Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Styx se vracel ke svému Jagovi v barvě tmavého
burgundského, který byl zaparkovaný o pár ulic vedle. Nijak
se nebál chodit temnými ulicemi, nezáleželo v kolik hodin.
Existovalo jen málo věcí tak hloupých, že by si dovolily
zaútočit na upíra. Ne, pokud si nepřály zemřít.
Právě odbočil do postranní uličky, když se zastavil.
Plynulým pohybem vytáhl z bot dvě dýky a začal pečlivě
prohlížet tmu.
Dokonce i přes zápach stok a lidských odpadků dokázal
vycítit nezaměnitelný pach vlkodlaků.
Tři nečistí vlkodlaci a jeden čistokrevný.
A blízko.
Pevně se rozkročil, když spatřil stín nejbližšího nečistého.
V lidské podobě byl malý a šlachovitý s hřívou dlouhých
hnědých vlasů. Vypadal spíš jako frajírek ze střední nebo
malý zlodějíček, než jako postrach noci.
Styx ale nepřehlédl dravý hlad v jeho hubené tváři a žár v
hnědých očích, který značil, že se chystá zaútočit.
Dokonce i nečistí vlkodlaci mohou být nebezpeční, když
jim rychle proudí krev a když se ozve zvíře v nich.
Styx nespouštěl oči z nečistého, který byl připravený
poblíž černého džípu, ale zároveň zaměřil své smysly na
hledání dalších vlkodlaků. Nesmí se nechat rozptýlit jedním
prašivým nečistým, zatímco by ho ostatní mohli nějak obejít.
Další nečistý vlkodlak se schovával za popelnicemi, a
čistokrevný spolu se zbývajícím nečistým byli na střeše
prádelny na druhé straně ulice.
Mazaní psi.
Mazanější než nejbližší nečistý, kterému z krku uniklo
hluboké zavrčení. Připravoval se na útok. Svaly se mu
napjaly očekáváním, začal dýchat přerývaně. Na rozdíl od
Styxe, který zůstal naprosto nehybný, s myšlenkami jasnými
a čistými a dýkami připravenými volně v rukou.
Jeho zdánlivá lhostejnost stačila, aby vyprovokoval
vzteklého nečistého. Vrhl se kupředu se zařváním, při kterém
vstávaly vlasy na hlavě.
Styx vyčkával, dokud na něj muž téměř nevyskočil.
Potom vystřelil rukou a chytil zvíře pod krkem. Jak ho škrtil,
kňourání se postupně proměnilo ve smrtelné zachroptění,
když s ním Styx praštil o zem, a rozdrtil mu hrdlo.
Sklonil se k nehybnému tělu a zarazil mu dýku mezi žebra
hluboko do srdce. Vlkodlaci se mohou uzdravit téměř ze
všech druhů zranění, s výjimkou zabodnutí stříbrného ostří do
srdce a stětí hlavy.
Jak nečistý vlkodlak umíral, ještě naposledy zalapal po
dechu a zařval. Styx odhodil mrtvolu stranou. Otočil se právě
včas, aby se mohl soustředit na dalšího nečistého za
popelnicí. Mrštil dýkou takovou oslepující rychlostí, že
útočící nečistý udělal ještě několik kroků. Potom se konečně
zastavil a nejistě pohlédl na dýku níženou do své hrudi.
Nebyla to smrtící rána, ale stříbro se propalovalo hluboko
do jeho těla. S pronikavým zaúpěním padl na kolena a
zoufale se pokoušel dýku vytáhnout za rukojeť.
Odporně nasládlý zápach pálícího se masa začal plnit
studený vzduch; ale Styx již věnoval pozornost dalším dvěma
vlkodlakům, kteří stále vyčkávali nahoře na střeše.
„Kdo bude další?“ zeptal se.
Ticho protrhl až potlesk, když čistokrevný vstal a pohlédl
se dolů na Styxe. Navzdory špíně v této čtvrti, měl na sobě
hedvábný oblek, který byl ušit na míru jeho svalnatému tělu,
a jeho černé vlasy byly perfektně upravené. Styx
nepochyboval, že tento muž by se mohl pochlubit i pedikúrou
a saténovými boxerkami.
Bez legrace, vážně.
