Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Sledovat stopu z Darcyiny ložnice do zchátralého hotelu
nebylo moc těžké. To ovšem nijak nezmírňovalo jeho
doutnající hněv.
Salvátor vstoupil na jeho území a položil svou prašivou
ruku na Darcy.
Styx chtěl krev.
Vlkodlačí krev.
To byla jedná věc, na kterou myslel. Tedy jen do té doby,
než ucítil nezaměnitelnou vůni jiného upíra.
Styx si spěšně pročistil svou mysl a obratně se ukryl ve
stínech blízkých stromů; dýku připravenou v ruce.
Jakožto vládce upírů byl vysoko nad malichernými
rvačkami a klanovými válkami, které stále řádily. To ale
nicméně neznamenalo, že by se nějaký proradný upír nemohl
rozhodnout, že by jeho velitelské schopnosti mohly být
vylepšeny kůlem v srdci. Vládl pevnou rukou, a tak se vždy
našlo víc než pár jedinců, kteří nebyli vždy nadšení z jeho
zákonů a pravidel.
Aaach, jaká to rozkoš býti králem.
Styx byl připravený k útoku, když tu upír přišel tak
blízko, že mohl rozpoznat známou vůni. Zamumlal nějakou
kletbu, vrátil dýku zpět do své boty a vystoupil ze stínů, aby
se postavil svému vlezlému příteli.
„Vipere.“ Dal si ruce v bok. „Takové nemilé překvapení.“
Stříbrovlasý upír se zastavil a hluboce se uklonil. Každý
by vypadal směšně ve zlatém saténovém kabátu, který mu
padal až ke kolenům a černých sametových kalhotách, ale
tenhle démon v tom působil jako vždy naprosto elegantně.
„Dobrý večer, prastarý.“
„Neříkej mi takhle,“ zavrčel Styx. „Co tady děláš?“
„Věřil bys, že jsem se prostě objevil poblíž?“
„Ani na okamžik.“
„Fajn.“ Viper popošel kupředu, jeho výraz se stáhl do
temných linií. „Jsem tady kvůli tobě.“
„Jak jsi se dozvěděl, že budu tady?“
Chvilku bylo ticho, než Viper pokrčil rameny a řekl:
„DeAngelo byl znepokojený.“
„On ti dal vědět?“ Styx ostře zakroutil hlavou. Každého z
Havranů proměnil v upíra sám. Jejich loajalita byla
samozřejmostí. „Ne. To by se neodvážil.“
„Co jiného mu zbývalo?“ zeptal se Viper. „Opustil jsi
panství očividně rozhořčený a ve vzteku, aniž bys s sebou
vzal své srážce.“
Ve vzteku? Styx se nad touhle narážkou pozastavil. Nikdy
neztrácel svůj klid. A když už, tak stejně nikdo nebyl schopen
odhadnout jeho náladu. Nikdy se nesnížil, aby kolem sebe
dupal jako vzteklé dítě kvůli nějaké hlouposti.
Najednou se ušklíbl, když si uvědomil, že přesně tohle
bylo to, co teď udělal. Tedy až na to dupání. Proklatě.
Všechno to byla chyba Darcy Smithové. Jedině jí se
podařilo nabourat jeho ledovou sebekontrolu, kterou pěstoval
stovky a stovky let.
„Já nepotřebuji chůvu, Vipere,“ odsekl.
„Ne.“ Viper se na něj díval s vážností. „To, co potřebuješ,
je ochrana.“
„Před hrstkou vlkodlaků?“ Jeho tvář zahořela uraženou
pýchou. „Nepodceňuješ mě trochu?“
„To nemá co dělat s vlkodlaky.“ Viper postoupil vpřed a
položil mu ruku na rameno. „Už dlouho nejsi jako ostatní
upíři, Styxi. Jsi náš vůdce, a DeAngelo je tvůj druhý nejvyšší
velitel. Nebyl by hoden být Havranem, kdyby nepodnikl
opatření, aby ti zajistil bezpečí.“
Styx se chtěl obhájit. Tuhle noc nepřemýšlel jako vládce
všech upírů. Přemýšlel jako muž. Muž, který chtěl nakopat
prdel jinému muži.
Noc testosteronu, ne politiky.
Naneštěstí, DeAngelo byl v právu. Nemohl vědět, že Styx
neplánuje nic nebezpečnějšího než drobné hašteření s hrstkou
psů.
„Dobře, dobře,“ zdráhavě připustil. „Můžeš tu zůstat a
dívat se, jak rostou plísně, jestli chceš.“
Odstrčil přítelovu ruku pryč a vykročil vpřed, jen aby se
opět zastavil, když Viper vykročil tiše za ním.
