Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Anna dospěla k závěru, že být démonem musí být dobrý byznys.

Na rozdíl od hollywoodského směšného zobrazování upírů jako hrůzostrašných, sírou nasáklých, na věčnost prokletých stvoření, skrývajících se na vlhkých hřbitovech, bydleli pekelně lépe než většina lidí.

Komu by nebyl po chuti věčný život, senzační síla a luxusní životní styl, zahrnující zdánlivě nekonečnou zásobu elegantních aut a gargantuovských domů?

Anna vylézala z Troyova naleštěného Lamborghini Murcielaga. Právě absolvovala jízdu rušnými chicagskými ulicemi, ze které vstávaly vlasy na hlavě. Zírala na marnotratné sídlo, které jakoby až nemravně plýtvalo prostorem.

Ježíši.

Vždy si myslela, že vedoucí pracovníci obrovských korporací žili dobrý život. Nyní musela připustit, že ani ta největší korporační šelma nemohla udržet krok s těmito.

Což byla dobrá věc, usoudila.

Nadbytek bohatství ji skutečně tolik netrápil, když šlo o démony. Měla je náhodou ráda mnohem víc než ředitele, se kterými se setkala. Dobrá, snad kromě těch démonů, kteří se ji stále pokoušeli zabít.

Ty ráda neměla.

,,Anna?"

Jemný ženský hlas Annu přimel se náhle otočit, aby spatřila tmavovlasou ženu omračujícíma modrýma očima a vysokého, hříšně krásného upíra s havraními vlasy a zlatýma obroučkami v uších, jak přecházejí vozovku směrem k ní.

V určitých směrech upír Anně připomínal Cezara. V jeho dokonalých rysech byl vyryt podobný náznak domýšlivé sebedůvěry a v očích mu doutnal stejně smyslný příslib. Rovněž jakoby nedbalá elegantní chůze odhalovala, že věděl až příliš dobře, jak je pro ženy neodolatelný.

,,Ano?"

,,Já jsem Abby. Tohle je Dante." Žena napřáhla ruku v uvítaní. ,,Vítej v našem domě."

Navzdory tomu luxusnímu domu byla Abby oblečena v neformálních džínech a tričku s krátkým rukávem a její úsměv byl vřelý.

Anna potřásla tou štíhlou rukou s výrazem spíše kajícným. ,,Děkuji ti, ale možná nebudete tak přívětiví, až mě poznáte. Zdá se, že přináším pohromu, kamkoli se v poslední době pohnu."

Abby a Dante sdíleli pohled, naplněný tím druhem důvěrného pobavení, jaký mohou sdílet pouze šťastné páry.

,,Dante a já bychom nevěděli co se sebou, kdybychom nebyli uprostřed nějaké pohromy nebo něčeho podobného. A já ti mohu aspoň slíbit, že jen ten nejzoufalejší démon by se pokusil vstoupit do tohoto sídla." Nakrčila nos. ,,Většinou se mi snaží vyhnout jako moru."

Anna sebou trochu trhla. ,,Ach, já zapomněla, že jste bohyně. Mám pokleknout nebo tak něco?"

,,Jen pokud mě chceš naštvat," řekla Abby se smíchem a napřáhla směrem k Anně ruku. ,,Pojď, mám náladu na silný drink, co ty?"

Pevné paže se jí zezadu obtočili kolem pasu, Cezarova povědomá vůně ji zahalila, když zanořil tvář do křivky jejího krku.

,,Mně osobně by nevadil jeden nebo dva doušky," zamumlal a se rty těsně nad její pletí vyslal vlnu vzrušení jejím tělem.

,,Cezare." Anna ustoupila, tvář rudou rozpaky. Dante zaklonil hlavu, aby se zasmál šaškovinám svého přítele. "Přestaň s tím."

Tmavovlasá bohyně obrátila oči v sloup. "Upíři."

Cezarův úsměv se vytratil, když pohledem spočinul na Annině tváři. "Můžu si s Annou promluvit o samotě?"

"Jistě." Bohyně si těžce s povzdechla. Otočila se na rusovlasého elfa, který se uvolněně opíral o své auto za čtvrt milionu dolarů. "Myslím, že bych si měla promluvit s Tropem."

Cezar se ušklíbl, rychle švihl pohledem po Danteovi a potom se vrátil k Abby.

"Jsme tvými dlužníky, Abby."