„Dobrá práce. Ale, no ovšem, vždyť ty jsi ten proslulý
Styx, pán upírů a vládce všech démonů,“ protáhl vlkodlak se
slabým přízvukem. „Řekni mi, je pravda, že jsi získal jméno
Styx, protože kudy chodíš, tudy za sebou zanecháváš řeku
mrtvol?“
Styx úmyslně vrátil zbývající dýku zpět do své boty a
rozevřel náruč v uvítacím gestu.
„Pojď dolů a přesvědčí se sám, Salvátore.“
„Ach, nepochybuji, že budeme mít příležitost poměřit,
který z nás je lepší, ale ne dnes v noci.“
„Tak proč mě potom obtěžuješ?“ zeptal se Styx chladně.
„Máš něco, co chci já.“
Slabý úsměv přelétl přes jeho rty. Takže jeho úsilí začalo
přinášet ovoce.
„Skutečně mám?“
„Dočasně.“
„Jestli chceš, můžeme se vrátit do mého sídla, a ty si ji
můžeš zkusit vzít zpátky,“ protáhl Styx.
Vlkodlak hluboce zavrčel. „Ach, dostanu ji zpátky. To ti
mohu slíbit.“
„Ne, dokud nebudeš ochoten se mnou vyjednávat.“
„Nenechám se vydírat nějakým plesnivým upírem.“
Styx pokrčil rameny. „Potom drahá slečna Smithová
zůstane mým zajatcem.“
„Už nebudeme tvými psy, Styxi.“ Salvátor zkroutil rty
pohrdáním. „Nebudeme se podřizovat tvým zákonům, ani se
necháme spoutávat řetězy jako zvířata.“
Styx přimhouřil oči. Cítil, že v čistokrevném doutná hněv,
ale vlkodlak přesto zachovával přísnou kontrolu nad svými
instinkty. Vzácná schopnost u vlkodlaka, která z něj dělala
nebezpečného protivníka.
„Tohle je stěží pravé místo pro vyjednávání o pravidlech
a výhodách pro vlkodlaky,“ řekl Styx, jehož špičáky se
začaly výstražně prodlužovat. „A dám ti malé varování,
Salvátore. Nemám rád ultimáta. Příště mi zkusíš jedno dát, a
osobně tě dopadnu a popravím tě.“
Vlkodlak se výhrůžek nebál. „Ne bez odvety.“
Měkce zasyčel a nechal svou sílu zakroužit ulicí. Bylo
zřejmé, že bude třeba novému králi vlkodlaků připomenout
nebezpečí, které skýtá zkřížení upírovy vůle.
„Dal jsem svolat zasedání Rady. Jestli přijedou předtím,
než se tě rozhodnu zabít, potom počkám na jejich souhlas.“
Zvedl ruce a poslal svou moc proti vlkodlakovi.
„Jinak prostě projevím ohromnou lítost, že jsem byl
nucen jednat dříve, než stihli přijet.“
Salvátor klesl na kolena, než se mu podařilo nabrat síly a
postavit se zpátky na nohy. Oči mu zazářily v temnotě, ale
jeho ruce zůstaly klidné, když si urovnával hedvábné sako.
„Mám se bát?“
„To je ovšem tvoje rozhodnutí.“
Ozvalo se nízké, hrozivé zavytí ze střechy, když se
nečistý vlkodlak po Salvátorově boku rychle pohnul. Velký
muž s vyholenou hlavou a ohromnými svaly se proměnil v
obrovské zvíře s hustou černou srstí a smrtícími drápy. Sloupl
si na okraj střechy a zvedl tlamu k nebi.
Dýka se ocitla ve Styxově ruce dřív, než se stačil Salvátor
otočit, a nedbalým pohybem ji mrštil po nečistém. Ozvalo se
překvapené vyjeknutí, když ta síla odhodila vlkodlaka přes
celou střechu, až málem spadl na chodník na protější straně.
Styx pozvedl obočí, když se Salvátor otočil k nečistému
vlkodlakovi zády a vrátil svou pozornost k upírovi před
sebou. Jistě vůdce, který vyznává filozofii „Vyměň součástku
a sestav si vlkodlaka.“
„Dej mi tu ženu, a začnu uvažovat o… vyjednávání,“
připustil Salvátor jemným hlasem, jako by se nestalo nic
neobvyklého.
