18. kapitola
Cezar pozoroval,jak se při jeho jemných slovech Anna ocitla v rozpacích. Ne překvapivě. Navzdory těžce nabyté důvěře ve své schopnosti byla stále pozoruhodně skromná právě v sebehodnocení, v tom, jak skutečně neobyčejná byla.
Věštci nicméně si byli vědomi, že její nadání bylo mnohem víc, než schopnost ovládat živly nebo dokonce prastarý osud, který proudil v její krvi. Její skutečná síla byla její neoblomná čestnost.
Tohle nebyla žena,která by se nechala ovlivnit silou, hněvem nebo strachem. Udělala by to,co ve svém srdci ucítí,že je správné.
Zvolil si dobře,uznal se záchvěvem pýchy.
"Je tohle další z těch tajemných komentářů, které nemáš v úmyslu vysvětlovat?" zeptala se s výčitkou v hlase.
Cezar se křivě usmál. "Myslím,že bychom se měli posunout k naléhavějším záležitostem.
"Jako třeba k Morganě le Fay?"
"Si." Jeho paže se sevřela kolem ní. Dios. Dal by jí život,kdyby ji před touto bitvou mohl uchránit. Jako její partner měl svatou povinnost ji chránit a zabránit,aby byla zraněna. Ale přestože se jeho instinkty dožadovaly, aby ji poslal daleko od Chicaga,aby mohl pronásledovat Morganu,logika diktovala,že by jeho martyrium nedocílilo ničeho jiného, než že by nechal Annu o samotě,aby čelila vílí královně. On nemohl Morganu le Fay zabít. Vše, co mohl udělat, bylo stát po Annině boku a dělat vše, co je v jeho silách, aby uspěla v poražení té mrchy. "Morgana le Fay - a jak ji k čertu najdeme?"
"Och." Bez varování se prodrala z jeho pevného sevření a otočila se na posteli k němu čelem.
"Co?" zeptal se.
"Na něco si vzpomínám." Její čelo se zkrabatilo. "Něco,co řekla Clara."
" O Morganě?"
Pomalu přikývla. "Žvanila něco o tom, jak mě vystopovala, a pak řekla, že to trvalo tak dlouho, protože chlév by téměř u Morganina prahu."
Cezar zaťal ruce při tom překvapujícím odhalení. Věděl,že by měl být šťastný. Jestli byla Morgana v překvapivé blízkosti, pk by toto šílenství mohlo být u konce a Anna bude v bezpečí. Ale nebylo to štěstí, co ho zaplavilo. Místo toho se ho zmocnila prudká hrůza při pomyšlení,že Anna bude brzy nucena čelit té vražednici.
S námahou povolil své ztuhlé čelisti a potlačil strach.
"Musíme to říct Styxovi."
"Teď?" S malým úsměvem se Anna předklonila a drze přitiskla své rty na jeho hruď. Cezar zasyčel, když ucítil její jemné laskání a magickou vůni, která se kolem něho ovinula. "Dobře..." Rty zabloudily níže. "Přesně..." Kousla ho do napnuté kůže jeho břicha. "Teď?"
Cezar jí zamota prsty do vlasů, když zavřel oči v naprosté blaženosti.
"Možná bychom mohli minutu nebo dvě počkat," zachraptěl.
"Nebo tři," zamumlala, než ho vzala do úst a ukončila všechno souvislé myšlení.
Morgana seděla ve své ložnici. Nechávala si zrovna rozčesávat dlouhé vlasy současným milencem, rozkošným elfem s dlouhými blonďatými vlasy a modrýma očima, když se Modron vbelhala do místnosti a padla na kolena.
Ash zaječel na poplach, když babizniny oči zazářily strašidelným bílým světlem, ale Morgana byla rychle na nohou a odstrčila svého choulostivého společníka.
Už uplynula staletí od doby, kdy se to stalo posledně, ale okamžitě poznala, že její vědma je v zajetí vize.