„Myslíš si, že půjdeš vyjednávat se Salvátorem?“ otázal
se mladší upír.
„Mám ti snad dát veškerý svůj rozvrh?“ vyštěkl Styx.
„Je to jen prostá otázka.“ Viper přimhouřil pohled. „Jsi tu
proto, abys vyjednával s vlkodlaky?“
Styx tiše zasyčel. Nebude se nikomu zodpovídat. Ani
mocnému vůdci klanu, který byl zároveň jeho přítelem.
„Jsem tu, abych se ujistil, že Salvátor pochopil, že pokud
ještě jednou vleze na moje území, tak to bude naposledy.“
„On byl v mém sídle?“ zeptal se Viper překvapeně.
Měl být proč překvapený. Jedině někdo velice odvážný a
nebo velice hloupý by si troufl vstoupit do upířího brlohu.
„Vplížil se do Darcyina pokoje, když jsem byl dole.“
„Ublížil jí?“
„Ne.“
„Předpokládám, že se ji pokoušel odvést proti její vůli?“
Styx jej hněvivě sledoval s chladnou výstrahou ve tváři.
Nechtělo se mu přiznat, že vůbec netuší, co měli vlkodlaci za
vychytralý plán. Nebo to, že Darcy úmyslně zamlčela své
setkání se Salvátorem. Ne když pouhá myšlenka na to stačila,
aby se jeho krev horce rozproudila a jeho špičáky bolestivě
zatoužily po zanoření se do teplého masa.
Viper by ho bezpochyby zamknul ve sklepě, dokud by se
mu nevrátily smysly.
„Co na tom záleží? Nestačí, že se vůbec odvážil k ní
přiblížit?“
„Ale není to, to co jsi chtěl, můj starý příteli?“
Styx zamračeně ustoupil o krok zpět. „Co jsi říkal?“
Viper rozhodil rukama. „Ta holka může být stěží náš
trumf ve vyjednávání, pokud by ji Salvátor nechtěl mít
dychtivě v rukou. Skutečnost, že riskoval jistou smrt, aby ji
zkusil unést, znamená, že přistoupí na jakékoliv podmínky,
které mu stanovíš.“
Styx se otočil na podpatku a začal přecházet stromořadím
sem a tam. Nechtěl, aby Viper viděl jeho výraz. Ne, když
nedokázal ukrýt ostrý záblesk zuřivosti při pouhé zmínce o
předhození Darcy vlkodlakům.
Bylo to něco, co chtěl vyřešit později.
Mnohem, mnohem později.
„Mnohem spíš je to prostě jenom natolik arogantní
drzoun, aby věřil, že je schopen ji unést. Potřebuje, abych mu
připomněl nebezpečí, která na něj čekají, zkříží-li moji vůli.“
„Takže tohle všechno děláš, jen abys uštědřil lekci
vlkodlakovi?“
Styx se otočil zpátky kvůli nepochybné nedůvěře ve
Viperově hlase. „Je na tom něco špatného?“
„Myslel jsem, že si přeješ předejít krveprolití? Není to ten
důvod, kvůli kterému jsi unesl tu ženu? První bod mírového
plánu?“
Předejít krveprolití? Ne tak úplně, sakra.
„Urazil nás tolik, že se to nedá přejít.“
Viper pokrčil rameny. „Dokud chováme Darcy dobře
střeženou, co záleží na tom, že ji chce nějaký muž unést?
Kromě toho, nebylo by nejlepší připustit nějaké přímé
konfrontace až poté, co je budeme mít zpátky na jejich
lovících územích?“
Styx polkl vzteklé zaklení. Jeho starý přítel se ocitl na
tenkém ledě. Co bude nebo nebude dělat s Darcy, nebyla
záležitost nikoho dalšího. Jenom jeho!
„Nebude žádné… vyjednávání, dokud nepřijdu na to, proč
ji chce,“ odsekl.
Nastalo překvapené ticho, než Viper zaklonil hlavu a
rozesmál se zjevnou rozkoší.
„Už to vidím.“
„Co?“ Styx přišel blíže, aby mohl chechtajícího se upíra
probodnout netrpělivým pohledem. „Co je tady tak
směšného?“
„Ty.“
„Já?“ Styx sevřel s přemáháním ruce v pěst. Dal se popsat
mnoha slovy. Arogantní, velitelský, prudce smrtící. Ale
nikdy, prostě nikdy nebyl směšný. Ale ve chvíli, kdy chtěl
připomenout svému společníkovi, jak je nebezpečný zvyk
smát se svému vůdci, Styx náhle ucítil nečekaný zápach.
