15. kapitola
Anna okamžitě věděla že je v jednom z těch snů, které nejsou skutečně sny. Zaprvé, vůbec si nepamatovala, že by usínala. V jedné minutě ostražitě hlídala, kdyby se blížili nějací nepřátelé, a v další se propadla černou prázdnotou, která hrozila, že ji pohltí.
Kromě toho vnímala zcela realistcky. Viděla do detailu jasně okolí, až příliš zřetelně na regulérní noční můru. Pátravě shlédla , aby se ujistila, že ten bizarní svět také zahrnuje oblečení, a oddechla si, když zjistila, že má na sobě dlouhé zelené šaty s vyšívanou tunkou, která jí spadala téměř až ke kolenům. Vypadala jako by právě vystoupla ze středověkého obrazu, ale byla přílš šťastná, že není pouze nahá, aby se o to starala.
Se zachvěním vnímala rozvalené ruiny starého hradu, které ji obklopovaly. Byla to jen kostra z ošumělých, šedivých kamenů, pokrytých zeminou a lišejníky. Prázdná okna odhalovala, že hrad je posazený na hřebeni skály s nějakým neznámým mořem, tříštícím se dole o skalnaté pobřeží.
Se srdcem tlukoucím stejnou silou jako vzdálené vlny se Anna pomalu otočila čelem vzdat, pátraje divnou stříbřitou mlhou po známé postavě Morgany.
Na dlouhé okamžiky nebylo nic vidět. Možná mohla být úplně sama v odlehlé, tiché zřícenině. Ještě lépe, ani ten nejslabší závan granátových jablek nekazil slaný větřík.
Oči se jí rozšířily strachem, když se v klenuté bráně objevil veliký stříbročerný vlk, který ji pozoroval se znervózňujícím, bystrým pohledem.
"Ach..." Spěšně udělala krok vzad, ruku přitisknutou na srdci. Vlk se zastavil, jako by si uvědomil její zděšení - což by ji bývalo mohlo uklidnit trochu víc, kdyby kolem toho velkého zvířete nezačala svítit zvláštní záře- a v mžiku oka na sebe nevzal mlhavou, éterickou podobu muže. "Proboha."
"Neboj se, nechci ti ublížit," zahřměl hluboký hlas v mlze.
Anna potřásla hlavou. Navzdory nezřetelnému dojmu, veliké, velmi mužné postavy v těžkém brnění, bylo nemožné rozeznat nějaké skutečné rysy. Skoro jako by se mlha vzpouzela držet nějaký stálý tvar.
To samozřejmě neznamenalo, že ta...věc nemohla být nebezpečná. S jejím současným štěstím už na to mohla téměř spoléhat.
"Zdá se, že tohle v poslední době hodně slýchám," zamumlala. "Obvykle těsně před tím, než se mi někdo pokusí ublížit."
Mlha se pohnula a Anna měla dojem, že cizinec zvedl ruce, aby si sundal přilbu. Nebylo to nic víc než pocit. Přesně jako pocit, že ten muž měl (dál to nejde přečíst) a dlouhou hřívu stříbrem prokvetlých černých vlasů.
"Cítil jsem, jak Morgana opouští Avalon a pohybuje se světem," řekl, ignorujíc její komentář. "To je to, co mě sem přivedlo."
Udělala další krok vzad. "Vy znáte Morganu?"
Jeho krátký hořký smích se rozlehl prázdnou místností. "Důvěrně."
"Pak celé to tvrzení o tom, že mi nechcete ublížit byla jen velká lež?" zachraptěla.
"Ne, Anno Randalová." Zvedl ruku v gestu, které považovala za mírové. "Jsem tu, abych ti nabídl tu trochu ochrany, kterou mohu."
"Proč?" zeptala se podezíravě. "Proč byste mě chtěl chránit?"
"Jsi krev mé krve."
Krev mé krve?
Podivná vlna vzrušení jí projela tělem, jen aby byla rychle umlčena. Ježíši. Jak žalostné bylo být vzrušena myšlenkou, že možná nalezla dlouho ztracenou část své rodiny?
Byl jen mlhavým přeludem, pro smilování boží.
