10. kapitola
ANNA SE CÍTILA, jako by se vznášela.
Dobrá, vskutku se vznášela v hluboké, lahodně horké vodě. Ale bylo to víc než jen to. Bylo to jako by se celé její tělo stalo vykostěnou hmotou uspokojené vášně.
Byl to pocit, který necítila dvě staletí, a i když nelhala Cezarovi, když říkala, že by měla litovat toho, co se mezi nimi právě stalo, nemohla prostě vyburcovat ani tu nejmenší špetku lítosti.
Bože… bylo to fantastické.
Ten pocit, kdy se pohyboval hluboko uvnitř ní a ve stejnou dobu sál její krev, byl zkušeností, která šla daleko za pouhý sex.
Byli propojeni tak hluboce, jako by byli jedna bytost. Dvě poloviny, které tvoří kompletní celek jedině, když jsou spolu.
Děsivá myšlenka.
Ale ne tak děsivá jako pohled na mocného upíra, který se náhle sesunul dozadu, až hlavou dopadl na okraj horké lázně. Jeho oči se svíraly, jako by pociťoval pronikavou bolest. "Cezare?" uchopila jeho krásnou tvář rukama, srdce jí přestávalo bít strachem. Čelil nějakému druhu útoku? Nějaké upíří věci, které nemohla vidět nebo cítit? Nebo mu mohlo být špatně? "Dobrý Bože… Cezare." Doplazila se mu na klín, její vyburcované síly vířily místností. Ne, že by si všímala těžkých soch, jak padají a tříští se pod tou silou, nebo obrazů, které se zřítily na podlahu. Její pozornost byla zaměřena na Cezara, když se jeho tvář zkřivila zábleskem utrpení. "Co se stalo?"
Po uvili, která se zdála věčností, se Cezar pomalu uvolnil. Třepotavě zvedl víčka, aby na ni malátně pohlédl.
"Anno?"
"Jsem tady. Jsi zraněn? Potřebuješ Vipera?"
Zvedl ruku, aby si sáhl na temeno hlavy. Do temných očí se vracel jas, když se vymaňoval ze zvláštní moci, která ho držela v zajetí.
"Nic víc než prasklá lebka a bouřlivé zklamání," zabručel, temným pohledem klouzal dolů po jejím nahém těle, stále rozkročeném nad jeho pasem. "To je od Věštců typické."
Anna ztuhla, strach vystřídala velmi špatná předtucha. "Věštci?"
"Si," ušklíbl se a rukou si odhrnul vlhké prameny vlasů z obličeje. "Měli by se naučit tlumočit své vzkazy mobilním telefonem. Ne, že bych ho mohl používat, i kdyby oni ano."
Navzdory horkosti vody se Anna cítila jako přimrazená. Sklouzla mu z klína a celá se schoulila.
"Co řekli?"
Jeho výraz se zachmuřil. "Musím tě na krátký čas opustit."
"Opustit mě?"
"Doufám, že nebudu dlouho pryč, ale…"
Anna se prudce zvedla na nohy, žaludek sevřený nezdravou hrůzou.
"Ach ne, Conde Cezare, ne znovu," zasykla.
Mnohem elegantnějším pohybem stál Cezar přímo před ní. Objevil se jako nějaký bůh vystupující z vody, jeho bronzová pokožka zazářila v tlumeném světle.
"Anno, já musím odejít," řekl nezřetelně. "Když Věštci volají, žádný démon nemůže ignorovat jejich rozkazy. Ne, pokud nespěchá, aby byl co nejdříve uložen v hrobu."
Ustoupila, dokud nohama nenarazila do okraje lázně. Byla rozzuřená, ale pokušení natáhnout se a pohladit tu dokonale bronzovou pokožku bylo téměř k nesnesení.
"Věštci." Krátce a hořce se zasmála. "Ježíši. Alespoň si vymysli nějakou jinou omluvu pro to, abys mě odhodil. Bože, jsem takový idiot. Jsi mistr v pirátském sexu. Já husa ti stejně dovolila…"
"Zatraceně, Anno, tohle není žádný plán, jak se odplížit." Nataženýma rukama lehce uzavřel prostor mezi nimi. Uchopil ji za ramena téměř bolestivým stiskem. "Kdyby existovala nějaká cesta, jak říct Věštcům, aby šli k čertu, a mohl jsem zůstat tady s tebou, udělal bych to. A přísahám na celý svůj život, že jakmile budu volný, vrátím se k tobě."