Styx svíral dýku v ruce, připraven k ráně. Tohle byl
čistokrevný, kterého by byla pošetilost podceňovat.
Kromě toho jeho arogantní příkaz, aby mu vydal Darcy,
způsobil jedině to, že měl sto chutí zabořit své špičáky do
tohohle zpropadeného vlka.
„Slečna Smithová nebude propuštěna, dokud nebudeš
souhlasit s tím, že se vrátíte do svých tradičních lovišť a
zastavíte své útoky na lidi. Jedině potom můžeme probrat
tvoje stížnosti.“
Nikterak překvapivě se vlkodlak krátce a nevesele zasmál
tomuto nekompromisnímu rozkazu. Styx ani neočekával nic
jiného.
„Jestli mi tu ženu nedáš, vezmu si ji sám.“
Vlkodlak, který si přál zemřít.
Jeho oblíbený druh.
Usmál se. „Jen si to pojď zkusit.“
„Ty arogantní zkurvysyne.“
„Proč je ta žena pro tebe tak důležitá?“
Navzdory vzdálenosti mohl Styx v Salvátorovi vycítit
náhlou ostražitost. Byla to otázka, na kterou nechtěl
odpovídat.
„Proč asi chce nějaký muž nějakou ženu?“
„Chceš po mně, abych uvěřil, že jsi nechal sledovat tuhle
ženu – ženu, se kterou jsi se ještě osobně nesetkal do včerejší
noci – po několik týdnů, jenom proto, že se ti líbí?“
Pokrčil rameny. „Z většiny mužů se stanou blázni, když
se jedná o srdeční záležitosti.“
Styx se zamračil. „Ne.“
„Ne?“
„Ty jsi čistokrevný. Nikdy bys neplýtval svými silami na
smrtelníky. Smíte se pářit jenom s dalšími čistokrevnými.“
„Neřekl jsem, že s ní chci mít děti, třeba ji chci jenom do
postele.“
Do postele?
Jenom díky dvěma tisíciletím cvičení sebeovládání Styx
nezabil toho vlkodlaka přímo na místě. Darcy byla jeho
zajatec. Pro tuto chvíli patří jemu. Protrhl by hrdlo každému,
kdo by ji zkusil unést pryč.
„Nikdy ji nedostaneš do postele, vlčku,“ upozornil ho
naprosto ledově. „Teď se vrať do svých lovišť dříve, než vás
všechny zavřu do klecí a vykastruju.“
Darcy nemohla popřít úlevu, která se jí zmocnila, když
drobný démon oznámil svým místy zkomoleným jazykem, že
se po večeři poohlédne v okolních lesích.
Ne, že by nedokázala ocenit jeho snahu zmírnit její obavy
a vylepšit jí náladu. Přes všechny podivnosti, které souvisely
s tím, že je to oživlý chrlič, na jeho sarkastických vtipech
bylo cosi okouzlujícího, s nečekanými záblesky laskavosti. I
ta jeho přeřeknutí ji bavila.
Prostě potřebovala, aby odešel, aby mohla najít své
oblečení a vypadnout z tohohle blázince.
Možná, že byla něčím zvláštní. Ani nemohla s jistotou
vyvrátit, že v jejích žilách nekoluje krev nějakého
prapodivného démona. Vlastně by to bylo nejlepší vysvětlení
ze všech. Ale smíšená krev ještě neznamenala, že bude
připravená zapojit se do společnosti tvořenou sexy upíry,
malými chrliči a číhajícími vlkodlaky.
Obzvlášť, když bylo celkem pravděpodobné, že těm
vlkodlakům bude předána jako nějaká panenská oběť.
Dobrá, možná ne úplně panenská, ale skoro.
Naneštěstí její plány na únik ztroskotaly na skutečnosti,
že svoje oblečení nemohla nikde najít. Jediné oblečení, které
v pokoji nalezla, bylo volné bílé tričko, které jí sahalo téměř
ke kolenům.
A kromě toho tu byl ohromný chlápek, kterého
povazovala také za upíra (podle jeho bledé kůže a dlouhých
špičáků), který stál přímo za dveřmi, a dva další, kteří stáli
pod oknem.