„Počkej, Vipere… něco se blíží.“
Viperovi zmizelo z tváře pobavení nad přítelovou
zmateností. Bude mít ještě mnoho příležitostí užít si, jak
dostat Styxe do kolen. Ale pro tuto chvíli byl mnohem více
zaujat nezaměnitelným pachem blížících se nečistých
vlkodlaků.
„Pokoušejí se nás obklíčit,“ zamumlal, když vytahoval
dvě malé dýky, které ukryl ve svém kabátě před tím, než
odešli z klubu.
Zbraně – nikdy neodcházej bez nich.
Motto, které mu pomáhalo zůstat naživu už pěkně dlouho.
Styx zaklonil hlavu, aby mohl lépe nasát vzduch. „Tři z
jihu a dva ze severu.“
Viper se předem zazubil. Jeho přítelkyně, Shay, měla jen
velmi mlhavý přehled o jeho účasti na soubojích ve volném
čase. Jako mnoho žen jednoduše neměla smysl pro násilí, a
tak na něj vždy čekala lekce, když se vrátil domů s nějakými
krvavými skvrnami.
Ale dnes v noci od něj rozhodně nemohla očekávat, že
zůstane stát stranou a dovolí, aby se jeho pán stal večerní
svačinkou pro vlkodlaky.
„Dobrá.“ Zatočil dýkami v rukou. „Vezmi si sever, já si
vezmu jih.“
Styx nadzvedl obočí. „Jdou po mně. Já si vezmu jih.“
„Nehodíme si o to?“
„Prostě si vezmi sever,“ přikázal Styx a otočil se zády k
Viperovi, takže každý stál tváří k jednomu konci ale je.
„Neuvažoval jsi o tom, že bys mohl být ždibínek
demokratičtější? Jsi v současnosti vzato kolem a kolem
Američan,“ zeptal se Viper, zatímco jeho pohled bez přestání
probodával temné stíny.
„Jsem upír, a dokud mě někdo nevystřídá na trůně, tak je
moje slovo zákon.“
Dobrá, bylo těžké hádat se s arogantním šéfem.
Jeho slovo bylo zákon.
A od té doby, co se Viper stal tím, kdo zabil starého
vůdce, aby dosadil Styxe na trůn, si prostě nemohl stěžovat.
„Fajn, uděláme to podle tebe.“
„Vždycky to tak dělám,“ jednoduše potvrdil Styx. Viper
nemohl než souhlasit.
Chladný větřík vířil alejí a Viper těsněji sevřel své dýky.
Nečistí vlkodlaci byli blízko. Velice blízko.
Už bylo tiše slyšet zvuk drápů škrábajících o chodník.
Potom se zavitím nečistí v plné síle vtrhli do ale je.
Už se stačili proměnit. Ve vlčí podobě byli velcí jako malí
koně a byli obdaření nadlidskou silou. Byli také krutí a zlí
jako samo peklo.
S rudýma očima svítícíma ve tmě se hnali proti Viperovi,
lhostejní k tomu, že by mohli dojít úhony. Chtělo by to ale
víc než pět nečistých vlkodlaků, aby něco zmohli proti dvěma
nejlepším upírům. Obzvlášť, když oba dva tito upíři byli
vůdci klanů.
Viper stál s rozkročenýma nohama a přikrčil se. Nečistý
vždy útočí nejdříve na hrdlo. Bylo to předvídatelné jako
východ Slunce.
Vlasy zvedající zavytí protrhlo vzduch, když nečistí
vlkodlaci spěchali vstříc smrti. Viper čekal, dokud neucítil
horký dech na své tváři, potom zatočil rukama a vrazil své
dýky hluboko do širokých hrudníků.
Jedna dýka zasáhla přesně, zabořila se do srdce útočícího
nečistého a udělala z něj jen hromadu chlupů ležící u
Viperových nohou. Druhá dýka těsně minula srdce, a tak
bestie se zavrčením otevřela chřtán blizoučko u Viperova
krku.
„Do krvavého pekla, ty ale páchneš,“ zasípal Viper, když
rukou odrážel útočníka.
Ozvalo se překvapené zakňučení, když příšera odlétla
vzduchem, a s nechutnou ránou dopadla na stěnu cihlové
budovy. Takže nastala krátká pauza na popadnutí dechu, než
se zas zvíře vyškrábalo na nohy a s řevem se opět vrhlo
kupředu. Ve své vlčí podobě ten muž působil, jako by si
nebyl vědomý toho, že těžce krvácí z rány, kterou mu
způsobila dýka stále trčící z jeho hrudi.
