Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Darcy se ostře nadechla, když temný, divoce krásný
Salvátor vstoupil do místnosti. Jako vždy byl oblečen v
hedvábném obleku, který musel stát nepředstavitelné jmění –
tento byl světle modrý s tmavě antracitovou kravatou. Černé
vlasy měl sčesané a svázané do ohonu vzadu na krku, a tak
mohla lépe vyniknout elegantní dokonalost jeho mužných
rysů.
Omračující pohlednost ovšem nijak nezakrývala temnou
agresi, doutnající v jeho zlatých očích, ani násilí, které náhle
prosytilo vzduch v pokoji.
Že Sophie nebyl nijak nadšený a vypadal, že je připraven
s tím něco udělat.
Darcy se instinktivně zachvěla. Jestli se tihle dva
vlkodlaci budou rvát, tak nechce být připoutána uprostřed.
Sophia, zdánlivě lhostejná k nebezpečí, se přesunula před
Salvátora a se zjevnou důvěrností ho štíhlými pažemi objala
kolem ramen.
„Ach, Salvátore. Jak vidíš, podařilo se mi dokončit, co ty
jsi nedokázal,“ prohlásila zastřeně. „Žádné překvapení. Ženy
jsou obvykle schopnější než muži a nezáleží, jak moc rádi se
muži považují za nadřazené.“
Setřásl její ruce a pohled stále upíral na Darcyinu bledou
tvář.
„Jediná věc, které jsi dosáhla, je, že se ti podařilo vyděsit
svou vlastní dceru. Doufám, že jsi spokojená?“
„Alespoň už není ve spárech upírů,“ odsekla Sophia a
přesunula se ke stěně, o kterou se opřela v dobře nacvičeném
postoji. Nepochybně by tato póza přinutila slintat touhou
většinu mužů, ale naneštěstí pro ni Salvátor ani nepohlédl
jejím směrem. Zatvrdila se. „Kdyby se ti podařilo ji získat
nebo unést hned po příjezdu do Chicaga, měl bys ji dávno v
posteli a ona by čekala první mláďata.“
„Hej!“ Darcy frustrovaně zatahala za řetězy. „Počkejte
chvíli –“
„Nech nás,“ přerušil ji Salvátor pevným hlasem.
Sophia se zasmála. „Pověz mi Salvátore, jsi dost mužem
na to, aby sis ji vzal, když je teď spoutaná a bezbranná?“
Ze Salvátorova hrdla vyšlo hluboké zavrčení, když
pomalu otočil hlavu.
„Nebudu ti to říkat znovu, Sophie. Nech nás.“
Následovala chvíle dusného napětí, než se Sophia
nakonec výsměšně uklonila. „Jistěže, Vaše Veličenstvo.“
Pohnula se ke dveřím, ale pak ještě pohlédla přes rameno
k posteli. „Pokus se jí neublížit. Je to moje dcera…
koneckonců.“
S tímto uštěpačným dodatkem Sophia vstoupila do haly a
přibouchla za sebou dveře.
Darcy osaměla se Salvátorem. Nejistě se zavrtěla na
posteli. Nemyslela si, že by ji ten muž skutečně znásilnil,
když byla připoutaná k posteli. Ne potom, co si během
posledních dnů dal takovou práci, aby získal její důvěru.
Ale cítila se nepříjemně zranitelná, když došel až k posteli
a shlédl na ni.
Její matka to vše bolestivě ujasnila – byla geneticky
pozměněna z jediného důvodu, aby byla schopná rodit děti
vlkodlakům.
Byli očividně zoufalí.
Jak dlouho mohla Salvátorovi vydržet jeho trpělivost?
Trhla sebou, když natáhl svou štíhlou ruku k její tváři.
„Ne…“
Zlaté oči potemněly lítostí. „Darcy, nechtěl jsem, aby to
dopadlo takhle. Jsi zraněná?“
„Nešahej na mne.“
Ruka poklesla a jeho výraz byl náhle plný uražené
ješitnosti.
„Navzdory svému dědictví nejsem zvíře, Darcy.
Neublížím ti.“
„Ne. Zdá se, že na to máš nekonečnou zásobu žen, které
to dělají za tebe,“ zamumlala, protože ji stále pálila rána,
kterou jí uštědřila matka. A nemluvě o honičce s milou
žárlivou Jade.
