6. kapitola
Styx přecházel po kuchyni. Pečlivě si prohlížel malý
stolek stojící uprostřed.
Nebylo na něm nic špatného.
Vlastně byl úplně dokonalý.
Ohřál vegetariánské lasaně s česnekovým chlebem,
přesně tak, jak radila hospodyně. Láhev červeného vína a
sklenky byly také připravené. Dokonce naaranžoval i svíčky,
aby v místnosti vytvořil příjemné, uklidňující osvětlení.
A to bylo to, co ho trápilo.
Vypadalo to přesně tak, jak si představoval.
Romanticky.
Potřásl hlavou, když už asi po sté pohlédl směrem k
prázdným dveřím.
Neexistovalo žádné vysvětlení pro toto jeho zvláštní
chování.
Nemohlo to být pouze chtíčem.
Kdyby chtěl jenom sex a krev, tak ji mohl snadno
okouzlit pomocí své vůle a vzít si, po čem toužil. Dala by mu
cokoliv, oč by požádal, a ještě by byla ráda.
To bylo to, co upíři dělali od počátku věků.
Ale tohle… starat se a snažit se, aby měla to nejlepší
pohodlí.
Tohle jisto jistě nebyl žádný upíří zvyk.
Díky bohu pro klid jeho mysli si Darcy vybrala zrovna
tenhle moment, aby prošla dveřmi.
Veškeré pochybnosti a rozpaky nad tím, že se chová
takovým divným způsobem byly zapomenuty, jen co dovolil
svému pohledu spočinout na jejím štíhlém těle, zahaleném
těžkými brokátovými šaty.
Vypadala mladě, křehce a tak bezbranně, že by zasáhla
srdce i toho nejnemilosrdnějšího démona.
Přinutil se odolat touze přeběhnout místnost a popadnout
ji do náručí. Místo toho zvedl obočí.
„Začínal jsem se bát, že zůstaneš ve svých komnatách po
zbytek noci.“
Usmála se, ale ve způsobu, jakým došla ke kraji stolu,
bylo cosi nedůvěřivého.
„Také jsem si to říkala, ale nakonec jsem si uvědomila, že
jsem příliš hladová. Něco tu krásně voní.“
„Protože se zdálo, že moje pouhá společnost nestačí,
abych tě vylákal z pokoje, tak jsem zkusil pokušení jídla,“
opáčil suše.
„Moudré rozhodnutí.“ Posadila se ke stolu a zhluboka se
nadechla a nasála vůni. „Co to je?“
„Vzkaz od hospodyně říkal, že to jsou vegetariánské
lasaně. Doufám, že s tím budeš spokojená?“
„Jestli to chutná aspoň z poloviny dobře, jako to voní, tak
budu více než spokojená.“ Zvedla vidličku a ochutnala první
sousto. Při žvýkání přivřela oči zjevným potěšením.
„Vynikající.“
Styx cítil, jak jeho tělo instinktivně tvrdne. Pamatoval si
příliš živě, jak zavírala oči při jiném druhu rozkoše. S tichým
zakletím se přesunul a sedl si naproti ní. Ať už to bylo
čímkoliv, uvědomoval si znervózňující moc, kterou nad ním
měla.
Vycítila jeho přítomnost, Darcy otevřela oči a opatrnost
se vrátila. „A co ty?“ zeptala se.
Náznak zlosti protnul jeho pohled. Právě ji ujistil, že ji
nebude nutit, aby mu dala svou krev. Nebyl zvyklý, že by
jeho čestnost někdo zpochybňoval.
„Už jsem jedl.“
„Ach.“ Sklonila hlavu, jak se soustředila na jídlo před
sebou. „Nemusíš tu zůstávat, víš. Slibuji, že se během
následujících dvaceti minut rozhodně nepokusím o útěk.“
„Budeš se pokoušet zbavit se mě?“
„Musíš mít na práci spoustu lepších věcí, než se koukat na
mě, jak jím.“
Styx se zamračil. „Co tě trápí?“
Ani nehnula hlavou a pokračovala v jídle. „Byla jsem
proti své vůli unesena upírem. Banda vlkodlaků čenichá
venku a doufají, že mě dostanou. A jako bonus k tomu všemu
zameškám práci, což znamená, že nedostanu zaplaceno.
