Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Darcy byla naprosto vykolejená. Probudila se zmatená,
aby zjistila, že je v cizí ložnici s vysokým, nemrtvým
pohledným mužem, tyčícím se nad ní. A byla ještě
zmatenější, když ji začal zahrnovat otázkami, jako kdyby byli
na rychlo-rande. A nejzmatenější byla, když začal sám sebe
řezat a blábolit o tom, že je upír.
Ale ať už byla rozhozená sebevíc, nedokázalo to zmírnit
nepopiratelný pocit úlevy, který ji hřál u srdce.
Kolik let se už vztekala a přemýšlela o tom, že je něčím
jiná? Jak často se musela stranit ostatních ze strachu, že by
objevili její skrytá tajemství a začali ji považovat za zrůdu?
Vyrůstání v náhradních domovech ji naučilo, že lidé
nevěří ničemu, co se vymyká normě. Nezáleželo na tom, jak
dobrá srdce měli ti, kdo se o ni starali, nemohli prostě
přijmout její zvláštnosti. Báli se toho, čemu nerozuměli, a
nikdo ji už nechtěl pod svou střechou.
Do svých šestnácti let vystřídala víc než dvacet domovů.
Pak se rozhodla, že dá přednost ulicím. Nezáleželo na tom,
jak těžké bylo přežít, bylo to lepší než sledovat někoho, koho
měla ráda, jak se na ní dívá s hrůzou.
A teď konečně našla někoho, kdo byl stejně zvláštní jako
ona. Tedy až na to, že si o sobě myslel, že je upír. Také ji
hrubě unesl. Ale stejně bylo cosi uklidňujícího na vědomí, že
není úplně sama, jak si do té doby myslela.
Chabá útěcha.
Darcy zvedla hlavu a zadívala se na svého únosce. Vstal z
postele a stál tak nehybně, že by mohl dělat figurínu.
Samozřejmě, že jeho nehybnost nebyla jedinou
zvláštností, které si člověk mohl povšimnout.
Jeho štíhlá tvář byla až příliš dokonalá. Široké čelo,
hluboko položené černé oči, obklopené hustými řasami,
smyslně zaoblené rty, ostře řezané lícní kosti a vznešeně
postavený nos. Připomínalo jí to nablýskanou aztéckou
masku. Snad žádný člověk nemohl být takhle krásný.
Mohl by mít člověk, který by nebyl vášnivý vzpěrač nebo
závislý na steroidech, takové tělo?
A to se ani nezmiňujeme o jeho modročerných vlasech,
jež měl složitě zapletené s bronzovými a tyrkysovými
ozdobami a které mu spadaly až do pasu.
Byl exotickou fantazií. Vše, co by žena očekávala od
upíra.
Nebo naprostého šílence.
Podle toho.
Darcy sevřela prsty deku a polkla knedlík v krku. Neměla
tušení, co se děje uvnitř jeho mysli, když na ni hleděl se
znervózňující intenzitou.
A upřímně řečeno, bylo to… k zbláznění! „Ještě jsi mi
neřekl, proč jsem tady,“ obvinila ho. „A ani své jméno.“
Zamrkal. Jako kdyby se probudil z hlubokého spánku.
„Styx.“
„Styx? Jmenuješ se Styx?“
„Ano.“
Darcy se ušklíbla. To nebylo jméno, které by vzbuzovalo
hřejivé, miloučké pocity. Ale ovšem, on opravdu nebyl muž,
který by působil jakkoliv miloučce.
To teda ne.
Byl divoký, děsivý a šíleně hezký.
Až moc hezký s rozhalenou košilí, která odhalovala jeho
dokonalý, hladký, široký hrudník, a na něm nezvyklé tetování
draka, které zářilo zvláštním kovovým leskem.
Kruci, bylo pravděpodobně dobře, že už nebyl na posteli
vedle ní.