Vzplanul těžko potlačovaným hněvem, který naplnil
místnost nepříjemným teplem.
„Mám jen nekonečnou zásobu žen, které mají ten pitomý
zvyk plést se do mých věcí.“
S tím mohla těžko nesouhlasit.
„A co mají tvé věci společného se mnou?“
„Už jsem ti to říkal, cara.“ Pomalu přejel pohledem po
celé délce jejího těla. „Přeji si z tebe udělat svou choť.
Ujišťuji tě, že je to mezi našimi lidmi velmi významná a
vážená pozice.“
Přitiskla se k tvrdé matraci. Nebylo to tím, že by byla
úplně netečná k přitažlivosti tohoto žádoucího muže. Byl
pohledný, až to bralo dech, a obdařený tím osobním kouzlem,
který většina žen shledávala neodolatelným.
Možná by za jiných okolností byla z jeho zájmu nadšená.
Ale momentální stav věcí zahrnoval i to, že byla
šmírována, pronásledována, připoutána k posteli a bylo jí
řečeno, že její cena tkví v její geneticky upravené děloze,
díky které může rodit mláďata jedno za druhým.
Což nebyly zrovna věci, které by oslnily jakoukoliv
normální ženu.
A kromě toho – nebyl to Styx.
A to bylo ono.
„Nepochybuji, že je to velice vážená pozice,“ řekla
pomalu. „Ale co když to nechci?“
V úsměvu odhalil perfektní bílé zuby. „Budeš chtít.“
„Jsi sám sebou docela jistý.“
„Náš svazek byl určen v den, kdy ses narodila. Nedá se
tomu uniknout.“
Pohlédla významně na svá zápěstí. „To zřejmě ne, pokud
mne hodláš nechat připoutanou k posteli.“
„Uvolním tě, když mi dáš své slovo, že se nepokusíš o
útěk.“ Jeho úsměv opadl, když se setkal s jejím strnulým
pohledem. „Můžu dostat tvůj slib?“
Darcy zaskřípěla zuby. Bylo by tak snadné zalhat. Jen
otevřít rty a slíbit, cokoliv by chtěl.
To bylo to, co chtěla udělat.
Salvátorova důvěra jí nabízela možnost k úniku. Více než
dostatečný důvod pro lež.
A navíc by se mohla okamžitě osvobodit a stihnout se
vrátit ke Styxovi dříve, než ten nebezpečný upír udělá celou
situaci ještě horší.
Darcy se otřásla. Nevěděla, kolik bylo hodin, ale
předpokládala, že může být asi pozdní odpoledne. Což
znamenalo, že slunce zapadne tak za hodinu až dvě.
Maximálně za dvě hodiny bude tedy Styx schopen vyrazit
po její stopě a bojovat za její záchranu.
Udělala by cokoliv, aby zabránila tomuto
nevyhnutelnému střetnutí.
Naneštěstí ta slova prostě nechtěla opustit její rty.
Nemohla vyslovit takovou do očí bijící lež pod
Salvátorovým upřeným pohledem.
„Ne.“
„Potom se obávám, že řetězy musí zůstat,“ řekl. „Aspoň
na čas. Nebo až se smíříš se svým osudem.“
Darcy se krátce, nevesele zasmála. „Stát se… chovnou?
To si nemyslím.“
Salvátorův výraz neskrýval rozčarování. „Sophiina práce,
předpokládám. Měla by se naučit držet jazyk za zuby.“
„Proč?“ Darcy pohlédla přímo do jeho zlatých očí. „Chtěl
jsi přede mnou skrývat skutečnost, že jsem vědecký
experiment? Nebo že jediný účel mého života je rodit tolik
dětí, kolik jen bude možné?“
Překvapeně sebou škubl při tak otevřeném obvinění. Ale
ještě překvapivější bylo, že jeho oči potemněly, jako kdyby
cítil jakési malé bodnutí viny.