Nemyslíš, že jakákoliv ubohá žena by byla trochu napjatá?“
Styx byl nucen připustit, že měla pravdu. Ačkoliv dělal
všechno proto, aby měla pohodlí, a vynaložil ohromné úsilí,
aby se cítila dobře, přesto byla stále jeho zajatcem.
Jak by ji mohl obviňovat z toho, že s touto situací nebyla
úplně spokojená?
„Možná,“ zamumlal, opřel se na židli, aby mohl sledovat,
jak dojídá poslední zbytky lasaní a dva krajíčky chleba. „Je tu
ještě víc, kdybys chtěla.“
Ironicky se usmála, když odkládala ubrousek. „Dobrý
bože, jen to ne. Jsem přecpaná. Co bych teď potřebovala, je
dlouhá procházka.“
Styx se zvedl od stolu, aby mohl tajemně vyhlédnout z
okna. „Živly mě netrápí, ale je tam pro člověka příliš
chladno.“
Zvedla se a postavila se vedle něj, aniž by si uvědomovala
jeho tělesné reakce na její teplo a vůni. „Ach, podívej, sněží.“
Pohlédl na ni a viděl, jak je její výraz naplněn dětskou
radostí. „Andílku, nemůžeš jít ven bez bot a bez kabátu.“
„Myslím, že ne.“ Toužebný úsměv se dotkl jejích rtů.
„Miluji sníh. Vždycky způsobí, že svět vypadá tak svěží a
nový.“
U všech bohů, byl vládcem upírů. Démoni na celém světě
se třásli při zmínce jeho jména. Nebyl tu nikdo, kdo by se mu
mohl postavit do cesty. A přesto sebemenší náznak nějakého
přání, které pronesla tato žena, ho nutil vyhovět jí.
Bylo to strašlivě patetické.
S povzdechem se sklonil, aby ji mohl nadzvednout a
uchopit jako dítě v náručí.
Darcy překvapeně zavýskla, když se zachytila
přepadávajících okrajů svých šatů. „Co to děláš?“
„Myslím, že jsem našel řešení, které tě potěší,“ ujistil ji,
když ji unášel z kuchyně a sestupoval dolů do haly
vzdáleného křídla domu.
„Styxi, pust mě dolů.“
„Ještě ne.“ Otevřel dveře do další místnosti a postavil
Darcy na zem. Potom rozsvítil světla. „Tak jsme tady.“
Její oči se rozšířily úžasem, když se rozhlédla kolem –
byli v místnosti, která byla celá ze skla a nabízela tak volný
výhled na padající sníh.
„Skleník,“ vydechla a otočila se na něj s okouzlujícím
úsměvem. „To je nádhera.“
„Ještě není úplně hotový. Viper plánuje, že tím překvapí
svou přítelkyni, až to jednou dokončí.“
„Wau.“ Lehce se zasmála. „Opravdu báječný dárek.“
Styx dovolil úsměvu, aby se také usadil na jeho rtech.
„Zmiňoval také cosi o přerušení práce na druhém soláriu,
které má v úmyslu opravit. Nepátral jsem po tom více.“
„Nepochybně moudré volba.“ Přešla po podlaze, zdálo se,
že vůbec nevnímá holé police a jen částečně dokončenou
fontánku. Něžně se dotknula zmrzlé skleněné tabule. „Levet
mi říkal o Viperovi a jeho manželce. Ona je také upírka?“
Tiše se přemístil a postavil se vedle ní. „Vlastně je spíš
jako ty. Kombinace člověka a démona.“
Její tělo se při jeho slovech napjalo. „Nevíme, zda-li mám
skutečně démonickou krev. Ještě ne.“
Styx si prohlížel její odraz ve skle. „Jsi něco víc než
pouhý člověk.“
„Možná.“
Když vycítil její odpor k tomu, aby připustila možnost, že
má v sobě démonickou krev, jednoduše změnil téma.
