Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Styx se probudil další večer strašlivě nevrlý a úplně sám
ve svém pokoji hluboko pod domem. Přestože všechny
ložnice měly tmavě zabarvená okna a závěsy dost silné na to,
aby uchránily upíra před denním světlem, Styx se cítil lépe v
temných chodbách, které procházely pod celým panstvím.
A samozřejmě to také byla jediná záruka, že neupadne v
pokušení a nevrátí se do postele ke své nebezpečně přitažlivé
návštěvě.
Jak by mohl pouhý upír rozumět takovému podivnému
stvoření, přemítal, když se naložil do Viperovy ohromné
vany a potom strávil téměř půl hodiny zaplétáním mokrých
vlasů.
Sdíleli to neintimnější objetí. Křičela naplněním, když její
vnitřní esence proudila do jeho těla. Byli jako jedna bytost.
Spojeni jako mohou být jedině upír a jeho milenka.
Bylo to nádherné.
Úžasně nádherné.
I jako upír si uvědomoval, jak vzácné jejich spojení bylo.
A ona, jakožto člověk, by měla být naprosto uchvácena.
Místo toho mumlala něco o tom, že ho chce opustit, a
dokonce odmítla přijmout sebemenší část značného bohatství,
které jí nabízel.
Byl ještě rozladěný, když vylezl po schodech a vstoupil
do prostorné kuchyně. Naneštěstí se jeho nálada nijak
nevylepšila, ani když spatřil drobného šedého démona, který
seděl u stolu a byl celý mastný od zbytků své večeře.
Večeře, o které Styx předpokládal, že ji ulovil v blízkých
lesích a sežral za syrová.
Ne, že by mu na tom mimořádně záleželo. Kdyby měl
možnost, tak by také nahoře lovil své vlastní slaďoučké
maso. Ale měl pocit, že Darcy by nebyla nadšená, kdyby
vešla a spatřila Leveta, jak v kuchyni ohlodává kosti.
Levet seskočil ze židle a zaculil se.
„Mrtvý muž chodí.“
Styx se zamračil. „Prosím?“
„Nevadí,“ povzdychl si Levet. „Jen hrstka vyvalených
opravdu dokáže ocenit můj humr.“
Dokonale lhostejný k chrličovu podivnému, osobitému
humoru, Styx obrátil pozornost k mnohem důležitějším
věcem.
„Darcy ještě nevstala?“
Levet pokrčil rameny. „Ještě jsem jí neviděl, ale to bude
nejspíš tím, že jsi nechal její pokoj hlídat a strážit, jako kdyby
byla vzteklé zvíře a ne sladká mladá žena.“
Styx ztuhl hněvem. Proč mu všichni předhazují to
nejhorší?
„Ty stráže tam jsou kvůli její ochraně,“ řekl ledovým
hlasem. „Nebo bys byl radši, kdyby si ji rovnou zabalila a
unesla smečka vlkodlaků?“
Malý démon měl ještě tu drzost se usmát. „Jenom se
snažím říct, že…“
„Říct co?“
„Že se máš ještě co učit o přátelství a působení na lidi.“
Styx spolkl svoji zlost. Nebyl tu od toho, aby se zpovídal
pouhému chrliči. Přešel kuchyní, sebral malou peněženku,
kterou vzal na baru tu noc, kdy unesl Darcy.
„Mám tady úkol, ke kterému tě potřebuji.“
„Mě?“ Levetovy oči se rozšířily, když se díval, jak Styx
důkladně prohledává obsah cizí kožené peněženky. „Hej, to
je Darcyina peněžíněnka? Nemůžeš jen tak…“
„Ticho,“ rozkázal Styx a vyndal věc, kterou hledal a
podal ji démonovi.
Při prohlížení malé, laminátové kartičky, Levet tiše
zahvízdal. „Wau. Je vážně hezká i na fotce na řidičáku.