„Cara, není žádným tajemstvím, že už po staletí vlkodlaci
vymírají,“ řekl hlubokým hlasem, v němž zaznívala
nepřeslechnutelná bolest. „Čistokrevné ženy ztrácejí více a
více dětí, a dokonce i nečistí se stávají vzácnými. Rychle se
řítíme k zániku.“
Darcy se kousla do rtu, když jejímu pitomému srdci
hrozilo, že změkne. „Já… Je mi to líto, ale…“
Salvátor pozvedl štíhlou ruku. „Počkej. Chci, abys to
pochopila. Darcy,“ řekl téměř prosebným hlasem. „Najal
jsem celý batalion doktorů a vědců, aby nám pomohli,
protože jsme prostě zoufalí. Musíme mít děti, jestli chceme
přežít.“
Snažila se soustředit na svůj dokonale oprávněný hněv.
Byla živá bytost, ne kus majetku, aby jí někdo smontoval a
pak jí říkal, co má dělat.
„A ti přišli na ten brilantní nápad pohrát si s mou DNA?“
zeptala se.
„Vědci izolovali geny, které nám umožňují proměnu, a
potlačili je v tobě a tvých sestrách.“ Odmlčel se, pak se natáhl
a lehce se dotkl její tváře. „Je naděje, že budeš moct donosit
mé děti do řádného termínu, když se neproměníš.“
Darcy sebou škubla, aby ze sebe setřásla jeho dotek.
„Tvoje děti.“
Významně pozvedl své tmavé obočí. „Já jsem král. Mám
vždy právo první noci.“
Krátký záblesk sympatií byl naprosto v nenávratnu.
To se stává, když muž začne tlachat a nepoužívá přitom
mozek.
Mam vždy právo první noci!
Imbecil!
„Ne s touhle ženou,“ vyštěkla.
Zamračil se, jako kdyby byl vyveden z míry její nevolí.
„Jsi členkou mého klanu, cara. A tohle je tradice.“
„Může to být tvoje tradice, ale moje rozhodně ne,“
procedila skrz zuby. Ježíši, a ona si myslela, že Styx je
arogantní. Byl neškodný amatér ve srovnání s tímto mužem.
„Opravu věříš, že skočím do postele s někým úplně cizím, ať
už jsou důvody jakékoliv?“
Salvátor znovu pozvedl obočí. „Nejsem proti tomu počkat
den nebo dva, abychom se lépe poznali.“
„Den nebo dva?“
Pokrčil rameny. „Potom už budeš těhotná.“
Darcy vydala zvláštní zvuk. „Do hajzlu. Řekl ti někdy
někdo, že máš způsoby řeznického psa?“
Stáhl koutky úst. „Chceš raději, abych tě zahrnul
sladkými slovy a falešnými sliby?“
Darcy ztuhla, když si vzpomněla na Styxův temný, krásný
hlas, kterým jí šeptal při milování do ucha.
To bylo to, co chtěla.
Tak zoufale, až ji z toho rozbolelo srdce.
„Můžeš si svá sladká slova schovat pro nějakou jinou
ženu.“
„Pro několik následujících měsíců tu nebude žádná jiná
žena.“ Přimhouřil oči. „Dokud budeš těhotná, zůstanu ti
věrný.“
Dlouhou chvíli na něj zírala.
„To nemůžeš myslet vážně.“
„Naprosto vážně.“
Krátce se zasmála. „Zrovna, když jsem si myslela, že už
to nemůže být horší, než to je.“
„Právě jsem ti slíbil věrnost. Co se tím zhoršuje?“
Posunula se do čela postele a probodla ho pohledem.
„Pověz mi, Salvátore, poté co ti porodím mláďata, tak budu
předhozena dalším čistokrevným mužům, aby zkusili své
štěstí?“
Zamračeně si ji prohlížel. „Budeš si moci vybírat partnery
do postele podle sebe.“
Znechucená celou situací, Darcy pozvedla bojovně bradu.
Už toho bylo příliš. Nechala by se prohodit oknem raději, než
aby přistoupila na takové potupné uspořádání.
Děti by měly být společným rozhodnutím dvou lidí, kteří
jsou zamilovaní jeden do druhého a dovedou vytvořit
harmonický domov plný lásky a bezpečí.
Chápala tuto potřebu více než kdokoliv jiný.
Kromě toho, už patřila jinému.
Ani rasa, ani povinnost, ani železné okovy na tom nic
nezmění.
