9. kapitola
Styx se probudil sám.
Na tom by nebylo nic nového.
Probouzel se sám už nespočetně let. Aniž by během nich
pocítil jakoukoliv známku lítosti.
Upíři od přírody nebyli družnou rasou. Seskupovali se do
klanů mnohem víc kvůli ochraně než potřebě nějakého
společenství nebo rodiny. A i když se už spřátelili, stejně
stále byli ochotni zabít jeden druhého pro někoho dalšího;
avšak zřídka cítili potřebu vyhledávat někoho jiného pro
sebemenší jednoduchý vztah.
Tuto noc však Styx pocítil totální podrážděnost a nevrlost,
jen co se otočil na bok a zjistil, že je postel prázdná.
U všech svatých, tohle bylo špatně.
Darcy měla být v jeho náručí. Její teplo se mělo rozlívat
kolem něj a její vůně sladce vyplňovat místnost.
Proč ho opustila?
To bylo to, co chtěl zjistit.
Poté, co si dal rychlou sprchu a stáhl své vlasy koženým
řemínkem, oblékl si šaty a vyšel hledat ženu, která
momentálně ovládala všechny jeho myšlenky.
Nebude to trvat dlouho.
Byl upírem, který dostal Darcyinu krev. Ve chvíli, kdy
stoupal po schodech a vstupoval do haly, ji už mohl cítit za
dveřmi zimní zahrady.
Když Styx procházel halou, aby se k ní připojil, dovolil si
drobný úsměv.
Díky bohu, že kolem nebyli žádní Havrani. Styx nebyl
typem démona, který by se často usmíval. A rozhodně ne,
když spěchal, aby se ocitl ve společnosti smrtelného člověka.
Jeho služebníci by se bezpochyby báli, že se zbláznil.
A možná, že by měli pravdu, žalostně připustil.
Když už se přiblížil ke dveřím, jeho úsměv najednou
zmizel, když ucítil nezaměnitelný pach chrliče.
„K čertu,“ vydechl, když se Levet vykolébal ze stínů s
takovým výrazem na tváři, který se dal popsat jedině jako
úšklebek.
„Nelenochodil bych tam, být tebou,“ řekl Levet uštěpačně
a mrskal přitom ocasem. „Ne, pokud si ceníš svých… ehm…
mužných cenností.“
„Proč?“ Styx vykročil vpřed s ponurým výrazem. „Stalo
se něco Darcy?“
„Je v pořádku,“ řekl Levet chvatně, protože bezpochyby
vycítil ve vzduchu smrtelné nebezpečí. „Ale je momentálně
zaneprázdněná.“
„Zaneprázdněná?“ Styx naklonil hlavu a nasál nosem
vzduch. Jeho výraz potemněl, když zachytil známou vůni.
„Shallot.“
„Ano.“ Úšklebek se vrátil na Levetovu ošklivou šedou
tvář. „A Shay s tebou není zrovna moc spokojená.“
Styx pokrčil rameny. Shay byla velice daleka toho, aby
mu odpustila, jak kdysi mučil Vipera a jak se z ní pokoušel
učinit oběť pro Anassa.
Ať se jde bodnout.
„A byla snad někdy se mnou spokojená?“ zeptal se.
„Nikdy.“
Levet dával najevo, jaké nadměrné potěšení mu působí
Shayin odpor ke Styxovi a jeho Havranům. Dost nebezpečný
postoj, a vzhledem ke Styxově špatné náladě se zdál být až
téměř sebevražedný.
Jeho ušlechtilejší část chtěla být potěšena, že Darcy má
společnici, která jí může zcela porozumět a sdílet s ní její
pocity. Obě byly z části démony, a obě samy na světě. Nebo
minimálně Shay byla sama, dokud ji Viper nepřijal za
družku.
Kdo by mohl lépe vysvětlit Darcy, že nadpřirozený svět
není tak děsivé místo, jak by se mohla obávat? A, což bylo
ještě důležitější, že mít v sobě nadpřirozenou krev není nic,
za co by se měla stydět.