Říkám si, co by asi tak řekla na mezidruhové rande. Víš, rád
bych se nechal takhle ulovit –“
„Chci, aby sis zapamatoval tu adresu,“ přerušil ho Styx.
Bylo to, jako kdyby udusil otravného škůdce. Jestli bude stále
tak tupě zírat na Darcy, pozná, co to znamená hněv pána
upírů.
„Proč?“
„Darcy si dělá starosti o své květiny. Chci, abys šel do
jejího bytu a přinesl je.“
Nastalo dlouhé ticho, během kterého na něj Levet zíral,
jako by mu narostla druhá hlava.
„Její květiny?“
„Ano.“
„A ty chceš, abych je sem donesl?“ Styx netrpělivě
zasyčel. Vždyť to nebyl tak náročný úkol.
„Samozřejmě, že je doneseš sem.“
„Dooobře.“
„Něco se děje?“
„Ne.“ Protivný úsměv zkřivil Levetovy groteskní rysy.
„Myslím, že je pěkné, že se staráš o její květiny.“
„Já ne.“ Styx ukázal na dveře. „Teď jdi.“
Levet směšné zatřásl svými řasami. „Ještě něco, dokud
jsem tady? Plyšovou hračku? Nebo její oblíbenou
přikrývku?“
„Můžeš přinést její oblečení,“ rozhodl stroze Styx. „Lidé
nejspíš dávají přednost svým vlastním známým věcem.“
„To je od tebe velice starostlivé.“
Styx pomalu přimhouřil pohled. „Máš ještě nějaké další
připomínky, které mi chceš říct?“
Levet jakoby vůbec nepostřehl smrtící tón ve Styxově
Masu. Mírumilovně se usmíval, když si prohlížel hostitelovy
černé kožené kalhoty, vysoké boty, hedvábnou košili a
jemné, tyrkysové amulety pečlivě zapletené do silného copu.
Úsměv se stával čím dál širším a pozitivnějším, takže se
Styx začal cítit nervózně.
„Dobře, chystal jsem se vzdát kompliment tvému
vzhledu. Jaká to elegance pro upíra, který je šťasten, jen když
se může zahrabat do jeskyně. Jaká savoir faire –“ Najednou
se zarazil, když Styx udělal výhružný krok vpřed. „Já… no…
ne, zrovna teď. Už bych měl být na cestě.“
„Jsi bystřejší než vypadáš, démone,“ zavrčel Styx.
Počkal, dokud se oživlý chrlič nevyhrabal z kuchyně,
potom se otočil na patě a prošel vzdálenějšími dveřmi.
U všech bohů, nenechá se zesměšňovat zakrslým
chrličem!
Byl dospělý muž, a jestliže se rozhodl pečovat o svůj
zevnějšek, nebyla to starost nikoho jiného než jeho.
Nemělo to přece cokoliv do činění s jeho překrásnou
zajatkyní.
Trochu se ušklíbl.
Dobře. Možná, že to mělo co dělat s Darcy. Možná, že to
bylo jenom kvůli Darcy. Ale to ještě neznamenalo, že by se
do toho měl míchat všetečný chrlič.
Jak procházel potemnělým domem, zastavil se v jedné
nepoužívané ložnici, aby vyzvedl brokátové šaty, které tam
zanechal Viper. Poté se vrátil do haly a otevřel dveře do
Darcyina pokoje.
Když vstoupil, ani nešel dál, a rovnou se zastavil na
prahu.
Ostré znepokojení sevřelo jeho hruď, když jeho pohled
padl na rozestlanou prázdnou postel a stejně tak prázdnou
místnost.
Podařilo se jí vyklouznout, zatímco spal? Přišel Salvátor
na to, jak obelstít stráže a unesl ji?
Když už chtěl svolat všechny upíry ve státu, aby vyhlásil
pátrání, Styx se najednou zastavil, když ucítil nezaměnitelnou
vůni čerstvých květin.
