Sága Stmívání a jiné upírské knihy

NUŽE. TAK TOHLE BYLA ta žena zodpovědná za požár, který zabil její tetu a málem ukončil i její vlastní život.

Ta… děvka.

Anna vystrčila bradu, tělo rozechvělé něčím víc než jen strachem.

"Jo, tak to asi nevyšlo," řekla, ač věděla, že to bylo chabé, ale bylo to to nejlepší, co mohla za těchto podmínek udělat. To, co chtěla udělat, bylo stisknout ruce kolem toho dokonalého krku.

Smaragdové oči se zúžily hněvem. "Jak jsi přežila ten požár? Kouzlo, které jsem použila, tě mělo zabít."

"Mám taky sama pár svých schopností." A zdravou dávku slepé štěstěny.

Morgana zasyčela, ovocná vůně byla tak silná, že se Anně opět zvedl žaludek. Nebo to možná bylo jen úzkostí.

"Měla jsem tě zabít hned v momentě, kdy jsem pojala podezření, kdo jsi."

"Proč jsi to neudělala?"

Moranin obraz se zostřil a vyjasnil. Jako by přijímání portálu bylo doladěno.

"Musela jsem si být jistá. Musela jsem vědět, že jsi ta pravá, že jsi zdroj sil, které jsem cítila, než bych riskovala, že odhalím svou přítomnost."

"Odhalíš svou přítomnost?" Anna se otřásla tou letitou bolestí. "Myslíš vypálení domu až po základy a v procesu zabití jedné nevinné ženy? Řekni mi, byla teta Jane vůbec moje příbuzná?"

"Samozřejmě, že ne," posmívala se Morgana. "Byla to jen bláznivá stará ženská s myslí, kterou bylo až žalostně snadné ovládat."

Bože. Jak mohla vůbec kdy bydlet s touto ženou pod jednou střechou a necítit zlo, které jí ničilo duši?

"A co mí skuteční rodiče?" odvážila se zeptat a rukama svírala prsty nebohého Leveta tak silně, až slabě vypískl. "Zabila jsi je?"

Morgana se rozesmála. Zvedla štíhlé prsty, aby si pročísla ohnivě červené kadeře.

Zabila jsem nesmírné množství tvých příbuzných. Vlastně všechny. Mohu jen předpokládat, že mezi nimi byli i tví rodiče."

"Ehmmm… Anno," zašeptal Levet.

Anna ignorovala chrliče a upřeně zírala na ženu, která byla odhodlána vidět ji mrtvou.

"Proč? Proč se mě snažíš zabít?"

"Anno. Sacrebleu, ženská," ztratil Levet nervy a tahal ji za paži, až ho nemohla déle přehlížet. "Budeme vtaženi do portálu."

Příliš pozdě si Anna uvědomila, že se ta třpytivá zář vskutku rozrůstá, vnější úpony dosahující přes pokoj až k místu, kde stáli.

"Do háje." Marně bojovala proti síle, která ji držela bez hnutí. "Jak to zastavím?"

Morgana natáhla štíhlou ruku, samolibý úsměv jí zkřivil rty. "Nemůžeš, má milá. Brzy skoncujeme s touto zdlouhavou hrou."

"Levete?" zaskřípěla Anna.

Chrlič na ni vrhl zoufalý pohled. "Nyní by byl dobrý čas na ty tvé síly."

Morgana se zasmála. "Ona mě nemlže přemoci. Jsem královna. Mé síly jsou neomezené."

Anna už cítila zvláštní čeření energie, které se jí otíralo o tvář. K čertu. Tohle bylo zlé. Skutečně, skutečně zlé.

"Cožpak nemáš nějaké kouzlo, nebo něco?"

"Oui, ale…"

"Ale co?"

"Nejsou vždy tak předvídatelná."

"Perfektní."

Démonovy šedé oči byly vypouleny strachem a bolestivě svíral její prsty.

"Udělej to teď, Anno."

Udělat to? Udělat co?

Anna silně sevřela oči. Jedna její část ji varovala, že je stejná pravděpodobnost, že strhne střechu na jejich hlavy, jako že je zachrání, ale když ji ta podivná energie začala obklopovat, věděla, že musí něco udělat.

Cokoli.

Anna povolila dveře své mysli a soustředila se na krev proudící ve svých žilách. V té krvi byla magie, která sílila každým uplynulým dnem.

Tak silně, že si vůbec nebyla jistá, co se stane.

Anna neochotně otevřela oči. Setkala ses vítězoslavným smaragdovým pohledem Morgany le Fay a nechala rodící se sílu vybuchnout kolem ní.