Natáhla se, aby lehce stiskla Cezarovu paži. "V rodině nejsou žádné dluhy."

Abby se otočila, aby přešla k Troyovi. Zpomalila kroky, když se k ní Dante okamžitě přidal a ochranitelsky ji chytil kolem ramen.

Anna se usmála. Malé hryznutí závisti se jí vkradlo do srdce, když spatřila jejich zjevnou oddanost.

Během těch dlouhých, osamělých let se jí téměř podařilo přesvědčit samu sebe o tom, že láska je jen iluze. Při pohledu z dálky to vypadalo, že většina párů - bez ohledu na to, jak oddaných - končila v nejlepším jako netečné známosti, nebo v nejhorším jako otevření nepřátelé.

Nyní však začínala mít podezření, že odmítala pravdu o lásce, protože to bylo snazší než snášet pomyšlení na to, že přichází o největší dar v živote.

S pomalým potřesením hlavou se otočila, aby spatřila, že ji Cezar pozoruje s upřeným výrazem.

"Víš, že máš ohromné štěstí, když máš tak báječné přátele?" oslovila ho jemně.

"Si." Projel si prsty své dlouhé vlasy. Při tom pohybu sebou trhl, raněný bok byl stále citlivý. "Málo upírů má to štěstí, aby měli tak obětavé bratry, ale Styx pilně pracuje na tom, aby přemohl naše divoké charaktery, které způsobily nekonečné války klanů napříč staletími."

"Upíří Gándí?" zeptala se udiveně. Jen obtížně si uměla představit toho velikého, děsivého muže jako nějaký druh laskavého pacifisty.

Zřejmě se to jevilo trochu obtížné i Cezarovi, když se lehce zachechtal.

"Nikdy mu to ale neříkej do obličeje," varoval. "Přes veškerou svou lásku k míru má hrozivou pověst, které se snaží dostát. Je to strach, že budou předvedeni před našeho Anassa, co drží většinu upírův shodě."

"Je to spíš ten druh chlápka, který mluví jemně a zatím drží velkou tyč?"

"Velice velkou tyč."

Anna se ušklíbla. "Budu to mít na paměti."

Nastalo krátké ticho. Nakonec se Cezar natáhl, aby se lehce dotkl její tváře.

"Anno, dělám to hrozně nerad, ale musím tě opustit…"

Bezmyšlenkovitě se natáhla a pevným stiskem chytila jeho hladící prst.

"Ne."

Zvedl tázavě obočí nad důrazem v jejím hlase. Zkoumavý záblesk mu vstoupil do tmavých očí. "Ne?"

Opožděně si Anna uvědomila, že přesně odhalila, jak zoufale touží mít ho po svém boku, spustila ruku a zhluboka se nadechla.

"Jsi stále zraněný," vysvětlovala neohrabaně. "Potřebuješ odpočívat."

Vědomí, že dospěla k tomu, že je závislá na jeho přítomnosti, vyvolalo spokojený třpyt v Cezarových očích.

"Musím zjistit jak můžeme zastavit Morganu, querida," řekl něžně. "Dosud to bylo jen štěstí, co tě udrželo na živu. Už nebudu riskovat klopýtání ve tmě."

Aha. Nepotřebovala ani své schopnosti právničky, aby rozluštila, kam měl namířeno.

"Jdeš k tomu kronikáři?"

"Si."

Natáhla se a chňapla ho za paži. "Pak půjdu s tebou."

"To je vyloučeno."

"Proč?"

"Jagr byl léta samotář. Nevpustí nikoho do svého doupěte, pokud výslovně nesouhlasil, ž s nimi setká." Ušklíbl se Cezar. "Viper ho stěží přesvědčil, aby se setkal se mnou. A je to jen se slibem, že přijdu sám a nikdy se nevrátím, že vůbec tolik ustoupil."

Bože dobrý. Anna potkala během těch let nějaké výstřední badatele, ale tenhle, jak se zdá, vedl.

"To zní nebezpečně."

"Ne nebezpečně, je jen potrhlý." Přikryl její prsty svými, chladný dotek vyslal chvění nahoru její paží. "Budu v pořádku."

Olízla si rty. "A co já? Co když Morgana opět převezme kontrolu nad mou myslí?"

Přisunul se blíže s temným výrazem ve tváři. "Požádal jsem Dantea, aby zavolal pro Leveta."

"Chrliče?"