Bylo těžké mít milence, když se neustále musíte bát, že
byste jim mohla ublížit. Nebo lépe, aby neodhalil, že nejste
úplně normální.
Obvykle jí to nevadilo. Měla život plný natolik, že
nepotřebovala nikoho dalšího, aby jí dodával zdání smyslu.
Avšak tohle byla chvíle, kdy byla blízko záhadného muže,
cítila jeho vůni a jeho doteky jí připomněly, co jí chybí.
„Proč jsi mě unesl?“ zeptala se.
Styx pokrčil rameny. „Musím vědět, co ti chtěli ti
vlkodlaci.“
„Proč?“
Uplynula delší chvíle a Darcy si už myslela, že odmítne
odpovědět na její otázku. Což byl problém, protože pro tuto
chvíli si nedovedla představit, jak by ho mohla přinutit
odpovědět. Ačkoliv přiznal, že i ona má v sobě démonickou
krev, nebyla pravděpodobně natolik démonická, aby stačila
na upíra.
To bylo vše, co věděla.
Nakonec si zhluboka oddychl a střetl se s jejím pátrajícím
pohledem. „Přichystali mi jisté potíže.“
Hmmm. To znělo dost temně.
„Proč se o ně musíš starat?“
Jeho výraz byl studený, lhostejný. Nic nenaznačoval.
„Podléhají mi. Musejí se mi zodpovídat.“
„Oni jsou tvoji zaměstnanci?“
„Zaměstnanci?“ Z jeho úst to slovo znělo poněkud
nepatřičně až směšně. „Ne. Dluží mi svoji věrnost.“
„Věrnost. Myslíš jako nevolníci?“ Darcy se krátce
zasmála. „Není to trochu středověké?“
Záchvěv netrpělivosti se dotkl jeho pohledných rysů.
„Vlkodlaci podléhají zákonům upírů, a jakožto vládci upírů
se mi musejí podrobit.“
Zamrkala. Nejenže byl šílený, potřeboval ještě ke všemu
být hlavou bláznů. Šílenec s ambicemi.
„Takže ty jsi co? Král upírů?“
„Já jsem pán, Anasso,“ odsekl s přehnanou hrdostí.
Ucítila, jak se jí rty napínají do úsměvu. Nemohla si
pomoci. Byla to ta naprostá, ale naprostá arogance, která a
připadala vyloženě směšná.
Jistě, většina věcí v životě jí připadala směšná.
Přišla už dávno na to, že pokud se nebude smát světu a
všem jeho pošetilostem, tak se utopí v hořkosti.
„Wau.“ Vyvalila oči. „Pan Velká huba.“
Jeho výraz zůstal nečitelný, ale jeho temné oči se
zableskly… něčím.
„Pan Velká huba? To je lidský výraz pro vůdce?“
Darcy se zamračila. „Ty se ve světě moc nevyznáš, co?“
Styx pokrčil rameny. „Víc než bych si přál.“
„No, stejně na tom nezáleží.“ Lehce potřásla hlavou. Byla
ráda, že není žádná hysterka, ale i tak nebyla pravděpodobně
ta nejchytřejší věc sedět si tu a urážet krále upírů. Nebo
šíleného blázna. No, ať už tak, či onak. „Řekla jsem ti, že o
tomhle Salvátorovi nevím vůbec nic. A stejně tak nevím
vůbec nic o vlkodlacích. A nikdy jsem na ně nevěřila. A teď,
jestli by ti to nevadilo, opravdu bych se potřebovala dostat
domů.“
„Obávám se, že tohle nemůžu dovolit.“
Po tomhle ostrém odmítnutí se jí zastavil dech. „Co tím
myslíš?“
„Salvátor vynaložil ohromné úsilí, aby tě vystopoval.“
„Už jsem ti říkala, že ti nemůžu pomoct. Vůbec mě
nenapadá, proč by mě měl sledovat.“
„Možná ne, ale tvoje přítomnost zde se dá stále považovat
za výhodu.“
„Co to má znamenat?“
Jeho pohled zůstal nehnutý. „Věřím, že Salvátor tě chce
dostat do spárů tak vážně, že to znemožňuje tvé propuštění.“
Chvíli trvalo, než Darcy pochopila, co tím chce říct. Snad
proto, že netušila, že to řekne. Nebo, a to spíš, protože prostě
nechtěla věřit, že by mohl být tak chladnokrevný.