Viper opět čekal, dokud nečistý vlkodlak nebyl blízko u
něj, a pak se vymrštil na nohy. Křuplo to, když úder
rozmašíroval čelist i chrupavku tlamy nečistého. Ale zvíře
bylo úplně šílené touhou zabíjet a tím, že cítilo pach vlastní
krve, a tak nečistý vlkodlak bezhlavě pokračoval v zápasu.
Zuby ostré jako žiletky chňapaly kupředu po Viperově
noze a tak byl nucen uskočit dozadu. Vrazil do Styxe, ale ani
se neotočili, jak byli oba soustředěni na své vlastní bitvy.
Kde jsou zvířecí instinkty, když je potřebujete? Povzdychl
si, uhýbaje drápům, které se sápaly přímo po jeho krku.
Obrovská tlapa znovu sekla po Viperovi. Sotva byli tak
blízko, šlehl po nečistém dýkou a zabořil ji do něj. Když ji z
něj silou vytrhával, byl překvapen, že ucítil drápy, které se
mu zaryly do zad. Do hajzlu. Čekal, že zvíře půjde opět po
krku. Hloupá chyba.
Zranění nebylo hluboké, a brzy se uzdraví, ale ne dřív,
než bude mít Shay možnost mu vynadat za to, že je zraněný.
Rozčilený tím, že dovolil vlkodlakovi, aby ho
poznamenal, sevřel Viper rukojeť dýky a zabořil ji do
soupeřovy obnažené hrudi.
Tentokrát mířil přesně a stříbrná čepel se zanořila hluboko
do srdce nečistého vlkodlaka.
Nečistý zavyl bolestí, když se opožděně snažil utéct.
Viper se narovnal a sledoval vlkodlaka plazícího se za
blízkou popelnicí. Neměl chuť ho následovat. Nečistý
nemůže přežít, a Viper nebyl tak brutální, aby ho potřeboval
vidět umírat.
Kromě toho se chtěl ujistit, že Styx také dokončil svůj
úkol.Otočil se, aby viděl, jestli jeho společník nepotřebuje
pomoci. Ale tu byl náhle vyrušen tichým zvukem kroků nad
nimi.
Pohlédl vzhůru na střechu rozpadajícího se hotelu.
Očekával, že spatří další nečistého vlkodlaka doufajícího, že
je zastihne nepřipravené. To, co viděl, ho však vyděsilo k
smrti.
„Styxi!“ zařval varování, když uviděl stínovou postavu,
která zamířila a vystřelila z kuše přesně na srdce jeho přítele.
Viper se pokusil odstrčit Styxe stranou v okamžiku, kdy
se stříbrný šíp vydal do noci. Byl rychlý, ale i když se snažil
Styxe strčit, aby ho zachránil před smrtící ránou, stejně šíp s
příšerným svistem zasáhl přítelovu hruď.
Vysoký upír shlédl nevěřícně dolů na své zraněni a jeho
vyraz se stáhl bolestí. Potom s chvějícím se zaúpěním přepadl
dopředu. Dopadl skoro až na zem, ale v tu chvíli ho Viper
zachytil, popadl do náručí a rozběhl se stromořadím pryč.
Do těch nejčernějších pekel!
Darcy vybalila své věci, uklidila v kuchyni, došla do svého
pokoje a přesadila své květiny do nádherného skleníku.
Přitom celou dobu nepřítomně naslouchala Levetovu
žvatlání; když náhle uslyšela kroky v hale.
Nemělo by to upoutat její pozornost vzhledem k tomu, že
byla v domě doslova plném lidí. Během té krátké doby, co
byla držena v zajetí, napočítala minimálně tucet různých
stráží.
Ale to byli upíři.
I kdyby nezjistila nic jiného, tak věděla, že jich zde mohly
být stovky, bez hlesnutí číhající ve stínech. Což nebyla úplně
příjemná představa.
Darcy nechala Leveta, aby zalil poslední z jejích
povadlých květin, a opatrně vešla do haly přímo k otevřeným
dveřím se silnými ořechovými futry.
Nahlédla do temnoty za nimi. Nebyla nikterak překvapená
tím, že objevila příkré schody vedoucí hluboko pod zem.
Zdálo se jedině přirozené, že tvorové, kteří se bojí slunce,
budou vyhledávat místa, kam nemůže nikdy dosáhnout.
Svedla jakousi hádku sama se sebou, jestli má sestoupit
dolů. Nakonec se zhluboka nadechla a vykročila po schodech
dolů; dříve než mohla zvážit tisíce důvodů, proč by to dělat
neměla.
