Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Styx mířil prstem přímo na srdce svého nepřítele a cítil,
jak vzduch praská smrtícím žárem jeho zuřivosti. Jakoby v
dálce mohl cítit prudký neklid, který se zmocnil okolo
stojících upírů, mohl cítit jejich nejistotu, a slyšet, jak se
jejich prsty stahují kolem spouště na kuších. Na ničem z toho
nezáleželo.
Svět se scvrkl do vychrtlého upíra, který stál těsně před
ním. Upíra, který ztratil svůj samolibý úsměv a sledoval Styxe
s novou ostražitostí.
Bystrý upírek.
I když se právě chystal na smrt.
Znovu.
„Divadelní triky mne neděsí, Styxi,“ podařilo se
Desmondovi zachraplat, dokonce i když se krčil pod
zlovolným pohledem. „Jsi obklíčený a tvoje žena je v mojí
moci. Uděláš, co ti řeknu, nebo poneseš důsledky.“
Styx viděl, jak se upírovy rty pohybují. Nepochybně
vyhrožoval nebo něco takového, ale Styx už ho dávno
neposlouchal. Jediný zvuk, na kterém záleželo, bylo hřmění
moci a síly, které se rozléhalo v jeho těle.
Styx prohloubil mráz, který se vznášel ve vzduchu a
pohnul se kupředu. Nevšímal si šípu, který mu zahvízdal
kolem ucha.
„Styxi?“ Desmond zavrávoral zpátky a zvedl paže v
obranném gestu. „Nebuď blázen. Můj klan tě zabije…“
Varovná slova utichla, když Styx obtočil ruce kolem jeho
vychrtlého krku a zmáčkl.
Poplašné výkřiky naplnily vzduch, když Styx zvedl
svíjejícího se upíra a lehce použil jeho tělo jako štít proti
smršti šípů. Desmond zaúpěl, když se střely zanořily hluboko
do jeho zad a stříbro pálilo jeho maso.
Styx za sebou vytušil další útok a s výsměšným pohybem
vrhl Desmonda na upíry, kteří se s hrůzou dívali na svého
vůdce. Instinktivně se vrhli na pomoc svému šéfovi a dovolili
tak Styxovi, aby se otočil a střetl se s výpadem zběsilého
Jacoba.
Upír byl skoro stejně vysoký jako on a nepříčetný vlastní
zuřivostí, ale jeho síla se nemohla měřit se Styxovou.
Jacob se vrhl s řevem po Styxově hrdle, ale jenom
frustrovaně zavyl, když se Styx snadno vyhnul jeho útoku.
Jak se pohnul, Styx natáhl nohu a jednoduše toho hlupáka
podrazil. V okamžiku vytáhl svůj dlouhý meč z pochvy, a
když se upír pokoušel zvednout, Styxova zbraň prořízla
vzduch.
Jacobovi se ani nepodařilo zvednout na kolena, když
Styxův meč proťal zezadu jeho krk a uťal mu tak hlavu
jedním plynulým popravčím pohybem.
Styx nečekal, až se tělo rozpadne, a odkopl ho pryč.
Otočil se právě včas, aby se střetl s kůlem, který mířil přímo
na jeho srdce.
Prudce zvedl ruce nahoru a v té samé chvíli se sklonil.
Kůl se zarazil hluboko do jeho svalů na předloktí, ale ani
necouvl. Ubránil se smrtícímu úderu a teď byla řada na něm.
Útočící upír vyvalil oči, když se Styxova ruka sevřela
kolem jeho prstů, dosud držících kůl. Kosti zapraskaly pod
tlakem, když Styx uvolnil kůl a pomalu jej namířil na upírovo
srdce.
Nastal krátký zápas, protože strach o holý život propůjčil
mladšímu muži větší sílu, ale konec byl předvídatelný.
Styx stále drtil upírovy prsty proti kůlu. Hluboce zavrčel a
zabodl ostrou špici do úzké hrudi.
Ozvalo se bolestné zaúpění, potom upír spadl pozadu na
zem a zvedl se kolem něj oblak prachu.