Raději se vždy snažila si o lidech myslet to nejlepší. A to i
když se jednalo o příšery sající krev.
Vzchop se.
„Ty…“ Olízla si rty, přitom jí neuniklo, že jeho pohled
ten pohyb sleduje s temnou soustředěností. Naneštěstí si
nebyla jistá, jestli myslí na sex nebo na večeři. „Ty si myslíš,
že mě tady budeš držet proti mé vůli, a tím znemožníš
vlkodlakům, aby se mě zmocnili?“
„Ano.“ Tupá bolest.
„A to i přestože nevíš, co ode mne chtěl?“ obvinila ho
zamračeně. „Možná mě chtěl obětovat na nějakém strašlivém
rituálu. Nebo si možná řekl, že bych se mohla stát chutnou
svačinou.“
Styx se otočil čelem k oknu. Odhrnul těžké závěsy, čímž
odhalil, že noc už opravdu padla. Jistěže – byl prosinec v
Illinoas. Slunce sotva růžovělo a hned zas zapadlo.
Jak dlouho musela asi spát?
„Salvátor by nevynaložil takové úsilí na to, aby získal
pouhou oběť nebo dokonce jenom jídlo,“ řekl nakonec tiše.
„Myslím, že tě chce dostat živou.“
„Ty myslíš?“ Darcy si odfrkla. Karma nebo ne, nehodlala
se pokorně nechat předat vlkodlakovi – tedy jestli byl
skutečně vlkodlak – bez důvodu. „Nemůžu ti říct, jak je to
všechno povzbuzující. Můj ubohý život pro tebe není možná
dost důležitý, ale ujišťuji tě, že je velmi důležitý pro mě.“
Popadla polštář a hodila mu ho na záda. S neuvěřitelnou
rychlostí se otočil a chytil polštář dříve, než se ho mohl
dotknout. Vyschlo jí v krku. No, asi nelhal, asi byl něčím
jiným než člověkem. „Prosím,“ zašeptala, „já chci jít domů.“
Svraštil obočí, skoro jako kdyby zvažoval její tichou
zadost. „Darcy, nebylo by to bezpečné. Pokud opustíš u tohle
panství, vlkodlaci tě chytí dřív, než se stihneš vrátit domů.
Tohle je jediná ochrana, kterou –“
Temné varovaní bylo náhle přerušeno pronikavým
zvukem. Velitelský hlas pronikl dveřmi. Byl to hlas se silným
přízvukem a notnou dávkou francouzské povýšenosti.
„Jdi mi z cesty, hlupáku. Nevidíš, že přináším pomoc v
nouzi zajatci?“
Styx se podíval ke dveřím s výrazem velkého překvapení.
Sakryš, jak mohl příchozí tak šokovat pána všech upírů?
„Proboha, co ten tady dělá?“ vydechl Styx.
„Kdo je to?“ zeptala se.
„Levet.“ Jeho pohled se vrátil k ní. „Připrav se, andílku.“
Přitáhla si pokrývku až k nosu. Jako kdyby ji to mohlo nějak
ochránit. „Je nebezpečný?“
„Jenom pro tvůj zdravý rozum.“
Zdravý rozum?
„On je člověk?“
„Ne, on je chrlič. Francouzský chrlič.“
Srdce se jí ostře sevřelo. Upíři, vlkodlaci a teď ještě
chrliče?