„Andílku?“ řekl měkce.
Dveře vedoucí do koupelny se otevřely a Darcy vstoupila
do ložnice, oděná pouze nadýchaným bílým ručníkem.
Styx si dal sevřené ruce v bok, zatímco se jeho špičáky
začaly instinktivně prodlužovat.
Nemohl se jí nabažit, dokonce i když byla jen člověkem.
Prostě nemohl popřít divokou fascinaci světlými údy a
svůdnými křivkami, které byly bohužel skryty pod ručníkem.
Jeho tělo ztuhlo, když pohlížel do jejích velkých
nevinných očí. Měla rty, které v každém muži vyvolávaly sny
o tom, jak prozkoumávají všechny jeho intimní partie.
„Sakra.“ Nezdálo se, že by sdílela jeho náhlé vzplanutí.
Přitáhla si ručník těsněji k tělu a podívala se na něj otráveně.
„Slyšel jsi už někdy o klepání? I jako zajatec mám nějaké
právo na soukromí.“
Nevšímal si její špatné nálady a popošel blíž, aby jí mohl
dát svůj dárek.
„Přinesl jsem ti šaty. Myslel jsem, že bys byla ráda,
kdybys měla něco na sebe, a mohla tak opustit tuhle
komnatu.“
Zběžně si vzala ten překrásný oděv a prohlížela si ho se
zvláštním výrazem. „Omlouvám se,“ řekla nakonec měkce.
„Cože?“
„Nejsem obvykle tak protivná.“ Zvedla hlavu a obdařila
ho ironickým úsměvem. „A i přes skutečnost, že ty si to zcela
zasloužíš, být naštvaná je špatné pro moji karmu.“
Zmateně zavrtěl hlavou. Dovedl plynule mluvit stovkou
jazyků, ale začínal se domnívat, že Darcy mluví jazykem,
který je jenom její.
„Tvoji karmu?“
Pokrčila rameny. „Chápej, mojí životní sílu.“
„Ach.“ Styx se sarkasticky usmál. „Obávám se, že a
nevybavuji žádnou životní sílu, kterou jsem možná kdysi
míval.“
Při zmínce, že Styx už není člověk, se její výraz stal spíše
zmateným než zděšeným.
„Kdysi jsi ale býval člověkem, ne?“ zeptala se. „Už
velmi, velmi dávno.“
„Ale nevzpomínáš si na to?“
„Ne.“ Styx se snažil soustředit. K čertu, který muž by se
dokázal soustředit, když měl před sebou krásnou, polonahou
ženu, která stála tak blízko, že ho hřálo teplo, které vycházelo
z její svůdné kůže? „Když se člověk… přemění na upíra, už
nemá žádné vzpomínky na svůj minulý život.“
„Vůbec žádné vzpomínky?“
„Žádné.“
„To je divné.“
Sarkasticky se usmál. „Není to divnější než první
probuzení jako upír. V první řadě.“
„Jak se to stane?“ Volnou rukou si prohrábla své krátké
rozježené vlasy. Styxovi se vždy na ženách líbily dlouhé
vlasy, ale tenhle styl se skvěle hodil k její štíhlé, veselé tváři.
A to ani nemusíme zmiňovat, že se tím odhaloval pohled na
její krásný dlouhý krk. „Myslím, jak jsi se stal upírem?“
Styx se odmlčel. Bylo pravidlem, že upíři zřídkakdy
sdíleli své dědictví s ostatními. Nebylo to vyloženě tajné, ale
většina démonů měla tajnůstkářskou povahu.
V tuhle chvíli se, nicméně, více soustředil na to, aby
Darcy vysvětlil, že ji jeho dotyk ani kousnutí nepromění v
upíra.
