ženu. Není možné, že bys ji zklamal." Jeho hlas se rozlehl Cezarem, přinášeje hořký úsměv na jeho rty. Nemělo smysl se dohadovat s králem. Jeho oddanost byla pověstná. "Potom, co se spojím s Annou, ztropím zmatek a spustíme tu melu," oznámil. "Můžete odzbrojit ty víly?" Nebylo třeba vidět Styxův výraz, aby věděl, že je pobouřený, že Cezar vůbec takovou otázku pokládá.
"Chceš, abych se zasmál?"
"Jen buďte připraveni."
"Vždy."
Cezar odtrhl myšlenky od Styxe a soustředil se na svou družku. Vzdáleně si byl vědom elfa, který nervózně přecházel podlahu a vířil zašlý prach. Byl si dokonce vědom pachu démonů, kteří hlídali pozemky venku. Jeho pozornost nicméně ani na okamžik nezakolísala, když zaťukal na myšlenky ženy, kterou miloval.
"Anno," řekl jemně.
Její ohromení bylo hmatatelné, když se snažila pochopit co se děje. "Cezare?"
"Anno, nemluv nahlas," nakázal jí, tělo napjaté strachem, že by mohla odhalit jeho přítomnost Morganě.
Anna byla blízko, ale stále příliš daleko, aby ji zachránil, kdyby měla Morgana zaútočit. "Slyším tvé myšlenky."
Následoval krátký okamžik, kdy Anna uklidnila svou mysl a tělo, sladká vůně fíku zavířila v Cezarovi se známou vřelostí.
"Jsi zraněný? Morgana řekla, že..."
"Jsem v pořádku," spěšně ji ujistil. "Co ty?"
"Je mi fajn"
Cezar se nenasytně vpíjel do pocitu Anny. Prudce jím projela vlna hněvu, když ucítil bolest, kterou se statečně snažila zakrýt.
"Byla jsi raněna."
"To nic není."
Zklamaně stiskl zuby, ale neschopen udělat cokoliv, co by pomohlo zmírnit její rány, si připomněl nebezpečí, které vyplývalo z promrhání i jen jediné chvilky.
"Jsi s Morganou?"
"Ano."
"Nesmíš dopustit, aby zapochybovala, že jsem v bezvědomí. Můžeš mě poslouchat, aniž bys Morganě prozradila mou přítomnost?"
"Pokusím se." Její odvaha zakolísala, než si ji omotala zpět kolem sebe jako obnošený kabát. "Říkala, že jsi připoutaný s kůlem přitisknutým k srdci."
"Troy se rozhodl, že se mu nijak zvlášť nezamlouvá představa být Morganiným obětním beránkem na příštích několik staletí," ujistil ji. "Vsadil bych všechno na skutečnost, že můžeme přinést její konec."
"Jo, to je stejná sázka, jakou jsem udělala já."
Srdce se mu sevřelo. Dios. On nalezne způsob, jak ji zachránit. Nebyla žádná jiná možnost.
"Jen vydrž, Anno, jsem na cestě."
Udivující proud energie postavil Cezara zpět na nohy, když Anna zareagovala na jeho slova.
"Ne, Cezare, dostaň všechny odtud," požádala. "Mohu se s Morganou vypořádat, ale ne když se budu strachovat, že bude někdo z vás raněn."
Hrdelně zavrčel, když se zapřel proti té vlně energie. Pro všechnu její surovou sílu by musel roky zdokonalovat své schopnosti.
"Plýtváš časem, Anno. Nikdo z nás neodejde."
"Cezare..."
"Zastav Morganu tak dlouho, jak budeš moci." Zamítl její námitku. "Budu tam."
K čertu s tím umíněným, nerozumným, nesnesitelným... démonem.
Anna se divoce snažila rozšířit působnost svých myšlenek, ale znovu byl Cezar schopen překazit její snahy. Až tohle všechno bude skončeno a vyřešeno, měla v úmyslu zjistit způsob, jak prorazit skrz tu ochrannou bariéru. Její druh se naučí lekci o tom, že ji nemám přerušovat uprostřed diskuze.