„Cože to je?“
„Neboj se. Není to tak hrůzostrašné stvoření, jak bys
čekala. Stěží může být nazývaný démonem.“
Nevěděla, co by si pod tím měla představit. Dobře,
vlastně jen do té doby než se dveře zlehka otevřely, a drobná,
šedivá příšerka kolébavě vkročila do pokoje s velkým tácem
v náručí.
Se svými malými růžky a dlouhým ocasem poskakujícím
za ní vypadala dost groteskně. Nemohla být vyšší než tři
stopy a křídla na hřbetě měla tenoulinká jako babí léto a
vzorovaná mihotavými barvami.
Až na ta křídla to vypadalo opravu jako chrlič. Až na to,
že tenhle neseděl na nějakém starém hradě, ale byl skutečně
živý.
Pohyboval se po místnosti a hlasitě čenichal kolem
zamračeného upíra. „Konečně. Nehodlám kritizovat tvoji
stráž, Styxi, ale myslím, že by měli se zpytovat v bezvědomí,
jestli víte, jak to myslím.“
Styx se zamračil. „Asi ne tak docela.“
Příchozí našpulil rty. „Pokusili se mě zadržet. Moi.“
Styx obešel postel a shlédl zlostně dolů na malého
démona. „Přikázal jsem, že nechci být rušen. Řídili se pouze
mými rozkazy.“
„Rušen? Jako kdybych se já dal považovat za nějaké
porušení.“ Levet obrátil hlavu k mlčící Darcy. Projelo jí
bodnutí úžasu. Za těma šedýma očima spatřila jemnou a
laskavou duši. Nikdy se nemýlila. „Ach, je tak krásná, jak
říkal Viper. A tak mladá.“ Chrlič zamlaskal jazykem, jak se
blížil k posteli a položil podnos vedle ní. „Měl by ses za sebe
stydět, Styxi. Tady máte, mignon. Čerstvý salátek a ovovce.“
S povděkem jí zakručelo v břiše. Byla strašně hladová a
to jídlo vypadalo báječně.
„Děkuji.“ Usmála se na něj, když si vzala kousek jablka.
Jeho úsměv odhalil několik řad špičatých zubů; ale přesto
– způsob, jakým se usmál, byl velice elegantní, vznešený a
aristokratický.
„Dovolte, abych se představil sám, dokud se náš hostitel
nezbaví způsobů jedovaté houby. Jmenuji se Levet. A vy jste
Darcy Smithová?“
„Ano.“
„Byl jsem vyslán svou drahou přítelkyní Shay, abych se
ujistil, že se vám daří dobře. Ona se samozřejmě dobře zná s
naším zarputilým spolenočníkem, takže si uvědomuje, že by
se vám nemuselo dostávat potřebného pohodlí.“ Zvedl
sukovitou ruku. „Ne, že bych byl zrovna nějaký uvítací
průvod, myslíte si. Ale zato mám spoustu důležitých
vlastností, pro které jsem byl vybrán a vyslán vám na
pomoc.“
Zamrkala, nebyla si zcela jistá, co si má o tomto
démonovi myslet. Nevypadal nebezpečně. Ale stejně si už
nemyslela, že by ji Styx jen tak nechal rozcupovat vlky nebo
něčím jiným.
Doslova.
„To bylo velice milé,“ řekla opatrně.
Levet se marně snažil vypadat skromně, když se upír
přemístil a postavil těsně po jeho boku. Ten pohyb byl tak
rychlý, že ho Darcy vůbec nepostřehla.
Jejda.
„Levete,“ zavrčel Styx varovně.
