Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Anna sevřela oči a směšně se modlila, aby pach jednoduše zmizel. Už měla víl až po krk. Ve skutečnosti, kdyby se už nikdy ve svém životě nemusela znovu zabývat další vílou, nebo elfem nebo nepříčetnou královnou, byla by šťastnou, šťastnou ženou. Samozřejmě, že pach nezmizel. Rozšířil se, až naplnil celý chlév.

K čertu, proč by se její štěstí mělo teď obrátit?

Anna otevřela oči při zvuku kroků. Střetla se s Levitovým ustaraným pohledem a s úšklebkem se natáhla na ušpiněných prknech a začala se plazit na okraj seníku.

"Nemá cenu se skrývat, Anno Randalová," zavolal jemný ženský hlas, právě když Anna dosáhla svého cíle. "Vím, že jsi tady."

Anna zadržela dech a vykoukla přes okraj seníku. Strach byl vystřídán ostrým zděšením a nedůvěrou, když zahlédla tmavovlasou ženu, která stála uprostřed chléva. Znala tu dokonalou bledou plať a tmavé, posměšné oči. A tu vůni….. jablek.

"Ach můj bože," zachraptěla, celé tělo rozechvělé. "Sybilo? Ale ty jsi…."

"Mrtvá?" popíchla ji žena, dokonale pěstěnou rukou si přejela po perfektně upravených vlasech.

Anna zamrkala. A pak zamrkala ještě jednou. Žena nevypadala, jako by se právě vyplazila ze svého hrobu. Na jejích upnutých khaki kalhotách a pletené halence nebyla ani skvrna od hlíny. Jistě by tam měla být nějaká známka jejího nedávného úmrtí?

Musel to být trik. Musel.

"Ona je mrtvá," zaskřehotala Anna.

Ženin drásající smích se rozlehl chlévem. "Bojíš se , že by mohla přijít zpět z hrobu? Že má v úmyslu tě strašit za to, žes ji zabila?"

"Já jsme ji nezabila."

Tmavé oči zahořely čirou nenávistí. "O, Morgana možná vyslala smrtící úder, ale bylo to kvůli tobě, že byla lapena v cele, neschopna se bránit. Jsi zodpovědná za její smrt. Nyní je na čase zaplatit."

Zaklíněna v pocitu neskutečnosti, Anna zůstala jako přimražená na místě, místo aby utíkala jako o život, aby se zachránila. Hloupost. Hloupost. Hloupost.

"Kdo jsi?"

"Jsem Clara, Sybilina sestra." Rty se jí zkroutily, když se v Anniných očích rozbřesklo pochopení. Dvojče. Samozřejmě. "Zavolala mě k sobě, když umírala. Prosila mě, abych ji pomstila na těch, kteří jsou za to odpovědní. A to je přesně to, co hodlám udělat."

Annin žaludek se stáhl při vzpomínce na Sybilu ležící na lůžku, mrtvou a studenou jako led. Cítila se hrozně, že ta víla zemřela. Ale ne zas tak hrozně, aby se pro odškodnění nechala zabít.

S námahou se přinutila kleknout a shlédla dolů na ženu, která byla nejposlednější hrozbou ve velmi dlouhé řadě.

"Jak jsi mě našla?"

"Vlastně musím poděkovat Morganě za tuto jedinečnou příležitost."

Zaslechla náhlé zatřepání Levetových křídel. Odrážela rychlé kmitání jejího srdce.

" Ona ví, že jsem tady?"

"Ne vysloveně tady, nicméně ví, že se ti podařilo uniknout z jejího portálu někam mezi její ztrouchnivělou farmou a Chicagem. Povolala své věrné poddané, aby se tě vydali hledat, ale na rozdíl od zbytku světa víl já mám tajnou zbraň."

Tajnou zbraň? Byla snad Pentagon?

"A to jakou?"

"Kdysi jsem tě viděla v soudní síni v L.A., když jsem byla navštívit Sybilu. Nikdy nezapomenu tvou tvář …….nebo tvoji vůni," odpověděla s domýšlivým úsměvem.