"Má nějaké magické schopnosti. Měl by být schopen tě vycvičit, abys zaštítila svou mysl před Moranou."

Tělem jí projelo zachvění, které nemělo nic společného s mrazivým větrem. "To se mi nelíbí."

Cezar sklonil hlavu a přitiskl jí rty na čelo. "Querida, slibuji ti, že se brzy vrátím. Do té doby budeš s Abby v bezpečí."

Byl to starostlivý tón v jeho hlase, co nakonec napřímilo její poklesávající sklíčenou hlavu. K sakru. Cožpak si neřekla, že už nikdy znovu nebude tím slabým, na někom lpícím sirotkem? Zvláště ne před Conde Cezarem.

Byla dost stará, aby se postavila na vlastní nohy. Bože, vážně byla dost stará.

S námahou vystrčila odhodlaně bradu a napřímila ramena. Uvnitř možná může být zmatek, ale navenek nasadí svůj upjatí horní ret.

Byla vychována jako Britka. Zvládne to jako nejlepší z nich.

"Kdy má Levet přijet?"

Cezarovy rysy se sevřely. Vážně, vážně neměl rád toho malého rozkošného chrliče.

"Na můj vkus až příliš brzy." Dal jí další neuspokojivě krátký polibek, pak udělal krok vzad. "Vlastně bych měl odjet dřív, než přijede. Jednoho dne toho malého protivného mizeru zaškrtím. Vrátím se před úsvitem."

Otočil se a ve dvou krocích zcela zmizel ve stínech.

Ponechána sama sobě, Anna bojovala s chladným pocitem osamění, který ji zaplavil jako přílivová vlna.

Do háje. Do háje. Do háje.

Byla ve velkém průšvihu.

A ten neměl nic dočinění s Morganou-šílenou-le-Fay.

Cezar si podezřením prohlížel opuštěné skladiště. Nevypadalo jako doupě učence. U čerta, i ti nejzkušenější upíři byli schopni okouzlit smrtelníky a získat dost peněz, aby žili v pohodlí.

Samozřejmě se to jevilo tak, že tenhle Jagr hnal samotářskou povahu upírů do extrému.

Možná preferoval tak nepřívětivé doupě přesně proto, že chtěl být nepřívětivý.

Užuž se Cezar plížil vpřed, když si náhle sáhl za záda a vytáhl své skryté dýky. Jedním hladkým pohybem se otočil, aby se pohledem setkal s upírem, jež vyklouzl se stínů rezavějící kopy harampádí.

Ten neznámy byl vysoký, skoro tak vysoký jako Styx, s bledou pletí a zlatavými blond vlasy, které nosil v dlouhém copu na zádech, a s bledě modrýma očima, které se leskli v měsíčním světle. Nebyla to však jeho výška, co přinutilo Cezar zvednout obočí. Nebo dokonce to starodávné roucho, které by přilákalo přesně ten druh pozornosti, kterému se většina upírů snažila vyhnout.

Byl to ten vzdálený, zdrženlivý výraz v těch strnule krásných rysech.

Instinktivně sevřel dýku pevněji v prstech.

Upír vypadal jako mrtvý.

Mrtvý, s kterým byl ochoten si to rozdat bez svědomí nebo zaváhaní.

"Ty jsi Cezar?" zeptal se. Jeho hlas byl hlubokým hrčením, jako by ho sotva používal.

"Si." Cezar zvedl obočí. "Pustím se na moře bez vesel a budu předpokládat, že ty jsi Jagr?"

Blonďatá hlava poklesla formálním potvrzením. "To jsem."

"Máš mé vřelé díky za to, že mě necháš pátrat ve své knihovně."

Modré oči se staly naprosto ledovými. "Dělám to, protože jsem dlužen Čiperovi."

Aha, tak tohle bylo ono.

"Ty a skoro každý další démon v Chicagu," zamumlal suše. "Al Capone byl v porovnání s Viperem lehká váha."

Špetka opovržení se dotkla strnulých rysů. "Není to peněžní dluh. Pojď."

Okouzlující.

Cezar se zašklebil, když následoval vysokou postavu do stínů skladiště. Pro upíry nebylo neobvyklé, že těžce nesli vpouštění jiných démonů do svých doupat. Byla to teritoriální stvoření. Ale to nepřátelství, které doutnalo v vzduchu povzbuzovalo jeho vlastní instinkty prosadit svou autoritu.

Nebezpečná kombinace, která mohla vést ke všem možným druhům špatných věcí.