Jeho mnohem méně ušlechtilá část toužila vyhnat Shay z
jejího vlastního domu předtím, než bude moct otrávit
Darcyiny myšlenky a poštvat ji proti němu.
„Jak dlouho už je tady?“
„Tak asi zhruba poslední hodinku. Zdají se, že si skvěle
rozumějí.“
„Dobře,“ dostal ze sebe, ale nechtěl nic víc, než nějak
setřít ten škodolibý úsměv ze rtů tohoto malého démona.
„Dobře?“ Levet se krátce uchechtl. „Ty se nebojíš, že
Shay přesvědčí tvou krásku, aby ti vrazila kůl do zad?“
Styx nad tímhle cíleným posměchem pokrčil rameny.
Byla pravda, že pro něj platilo neotřesitelné pravidlo,
nedůvěřovat nikomu jinému než svým Havranům. A možná
ještě Viperovi.
Podezřívání a paranoia byly nejlepšími přáteli upíra,
pokud chtěl zůstat naživu.
Ale navzdory svým instinktivním obavám nevěřil, že by
se Darcy pro něj mohla někdy stát hrozbou. Možná že měla
neuvěřitelnou kuráž a železnou vůli, ale měla v duši takovou
něhu a citlivost, která nemohla být falešná.
„Darcy je příliš jemná, aby komukoliv ublížila,“ řekl s
absolutní jistotou. „Včetně mě.“
Škodolibý úsměv opadl, když si Levet krátce zklamaně
povzdychl. Ani dnes si neužije žádné barbecue s upířími
špízy.
„Musím přiznat, žes mě dostal. Není vůbec jako démon.
Nebo jako člověk, v tomto případě.“
Styx pozvedl obočí. „Tobě se podařilo zjistit, co je zač?“
„Je démon; o tom se nedá pochybovat.“ Do Levetova
hlasu vstoupil náznak zlosti. Nelíbilo se mu, že není schopen
určit Darcyin původ. Bylo to jako urážka jeho schopností
oživlého chrliče. „Ale je to, jako kdyby to něco překrývala
její lidskost.“
Styx se sklonil, aby pohlédl zpříma do jeho šedých očích.
Rozhodl se využít Levetovu nenasytnou zvědavost proti
němu.
„Salvátor zná pravdu.“
„Ten vlkodlak?“
„Ano.“
Levet se zamračil, jasně cítil, když s ním někdo
manipuloval. „Právě ti nakopal zadek. Opravdu chceš znovu
ztrapňovat sám sebe?“
Styx pomalu zasyčel. Málokdo by se odvážil připomínat
mu takovou ponižující porážku.
„Jakýkoliv blbec by dokázal vystřelit z kuše, když by byl
pěkně schovaný v dálce. Nebylo to víc než šťastná náhoda.“
Levet vypadal naprosto nepřesvědčeně. „Když to říkáš.“
„Dobrá, dobrá, jsem zjevně neschopný vyzrát nad
vlkodlakem.“ Styx ovládl svůj vztek a ještě se přinutil ledově
usmát. „Ty, na druhé straně, můj příteli, vykazuješ
mimořádné schopnosti a inteligenci nezbytné k tomu, abys ze
Salvátora udělal blbce.“
Levet ucouvl s rukama nad hlavou. „Non. Tisíckrát non.
Jsem alergický na psy. A to se ani nemusím zmiňovat o své
alergii na dlouhé ostré zuby a šeredné špičaté drápy.“
„Mocný chrlič se přece nebojí ničeho, ne?“
„Jsi chorobomyslný nebo duševně vyšunutý? Jsem tři
stopy vysoký chodící kámen s kouzelnickými schopnostmi
tetičky Harryho Pottera a malými holčičími křidélky. Jsem
vyděšený úplně ze všeho!“
Styx pokrčil rameny. „To, že jsi malý, má tu výhodu, že
můžeš proniknout do jejich doupěte nepozorován.“
„Víš jistě, že ten šíp zasáhl tvůj hrudník, a ne tvůj
mozek?“ Levet si odfrkl odporem. „Proč bych měl riskovat
svůj život kvůli tobě?“
„Protože by to nebylo pro mě. Bylo by to pro Darcy,“ řekl
Styx plynule. „Dokud nebudeme vědět, proč ji vlkodlaci tak
šíleně touží dostat, bude stále v ohrožení.“
Šedé oči se přimhouřily. „To není fér.“
Nebylo, pochopitelně. Ale Styx neváhal použít cokoliv,
co mu připadalo nezbytné.