"Co je to, Modron?" zeptala se. "Co vidíš?"
"Zelený oheň," zasténala žena, mávaje pažemi, kdyý se kymácela dozadu a dopředu. "Zalitá zeleným ohněm."
"Zelený oheň?" Morgana se zamračila. "Je to kouzelný oheň?"
"Zelený oheň je všude."
"To už jsi říkala, ty otravná hlupačko. Co to znamená?"
Modron zasténala a divoce kroutila hlavou. "Oheň..to pálí. To pálí."
Mrazivý strach probodl Moranino srdce. Vykročila vpřed a dala babě facku přes ohavnou tvář.
"K čertu s tebou, co to je?"
Zářící bílé oči se otočily směrem k ní, nevidomé a přesto naplněné nějakým strašným věděním.
"Artuš,"zaskřehotala Modron, sukovitým prsten míříc přímo na Morganu. "Přichází. Přichází si pro tebe."
Ash ve strachu zalapal po dechu, ale Moranina tvář se zkroutila vzteky při zmínce o jejím bratru.
Nebylo nic jistějšího jak vzbudit její rychlý hněv, než zmínka o Artušovi.
"Nemožné,"zasyčela.
Modron zavrtěla hlavou. "Ne nemožné. Dokonce i teď vyvstává, jeho zbraň protíná vzduch jako šipka směrem ke svému cíli. Konec přichází."
S rozvztekaným pohybem Morgana hřbetem ruky udeřila vědmu takvou silou, že přelétla na konec místnosti. Když se odrazila od zdi, byla už mrtvá.
Při zvuku toho pozdvižení se dveře do ložnice rozrazily a dovnitř přispěchali dva elfové. Mávali svými směšnými zbraněmi, jako by mohly být k něčemu platné.
"Odneste ji odtud." Morgana ukázala směrem k hromádce hardů uprostřed podlahy. "Hned."
S ustrašenými pohledy jejím směrem dva přisluhovači spěchali, aby popadli mrtvou Modron a odtáhli ji z pokoje. Morgana počkala, dokud nepřešli práh a za použití svých sil za nimi zabouchla dveře.
Zatracená Modron. Ta hloupá žena nemůže vinit nikoho jiného než sebe, že Morgana ztratila rozvahu.
K čemu bylo mít vize, které nedělaly nic jiného, než že nabízely nejasná varování, která vůbec nedávala smysl?
Zelený oheň? Její mrtvý bratr s nějakým druhem zbranš?
Nebylo to nic než blábolení.
"Vaše Výsosti,"řekl Ash tichým,bázlivým hlasem.
Otočila se a netrpělivě se na něj podívala. "Co?"
Olízl si plná našpulená ústa. Vypadal roztřeseně, jako by to vyžadovalo veškerou jeho odvahu, aby se nevrhl z okna. Bylo málo těch, kteří by ochotně setrvali, když její síly začaly naplňovat místnost.
"Možná bychom odtud měly odejt,"připustil nakonec, klopýtaje o svá slova. "Pokud vědma mluvila pravdz…"
Morgana pokročila ke svému milenci, oči varovně přimhouřené. "Chtěl bys, abych prchala před obyčejnou dívkou? Dívkou, která o svých silách ani netuší?"
Elf moudře padl na kolena, hlavu skloněnou na důkaz respektu. "Nemůže tě následovat do Avalonu."
"Nevrátím se do svého vězení," soptila Morgana, vlasy kolem ní létaly v přívalu energie. "Ne, když jsem tak blízko vítězství."
"Ale ta vědma…."
Natáhla se dolů, aby chytla Asie za bradu. Trhla mu hlavou dozadu, aby se setkal s jejím smrtícím pohledem.