„Non, non. Neděkuj mi. Ne, pokud by to nebylo formou
hotovosti.“ Zhluboka si povzdechl. „Nevěřil bys, jak je těžké
pro chrliče vydělat si na skromné živobytí v tomhle městě.“
Bronzová tvář zůstala lhostejná. „Vůbec ti nehodlám
děkovat. Ve skutečnosti je to ta poslední věc, která se mi honí
hlavou.“
Kupodivu Levet odpověděl úplně klidně a sladce. „Nebuď
takový morous jako staré nevrlé kalhoty. Ty to nebohé děvče
děsíš.“
„Není vyděšená.“
Darcy vytrčila bradu. Musela by se propadnout, kdyby
nechala toho upíra mluvit za sebe.
„Ale ano, jsem.“
„Ha. Tak vidíš?“ Levet se na Styxe samolibě usmál,
předtím než obrátil svou pozornost zpátky k Darcy. „Teď
snězte svou večeři v klidu. Nenechám toho zlého upíra, aby
vám ublížil.“
„Levete.“ Styx se sklonil a popadl Leveta za ramena.
Jestli proto, aby s ním zatřásl nebo aby ho vyhodil oknem,
to se Darcy neodvažovala hádat.
„Auvajs.“ Levet udělal rychlý krok zpět. „Křídla.
Nedotýkej se mých křídel.“
Styx krátce přimhouřil oči. Možná, aby napočítal do
stovky. „Vidím, že bych měl promluvit s Viperem,“ zasípal,
otočil se na podpatku a zamířil ke dveřím.
„To udělej, mon ami,“ doporučil mu Levet. „Ach, a
kdybys náhodou mluvil i s naší laskavou hospodyní, prosím,
řekni jí, ať si nedělá starosti s mojí večeří. Raději si něco sám
ulovím.“
Styx se zastavil ve dveřích, jeho temný pohled si propálil
cestu k Darcyině světlé tváři. „To snad my všichni, ne?“
Styxovi se podařilo sledovat Vipera do dalšího z jeho
exkluzivních klubů. Tento byl poblíž Rockportu a byl změřen
na ty démony, kteří dávají přednost násilným sportům, jako
jsou souboje v klecích, před hazardními hrami či sexem.
Nevšímal si dvou démonů, kteří se snažili ze sebe
navzájem udělat krvavou kaši, ani rozběsněného davu, který
je zuřivě povzbuzoval, a proklestil si cestu ke kancelářím
vzadu.
Jak očekával, našel Vipera sedět za těžkým
mahagonovým stolem krčícího se nad hromadou papírů.
Stříbrovlasý upír se postavil, jen co Styx vešel do
místnosti a zavřel za sebou dveře.
„Styxi, dnes večer jsem tě neočekával. Odešel snad tvůj
domácí host tak brzy?“
Styx přimhouřil oči a s chladným výrazem odpověděl.
„Kterého hosta máš na mysli? Tu ženu, kterou jsem musel
unést v naději, že zabráním krvavé válce s vlkodlaky, nebo
toho malého, nesnesitelného chrliče, který mě pravděpodobně
velice brzy dožene k vraždě?“
Viper zvedl obočí, protože nedokázal zcela úspěšně skrýt
své překvapení. „Aáá, takže to znamená, že Levet už
dorazil?“
„Dorazil. Takže teď chci, aby zas vypadl.“
Opíraje se o stůl, mladší upír si zkřížil ruce na hrudi. „Ne,
že bych nesdílel tvou bolest, starý příteli, ale obávám se, že
nemám nic společného s Levetovým příjezdem ani s
odjezdem. Byla to Shay, která rozhodla, že tvůj host bude
potřebovat nějaký druh společnosti. Je zcela přesvědčena o
tom, že ty bys to nebohé děvče utrápil.“
Styx se zarazil. U všech bohů, nezahrnul snad Darcy
vynikající péčí? Nezajistil snad, že má veškeré pohodlí, jaké
potřebuje? Neodpovídal jí snad trpělivě na všechny otázky?
A navzdory všem pokušením, neodolal snad tomu, aby se
k ní lehl do postele a nechal se zahřát jejím teplem?
Pokušení, které ho nepřestávalo mučit, ač je nyní od sebe
dělily desítky mil.