Věděl, že tajemství vlkodlaků byla cenná, důležitá i
nebezpečná. Nejenom pro Darcy, ale pro křehký mír, který
držel na uzdě krveprolití.
„A jak předpokládám, pokud uspěješ, tak určitě najdeme
něco, čím bych odměnil tvou snahu,“ připustil zdráhavě Styx.
„To bys mohl asi těžko.“
„Co je tvým přáním?“
„Být šest stop vysoká rocková hvězda se svaly z oceli a
neporazitelnou silou,“ požádal okamžitě Levet.
Styx zvedl obočí. „Já jsem upír, ne čaroděj.“
„Dobrá, dobrá.“ Levet namířil prstem přímo na Styxovu
tvář. „Udělám to, ale jenom pro Darcy, chápeš?“
Styx byl natolik moudrý, aby skryl svůj úsměv.
Nepochyboval ani na chvíli, že démonovo měkké srdce pro
něj udělá to nejlepší.
„Jistěže.“
„A jestli nakonec skončím ve vlkodlačím břiše, tak se
vrátím zpátky jako duch a budu tě pronásledovat po zbytek
věčnosti.“
„Jen pouhá myšlenka na to stačí, aby jakémukoliv upírovi
přivodila noční můry.“
Levet vychrlil řadu francouzských nadávek a kleteb. „Víš,
ty Styxi, jsi vážně v dobrý v obměkčování slušných
osobností.“
„I mocnější démoni, než jsi ty, si to už také vyzkoušeli,
chrliči.“
Drobný démon udělal něco, co Styx odhadl na nějaké
velice neslušné gesto, potom se otočil a začal plížit dolů ke
kuchyni.
Přirozeně musel mít poslední slovo.
„Mluv k ocasu, netopejre,“ zavrčel.
Zbrojnice za Viperovým sídlem byla krásná a úžasná.
Nejen, že obsahovala sbírku zbraní větší, než by stačila
menší armádě, ale byla také vybavená všemi zařízeními,
která byla nezbytná, aby si upír uchoval své dovednosti v
parádní ostrosti.
Byla zde střelnice, řada terčů pro lukostřelbu a vrhání
nožem. Byly zde vycpané figuríny pro souboje rukama a
další obrněné pro šerm.
Byla zde také malá aréna, která byla ideální pro skutečné
soutěže.
Styx si převlékl své kožené kalhoty a měkké semišové
boty a sekl mečem proti vyčkávajícímu DeAngelovi. Zápasili
spolu už přes hodinu, a na důkaz toho byli oba poseti
krvácejícími ranami.
Cvičné bitvy mezi upíry vždy tíhly k tomu být více
bitvami než cvičnými.
Navzdory svým zraněním, Styx zjišťoval, že jeho napětí
roztává pod známým přívalem radosti, že může stát proti
rovnocennému soupeři.
DeAngelo byl mistr meče a stál si velice dobře i proti
Styxovi.
Mlčky předváděli plynulý, krásný tanec mečů. Mohli
pokračovat ještě další hodinu nebo ještě déle, kdyby ovšem
Styx neucítil, že do místnosti vstoupila Darcy.
Přestože zůstala stát tiše ve stínech, Styx nebyl takový
hlupák, aby bojoval s DeAngelem, když bylo na blízku
takové rozptýlení. Koledoval by si o probodnutí srdce
soupeřovým mečem.
Což nebylo zranění, které by chtěl dnes v noci blíže
poznat.