Cosi hluboko ve Styxovi truchlilo nad ztrátou jeho bratrů.
Nepřátelé nebo ne, stále byli jedné krve. Žal ho ovšem
nezastavil, když popadl svůj meč a otočil se čelem ke
zbývajícím upírům.
Chtěli ublížit Darcy. Za to musejí zemřít.
Dva z nich se stále skláněli nad svým padlým vůdcem, ale
tři další sebrali dost odvahy pro útok.
Styx rozkročil nohy a pokrčil se v kolenou. Takhle byl
připravený na nápor. Měli by být vycvičeni rozdělit se a
obklíčit ho. Nemohl připustit, aby se to stalo.
Musel udeřit co nejrychleji.
Zvrátil hlavu dozadu a hluboce zařval. Volal po síle, která
proudila v jeho krvi.
Viper klel celou dobu, dokud dodávka konečně nezastavila a
jeho lidé nevyskákali do noci, aby obklíčili dům.
Nechtělo se mu opouštět Styxe. Upír by neměl opouštět
bratra na bitevním poli. A obzvlášť ne, když ten bratr byl
Anasso.
Ale jak jednou Styx vydal rozkaz, neměl na výběr a musel
ho poslechnout. A po pravdě, bylo mnohem rozumnější, aby
šel on hledat posily. Kdyby musel zůstat, znamenalo by to
jistou smrt pro oba.
Logika nicméně nikterak nezmírňovala studený strach,
který objímal jeho srdce, ani nezmenšila vztek, který proudil
jeho krví.
Chtěl něco zabít.
Hodně nepřátelských něco.
Viper se plížil k zadní části domu, držel svůj meč v jedné
ruce a smrtící stříbrnou dýku v druhé. Cítil v chladném
vzduchu smrt. Zemřel už víc než jeden upír. A to před chvílí.
U všech ďasů.
Jestli byl Styx…
Temná, strašná myšlenka měla sotva čas se utvořit, když
vlasy zvedající výkřik protrhl noc.
Šibeniční úsměv přelétl přes Viperovy rty.
Styx.
Byl stále naživu. A ve velmi, velmi špatné náladě.
V nejvyšší rychlosti doběhl Viper za roh domu a potom se
překvapeně zastavil, když spatřil Styxe, jak stojí sám proti
třem útočícím upírům.
Nebo se minimálně snažil dívat.
Styx se stal jen rozmazanou šmouhou, když se s
neskutečnou rychlostí vrhl vpřed. Zableskla se ocel a jeden z
upírů padl bez hlavy na zem dříve, než si ti nešťastní hlupáci
uvědomili své nebezpečí.
Zbývající se zastavili v šoku a pokoušeli se vycouvat z
dosahu vířícího meče.
Byla to marná snaha.
Ledová mlha se zformovala kolem jejich těl, když je Styx
udržel namístě pomocí své divoké síly. Byly bezmocní
cokoliv udělat, jen se mohli dívat, jak jim kráčí vstříc jejich
vlastní smrt.
S námahou Viper setřásl své vlastní chmurné zaujetí
vražděním a obrátil svou pozornost zpátky ke svému okolí.
Tři upíři zůstali na okraji pozemku, jeden natažený na
zemi a zřejmě raněný, a dva další se nad ním horečnatě
skláněli.
Zvednutím ruky Viper navedl své společníky ke
vzdáleným zrádcům. Rozkázal, aby přivedli tolik živých, jak
jen to bude možné. Ne z nějaké zvláštní sympatie. Sakra,
chtěl by každého z těch upírů přikovat k zemi a nechat je
čekat na slunce. Ale chápal moudrost toho udělat z
Desmonda a jeho klanu výstražný případ. Chtěl jejich
popravy udělat tak viditelné, že si už žádný další klanový
vůdce nedovolí takovou hloupost, jako je pozvednout zbraň
proti Anassovi.