"Dovolila jsem Modron a jejím patetickým vizím, aby mě držely uvězněnou příliš dlouho." Sevřela prsty ,až hrozilo, že rozmačká Ashovy kosti. Při bratrově prohnilé krvi, už byla unavená ze skrývání v mlhách svého ostrova. Byla královna. Mocná velitelka, která by měla být uctívána démony a lidmi všude. K čertu s proroctvím, stvoří si svůj vlastní osud. "Jakmile bude Anna Randalová mrtvá, volně rozšířím svou moc po celém světě. Už nikdy nebudeme nuceni se skrývat ve stínech nebo se klanět před těmi, kteří jsou pod námi. Konečně se zrodí svět, který víly uctívá."
Ash bolestí hluboce zasténal. "Ale ona mluvila o Artušovi. Co když stále žije?"
"Můj bratr je mrtev a v hrobě,"zasyčela. "Měla bych to vědět, sama jsem ho pohřbila."
Cosi jako úleva se zablesklo v modrých očích. "Tak musím zavolat pro vojáky. Nemůžeš jí čelit sama."
"Ach ano, mí vojáci." Morgana povolila svůj stisk na elfově bradě a otočila se, aby přešla stísněnou místnost.
"Ukázali se tak strašně užiteční, nemyslíš Ashi?"
"Vyskytly se tam nějaké…… potíže, má královno."
Prudkým pohybem se Morgana otočila, výbuch její síly roztříštil zrcadlo, které stálo v rohu.
"To slýchám s monotónní pravidelností.,"řekla hlasem zastřeným znechucením. Kolík víl a elfů už vyslala, aby zajali Annu Vandalovou, jen aby byla znovu a znovu zklamaná? Zřejmě byla ze světa příliš dlouho. "Zdá se více pravděpodobné, že mí milovaní poddaní se během těch staletí stali laxními. Nebo možná zapomněli, jak ošklivý může být můj hněv, když jsem zklamaná."
Ash se zakymácel a málem přepadl dozadu. "Ne, má královno, nezapomněli jsme."
"Přesto myslím, že by připomínka přišla vhod." Usmála se a Ash se sesunul stranou v hlubokých mrákotách. Morgana udělala krok vpřed a uvolněně odkopla jeho povadlé tělo do vzdáleného rohu. Přešla pokoj a otevřela malý temný přístěnek. Část jejích kypícího hněvu se zmírnila, když zahlédla červenovlasého elfa, který visel za krk z obnaženého trámu. Málo věcí ji potěšilo víc než potrestání zrádce. A Troy, urozený princ elfů dokázal, že je přeběhlíkem té nejhorší kategorie. Na okamžik zvažovala nápad věnovat několik hodin stahování toho svalnatého elfa z kůže, ale nakonec zavrtěla hlavou. Už ji vyčerpávalo neustále vysílat neschopné víly, které ji stále dokola zklamávaly a všechny zpackaly. Bylo na čase vzít věci do svých rukou. A tenhle zrádný elf byl dokonalým prostředkem, jak se tohoto úkoly zhostit.
Vykročila vpřed a zachechtala se, když Troyovy smaragdové oči zazářily hluboko do duše zarytým strachem.
"Tedy, tedy, Troyi. Vypadá to, že ti bude dána šance vykoupit se v očích své královny." Natáhla se, aby mu položila ruku na hruď. Usmála se, když zakřičel bolestí. "Pokud nechceš strávit zbytek života jako já hračka, doporučuji, abys to tentokrát nezpackal."
Bylo téměř o dvě hodiny později, když se Anna s Cezarem konečně vynořili z podzemní místnosti a došli k Viperově osobní studovně v zadní části velikého, ale půvabně neokázalého venkovského domku.
Pomalu se osprchovali, horkou, výtečnou sprchou a převlékli do oblečení, které jim Viper poslal. Cezar už dříve kontaktoval svého hostitele a pověřil ho, aby pro něj zařídil setkání se Styxem. Věděl, že už budou netrpělivě očekávat jejich příchod.
Přistihl své nohy, že se samovolně zastavily přede dveřmi do studovny, jako by nechtěly, aby vzal za kliku a vstoupil.