„Stačí, DeAngelo,“ rozkázal a otočil svůj meč jílcem proti
soupeřovi. „Budeme pokračovat zítra večer.“
„Ano, pane.“
Havran vzal s hlubokou úklonou oba meče a odešel do
vnitřní zbrojnice. Styx spoléhal, že jeho služebník vyčistí a
naolejuje zbraně před tím, než je vrátí do jejich pochev. Styx
také spoléhal, že upíra napadne zamknout za sebou dveře,
takže Styx bude mít jistotu, že bude o samotě se svou
okouzlující zajatkyní.
Popadl ručník a došel k čekající ženě. Jeho dravá složka
byla v plné pohotovosti. Darcy se dařilo unikat mu už příliš
dlouho.
Nyní se nemohl dočkat, až ji bude mít na dosah ruky.
Až ji sevře v náručí. V jeho posteli. Sténající pod ním.
Ach, ano. To bylo přesně to, co chtěl. Až ho z toho celé
tělo pálilo touhou.
Zastavil se před ní a hluboce zavrčel, když se na něj
sladce a svůdně usmála.
„Velice působivé,“ zašeptala.
Styx pokrčil rameny, pořád se soustředil jen na její svěží
ústa. Jeho válečnické schopnosti byly věhlasné v celém
nadpřirozeném světě. Bylo to něco, co přijímal bez
přemýšlení.
„Mám za sebou nějaké stovky let tréninku.“
Její úsměv se rozšířil, když pohledem záměrně sklouzla k
jeho obnažené hrudi. „Nemluvila jsem o vašem šermování.“
Styx se otřásl, jak jím projelo divoké vzrušení. Pouhý její
pohled stačil, aby ztvrdl a umíral touhou.
Popošel natolik blízko, aby cítil kolem sebe její teplo.
„Hmm, žena s vybraným vkusem,“ řekl zastřeně.
Zaskočena ukvapeně ustoupila o krok vzad a nakrčila nos,
když si prohlížela mnohé rány hyzdící jeho hruď.
„Dobře, musím připustit, že můj vkus bývá o něco méně
krvavý.“
Styx proklínal sám sebe, když si ručníkem začal spěšně
stírat krev. Tak vzácně trávil čas mezi lidmi, že měl tendence
zapomínat na jejich útlocitnou povahu. Bez pochyby na to
měla vliv jejich smrtelnost.
„To se uzdraví,“ ujistil ji a odhodil ručník stranou.
Pozvedla zrak a pohlédla na něj poněkud zmateně. „Ale
nebolí to?“
Zamrkal nad její podivnou otázkou. „Samozřejmě, že
ano.“
„Tak proč to děláš?“
„Nesmím vyjít ze cviku.“ Odmlčel se, pokrčil rameny a
pokračoval. „A po pravdě mám šerm rád. Cítím se díky
tomu… živý.“
Zkroutila rty. „Poněkud ironické.“
„To, že se upír může cítit živý?“
„Ne. Že se cítíš živý díky zahrávání si se smrtí.“
Styx popošel zas o něco blíž a byl potěšen tím, že Darcy
tentokrát neustoupila. Žalostně se usmál.
Zdálo se být pravou ironií, že upír, který se těšil takové
nemilosrdné pověsti, která udržovala všechny démony na
světě pod jeho kontrolou, začínal panikařit, když si pouze
pomyslel, že by se ho tato drobná žena mohla bát,
„Co je to život bez nebezpečí? Jaký potom je?“ zamumlal.
Nemohl si pomoci a musel se natáhnout a špičkou prstu
obkroužil její svůdné rty.
„Bezpečný?“ nadhodila.
Její kůže pod jeho dotekem byla jemná jako hedvábí, což
vzrušovalo jeho svaly k bolestivé tvrdosti. „Nudný.“
„Pohodlný.“
„Bezútěšný.“
„Klidný.“
„Pustý.“
Náhle se zakousla do jeho prstu, putujícího kolem jejích
úst, a vyslala výzvu čistého chtíče až do jeho prstů u nohou.