Chvíli přecházela po místnosti sem a tam s pocitem blížící
se paniky.
Musela se odtud dostat.
Ale jak?
Přecházela takhle skoro hodinu, pak to vzdala, zhluboka
si povzdychla a posmutněle zavrtěla hlavou.
Její povaha bohužel nebyla uzpůsobená právě k rozjímání.
A bylo těžké být skutečně vyděšená, když byla obklopená
takovým elegantním přepychem.
Jsou všichni upíři takhle šíleně bohatí? Tato ložnice a
připojená koupelna zabíraly plochu zhruba jako domek akorát
pro čtyřčlennou rodinu s drobnou zahrádkou a garáží. Vůbec
ne jako její stísněný byteček. Sakra, nepochybovala, že tyhle
saténové závěsy, které skvěle doplňovaly slonovinový
koberec a přehozy, stály mnohem víc, než její měsíční nájem.
Panebože, už jenom ta představa, kolik asi stály ty
porcelánové vázy a jemné perokresby na zdech, stála za to.
Když došla k hluboko položenému oknu, kterým bylo
vidět na malou zahrádku a vzdálené jezírko, prudce se
zastavila. Svraštila obočí, když si prohlížela krásné, ale
oschlé fialky, které lemovaly parapet.
To je ostuda, pomyslela si, když opatrně posouvala
květiny dál od mrazivé tabule okna. Hned na to v koupelně
natočila sklenici vody a začala zalívat opomíjené rostliny.
Tak málo lidí se umí postarat o květiny, aby byly zdravé,
přemýšlela, když opatrně odtrhávala zažloutlé lístky a otírala
z fialek prach.
Chce to víc než občasné zalévání vodou. Jenom proto, že
neumějí mluvit, neznamená to, že také nic necítí.
Zabrala se natolik do tohoto úkolu, který si sama uložila,
že si ani nevšimla, když se za ní otevřely dveře a Styx
vstoupil do místnosti.
„Tady máš, Lístečku,“ mumlala si, když zalévala kořeny
květin. „Ne, ne, já jsem na tebe nezapomněla, Tančilko.
Nebuď netrpělivá, Lištičko. Dostane se i na tebe.“
„Co to k čertu děláš?“ ozval se hluboký mužský hlas.
Nepotřebovala se otáčet. Jenom jeden muž z mnoha,
mnoha mužů, se kterými se setkala, ji dokázal rozechvět už
jen pouhým zvukem svého hlasu.
„Snažím se zachránit tyhle nebohé kytky, které ty
zanedbáváš.“ Káravě mlaskla jazykem. „Jen se podívej, jak
jsou povadlé. Měl by ses stydět. Když už si do domu
nastěhuješ živé věci, máš povinnost se o ně pravidelně
starat.“
Nastala dlouhá pauza, když se snažil zjistit, jestli se už
totálně nezbláznila.
Což bylo spíše ironické vzhledem k okolnostem.
„Ty mluvíš s květinami?“ zeptal se nakonec.
„Samozřejmě.“ Darcy se otočila, ale při pohledu na něj se
jí zastavil dech. Nezdálo se být spravedlivé, že nějaký muž
mohl být tak neskutečně krásný. Spěšně vrátila svou
pozornost ke květinám. Když se na něj dívala, cítila, že by se
z ní mohla stát hříšná šelma bez mozku. „Cítí se osaměle,
stejně jako lidé. Vid, Rudolfe?“
„Rudolfe?“
Pokrčila rameny. „Dobrá, nevím, jaká jména jsi jim dal,
ale potřebovala jsem jim nějak říkat. Tahle roční doba se mi
zdála vhodná pro jména podle Santových sobů. Znáš Noc
před Vánocemi?“
Darcy nadskočila překvapením, když se najednou postavil
vedle ní. Vůbec neslyšela nějaký pohyb. To byl tak tichý,
nebo se dokázal přemisťovat z místa na místo nějakým
kouzlem?
Upír nevěnoval pozornost tomu, že ji právě vyděsil k
smrti, a pohlížel na ni se zvláštním zájmem.