Čekal, dokud jeho muži nepochytali všechny upíry a
bezpečně je nespoutali stříbrnými pouty, která přinesli, a pak
obrátil svou pozornost ke Styxovi.
Už zbýval jen jeden upír.
Viper zaváhal.
Měl by nepochybně zasáhnout.
Styx byl nepříčetný vzteky, ale možná až by přišel ke
svým smyslům, tak by mohl hořce litovat toho krveprolití.
Upíři vždycky ctili morální a etické zásady.
Jediný pohled na bronzovou tvář ovšem zastavil jakékoliv
další úvahy o vkročení do blízkosti tohoto polopříčetného
muže.
Prázdným, nemilosrdným zrakem drtil nepřítele a nedával
mu šanci. Styx popustil uzdu upírské lačnosti po bitvě a krvi.
Možná poprvé za celou svou existenci.
Kdokoliv by byl tak hloupý, že by mu vstoupil do cesty,
by byl odsouzen k smrti.
Včetně Vipera samotného.
Přiblížil se tak blízko, aby mohl případně zakročit, kdyby
se věci nevyvíjely dobře. Dokonce si začal užívat pohled na
Styxe a jeho výpad vpřed s mečem tančícím v krásném,
složitém tanci.
Všichni upíři obdivovali sílu a moc, ale jen hrstka se
mohla v obojím měřit se Styxem. A ještě méně mělo jeho
smrtící dovednosti se zbraněmi.
Byl v tom mistr a byla rozkoš se na něj dívat.
Vyděšenému upírovi se podařilo pozvednou kuši, kterou
držel v ruce, a zamířit jí Styxovým směrem. Jenže ta snaha
byla příliš pomalá a přišla příliš pozdě. Jediným velkým
skokem se Styx dostal přímo před něj, vytrhl mu kuši z rukou
a rozlomil ji s hlubokým zavrčením.
Naneštěstí upír před ním nepadl na kolena a nezačal prosit
o milost, čímž by si možná zachránil život. Místo toho
zašátral vzadu pod plášť pro nějakou skrytou zbraň.
Smrtící úsměv se dotkl Styxových rtů, když pozvedal svůj
meč. Jediný, okem nepostřehnutelný pohyb a mladý upír stál
náhle bez hlavy.
Viper se ušklíbl.
Vrrr. Radost z boje, skutečně.
Vykročil kupředu, protože chtěl upoutat přítelovu
pozornost, když Styx zaklonil hlavu a nasál nosem vzduch.
S pohybem příliš rychlým, aby se dal spatřit, se otočil a
pohlížel na upíry, kteří byli pevně spoutáni a střeženi
Viperovými muži.
Hluboké zavrčení postavilo Viperovi vlasy vzadu na krku.
A kurva.
Styx stále cítil krev. A v tu chvíli nebyl schopen
rozlišovat přátele od nepřátel. Pro něj bylo všechno
pohybující se výzvou k boji.
Teď bylo na Viperovi, aby nějak uklidnil to vzteklé a
zuřivé zvíře, ve které se Styx proměnil.
Perfektní. Úplně zasraně perfektní.
Viper zasunul meč do pochvy a opatrně si připravil v ruce
dýku a vykročil čelem ke svému příteli. Nechtěl Styxovi
ublížit, ale nemohl mu dovolit, aby pozabíjel jeho muže.
Mumlal si kletby pod vousy a ujistil se, že Styx má
dostatek příležitostí ho vidět dříve, než se k němu přiblíží.
Moudrý muž se nikdy nepřibližuje k rozzuřenému upírovi
zezadu.
„Styxi. Můj pane.“ Držel ruce nad hlavou na znamení
míru. „Je po všem. Nepřítel byl poražen.“
Temné oči zableskly směrem k Viperovi, ale nedalo se z
nich vyčíst, jestli jej skutečně vidí.
Nakonec nebyl ničím víc než překážkou k dokončení jeho
cílů.
„Desmond žije,“ vysoký upír vyštěkl hrozným hlasem.