„Kdybys chtěla, mohl bych požádat Shay, aby tě
navštívila a mohla sis s ní promluvit.“
Otočila se s udiveným výrazem. „Podle Leveta tě nemá
příliš v lásce.“
Ušklíbl se. „Máme… složitou minulost. A ona se teď
zlobí, že jsem tě přijal za svého hosta.“
„Hosta?“
„Zajatce, jestli se ti tak líbí více.“
„Už teď jí mám ráda.“
Styx si najednou přál, aby nenabízel, že Shay může přijet.
K jeho nelibosti byla Darcy už teď odhodlána si ho držet od
těla. Jen co Shay odhalí něco z jeho minulosti, tak už ho tahle
žena nebude považovat za nic jiného než za zrůdu.
„Možná bychom měli na její návštěvu počkat dokud…“
Styx se náhle odmlčel, když se sklonil ke křivce jejího krku.
Ta vůně byla slabá, ale nezaměnitelná.
Vlkodlak.
Nevěřícnost vystřídalo ledové bodnutí vzteku.
Během poslední hodiny se Darcy nacházela ve společnost
i Salvátora. Ten bastard si skutečně troufl vniknout do jeho
domu a nějak zahnat Darcy do kouta, ve chvíli, kdy byla
sama.
A ještě horší bylo, že ona jejich setkání úmyslně
zamlčela.
Není divu, že se zdála roztržitá.
Vyhrožoval jí Salvátor, že nesmí prozradit jeho násilnou a
nezvanou návštěvu? Nebo se mu podařilo přesvědčit ji, že je
neškodný?
Plánovali snad společně její útěk?
„Styxi?“
Styx si uvědomil, že na něj zírá s rostoucí nedůvěřivostí, a
tak uvolnil své napjaté rysy a dokonce si dovolil slabý úsměv.
Znal tu ženu jenom krátkou dobu, ale to mu stačilo, aby si
uvědomil, že ji nikdy nepřinutí, aby mu vyzradila svá
tajemství.
Ne bez použití upírských triků.
Což by z nějakých divných důvodů udělal velice nerad.
Snad jen pokud by všechno ostatní selhalo, samozřejmě.
„Něco se děje?“ zeptala se.
„Co by se asi tak mohlo dít?“
Zamračila se nad jeho příkrým tónem, ale jakákoliv
odpověď, kterou mohla říci, by stejně byla náhle přerušena,
když se dveře do zimní zahrady hrubě otevřely a breptající
Levet napochodoval dovnitř.
„Sacrebleu, myslíš si, že jsi mohl vybrat ještě horší noc,
abys mě poslal se tahat po městě do úmoru, jako kdybych byl
soumar?“ Zatřásl křídly a tak rozvířil sníh po celé místnosti.
„Možná po mně příští noc budeš chtít, abych ti postavil
venku sněhuláka a tancoval kolem něj nahý, co?“
Darcy se překvapeně zasmála a Styx s velkým úsilím
potlačil touhu prohodit tohoto dotěrného démona nejbližším
oknem. Stejně tak, jak shledával Leveta protivným, tak
nemohl popřít, že načasování jeho příchodu bylo tentokrát
bezchybné.
Kdo by lépe rozptýlil Darcy?
„Mohu tě bezpečně ujistit, Levete, že bych po tobě nikdy
nepožadoval, abys tancoval kolem nahý – ve sněhu nebo
kdekoliv jinde,“ protáhl a ustoupil o krok směrem od Darcy.
„Ale mohl bys zabavit mého hosta míst mne. Obávám se, že
musím vyřídit jednu neodkladnou záležitost, která nemůže
déle počkat.“
Mírně se uklonil zmateně zírající Darcy, potom přišel
zimní zahradou a vyklouzl ze dveří. Cítil, že ho její pohled
provází, ale nevšímal si jejího nedůvěřivého zmatku, když
vstupoval do haly a pokynul vyčkávajícímu Havranovi.