Cezar si sále připomínal, že Anna je na pomoci tohoto nezdvořáka závislá, a odolal nutkání vrazi dýku doprostřed jeho širokých zad. Místo toho se soustředil, aby se vyhnul hromadám zrezivělého smetí, když čekal, až Jagr odtáhne skrytý poklop na podlaze a zdráhavě upíra následoval dolů úzkými schody do vlhkého tunelu pod nimi.

"Víš ty, že kdybys chtěl ještě stylovější atmosféru, je několik roztomilých manufaktur, ze kterých by sis mohl vybírat?" zamumlal.

Jagr ani na chvíli nezadržel svůj rychlý krok. "Souhlasil jsem, že tě nechám prohlédnout si mou knihovnu, ne si vyměňovat chabé fórky, Cezar."

Dýka sebou v jeho ruce trhla. "Jsi od přírody tak nevlídný, nebo je to něco, na čem pracuješ?"

Blonďatá hlava se krátce otočila. "Pracuji na tom právě teď."

Cezarovy kroky zaváhali, pak se krátce zasmál. "Budiž."

Nechal ticho nerušeně plynout, když se Jagr zastavil před těžkými ocelovými dveřmi blokujícími tunel. Uplynulo několik chvil, než se dveře nakonec s houpnutím otevřely a oni zamířili dolů dalším tunelem, který končil dalšími dveřmi.

Cezar tiše potřásl hlavou. Dokonce i na upíra tenhle Jagr bral svou bezpečnost až s úchylnou pečlivostí.

Následovalo další čekání, když se Jagr vypořádával s četnými zámky a kouzly. Pak ustoupil stranou, druhé dveře se otevřely a on pokynul Cezarovi, aby vstoupil do místnosti před ním.

Zcela ve střehu, Cezar překročil práh, připraven na cokoli, co mohlo vyskočit ze tmy. Jagr byl zřejmě schopen jakéhokoliv množství nepříjemných překvapení.

Když se mu do hrdla nezaklesly žádné tesáky, ani mu žádné pařáty nerozedrali kůži, pomalu sklonil svou dýku. V tom samém okamžiku Jagr stiskl tlačítko a dlouhá, ocelí vyztužená místnost se zalila světlem.

Cezar vykulil oči údivem i uznáním. Dokonce pocítil i trochu závisti při pohledu na dlouhé řady polic, které byli naplněny stovkami knih vázaných v kůži.

"Dios." Vykročil vpřed, přál si, aby měl dny a ne hodiny k prozkoumání těchto polic. Viper nepřeháněl,když říkal, že Jagr je historik. "To je úžasné."

Lhostejný k Cezarově potěšení, upír proklouzl kolem něj a ukázal k vzdálené polici.

"Knihy, které jsem posbíral o Morganě, jsou tam."

"Máš nějakou, která se zabývá výslovně jejím ústupem do Avalonu?"

"Pár, ačkoli většina byla napsána vílami a není to nic víc, než běžné drmolení básní a legend." Modré oči zaplanuly nechutí. "Mají malý smysl pro historii."

"Skvěle."

Cezar se užuž chtěl vydat vpřed, když byl náhle zastaven. Jagr se objevil přímo před ním, nezaměnitelné varování měl vryto do bledých rysů. "Smíš zůstat v tomto sklepě, jak dlouho potřebuješ, ale nepokoušej se sám odejít. Doprovodím tě ven, až tu budeš hotov."

Cezar se zachmuřil a odmítal ucouvnout. "Nemáš knihy začarované, nebo snad ano?"

"Je mnoho těch, které by neopatrnému mohly ublížit, ale ne ty týkající se Morgany."

"Jsi trochu paranoidní, nejsi?"

"Na vlastní kůži jsem si ověřil užitečnost své paranoie."

"Cožpak ne my všichni?"

V mžiku oka Jagr přitiskl Cezara k ocelové zdi, tesáky prodloužené hněvem.

"Někteří víc než ostatní."

Cezar zablýskl svými vlastními tesáky. "Máš problém?"

Modré oči byly úlomkem ledu. "Ne každý z nás byl rozmazlovaným miláčkem Věštců."

"Rozmazlovaným?" Světla zakolísala, když Cezar použil své moci, aby odhodil velkého upíra stranou. Ozvalo se bolestivé zabručení a pak nespokojené zasyčení, když Cezar vyslal myšlenku, aby udržel Jagra přitlačeného k polici. K čertu s tím neotesaným samotářem. Myslel si snad,že je jediný, kdo kdy zažil peklo?"