Anna se k němu znepokojeně obrátila. "Něco není v pořádku?"
"Přál bych si…" Jeho hlas byl zastřený, tělo se cítilo ztuhlé a nemotorné. Dios. Nikdy nepocítil strach jako tenhle. Dokonce ani když procházel těmi nejkrvavějšími bitvami. "Přál bych si, aby už to bylo za námi a vyřešeno, abychom mohli být jen spolu."
Smutný úsměv se jí usadil na rtech. "Ano."
Když se k ní chtěl Cezar užuž netáhnout, zastavil se, jakmile se dveře trhnutím otevřely a Styx vstoupil do otvoru. Jako vždy ten hrozivý Azték vypadal zlověstně v černé kůži a se zapletenými vlasy.
"Noc ubývá, amigo,"zachraptěl Anasso. "Je třeba, abychom připravili naše plány."
"Už jdeme,"zamumlal Cezar, jeho přimhouřený pohled přiměl Styxe se stáhnout zpět do studovny s křivým úsměvem. Vyčkal, dokud nebyli sami a potom se natáhl, aby Annu chytl za ruku. Zamračil se, když si uvědomil, že byla ještě chladnější, než ta jeho. Docela výkon na horkokrevnou ženu. "Připravená, querida?"
Krátce se zasmála. "Děláš si legraci?
"Jsi tak připravená, jak jen kdy můžeš být?"
Zhluboka se nadechla. "Dokud jsi po mém boku."
Stiskl jí prsty. "Navždy."
"Pak to pojďme udělat."
Ruku v ruce vstoupili do studovny. Cezar instinktivně pátravým pohledem prohlédl místnost, povšiml si francouzských dveří, umístěných mezi stůl a dlouhé knihovny, a okna poblíž kožených křesel. Teprve až když si byl jistý, že tam nejsou žádné číhající víly, čekající, aby se vrhly do domu, otočil pozornost ke třem upírům, zírajícím na něco u vzdálenější stěny.
Viper a Styx byli snadno rozpoznatelní, ale chvíli trvalo, než si uvědomil, že zná i třetího upíra s jeho dlouhým blonďatým copem a robustním tělem. Jagr.
"Dios." Vydechl a strkal Annu za sebe, když se k němu Styx kvapem připojil u dveří. "Co ten tu dělá?"
"Kdo je to?" zeptala se Anna a plácla ho doprostřed zad.
"Anno," Styx obešel Cezara a nabídl malou úklonu hlavou. "Má žena pro tebe připravila večeři v kuchyni. Doufá, že se tam k ní připojíš."
Cezar se otočil a zpozoroval ty protichůdné emoce, které se míhaly výmluvnou tváří jeho družky. Na jednu stranu chápala potřebu se najíst a udržet si sílu ; na druhou stranu nechtěla být vynechána z plánování. S úsměvem jí přejel po tváři hřbety prstů.
"Musíš jíst, Anno. Neuděláme žádná rozhodnutí bez tebe."
Její pohled varoval o strašlivé odplatě, kdyby nedodržel své slovo. Potom se neochotně otočila a zamířila zpět ke dveřím.
Cezar nemohl popřít malý záblesk úlevy z jejího odchodu. Nechtěl, aby Anna byla kdekoli poblíž Jagra.
K sakru, nebyl si jist, jestli on chce být poblíž Jagra.
Počkal,až její štíhlá postava zmizí dál chodbou. Teprve pak se Cezar otočil, aby probodl svého vůdce mrzutým pohledem. "Neodpověděl jsi na mou otázku."
Styx ukázal k mapě, jež byla přišpendlena ke zdi.
"Má nejpodrobnější mapy Illinois. Viper se zeptal, jestli bychom si je mohli půjčit.
" A on opustil své doupě, aby je přinesl?" Pozornost obrátil zpět k velikému,divokému upírovi, který mluvil tiše s Viperem. "Úžasné."