"Tak jako jsi to udělal minule?"
Trhnul sebou, jako by mu dala facku. Potom bez varování spustil ruce a stáhl si z prstu těžký pečetní prsten.
"Tady."
Zamračila se, když jí vtiskl prsten do dlaně a sevřel její prsty pevně kolem něj.
"Co to děláš?"
"Ten prsten byl na mém prstě od doby,, kdy jsem se poprvé probudil jako upír. Je to moje důvěrná součást."
Stále nechápu."
"Máš krev prastarých, elementární magii." Upřeně se jí zahleděl hluboko do očí. Jeho síla ji štípala na kůži s chladným vánkem. "S tímhle prstenem bys mě mohla najít, ať už jsem kdekoli na světě. Právě jako byla Sybila schopná pronásledovat tebe. Prsten by mě povolal dokonce i napříč dimenzemi."
Zamračila se a shlédla na ten těžký zlatý prsten se zvláštní spirálou.
"Jak?" "Já nemám žádné nadání pro magii, ale vím, že ty takové dovednosti máš." Prstem jí vklouzl pod bradu a zvedl ji, aby mohla vidět jeho upřímný výraz. "Anno, vrátím se k tobě, to ti přísahám."
Místo aby odpověděla, vystoupila Anna z vody a sáhla pro jeden z froté županů, které byly úhledně položeny na polici. Až když si ho oblékla a utáhla pásek, otočila se zpátky čelem k němu. Pohlédla na něj s poněkud zamračeným podezřením.
Hluboko uvnitř instinktivně věděla, že nelhal. Mohla fyzicky cítit tu upřímnost vrytou do jeho srdce- ale měla dvě stě let na to, aby si vybudovala zdravou nedůvěru k tomuto muži. A jeden záchvat extázi vzbuzujícího sexu to nehodlal vymazat.
Možná, kdyby mohla mít dva nebo tři záchvaty…
Ostře zaplašila tuto nepatřičnou myšlenku.
"Co tihle Věštci po tobě chtějí? A proč teď?"
"Kdo ví?" jeho výraz ztvrdl. "Zřídka cítí potřebu vysvětlovat své jednání."
"Jsou velmi mocní?"
Zvláštní, záhadný úsměv se dotkl jeho rtů. Úsměv, který říkal, že ví něco, co ona ne. "Nejmocnější ze všech démonů."
Mocní? Náhle ji udeřila skvělá myšlenka. "Pak by mi možná mohli pomoci."
Cezar vystoupil z vany a hbitě se osušil. "Požádám je o pomoc, ale příliš nedoufej. Věštci zasahují pouze, když věří, že je to jejich povinnost."
Krátká naděje vyprskla a zanikla. "Pohodlné." Odvětila suše.
Temné oči zaplály. "Na komisi není nic, co by bylo pohodlné."
Následovala Cezara do marnotratně obrovského obývacího pokoje a sledovala ho, jak si natahuje džíny a bílou košili. Na okamžik se nemohla soustředit na nic jiného, než na podívanou na ten obrácený striptýz, šokovaná, když zjistila, že byl erotický stejně, jako když si oblečení svlékal. Možná s tím mělo co dočinění poznání, že pod těmi těsnými černými kalhotami je naostro.
Napadlo ji, jak se pokoj tak náhle rozpálil. Odkašlala si a pokoušela se usilovně myslet na něco jiného než na pevné mužské tělo.,
"Řekl si, že pro tebe Věštci přišly tu první noc, co jsme byli spolu."
Stahoval si vlasy dozadu koženou páskou a krátce přikývl. "Si."
"Jsi… jsi jedním z nich?"
Rty se mu pokřivily v mrzutém úsměvu. "Nemám tu moc, abych se stal Věštcem, jsem pouze služebník."
"Odfrkla si při těch směšných slovech. "Ty služebníkem?"
"Neříkal jsem, že jsem příliš dobrý." Ujistil ji Cezar a natáhl si boty. Lehce se dotkl malých ranek po kousnutí na jejím krku. Tělem jí proběhl zvláštní záchvěv potěšení. "Anno, musím jít. Pokud je nechám čekat a budou nuceni pro mě znovu zavolat, budu trpět několik dní."