"Pro tvou informaci jsem strávil dvě staletí jako otrok, jen kvůli prostému provinění, že jsem si vzal krev nesprávné ženy. Byl jsem izolovaný, někdy ponechán roky bez přestání o samotě v prázdném pokoji bez čehokoliv, čím bych se zabýval kromě knih a bezvýchodností celé situace. Celé roky jsem neviděl živáčka. Když mě pustili, byl jsem nucen bojovat s démony, kteří se mě snažili zabít jen kvůli své nenávistí ke Komisi. Byl jsem nucen zůstat eunuchem, držen pryč od jediné ženy, po které jsem stále mohl toužit…"

Jeho slova byla přetržena, když Jagr zvedl ruce a jedním hladkým pohybem roztrhl své roucho, aby odhalil hluboké jizvy, které křižovaly jeho hruď až dolů na ploché břicho.

Cezar sykl při tom pohledu. Pro upíra nést takto viditelná zranění znamenalo, že byl nejprve mučen a pak hladověl několik měsíců, možná dokonce let, že se nemohl zregenerovat.

Bylo to nejhorší potrestání, jaké mohl upír podstoupit.

Horší než samotná smrt.

"Schovej si svůj tragický slzavý příběh pro někoho, koho to zajímá, Cezare,"zavrčel upír, odstrkuje se od police, když Cezar uvolnil své síly. "Dokonči rychle to, kvůli čemu jsi přišel. Má trpělivost je omezená."

Cezar se zamračil, když pozoroval upíra, jak kráčí mezi řadami knih ke dveřím vzadu místnosti.

Možná si býval měl trochu pohovořit se Styxem. Jagr se zdál mít sklony a duševní rovnováhu až příliš blízké pohledu na svět Hannibala Lectera.

Když Anna snila o své budoucnosti, bylo to vždy jednoduché. V jejích dřívějších letech to zahrnovalo manžela, rodinu a dům, který by jí mohl poskytnout bezpečí.

Místo, kam by skutečně patřila.

Jak roky míjely, vzdala představu manžela a rodiny.

Dokonce se vzdala i skutečného domova. Bylo nemožné zůstávat na jednom místě, když nestárla.

Místo toho se začala stále víc zaměřovat na nespravedlnosti ve světě.

Pokud nemohla mít bezpečí, mohla mít alespoň cíl.

Pokud by mohla alespoň troškou přispět k tomu, aby se svět stal lepším, pak jistě nebude její život zbytečný.

Ze všech rozličných představ o životě, které kdy Anna měla, však žádná nezahrnovala to, že bude jednou sedět s překříženýma nohama na posteli, která patřila upírovi a bohyni, zatímco se jí miniaturní chrlič snaží naučit, jak zaštítit svou mysl před Morganou le Fay.

Život byl zábavný.

Ne, ve skutečnosti byl život cvokhaus.

Anna se snažila ignorovat malé kožnaté ruce, které byly přitisknuty na její obličej, a zoufale se pokoušela soustředit na lekci, kterou ji učil. Nesnadný úkol, když mohla slyšet mávání pavučinkových křídel a vzduch byl prosycený vůní žuly.

Nebylo nic na celé téhle situaci, co by nebylo podivné.

"Co to je?" zeptal se nakonec Levet.

"Řekl jsi, ať myslím na nějaký plot."

Levet zamlaskal. "Ne plot z bílých latěk, který by nezadržel ani králíka. Musíš se soustředit."

"Jsem soustředěná."

Levet se opřel a s výrazem opovržení si založil ruce na prsou.

"Ne, myslíš na Pana Vysokého, Temného a Mrtvého. Tvůj rozměklý mozek je ho tak plný, že se mi z toho zvedá žaludek."

Barva zaplavila Anniny tváře. Nebyla zvyklá mít někoho v hlavě, kdo se prohrabuje jejími myšlenkami. Bylo jí…. trapně.

"Mám o něj starost,"zamumlala, ne zcela lživě. Ona měla starost. Ale po pravdě řečeno, Cezar by naplňoval její myšlenky bez ohledu na to, jestli byl v nebezpečí nebo ne.

Když byl nablízku, bylo snadné odhodit vše, kromě síly jeho přítomnosti. Avšak když byl pryč, bylo mnohem snazší nechat všechny její pochyby a obavy přispěchat zpět.