"Ne tak docela." Styxův úsměv byl chladný. "Umím být dost přesvědčivý, když odesílám pozvánku."
Přesvědčivý? Spíš smrtonosný.
"Jsi si jistý, že je to bezpečné?"zavrčel, stále nepotěšen, že má toho upíra Anně nablízku.
Styx pokrčil rameny. "On je…vrtkavý a divoce nezávislý, ale ví dost dobře, že nemá vzbuzovat můj hněv."
Cezar se křivě usmál. "Cožpak ne my všichni?"
Pobavení se krátce mihlo temně zlatýma očima, než se ten nepříjemný povznesený výraz vrátil.
"Jak je Anně?"
"Je vystrašená."
"Měl jsem na mysli to, jak přijala informaci, že ses s ní spojil, zatímco byla v bezvědomí?"
Cezar si rukou prohrábl vlasy, které si po sprše nechal rozvázané. Zdálo se, že je Anna ráda prsty projíždí, a on jí to rád dopřával.
"Vlastně to přijala lépe, než jsem kdy mohl doufat,"zamumlal, stále naplněn úctou při vzpomínce na Annino pohotové přijetí jejich spojení. Strávil hodiny přípravou na její hněv, dokonce nenávist. Na co se nepřipravil, bylo její přání dokončit ceremonii. Dios. Raději by prošel sluncem, než muset odmítat její požadavek.
"Lépe, než měla."
Styx pozvedl obočí, snadno vycítil Cezarův surový záchvěv bolesti. "Pověz mi, co ti dělá starosti."
"Přeje si dokončit obřad,"přiznal.
Temné oči se přimhouřily. "Mám nabídnout mé gratulace?"
Cezar krátce zavřel oči, když se mu srdce sevřelo touhou. "Měl jsi předtím pravdu. Oba víme, že Annina budoucnost patří Věštcům.
"Třeba.."
"Ne,Styxi." Cezar prudce zavrtěl hlavou. "Nedovolím si doufat v nemožné."
Styx pomalu přikývl v porozumění, věděl tak dobře jako Cezar, že ani ten nejmocnější upír by nemohl vzdorovat záměrům Věštců.
Než mohl vyjádřit soucit, škubl Styx hlavou ke dveřím.
Ucítil blížícího se sluhu dříve, než se dveře otevřely.
DeAngelo vstoupil do pokoje a hluboce se poklonil před svým panovníkem. "Můj pane."
"Copak je?"
"U dveří je nějaký elf,"zašklebil se upír. "Přeje si mluvit s Conde Cezarem."
Styx rozmrzele zasyčel. "Je to Troy?"
"To je jméno, které řekl."
"Sakra." Styx přemáhal svůj odpor k tomu elfovi hýřícímu barvami. "Řekni mu, ať se k nám přidá."
"Řekl, že má informaci, kterou …,"přišel další úšklebek od DeAngela, "prodá jen Condemu."
Styx nevrle zavrčel. "Troy potřebuje zjistit, že upíři neplatí za informace. Vyřídím to."
"Ne." Cezar se natáhl, aby chytil Styxe za paži. "Pokud má informaci o Morganě, nebudu riskovat, že se vyplaší. Zůstaň tady a dokončete naše plány. Já budu vyjednávat s princem Troyem."
Starostlivá vráska nevole zhyzdila Styxovo čelo. "Neměl bys jít sám."
"Nedůvěřuješ tomu temnému elfovi?"
"Nikdy nevěřím těm, kteří mají vílí krev." Při Cezarově varovném pohledu se Styx zasmál. "S výjimkou tvé krásné družky samozřejmě."
"Samozřejmě." Cezar netrpělivě mávl rukou. Chtěl zjistit tu informaci a pak rychle nakouknout do kuchyně, aby se ujistil, že Anna jí, jak má, a nedumá nad nacházející nocí. "Myslím,že s jedním elfem jsem schopen jednat."