„Možná bychom se mohli shodnout na tom, že se
neshodneme,“ řekla, smaragdové oči zahořely nebezpečným
ohněm. „Dávám přednost životu v míru, a s tak malým
procentem nebezpečí a násilí, jak jen je to možné.“
Styx ji pohladil po tváři. Nemohl popřít, že jedna jeho
část byla silně přitahována takovou jemnou a citlivou duší.
Byla to jakási neodolatelná útěcha po těch staletích
nekončících brutalit a násilností. Ale nebyl by to on, kdyby
nebyl realista.
Sama ve světě by se tato žena stala pouze obětí čekající
na zkázu.
Vlastně bylo úplně zázračné, že přežila relativně bez
úhony po tolik let.
„Je to nádherný život, andílku, ale je jen málo takových,
kteří by vlastnili tvé láskyplné a křehké srdce,“ řekl měkce.
„Potřebuješ někoho, kdy by tě ochraňoval v bezpečí.“
Zelené oči se pomalu přimhouřily. Styx si zdaleka nebyl
jistý, jestli to bylo dobré znamení.
„Ty si myslíš, že se o sebe nedokážu postarat sama?“
zeptala se Darcy.
Náhle se cítil, jako by padal do propasti, kterou
nevědomky vykopal.
„Myslím, že bys raději obětovala sama sebe, než abys
ublížila někomu jinému,“ připustil opatrně.
„Nepotřebuji meč nebo dýky nebo pistoli, abych porazila
upíra.“ Bez varování přišla těsně k němu a položila dlaně na
Styxovu hruď. Ostře vydechl, když začala směle
prozkoumávat jeho zaťaté svaly. „Existuje druh zbraní, které
jsou mnohem více hrůzostrašné.“
„Andílku…“ Jeho hlas zanikl, když se naklonila a špičkou
jazyku se dotkla jeho tvrdnoucí bradavky.
„Ano?“
U všech bohů. Sevřel kolem ní své paže a pevně ji přitiskl
ke svému vzrušenému tělu.
Měla pravdu. Byl zcela a skutečně poražen tímto
drobným ženským dotekem.
„Nebezpečné zbraně, vskutku.“ Jeho paže se sevřely
úžeji. „Ale byl bych raději jediným upírem, vůči kterému je
budeš používat.“
Pozastavila se nad jeho divokým tónem. „Dokud se na mě
budou ostatní upíři dívat, jako kdybych byla něco
nechutného, co se jim přilepilo na podrážky, myslím, že ti to
můžu docela s jistotou slíbit.“
Styx byl překvapen touto nečekanou, temnou emocí, která
sevřela jeho srdce. Posedlost. Neexistovalo pro to vhodnější
slovo.
„Možná bych měl ujasnit, že myslím všechny démony,
lidi, víly a stvoření tohoto světa i jakéhokoliv jiného.“
Zaklonila hlavu, aby mu mohla pátravě pohlédnout do
očí. „To je velice… obsáhlé.“
„Zcela vše obsahující.“
Její rty sebou škubly, když si uvědomila komičnost jeho
znervózňující odpovědi. Ale předtím než mohl protestovat,
sklonila opět hlavu a její rty se přisály na jeho uzdravující se
hruď.
„Takže ty nechceš, abych dělala tohle…“ Její prsty
provokativně sjely dolů přes jeho břicho až k okrajům jeho
kalhot. „Nebo tohle…“ Škubla za knoflík a pak mu rozepnula
zip. Styx přidušeně zasténal, když se její prsty měkce
obtočily kolem jeho tvrdnoucího penisu. „Žádnému jinému
muži?“ Pohladila ho od zdola nahoru.
Styx zabořil svou tvář do sladké křivky jejího krku. „U
všech bohů, ty jsi zabiják,“ zasípal, mlčky si ještě uvědomil,
že by zabil jakéhokoliv muže, kterého by se dotýkala
takovýmto důvěrným způsobem.
Nezdálo se, že by byl nějaký důvod trápit její
mírumilovnou dušičku takovými úvahami.