Dobrá, to vše za předpokladu, že se dožije tak dlouho. Vyhlídky, která nevypadala zas tak úplně dobře, když Morgana náhle vykročila vpřed a uhodila ji přes tvář.
"Neopovažuj se mě ignorovat, ty odporná kryso," vzkypěla, její vztek byl hmatatelnou silou v té malé kuchyňce. "Když se chystám někoho zabít, očekávám jeho naprostou pozornost."
Annou zalomcovala bolest a uvědomila si, že zmeškala většinu rozčilení, kterým její teta vybuchovala. Zřejmě královna věděla o upírech dost, aby si uvědomila, že držení Cezara nebylo zas takovým vyjednávací trumfem, v jaký doufala. Koneckonců, pokud Anna zemře, upír ji bude rychle následovat do hrobu.
Anna se snažila setřást bolest, napřímila ramena a čelila své rozčilené příbuzné s neochvějným odhodláním.
Zatraceně, čas pomalu vyprchával.
Navzdory bolesti a vysilující slabost, která, jak cítila, Cezara trápila, Anna ani na okamžik nezapochybovala, že už spěchá na její záchranu jakko osamělý tulák. Musela tohle skončit, než se on nechá zabít.
"Odpusť mi, jestli nejsem zas tak orhomená, jak myslíš, že bych měla být, ale abych řekla pravdu, po setkání s mým dědem jsem došla k závěru, že nejsi nic víc než nafoukaná, ubohá rádoby královna." Vynutila úsměv na svých pohmožděných rtech. "Artuš byl skutečný král. Muž, který byl hoden pyšnit se svým titulem."
Morgana pozvedla ruce, ale tentokrát Annu neudeřila. Místo toho prsty uchopila Annin krk a zvedla ji ze země.
"Pokud doufáš, že mě vyprovokuješ natolik, že tě zabiji rychle a bezbolestně, jsi snad ještě hloupější, než jsem si myslela." vysmívala se. "Mám v úmyslu si pochutnat na tvých výkřicích utrpení, sladká Anno. Hodlám se vykoupat v tvé krvi a rozmáčknout tvé srdce holou rukou."
"Roztomilé," zamumlala Anna. Věděla, že by byla mnohem více vyděšena, kdyby nebyla rozptýlena vědomím Cezara, který se neustále přibližoval. "Je tohle ta část, kde se ode mě očekává, že budu škemrat o milost?"
Smaragdové oči zaplály nelidským vztekem, když Morgana sevřela prsty na jejím krku.
"Ach, ty budeš škemrat, Anno Randalová," zasyčela Morgana, zabodávaje prsty do Annina hrdla s mučivou silou. "Než se tebou budu hotova..." Výhružná slova se náhle nečekaně zarazila, když stropní světlo v kuchyni zablikalo a poté vybuchlo s dostatečnou silou, aby vyslalo sprchu skleněných úlomků snášejících se místností. Obě ženy na okamžik strnuly, pak Morgana uvolnila svůj stisk na krku Anny a otočila se na podpatku, aby pohlédla směrem k prázdným dveřím. "Ten upír. Byl uvolněn."
Do háje. Dýchaje přerývavým dechem, Anna bojovala s vlnou temnoty, která hrozila, že ji pozře. Věděla, že musí udeřit, zatímco je Morgana nepozorná. Než Cezar napochoduje na smrt. Znalost řešení celé situace a skutečné dokončení toho odvážného činu byly nicméně dvě velmi odlišné věci. Dusíc se krví a sotva schopna dýchat, Anna sevřela smaragd v ruce a pokoušela se přivolat síly, které tak dlouho považovala za prokletí. V tomto momentě se nestarala, jestli je kvůli tomu zrůda. Nestarala se, jestli nebude schopna ovládnout své síly a celý dům jim strhne na hlavy. Koneckonců tu nebyl nikdo, kdo by nepřežil. Vše, o co se starala, bylo odvést ženinu pozornost, aby nemohla ublížit Cezarovi. Ucítila, jak nyní až důvěrně známé bodání projelo její krví, energie jí rozevlála vlasy a zahřála pleť. Bohužel Morgana nebyla královnou jen tak pro nic za nic. Přesně v okamžiku, kdy Anna začala zaměřovat své síly, se žena otočila zpět, chytila Anninu paži a otřásla jí zuřivým hněvem.