"Chcete říct, že jsme spřízněni?" zeptala se tónem záměrně nezúčastněným.
"Jsme víc než jen pouzí příbuzní." Mlha se zčeřila, jako by reagovala na nějakou silnou emoci. "Ty jsi mým konečným nástrojem spravedlnosti."
"Nástrojem spravedlnosti?" otřásla se, když ji při těch zlověstných slovech náhle zamrazilo v žaludku. "Myslím, že se mi nelíbí, jak to zní."
"Morgana musí zaplatit za své hříchy."
"Hříchy vůči vám?"
"Jsem jen jednou z jejích obětí, tak jako jsi jí i ty." Mlha se přiblížila, přinášeje vůni vřelé, bujné šalvěje. "Během těch let je nekonečný počet obětí. A pokud by někdy měla být skutečně osvobozena ze své pevnosti v Avalonu..."
Zamračila se, když se jeho slova vytratila. "Co?"
Muž zasyčel. Zakroutil hlavou. Nebo si alespoň myslela, že zakroutil hlavou.
"Svět se bude koupat v jejích zvrhlostech," hlas se chvěl zuřivostí. "Nesmíš dopustit takovou zkázu."
"Já? Co bych měla udělat?"
"Máš moc zničit Morganu."
"Ach ne." Dokonce zavrtěla hlavou Ten duch nebo stín nebo cokoli to k čertu bylo se jistě zbláznil. Kdyby Anna někdy upadla do Morganiných rukou, nepochybovala, že by ji ta žena zabila fackováním z jednoho konce Chicaga na druhý. "Já ne. Já vážně takovou moc nemám."
"Dokázala jsi opak, už jen tím, že jsi vůbec naživu. Morgana ušla hodně daleko, aby se tě zbavila."
Její smích v sobě nesl spoustu hořkosti. "Dobrý bože, vše, co jsem udělala, bylo způsobit jednu katastrofu za druhou. Je div, že se mi nepodařilo zabít sebe a každého kolem mě. A pro vaši informaci, jediný důvod, proč jsem stále naživu je díky Cezarovi, ne kvůli nějaké síle, kterou možná mám."
Zdálo se, jako by mlha znehybněla. "Tomu upírovi?"
Anna překvapeně zamrkala. "Vy ho znáte? "
"Vidím mnoho, dokonce i tady."
"Aha."
Anna si nebyla jistá, zda má být potěšena, nebo rozladěna. Bylo hezké pomyslet, že na ni někdo možná dohlížel. Na druhou stranu, poslední věc, kterou chtěla, byl nějaký mystický šmírák. Odkašlala si.
"Podceňuješ se Anno Randalová." Jeho hlas změkl. "Jsi zrozena, abys byla vítěz. Tvůj osud je mnohem významnější, než bych si dokonce i já pro tebe byl schopen představit."
Anna si dala ruce v bok. Zatraceně. Už ji unavovalo, jak se lidé věčně odvolávali na její osud, jako by všichni věděli něco, co ona ne. A nelíbilo se jí po myšlení, že od ní lidé očekávali uskutečnění nějakého podivuhodného záměru, když se cítila spíše, jako by se utápěla v nepořádku, který byl jejím životem .
"Právě teď je můj osud uvězněný ve špinavém chlévě, s jedním neschopným chrličem a žádným vodítkem, podle kterého bych zjistila, kde jsem, nebo jak nás oba ochránit," procedila. "Stěží vítěz."
"Ty tu moc máš," zopakoval tvrdohlavě. "Pouze ti schází schopnost ovládat své dary."
To si myslíte? Pomyslela si Anna suše, vybavujíc si ten bolestivý boj, který právě svedla s portálem.
"Pokud jste jakýsi příbuzný, tak proč byste mě nemohl učit?" vyzvala ho.
Opět ucítila, jak potřásl hlavou. "Odpusť mi, Anno, ale můj čas tady je omezen."
"Kde přesně je tady?"
Hmatatelná sklíčenost naplnila místnost. "Kdysi to býval můj domov. Nyní předpokládám, že je to můj hrob."