Na chvíli se snažila držet svého podezření. Možná pro to, že to byla její poslední šance, jak se ubránit naprosté posedlosti tímto upírem, která hrozila, že ji stráví. Pak vydala hluboký sten a přikývla. "Jdi."
"Nechám ti sem přinést večeři." Vtiskl jí něžný polibek na rty, pak zvedl hlavu a starostlivě na ni pohlédl. "Neopouštěj tyto pokoje. A pokud bys něco potřebovala, u dveří bude stráž. Stačí zakřičet a ona přiběhne."
"Stráž?"
"Tohle místo je prosáklé krví a sexem. Nehodlám nic riskovat."
S posledním polibkem, který byl mnohem méně něžný a mnohem více zklamaný, se Cezar otočil a vykročil ke dveřím. Sotva stoupl na práh, tiše zavolala.
"Cezare."
Zastavil se. "Copak?"
"Buď opatrný."
Morgana shlédla dolů na krásného démona, který ležel mrtev u jejích nohou. Adar se vrátil, jak mu poručila, a pak obdržel svou spravedlivou odměnu.
Spravedlivou podle jejích měřítek.
Každý démon nízké krve, který byl hloupý natolik, aby uvěřil, že je hoden okusit královnino tělo, zasloužil zemřít.
Udělala to alespoň rychle, i když výjimečně bolestivě.
"Upír?" Kopla do neživého těla. "Jaká ztráta mého času."
Modron se šourala k ní, svým puchem naplňovala malou ložnici.
"Ten Adar se zdál celice jistý tím, že doupě, kde se skrývala Sybila, patřilo upírovi. Velmi mocnému upírovi, který měl více než jednoho ze svých bratrů na blízku." Její bílé oči blýskaly v temné místnosti strašidelným světlem. "A obě víme, že Adaři se nikdy nemýlí."
Morgana se sehnula. Byla štíhlá, téměř křehká, přesto zvedla se šokující lehkostí Adara jednou rukou a vyhodila ho z okna.
"K čertu s jeho prohnilou duší," zasyčela, pozorujíc jak jeho tělo prorazilo skleněnými okenními tabulkami. Přala si, aby Adar nebyl ještě mrtvý. Pevně věřila v zabíjení poslíčků špatných zpráv a toto pravidlo bez výjimky dodržovala. "Pokud jsou to upíři, proč by do tohohle zasahovali? Nestarají se o nic jiného než vlastní druh."
"Jak bych to mohla vědět?"
Morgana se otočila a praštila čarodějnici přes ošklivou tvář. Nebyla v dobré náladě.
"K čertu s tvou nechutnou kůží, jsi snad věštkyně, ne?"
Modron se otočila, aby si na zem odplivla krev, její vrásčitý obličej plný posměšného pobavení.
"Mé vize nejsou kabelová televize, kterou můžeš vypnout a zapnout dálkovým ovládáním. Přijdou, kdy přijdou." Ušklíbla se. "Vedle toho nikdy nepůsobí na nemrtvé. Jsou mezerou veškeré mystiky."
Morgana zaklela. Nikdy neměla upíry ráda. Ach, byli mimořádnými milenci a nikdo nemohl popřít, že byli nejkrásnějšími démony, kteří kdy chodili světem. Ale byli tvrdohlaví a nepředvídatelní a až příliš pánovití na její vkus. A co hůř, odmítali se sklonit před její vůlí a uznávat její královský majestát.
"Fajn, tak se o to postarám sama."
"Máš v úmyslu se postavit upírům?"
"Samozřejmě, že ne, náno pitomá," zachraptěla Morgana a ohrnula si rukávy hedvábných šatů "Dokonce ani mé síly by nemohly překonat celý houf odhodlaných nemrtvým."
"Co tedy plánuješ udělat?"
"Pokud nemohu pronásledovat svou kořist, zdá se, že ji budu muset přivést k sobě. Podej mi mou dýku."
Modron zvedla sukovitý prst. "Ne, jsi příliš slabá…"
Morgana jí uštědřila další facku přes tvář, tuto dost silnou, aby žena odlétla ke zdi.
"Neschopná čarodějnice," vzkypěla Morgana. Přešla k prádelníku, kam uložila své nejcennější poklady. Vybrala dýku, která kdysi patřila mocnému čaroději, a dřevěnou misku. Vrátila se ke své posteli a sedla si na ni s překříženýma nohama.