Ocitla v širokém tunelu. Pomalu ji začala obestírat těžká
vůně černé země. Byla to uklidňující vůně navzdory těžké
temnotě kolem a ona se zastavila, aby ji pořádně nasála.
Z hlavní cesty odbočovalo několik menších tunelů.
Představovala si, že vedou do skrytých žalářů nebo možná
sloužily jako rychlé únikové cesty.
Únik.
Věc, na kterou stále myslela, uvědomila si.
Ale ne dnes v noci.
Ne, když před jedním z východů, který zřejmě vedl do
malé místnosti, stál strážce v plášti s kápí. A ne předtím než
zjistí, co se stalo tak závažného, aby to vyvolalo téměř
hmatatelné napětí naplňující vzduch.
Došla až k nehybnému upírovi a zastavila se před ním.
„Co to všechno znamená?“ zeptala se. „Co se stalo?“
S tak rychlým pohybem, že ho smrtelník nemohl
postřehnout, strážce odhrnul svou kápi a Darcy rychle
ustoupila. Temné oči zářily zvláštním světlem a špičáky měl
hrozivě prodloužené.
Takže to bylo jasné – něco bylo špatně.
„Náš pán byl zraněn,“ řekl trpce.
„Zraněn?“ Ostrá bolest zasáhla její srdce a nutkání vidět
Styxe, které ji trápilo poslední dvě hodiny, se teď stalo
divokou nutností. „Je to vážné?“
Zkusila projít kolem upíra, ale hned ji zastavil náraz,
protože vystřelil rukou, aby jí zabránil jít dál.
„Nemůžeš jít dovnitř.“
Zatlačila proti ruce. Hloupost, samozřejmě. Asi by byla
úspěšnější, kdyby se snažila pohnout cihlovou zdí.
Ukročila zpátky, přitiskla si ruce na rty, ale zdaleka
nebyla tak vyděšená hrozivými špičáky, jak by měla být.
„Tak potom si zvykni na moji tvář, protože neodejdu,
dokud ho neuvidím,“ varovala jej.
Strážce se neobtěžoval reagovat na její směšnou hrozbu.
A proč by měl? Mohl ji na místě zabít, jen co by ho omrzelo
dívat se na její tvář.
K překvapení obou se nečekaně ozval hluboký hlas
zevnitř místnosti a promluvil.
„Dovol jí vejít.“
Strážce ztuhl, ale s nechutí svou ruku sklonil. Darcy
neváhala a proběhla kolem jeho mohutného těla. Nevypadal
příliš spokojeně, a ona nechtěla riskovat nějakou nešťastnou
náhodu při procházení kolem něj.
Jejda. Byla snad ohromující krása předpokladem k tomu
stát se upírem?
„Ty musíš být Darcy.“ Světlá tvář byla nečitelná, když si
ji temné oči prohlížely s téměř citelnou silou. „Já jsem
Viper.“
„Ach, tak tohle je tvůj dům,“ zamumlala, ale soustředila
se na širokou postel, kde ležel Styx se zavřenýma očima.
Stáhla rty v bolesti, která opět projela jejím srdcem. „Co se
mu stalo?“
Otočil se a přešel k posteli s Darcy v patách. „Vlkodlaci
nastražili past. Neuvědomili jsme si hrozící nebezpečí, dokud
nebylo příliš pozdě.“
Zastavil se jí dech. „Příliš pozdě? On tedy zem…?“
„Zemře?“ Zakroutil hlavou. „Ne, byl vážně zraněn, ale
uzdraví se.“
Její pohled se nemohl odtrhnout od ostře řezaných,
divokých, bronzových rysů. Styx i v bezvědomí vypadal
nebezpečně. Smrtící válečník, který by zabíjel bez lítosti. Ale
Darcy necítila žádný strach. Minimálně ne o sebe.
„Co mohu udělat?“ zeptala se tiše.
Nastala drobná pauza. „Ty si přeješ pomoci?“
„Samozřejmě.“
„Odpusť mi moji nedůvěru, ale pokud předpokládáme, že
jsi momentálně držena Styxem v zajetí, tak bych mnohem
spíše očekával, že si budeš přát ho dorazit, než abys mu
pomáhala,“ opáčil upír klidným tónem.
To se Darcy nečekaně dotklo, a tak otočila hlavu, aby se
střetla s jeho nehybným pohledem. „Jestli si myslíš, že bych
mu ublížila, tak proč jsi mi dovolil vejít dovnitř?“
„Protože tě budu mít raději tady, kde tě mám na očích.“
Trhla sebou při těchto příkrých slovech. Sakra práce.