Cezar se vracel do Danteova sídla, když ucítil Anninu úzkost. Promařil hodiny v kmihách hledáním jakékoliv stopy Moraniny slabosti. Hodiny, které neodhalily nic víc než jednu nejasnou báseň jen potvrzující to, co už se domníval.

Nakonec to byloblížící se svítání, co ho vyvedlo z tunelů a zpět do ulicChicaga. Řekl stručně sbohem Mahrovi a vyrazil na cestu směrem na sever města.

Byl stále ještě několik bloků daleko, když pocítil, jak jím projel první nával obav.

Chvíli mu trvalo, než si skutečně uvědomil, že to byly Anniny pocity, co cítil. Jako upír mohl číst v duši těch, kteří mu byli blízcí a dokonce i jejich pocity, když byly dostatečně silné.

Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo mnohem víc osobní. Mnohem intenzivnější.

Bylo to skoro jako by byli… spojeni.

Neměl čas dělat si starosti s nebezpečnými pocity, které zaplavovaly jeho tělo. Ne, když strach, který cítil, dosáhl úrovně úzkosti a potom zmizel a šokujícím trhnutím.

Anna.

S oslepující rychlostí překonal posledních pár bloků a vpadl do impozantního domu, rozrazil dveře s dostatečnou silou, aby s rachotem popadaly obrazy na stěnách.

"Anna?" vykřikl, když zamířil ke schodišti a náhle se před ním objevil Dante. Cezar se zastavil a upřeně hleděl na svého přítele. "Kde je?"

Něco, co možná mohl být zármutek, se dotklo těch hubených rysů. "Cezare."

"Zatraceně, Dante." Cezar se natáhl, aby chytil upíra za ramena a prudce jím zatřásl. "Řekni mi, kde je."

"My nevíme," zašeptal Dante.

Znovu mužem zatřásl, chladná hrůza se zmocňovala jeho útrob a zcela ho paralyzovala.

"To není dobré," zachraptěl.

Abby se objevila po jeho boku, natáhla ruku, aby se jemně dotkla jeho paže. Za normálních okolností by ten letmý dotek stačil, aby přiměl démona uprchnout pryč. Duch v Abby měl ošklivý zvyk vzněcovat démony.

Nyní ale neucukl.

"Cezare, vím, že jsi rozrušený," zamumlala. "Rozrušený?" zavrčel. Hleděl do jejích zářivě modrých očí. "Jsem mnohem víc než rozrušený."

Její výraz setrval klidný, i když světla zablikala a víc než jedna žárovka se roztříštila pod náporem této energie.

Zřejmě byla zvyklá jednat s rozzuřenými upíry.

"Já vím, ale pokud hodláme Annu s Levetem najít, tak nesmíme bojovat mezi sebou," podotkla jemně.

Cezar zasyčel. Byl dost moudrý, aby věděl, že má Abby pravdu. Pokud byla Anna v nebezpečí, potřeboval veškerou pomoc, kterou mohl nashromáždit, aby jí zachránil.

Ale v tomto okamžiku nechtěl být moudrý a rozumný.

Chtěl rozervat město vejpůl, rozebrat ho cihlu p cihle, dokud nebude mít Annu ve svém náručí.

Couval z Abbyina dosahu pro případ, že by udělal něco skutečně hloupého. Snažil se udržet pod kontrolou.

"Řekni mi, co víte."

Abby krátce pohlédla na Dantea a zhluboka se nadechla. "Anna a Levet šli do jejích pokojů, aby odhalili způsob, jak zakrýt její mysl. Byly tam méně než půl hodiny, když jsem jim nesla podnos a zjistila, že zmizeli."

"Nic jste neslyšeli?"

"Nic."

"A co pokoj? Byl…"

cezarovi se zlomil hlas. Dante ho povzbudivě poplácal po rameni. "Nebyly tam žádné známky zápasu. Žádná krev. Ale je tam něco, co bys měl sám vidět."

Cezar se s nechutí nechal vyvést po schodech. Dios. Celé jeho tělo se chvělo zuřivou potřebou být na lovu. Anna byla tam venku… někde. A bez ohledu na to, jak velké byly její síly, potřebovala ho.

Cezar vkročil do místnosti, kde Anna setrvala tak krátce, a nečekaně se zastavil, když její sladká vůně přepadla jeho smysly.

Zavřel oči a nechal tu setrvávající esenci prosáknout do svého těla.

"Cezare?" zašeptal Dante jemně.