Anna se kousla do rtu. "Omlouvám se."
"Přijal jsem svůj osud."
Jeho hlas byl přímý, ale Anna měla podezření, že byl daleko od přijetí svého osudu. Vinil Morganu za vše, co se mu přihodilo, a měl v úmyslu ji vidět potrestanou. Zřejmě měl v úmyslu Annu využít jako nástroj. Skvělé.
"Řekněte mi, kdo jste?"
Mlha se pohnula a Anna by byla přísahala, ýe ucítila lehké pohlazení prstem po tváři.
"ty víš, kdo jsem, Anno."
"Jste Artuš?" zachraptěla, ohromena proudem vřelosti, který se prohnal jejím srdcem. "Jako u kulatého stolu v Kamelotu?"
"Jsem Artuš a tvůj velmi vzdálený děd." Mlhavá ruka ji pohladila po paži a pak ucítila náhlou tíhu v dlani své ruky. "Tohle je pro tebe."
Překvapená Anna málem upustila těžký stříbrný náhrdelník, který v sobě nesl smaragd dost velký, že by přiměl Liz Taylorovou se mlsně olizovat.
"Co je to?" vydechla.
"Přívěšek, který mi byl dán velikým čarodějem. Umožní ti zacílit tvé síly."
Pomalu zvedla pohled. "Nepředpokládám, že má návod pro držitele, který k němu patří?"
Mlha ustoupila a zastavila se poblíž klenutého vstupu. "Byl vyroben, aby odpověděl na prastarou magii, která proudí v tvé krvi."
S třesoucími se prsty pohladila ten bezchybný klenot, fascinována průzračností jeho zeleného jasu. "Zdědila jsem své síly od vás?"
"Ano."
"Ale ony nezastavily Morganu?"
Jeho tichý vzdech zčeřil vzduch. "Zrada, ne síla, byla mou zhoubou, Anno Randalová. Máš mysl, která požaduje spravedlnost, ale nedovol svému soucitnému srdci, aby tě přivedlo ke stejnému osudu."
"Ale..." Spěšně polkla svá slova, když se mlha zavířila a pak znovu zírala do těch zneklidňujících očí ohromného vlka. "Sakra".
Cezar zasyčel, když okolní temnota ustoupila a přiřítila se vlna bolesti, aby ji nahradila. Celé jeho tělo se cítilo jako přejeté náklaďákem plně naloženým cementem, ale přetrvávající bolest v týle ho varovala, žeto byla jeho nebohá lebka, co utrpělo největší poškození.
Sotva překvapující. Úplně proletěl zdí vstupní haly a pak vylomil mramorový sloup. Jedině skutečnost, že byl upír, ho uchránila, že nebyl uložen do nejbližší márnice. Místo toho se zdálo, že leží na úzkém gauči se silným párem rukou přitisknutých na hrudi, aby ho udržely nehnutě.
"Probouzí se," zamumlal Dante, dost blízko, aby odhalil, že to byl on, kdo ho znehybněl.
"Zatraceně Styxi, myslel jsem, žes ho zabil," zamumlal Viper zblízka.
"Nemluvě o té díře, kterou jsi mi prorazil ve zdi," zaremcal Dante.
"Cožpak by ho nějaká menší rána udržela, aby neutekl do svítání?" zeptal se Styx. "Kromě toho si pamatuji, že jsem byl připoutaný řetězy v cele, když jste se vy dva rozhodli, že jsem byl nebezpečím sám pro sebe."
Cezar se přinutil otevřít oči. Zjistil, že Dante sedí na gauči vedle něj a Styx s Viperem se nad ním sklánějí se starostlivými výrazy.
Ne, že by Styxův výraz byl zas tak starostlivý, pomyslel si Cezar, když vyslal k starodávnému démonu nenávistný pohled. "Tak proč jsi k čertu neuhodil je místo mě? Já tě v cele nesvázal."
Špetka pobavení se dotkla Styxových tmavých očí, když podával Cezarovi do ruky sklenici. "Tumáš."
Cezar se s námahou posadil a zhluboka se napil krve. Urychlí to jeho uzdravení a pomůže znovu získat sílu.