Snášela už dost podezřívání a naprostého odporu během
všech těch let mezi lidmi. Takže teď to musí snášet znovu od
démonů? Tak to tedy ne!
„Drsné, ale upřímné, řekla bych,“ zamumlala.
Viper pokrčil rameny. „Předcházím jakýmkoliv
nedorozuměním.“
Sklopila bradu. „Nikdy jsem nikomu neublížila, pokud
jsem se nemusela bránit. Takže bych zcela jistě neublížila
nikomu zraněnému a bezmocnému.“
„Tak proč jsi tady?“ zeptal se.
„Už jsem ti to říkala; chci nějak pomoct.“
Viper zdaleka nevypadal důvěřivě, ale předtím, než mohl
promluvit, ozval se šelest z postele. Téměř s upíří rychlostí
Darcy skočila kolem Vipera a posadila se na okraj postele
vedle Styxe.
„Styxi?“
Husté řasy se zvedly s bolestivou pomalostí. „Andílku?“
„Jsem tady.“
Jeho ruka nalezla její prsty a sevřela je téměř s bolestivou
silou. „Viper. Je zraněn?“
Viper se posunul, aby ho Styx mohl bez potíží spatřit.
„Jsem zde, můj starý příteli.“
Úleva se přelila přes bronzovou tvář, předtím než zas
nečekaně ztvrdla. „Byl to Salvátor?“
„Věřím tomu, že ano. Byl to jistě čistokrevný se
schopností maskovat svůj pach. Téměř jsem si jeho
přítomnosti nevšiml.“
„Proklatě.“
„Přesně to si také myslím,“ řekl Viper těžce. „Až se
uzdravíš, budeme si muset s tímhle zmetkem dlouze
promluvit.“
„Krátce promluvit.“
„To bude lepší.“ Viper ho stále sledoval. „Přál by sis jít
pod zem, aby ses uzdravil?“
Styx chvíli přemýšlel, než zakroutil hlavou. „Ne.“
„Učinilo by to celý proces méně bolestivý, a to ani
nemusím zmiňovat, že mnohem rychlejší,“ poukázal Viper.
„Nemůžeme si být jistí, jestli vlkodlaci neplánují další
útok.“
„Nikdy se nedostanou přes tvoje Havrany. Nebo přese
mne.“
Styx bolestně potřásl hlavou. „Musíš se vrátit k Shay.
Bude mít starost.“
Viper se zamračil. „Ne.“
„To nebyla prosba.“
Zaujata zjevným teplem, které spojovalo oba muže, byla
Darcy zcela nepřipravená na ledový pohled, kterým Viper
šlehl jejím směrem.
„Ona by tu neměla zůstávat.“
Darcy se naježila, když se Styxovy prsty sevřely kolem
jejích ještě pevněji. „Použil jsi své smysly, aby ses dotkl její
duše, není to tak?“
Darcy se zamračila. Dotknout se její duše? Hmm, to
neznělo zrovna dvakrát dobře. „Ano,“ připustil Viper
zdráhavě. „Tak jdi,“ rozkázal Styx.
Viper nespokojeně zatřásl hlavou. „Jestli hodláš vsadit
sám na sebe, tak budu opravdu naštvaný.“
Styx se zlehka usmál. „Budu na to myslet.“
Viper si mumlal kletby pod vousy, ale obrátil se, aby
mohl vyjít z pokoje. Ve dveřích se zastavil a přes rameno
pohlédl na Darcy.
„Jestli mu ublížíš, tak nenajdeš místo, kde by ses mohla
schovat. Jedině smrt tě ušetří před mojí pomstou,“ varoval ji
dříve, než přešel práh a zabouchl za sebou dveře.
Darcy se otřásla. Byla to hrozba, která se musela brát
vážně. Těžko také mohla jinak, když přitom úmyslně odhalil
své špičáky.
Polkla knedlík v krku. „Je dost úzkostlivý.“
„Známe se už pár let.“
„Kolik let?“
„Téměř dva tisíce, plus mínus nějaké to desetiletí.“ Její
pozornost opět upoutaly Styxovy drsně krásné rysy.
„Sakryš.“
„To ty ses ptala,“ řekl ironicky. Poté vydechl bolestí, když
se pokoušel posunout, aby se mohl opřít výš na hromadě
polštářů.