DeAngelo vystoupil ze stínů a lehce se mu uklonil. „Můj
pane?“
„Chci, abys držel stráž nad naším hostem.“
„Jistě.“
„A řekni Santiagovi, aby znásobil stráže na pláních.“
Bledá tvář téměř schovaná pod kapucí pláště sebou
překvapeně škubla.
„Obáváte se, že bychom mohli být napadeni?“
„Ještě nevím, co mají vlkodlaci v úmyslu.“ Jeho tvář
ztvrdla zlostí, která uvnitř něj stále vřela. „Ale ujišťuji tě, že
přijdu na to, jak to zjistit. Do té doby nespouštěj Darcy z
dohledu.“
Darcy zůstala zamračeně stát ve skleníku, poté co ji vysoký,
nepředvídatelný upír náhle opustil.
Nikdy neměla schopnost číst myšlenky. A také rozhodně
nebyla odborníkem na upíry. Ale už dávno se naučila číst v
řeči těla druhých, a tak se nemohla zbavit dojmu, že její
únosce byl plný zlostného napětí.
„Vyrušil jsem vás v nevhodnou chvíli?“
„Cože?“ Darcy otočila hlavu a uvědomila si, že se Levet
přemístil vedle ní. „Ach… ne, v podstatě ne.“
Zkřížil ruce na hrudi. „Jestli si ho přeješ následovat,
nemyslím si, že bys měla. Jsem zvyklý na ženy, které byly
omámeny upíry. Přineslo mi to do života už mnoho smutku.“
Darcy si uvědomila, že se usmívá. Teď, když se už
přenesla přes šok, že je ve společnosti tři stopy vysokého
mluvícího chrliče, shledávala ho zvláštním způsobem
okouzlujícím.
„Jsem naprosto spokojená, že tu s tebou mohu zůstat,
Monsieur Levet,“ řekla a sehnula se, aby ho pohladila po
rameni. Spěšně stáhla ruku zpět, překvapená ledovou vlhkostí
jeho šedé kůže. „Och, ty jsi úplně mokrý.“
„Jistěže jsem mokrý. Plahočil jsem se křížem krážem ve
sněhu.“ Ukázal prstem jejím směrem. „A to všechno kvůli
tobě.“
„Mně?“ Darcy překvapením zamrkala. „Proč?“
„Náš ach-tak-okouzlující upír neoblomně trval na tom, že
nemůžeš přežít už ani vteřinu bez svých opečovávaných
květin a každého kousku oblečení, který vlastníš, což,
mimochodem, není zrovna mnoho. Měli bychom ti něco
nakoupelit, ma belle. Nepochybuji, že ten vysoký, temný a
pochmurný páprda by ti měl ochotně poskytnout svoji
kreditku.“
Snažila se sledovat jeho vodopád slov, a nevšímala si jeho
zmínky o její ne zcela ohromující garderobě.
„Květiny? O čem to mluvíš?“
„Velký pán trval na tom, abych se vrátil do tvého bytu a
přinesl sem tvé květiny. Ale myslel na svého ubohého
sloužebníka, kterého poslal do chládku a sněhu? Non.“ Levet
si odfrkl. „Nejsem v jeho očích víc než bídný trpasličí sluha.“
„Styx tě poslal, abys přinesl mé květiny?“
Démon si zhluboka povzdechl. „Mluvím snad
srozumitelně, nebo ne?“
Darcy se rychle obrátila, aby skryla pobavení, a začala
přecházet sem a tam. „Já… proč by dělal takovou věc?“
Levet se rychle zasmál. „Jestli to nevíš ty, tak já bych ti to
stejně nevysvětlil. Mnohem raději bych byl, kdybys ho brala
jako bezcitné monstrum.“
Zvláštní pocit jí projel jako mravenčení skrz celé tělo a
Darcy rychle pokračovala. „Takže ty jsi přinesl i moje
oblečení, že?“
„Všechno je to v kuchyni. Přinesl jsem to, ale zas nejsem
poslíček, abych doručoval a nosil tvoje zavadla do tvého
pokoje.“
„Jistě, že nejsi.“
Roztržitě se na Leveta usmála, když kolem něj
procházela, aby se dostala ze skleníku. Z nějakého důvodu
musela vidět věci, které jí skutečně patří.