Něco, co zoufale potřeboval.
Rychle dopil krev, odložil sklenici a zamračil se na shromážděné upíry.
"Anna. Slyšeli jste..."
"Ne, Cezare, nic se neobjevilo," řekl Dante tónem lemovaným soucitem. "Mrzí mě to."
Cezar nechtěl lítost. Chtěl mít Annu ve svém náručí.
"Povolal jsem klany, aby se shromáždily," ujistil ho Styx. "Najdeme Annu."
"Nemůžu čekat." S nárazem síly se zvedl z pohovky, až jeho přeátelé klopýtli vzad. Cítil, že padla noc a nic ho nemohlo zastavit, nic mu nemohlo zabránit vyrazit heldat jeho ženu. "Musím něco udělat."
Dante a Viper vypadali připravení zaútočit a zadržet ho silou, pokud to bude nezbytné, ale Styx zvedl velitelsky ruku dříve, než mohl Cezar dokázat, jak nebezpečné je naléhat na něj, když byl v téhle náladě.
"Nechte nás," zavrčel na Danteho s Viperem.
Dav upíři se zdráhavě zklidnili, pak s úklonou svému vůdci ustoupily z malého předpokoje, o kterém se Cezar domníval, že je poblíž vstupní haly. Byl to jeden z těch extra nepotřebných pokojů, které -jak se zdálo- sídla vždy mívají.
Cezar napřímil ramena a pohlédl na toho hrozivého upíra. Nikdo se nemohl měřit se Styxovou absolutní silou, ale on byl sebevražedně odhodlán dát do svého vzdoru všechno. "Jsi můj Anasso, Styxi, ale nemůžeš mě zastavit," řekl hlasem plným smrtonostného příslibu. "Jsem zavázán Věštci, abych Annu ochraňoval."
Styx popošel, aby se uvolněně opřel o zeď. Jeho vysoká, v kůži oděná postava se tyčila dost blízko dvěří. Kontroloval východ. Cezar by musel projít přes něj, aby unikl.
Ne zrovna potěšující vyhlídky.
"A to je jediný důvod, proč riskuješ svůj život, abys ji našel?" zeptal se.
Cezar znehybněl. Nechtěl probírat své intenzivní spojení s Annou. Bylo to příliš důvěrné, tělesné, intimní, aby se o to s kýmkoli dělil.
Jenže on znal ten výraz na Styxově nevlídném obličeji. Starší upír se nechystal pustit Cezara běžet do noci, dokud mu neřekne své.
"Ty víš, že není," zavrčel nakonec Cezar.
Styx pomalu přikývl, temné oči ustarané. "Cezare, i když Anna přežije Morganu, je jí předurčeno stát se Věštcem."
Cezar netrpělivě mávl rukou. Zatraceně, znal Annin osud lépe, než kdo jiný. Lépe než Anna samotná.
"Máš nějakou pointu?"
"Pointa je taková, že je ti souzeno ji ztratit, ať už je to kvůli Morganě nebo Komisi."
"Komise nemá plány uvést Annu do funkce."
"Ne, ale budou ji prohlašovat za jednu z nich," poznamenal Sytx mírně. "Cezare, zajali tě za to, že ses pouze dovolil napít její krve. Skutečně věříš tomu, že ti dovolí se s ní spojit?"
Bodavá potřeba učinit Annu nevyvratitelně svou zaplavila Cezara takovou silou, že se mu roztřásla kolena. Každý jeho instinkt křičel, že ta sladká křehká žena patří jemu.
Výhradně, naprosto a věčně.
Nikdo, dokonce ani Komise nemohla změnit absolutní pravdu.
"Jakmile bude Anna řádným členem Komise, bude schopna činit svá vlastní rozhodnutí," zavrčel.
"Je někdo z nich zadaný?"
Cezar sebou trhl, když se jím prohnala neočekávaná bolest. Dios. Byl snad Styx tajným sadistou? Cožpak se ho úmyslně snažil dohnat k šílenství?