Zavřela oči. Ignorovala Modronino tiché naříkání. Zhluboka se nadechla a nechala svou moc rozproudit tělem.
Morgana se dokázala dotknout mysli své kořisti. Povedlo se jí to, když byla ještě v Avalonu. Byl to jen krátký dotek, zatímco byl její nepřítel uzamčen v hlubokém spánku, ale stačilo to k odhalení, že v žilách té cizinky silně proudí stará krev.
Příliš silně.
Netroufala si odkládat zničení moci, která ji ohrožovala. Morgana zvedla dýku a s jediným hladkým pohybem si prořízla mělkou ránu na vnitřní straně paže. Napřáhla paži, aby se ujistila, že kapky její krve pravidelně dopadají do dřevěné misky.
Vzduch zavířil houstnoucí magií, která jí proudila žilami. Zaklonila hlavu a tiše zpívala:
"Krev volá krev.
Srdce tlučou jako jedno.
Prastarý stíny probuďte se a pátrejte.
Najděte a odhalte, co je skryto."
Vůně granátových jablek a černé magie naplnila Morganu, když upřeně hleděla do krve, která se spojila na dně misky.
Ucítila Modron, když se přibelhala, aby stanula po straně postele. "Vaše výsosti?"
Morgana se rytmicky kolébala ze strany na stranu. Náhle znehybněla a objevila slabou ozvěnu své krve.
"Ano, cítím tu sílu," zamumlala. "Ne zcela utvořenou, ale pulzující pod povrchem."
"Vidíte tvář?"
"Ne." Zkoušela proniknout zábranou, která jí nedovolovala zcela se zmocnit mysli, po které pátrala. "Žena, ale její tvář zůstává skryta."
"Má nějaký štít?"
"Je to její vlastní moc, která ji halí do temnoty, ale nemůže se přede mnou úplně bránit. Už jsem navázala spojení skrze její sen." Morgana se třásla, jak se soustředila na to slabé spojení. Využívala staletí svých zkušeností, aby očarovala svou kořist. Bylo to mnohem obtížnější, než to mělo být. "Pojď ke mně, má rozmilá. Následuj zvuk mého hlasu a objev osud, který tě čeká."
"Ztrácíš příliš krve," zasykla Modron.
Morgana ignorovala varování stejně jako slabost, která se pokoušela zmocnit jejího těla.
"Pojď ke mně." Zašeptala mocný rozkaz na míle daleko. "Pojď."
Cezarovi rozpoložení bylo temné, když se vrátil do Viperova hnízda.
Nic neobvyklého po konfrontaci s Věštci.
Po zdlouhavé cestě do jeskyní podstoupil divoký křížový výslech o všem, co objevil ohledně Anny, také smrti Sybily a jeho přesvědčení, že Morgana byla tou hrozbou, kterou cítili.
Pozitivní bylo, že ho neusmrtili za to, že si dovolil pít Anninu krev, uznal, když vstoupil do budovy a pokračoval do horních podlaží. Nezmínili dokonce ani fakt, že byl zahalen její vůní a chutí.
Samozřejmě mu také odmítli poskytnout jakoukoli pomoc, aby ji udržel v bezpečí. Jen mrazivé varování, že kdyby se jí něco stalo, byl by zadržen jako osobně zodpovědný.
Jako kdyby sám neuvítal kůl v srdci, kdyby bylo Anně ublíženo.
Hlupáci
Cezar byl vyčerpaný z cesty a z blížícího se svítání, ale usilovně se snažil vyhladit rysy a povolit napětí. Nechtěl, aby měla Anna starosti, až se k ní připojí.
Alespoň ne víc, než už měla.
Dveře výtahu se otevřely a Cezar překvapeně zamrkal, když spatřil přímo před sebou stojícího Vipera. Okamžitě strnul obavou. Celý znepokojený se natáhl, aby popadl stříbrovlasého upíra za paži.
"Co je? Zeptal se. "Stalo se něco…"
Viper se tiše zasmál, když dokázal osvobodit svou sametovou košili z Cezarova smrtelného sevření.
"Všechno je v pořádku," ujistil Cezara. "Při poslední kontrole Anna spala. Setkal ses s Věštci?"
Cezar si znaveně přejel ztuhlý zátylek. "Ano."