"Styx vypadal, jako by chtěl něco namítnout,a le při Cezarově tvrdošíjném výrazu neochotně přikývl.
Moudrý to upír.
"Jak si přeješ."
Cezar poplácal přítele po rameni a nechal DeAngela, aby ho dovedl dál chodbou do přední části domu. Znovu byl zasažen útulným pocitem toho místa. Musela to být Shayina práce, ocenil Cezar hořce. Viper měl vrozenou okázalost, která učinila z jeho četných klubů napříč Chicagem senzaci.
Zastavil se před zavřenými dveřmi. Hlídač nabídl poklonu a potom se tiše ztratil ve stínech.
Cezar se na okamžik zastavil, překvapen, když zjistil, že se jeho nohy cítí divně slabé. K čertu. Bylo to už příliš dlouho, kdy se naposledy nasytil. Obvykle byl ve svém krmení pečlivý. Být pěšákem Věštců znamenalo, že nikdy nevěděl, kdy bude povolán do bitvy. Setrvávání při plné síle bylo klíčem k jeho přežití.
Krom toho, kdyby měl k sobě být naprosto upřímný, nechtěl pít lahvovou krev. Ne potom, co okusil sladkost Anniny žíly.
Což nebylo jen bláznivé, bylo to nebezpečné.
Prozatím byla Anna striktně z jídelníčku.
Cezar si slíbil, že se nasytí, jakmile to je vyřeší s elfem, otevřel dveře a vkročil do dlouhé temné místnosti, která téměř přetékala Čiperovou rozsáhlou sbírkou vzácných knih.
Neměl čas ocenit silné, v kůži vázané svazky. Rázně přešel k rudovlasému elfovi, zahalenému v těžkém černém plášti. Postával u okna, jako by byl připraven uprchnout při prvním náznaku potíží.
Obvyklá reakce. Většina zasvěcených smrti je nesvá, když vstoupí do doupěte upíra. Princ elfů nebo ne.
Aniž by se obtěžoval s úvodem, Cezar zastavil přímo před elfem. "Máš informaci?"
Zvláštní úsměv se dotkl dlouhé bledé tváře, když se Troy strnule poklonil. "Conde."
Cezar se přemáhal, aby ovládl svou těžce ozkoušenou trpělivost. "Jaká je tvá informace?"
Troy se napřímil a přitiskl si ruku na hruď. Horečný třpyt mu plál v očích, když si Cezara prohlížel se znervózňující intenzitou.
"Nejdřív musím vědět, spojil ses s tou ženou?"
Cezarova obočí se srazila. "Cože?"
"Spojil ses s tou ženou?"
"Co je ti k čertu do toho?"
"To je cena za tvou informaci. Odpověz na tu otázku."
Cezar zasyčel. Připomněl si, že tento elf pomohl předtím Anně uprchnout před Morganinými vrahy. To byl jediný důvod, proč to stvoření už dávno neleželo na zemi s vymlácenou duší.
"Ano."
"Pak tu pro tebe něco mám." Troy přistoupil o krok blíž.
"Dárek."
Cezar se znovu zamračil. Zatraceně. Už toho měl dost. Buď elf prozradí svou informaci, nebo tomu hlupákovi zlomí vaz.
"K čertu s tvým dárkem.,"zavrčel. "Vše, co chci je.."
S nečekanou hbitostí Troy natáhl ruku skrytou pod kabátem a odhalil stříbrný límec a vodítko, které držel v rukou. Cezar se pokusil uskočit dozadu, ale naprostý úžas smíchaný se ztrácející se silou se ukázaly být jeho zhoubou.
Cezar klopýtl, když se k němu Troy vrhl a dokázal je jeden solidní úder, než ucítil, jak mu spalující stříbro obemklo hrdlo.
"Je mi to líto, upíre, ale nemám na vybranou,"zamumlal elf, pohled ostražitý, když Cezar padl na kolena, jak jím proudily vlny šokující bolesti. "Tohle musí dnes v noci skončit."