„Stane se to jedině, když upír vypije člověka úplně
celého,“ přiznal. „Většina zemře, samozřejmě, ale ve
vzácných případech člověk vstřebá dostatek upíří esence, aby
mohl opět ožít. Neexistuje způsob, jak předem zjistit, který
člověk přežije a který zahyne.“
„Takže jsi byl mrtvý?“
„Naprosto mrtvý.“
Stáhla obočí, když se pokoušela přijmout tuhle složitou
pravdu. „A teď?“
„Nyní?“ pokrčil rameny. „Žiju.“
„Už na věčnost?“
Usmál se. „To se nedá zaručit.“
I chce přikývla a tiše dumala nad jeho slovy. „A co
vlkodlaci? Ti se stávají vlkodlaky jak?“
Styx se zamračil. Její zájem o démony, kterým byla
vydaná na milost a nemilost, byl pochopitelný, ale nelíbilo se
mu pomyšlení, že se zajímá i o nepopiratelně pohledného
Salvátora.
„Jsou zde praví vlkodlaci, nebo-li čistokrevní, jak si
nechávají říkat,“ odpověděl s nechutí. „Ti se rodí rodičům,
kteří jsou také vlkodlaky, a proto jich je velice málo. Pak jsou
tady ještě nečistí vlkodlaci. To jsou lidé, kteří byli infikováni
vlkodlakem a byli schopni přežít jeho útok. Jsou mnohem
slabší než čistokrevní a mají jen malou kontrolu nad svými
instinkty.“
Darcy se náhle posadila na okraj postele. „Takže všude
kolem si pobíhají vlkodlaci a upíři?“
Styx ovládl touhu přisednout si k ní na postel. Bylo těžké
si přiznat, že si není vůbec jistý, zda se může ještě spolehnout
na svou kdysi dokonalou sebekontrolu.
Bylo to vyloženě trapné.
„Upíři, vlkodlaci a spousta dalších démonů a
nadpřirozených bytostí,“ zamumlal bez přemýšlení. „Kolik
dalších démonů?“
„Stovky.“
Zhluboka se nadechla. „Tak jak je možné, že o nich nikdo
neví?“ Pohlédla na něj s nedůvěrou.
Styx se ušklíbl, když si uvědomil, že to nebylo příliš
uklidňující sdělení. Možná, že měl ten zpropadený chrlič
pravdu. Měl se ještě moc co učit, jak se chovat, když má pod
svou střechou mladou ženu.
„Upíři mají schopnost změnit lidem myšlenky, když
náhodou dojde k setkání, a většina démonů dokáže zcela
zakrýt svou přítomnost.“ Pozorně si ji prohlížel. „Kromě toho
navíc většina smrtelníků raději přesvědčí sama sebe, že
nadpřirozený svět není víc než výplodem jejich fantazie.“
Usmála se, ale z toho úsměvu vyzařoval tak hluboký
smutek, že se Styxovo srdce sevřelo podivným pocitem.
„Věřím, že je to všechno pravda,“ zašeptala. „Nikdo
nevěřil mně. Dokonce i můj psychiatr odmítl uznat, že jsem
opravdu jiná. Ani když jsem mu ukázala, jak se rychle
uzdravuji. Přísahal, že to nebylo víc než salonní trik, který
jsem si nacvičila, abych na sebe přitáhla pozornost. Říkal, že
to byla pouze potřeba sebepotvrzení.“
Styx si povzdechl. Fajn, už nebylo nic, co by tuhle
špatnou situaci mohlo udělat ještě horší. Možná, že byl čas
změnit téma a přemístit se.
„Až se upravíš, připojíš se ke mně v kuchyni na večeři?“
S viditelným úsilím ze sebe setřást svou špatnou náladu se
pomalu postavila na nohy. Dokonce se přinutila lehce
pousmát.
„Jen pokud nebudu sama na jídelníčku.“
„Já mám krev,“ ujistil ji a popošel vpřed. Neschopen
odolat pokušení, se zlehka natáhl, aby se dotkl její tváře.