„Je tu jen jeden muž, kterého budu mít v posteli, a není to
vlkodlak.“
Nastalo tíživé ticho, když Salvátor přistoupil k posteli.
„Zapomeň na svého upíra,“ zavrčel. „Ať už sebevíc
nenávidím, když musím souhlasit se Sophií, tak v tomhle má
pravdu. Ztratil jsem příliš mnoho času. Ty patříš mně. Ani
jeden z nás nemá jinou možnost.“
Darcy pomalu zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Ano, cara.“ Sevřel jí bradu nečekanou silou. „Dnes v
noci, až vyjde měsíc, tě učiním svou.“
Na rozdíl od Darcy, Styx nebyl momentálně připoutaný k
posteli. Byl ale nicméně pevně zamknut v tmavé cele
hluboko pod Danteho elegantním palácem.
Nebylo to zrovna první místo, kde by člověk hledal
mocného Anassa, vládce všech upírů. A také to nebylo první
místo, kde by si mocný Anasso přál být.
Naštěstí pro všechny zúčastněné, jak hodiny denního
světla pomalu uplývaly, Styxovi se podařilo získat zpět
kontrolu nad svým probuzeným strašlivým hněvem. Po
pravdě, byl nucen připustit, že mu přátelé nedali jinou
možnost.
Říci, že byl naštvaný, když zjistil, že za jeho
nepřítomnosti vlkodlaci unesli Darcy, by bylo jako říci, že
hurikán pátého stupně není nic víc než lehký vánek.
Vybuchl vztekem černým jako nejhlubší temnota.
Kdyby ho přátelé nezadrželi, nejenže by zabil zrádné
upíry, kteří svým pokusem o únos Darcy vyděsili tak, že
utekla z bezpečí domu, ale vrhl by se slepě do nastalého
úsvitu, aby získal svou ženu zpátky.
Znamenalo by to jistý rozsudek smrti a vlkodlaci
nepochybně doufali, že to udělá.
Teď, jak se blížil soumrak, se snažil zbavit rozptylujících
emocí a zvážit situaci s tím nepatrným zbytkem logiky, který
se mu podařilo shromáždit.
Žalostně si uvědomoval, že mu jí mnoho nezbývá.
Proklatě.
Možná se mu nemusela dělat vzteky pěna u úst, ale jeho
potřeba dostat se k Darcy se stávala bolestivým utrpením,
svírajícím celé jeho tělo.
Přesto to stačilo, aby si uvědomil, že jestli se chce dostat z
této cely a vydat se hledat svou ženu, měl by přesvědčit své
přátele, že se mu navrátil zpátky zdravý rozum.
Došel ke dveřím a promluvil s chladnou autoritou, která
pro něj byla více než typická.
„Vipere, já vím, že mne slyšíš. Máš přesně jednu minutu,
abys sem přišel.“
Ozvaly se kroky, ale dveře zůstaly pevně zamčené. „Jen
klid, prastarý. Jsem tady.“
„Otevři ty dveře.“
„Až bude temná noc.“
„Vipere.“ Jeho hlas by mohl zmrazit celou Saharu. „Buď
otevřeš ihned ty dveře, nebo nám nechám celý tenhle dům
spadnout na hlavy.“
„Takhle mne těžko přesvědčíš, že bys měl být propuštěn,“
poukázal Viper. „Nechal jsem tě zamknout v řetězech, abych
tě uchránil před tím, aby ses sám nezabil. Nedostaneš se ven,
dokud si nebudu jistý, že jsi zase při smyslech.“
Styx polkl vztek, který v něm začínal opět pěnit. Proklatí
dotěrní přátelé.
„Už jsi dosáhl svého. Nehodlám udělat nic hloupého.“
„Mám tvoje slovo, že neopustíš tuto místnost, dokud
nepadne noc?“
„Mé slovo,“ přinutil se ze sebe vydávit. Ukročil stranou a
dveře se zlehka otevřely. Čekal, dokud Viper zcela nevstoupí
do úzké cely, pak se natáhl a popadl ho divoce za černou
hedvábnou košili. „Co jsi zjistil?“
Viper se ušklíbl, ale nesnažil se uvolnit, když si prohlédl
Styxův zpustošený výraz.