"Och, kdepak, to neuděláš," sykla. "Nic mě nezastaví před tím, abych s tebou konečně skoncovala."
Zvedla volnou ruku a ukázala ke středu pokoje. Anna se zamračila, když sledovala, jak v temnotě zaplanulo zvláštní mihotání.
Annino srdce se sevřelo strachem, když se mihotavý lesk rozrostl a zvláštní oblak vyplnil jeho střed. Svatá dobroto. Byl to snad portál? Ach, to nebylo dobré. Vůbec dobré.
"Co to děláš?" zeptala se hloupě. Morgana udržela svůj pevný stisk na Annině paži a začala ji táhnout směrem k čekajícímu závoji.
"Beru tě domů, mé zlatíčko."
Cezar vyčkal, až se dům ponořil do tmy a sestoupil schody jedním dlouhým skokem. Přistál na podestě a byl donucen se hluboko přikrčit, když mu nad hlavou přelétlo krupobití šípů. Zatracené víly. Proč se k čertu neklidili z cesty, aby se mohl dostat k Anně?
"Styxi," zakřičel, hledaje pohledem velikého upíra, který už měl meč tasený a prosekával krvavou cestičku skrz shromážděné víly. Po jeho boku se Jagr postaral o svůj vlastní podíl na celkovém počtu obětí, jeho plynulé pohyby byly dokonalým tancem smrti.
"Jdi za ní, amigo," zavrčel Styx. "Pár víl jsme schopni zvládnout."
Cezar se hořce usmál, když vyrazil ke dveřím do kuchyně. Ty víly, které nebyly rozkrojeny vejpůl, už prchaly v bezmyšlenkovité panice. Větší nebezpečí bylo, že bude sražen k zemi v tom bezhlavém úprku, než střelen. Nevšímal si Troye, který běžel vedle něj. Cezar dosáhl dveří a chystal se vrhnout na Morganu. Jenže tam nebyla žádná Morgana, na kterou by se vrhl. A ani žádná Anna.
Nevěřícně zasyčel a vyslal mysl, aby propátrala okolí. Neústupný strach probodávající jeho srdce, když nenašel nic, než zející prázdnotu. Klopýtavě zastavil a pohledem zoufale prohlížel prázdný pokoj, i když mu logika napovídala, že byla pryč. Skutečně pryč.
"Anno," vydechl. Klesl na kolena a zkoumavě sáhl na sežehnuté skrvny, které hyzdily podlahu pokrytou linoleem.
"Portál," zamumlal Troy znechuceně. "Morgana si ji vzala."
Pohybem příliš rychlým, aby ho sledoval, Cezar přišpendlil Troye ke zdi, tesáky dostatečně blízko, aby rozpáraly elfovo hrdlo.
"Vezmi mě za ní," zavrčel. Troy musel dvakrát polknout, než byl schopen znovu nalézt svůj hlas. "Nemám tu moc."
"Ty zatracený..."
"Cezare, ne." Bez varování se Darcy dostala k němu a rukou se lehce dotkla jeho paže. "Může nás k ní dovést." Troy se ošíval pod Cezarovým bolestivým stiskem, oči doširoka rozevřené strachem. "Ve skutečnosti, já nemohu."
Cezar zasyčel, svíraje prsty. "Nemůžeš, nebo nechceš?"
"Nemohu," dokázal elf přiškrceně vykuckat. "Vrátila se do Avalonu. Nikdo nedokáže zjistit, kde leží ten zatracený Mlžný ostrov."