„Je už pevně spoután,“ řekl Viper pomalu. „Jestli se mu
podaří přežít těžká zranění, bude exemplárně popraven před
Komisí a vůdci ostatních klanů. Musí se stát lekcí pro
ostatní.“
Styx zasyčel, jeho oči byly stále rozostřené a třpytily se
smrtí. „Zemře mojí rukou.“
„Samozřejmě, že tak,“ uklidňoval ho Viper. „Ale až
potom, co bude označen a odsouzen našimi lidmi.“
Bez varování Styx vystřelil rukou a popadl Vipera za
límec košile a zvedl ho do vzduchu.
„Darcy,“ zavrčel.
Viper potlačil potřebu bojovat se Styxovým sevřením.
Neublížil mu… zatím. Nechtěl zbytečně svého přítele
vyprovokovat k násilí.
Obzvlášť ne, když před tím násilím stál sám v první linii.
„Darcy tu není, můj příteli,“ řekl pevně. „Je v bezpečí s
Dantem a Abby.“
„Ne.“ Styx jím prudce zatřásl. „Je v nebezpečí.“
Pitomí čerstvě spojení upíři, zaklel Viper v duchu.
„Můj pane, nemáš jasnou mysl –“
Ale nedořekl to, protože jím Styx znovu zatřásl. „Upíři,
které jsem vzal pod svou ochranu, jsou zrádci.“
Viper šokovaně zasyčel. „Jsi si jistý?“
„Vyhledali mou ochranu jen proto, aby našli má slabá
místa pro svého pána. A tak našli Darcy.“
„Tohle byl pokus o převzetí vlády? Coup ďétať?“
„Ano.“
Viper zaklel, vzteky téměř neviděl. Měl vycítit něco
podezřelého na Desmondovi a jeho neohrabaném pustošení
města. Měl nejprve vše prošetřit, než vystavil svého Anassa
nebezpečí.
„Do nejhlubších pekel.“
Černé oči se zableskly. „Musejí být potrestáni.“
„Až přijde čas.“ Viper se natáhl a sevřel Styxova zápěstí a
s mocným trhnutím se mu podařilo uvolnit z jeho sevření.
„Nejprve se musíme dostat zpátky a varovat Darcy.“
Bronzové rysy se stáhly v agónii tak intenzivní, že Viper
mohl fyzicky cítit jeho bolest.
„Už ji mají,“ zasípal. „Právě ji vedou sem.“
Kurva. Viper stiskl přítelovo rameno a modlil se pro
vlastní dobro, aby Darcy nebylo ublíženo.
Nebyl si jistý, jestli by dokázal zastavit krvavou lázeň,
kterou by způsobil šílený Styx.
„Jestli je to pravda, tak potom se musíme připravit a
zajmout je,“ řekl. „Ale myslím, že by bylo lepší kontaktovat
Danteho. Ti dva upíři možná plánovali unést Darcy, ale
pochybuji, že by to zvládli tak snadno.“ Usmál se sarkastisky.
„Tvoje žena vlastní spoustu skrytých nadání.“
Styx pomalu padl na kolena a zabořil tvář do dlaní.
„Tak jsem to nakonec pochopil.“
Viper poklekl vedle něj, s rukou okolo jeho ramen.
„Pochopil jsi co?“
Styx zvedl hlavu a pohlédl na Vipera uštvanýma očima.
„Pochopil jsem, co jsi myslel, když jsi řekl, že bys obětoval
cokoliv, abys ochránil svou ženu.“
„Ano.“ Viper pomalu přikývl. „Jsi tedy skutečně spojen,
starý příteli. Ale tuto noc už nebudou třeba další oběti. Už
brzy bude Darcy zpátky v tvém náručí, kam patří.“
Darcy nebyla nijak zvlášť překvapená, když se probudila s
bolestí hlavy o velikosti Texasu. Nebo s tak napuchlou čelistí,
že se cítila, jako kdyby měla pod spodním rtem nacpaný celý
grapefruit. Nebyla dokonce ani překvapená, když zjistila, že
je v neznámém pokoji a připoutaná k posteli.