Zatlačila rukou proti jeho rameni a její obočí se stáhlo
obavami. „Nehýbej se.“
„Tak potom pojď blíž.“ Pevně, ale zároveň něžně zatáhl
za její ruku. „Potřebuji cítit tvoje teplo.“
Darcy zaváhala. Tulit se k upírovi určitě nebyl dobrý
nápad. K jakémukoliv upírovi. A obzvlášť ne právě k tomu
jedinému, který způsoboval, že se celé její tělo rozechvívalo.
Ale na druhou stranu, vždy měla slabost pro stvoření,
která byla slabá a poraněná.
A přes všechny jeho snahy působit sebevědomě jako
obvykle, se nedala nepostřehnout bolest, která stahovala jeho
tvář, a slabost, která prostupovala jeho úžasné tělo.
S povzdechem nad svou vlastní hloupostí se opatrně
položila na měkkou matraci a objala jeho mohutné tělo.
Potlačila další vzdech. Tentokrát vzdech čiré rozkoše,
když kolem ní něžně obtočil ruce a přitiskl si ji pevně k hrudi.
„Je to lepší?“ zeptala se, neschopna přestat zhluboka
vdechovat jeho exotickou mužnou vůni.
A vůbec ji nenapadalo, proč by vlastně měla. Mmmmm.
„Mnohem lepší,“ zašeptal a přitom se rty něžně dotýkal
jejích spánků.
Ach. Její srdce se téměř zastavilo.
Musel přestat, aby se to nestalo.
„Viper říkal, že na vás zaútočili vlkodlaci?“ podařilo se jí
ze sebe dostat.
Sevřel ji pevněji. „Jednoduše využili příležitosti, kterou
jim skýtala moje přítomnost poblíž jejich doupěte.“
„A proč jsi byl poblíž jejich doupěte?“
Styx se nad její otázkou pozastavil. Jako kdyby byl nucen
zvažovat dopověď.
„Myslel jsem, že ho potrestám za to, že se potuloval po
mém území,“ odpověděl nakonec ledovým hlasem.
Darcy zaklonila hlavu, aby na něj mohla šokovaně
pohlédnout. „Ty víš, že tu byl?“
„Cítil jsem ho z tebe.“
Ušklíbla se, odolávaje potřebě přičichnout ke své kůži.
Nikdy si nepřipadala páchnoucí, jako si připadaly spousty
lidí; ale skutečnost, že je obklopena osobami, jejichž čichové
schopnosti byly dokonalejší než zvířecí, ji činila dost
paranoidní.
„Ach, aha.“
Temné oči se zableskly něčím nebezpečným. „Proč jsi mi
neřekla, že tě obtěžoval?“
„Protože jsem věděla, že by ses za ním vydal ven a
pokusil se ho potrestat.“ Setkala se s jeho vyčítavým
pohledem. „Nebudu zodpovědná za krveprolití, nikdy, pokud
se nebude jednat o mou vlastní krev.“
Jeho rozčarování se ztrácelo. Jak jednoduché vysvětlení!
Vegetariánka a pacifistka každým coulem. „Předpokládám,
že by to bylo špatné pro tvoji karmu?“
„Velice špatné.“
Jeho rty se zúžily, jak ovládal nutkání začít se smát. „Co
ti řekl?“
„Rozhodl se mne osvobodit z tvých ďábelských pařátů,“
odpověděla bez přemýšlení. V tu chvíli se kolem ní jeho ruce
sevřely tak těsně, že to téměř zabolelo. Nevěděla, jestli to
byla spíš myšlenka na Salvátora plánujícího její záchranu,
nebo zmínka o jeho ďábelských pařátech, co jej přinutilo
zesílit stisk; ale každopádně ji toto sevření přinutilo zalapat
po dechu. „Umm, Styxi, jakožto člověk potřebuji dýchat.“
„Promiň.“ Jeho paže okamžitě povolily sevření, ale pouze
lehce. „Říkal ti, jak tě plánuje zachránit?“
„Ne. Jen, že bych od něj měla očekávat nějakou zprávu.“
„A z jakého důvodu po tobě touží? To neřekl?“
„Řekl jen, že mi to nemůže říct, protože bys mne zabil,
jen co by ses dozvěděl pravdu.“
„On tvrdil, že já bych tě zabil? Ten bastard.“ Pokusil se
posadit, bezpochyby připraven vyskočit z postele a jít hledat
toho vlkodlaka. Zřejmá chyba, kvůli které ztratil dech a
zhroutil se zpátky na postel.
„Proklatě…“
Darcy se zalekla, že si Styx mohl ublížit, a tak se opřela o
lokty, a se starostí na něj shlédla.