"Věděla jsem, že pokud narazím na tvou stopu, budu schopna tě najít. Samozřejmě jsem ztrácela příliš času, tím, že jsem začala pátrat tak blízko Chicaga. Nikdy bych si nepomyslela, že budeš téměř u Moranina prahu."

Annino srdce se znovu nepříjemně rozbušilo. Jak asi blízko byla Morgana? Práh nezněl příliš dobře.

Anna raději oddálila tu ošklivou myšlenku, která ji bude trápit později, a soustředila se na vílu pod sebou.

"Tak jsi mě našla." Přimhouřila oči. "A co teď?"

Clara se usmála s chladným pobavením. "A, žena která má ráda výzvy. Nevím jestli mám být ohromena nebo se zasmát tvé pitomosti."

"Já vím, co," zamumlal Levet po straně.

Anna vrhla na chrliče varovný pohled a obrátila svou pozornost zpět ke Claře.

"Řekni, co hodláš udělat."

Clara ohnula posměšný prst. "Proč nepřijdeš dolů, abychom to mohly probrat jako dva rozumní dospělí lidé?"

Levet si odfrkl. "Je to past."

"Myslíš?" řekla Anna suše. Naklonila se přes okraj seníku. "Díky, ale je mi dobře tam, kde jsem. Jen mi řekni, co chceš."

Dokonalé rysy se zkroutily zvrhlým vztekem. "To, co chci, je vidět tě umírat."

"Pěkné," ucedila Anna a otřásla se.

"Ale nejdříve chci nechat Morganu draze zaplatit za to, že jí tě předám."

"Haha." Levet se posunul, aby stanul vedle Anny. "Hodláš vyjednávat s královnou víl? Proč si rovnou hned nezačneš kopat vlastní hrob?"

"Ach, ona bude vyjednávat. Nesmírně touží dostat Annu Vandalovou do rukou."

"Proč?" zeptala se nečekaně Anna. "Proč chce, abych zemřela?"

"Ty to nevíš?" zasmála se Clara. "Jak dokonalé. Měla bys jít na smrt a stále si přitom lámat hlavu, proč umíráš. Přesně jako Sybila."

"Ona to neví, Anno." Levet se naklonil a vychrlil směrem ke Claře ostružinu. "Není nic než slouha. Špína u Moraniných nohou."

Bledé rysy zrudly vzteky, když zvedla štíhlou ruku Levitovým směrem. "Ty slizký malý plaze…"

Anna ucítila závan síly. Zároveň byl Levet odmrštěn vzad a jeho drobné tělo se sneslo znepokojivě nehybné na prkna podlahy v seníku.

"Levete." Anna se doplazila k jeho nehýbající se postavičce a zoufale se pokoušela svého přítele probudit. "Levete. Ach, můj bože."

Nepřišla žádná odpověď a kombinace strachu a naprosté zuřivosti zmítala jejím tělem. Otočila se na kolenou, posunula se zpět na okraj seníku, vrhla se přes něj a přistála na špinavé podlaze. Už se dávno přestala starat o vlastní bezpečí. Tato žena ublížila jednomu z jejích přítel. Jednomu z prvních přátel, které měla v téměř dvou staletích. Ta zlá víla bude velmi, velmi litovat, že se zapletla s Annou Randalovou.

"Ty … odporné, příšerné monstrum. Chceš boj, máš ho mít."

Možná cosi jako strach vystřídalo samolibou sebedůvěru v Clařiných temných očích. Zvedla ruce a ustoupila dozadu.

"Jen jsem toho protivu omráčila," zaskřehotala. "Drž se zpátky nebo tě zabiju."

"Ne, to neuděláš, " vysmála se jí Anna, nevědomky svírající drahocenný smaragd ve své zaťaté pěsti. "Chceš mě vyhandlovat, vzpomínáš? Máš sny o bohatství, které ti tančí hlavou."

"Nejsem Sybila, já neobětuji svůj život kvůli bohatství."

Vzduch se oteplil, když se Annin hněv začal uvolňovat z jejího napjatého těla. "Řekni mi, proč chce Morgana moji smrt."

S náhle rozšířenýma očima víla ustoupila o dalších několik kroků dozadu. "Já … já ne…."