Vždyť to přece dávalo krásně smysl. Co na tom bylo
strašidelného?
Polkla zasténání a přinutila svá těžká víčka, aby zůstala
otevřená a zkoumavě si prohlédla pokoj. Byla to téměř
zbytečná snaha.
Nebylo zde nic k vidění. Tedy pokud nepočítáte falešné
dřevěné obložení, které bylo nazdařbůh přikované ke stěnám,
a vyblitě žlutý koberec, který byl nádherně prorostlý plísní.
Byl to úzký, ponurý pokoj, který vypadal jako jakýkoliv
jiný pokoj v laciném hotelu. Přebývala už v takové spoustě
podobných pokojů, že je poznala již jen podle pachu.
Ne, ne přesně jako každý laciný hotel, uvědomila si, když
otočila hlavu a spařila těžké mříže na okně. Byly zřejmě
novým doplňkem, což ovšem nijak neprosvětlovalo
nepřátelskou atmosféru.
A stejně byly směšně zbytečné, když byla spoutána jako
nějaký divoký maniak.
Posunula se na tvrdé matraci a shlédla dolů na železná
pouta, která měla kolem zápěstí. Byla přidělána k těžkým
řetězům, které vycházely z podlahy. Řetězy, které
nepochybně vážily stejně jako ona sama.
Buď si její únosci mysleli, že je nejnebezpečnější stvůra v
Chicagu od dob Al Capona, nebo ji potřebovali spon tanou a
bezbrannou z jiného důvodu.
Kruci.
Doufala, že to byla ta Al Caponovská možnost.
Nic dobrého nemohlo pocházet od někoho, kdo chtěl mít
člověka spoutaného a bezmocného.
Darcy si nevšímala přetrvávající bolesti v hlavě a
zkroutila se na posteli. Používala nohy k tomu, aby se mohla
posadit.
Nebyla nijak blíž útěku, ale aspoň se necítila až tak
bezmocná.
Díky bohu, protože dveře v protější stěně pokoje se
prudce otevřely a za nimi stála teď již známá žena. Její
vlastní milovaná matka. Ta plesnivá děvka!
Darcy byla krátce šokována silou vzteku, který cítila vůči
ženě, která jí pravděpodobně dala život.
Ale zas je třeba připustit, že jejich první setkání se dalo
těžko považovat za schůzku snů. Ne pokud ty sny
nezahrnovaly chladné rány pěstí, únosy a připoutání k posteli.
Ale i když měla plné právo cítit se zrazená a dokonce
zklamaná, tak ta hmatatelná zlost byla něco, co se
neshodovalo s její povahou.
Možná protože Darcy už nemohla lpět na svých dětských
představách o matce, která byla laskavá, něžná a milující.
Tohle vědomí zanechalo v jejím srdci bolestivou díru a
ostře odsoudilo tu žena, která to způsobila.
Poté, co zavřela dveře, žena nenuceně prošla kolem
postele. Darcy se otřásla, když zvláštní bodání přejelo po její
kůži. Byl to pocit, který začala spojovat s přítomností
vlkodlaka ve své blízkosti.
Jako kdyby cosi v jejím těle rozpoznávalo společnost
jejího vlastního druhu.
Ou… do hajzlu.
Žena se zastavila u okna, zkřížila ruce na hrudi a pohlédla
směrem k Darcy.
Nevypadala, že by na ni její dcera udělala nějaký
mimořádný dojem. Což nebylo nijak překvapující. Darcy
dobře věděla, že vypadá jako grungeová grupie. Naproti tomu
její matka byla oblečená v kalhotové sukni slonovinové barvy
a měla vzhled jako vystřižený z módního časopisu. Vlasy
měla elegantně spletené a sčesané do složitého drdolu.
Byla by fantasticky krásná, kdyby její výraz nebyl tak
chladný, že by mohl mrazit vzduch.
„Takže jsi vzhůru,“ prohlásila žena úsečným tónem.