Rudý závoj krátce zahalil Cezarovy oči při pomyšlení na Annu samotnou a bezmocnou v rukou Morgany. Dios. Jeho družka možná měla moc prastarých, ale neměla nad ní kontrolu. A co hůř, její srdce bylo až příliš útlocitné. Nikdy by nebyla chladnokrevným zabijákem, a kdyby třeba i jen na okamžik zaváhala... Darcy snadno vycítila, že upadá do zuřivosti, která mohla snadno vést k masakru všech podivínských stvoření ve státě Illinois a za ním a sevřela mu ruku bolestivým stiskem. "Tohle si nedělej, Cezare," řekla vážně. "Dostaneme ji zpět."
Byl to pro něj boj stáhnout se zpět od okraje propasti. Chtěl se koupat v krvi, očistit se od té bolestivé prázdnoty uprostřed své hrudi. Jedině sebekázeň utvořená staletími, kdy byl uvězněn Věštci, mu umožnila se probít krvežíznivostí a uklidnit svou mysl. V této chvíli Anna potřebovala jeho chladnou logiku a ne jeho k zuřivosti dohnané bojové dovednosti. Získá ji zpět. Nebyla žádná jiná možnost. Otočil se na patách a začal přecházet sem tam po podlaze kuchyně, jeho vztek nahradilo ledové odhodlání. Náhle si uvědomil, že se ta drobná místnost zaplnila bratry z jeho klanu a jejich družkami, ale nevšímal si jejich ustaraných výrazů a šeptaných rozhovoruů o tom, co se musí udělat dál. Musel najít způsob, jak nalézt ostrov, který byl skryt více než celé milénium. A musel to udělat během několika příštích okamžiků. Jednoduché. Kroužil přeplněnou místností ještě šestkrát, než si uvědomil, že to bylo jednoduché. Dios. Byl tak zabedněný. Rychlým krokem znovu přišpendlil Troye ke zdi. Nevšímal si, jak elf vyjekl bolestí, a přimhouřil oči se smrtonosným úmyslem. "Vím, jak ji najít, a ty mi pomůžeš."
Anna přistála obličejem napřed na mramorovou podlahu a usoudila, že vážně nemá ráda portály. Byl to hloupý a bolestivý způsob cestování. Nejen to celé přistání na její obličejové části. Nebo to, že byla vysazena na divném místě, které mohlo být třeba na obrácené straně světa. Nebo dokonce zápach spáleného linolea, který ulpěl na jejím oblečení. Byla to ta elektřina, která tančila po její pokožce, jako by byla uprostřed bouře a byla bleskovodem. Ježíši. Bez ohledu na výhody toho, že jste byli schopni se objevit z jednoho místa na jiném, nestálo to za ten pocit, jako by byla v průběhu cesty osmažena. Anna spolkla sten. Dokázala přinutit svá roztřesená kolena vstát, aby se rozhlédla po svém okolí. Zvedla obočí z té rozlehlé místnosti s mramorovými sloupy, skvostnými tapisériemi, vysoko se tyčící skleněnou rotundou a zlatým trůnem umístěným na stupínku. Avalon. To musel být Avalon. Jedině Morgana le Fay by si vybrala palác, který vypadal jako by byl sestavený z uloupených hollywoodských rekvizit, a završila to trůnem, jež byl tak morbidní, že by se kterýkoliv sebejistý panovník roztřásl hrůzou. Strach ji ničil, přesto se přesvědčovala, že v tuto chvíli neexistuje lepší místo. Pouze sem ji Cezar nemohl následovat. Nehrozilo tu žádné nebezpečí, že bude zabit při pokusu zachránit ji před nepříčetnou královnou. Mohla se zcela soustředit na to, jak se vypořádá se svou nejdražší tetičkou jednou provždy. Ovšem také byla úplně osamocena, zašeptal malý hlásek na pozadí její mysli. Naprosto a zcela sama s mocnou královnou, která ji chtěla vidět mrtvou. Pěkné. S pocitem hrůzy nakonec pohledem vypátrala Morganu mezi stíny. Jedna její část byla připravena na útok od chvíle, kdy ji žena odvlekla z kuchyně. K čertu, nebyla si úplně jistá, že bude vůbec živá, aby viděla druhou stranu toho proklatého portálu. Nyní, když se jí smysly pomalu vyjasnily, začala se podivovat, že není mrtvá. Odpověď přišla, když pohledem konečně spočinula na Morganě.