"Řekni mi to, " vybuchla Anna, vlasy jí vlály a tančily ve vzdouvajícím se větru.

"Vše, co vím je, že Modron měla o tobě vizi," vypískla Clara.

"Modron?"

"Moranina vědma."

Vědma? Co zas bylo k čertu tohle?

"Jaká byla ta vize?" zeptal se místo toho, nebyla v náladě, aby se nechala rozptylovat.

Clara si olízla rty. "Že Artušův dědic povstane z temnoty a zatratí Morganu do pekel."

"Roztomilá představa, ale proč si myslí, že já jsem ten dědic, který je předurčen k tomu, aby ji poslal do pekel?"

"Máš krev prastarých."

"A…..?"

Rychle šlehla svým tmavým pohledem po přilehlých dveřích, pak se vrátila k Annině zlověstné tváři.

"a ona zasvětila život vyvraždění Artušovy linie. Nezáleží na tom, zda jsi skutečně ta jedna Předurčená, nemůže tě nechat naživu."

Annino srdce se sevřelo ostrou, palčivou bolestí. Tolik smrti. Tolik osamění kvůli hloupé vizi.

"Vyvraždila celou moji rodinu," zamumlala Anna, neschopna pochopit, že by kdokoliv, královna nebo ne, mohl být tak zlý.

"Ano, být tebou, tak bych…" Bez varování se Clara vrhla vpřed, jasně cítící Annino rozrušení. Anna měla sotva čas vyjeknout překvapením, než jí žena bodla nůž do břicha, až ji porazila.

Anna se zvedala zpět na nohy, ignorovala krev, která jí proudila z těla. Hbitě se vyhnula Clařinu úderu.

"K čertu s tebou," zamumlala Anna.

"Ty jsi ta, která bude zatracena, pokud neklekneš na kolena a neuděláš přesně, co ti řeknu."

Vytrhuje nůž ze svých útrob, Anna zaskřípala zuby, když jí tělem proběhlo zvláštní hučení.

"Jsi blázen?" zaskřípěla, nutíc se soustředit, aby zůstala stát. Zatraceně, krev stále proudila z její hluboké rány, vzpíraje se její obvyklé schopnosti uzdravit se.

"Ne, jsem velice, velice chytrá," varovala ji Clara. "Ten nůž byl očarovaný, a dokud mi neumožníš zrušit kletbu, zemřeš."

Dobrá….proklatě. Nevěděla nic o zakletých nožích nebo kletbách, ale věděla, že pokud této ženě dovolí získat vedení, bude z ní brzy Moranina hračka. Radši by zemřela v tomto chlévě, než aby tohle dopustila.

Anna vycítila další útok, napřáhla ruku, aby ženu odstrčila. Její síly však měly jiné představy. Když se její dlaň spojila s Clařinou paží, ženy zaječela a puch pálícího se masa naplnil chlév.

Anna se zašklebila, ale nebyl čas cítit vinu, když ji Clara udeřila neviditelnou silou. Rána ji zasáhla jako perlík do hrudi. Zavrčela bolestí, docela přesvědčená, že jí víla právě zlomila žebro. další rána ji udeřila do čela a začala téct další krev.

Udeřila, oslepena krví a dokázala jen poškrábat ženinu tvář, když víla ucukla.

"Přestaň s tím, nebo zemřeš," zasyčela žena. "Jen já můžu zlomit kletbu."

"Risknu to," dokázala Anna procedit mezi zuby, než byla odmrštěna vzad neviditelným úderem do hrudi.

"Dovol mi tě svázat a slibuji, že ti už nebudu ubližovat."

Doooobrá. Anna se vyšvihla na nohy. "Jen mě předáš Morganě k zabití."

"Jestli jsi Předurčenou, pak zabiješ ty ji." Dobírala si ji Clara, zatímco její mocná pěst zasáhla Anninu bradu.