"satčí, Styxi." Cezar si prsty prohrábl vlasy, předcházeje v malém prostoru se vzrůstajícím pocitem klaustrofobie. Chtěl být odsud pryč. Potřeboval hledat Annu, ne se zabývat budoucností, která v sobě nesla možnost být tak bezútěšnou jako jeho minulost. "O spojení nebyla řeč."
"Ale je to ono, co si přeješ," rýpnul si Styx.
"Přeji?" Cezar se rozesmál s hořkým zábleskem humoru. "Cožpak je kdy na výběr?"
"Možná ne, ale já tě nechci vidět donuceného trpět více, než už jsi trpěl. Ještě není příliš pozdě položit nějaký odstup mezi vámi dvěma a ..."
"To se pleteš, Styxi, Už je příliš pozdě," přerušil ho hrubým hlasem. "Už dvě stě let je příliš pozdě."
Ozvalo se zaklepání na dveře. Do místnosti vkročil vysoký světlovlasý upír, který byl členem Havranů, Styxových zabijáckých tělesných strážců.
"Odpusťte mi, můj pane."
Styx se napřímil. Neskrýval při tom vyrušení nevrlý výraz. "Co se děje?"
"Vaše žena dorazila."
"Darcy?" Přimhouřil oči. "Vpusťte ji dovnitř." Upír se poklonil a vycouval ze dveří, rychle vystřídán krásnou vlkodlačicí, která se pevně zmocnila Krále upírů. "Co se děje, lásko?"
"Levet se se mnou spojil. Je s Annou."
cezar si ani neuvědomil, že se pohybuje, dokud nestál před Darcy. Rukama dychtivě svíral její prsty.
"Kde je? Je raněna? Vezmi mě k ní."
Styx se naježil, při Cezarově hrubém stisku, ale jediný pohled od Darcy stačil, aby ucouvl.
"Levet si nebyl jist jejich polohou, ale cítila jsem, že je to mimo Chicago ve strarém chlévě na západ odtud," řekla, pohled neochvějný a pln odhodlání. "Řekl, že Anna není zraněná, ale nemůže ji vzbudit. Bojí se, že může být v nějakém druhu transu."
Cezar zasyčel, chladná hrůza, s kterou bojoval od chvíle, kdy ucítil Anninu úzkost, hrozila, že ho přemůže.
"Co se jí stalo?"
Darcy potřásla hlavou. "Řekl jen, že se je Morgana pokusila chytit do portálu a že Anna použila své síly, aby je osvobodila. Nemohl mluvit příliš dlouho, obával se, že by Morgana mohla vypátrat jeho hlas."
Styx se natáhl, aby položil Cezarovi ruku na rameno, jako by cítil tu surovou bolest, která držela přítelovo srdce ve svěráku.
"Darcy, můžeš vystopovat Annu?" zeptal se.
"Pokud se dostaneme dostatečně blízko." Jemně stiskla Cezarovy prsty. "Shay je tu taky. My dvě spolu je najdeme."
Cezar už byl na cestě ke dveřím. "Tak pojďme."
Anna snila. Tentokrát běžný, neškodný druh snu. Dobrá, možná ne úplně tradiční. Zahrnoval démona. Jednoho krásného, hříšně lahodného démona, který dělal všemožné druhy báječných věcí s rukama, rty a jazykem...
Ach, ano, rozhodně šikovným jazykem.
"Anno. Anno," zašeptal hlasem podivně vysokým a s ostrým francouzským přízvukem.
Francouzským přízvukem?
Sakra.
Ta úchvatná vize Cezara se začala vypařovat a s povzdechem plným lítosti Anna nadzvedla těžká víčka, aby objevila Leveta, skloněného nad ní s ustaraným výrazem.
"Mon dieu, vyděsila si mě," vydechl, jeho teplý dech se jí otíral o tvář. "Nemohl jsem tě porbudit. Praštila ses do hlavy?"
Anna se spěšně posadila a chytila se za hlavu, která při tom náhlém pohybu pulzovala nesouhlasem. "zdá se, že ano." Na okamžik se jednoduše soustředila na tu nepříjemnou bolest v čele, pak si pomalu uvědomila, že část té bolesti bylo něco, co se jí provrtávalo do kůže, sklonila ruku, aby si prohlédla ten pozoruhodný smaragd zavěšený na starodávném stříbrném řetízku, který jí ležel v dalni. "Ježíši!"