Obavy, že zmizí tak rychle a úplně, jako to udělal před dvě stě lety. Obavy, že si s ní pouze zahrával. Obavy, že ji z nějakého záhadného důvodu využíval.

"Je to upír,"řekl Levet a zakoulel očima. "Bude v pořádku. Vždycky jsou. Věř mi, vím to."

Anna naklonila hlavu ke straně. I přes jeho jízlivé vtipy měla tohoto maličkého chrliče ráda. A víc než to, důvěřovala mu.

Byl možná jediným, s kým mohla upřímně hovořit o tomto bláznivém světě, do kterého byla vhozena.

"Víš o upírech hodně?"

"Víc, než bych si přál,"řekl zahořkle.

"Nemáš je rád?"

"Jsou to arogantní mizerové."

Anna se při těch nevybíravých slovech rozesmála.

"Toho jsem si všimla."

"A co je na nich, že vždycky dívku získají?" Zareptal Levet. "Ach jistě, jsou vysocí a mají ty senzační tesáky. A připouštím, že pár jich možná není odpudivých, ale koukni na mě." Jeho křídla se lehce zatřepala. "Která žena zdravého myšlení by si nemyslela, že jsem tři stopy lahodné dobroty?"

"Ehmm…"

Přehlížeje její uhýbání, Levet si přejel láskyplně rukou po jednom zakrslém růžku.

"A to ani nezmiňuji skutečnost, že jsem náhodou i mocným kouzelníkem."

Anna skryla úsměv. "Ano, vidím, že by byl docela partie."

Levet rozzlobeně nakrčil nos. "A přesto upírovi stačí, aby vkročil do místnosti, a je ze mě nakrájený lilek."

"Nakrájený…?" Anna potřásla hlavou. Levetova angličtina byla velmi kreativní. "To nevadí. Mají upíři hodně… schůzek?"

"To závisí na tom, o jakém upírovi mluvíš. Pokud jsou zadaní, pak jsou úplně monogamní. Samozřejmě nemají na výběr. Ale než si najdou družku…"

"Než si najdou družku, jsou jací?"

"Lovečtí psi." Potřásl Levet hlavou. "Naprostí a úplní lovečtí psi."

Kousla se do spodního rtu. Cezar tvrdil, že nechtěl jinou ženu od doby, kdy se poprvé potkali před všemi těmi roky. A samozřejmě ji přiměl se cítit, jako by byla nějakým druhem velevzácného pokladu. Přesto … Byl skutečný sukničkář, zkušený v přesvědčování žen, aby uvěřily, že jsou výjimečné? Nebo snad ne?

Přinejmenším než nadejde okamžik, kdy se zas pohnou dál ke své další oběti.

"Ach," vydechla tiše.

"Anno?" Předklonil se Levet se zamračeným čelem.

"Stalo se něco?"

Zavrtěla hlavou. Co záleželo na tom, jestli byl Cezar nucen znovu zmizet z jejího života? Nebylo to jako by …

Se vzplanutím paniky odmítla nechat zbytek té myšlenky zformovat.

Na chvíli měla dost problémů na svém vlastním talíři.

Dobrý bože, to tedy měla dost problémů.

"Nic," řekla rozhodně.

Levet se zamračil, ale zřejmě si uvědomil, že neměla v úmyslu odhalit své srdce a přikývl. "Pak se tedy zkus znovu zaštítit."

Anna se zašklebila. Vše, čeho zatím dokázala dosáhnout , byla jedna velká, pulzující bolest hlavy. "Ne ploty."

"Dobrá. Zavři oči a představ si sama sebe, jak kráčíš dlouhou chodbou."

Anna zavřela oči a přísně donutila své umíněné myšlenky zobrazit dlouhou, úzkou chodbou. Když si byla jistá, že se nehodlá vytratit do zapomnění, zhluboka se nadechla. "Tady."

Levet jí položil ruce na tvář. "Bon. Teď si s každými pár kroky představuj, že za sebou zavíráš dveře. Ne obyčejné, ocelové dveře. Oui, oui. Velmi dobře."

Anna se zcela vrhla do iluze, kterou vytvářela. Jakoby kráčela dál jasně osvětlenou chodbou a nutila se vytvořit každých pár kroků nové dveře.

Zdálo se to tak velmi skutečné. Téměř hmatatelné.