„Předpokládám, že to je nějaká lidská tradice? Zdá se, že
jich mají nekonečnou zásobu.“
„Upíři neslaví Vánoce?“
„Když je jeden nesmrtelný, tak rozdělování roku
prapodivnými rituály trochu ztrácí smysl.“
Její neklid rychle zmizel. Zvláštní, že když byl blízko,
nemohla se soustředit na to, že je to nebezpečná nestvůra,
která ji drží v zajetí.
Možná to bylo tím, že musela překonávat touhu servat z
něj ten upnutý svetr a přitisknout své rty na jeho hladkou,
opálenou kůži.
Ano, tím to nejspíš bylo.
„Vánoce nejsou od toho, aby ohraničovaly proud času,“
namítla a přitom něžně hladila lístky Rudolfa.
„Ne?“
„Je to o duchu období. Mír zemi a dobrá vůle lidem.“
Snažila se řasami zakrýt samotu, kterou pocítila uvnitř.
Nechtěla ničí lítost. „Je to o lásce, laskavosti a… o rodině.“
Štíhlé bronzové prsty se natáhly a stočily se kolem její
dlaně. Jeho kůže byla chladná, ale přesto vyslala ostrý
záblesk tepla až na dno jejího žaludku.
„Jestli je to taková báječná slavnost, tak proč jsi z toho
smutná?“ zašeptal měkce.
Naklonil se blíž, jeho tmavé oči byly zvláštně
hypnotizující. „Cítím tvůj smutek. Objímá tě jako starý
přítel.“
Darcy ztěžka polkla. Ztrácela se v tom magnetizujícím
pohledu. V něžném dotyku jeho palce na jejím vnitřním
zápěstí.
Ach. Bylo to už velmi, velmi dlouho, kdy se jí naposled
někdo dotkl s takovou důvěrností.
„Co myslíš tím, že to můžeš cítit?“ zeptala se zastřeným
hlasem.
„Jsem pánem upírů.“
„A to znamená co? Jakože umíš číst myšlenky?“
„Ne, ale dokážu vycítit velmi hluboké emoce, když se tě
dotýkám.“
Darcy se neklidně posunula. Nelíbila se jí myšlenka, že
by dokázal číst v jejích myšlenkách. Obzvlášť ne, když jedna
část její mysli zahrnovala velmi tělesné přání přitulit se k
jeho pevné hrudi a prolíbat si cestu přes jeho dokonalé
mužské rysy.
„Ach.“
Volnou rukou jí zvedl bradu. „Řekni mi, proč jsi smutná,
Darcy.“
„Předpokládám, že každý, kdo je sám na světě, je trochu
smutný právě touto roční dobou,“ neochotně přiznala. „A jak
už jsem říkala, je tohle čas pro rodiny. Pro sdílení svého
života s druhými.“
Chvíli bylo ticho. Pohledem sklouzl k jejich propleteným
prstům. „Už nejsi sama.“
Jeho podivná slova ji zaskočila. „Být držena v zajetí je
stěží totéž, jako být doma na prázdninách.“
„Možná není.“ Zvedl náhle oči a zajal ji pohledem. „Ale
jsme tady spolu a já bych rád zmírnil tvoji osamělost, jestli
mi to dovolíš.“
Z nějakého zvláštního důvodu jí vyschlo v ústech a srdce
jí bušilo až v krku.
„Co tím myslíš?“
„Cítím tvůj smutek, Darcy, ale zároveň cítím tvoji vášeň.“
„Nemyslím…“
„A to ve mně vyvolává touhu, u které si nejsem jistý, že
jsem dost silný, abych s ní dokázal bojovat,“ potlačil její
jemný protest. „Touhu, se kterou nechci bojovat.“
S pomalým, smyslným pohybem, pozvedl její prsty ke
svým rtům.
Cítila se podivně zmatená, když sledovala, jak ji zlehka
kouše po celé délce jejího palce.
Vydala přidušený vzdech, když se celé její tělo otřáslo v
odpovědi. Ach, chlapče. To bylo skvělé. Úplně skvělé.
„Styxi,“ vydechla.
„Kde je chrlič?“ zeptal se, jeho černé oči se zatřpytily
nebezpečnou září.
„On… říkal, že půjde na lov.“
„Dobře.“
Bez varování smýkl její rukou. Darcy vydechla, když
zjistila, že mu padla do klína, s jeho pažemi sevřenými pevně
kolem sebe.