„Nijak jsem jí neublížil a nic se jí nestalo,“ pronesl
výhružným tónem.
Viper pokrčil rameny. „Ano, ale na Shayinu obranu si
vzpomeňme, jak jsi mě brutálně mučil, když jsem tě naposled
navštívil, a jak jsi plánoval, že ji zabiješ a krvavě obětuješ.
Možná, že má právo být trochu zaujatá.“
Styx se nehodlal omlouvat. Plnil akorát to, co musel, aby
se upírský rod neproměnil v úplné trosky. A nakonec musel
zradit svůj vlastní smysl pro loajalitu a pomáhat Viperovi.
„Také jsem se postavil mezi tebe a smrtící útok,“
připomněl ledovým tónem.
Viper si povzdechl. „Proč někteří lidé stále prohlašují, se
mi zachránili život?“
„Bez pochyby proto, že je to pravda.“
„Dobrá.“ Mladší upír rozhodil rukama. „Možná – a
opravdu jenom možná – jsi za mě zasadil rozhodující ránu,
ale to z tebe ještě nedělá Marii Stuartovnu.“
Styx zmateně zamrkal. „Koho?“
„Pane bože, ty jsi fakt úplně mimo mísu! Snažím se ti
ukázat, jak máš málo zkušeností v jednání s lidmi. Obzvlášť s
lidskými ženami.“
Styx najednou zjistil, že cení zuby. Nezáleželo na tom, jak
dobré to mohly být úmysly, ale nikomu nedovolí, aby
vměšoval do jeho vztahů s Darcy Smithovou.
Nevěděl proč. Věděl pouze, že to je neporušitelné
pravidlo.
„Té dívce nehrozí žádné nebezpečí z mojí strany.“
Přimhouřil oči. „A i kdyby náhodou ano, chrlič mi může stěží
zabránit, abych jí ublížil.“
„Myslím spíš, že Shay doufala, že Levet by ji mohl
poskytnout více… uklidňující společnosti. Pro ženu není
snadné srovnat se s tím, že ji unesl upír, chápej.“ Viper k
němu vyslal významný pohled. „Obzvlášť upír, který strávil
posledních pět století téměř v absolutní izolaci. Tvoje
schopnosti jednat s lidmi musely zrezavět, starý příteli.“
„A ona si myslí, že Levet znamená větší komfort?“ Zeptal
se Styx. „Mnohem spíš ten chrlič přivede tu ubohou ženu k
šílenství, a já musím zavést taková opatření, abych ochránil
její duševní zdraví.“
Viper se za stolem napřímil, jeho výraz ztvrdl. „Uvědom
si, že Shay má pro tuhle malou příšerku slabost, takže by se ti
vedlo docela špatně, kdyby se mu stalo něco nemilého.“
Napětí ve vzduchu zhoustlo.
„Ty mi vyhrožuješ?“
Viper si nevšímal smrtící ostrosti Styxova hlasu. „Jen ti
nabízím přátelskou radu.“ Plynule přešel k vestavěné
ledničce a vyndal z ní dva pytlíky s krví. Poté, co je ohřál v
mikrovlnce, nalil krev do dvou křišťálových sklenic a jednu
podal Styxovi. „Teď, když už jsi tady, proč mi neřekneš o té
ženě více? Zjistil jsi, proč je pro vlkodlaky tak důležitá?“
Styx nejprve lehce zatřásl pohárem a pozoroval, jak krev
stéká po jeho stěnách. Už to bylo pěkně dlouho, co se
naposledy posilnil. Musel si dávat větší pozor, když měl nyní
člověka pod svou střechou. Dokázal se skvěle ovládat, ale
Darcy představovala více než jedno pokušení.
„Nezjistil jsem nic víc, než to, že ve skutečnosti není
obyčejná žena,“ přiznal.