Viperovi elegantní rysy ztvrdly nevolí. Stejně jako Styx, upíří Anasso, hluboce neschvaloval vliv Věštců ne bratra svého druhu. Pochopitelně v celé upíří historii neexistoval ani jeden, který by neměl problém s autoritami.
"Předpokládám, že ptát se, jaký plán vaří, by byla ztráta času?"
Cezar nasadil neutrální výraz, "Jsou tu, aby rozhodli o králi vlkodlaků, jak Styx žádal."
Viper přimhouřil své půlnoční oči. "Něco, co by mělo trvat jen několik hodin k dokončení."
"Komise pracuje svým vlastním tempem."
"A nesmějí být dotazování?"
Cezar vyklenul obočí. "Ne, pokud si ceníš své kůže."
S úšklebkem chytil Viper Cezara za paži a zatáhl ho stranou. Výtah se otevřel a vyvalilo se z něj tucet opilých víl.
"Požádal jsi je alespoň o pomoc pro Annu?" otázal se Viper hlasem tak tichým, že jedině jiný upír by ho mohl zachytit.
Světla na chodbě zablikala při Cezarově výbuchu hněvu. Ač nebyl tak prastarý jako Styx nebo Viper, jeho síly rychle přerostly síly ostatních, snad kromě hrstky upírů.
"Odmítají zakročit." Znechuceně potřásl hlavou. "Tvrdí, že se její osud musí vyvíjet bez jejich přímého zapojení."
"Což znamená, že nemají v úmyslu špinit si své vlastní ruce."
"Něco takového."
Viper se opřel o stěnu, jeho složitě zapletené vlasy v mdlém světle stříbrně zářily. "Víš, mám ten nejdivnější pocit, že Annin příjezd do Chicaga ves tejnou dobu, kdy ho navštěvuje i Komise, je víc než jen náhoda," zabručel upřímně.
Cezar hleděl na svého přítele s očividným varováním vrytým ve tváři. Strávil dost času s Věštci, aby věděl, že nebloumají kolem, když dojde na to, aby se zbavili nechtěné zvědavosti.
"Dohady jako tyhle mohou upíra zabít, amigo. I tak zabedněného jako můžeš být ty ve své filozofii o původu démonů. Nerad bych tě viděl nechaného na pospas slunci, jak se smažíš v jeho paprscích."
"Ani já bych to neviděl obzvlášť rád," řekl Viper suše. "Přesto mě skutečně rozčiluje, že tě tihle Věštci drží jako psa na řemínku, a pak ti odmítnou vyhovět v jediné věci, po které toužíš."
Ještě včera by Cezar pohotově souhlasil s Viperovým temným remcáním. Byl virtuálně uvězněn Komisí, navíc potupen nuceným celibátem. To byla potupa, která by dokázala zabít. Nyní nicméně nemohl těch chmurných let litovat.
"Vlastně… Komise je zodpovědná za to, že mi dala přesně to, po čem toužím," řekl a pohled instinktivně otočil směrem ke dveřím na konci dlouhé chodby. "Teď musím zjistit, jak ji mám k čertu udržet naživu."
Viper zvedl obočí, ale byl natolik moudrý, aby tu záležitost nevypichoval.
"Měl bys vědět, že volal Styx."
"A?"
"Adarovi se podařilo vyklouznout, než ho mohl zabít."
Cezar zaklel. Cožpak se jediná věc nemohla zdařit? "Chytil Levet jeho pach?"
"Ne, nikdy do usedlosti nevstoupil."
"Morgana mu musela přikázat, aby se k ní vrátil, až najde Synklinu polohu." Představil si své ruce kolem hrdla královny víl, jak z ní vymačkávají život.
"To bych hádal," zamumlal Viper. "Což znamená, že také ví, že Sybila byla v rukou upírů."
"A odtud je jen krůček, aby předpokládala, že její kořist tam byla s námi." Cezar se rozmáchl a práskl pěstí do zdi takovou silou, že se podlaha zachvěla. Naštěstí vyztužené olovo snížilo škod na minimum. "Rozkázali mi, abych Annu chránil, ale nedali žádný návod, jaké síly má nebo jestli vůbec má nějaké slabiny."
Viper ho tiše pozoroval. Čekal, až se Cezar dokáže znovu uklidnit, pak mu položil chlácholivě ruku na rameno.