Zatraceně, byla otloukána jako boxovací pytel. pokud se nezačně bránit, bude brzy mrtvá. Anna si nevšímala bolesti, která jí pulzovala tělem a přinutila se soustředit na teplo, které kolem ní vířilo. Nebyla si jistá, že může ovládat vítr natolik, aby mu zabránila ve stržení chléva na jejich hlavy. Pokud Levet stále ještě žil, nemohla riskovat, že by mu ještě více ublížila.

Kromě toho její doutnající vztek potřeboval něco víc, než jen větřík. Červený opar jí blikal před očima, její mysl tak pohlcena mocí, kterou budovala, že si sotva všimla úderů, kterými na ni Clara nadále útočila. Dokonce ani, když se Clara vrhla vpřed a podrápala jí nehty krk.

"Přestaň, ty potvoro." zasyčela Clara.

"Tohle skončí….teď." Anna se chytila víliny paže pevným stiskem a dovolila tomu potlačovanému žáru, aby nabil vzduch kolem nich.

Nejdříve neucítila nic, než štípání vlastní kůže a Clařin zběsilý pokus se vyprostit. Zdálo se, jako by žár skoro čekal ne nějaký směr. Nebo možná nějaké magické slůvko, o kterém neměla ani ponětí.

Nebylo by to prostě dokonalé? Panika začala vzrůstat, ale než mohla plně převzít plnorychlostní status, třpyt smaragdu, který nyní tiskla ke Clařině paži upoutal její pozornost.

Se zvláštním hypnotickým rytmem začalo to světlo s děsivým zeleným plamenem vyplňovat chlév. Clara zalapala po dechu. Přesunula svou pozornost ke klenotu, z kterého by každá víla zezelenala závistí.

Nebyla to však závist, co zkroutilo její krásné rysy. Místo toho to byl strnulý, nevěřícný strach.

"Ne, prosím ne."

Její prosba mohla přimět Annu zakolísat. neměla tak zlomyslné srdce, aby si vychutnávala způsobování bolesti druhým. Ale volba skončit či ovládnout situaci jí byla odňata z rukou, když smaragd zazářil a bez varování chlévem otřásla prudká exploze.

Anna ucítila, jak je odmrštěna, spalující bolest proudila její krví. Pak s prasknutím, které se jí rozlehlo mozkem, její hlava narazila do vzdálené zdi a těžce dopadla na špinavou podlahu.

"Anno…. Anno." Drobná ruka se dotkla jejích vlasů a Anna dokázala zvednout své těžké řasy natolik, aby objevila Levitovu tvář zaplavenou slzami před svýma omámenýma očima.

"Levete?"

"Oui. Nehýbej se."

Hýbat? Bože. Poslední věc na světě, kterou měla v úmyslu udělat, bylo přinutit své vyčerpané, rozbolavělé tělo, aby sebou vůbec škublo.

"Zvítězili jsme?"

Úsměv se dotkl toho skutečně ošklivého obličeje a na chvíli vypudil obavy. její vědomí se začalo vytrácet.

"Bajoooo."

To směšné slovo bylo poslední, co uslyšela, když ji náhle pohltila prázdnota.

Hummer byl skvělou volbou pro prohánění se hrbolatými postranními cestami Illinois. Byl dost prostorný, aby unesl čtyři upíry, Shalottu a vlkodlaka, a dostatečně odolný, aby přežil Viperovy zanícené pokusy překonat stát v novém rekordním čase. Cezar se nicméně rozčiloval, že je omezován.

Chtěl běžet tmou, využít své schopnosti, aby vystopoval ženu, která k němu volala, i když nebyla nablízku.

Bohužel Styx měl pravdu, když ho upozornil na to, že by mu síla vydržela jedině na nalezení Anny. A pak, když by ji našel, bylo by lepší ji rychle dopravit zpět do bezpečí Chicaga autem, než kdyby ji musel nést.

Moudře ponechán nerušeně na zadní sedačce, Cezar zavrčel, když Viper zpomalil a jel krokem. Darcy a Snaž využily příležitost se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Cezar logicky chápal, že se mu přátelé snaží pomoci, ale v ten moment se logikou neřídil.