Královna se opírala o jeden z vroubkovaných sloupů, s rukou přitisknutou na břiše a bledými rysy podivně popelavými. Navzdory její nadpozemské kráse, která nikdy nevybledne, vypadala skoro tak špatně, jako se cítila Anna, jako by ji vytvoření portálu nějak vyčerpalo.
Teď udeř, řekla si.
Udeř, dokud je zranitelná.
Sevřela prsty kolem smaragdu, ale síly odmítaly vyvstat. Nejenže odmítaly vyvstat, ale dokonce nepřišlo ani zachvění.
Co to k sakru...?
Zoufale se nutila vzpomenout na nekonečné úklady o život, na brutální vraždu její domnělí tety, smrtelné ženy, na nebezpečí pro Cezara, na mučeného ducha jejího dědečka.
Nic.
Zpropadeně. Copak ji výlet portálem nějak okradl o její síly? Bylo na Avalonu něco, co je rušilo?
Nebo to mohlo být...
Anna v duchu bezmocně proklínala svůj útlocit. Uvědomila si, že jednoduše nemá v povaze zabít slabou a zranitelnou ženu. Nebylo to slitování. Nebo přinejmenším ne zcela. Byla to spíše absolutní jistota, že zabít tu ženu, když je neschopná se bránit, by poškodilo něco uvnitř ní. Morgana le Fay možná zasluhovala shnít v pekle, ale dokud nepřinutí Annu, aby ji zabila v sebeobraně, její síly odmítaly překročit její základní přirozenost. Samozřejmě z té lepší stránky - vyhlídky, že se ji Morgana nepokusí zabít, byly nepatrné až nijaké. Nenechá se zaskočit žádnou léčkou. Je připravena se bránit.
Jo.. to se zdálo jako skvělý plán. Morgana konečně ucítila Annin zkoumavý pohled. Prudce se odstrčila od sloupu a zakryla svou slabost pohrdlivým úšklebkem.
"Nuže, sladká Anno, konečně jsme smy. Nikdo nemůže najít tento ostrov." Její úsměv se rozšířil. "Tentokrát ti žádní upíři nepřijdou na pomoc."
Anna předstírala lhostejnost, kterou ani zdaleka necítila, a vrhla nenucený pohled po té odporně vyzdobené místnosti.
"Takže tohle je Avalon?" Obrátila svou pozornost zpět k Morganě. Spolkla odpor k té škodolibé zášti, která se třpytila v tetině pohledu. "Zbožňuji, co jsi s tím místem udělala."
Starší žena zasyčela při Annině uštěpačném tónu. "Nemůžeš skrýt svůj strach za ubohý pokus o humor. Cítím ho z tebe."
Anna pokrčila rameny. "Jo, dobrá, mám dost rozumu, abych byla trošičku nesvá, když jsem byla lapena na skrytém ostrově s všeobecně uznávaným šílencem, který mě chce zabít." Záměrně se odmlčela, aby potlačila ten hrozný pocit, že si hraje v tygřím výběhu s tygřím ocasem.
"Nebo alespoň neustále tvrdíš, že mě chceš zabít. Začínám přemýšlet, jestli nejsi jen samé kecy a skutek utek."
Mlha výřící vně skleněné rotundy potemněla jakoby v reakci na Morganin vzrůstající hněv. Přesto se žena nesnažila povolat své síly.
"To máš tak naspěch, abys okusila smrt?" zeptala se královna.
"Není nic platné odkládat nevyhnutelné, či snad ano?"
Smaragdové oči se zlostně přimhouřily. "Vlastně, Anno Randalová, má první myšlenka byla nechat mé přisluhovače, aby s tebou skoncovali. Nezdálo se, že bys obvzláště stála za to, abych se s tebou otravovala, ale potom, co jsi byla tak hloupá, že jsi zabila tolik mých nebohých víl, rozhodla jsem se, že tě chci slyšet škemrat, než zemřeš."
"A to je tedy důvod, proč jsem tady?" Anna máchla rukou po svém zlatém vězení. "Protože mě chceš slyšet, jak škemrám?"