„Shay se podařilo sledovat Darcyinu stopu zpátky do
Salvátorova doupěte.“
Styxovy zuby o sebe klaply. Přesně tohle očekával, ale to
nijak nezmírňovalo jeho bolest.
„Je si jistá, že je tam Darcy stále?“
„Ano.“
„Je…“ Styx se odmlčel a odkašlal si. „Je zraněná?“
Viper se natáhl a chytil ho za paži. „Je v pořádku. Styxi,
vlkodlaci jí neublíží. Ne, dokud ji budou potřebovat.“
Styx hluboce hrdelně zavrčel. „Podle všeho krvácela,
když se zvedala ze země.“
„Sotva víc než škrábnutí.“
„A co kdyby šlo o Shay?“
Světlé, elegantní rysy ztvrdly. „Potom bych byl já tím,
kdo by byl zamčený v této místnosti.“
„Přesně.“
„A ty bys byl ten, kdo by mne varoval, že je naprostá
pošetilost pokoušet se napadnout Salvátorovo doupě bez
řádného plánu.“ Viper pozvedl obočí. „Myslím, že jsme už
udělali dost hloupostí za jeden týden, nezdá se ti?“
Styx náhle uvolnil sevření, otočil se a začal přecházet po
špinavé podlaze.
Nemohl popřít svůj plný podíl na všech těch hloupostech.
Neslýchaná slabost pro upíra, který byl proslulý svou
bezchybnou logikou.
Slabost, kterou se rozhodl nechat za sebou.
Nebudou se dít žádné chybné kroky, když jde o záchranu
Darcy.
Prudce se otočil zpět a spatřil svého příteli, jak se na něj
dívá s ustaraným zamračením.
„Kde je chrlič?“
Viper zamrkal překvapením nad takovou náhlou otázkou.
„Stále v kamenné podobě.“ Udělal krok vpřed. „Styxi,
doufám, že ho nebudeš obviňovat. Udělal, co mohl, aby
ochránil Darcy, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli by
se ti podařilo ho uvrhnout do ještě větší deprese, než ve které
právě je.“
„Klídek, Vipere.“ Styx mávl netrpělivě rukou. „Já vím, že
ten malý zdržel stráže venku, takže se Darcy podařilo
uprchnout. Nezapomenu na jeho statečnost.“
Viper se stále mračil. „Tak proč ho potom potřebuješ?“
„Už byl v Salvátorově doupěti. Doufám, že nám bude
umět nakreslit schéma rozmístění pokojů a dát nám aspoň
nějakou potuchu, kde by mohli držet Darcy.“
„Ach.“ Viper pomalu přikývl, jeho oči se přimhouřily,
když zvažoval možnosti. „Jestli dokáže proklouznout
nepozorován, mohl by nám také říci, kolem kolika nečistých
vlkodlaků budeme muset projít. Byl bych raději, kdyby nás
nepřistihli podruhé nepřipravené.“
Styx se usmál. Začínal věřit, že se plány, které měl v
hlavě, podaří uskutečnit.
Už brzy bude mít Darcy ve svém náručí. Patří k sobě.
S ničím menším se nespokojí.
„Vlastně nemám v plánu bojovat s nikým, pokud se tomu
budeme moci vyhnout.“
Viper se šokované zasmál. „Opravdu tohle vidíš jako
možnost?“
Styx přejel netrpělivě prsty po svých dlouhých vlasech.
Potřeboval sprchu a čisté oblečení. Také by se měl najíst, než
opustí Danteho panství. Neměl by jít za Darcy, aniž by byl
při plné síle.
„Bude muset být,“ řekl roztržitě, jeho myšlenky se
soustředily na zbraně, které se dají nosit co nejsnadněji.
„Jistě se nebojíš vlkodlaků?“
„Nikdy.“ Styx se ironicky usmál. „Ale bojím se o svou
ženu.“
„Velmi moudré, ale stále to nechápu.“
„Stejně jako toužím potrestat vlkodlaky za jejich
opovážlivost položit ruku na Darcy, znám příliš dobře její
jemné srdce.“ Ztěžka pokrčil rameny. „Nikdy by mi
neodpustila, kdybych vyhladil její dlouho postrádanou
rodinu.“
„Nevěříš snad, že by s nimi šla z vlastní vůle?“
„Ne. Slíbila, že tu na mne bude čekat, a nikdy by
neporušila své slovo,“ řekl Styx s absolutní jistotou. „Ale to
nic nemění. Může být naštvaná, že byla unesena, ale radši by
zůstala zajatcem, než aby byla na její obranu prolila krev.