Darcy přimhouřila pohled. „Už to tak vypadá.“
„Začínala jsem se bát, že jsem tě praštila příliš tvrdě. Byl
by to docela trapas, kdybych tě zabila, potom co jsme tě
konečně našli.“
Zlost projela Darcyiným celým tělem a začínala vřít.
Cože to její drahá, milovaná matka právě řekla?
Že je ráda, že ji nezabila?
„Prosím, tvá péče je ohromující,“ procedila Darcy.
Samolibý úsměv se usadil na rtech její matky. „Byla bys
radši, kdybych tě políbila muck-muck? Bylo by to lepší?“
„Při představě, že bys to měla být ty, kdo by se se mnou
muckal, tak myslím, že se bez toho obejdu…“
„Ať je po tvém.“
Darcy se posunula na matraci. Strašně jí iritovalo
chrastění řetězů, které se přitom ozvalo.
„Vzhledem k tomu, že jsem tady evidentně hostem, ať
chci nebo ne, tak si myslím, že by ses mohla minimálně
představit.“
„Ale ty už to víš, mé nejdražší dítě.“ Uštěpačný úsměv se
rozšířil. „Samozřejmě, mohla bych být poněkud agresivní,
kdyby ses mne opovážila oslovovat matko. Jsem Sophia.“
Sophia. Nějak se to k ní hodilo, řekla si Darcy. Mnohem
lépe než matko. To každopádně.
„Nikdy by mne nenapadlo říkat ti matko,“ ujistila kousavě
svou společnici. „Kde to jsem?“
„V Salvátorově letovisku,“ Sophia přejela po místnosti
pohrdlivým pohledem. „Prasečí chlívek, co?“
„Už jsem viděla horší.“
„Hm, to asi ano.“ Matka naklonila hlavu na stanu a
sledovala Darcyin divoký pohled. „Vypadáš slabě a křehce,
ale máš oheň v očích.“ Krátce se odmlčela. „Což ti může být
jedině k užitku. Budeš potřebovat spoustu ohně, dceruško.
Slabost není mezi čistokrevnými tolerována.“
„Už jsem zjistila, že dobré mravy nejsou na žebříčku
zvyklostí příliš vysoko.“ Darcy kývla směrem k poutům na
rukou. „Když jsem jako malá snívala o setkání se svou
matkou, nepředstavovala jsem si, že na mne zaútočí a
připoutá mě k posteli.“
„Také jsem si naše první setkání představovala poněkud
jinak, ale je to jen a jen tvoje vlastní chyba, abys věděla.“
„Moje chyba?“
Sophia zvedla ruku a začala si prohlížet svou dokonalou
manikúru. „Měla jsi poslechnout Salvátora, když se k tobě
poprvé přiblížil. Ušetřilo by nám to pěknou řádku potíží.“
Darcy se krátce, nevěřícně zasmála. Byla obviňována za
to, že byla stopována, vyděšena a teď se probudila připoutaná
k posteli?
Tak to už bylo příliš.
„Odpusť mi, ale nemám ve zvyku poslouchat cizí muže,
kteří mne pronásledují ulicemi Chicaga.“
„Škoda. Podařilo se ti Salvátora tahat za nos jako tupce.
Musím připustit, že mělo své zábavné momenty, ale já
nemám jeho trpělivost. Je čas, abys byla se svou rodinou.“
Rodinou.
Kolik let toužila po rodině?
Být obklopena svými milovanými na místě, které by
mohla skutečně nazývat domovem?
Prudce zatřásla řetězy. „Vtipné, necítím se zrovna jako
rozmazlovaná dcera. Hmm, možná to nějak souvisí s těmi
řetězy, které mne poutají k posteli.“
„Budeš se mít jako prase v žitě dost brzy, má drahá, ale
nejdřív musíš dokázat, že jsi schopná přijmout svou pozici
mezi vlkodlaky,“ protáhla Sophia.
„Těžko mohu přijmout nějakou pozici, když o ní nic
nevím.“
„Ano, to je to neštěstí, že jsi nevyrůstala mezi svými
lidmi.“ Sophia si dlouze povzdychla. „Tvoje nevědomost o
našich cestách to dělá všechno mnohem těžší, než by muselo
být.“
Dobře, to bylo ono.