Viper šokované vydechl a sklenice mu propadla mezi
prsty a třískla o stůl.
„Není to žena? Neříkej mi, že ona je ve skutečnosti on.“
Trvalo delší dobu než Styxovi došlo, co Viper řekl, Ne, že
by ho ta dedukce překvapila. Žil už více než tisíc let.
Existovalo jen málo věcí, které ho mohly překvapit.
„Ne, samozřejmě že ne. Ona je… rozhodně žena, ale ne
zcela člověk.“
„Tak čím je?“
Styx netrpělivě potřásl hlavou. Bylo mu trapné přiznat, že
nedokázal rozluštit záhadu Darcyiny krve. Byl upír, proboha!
Krev byla jeho specialitou.
„Já nevím. Voní jako člověk a také se chová jako člověk,
ale vykazuje démonické znaky.“
Viperův výraz byl jedno velké překvapení. „Jaký druh,
znaků?“
„Na smrtelníka se uzdravuje příliš rychle, a přestala
stárnout ke konci puberty. Také říkala, že je rychlejší a
silnější než většina lidí.“
„Tak to určitě zní, jako by v sobě měla nadpřirozenou
krev.“ Viper se zamračil. „Jistě sama musí vědět, co je zač.“
„Tvrdí, že nemá žádné vzpomínky týkající se rodičů ani
jiných členů rodiny.“
„A ty jí věříš?“
„Ano,“ odpověděl Styx pevně. „Byla z těch neobvyklých
schopností opravdu nešťastná.“
Viper začal přecházet křížem krážem po perském koberci,
když tu se nečekaně otočil. Stejně jako Styx byl oblečen v
černém, ačkoliv jeho košile byla z prvotřídního hedvábí a
dlouhé kalhoty z drahého sametu. Stříbrovlasý upír se
vždycky vyžíval v módě. Styx měl na sobě silný černý svetr,
kožené kalhoty a vysoké boty.
Nenosil módní trendy, jen oblečení, ve kterém mu bylo
dobře, a nepřekáželo by mu, kdyby byl přinucen bojovat.
Jeho jediná marnivost byly bronzové řemínky a kroužky,
které měl vpletené do svého dlouhého copu.
Poté, co se otočil, rozhodil Viper rukama. „Míšenci
nejsou tak neobvyklí. Shay sama je jedním z nich. Ale
většina má aspoň tušení o svém původu. Myslíš, že její
smíšená krev je to, kvůli čemu po ní jdou vlkodlaci?“
To bylo to první, co Styxe napadlo, „To ještě nemůžeme
říct. Ne, dokud nebudeme vědět víc.“
„No, a co ta žena?“
„Co je s ní?“
Viper se pomalu usmál. „Je tak krásná, jak slibovala její
fotografie?“
Teď to byl Styx, kdo se otočil. Pouhá zmínka o Darcy
stačila, aby ho vyvedla z míry. Ještě hůř, představa její
sladké, srdčité tváře, se dala vykouzlit až příliš snadno. Jako
kdyby číhala na příležitost, aby se mohla vynořit a zamořit
celou jeho mysl.
„Co na tom záleží?“ Zamumlal. „Je to můj zajatec.“
Viper se zasmál se zjevnou rozkoší. „Takže
předpokládám, že ano.“
Styx se otočil s kamennou tváří. „Ano, je… překvapivě
krásná. Je nádherná jako anděl.“
Viperovo pobavení neutuchalo. Ta jeho pitomá drzost!
„Nevypadáš tak spokojeně, jak bys měl, příteli.“
„Ona je… nepředvídatelná,“ neochotně přiznal Styx.
„Jestliže v sobě má aspoň kapku lidské krve, tak musí být
nepředvídatelná,“ řekl Viper nešťastně.
„Takže je pak těžké vědět, jak s ní zacházet.“
Viper popošel kupředu a položil Styxovi ruku na rameno.