Moudrý tah, vzhledem k tomu, že upíři jsou známí tím, že když jsou naštvaní, nejdříve koušou a až pak přemýšlí.
"Možná znám někoho, kdo by ti mohl pomoci."
Cezar zápolil, aby zkrotil emoce, které zmítaly jeho tělem. Bylo to už tak dlouho, kdy necítil nic než frustraci, že to bylo mnohem obtížnější, než mělo být.
"Koho?"
Viper se odmlčel. "Nejdřív mi dovol se s ním spojit. Zřídka se stýká s ostatními.
"Je to upír?"
"Ano." Viperův výraz zůstával uzavřený, jako by něco skrýval. "Je to zanícený badatel, který sesbíral legendy a pověsti o každém démonovi, který kdy chodil po zemi."
Cezarova oboří se spojila. "Zatraceně, Vipere, nemůžu udržet Annu v bezpečí legendami a pověstmi. Ne, pokud nemůže být Morgana zabita pohádkou."
Viper pozvedl štíhlou ruku. "Mezi jeho knihami je rozsáhlá sbírka zapomenutých vypravování. Mnohé jsou tak nejasné, že je ani Styx neviděl. Je možné, že má informaci o Morganě, která byla po staletí zapomenuta."
Ohromné nedozírné peklo složené ze samých možná.
Cezar si tu myšlenku nechal pro sebe. Viper se snažil pomoci. "Domnívám se, že to stojí za zkoušku," řekl unaveně. "Ne, že bych měl nějaké jiné skvělé nápady."
Náznak znepokojení se dotkl Viperových elegantních rysů. "Nebuď na sebe tak přísný, můj příteli. Děláš vše…"
Slova útěchy dramaticky zanikla v mohutném výbuchu, který roztříštil dveře na konci chodby a vyslal vzduchem kanonádu smrtících úlomků.
Cezar srazil Vipera k zemi, když jim nad hlavami přeletěly dřevěné třísky.
"Proboha, co to bylo?" vydechl Viper.
Cezar vyskočil na nohy, když poslední z úlomků uvízl ve zdi, pohled upřený na rozedraný otvor do Viperových soukromých pokojů. "Anna."
Viper se opatrně zvedl, jeho bledá pokožka získala jasně bílý odstín. Vždyť byl málem právě propíchnut.
"Řekl jsi mi, že má elementální síly, ale neřekl jsi nic o tom, že by byla schopna roztrhat můj klub, jako by byl z lepenky."
Nepříjemné mrazení postupovalo dolů Cezarovou páteří, když sledoval,jak Anna kráčí směrem k nim, na sobě nic víc, než ten krátký froté župan, vlasy v pohybu, jak kolem ní vířil vzduch. Něco nebylo v pořádku.
"Její síly jsou stále neovládnuté a vynořují se pouze, když je v sevření nějaké silné emoce," zamumlal. Zkoumal pozorně Annin prázdný obličej a mdlé oříškové oči bez života. Vypadala jako v tranzu. Rozhodně, když se přiblížila, nebylo na její krásné tváři žádné vědomí okolního světa. "Má nad nimi malou moc."
"Takže říkáš, že je to načasovaná bomba bez možnosti tlačítka k vypnutí?"
Cezar se zašklebil, věděl, že přítel není daleko od pravdy. "Nemyslím, že by někomu úmyslně ublížila."
"A neúmyslně?" Viper znehybněl, když Anna přišla blíž, jeho vlastní síla začínala vyplňovat chodbu.
Cezar ho nevinil. Síla větru už ho bodala do tváře. Přesto mu v hluboko v hrudi zaznělo zavrčení. Kdyby Viperův tlak měl dojít až k výpadu, byl zcela připraven proti němu bojovat a Annu chránit.
"Nevím, co se k čertu děje, amigo, ale potřebuji, aby ses držel stranou a nechal mě to vyřešit."
"Cezare, její síla…"
"To není žádost," zasyčel v tichém varování a šlehl jiskřícím pohledem směrem ke svému společníkovi.
viperův výraz ztvrdl, ale s malým přikývnutím zmizel ve stínech. Nepochybně spěchal, aby zavolal své stráže. Bez ohledu na zdánlivý souhlas v žádném případě nehodlal nechat Annu zranit některého ze svých upírů.
Včetně Cezara.
Což znamenalo, že měl jen pár okamžiků, než celé to peklo propukne.