„Co to děláš?“
Lehce se zasmál, když skláněl své rty ke křivce jejího
krku.
„Je to už dlouho, ale neřekl bych, že jsem příliš
zapomněl,“ zašeptal proti její kůži.
Volnou rukou sevřela kašmír jeho svetru, jak jeho jazyk
zanechával vlhkou cestu na jejím krku. Teplo se jí začalo
rozlévat celým tělem až hluboko do klína. Matně si
vzpomínala na podobný pocit zvířecího, ale skvělého chtíče.
Bylo to pro ní už příliš dlouho.
Stále ale nevěděla dost o upířím sexu a zejména o tomhle
upírovi, aby se mohla úplně uvolnit.
„Chystáš se mě kousnout?“ zašeptala Darcy.
Pocítila zachvění, které projelo jeho tělem. Jako kdyby
pomyšlení na to, že ji kousne, mělo ohromnou sílu.
„Chceš, abych to udělal?“
„Bolí to?“
„Právě naopak.“ Zlehka přejel svými špičáky po její kůži
„Upíří kousnutí nepřináší nic než rozkoš. Musíme být velmi
opatrní, aby se naši společníci nestali závislými.“ Dech jí
uvízl v hrdle, když sjel níž a odhrnul její tričko, takže mohl
rty sledovat linii její klíční kosti.
„Společníci nebo oběti?“ zeptala se. Posunul si ji na klíně,
aby ji mohl hladit na holé kůži na stehně. „Někdy to, jindy
ono, někdy obojí.“
„A kdo jsem tedy já?“
„Čím bys chtěla být?“
Olízla si rty, jak jeho ruka putovala po citlivé kůži jejího
vnitřního stehna. „Myslím, že jsem rukojmí. Kterého hodláš
předat sebrance vlkodlaků.“
„Nic ještě není rozhodnuto.“
Ušklíbla se. „To je uklidňující.“
„Byla bys radši, kdybych ti lhal?“
Darcy nevěděla, jak by měla odpovědět na tuhle hloupou
otázku. A konec konců, stejně na tom nezáleželo.
Styx sklonil hlavu a zajal její rty v žádostivém polibku. V
ten samý okamžik šikovnými prsty našel okraj jejího tenkého
spodního prádla a vklouzl pod něj.
Trhla boky vzhůru, když začal objevovat její kluzkou
vlhkost uvnitř.
„Bože,“ vydechla překvapením.
„Líbí se ti to?“ zašeptal.
Zamrkala a zavřela oči, když se dostával hlouběji, a
palcem snadno nahmatal kouzelný bod rozkoše. „Ano.“
Zasténal tiše. „Cítím, jak ti bije srdce. Mám jeho chuť na
rtech.“
Darcy se snažila přemýšlet. Snažila se nenechat se smést
tím temným, slastným přílivem.
Všechno se to dělo příliš rychle, ale nedokázala sebrat
dostatek vůle, aby zastavila ten lahodný nápor.
Rukama zajela pod jeho měkký svetr, aby se přesvědčila,
jestli je jeho kůže opravdu tak hladká a dokonalá, jak si
představovala.
Byla.
Jako nejlepší hedvábí a na dotek byla chladná jako
mramor. Tiše vzdychla, když zkoumala pevné svaly, které se
vlnily pod jejími prsty.
Jeho vzdech vyšel jako hluboké zasyčení netrpělivosti,
když se mu konečně podařilo stáhnout jí triko přes hlavu a
nechat sklouznout její krajkovou podprsenku.
„Andílku.“ Lačnými ústy obkroužil křivku jejích
drobných prsou, potom uchopil mezi rty vzrušením ztvrdlou
bradavku.
Darcyiny prsty na nohou se zkroutily, když něžně zatahal
za bradavku, zatímco ji svými prsty stále hladil mezi nohama
ve zrychlujícím se tempu, ze kterého se až zastavovalo srdce.
Dlaněmi sklouzla ze Styxova hrudníku na jeho široká
záda. Mohla by strávit hodiny jenom tím, že by se ho
dotýkala, uvědomila si. Neměla žádný strach, že by mu
mohla nevědomky ublížit, nebo prozradit něco o té části své
osobnosti, kterou musela vždy skrývat.