„Ačkoliv se ti nehodlám omlouvat, že jsem se z tebe napil. A
ani nebudu popírat, že toužím tě opět sevřít v náručí a
ochutnat tě znovu.“ Dotkl se prstem jejích rtů, když se ho
snažila přerušit. „Ale nebudu na tebe tlačit. To nikdy.“
Sklonil se, aby ji políbil na rty, pak se otočil a vyšel ze
dveří. „Budu čekat dole.“
Darcy čekala, dokud Styx tiše nezavřel dveře, pak se
vrátila do koupelny, aby vyměnila ručník za nové šaty.
Zdravý rozum ji varoval, aby zůstala v pokoji. Když In la
sama, mohla si Styxe snadněji pamatovat jako
chladnokrevného upíra, který ji hodlal akorát plně využít pro
své vlastní účely.
Ale když byl poblíž…
Dobře, když byl poblíž, tak musela myslet na to, jak
skvěle si vychutnávala jeho dotyky, jeho polibky… jeho
kousnutí.
A ta strašlivá osamělost, která číhala hluboko v jeho
černých očích.
Osamělost, která se mohla rovnat její vlastní. Osamělost,
která se nebezpečně dotýkala jejího srdce.
K sakru s tím vším.
Nicméně její zdravý rozum se nemohl měřit s její
vrozenou potřebou vymanit se z vězení komnaty. Jedna z
jejích nevlastních matek ji říkala, že je jako lesní žínka, kvůli
jejímu zvyk vyplížit se z domu, a to i uprostřed noci, aby se
ocitla pod širým nebem.
Nezáleželo na tom, jak luxusní bylo prostředí, ve kterém
se zrovna nacházela – potřebovala prostor.
Vstoupila do černé koupelny se slonovinovými doplňky,
odložila šaty na mramorový věšák a užuž si rozvazovala uzel
na ručníku, když jí cizí ruka překryla ústa. Ucítila, jak se
teplé a pevné tělo přitisklo na její záda.
„Pššt,“ zašeptal jí mužský hlas do ucha. Hlas, který
automaticky rozpoznala jako Salvátorův. „Neublížím ti.“
Vytrhla se mu a otočila se, aby pohlédla od tváře
vlkodlakovi. Byl právě tak pohledný, jak si pamatovala, i
když teď měl na sobě úzké černé kalhoty a tenký černý svetr
namísto hedvábného obleku. Byl také stejně tak nebezpečný.
Jeho uhrančivé světle zlaté oči zářily výstrahou a štíhlá
tvář byla dokonce ještě hrozivější, když měl teď černé vlasy
stažené do krátkého ohonu na zátylku.
Zkrátka, hysterická potřeba zaječet prolétla její myslí
pouze na okamžik, aby byla vzápětí zapomenuta.
Kdyby jí chtěl ublížit, tak by si křikem stejně nepomohla.
Upíři, strážící její dveře, by už nenašli víc než její zakrvácené
tělo, kdyby se Salvátor rozhodl, že ji chce mrtvou.
Možná by zbylo ještě méně.
Zhluboka se nadechla a přinutila se napřímit ramena,
odhodlána čelit jeho zneklidňujícímu pohledu bez mrknutí
oka.Jestliže má zemřít, tak tedy ne bez hrdosti. Viděla přece
už dost starých westernů, aby věděla, jak je umírání se ctí
důležité.
„Proboha, co je to s váma, chlapi, že se musíte stále plížit
za lidmi?“ zeptala se.
Úsměv zavadil o jeho rty, jako kdyby byl potěšen
ukázkou její statečnosti.
„Přál jsem si s tebou mluvit v soukromí.“
Přimhouřila pohled. „Jak ses sem dostal?“
Posunul se a s nedbalou elegancí se opřel o dveře. Pomalu
se usmál a odhalil tak své zářivě bílé zuby.