Tak skutečné, že poměrně dlouhou chvíli trvalo, než vnímala divné klepání na dveře za ní. Začalo se jí opravdu zmocňovat zděšení.

"Levete?"

"Copak?"

"Má tam někdo klepat na dveře?"

Příval francouzských nadávek přišel, když se jí Levetovy prsty sevřely na tváři. "Soustřeď se, ma petite. Nevpusť je dovnitř." Bez výstrahy jí Levetovy ruce sklouzly z tváře a on se zhluboka nadechl. "Ouha."

"Ouha?" Anna držela oči křečovitě zavřené, hlava třeštící, když si horečně představovala ocelové dveře.

"Dveře jsou pevně zavřeny. Co má být ouha?"

"Tamhleto."

Zcela nejistá tím, zda je to dobrý nápad, Anna pomalu oteřela oči a natočila hlavu, aby následovala Levetův doširoka rozevřený pohled.

Ach ne. To zcela určitě nebyl dobrý nápad.

Co byl k čertu ten divný svit vznášející se ve vzduchu poblíž okna? Vypadalo to skoro jako zrcadlo, které nebylo zcela dotvořeno. Nebo to byl možná kolísající tunel světla.

"Bože můj,"zalapala po dechu, srdce usazené v hrdle.

"Co je to?"

Levet seskočil z postele a rozrušeně škubal ocasem.

"Portál."

"Portál?"

"Dveře mezi časem a prostorem."

Och, samozřejmě.

Anna kroutila hlavou, ale přinutila se přijmout Levetovo vysvětlení bez připomínek. Viděla už příliš mnoho během posledních několika dní, aby ji ohromila trocha cestování pokřiveným časoprostorem.

"Proč je to tady?"

"Tvá návštěva se zřejmě rozhodla, že pokud se nemohou dostat do tvé mysli, přivolají si tě osobně."

Sklouzla z postele, tělo svázané napětím. Byla jen jediná osoba, která by se pokoušela vynutit cestu do její mysli.

"To není dobré."

"Nejen to. Je to hrubé, nevychované, skandální, je to … Neuděláš si prostě jen tak bez dovolení portál uprostřed něčí ložnice. Co kdybychom právě spolu.. Však víš, co," durdil se Levet při Annině ostrém, nevěřícím pohledu. "Nedívej se na mne tak, je to zcela možné."

Povzdechla si. "Levete, pojď se prostě soustředit na to, co přichází."

Jeho ocas sebou cukal a on natáhl ruku, aby se chytil za její. "Myslím, že oba víme, co přichází."

Docela pravda.

Vůně granátových jablek už plnila vzduch. Anně z té ovocné vůně mravenčila kůže strachem.

"Musíme se odtud dostat," zašeptala, ale její chodidla jako by přimrzla k zemi. "Levete…"

Chrlič temně zabručel. "Ani já se nemůžu hnout."

Anna se vzpínala proti neviditelným poutům, když se portál rozšířil a odhalil vysokou ženu s rudými vlasy, oblečenou do dlouhých šatů z jemné tkaniny, kolem krku ohromující smaragdový náhrdelník.

Obraz byl rozmazaný, ale ty dokonalé rysy nebo čiré smaragdové oči nebylo možné si splést.

Ta žena z jejích snů.

Ne, ne ze snů. Z nočních můr.

"Zatraceně,"vydechla a stiskla silněji Levetovy prsty.

Žena nebyla skutečně v ložnici, ale byla zatraceně mnohem blíž, než Anna chtěla, aby byla.

"Danteeeeeeeee!" zaječel Levet, jeho hlas se rozléhal pokojem s děsivou ozvěnou.

Žena se chraplavě zasmála, ale Anninu vyděšenému pohledu se to jevilo, jako by ta dokonalá tvář nesla náznak napětí. Jako by udržet portál nebyl zas tak lehký úkol, jak si přála, aby věřili.

"Upír tě nemůže slyšet, chrliči. Ani Phoenix. Jste úplně sami."

"Morgana." Anna si nebyla vědoma, že by to jméno vyslovila nahlas, dokud se smaragdový pohled nezhoupl jejím směrem a nerozšířil se šokem.

"Ty." Morgana zakroutila hlavou s výrazem naprosté nedůvěry. Bývalo by to mohlo být směšné, kdyby Anna nebyla strachy bez sebe. "Anna Randalová. Ne. To nemůže být. Zabila jsem tě."