Poprvé za celý svůj život byla svobodná od všech
omezení, která ji vždy svazovala.
Užívala si ten úžasný pocit svobody. Zvrátila hlavu
vzhůru, když rozkoš, kterou cítila, začínala dosahovat bodu,
ze kterého není návratu.
„Potřebuji tě. Potřebuji tě ochutnat.“ Styx na ni pohlédl
temnýma očima plnými touhy, přičemž se Darcyino srdce
jakoby podivně zmenšilo. „Dovolíš mi to?“
Zachvěla se při tom hladovém výrazu. Bylo něco strašlivě
vzrušujícího na tom, že po ní toužil s takovou silou.
I kdyby to mělo být pro její krev.
Zaryla mu nehty zad, protože cítila, že se blíží k
úchvatnému vyvrcholení.
V tu chvíli by mu odsouhlasila cokoliv, oč by si řekl.
Cokoliv.
„Ano,“ vydechla.
Se zavrčením, které by ji vyděsilo, kdyby nebyla lapena v
poutech vášně, se jeho hlava pomalu sklonila k jejímu
štíhlému krku.
Navzdory vzrušení si Darcy uvědomila, že je napjatá.
Zdálo se přece jasné, že neexistuje způsob, jak by mohl do
jejího hrdla zabodnout své tesáky, aniž by ji to bolelo.
Jazykem se lehce dotkl pulzující žíly na jejím krku.
„Slibuji, že ti neublížím,“ řekl zastřeně.
„Styxi…“
Její slova se prudce zarazila, když ucítila chladný tlak a
potom následovala intenzivní rozkoš, která zaplavila její tělo.
Cítila jak její krev proudí k jeho rtům. Jako kdyby vysával
krev až z konečků jejích prstů na nohou. A v dokonalém
rytmu pokračoval v masáži sídla jejích veškerých rozkoší.
Bylo toho příliš mnoho.
Vydechla při svíjení se pod jeho doteky, a zaryla mu
nehty hluboko do zad. Už dříve se těšila z mužských doteků.
Nebyla úplně nezkušená.
Ale nic – nic – se nedalo srovnat s touhle téměř zničující
explozí, která se zmocnila jejích pánevních svalů a vypustila
z jejích rtů téměř polekaný výkřik.
S něhou, jakou by nikdy neočekávala od takového
ohromného muže, ji Styx přenesl na postel a položil její ještě
se chvějící tělo na přikrývky. Potom se natáhl vedle ní, opřel
se o lokty a prohlížel si jí pátravým pohledem,
„Andílku?“
Darcy trvalo několik chvil, než si vzpomněla, jak se
mluví. „Sakra,“ konečně se jí to podařilo.
Jeho výraz byl náhle ustaraný, když ji pohladil po tváři,
„Je ti… dobře?“
„Myslím, že jo.“
Začala se pomalu zvedat na hromadu polštářů, ale silná
ruka na jejím rameni ji zastavila.
„Ještě by ses neměla hýbat.“ Obrátil se ke stolku za
sebou, vzal z podnosu vychlazenou sklenici a podal jí ji.
„Tady.“
„Co je to?“ zeptala se s podezřením. Zachvěly se mu rty.
„Nic nebezpečnějšího než ovocný džus.“
Opatrně se napila a s úlevou pocítila sladkou chuť
pomerančů. S úlevou a překvapením.
„Je to čerstvé. To jsi dělal ty?“
„Proč jsi tak překvapená? Nejsem úplně k ničemu.“
Vyprázdnila sklenici hlubokými doušky, potom ji položila
stranou a vrátila svou pozornost k muži, který se nad ní
skláněl.
„Jenom si prostě neumím představit, k čemu by upír
potřeboval kulinářské dovednosti. Nezdá se, že bys trávil
příliš času v kuchyni.“
„Ne, naše výživa se neskládá z běžného jídla.“ V jeho
temných očích se rozhořel žár, když záměrně sklouzl svými
prsty dolů a pohladil křivku jejího krku. Zvedl obočí, když si
všiml, že její tváře začínají růžovět. „Ty se červenáš.“
No, dobře, a co má být?
Právě prožila ten nejlepší orgasmus v životě v náručí
naprostého cizince. A to ani nemusíme zmiňovat, že mu
dovolila přitom pít svou krev, jako kdyby byla non-stop
otevřená sámoška.