Každé zbytečné zpoždění ho mučilo, jako kdyby mu propichovali srdce stříbrným kůlem. Cezar skřípal zuby ve snaze potlačit pocit nespokojenosti. Náhle ztuhl. Nebyl to žádný pach, žádný zvuk, žádná hmatatelná známka, že by Anna byla poblíž.

Ale on to věděl. Věděl s absolutní jistotou.

"Zastav," zavrčel, otvíraje zadní dveře. "Zastav auto."

"Co se děje Cezare?" zeptal se Styx.

"Cítím ji. Cítím Annu." Jeho tělo se zachvělo hrůzou. "Byla zraněna.

"Cezare…. proklatě." Dante se natáhl, aby ho zastavil, ale Cesar se už vrhal z pohybujícího se vozidla a prolétl oslepující rychlostí.

Oni budou schopni sledovat jeho stopu, ale on na ně nemohl čekat. Ne, když každý jeho instinkt ječel, že se mu Anna vytrácí. Nedávno zoraná půda nebyla žádnou překážkou, když se řítil nocí, slabá vůně jablek ho jen pobízela kupředu.

Prošla tudy víla. Nedávno.

Přeskočil prohnutý plot a zamířil k vzdálenému chlévu. Když přišel blíž, pach jablek se smísil s pachem Anniny krve. Zalil ho ledový vztek.

Kdokoliv by se opovážil Anně ublížit, brzy zemře.

Cezar se ani neobtěžoval skrývat před možnými nepřáteli svůj rychlý přístup, napnul síly, aby vyrazil hnijící dveře, a vrhl se do stínů chléva.

"Anno," vykřikl, téměř tonul v chladné úzkosti, která naplňovala jeho tělo.

"Jsme tady," zavolal Levet z odlehlého kouta.

V okamžiku klečel vedle Anny a rukou něžně hladil její potlučený obličej.

"Dios. Anno" Rychlou prohlídkou si uvědomil, že byla vážně zraněna. Hluboké rány na tváři a krku ztrácely až příliš krve. A žebro bylo rozdrceno a probodlo jí plíce. Proč se neuzdravovala? "Co se jí stalo?" zachraptěl.

"Byla to víla." Zachvěl se Levet. "Vypadala přesně jako Sybila a bodla Annu očarovaným nožem."

Cezar zasyčel, tesáky prodloužené, připravené zabíjet. "Kam šla?"

Levet se znova otřásl a rozhlédl se po chlévě. "Všude. Ona … vybuchla. Vážně si myslím, že bychom měli Annu odsud dostat, než se probere. nebude se jí líbit, co udělala a tou krásnou cetkou."

Se zamračením si César povšiml smaragdu sevřeného a Anniných zkrvavených prstech.

"Odkud se to vzalo?"

"Věřil bys, že ze snu?"

"A…." Cezar zakroutil hlavou. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem, než na pohledu na Annino potlučené a téměř zlomené tělo. Sklonil se, aby jí přitiskl rty na čelo. "Nevadí."

"Můžeš nad ní pokyvovat později, Cezare," řekl Levet vysokým hlasem, přiškrceným strachem. "Právě teď se potřebujeme odtud dostat."

"Je příliš slabá, aby se hýbala." Cezar zavřel oči a zápasil se vzrůstající panikou."

Levet prudce srazil křídla, škubaje ocasem. "Udělej něco. Dej jí svou krev. To by mělo zlomit kletbu."

Cezar zasyčel, mrkl na chrliče smrtícím pohledem a ten moudře odklopýtal dál.

K čertu s tím otravným chrličem. On lépe než kdokoliv jiný věděl, že jeho krev by Annu zachránila. ale sdílet svou krev s touto ženou nebylo bez komplikací. Komplikací, které by ho k ní navždy připoutaly.

"Není to tak jednoduché," zabručel.

"Proč?" zeptal se Levet, pak se zhluboka nadechl, když uvědomění udeřilo. "Ach."

Ach, vskutku. Sdílet krev s touto ženou nebyl jen čin milosrdenství. Celé jeho tělo se chvělo přípravou se s ní svázat a spojit. V okamžiku, kdy jeho krev zasáhne její rty, bude navěky spoután s Annou Vandalovou.