Obzvlášť, kdyby ta krev patřila jejímu klanu.“
„Nemá žádný klan. Teď patří k nám,“ opáčil Viper.
Styx si nemohl pomoci a musel se usmát. Jeho přítel
možná choval hlubokou nedůvěru, pokud šlo o Darcy, ale teď
když byla Styxovou družkou, by nasadil Viper vlastní život,
aby ji ochránil.
„Nemohu už více souhlasit. Je to Darcy, koho o tom
musíme přesvědčit.“
Rozmrzelost padla na světlou tvář. Viper vždycky
preferoval přímý přístup. Nepochybně proto, že byl zavilý
válečník, všemi velmi obávaný.
„Ty chceš vyjednávat o jejím propuštění?“ zeptal se.
„Jenom jako poslední možnost,“ připustil Styx. Stejně
jako by raději smetl vlkodlaky z povrchu zemského, udělal
by cokoliv, aby osvobodil Darcy. Včetně polknutí pověstné
pýchy upíří rasy. „Doufám, že se mi podaří dostat se dovnitř
a odvést ji dříve, než vlkodlaci odhalí můj záměr.“
Nastalo nevěřícné ticho. Náhle ho Viper sarkasticky
přerušil.
„Och, samozřejmě. Co může být snadnější, než proplatit
se pod nosy tuctu nebo ještě více vlkodlaků a unést jejich
nejvýše ceněný a chráněný majetek? Možná zítra večer
zkusíme ovládnout vesmír?“
Styx si dal ruce v bok. „Pochybuješ o mých schopnostech,
starý příteli?“
„Ne, pochybuji o tvém duševním zdraví.“
„Stoupáš si na tenký led, Vipere.“
Teď byl na řadě Viper se svou trochou přecházení z místa
na místo.
„Do všech pekel, nepřiblížíš se ani na míli k jejich
útočišti, aniž by o tobě vlkodlaci nevěděli,“ zavrčel. „Jak moc
je nemám rád, tak musím znát, že nejsou úplně vymaštění a
mají schopnosti, které nejsou příliš pozadu za těmi našimi.“
„Což mám v plánu využít ve svůj prospěch.“ Viper se
prudce zastavil. „A tohle plánuješ udělat jak?“
„Budou očekávat, že napadnu jejich doupě plnou silou.“
„A myslíš, že odvolají stráže, když to neuděláš?“
„Právě naopak.“ Styx se usmál. Byla to spíše grimasa,
která by roztřásla hrůzou většinu lidí. „Chci, aby byli v plné
pohotovosti, až ty a tvůj klan obklíčíte doupě.“
Trvalo chvíli, než Viper chápavě přikývl. „Odpoutání
pozornosti.“
„Přesně.“
„A zatímco my budeme řinčet šavlemi a vyhrožovat naší
temnou pomstou, ty se hodláš vplížit zadními vrátky a unést
svou ženu.“
„Ano.“
Viper pomalu a neochotně přikývl. „Může to zafungovat,
ale nechci, abys šel sám.“
Styx se zamračil. „Vážím si tvé starostlivosti, Vipere, ale
oba víme, že se budu pohybovat rychleji a s menším rizikem
prozrazení, když půjdu sám.“
„A co když se ti něco stane? Jak se já dozvím, že Darcy
stále potřebuje zachránit?“ opáčil neoblomně. „Nebo bys dal
přednost tomu, aby zůstala v rukou vlkodlaků?“
„Sakra, mor na tebe,“ zamumlal Styx. Věděl, že byl
úhledně přechytračen. Zaťal ruce v pěst a ostře přikývl.
„Vezmu si chrliče, ale ty ho upozorníš, že bude plnit každý
můj příkaz bez otázek, nebo ho sám vlastnoručně předhodím
vlkodlakům!“