„Zdejší bezpečnostní systém je dobrý, ale ne dost dobrý.
Neexistuje místo, kam bych se nedostal, pokud bych si to
skutečně přál.“ i
„To je ztěží dovednost, na kterou by měl být člověk
pyšný.“
„A to je jen jedna z mnoha, ujišťuji tě,“ protáhl a
pohledem významně přejel po jejím polonahém těle. Dobře,
tak jedna nula pro něj. „Co chceš?“
Přimhouřil oči. Bezpochyby byl překvapený tím, že mu
nepadla k nohám. Je třeba připustit, že byl mužem, kterému
většina žen od první chvíle ležela u nohou. Byl z toho druhu
úžasných, sexy, nebezpečných chlápků, které většina žen
shledává neodolatelnými.
Naneštěstí pro něj Darcy už byla zapletená s jiným
úžasným, sexy a nebezpečným mužem.
Jeden za století, to byl její limit.
Salvátor si ji dlouze prohlížel, jakoby přehodnocoval jak
na ni. Poměrně běžný jev.
„Vím, že jsi byla upíry unesena proti své vůli,“ řekl. „Tak
mě napadlo, že tě vysvobodím.“
Ostražitě si ho přeměřila. Ani na vteřinku nevěřila, že by
jeho představa vysvobození odpovídala její vlastní.
„Teď?“
„Je to problém?“
„Hmm, víceméně ano. Je to problém.“
„Proč.“
„Protože ti nevěřím.“
Jeho rysy ztvrdly. Jakoby se z něj uvolnila jakási neklidná
energie, která kroužila kolem a ohřívala vzduch. „A upírovi
věříš?“
Sarkasticky se usmála. „Myslím, že jde spíš o to, že on je
nepřítelem, kterého už znám. A zatím mi neublížil.“
„Zatím? Chceš vydat svůj život v šanc rozmarům jednoho
upíra?“
Darcy pokrčila rameny. Znělo to nepochybně hloupě,
když to říkal takhle. Ale zas na druhou stranu, nebylo by od
ní ještě hloupější, kdyby se nechala zachraňovat vlkodlakem,
kvůli kterému všechny její potíže začaly?
„Proč mě chceš zachránit?“ zeptala se stroze.
Nastalo těžké ticho, jako by se rozhodoval, zda si ji má
rovnou přehodit přes ramena a skoncovat s tím, nebo ne.
Darcy byla napjatá a připravená křičet, ale on místo toho
jen potřásl hlavou.
„Věřila bys, že jsem prostě kladný hrdina?“
„Ani na minutku.“
Krátce a měkce se zasmál. „Nebudu popírat, že tě
potřebuji.“
„K čemu by mě mohl potřebovat vlkodlak?“ Narovnal se
a teplo z něj se začalo šířit po místnosti a zaplavilo její holou
kůži. „Ty to víš?“
Darcy spolkla knedlík, který se jí náhle vytvořil v krku.
Možná, že neměla zmiňovat, že ví celou tu pravdu o
vlkodlacích. Možná to byl ten druh informací, o kterém se
bavit nechtěl.
No, každopádně už bylo pozdě předstírat, že o ničem
neví. „Ano.“
Salvátor postoupil vpřed a nasál vzduch kolem ní.
„Nevypadáš zrovna vyděšeně.“
Ustoupila o krok vzad. Za život se setkala už s různými
nebezpečnými podivíny. Sakryš, většina lidí považovala i ji
za nebezpečného podivína. Ale vážně se necítila úplně
příjemně, když ji někdo očichával.
„Kdybys mi chtěl ublížit, tak už jsi to mohl udělat dávno.“
„Máš pravdu.“ Napětí ve vzduchu se uvolnilo a na jeho
rty se vrátil svůdný úsměv. „Rozhodně netoužím po tom ti
ublížit. Po pravdě zabil bych každého, kdo by ti chtěl ublížit.“
„Ano, dobře… To je psychicky celkem uklidňující, ale
stále jsi mi ještě neřekl, proč jsi mě sledoval.“
„Už jsem ti jednou říkal, že tě chci osvobodit od upíra.