Nebyla prudérní, ale také nebyla coura. A tohle bylo leště
za hranicemi chování všech děvek.
Bylo to… superděvkovské.
„Jasně, že se červenám,“ zamumlala a přitáhla si deku až
k bradě.
Dobrá, bylo to jako zavírat ohradu poté, co už všichni
koně utekli, ale dávalo jí to lepší pocit.
Se zamračením svraštil obočí. „Co z toho, co se stalo
mezi námi, tě uvádí do rozpaků?“
Zhluboka si povzdychla. „Podívej, nevím jaký typ žen
zveš obvykle na svačinu, ale já… obvykle nedělám takovéhle
věci s někým, koho bych sotva poznala. Obzvlášť, když ten
někdo je upír, který mě unesl.“
Překrásné bronzové rysy nasadily odměřený výraz. Byl to
výraz, o kterém si začínala myslet, že ho používá jako
nevědomý obranný mechanismus.
Bez pochyb alespoň několik z mnoha psychiatrů, se
kterými se za ta léta setkala, by to nazvalo „blokování“.
„Kvůli těmhle věcem si sem nemusím zvát ženy. Je
mnohem pohodlnější získat to, co potřebuji, v nějaké krevní
bance.“ V jeho hlase bylo cosi, co znělo téměř, jako by se jí
ho podařilo zranit. Což bylo směšné. Bylo vůbec možné
nějak ranit upírovy city? „A sdílení intimity není žádná
ostuda. Byla mezi námi přitažlivost už od první chvíle.“
„To ale nemění skutečnost, že jsme si cizí, ani že mě zde
držíš proti mé vůli.“
Styx si netrpělivě povzdechl a dlaní pozvedl její bradu,
čímž ji přinutil pohlédnout do svých zářících očí.
„Dnes večer mi přišel do cesty Salvátor, andílku. Je to
nebezpečný čistokrevný vlkodlak a je zoufalý touhou dostat
tě do své moci. Jestli tě propustím, nepochybuji, že by z tebe
udělal také svého vězně.“
Dotkl se její tváře. Nic víc, ale i to vyslalo žhavou vlnu
vzrušení, která jí projela skrz naskrz.
U posvátné krávy! Musí se začít ovládat a odolat
pokušení hladit jeho nádherné zapletené vlasy.
Přestaň, Darcy Smithová, přikázala sama sobě příkře.
Celý její život byl v ohrožení; a jediné, na co dokázala
myslet, byl tenhle upír, ze kterého jen sršel testosteron.
„Nejsem úplně bezbranná,“ zamumlala.
„Možná ne, ale nemůžeš se v boji měřit s vlkodlakem v
plné síle.“
„A znamenalo by být jeho vězněm něco hodně odlišného
než být tvým?“
Tentokrát nebylo pochyb, že ho ranila. I kdyby mu
neublížila, tak se jí alespoň podařilo ho urazit.
„Nijak jsem ti neublížil,“ řekl pomalu. „Místo toho jsem
udělal vše, co bylo v mých silách, abych tě zahrnul
pohodlím.“
I přes absurdní výčitky svědomí, Darcy nehodlala být
zkroušená. Ona byla tou obětí, ne?
„Ano, a zatímco jsem tady v pohodlí, tak ztrácím svou
práci, nestihnu zaplatit nájem, a pohřbívá to všechny moje
plány,“ obvinila ho, a uvolnila hlavu z jeho sevření. „Možná,
že nemám úplně skvělý život, ale je můj a ty ho ničíš.“
Také se neobtěžoval být nijak zkroušený.
„Nemusíš si dělat obavy o peníze. Já mám…“
Její ruka vystřelila a zakryla jeho ústa předtím, než mohla
tohle instinktivní gesto zarazit. „Ani to nevyslovuj. Nejsem
případ pro charitu.“
Zamračil se ještě více. „Jsou to jenom peníze. Já je
nepotřebuji a ty ano.“
„Ne. Vydělávám si sama.“
„Jsi úplně nesmyslně paličatá.“
Naklonila bradu. Možná byla jeho zajatcem, ale nebyla
jeho majetkem.
„Na to mám právo.“