„Varovala jsem tě,“ vydechla.
Ano, varovala. Ale její varování nezahrnovalo její rty
sající jeho bradavky, hrudní kost, malou prohlubeň mezi jeho
prsy, a potom najednou byla na kolenou a její ústa sevřela
vrchol jeho erekce.
Prsty se propletl jejími měkkými kudrnami, když mu
netrpělivě stáhla kalhoty a její ruce jej hladily něžnými a
zároveň vášnivými doteky.
„Ke všem čertům, andílku.“
Darcy, díky bohu, nevnímala jeho přiškrcená slova a
vzala jej hlouběji do pusy. Její oči se zavřely a jeho špičáky
se zcela natáhly, když cítil, jak její jazyk krouží po jeho
žaludu.
Ještě nikdy necítil nic tak slastně příjemného.
Tak nádherného, že si byl jistý, že by v tuto chvíli klidně
mohl zemřít a stejně by měl úsměv na rtech.
Zasténal, když přitlačila a laskala ho s elánem, který
hrozil, že brzy bude konec jeho překvapené rozkoši. Styx
bojoval, aby udržel vyvrcholení ještě o chvíli déle.
Tvrdil, že nebezpečí mu dává pocit, že skutečně žije.
Bylo to ničím – ničím – ve srovnání s tímhle.
A chtěl, aby to trvalo déle než jen pár okamžiků
blaženosti.
„Andílku… přestaň,“ zasténal, a také se snížil k podlaze,
až také klečel před ní na kolenou.
Samolibě se usmála při pohledu na jeho prodloužené
špičáky a potemnělé oči.
„Tobě se to nelíbí?“ dobírala si ho.
„Líbí se mi to příliš moc,“ vydechl, rukou sjel po křivce
jejích zad, dokud nenahmatal lem jejího svetříku. Jediným
plynulým pohybem jí ho přetáhl přes hlavu. „Teď jsi na řadě
ty.“
Slyšel, jak se jí zastavil dech, když rozepínal její
podprsenku a nakonec vzal do dlaní měkké kopečky jejích
prsou. Díky bohům, že se nemusel starat o dýchání, uvědomil
si, když v jeho těle explodoval spalující žár vášně. Jak mohl
muž pamatovat na takové nudné věci, když se střetl s takovou
krásou?
S mazlivou péčí přejížděl palci přes pevné vrcholy jejích
bradavek a ostatními prsty hladil křivky jejích ňader. Dotýkal
se už bezpočtu lidí, ale nikdy nebyl tak okouzlen strukturou
jejich smrtelnické kůže.
Přesně jako teplé hedvábí, uvědomil si fascinovaně. Teplé
hedvábí s lehkým náznakem pulsujícího života, který
přiváděl jeho smysly k šílenství touhou.
Možná, že Darcy vycítila jeho podivné rozpoložení, a tak
přesunula dlaně z jeho širokých paží na jeho ramena.
„Styxi?“ zeptala se měkce. „Je něco špatně?“
Sklonil hlavu a přitiskl své čelo na její. „Pokaždé, když jsi
blízko, tak zapomínám na všechno kromě tebe,“ odpověděl
zastřeným hlasem. „Kdybych mohl, zamkl bych dveře a zřekl
bych se celého světa, jen abychom mohli být spolu sami až
po zbytek věčnosti.“
Prsty ho pohladila po ramennou a sjela dolů na jeho záda.
„A to tě trápí?“
Vzdychl, jeho rty sklouzly po jejím drobném nose a
přitiskly se na její ústa. „Zdaleka ne tak, jak by mělo.“
Neschopen si vysvětlit svou zvláštní posedlost touto
ženou, se Styx zmocnil jejích úst hladovým polibkem, jeho
jazyk kroužil mezi jejími rty. V tuto chvíli byl připraven a
chtěl zapomenout na celý svět a všechny své povinnosti a
závazky, které na něj čekaly za dveřmi.
Jeho úděl si ho dříve nebo později stejně najde.