Kdyby znal tvojí cenu, tak by tě zcela jistě zabil.“ Skvělé.
Opravdu skvělé.
To bylo přesně to, co potřebovala. Důvod, kvůli kterému
by ji nebezpečný upír zabil.
„Nevím, co myslíš tou cenou. Jsem jenom nevzdělaná
servírka s míň jak padesáti dolarama na kontě.“
Tmavé oči vyzařovaly teplo, které bylo víc než trochu
znervózňující. „Ach ne, cara, ty jsi zcela jistě nedocenitelná.“
„Proč? Proč já? Má to něco společného s mojí krví?“
„Ano, má to úplně všechno společného s tvojí krví.“
Darcy popadla dech. Na neklid, který se jí zmocňoval
celou dobu, náhle zapomněla. „Ty víš něco o mých
rodičích?“
Bez varování se pohnul dopředu a uchopil její tvář do
svých rukou.
„Odhalím ti všechno, jen co se dostaneš do mé péče,
cara,“ slíbil.
Jeho dotek byl překvapivě něžný, ale Darcy odstrčila jeho
ruce s netrpělivostí. „Přestaň.“
Jen se usmál, když se otočil zpět ke dveřím. „Jestli chceš
pravdu o své minulosti, tak musíš jít se mnou, Darcy. Pošlu ti
během několika dní zprávu, kde bude plán, jak ti pomoci
utéct. Do té doby sbohem.“ Věnoval jí ještě drobnou úklonu,
když vykročil ze dveří. „Ach, cara.“
„Co?“
„Budeš se ještě muset znovu vysprchovat. Upíři vlastní
jakousi tajemnou schopnost vycítit vlkodlaky.“ Zmizel jí z
očí a Darcy si zhluboka oddechla.
„Krucinál.“
Salvátor se ponořil do stínů. Sžírala ho nespokojenost. Nic
nešlo tak, jak by mělo.
Obětoval třicet let tomu, aby Darcy vypátral. Třicet
bobem prokletých let. A potom, když ji konečně najde, tak
mu ji těsně před nosem vyfouknou ti prašiví upíři.
To stačilo, aby to přimělo vlkodlaka kousat a vrčet. A
teď, když riskuje všechno, aby ji dostal pryč, tak je nucen to
nepřístupné místo opustit stejně sám.
Co se, k čertu, s tou ženskou stalo?
Měla být vyděšená, že ji drží upíři v zajetí. Měla čekat
schovaná v koutku, než bude někým zachráněna.
A tím zachráncem měl být on.
Ale nebyla vyděšená. Jakožto čistokrevný mohl cítit
každou její náladu, a ačkoliv byla zmatená a pochopitelně
opatrná a na pozoru, tak v sobě neměla žádnou panickou
touhu po útěku.
Po pravdě to trvalo jenom chvíli, než si uvědomil, že se
Darcy může zaleknout a couvnout a odmítnout jakýkoliv
pokus dostat ji z domu.
Couvnout natolik, že by na jeho hlavu poštvala hordu
naštvaných upírů.
Salvátor byl mocný vlkodlak. Možná ten nejmocnější
čistokrevný v dějinách. Ale to neznamenalo, že by si poradil
s tuctem upírů. Zvláště pokud by jeden z nich byl mocný
Anasso.
A co bylo důležitější, nemohl si dovolit riskovat ztrátu
Darcy.
Byla klíčem ke všem jeho plánům.
Teď tu stál s prázdnýma rukama bez jakékoliv jistoty, že
získá svou odměnu.
Někdo za to už brzy zaplatí.
Začne Styxem, tím namyšleným pánem všehomíra.