„Jestliže jsi zapomněl, jak jednat s překrásnou ženou, Styxi,
pak se obávám, že nemáš už žádnou naději,“ řekl pohřebním
hlasem.
Styx odolal nutkání odstrčit mladšího upíra přes celý
pokoj. Bylo to směšné. Nikdy neztrácel kontrolu nad svými
emocemi. Nikdy!
Mohl jen předpokládat, že velká zodpovědnost si na něm
vybírá více obětí, než si uvědomoval.
To byla poslední vhodná výmluva.
„Nedržím ji v zajetí pro své potěšení.“
„To ale přece neznamená, že by sis nemohl užívat její
přítomnost. Nemáš za potřebí žít jako mnich napořád. Tak
proč nevyužít příležitosti, kterou situace nabízí?“
Celé Styxovo tělo ztuhlo při pouhé myšlence, že by
podlehl syrovému chtíči. U všech bohů, chtěl by využít té
příležitosti.
Teplé ženské maso. Čerstvá nevinná krev. Ach, ano.
„Je pod mojí střechou jenom proto, abych mohl začít
vyjednávat se Salvátorem,“ řekl ostře, aby přesvědčil spíše
sám sebe než Vipera. „Už brzy bude moct odejít.“
Viper ho zkoumal přimhouřenýma očima. „Co když mají
vlkodlaci v úmyslu jí ublížit? Budeš stát stále při ní?“
Co je to za otázku?
Taková směšná, nepříjemná otázka.
„Myslíš, že bych měl riskovat válku s vlkodlaky kvůli
pouhé smrtelné ženě?“ řekl mrazivým tónem.
Viper se krátce zasmál. „Styxi, já byl ochoten riskovat
celou upíří rasu, abych zachránil Shay.“
To byla v podstatě pravda. Styx tenkrát málem zabil oba,
Vipera i Shay. „Ale to byla tvoje milenka. Miloval jsi jí.“
„Stále věřím, že některé oběti jsou příliš velké na to, aby
byly vykonány.“
Styx přehlížel podivný tlak uvnitř své hrudi. Nechtěl
vědět, co by mohl znamenat.
„Tahle žena pro nás nic neznamená.“
Viper vypadal, že ho to příliš nepřesvědčilo. „Je to tvoje
rozhodnutí, Styxi. Ty jsi náš pán.“
Styx se ušklíbl. „Můžu tě ujistit, že je to vysoce
nadhodnocená pozice.“
Viper mu stiskl rameno. „Nenechej se dotlačit k
rozhodování, příteli. S vlkodlaky jsou potíže, ale můžeme ji
udržet na uzdě, jen co zjistíš, co od ní chtějí. Nemá mysl
vyjednávat se Salvátorem, dokud nebudeš přesně znát cenu
svého zboží.“
Styx pomalu přikývl. To dávalo smysl. Kdyby dokázal
přijít na to, k čemu Salvátor potřebuje Darcy, potom by měl
být schopen se vyhnout jakémukoliv vyjednávání.
Pokud ji chce opravdu hodně, potom by se měl vlkodlak
podřídit všemu, co by Styx mohl požadovat.
„Moudrá rada.“
„Mám své chvilky.“
„Ano, krátké a pomíjivé, bohužel.“
Viper udělal náhle krok zpět a vyvalil oči. „To byl vtip?“
„Mám také svoje chvilky,“ zamumlal Styx a otočil se ke
dveřím. Byl pryč z pevnosti už dost dlouho. Zastavil se ve
dveřích, aby po příteli střelil výstražným pohledem. „Budu
snášet chrliče jen tak dlouho, dokud nezpůsobí Darcy nějaké
problémy. Když se na ní jenom zamračí, skončí na ulici, ne-li
hůř.“
S touto poslední hrozbou Styx vyšel z kanceláře, ale ještě
předtím postřehl pomalý, nevysvětlitelný úsměv, který
zkroutil Viperovy rty.