Byl to krok, který byl ochoten udělat. Ne ochoten, který byl dychtivý udělat. A bez ohledu na to, zda byl kdy s Annou fyzicky propojen, věděl už, že pro něj nikdy jiná nebude.

Byla jeho osudovou družkou. Ale byla také jedna jeho část, která se bouřila při myšlence, že ji pojme za svou družku, zatímco leží v bezvědomí. Byla to posvátná událost, koneckonců. Událost, která se odehraje jednou jedinkrát za celou věčnost. A takový čin by nikdy neměl být vykonán bez plného souhlasu partnery.

Zvláště ne partnera, který byl nedůtklivý a nezávislý, že by mu mohl velmi dobře nakopat zadek, až zjistí, co se stalo.

"Cezare…." Styx vešel do dveří. Zpomalil, když se přiblížil k Anně s chmurným výrazem ve tváři. "Zatraceně. Žije, ale tak tak."

"Si"

Styx poklekl vedle Cesara a položil mu ruku na rameno. "Uzdravíš ji?"

"Ty víš, co se stane," řekl Cesar hrubě.

Nastal okamžik ticha, potom Styx natáhl ruku směrem k Anně.

"Pak já tedy ….," jeho slova byla zprudka přerušena, když Cesar vstal a přišpendlil krále upírů ke zdi. "Do háje Césare."

Cesar odhodlaně nakročil, vytáhl se na špičky a naklonil se dost blízko, aby si s nebezpečným upírem pohlédl do očí.

"Už se jí nedotýkej," zaskřehotal.

Styx přimhouřil oči. "Pak udělej, co musíš udělat."

Cesar se třásl, jak s námahou krotil prudké nutkání potrestat tohoto démona za to, že se Anny dotkl. Vzduch kolem nich houstl. Nakonec to byl Levet, kdo ho odtáhl od okraje pohromy.

"Cesare, ona se ztrácí."

Mumlaje si pod vousy kletby, Cesar se rychle otočil a sklonil se vedle Anny. Levet měl pravdu. Tlukot jejího srdce varoval, že rychle dosahuje bodu, odkud není návratu zpět. Nebylo na vybranou. Nemohl přijmout její smrt.

Cesar zvedal své zápěstí k ústům a tesákem vyryl hlubokou rýhu. Krev okamžitě začala proudit. Naklonil se nad Annu a přitiskl svou ránu k jejím ústům. Po dlouhé době se nic nedělo. Cesar cítil, jak jí krev plní ústa a sklouzává dolů po jazyku do hrdla, ale byl příliš slabá, aby polkla. Natáhl svou volnou ruku a něžně ji po krku pohladil, tiše ji přiměl, aby si vzala, co potřebovala.

"Nezlepšuje se to, " zamumlal Levet. Lomil rukama a nepříjemně rozviřoval prach a kousky slámy svými třepetajícími křídly.

"Teď ne, Levete," zavrčel.

"Ale…"

"Teď ne."

Chrlič se stáhl, aby si mumlal zoufalé prognózy v koutě, když si Styx klekl blízko vedle Cesara. Cesar si toho nevšímal. Celé jeho soustředění bylo namířeno na Annu, když ji nabádal, aby přijala výživu, kterou jí nabízel.

"No tak, querida," jemně naléhal. "Nech mě ti pomoci."

Uplynulo více minut, ale Cesar nepřestával pobízet Annu, aby polkla jeho krev.

Nakonec špetka barvy začala nahrazovat popelavou bledost její pleti a její dech se prohloubil. Styx se natáhl kolem něj, aby nahmatal pulz na spodku jejího krku.

"Uzdraví se, " řekl spokojeně. "Myslím, že ji můžeme bezpečně vzít zpět do Chicaga."

Cesar přikývl, neschopen mluvit, když pomalu zvedl Anninu ruku, aby si prohlédl to rudé, spletité tetování, které se jí vinulo pod kůží na vnitřní straně paže. Anna byla zachráněna a on s ní byl spojen. Čin byl vykonán. A poprvé za pět set let se cítil úplně, zcela klidný.