"Samozřejmě."
"Lžeš."
Slova sotva opustila její ústa, když byla Anna vržena na jeden z mramorových sloupů. Narazila hlavou a krátce viděla hvězdičky, ale naštěstí nebyla její žebra porušena a nezdálo se, že by byla nějak vnitřně zraněná. Zaručená známka toho, že je Morgana stále ještě slabá.
"To je jen ochutnávka toho, co ti mohu udělat, červe," varovala jí. "Stále si myslíš, že lžu?"
Anna si trhnutím urovnala svetřík, aby se ubránila nutkání třít si vzrůstající otok vzadu na hlavě.
"Och, je pravda, že ses snažila, aby mě tvé víly zabily, a když to nezafungovalo, pokusila ses to udělat sama, ale selhala jsi." Pokrčila rameny. "Vlastně jsi selhala víc než jednou. A teď, když víš, že mám ten smaragd, myslím, že jsi vyděšená. Nemáš jistotu, jestli jsi dostatečně mocná, abys mě dostala do hrobu."
Annino popichování bylo způsobem, jak ženu rozhořčit, ale překvapivě se Morganin pohled krátce přesunul k drahokamu sevřenému v Annině ruce s neklamným zábleskem žádostivosti v ztemnělých očích.
Chtěla ten smaragd. Zoufale ho chtěla. Tak proč si ho prostě nevzala?
Morgana rychle skryla své záměry za pronikavý smích a ledabyla máchla rukou.
"Můj bratr tě přesvědčil, že pouhá cetka mi skutečně ublíží? Jak žalostně naivní jsi," vysmívala se. "Nezmínil se náhodou, že měl smaragd na sobě, když zemřel? Že důvod, proč ho měl v držení, byl ten, že s ním byl pohřben?"
Anna na ni nebojácně pohlédla. "Pokud je tak bezcenný, tak proč jsi měla málem záchvat, když jsi ho spatřila?" zeptala se. Instinkt jí diktoval, aby udělala krok vpřed s nataženou rukou. K jejímu údivu Morgana ustoupila. Královna možná toužila ten smaragd mít, ale z nějakého důvodu z něj měla strach. "A proč před ním teď ustupuješ?"
"Je odporný. Magie, kterou nese, je zkažená."
Anna si prohlížela ten velkolepý klenot. "Nezdá se zkažený."
"A co ty bys věděla o prastaré magii?" zasykla Morgana, znovu získávající vyrovnanost. "Nejsi nic než dítě, které se bláhově obelhává tím, že ta trochu zděděné krve mu dává skutečnou sílu."
Anna se krátce nevesele zasmála. "Inu, je jistě pravda, že jsem mnohem mladší než ty, ačkoli se nepovažuji za dítě už nějaký ten rok. Ne od doby, kdy jsi zavraždila ženu, která, jak jsem věřila, byla má teta, a přinutila mě žít samotnou ve stínech."
Morgana se zamračila, jako by ji překvapilo, že si Anna vůbec vybavuje tak bezvýznamnou událost.
"Ta žena nebyla nic víc než pěšák, který k tobě byl zřídka slušný. Nemohla jsi oplakávat její ztrátu."
"Vy dvě jste byly jediné příbuzné, o kterých jsem věděla, že existují, a na rozdíl od tebe já skutečně věřím,že to něco znamená," procedila Anna. "Zvláště teď, když chápu, co to znamená být součástí rodiny."
"Ty považuješ klan chodících nemrtvých za svou rodinu?" odfrkla si znechuceně Morgana. "Jsi vážně dojemná."
Bez varování Anna ucítila, jak její srdce zaplavuje příval tepla. Nebyl to ten zvláštní žár její elementální síly, ale byla to nicméně síly. Síla, kterou jí Cezar dal, když ji prohlásil za svou družku.
Už nikdy nebude znovu sama. Dokonce ani na tomhle odlehlém ostrově. Cezar a jeho klan byli s ní.
A toto vědomí jí dodalo mnohem více síly, než nějaký drahokam nebo pradávná moc.