Byla unavená, bolela jí čelist a její nejvroucnější přání
zjistit pravdu o své minulosti se proměnilo v trpký balvan na
dně jejího žaludku.
„Neštěstí?“ Její hlas klesl až do zoufalého zaúpění. „Je
neštěstí, že jsem byla unesena jako dítě a potom přehazována
z jednoho domu do druhého, než jsem skončila na ulici? Je
neštěstí, že jsem strávila třicet let cítíc se jako zrůda, vždycky
odmítána ostatními lidmi, a přemýšlela jsem, co je se mnou
sakra v nepořádku? Je neštěstí, že jsem se dozvěděla, že
jsem… vlkodlak od někoho úplně neznámého? Hekla bych,
že je to trochu víc než jen neštěstí.“
Sophia protočila oči v sloup a přistoupila k posteli. „Ach
bože, přestaň už fňukat. Život je děvka pro všechny z nás. S
nikým se nesere. Jediná věc, na které záleží, je, že jsi zpátky,
kam patříš.“ Otřásla se vzteky, když se Darcy prudce
zasmála. „Co je tu tak směšného?“
Darcy zavrtěla hlavou a snažila se skrýt svůj černý humor.
„Jen jsem si vzpomněla na takové staré pořekadlo.“
„Jaké staré pořekadlo?“
„Dávej si pozor na to, co si přeješ.“ Trvalo chvíli, než si
Sophia uvědomila, že Darcy mluvila o ní.
„Ach.“ Jízlivě se usmála. „Salvátor mne varoval, že
doufáš v Jane Cleaverovou.“
Fajn, ale co na tom bylo, sakra, špatně?
Doma uvařená večeře, být ukládaná do postýlky, něžná
pusa na tvář…
Darcy se ušklíbla. „A místo toho mám Mommii
Dearestovou.“
Sophia zcela lhostejně pokrčila rameny. „Řekla bych, že
to je docela pravda. Ale víš, nejsem ve skutečnosti až tak
strašná osoba, ale připouštím, že nejsem zrovna žhavá do
toho být matkou. Vždycky mi to připadalo jako velice nudná
práce s malými odměnami.“
„A co láska tvých dětí? Určitě za něco stojí?“
„Zdaleka to nestačí. Možná, až budeš chovnou po několik
století, tak to pochopíš.“
„Chovná?“ zeptala se ostražitě.
„To je to, co jsme, abys věděla,“ protáhla Sophia.
„Čistokrevné ženy mají ve smečce jen jediný význam. Rodit
tolik mláďat, jak jen je to fyzicky možné.“
Darcy vyvalila oči. „Pááni, ty jsi už měla… mláďata?“
„Štěňátka?“ Ostře se zasmála. „Ne, naše děti se rodí v
lidské podobě. Říkáme jim mláďata, protože se obvykle
narodí víc než jedno dítě, a samozřejmě, mají v sobě vlčí
krev.“
Fajn, tak tohle bylo tedy vážně povzbudivé. Ale
připomnělo to Darcy jednu dobrou věc v tomhle cirkuse.
„Salvátor řekl, že mám tři sestry?“
„Ano.“
„Budu se s nimi smět potkat?“
„Pokud se nám je podaří lapit.“ Zelené oči se zaleskly
mrzutostí. „Dokazují, že odvedou být stejně nepříjemnými
osinami v zadku jako ty, má drahá.“
Darcy byla rozpolcená mezi úlevou, že se sestrám daří
unikat jejímu vlastnímu osudu, a lítostí, že je nejspíš nikdy
nepozná.
Sestry se zdály být úžasnou věcí, kterou v životě člověk
mohl mít.