Anna se probudila s pocitem dejá-vu. Dobrý bože. Byla sražena do zvědomí … znovu. Kolikrát už se to stalo v posledních několika dnech? Rozhodně víckrát než v posledních dvou stech letech dohromady. A byla si jista, že je to trend, který bylo třeba udusit v zárodku. Nechal oči zavřené. Soustředěně oprošťovala mysl od těch směšných blábolů. Potřebovala určit, kde je. A co je důležitější - v jak velkém nebezpečí může být.

K jejímu údivu to trvalo méně než jeden úder srdce, aby si uvědomila, že Cesar je nablízku. nebyla si jistá, jak to ví. Nebyl to žádný zvuk, žádná vůně, žádné znamení toho, že není úplně sama v temnotě. Byla to neochvějná jistota.

Anna otevřela oči. Otočila hlavu na polštáři a odhalila nejasnou siluetu muže stojícího poblíž dveří.

"Cesare?"

"Jsem tu." Svíce se zakmitala, když Cesar rychle přešel k posteli a usadil se vedle ní na matraci. "Ne, nehýbej se," poručil jí, rukou jí zatlačil na rameno, když se pokoušela posadit.

Anna se neobtěžovala bojovat proti nevyhnutelnému a uložila se zpět do polštářů. Rozhlédla se po prázdném pokoji, který neobsahoval nic víc než postel a vysokou skříň v rohu. Stěny byly obloženy a na podlaze byl orientální koberec, ale nebyla tam žádná okna a nic, co by odlehčilo strnulou jednoduchost. Přesný opak onoho honosného stylu, jaký by čekala od upírů.

"Kde to jsme?"

"V tunelech pod Čiperovým domem. Bylo to nejbezpečnější místo, kam tě odvést, který jsem mohl vymyslet."

Lehce se ušklíbla. nemyslela si, že by byl nějaký tunel dost hluboký, aby ji uchránil před Moraniným hněvem. Přesto nemohla popřít, že se jí ulevilo, že je pryč z toho zaprášeného, odlehlého chléva.

A od té pomatené víly, která ji málem zabila.

Náhle znehybněla. "Co Clara? Chytily jste ji?"

Cesar zvedl obočí, každým coulem vypadal jako konkvistador v černých kalhotách z bavlněného kepru a bílé, hedvábné košili, která nebyla zapnutá a odhalovala svaly jeho široké hrudi. Vršek vlasů měl stažený dozadu a svázaný koženým řemínkem v účesu, který zdůrazňoval tesanou dokonalost jeho rysů.

Hm …. Snad dokonce stálo za to se nechat srazit do bezvědomí, mohla-li se probudit s takovým výhledem.

"Clara?" zeptal se. Oči mu ztmavly, jako by si byl vědom vzrušená, které se začalo probouzet s navracejícím elánem v jejím těle.

"Synklino dvojče." Anna se při vzpomínce na tu hrůznou vílu otřásla, její potěšení vystřídala nechuť. "Vystopovala mě a hrozila, že mě předá Morganě. Zároveň na mně chtěla vydělat ohromný balík."

"Nebyla tam, když jsme přijeli."

Anna přimhouřila oči při neomylném pocitu, že k ní není zcela upřímný.

"Něco přede mnou skrýváš," obvinila ho.

Chvíli váhal, pak neklidně pokrčil rameny. "Je mrtvá."

Annin dech se bolestivě zarazil v hrdle. Vzpomněla si, jak Claru držela, když smaragd pulzoval svou zvláštní silou. Pak přišel výbuch a všechno zčernalo.

"Zabila jsem ji, je to tak?" zachraptěla Anna.

Cesar pomalu přikývl. "Si."

"Byl to ten smaragd. " Anna shlédla na svou ruku. Udivilo jí, že už nesvírá žádný drahocenný klenot. Nestarala se, kde byl, dokud už se jí nedotýkal.

"Myslela jsem, že měl ovládat mé síly, ale místo toho věci ještě zhoršil."

"Ne, Anno." Tmavé oči zaplály divokou emocí. "Jsi naživu."

"Ale…."

"To je jediné, na čem záleží," zavrčel, vytahuje ten útočný smaragd z kapsy. "Levet říkal, že pochází ze sna?"