S potřesením hlavou se Cezar přinutil pohnout dál do velikého pokoje vyzdobeného v odstínech žluté. Pohledem sklouzl po baldachýnové posteli a francouzské skříňce, zaznamenávaje, že se vše zdálo být v pořádku.

Pokud tu proběhl nějaký boj, tak byl spořádaný.

Když postupoval, aby zkontroloval okno, byl udeřen tím až příliš známým odérem.

Granátová jablka," zavrčel. "Morgana."

"To jsme se domnívali," vydechla Abby jemně. Klekla si vedle propálené značky, která ničila koberec v barvě slonové kosti. "Tohle tu předtím nebylo."

Cezar se zamračil. "Magie?"

"Ano, ačkoliv nevím dost, abych řekla jistě jaký druh," přiznala Abby.

"Musel to být portál," zaskřípal Dante, jeho stříbrné oči zářily hněvem. Neměl rád magii o nic víc než Cezar. "Není žádný jiný způsob, jakým by se Morgana dostala přes mé zabezpečení."

"Morgana má Annu." Cezarova chladná hrůza byla nahrazena bouřlivou zuřivostí.

Královna víl musí zemřít.

Musí zemřít hned.

Cezar se otočil na patě a slepě vykráčel z pokoje. Zamířil dolů po schodech a byl už ve vstupní hale, když Dante, celý napružený, skočil před něj a přiměl ho se prudce zastavit.

"Cezare, počkej přece," utrhl se na něj upír, svaly rozechvělé námahou, jak se snažil polopříčetného Cezara zadržet. "Nemůžeš jen tak vyletět, aniž bys věděl, kam jít. Brzy bude svítat."

Cezar zavrtěl hlavou. S hněvem se mísila surová, drtivá bolest, z které se mu chtělo zavýt.

"Nemůžu tu zůstat." Dante odmítal povolit sevření. "Alespoň počkej, než dorazí Viper a Styx. Nemůžeme dělat nic, dokud nevíme, jak Morganu najít." Stříbrné oči se zúžily. "Objevil jsi něco v Jagrových knihách?"

Cezar věděl,že bude muset Dantea rozptýlit, pokud se někdy hodlá dostat ze sídla, a tak si sáhl do kapsy a podal mu kousek papíru, který použil k opsání originálního textu.

"Nic víc než nějaká báseň, která se vztahuje k Moraninu ústupu do Avalonu."

Dante povolil sevření Cezara, urovnal si papír a začal číst nahlas.

Z popela hrobu jejího bratra

Povstane prostředek jejího zániku.

V prastaré krvi se síly probudí

Artušova pomsta znovu povstane.

Upír si odfrkl při tom plácání. "Co to má k čertu znamenat?"

"To znamená, že Morgana je odhodlaná zabít úplně každého potomka krále Artuše," zavrčel Cezar, prorazil kolem Danta a hnal ke dveřím. "A další na jejím seznamu je Anna."

Byl jeden krok od dveří, když se prudce otevřely a Styx překročil práh.

Na jeden podivný okamžik se čas jakoby zastavil, když si starodávný upír prohlížel Cezarovi ztrápené neradostné rysy.

Pak jedním plynulým pohybem Styx pozvedl ruku a Cezar odletěl přes vstupní halu, aby prorazil zdí a narazil do mramorového sloupu v další místnosti s takovou silou, že až otřásla domem.

Potom vše požehnaně zčernalo.

Tak tohle bylo ono, rozhodla se Anna, když letěla na zádech v něčem, o čem se mohla jedině domnívat, že je pole nějakého farmáře. To bylo úplně, úplně naposledy, kdy použila své šílené síly.

Vše, co chtěla udělat, bylo osvobodit sebe a Leveta z Moranina portálu. Soustředila se přímo vzorně a nenechala uniknout ani pramínek své síly.

Ale v okamžiku, kdy se vír energie jako smršť dotkl portálu, věci explodovaly.

Vážně skutečně explodovaly.

Jako při zrodu supernovy nastal mysl ochromující náraz, létající úlomky - těmi úlomky byla ona s Levetem - se rozprskly a přistály s pekelným žuchnutím.

Jediná kladná stránka na tom všem byla ta, že v dohledu nebyl žádný zatracený portál a nechutná vůně granátových jablek byla vystřídána vůní nedávno zorané země a čerstvého vzduchu.

Anna se cítila jako zmlácená baseballovou pálkou a usilovně se snažila sedět zpříma, jenom otáčela hlavu, jak horečně hledala Leveta.