"Sacrebeu." Levet nervózně zatřepal křídly, oči doširoka otevřené. "Kde jsi to vzala?"
Ále, to je jen taková drobnost, kterou mi podal můj pra pra pra praděd, kterým byl náhodou král Artuš, a ach ano, je mrtev a pobývá v nějaké prastaré ruině.
Potlačila hysterické nutkání se rozesmát. "Uvěřil bys, že ze sna?"
"Ze sna?" Levet vstal na nohy a máchal rukama nad hlavou. "Ach, perfektní. Mé sny mi nedávají nic víc než sucho v ústech a ztuhlý krk a tobě tvé sny přinášejí drahocenné cetky. Život je tak nespravedlivý."
Anna zakoulela očima. Vzápětí si přála, aby to byla neudělala, když jí hlavou vystřelila ostrá bolest.
Měla pozoruhodný drahokam, ale mohla to také být jen další hrouda kamene, pokud se ho nenaučí používat k ovládnutí svých sil.
"Nemohla bych s tebou souhlasit víc." Nepřítomně si ometala kousky slámy ze svých džínů. Svraštila obočí, když si opožděně uvědomila, že zatímco spala, padla noc. Bože, byla hodiny mimo sebe. "Kolik je hodin?"
"Krátce po setmění." Zarazil se chrlič, nakrčujíc čenich. "Podařilo se mi spojit s Darcy."
Prudká úleva projela Anniným tělem. Nepříjemný pocit, vzhledem k tomu, že chtěla být tím druhem ženy, která se o sebe vždy dokáže postarat sama.
Přesto tam úleva byla.
Kavalerie byla na cestě a ona z toho byla šťastná jako blecha.
"Jak? Říkal jsi, že použít portál je příliš nebezpečné."
"Nemohl jsem tě vzbudit, tak jsem podstoupil to riziko." Pavučinková křídla sklesla, když Levet pohlédl k malým dveřím. "Doufám, že se nevrátí nás kousnout."
"Budou schopni nás najít?"
Levet pokrčil rameny. :Máme vlkodlačici a Shalottu, které nás hledají, nemluvě o celé smečce upírů. Může to chvíli trvat, ale najdou nás."
"Mezitím máme také smečku vražedných víl, které po nás pátrají," řekla suše. "Možná bychom měli najít lepší úkryt."
"Provedl jsem průzkum, když jsem šel na lov." Levet si na znamení spokojenosti poplácal břicho. Anna si nedovolila uvažovat o tom, co mohl chrlič jíst. Měla ho ráda a nechtěla, aby obrázek Leveta, jak si pokřupává na malých koťatech, zničil jejich přátelství. "Není tu na míle nic než farmy a jedno malé město. Jsme tu tak v bezpečí, jako kdekoliv jinde."
Anna si povzdechla. "To není příliš uklidňující."
"Já vím."
Padlo ticho, když oba uvažovali o těch hrozných věcech, co se mohou stát dříve, než pomoc dorazí. Nakonec (zbytek věty tam nebyl přeskenovaný)
"Levete?"
"Oui?"
"Mohl bys odtud odlétnout."
Šedé oči se rozšířily. "Ne."
"Poslouchej mě," naléhala. "Mohl bys dolétnout do Chicaga a přivést Cezara přímo do chléva. Jistě by to bylo rychlejší než je nechat propátrat celý stát, aby nás našli?" ušklíbla se. "Ještě za předpokladu, že jsme stále v Illinoisu."
"Jsme, přestože Chicago je ještě nějakou vzdálenost od nás."
"Pak jdi, Levete." Posunula se, dokud před ním nepoklekla. Nebohý chrlič už kvůli ní trpěl dost. "Můžeš nás oba zachránit."
"Nepůjdu." Když se Anniny rty rozevřely, namířil jí sukovitým prstem přímo na obličej. "Ne, už ani slovo."
Anna si sedla na paty a zhluboka si povzdechla. Co to s těmi démony bylo?