Ale přál si, aby to bylo až později.
Mnohem, mnohem později.
Zvedl Darcy do náručí a pomalu ji položil zády na
podlahu. Potom ji přikryl svým vlastním tělem. Její nehty se
mu zaryly do zad, když si polibky prolíbal cestu dolů přes
křivku jejího krku a spočinul na její klíční kosti.
„Chutnáš jako jaro,“ zašeptal, když cestoval svým
jazykem k vrcholku její bradavky.
Darcy zasténala, když prohnula záda v tiché výzvě. „Jako
co tedy chutná jaro?“ zeptala se.
Svými špičáky přejel po její kůži, aby ucítil její sladkost.
„Jako med,“ zašeptal, zatímco jeho si jazyk nepřestával
vychutnávat její ztvrdlou bradavku, „a jako nektar z květů a
sluneční svit.“
Její oči se slastně zavřely při jeho něžné péči. „Kruci.“
„Teprve jsem začal, andílku,“ slíbil a rukama sledoval
štíhlé křivky jejího pasu.
S minimálním úsilím jí svlékl kalhotky. Když je sundával,
zatáhl za ně a svlékl jí je ještě společně s botami. Potom, jen
co byl takhle dole, zahrnul polibky její chodidla a vzal do
pusy její palec.
Tiše vykřikla, když pomalu začal stoupat vzhůru a
zastavil se, až aby ochutnal její podkolení jamky. Nelhal.
Skutečně chutnala jako nektar. Sladký natolik, aby opil
mysl každého upíra.
Jazykem se vydal sledovat pulsující žílu na vnitřní straně
jejího stehna. Styx nepospíchal kupředu. Tohle byl čas pro
Darcy, ale brzy se mu vrátilo jeho přesné vnímání a ochutnal
ji tak, jak to dokáže jedině upír.
Úplně zlehounka ji štípal zuby, propracovával si svou
cestu vzhůru, stoupal po jejích nohách, aby dosáhl toho
nejcitlivějšího místa.
„Styxi.“ Prsty se zapletla do jeho vlasů, když ponořil svůj
jazyk do jejího vlhkého klínu. „Ach…“
Usmál se, když mu málem vytrhla vlasy z kořenů. Ta
bolest byla malou cenou, kterou platil za její přerušované
sténání rozkoše.
Styx zajel jazykem ještě hlouběji, a uspokojoval ji v
pravidelném rytmu. Její boky se začaly pohybovat, když se
její vzdychání stalo jen neartikulovaným sténáním. Byla
blízko. Mohl to cítit na svých rtech.
S posledním milujícím olíznutím se Styx zvedl nahoru, a
zahrnul její rty vášnivými polibky. Její nohy se instinktivně
stočily kolem jeho pasu, když zvedl boky a jedním pomalým
pohybem se ponořil hluboko do ní.
Přitiskli se jeden k druhému a rozkoš jimi projížděla ve
spalujících vlnách.
„Musíš být skutečný anděl,“ vydechl, když se od ní
pomalu odtáhl a pak zas přirazil pomalým pohybem svých
boků. „Protože jsi mi ukázala nebe.“
Měkce se zasmála, což se záhy proměnilo na překvapené
vzdechnutí, když se její záda prohnula ve vzrůstajícím
vzrušení.
Pokryl celou její překrásnou tvář polibky a vnikl hlouběji
do jejího tepla. Tohle bylo nebe. A ona byla jeho anděl.
Zanořil svou tvář do křivky jejího krku Pokračoval v
neúnavném tempu, čekal na ni, až bude pod ním připravená.
Přišlo to v okamžiku, když zlehka vykřikla blahem, a on
dovolil svým špičákům vniknout do její kůže a sál vše, co mu
nabízela. Posledním přiražením se ponořil tak hluboko, jak
jen mohl, a dovolil svému orgasmu vrazit do ní s bouřlivou
silou.
Do nejhlubších pekel.
Bylo štěstí, že byl nesmrtelný.
Taková rozkoš by jistě přivedla smrtelníka do hrobu.