Nakonec její pohled přistál na jeho drobné postavičce jen několik stop od ní. Stál, ale jeho křídla byla zplihlá a on si úzkostlivě prozkoumával svůj dlouhý ocas, jako by se bál, zda není poškozen.

U čerta, měl štěstí, že vůbec ještě nějaký ocas má.

Cestování portálem bylo horší než čelit chicagské hlavní třídě v době dopravní špičky.

"Jsi v pořádku?" dokázala zaskřehotat a oklepávala si hromady hlíny z kalhot. Ani se nepokoušela uhladit si vlasy, které se zřejmě rozhodly řídit vlastní vůlí, ignorovaly gravitaci a zpříma trčely do všech stran.

Levet upustil svůj ocas, jeho ošklivá malá tvář zmačkaná do úšklebku, když koukal skrze stíny, které zahalily okolní krajinu.

"Jsem v pohodě, ale kde to k sakru jsme?"

"Já…" Anna bezradně zakroutila hlavou. Nebylo vidět nic než pole a několik opuštěných budov seskupených kolem polní cesty. Na vzdálené obloze bylo vidět slabou zář, jako by se odrážela světla města, ale nebyl žádný způsob, jak zjistit, o jaké město šlo.

Mohli být pár mil od Chicaga nebo mohli být uprostřed Kansasu.

Nebo si možná zatraceně právě rozvinuly svou cestu do země Oz.

"Nemám tušení," zamumlala.

"Nepanikař." Chrlič začal procházet v úhledném kruhu, jeho ubohá otlučená křídla pleskala do rytmu. "Nějak se dostaneme z tohohle zmatku. Jen nepanikař."

"Dobrá."

"Musíme myslet jasně. Musíme…" Ťap, ťap, ťap. "Musíme přemýšlet a nepanikařit. To je ta nejdůležitější věc."

"Nepanikařit."

"Správně. Nepanikařit."

Anna si odkašlala. "Levete."

Chrlič se zastavil a podíval se na ní s divokým jiskřením v očích. "Oui?"

"Já nejsem ten, kdo panikaří."

"Jasně." Pozvedl své zakrslé ruce. "Dobrá poznámka."

Anna udělala krok vřed- vyčkávala, dokud se Levitovi nepodařilo uklidnit samovolné třepotání.

"Nepředpokládám, že bys měl mobilní telefon, že?"

Levet zvládl uraženě pokrčit nos, při té dokonale rozumné otázce. Co to byl os démony a technologií?

"Jsem chrlič. Nepotřebuji tak směšná zařízení."

"Můžeš se s někým spojit tvou magií?"

"Samozřejmě."

Srdce jí poskočilo úlevou. "Díky bohu. Musíš dát Cezarovi vědět, že…"

"Počkej, Anno," přerušil ji Levet, krabatící svůj drobný čenich. "Nejsem si jistý, že je to až tak dobrý nápad."

Anna napočítala do deseti. Uvízly uprostřed bůh-ví-kde a on nechtěl kontaktovat někoho, kdo by přijel a vyzvedl je? "Proč ne?"

"Komunikuji skrze portály."

Její naděje zemřela rychlou, bolestivou smrtí.

"Och." Anna se ušklíbla. "Jo, myslím, že bychom se na chvíli měli portálů vyvarovat."

"Přesně moje myšlenka."

Anna zvedla ruku, aby se lehce dotkla pečetního prstenu, který jí visel na řetízku kolem krku. Cezar sliboval, že by ho s tím prstenem mohla kdekoliv najít, ale to bohužel nezahrnovalo dorozumívací zařízení. I kdyby ano, nehodlala z žádného důvodu probouzet své nebezpečné síly. Příště by se možná vymrštila na Mars místo doprostřed pustiny.

Rozhlížejíc se po rozsáhlé prázdnotě, Anna si povzdechla. Strávila během těch let dost času žitím na různých místech kolem povodí Mississippi, aby si byla vědoma toho, že byli pravděpodobně na míle daleko od nejbližšího města. "Tak to vypadá, že potřebujeme najít nějakého přátelského farmáře, který nás nechá použít svůj telefon."

"Ehmmm…" Levet si poškrabal jeden ze svých růžků. "Ve skutečnosti potřebuji najít místo, kde bych se ukryl."

"Může nás Morgana najít?"

Pokrčil rameny. Znepokojeně hleděl k narůžovělé záři nad okrajem horizontu. "Nevím, ale slunce brzy vyjde."

"Ublíží ti?"

"Jsem chrlič, Anno," řekl, jako by byla obzvláště zabedněná. "Když se paprsky slunce dotknou mé kůže, proměním se do své podoby sochy. Musím se schovat."