"Cožpak jsou všichni démoni cvičeni k tomu, aby byli tvrdohlaví? Nebo je to něco, co prostě přijde přirozeně?" zabručela.
"Je to zcela přirozené, ma petite, samozřejmě." Zahýbal obočím. "Přesně jako má krása."
Anna si nemohla pomoci a nesmát se. "To vidím."
Zřejmě potěšen, že se mu podařilo vykouzlit na její tváři úsměv, Levet ustoupil na stranu a ukázal na talíř plný smaženýho kuřete, šťouchaných brambor a něčeho, co vonělo jako čerstvě upečené sušenky. Oči se jí rozšířily, i když žaludek zakručel uznáním.
"Přinesl jsem ti jídlo."
(Tady ta věta není vidět)
"Záleží na tom?"
"Ukradl jsi to, není to tak?"
Jeho pohled byl učiněná nevinnost. "Možná jsem si to vypůjčil z nedaleké kuchyně."
Zvedla obočí. "Vypůjčil?"
"Věř mi, jen jsem zachránil nějakého obézního farmáře před předčasným infarktem. Prokázal jsem mu laskavost." Znechuceně si odfrkl. "Krom toho, na rozdíl od upírů nemlžu reálně vystupovat jako člověk. Dokážeš si mě představit, jak nakráčím do restaurace a objednám si jídlo s sebou?"
Anna potlačila slabý pocit viny, že ukradli nějakému nebohému farmáři večeři, a natáhla se po talíři. Levet nejenže na ni dohlížel, když spala, ale dokonce i podnikl snahu zajistit, aby byla nakrmena.
Teplo naplnilo její srdce. Byl to zvláštní, úžasný pocit mít ve svém životě přátele, kteří se o ni skutečně starají.
Bylo to už tak dávno.
"Děkuji ti, Levete, je to od tebe velmi, velmi pozorné," zašeptala tiše a ve snaze skrýt svůj výraz sklonila hlavu, aby se pustila do malé hostiny.
"Levet snadno vycítil její rozechvění i jeho důvod a usadil se blíž vedle ní. Křídly otírají její záda v chlácholivém pohybu.
"Ach, jsem Francouz. Vím, jak udělat dámu šťastnou."
Anna pokračovala v jídle. Krátce pohlédla na svého společníka. "Je ve Francii hodně chrličů?"
"Evropa je jimi přímo zaneřáděná." Levet si hrubě odfrkl. "Naštěstí jen nemnoho z nich je ochotných opustit svá cechovní stanoviště a odjet do Ameriky."
"Cechy?"
"To je náš rod, nebo-pokud se ti víc líbí-rodina."
Anna bojovala s představou rodinky chrličů, která posedává u televize a pojídá popcorn.
Páni.
"A tady nemáte cechy?"
Levet ustoupil, ruce zaťaté. "Nejsem vpuštěn do žádných cechů. Chrliči mají malé pochopení pro ty, kteří jsou ... odlišní."
Anna náhle odložila talíř, když ji zaplavila vlna bolestivého soucitu.
O nezapadnutí věděla vše.
Kamkoliv.
"Jo," zamumlala. "To ani lidé."
Šedé oči ztratily svůj silný lesk. "Takže jsme oba bez cechu jako hůl v plotě."
"Ano, zdálo by se, že jsme."
"Není to příjemné být sám." Naklonil hlavu na stranu. "Ale našel jsem Shay, která mě přijala do své rodiny. Možná ti Cezar také nabídne místo."
Dech se jí zastavil v hrdle. Ach... Bože. nemohla si dovolit myslet na věčnost s Cezarem. Ani pomyšlení být obklopena těmi, kteří by ji považovali za rodinu.
Ne potom, co strávila toliklet smiřováním se s tím, že bude navždy sama.
Naděje byla tou nejnebezpečnější věcí na světě.
"Levete..." Anna náhle znehybněla, poplašné zvonky bijící v její mysli, když zachytila nezaměnitelný pach jablek. "Cítíš to?"
Levet nervózně přikývl. "Oui. Víly."
"Do háje."