Zachvěla se a s respektem se tiskla co nejdál od toho slabého zeleného plamene. "Ne, nemohl to být sen, bylo to příliš skutečné."

"Co se stalo?"

Anna nevědomky sevřela pokrývku, která ji halila, jakoby bodavý pocit ztráty sevřel její srdce.

"Byla jsem v rozpadlém hradu a byl tam muž." Zhluboka se nadechla, když její hlas hrozil, že přeskočí. "Tvrdil, že je příbuzný. Můj jakýsi dědeček. také řekl, že chce, aby byla Morgana potrestána."

S touto záhadnou schopností číst její pocity, se Cesar moudře nešťoural v té rušivé vizi. Nebyla připravena probírat hořkosladký pocit z toho, že nakonec potkala svého příbuzného, jen aby nebyl ničím víc, než prchavým zjevením.

"A ten duch ti dal tohle?"

Duch? ano. Líbilo se jí, jak to zní. Mnohem lepší výraz než pomatená halucinace nebo hrůzostrašný fantom.

"Tvrdil, že mi to pomůže zamířit mé síly."

Rty se mu zkroutily v ironický úsměv. "Rozhodně bych řekl, že to splnilo účel."

"Bože." Anna si zakryla rukama obličej, zaskočena vinou. "Já tu ženu zabila. To je hrozné."

"Zachránila jsi sebe a Leveta." Cesar ji chytil za zápěstí a odtáhl jí ruce, takže byla nucena mu pohlédnout do jiskřících očí. "Nezapomínej na to, querida."

"Levet," vydechla. Přepadla ji další vlna výčitek, když si uvědomila, že se na toho nebohého chrliče ani nezeptala. "Jak mu je?"

Cesar se ušklíbl. "Je v podstatně lepší formě než ty, slibuji."

"Díky bohu." Anna potřásla hlavou. "Ona ho vyřídila a pak mě probodla nožem, o kterém tvrdila, že je očarovaný, abych se nemohla uzdravit." její oči se náhle rozšířily, když si vybavila tu otevřenou ránu v břiše. Instinktivně sáhla pod pokrývky. Zjistila, že je oblečena jen do svého trička a spodního prádla, a co víc, že její břicho bylo hladce a dokonale zhojeno. "Jak … jak jsi mě zachránil?"

Na té krásné tmavé tváři nebylo nic, co by se dalo přečíst, ale Anna snadno vycítila tu vypjatou opatrnost, která jím náhle projela.

"Daroval jsem ti svou krev."

"Och." Anna vyletěla z polštářů, pohledem zkoumala jeho obezřetný výraz. "A to zlomilo kletbu?"

"Si."

Dobrá. Něco rozhodně viselo ve vzduchu. Anna si založila ruce na prsou a stočila hlavu ke straně. "Něco skrýváš, můžu dokonce cítit tvé napětí. Co jsi mi neřekl, Cesare?"

Lehce se zasmušil. "Dios. Tenhle vedlejší účinek jsem nezvážil. chvíli potrvá, než si na to zvyknu."

Vedlejší účinek? To neznělo dobře.

"Cesare?"

Krátce zavřel oči, pak pohlédl do její ustarané tváře. "Umírala jsi, querida. Nesnesl bych, kdybych tě ztratil. Musel jsem něco udělat."

"Jsem ráda, žes to udělal," řekla jemně, vůbec si nebyla jistá, proč byl tak rozrušený ze skutečnosti, že jí zachránil život. "Navzdory požehnanému množství prožitých let nejsem chtivá zemřít o nic víc než kdokoli jiný."

"Jediný způsob, jak tě zachránit, bylo dát ti mou krev."

Netrpělivě zamlaskala. Co byla tahle směšná posedlost, že jí daroval krev zač? Copak si vážně myslel, že by raději zemřela, než aby vypila krev upíra.

"A ...?"

"A …když jsi přijal mou esenci, připoutalo mě to k tobě."

Zmateně se zarazila. "Jak to myslíš, připoutalo?"

Uchopil a zadržel její pohled. "Jsem tvůj druh."