"Aha." Anna se cítila jako idiot a znovu pohledem přelétla okolí. Nenašla nic, jen dům na spadnutí a chlév. "Co třeba do chléva?" navrhla.

Pavučinková křídla sebou ostře pleskala. "Chlíva? Vypadám snad jako skoták? Mám sice růžky, ale…"

"Fajn." Vrazila si ruce v bok. "Tak si najdi nějaké místo sám."

Levet se otočil o 360 stupňů a zamumlal si pro sebe: "Domnívám se, že chlíva bude muset stačit."

"Tak pojďme."

Společně překlopýtali hrbolatým polem. Annino rozbolavělé tělo protestovalo při každém kroku. Být vystřelen z portálu je zřejmě něco, čeho by se měl člověk vyvarovat.

Anna zakopla o neulehlý drn země, a jak se usilovně snažila vstát, zasténala.

Jo, rozhodně vyvarovat.

Levitova malá ručka se natáhla, aby ji zatahala za svetr. "Anno, musíme si pospíšit."

S vyčerpaným úsměvem stiskla v ruce jeho studené prsty a protáhla ho mezerou v pokleslém plotě. Odtud to byla bitva s locikou kanadskou a ostružinovými výhonky, které převzaly dvůr.

Nakonec se jim podařilo dosáhnout dveří chléva, které byly naštěstí nepoškozené. Otevřela je a vedla unaveného chrliče napříč zaprášenou podlahou do stínů vzdáleného kouta.

Chlév byl téměř prázdný. Bylo tam několik rezavějících zemědělských nářadí roztroušených po zemi, a stohy starých novin, které byly pomalu myšmi rozkousávány na kousky. Ať už to byl kdokoli, kdo kdysi nazýval tuto odlehlou farmu domovem, už dávno odešel za zelenějšími pastvinami.

"Sem," zašeptala. Odstrčila zapomenutý balík sena, aby ho zasunula do úzkého kotce.

Chrlič bude přinejmenším ukryt před náhodným pohledem, i když kdyby někdo skutečně chlév prohledával, byl by snadno spatřen.

Kde byly všechny ty šílené upíří tunely, když jich bylo zapotřebí?

Anna si užuž chtěla jít hledat své vlastní místo, kde se ukryje, když byla zastavena tím, že ji Levet chytil za rukáv svetru.

"Anno."

"Ano?"

"Jakmile slunce vyjde, nebudu schopen ti pomoci. Pokud něco přijde, musíš utéct." Povolil své sevření, a natáhl se pro zatoulaný hřebík, který byl ponechán v kotci a škrábal do prachu. "Tohle je Darcyino číslo. Zavolej jí, jakmile najdeš nějaký telefon."

Její obočí se spojila. "Neopustím tě, Levete."

"Musíš. Stanu-li se sochou, nemůže mi nic ublížit."

Anna zamrkala. To vypadalo jako šikovný malý trik, který by měli v rukávu.

Zvláště kdyby se Morgana rozhodla ještě pro opakované představení. "Vůbec nic?"

Bez odpovědi se Levet podíval k úzkému oknu, které zářilo bledě růžovou barvou svítání.

"Anno, je mi líto."

Klopýtla vzad, když to drobné tělo začalo žhnout a pak ztuhlo do tvrdého kamene přímo před jejíma očima.

"Zatraceně."

Možná už by měla být zvyklá na ty divné a nezvyklé věci. Bůh ví, že jich bylo dost během posledních dvou staletí.

Ale shlédnutí, jak se chrlič mění z živé bytosti v hroudu žuly, bylo něco, co zdaleka nebyla připravena sledovat.

Prudce vyběhla z kotce, jen se pozastavila, aby přisunula balík sena před dveře, potom přešla chlév a vyšplhala po úzkých schodech na seník.

Trámy byly dost nízko, takže bylo snazší se plazit po rukou a kolenou než riskovat, že se praští do hlavy. Seník byl naštěstí vyprázdněný od všeho kromě pár zapomenutých otýpek slámy. Opatrně ozkoušela nosnost zprohýbaných prken, pak se na ně položila plnou vahou a sunula se po kousíčkách do zadní strany seníku. Otevřela malá dvířka, která nabízela výhled na přiléhající krajinu.

Odtud by měla být schopna dávat pozor. Kdyby se někdo blížil. Přítel nebo nepřítel.

Co však k sakru měla v plánu udělat, kdyby něco zaútočilo na chlév, to už byla naprosto jiná věc.