„Co mohu udělat, abych ti pomohla? Znám pěknou řádku
bylinek, které by ztišily tvou bolest.“
Jeho drsné rysy zázračně změkly, když se natáhl a dotkl
se její tváře.
Nikdy ji nepřestalo udivovat, že tenhle veliký, silný muž
dokáže být tak něžný.
„Obávám se, že bylinky na upíry neúčinkují.“
Ušklíbla se, když si uvědomila, jak směšná byla její
nabídka. „Ne, nemyslím si, že by mohly. Ty potřebuješ
krev.“
Pomalu přikývl, s bolestí stále vrytou v očích. „Ano.“
Darcy se zhluboka nadechla, aniž by si dala čas zvážit
nebezpečnou myšlenku, která jí prolétla hlavou.
Kdyby to udělala, bezpochyby by vyběhla ven z místnosti
a ani by se neotočila.
„Je čerstvá krev účinnější než ta v lahvích?“
Jeho výraz byl obezřetný, když ji pohladil po tvářích. „Je
lepší, ale ne nezbytná. Uzdravím se.“
„Ale uzdravil by ses rychleji s čerstvou krví?“
Ostře zasyčel. „Andílku…“
„Je to tak?“ tlačila na něj.
„Nenabízej mi to, Darcy.“ Zavřel oči a celý se zachvěl.
„Ty to ve skutečnosti nechceš, ale já jsem příliš slabý na to,
abych odolal pokušení.“
„Nemáš právo mi říkat, co ve skutečnosti chci,“
protestovala, ačkoliv nemohla popřít, že v jeho slovech bylo
něco pravdivého.
Nebylo to tím, že by se bála, že jí ublíží, když si bude brát
její krev. Krucinál, co by znamenala trocha bolesti pro
dobrou věc? A zároveň si jasně pamatovala, jak to naopak
bylo příjemné.
A musela uznat, že tu byla hluboká, temná touha uvnitř
ní, která chtěla tu rozkoš zažít znovu.
Pomalu otevřel oči a slabě se usmál. „Odpusť mi. Nechtěl
jsem urazit tvoje ženské srdce, ale není důvodu, proč bys
měla dělat takovou oběť. Pošlu si pro krev své Havrany.“
Darcy na něj zpříma pohlédla. Nebyla nikterak
tajnůstkářská a lstivá osoba. Mnohem raději nazývala věci
pravými jmény a mluvila bez obalu.
„Styxi, chceš moji krev nebo ne?“
Jeho oči se rozšířily, nedokázal skrýt napětí ve svém těle
ani to, že se mu začaly prodlužovat špičáky.
Ach ano, chtěl ji a moc.
„Bože…,“ zašeptal, jeho ruka přejela po jejím temeni.
„Kdybys věděla, jak moc tě chci, tak bys ode mne s hrůzou
utekla.“
Darcy si pomyslela, že to by přesně mohla udělat, kdyby
ji ovšem její vlastní tělo nezradilo a nevypovědělo jí službu.
Teplo, které proudilo mez nimi, nevycházelo pouze ze
Styxe.
Měla na tom také svůj rovný podíl.
Styx sledoval emoce, které se zračily na její tváři, pak jí
zaklonil hlavu. Ten dotek byl tak lehký, že Darcy věděla, že
by ho mohla odstrčit, kdykoliv by chtěla.
Očekávala, že se rovnou vrhne na její krk. Byl upír konec
konců. Místo toho, jeho ústa našla její a ona měkce zasténala,
když se jeho jazyk dostal mez její rty.
Ano. Ano. Ano.
Tenhle muž poslední dva tisíce let rozhodně nepromarnil.
Minimálně, co se týče líbání. Jeho rty byly něžné, ale z jeho
doteku byla cítit také touha a potlačený hlad, který v ní
vyvolal divokou vášeň.
Pocit, který byl vždy velice vzácný.
Darcy se naklonila nad jeho hruď, uchopila dlouhý cop a
zatahala za silné uvolněné prameny. Aspoň jednou ho chtěla
vidět s rozpuštěnými vlasy v celé jejich saténové délce.
Rukou sjel po jejích zádech, a začal mazlivě hladit její
boky. Bez varování ji nadzvedl a položil na své pevné tělo.
Odtáhla se s drobným vzdechem. „Musíš být opatrný. Jsi
zraněný.“
Pomalu se usmál a jeho ruka proklouzla pod její šaty, aby
mohl hladit její kůži a vychutnávat si teplo, které z ní sálalo.
„Andílku, chtělo by to víc než nějaký hloupý šíp v mojí
hrudi, aby mi to zabránilo užít si tvou přítomnost v mé
náruči,“ řekl vášnivě.