Vstoupila do kuchyně, kde našla vše, jak Levet slíbil.
Byly zde čtyři krabice se všemi jejími květinami a jeden
malý kufr, ve kterém přinesl její oblečení.
Dívala se na ně s nevědomým zamračením, když se k ní
Levet připojil u stolu.
„Vzal jsem všechno, nebo ne?“
„Ano, to je všechno.“
Zlehka začenichal. „Nedovedu si představit, proč ti záleží
na téhle hromadě plevele zasazené v ošklivých květináčích.
Zdá se, že si tím způsobuješ spoustu problémů, i když můžeš
vyjít kdykoliv ze dveří a vykopat si jiný další plevel stejný
jako tenhle.“
„Není to plevel; jsou to moji společníci,“ opravila ho.
„Jak myslíš. Předpokládám, že jako spolubydlící jsou
minimálně dost tišší.“
Smutně se usmála, když se sklonila, aby se dotkla jedné
své kapradiny. „Nikdo to opravdu nechápe.“
Nastala chvíle ticha, než si Levet odkašlal. „Po pravdě,
bych řekl, že jeden upír to pochopil.“
„Ano,“ zamumlala jemně, zvláštní mravenčení se vrátilo.
Styx.
On to pochopil. Nebo to nepochopil, ale minimálně
pochopil, jak je to pro ní důležité. Proto poslal Leveta ven do
sněhu, takže už se nemohla vztekat nad tím, že přišla o své
věci.
Bylo to…
Sakra, bylo to tak sladké. A ohleduplné. A vůbec ne
takové, jako by ji unesla chladnokrevná příšera, která by jí
chtěla ublížit.
A z nějakého hloupého důvodu se jí to dotklo mnohem
více, než by dávalo smysl.
Dobře, možná ne z hloupého, tiše připustila. Zřejmě když
je člověk ve světě úplně sám, potom všechno, i ten nejmenší
náznak laskavosti, pro něj znamenal mnohem víc než pro
ostatní lidi.
I když ta laskavost pocházela od krvežíznivého upíra,
který ji držel v zajetí.
„Omluv mě,“ zamumlala k Levetovi a vyšla z kuchyně
hledat nepolapitelného Styxe.
Potřebovala vidět toho krásného démona.
Chtěla mu dát najevo, že si váží toho, co pro ni a její
potěšení udělal.
Když procházela prázdným obývákem a stejně prázdnou
studovnou, zastavila se, když jí po kůži přejelo studené
zachvění. Byl to chlad, jaký obklopoval Styxe, ale bez vlny
vzrušení, která v tom byla vždycky přimíšena.
Rychlým pohybem se otočila. Nebyla příliš překvapená,
když ve dveřích spatřila stát mlčícího upíra.
„Ach.“ Ukročila neklidně. „Ahoj.“
Upír byl prostý emocí, jak se na ní díval z hlubin své
těžké kápě.
„Je tu nějaké přání, které mohu splnit?“ zeptal se.
Odolala touze se rozklepat. Vypadal jako vosková
figurína. Velmi zvláštní vosková figurína.
„Hledala jsem Styxe. Věděl bys, kde ho můžu najít?“
„Opustil panství.“
„A víš, kdy se vrátí?“
„Ne.“
„Tak díky.“
Darcy nemohla popřít, že byla najednou pěkně zklamaná.
Což bylo skoro tak divné, jako upír stojící před ní. I jako
žena, která se snažila myslet si o každém vždy jen to nejlepší,
by se neměla upínat k muži, který ji držel v zajetí.
Byla to šílenost.
Skutečná… šílenost.