„Jsou tu ještě nějací další?“ zeptala se. „Myslím, jestli jsi
měla ještě nějaká další… mláďata?“
Chvíli bylo ticho, pak Sophia pokrčila rameny. „Byla
jsem těhotná více jak stokrát.“
„Dobrý bože.“
„Ale těhotenství zřídka trvaly déle než prvních pár
měsíců. Žádné nevydrželo až do porodu, kromě tebe a tvých
sester.“
Něco jako možný náznak smutku rychle přelétlo přes
Sophiinu krásnou tvář, potom se schovala opět za svou
masku zatrpklé lhostejnosti.
Darcyin dech se zastavil v nečekané sympatii. Sakra
práce. Nechtěla uvažovat, jak bolestivé musí být pro ženu,
když otěhotní znovu a znovu, a vždy ví, že za rohem číhá
smrt.Nechtěla přemítat o myšlence, že nějaká žena se musela
naučit chránit své emoce před takovým zklamáním. A možná
proto se stát během uplynulých staletí cynickou.
Nechtěla sympatizovat s tou ženou, která s ní jednala,
jako kdyby byla nějaký obtížný kousek jejího zatoulaného
vlastnictví, který byl nezbytný pro její plány.
„To je mi líto,“ zamumlala, než ta slova mohla zastavit.
„To je prostě život vlkodlaků.“
„Proč?“ zeptala se Darcy, když si připomněla Levetovu
nedávnou zmínku o problémech vlkodlaků s nedostatkem
dětí. „Já myslím… proč tolik potratů?“
Sophia netrpělivě zasyčela. „Co takhle kdybys zkusila
používat svůj mozek, zlatíčko? Dovedeš si představit, co se
asi děje s ženským tělem během proměny?“
Darcy se ušklíbla. Nebyla si úplně jistá, co všechno
spadalo pod proměňování, ale neznělo to dobře.
„Ne, vlastně si to nedovedu představit.“
„Fajn, tak mi dovol, abych tě ujistila, že je to tak
naplňující, jak jen může být, ale je to také extrémně
bolestivé.“
„Och.“
„Ano, och.“ Matka začala s rostoucím neklidem přecházet
po úzké místnosti. „Existují legendy, že v Dobách Temnoty
dovedly čistokrevné ženy kontrolovat své proměny, a to
dokonce i během úplňku, takže mohly donosit své děti bez
obav z potratu. Jestli je to pravda, tak potom tato schopnost
byla ztracena už kdysi dávno.“
„Takže ty se tedy musíš proměnit bez ohledu na to, jestli
chceš nebo nechceš?“
„Při úplňku ano.“ Sophia se zastavila a významně na
Darcy pohlédla. „A příležitostně, když se najde někdo tak
hloupý a rozzuří mne.“
Darcy přešla tuhle ne zrovna nenápadnou výhrůžku.
„Takže jak bych asi mohla být tvou dcerou? Já jsem nikdy…
nezměnila svou podobu.“
„A to je to, co tě dělá tak významnou, drahoušku.“ Zelené
oči šlehly přezíravě po Darcyině štíhlém těle. „Čistokrevná
žena, která se neproměňuje. Dokonalý rodící stroj.“
Rodící stroj? Ou, fuj. Ne v tomhle životě.
Teď se ovšem nezdála vhodná chvíle se kvůli tomu hádat.
„Proč se neproměňuji?“ zeptala se místo toho.
„Svatá prostoto! Neptej se mě.“ Sophia se lehce otřásla.
„Salvátor ti řekne všechny vědecké podrobnosti. Má to co do
činění s pozměněnými buňkami DNA, myslím.“
Darcy se ani nepokoušela skrýt svůj šok. Do prdele. Byla
připravená na vysvětlení divné, bizarní nebo dokonce
mystické. Vědecké pokusy byly až na úplném konci
seznamu.
„Genetika?“
„Ano, to je ono.“
„Byla jsem geneticky upravená?“
„Ano, má lásko.“ Usmála se posměšně. „Jsi vlkodlačí
verze Frankensteina.“
Místností se rozlehlo hluboké zavrčení, když se dveře
prudce otevřely a Salvátor přešel přes práh.
„Drž hubu, Sophie, nebo ti jí zavřu sám!“