Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Elegantní zámeček se koupal v pokojném tichu.
Dobře, tak tedy klid ležel na všem, kromě Darcyiných
luxusních komnat.
Když si Darcy uvědomila, že už stejně nedokáže usnout,
dokud se Styx nevrátí, nerozvážně se nechala Levetem
zatáhnout do hraní dámy.
Seděli naproti sobě se zkříženýma nohama na posteli.
Když Darcy pohlédla na hrací desku, náhle se zamračila.
Nebyla žádný přeborník, navíc se mnohem víc než na
kameny na desce soustředila na poslouchání, jestli se už Styx
nevrátil. Ale ještě nebyla tak špatný hráč, aby nepoznala, že
je dost rafinovaně podváděna.
Zvedla hlavu a blýskla po svém drobném společníkovi
zamračením. „Ty švindluješ.“
„Moi?“ Levet přitiskl sukovitou ruku na svou hruď se
směšným pobouřením. „To je nesmysl. Proč bych podváděl,
když jsem tak vidutelně lepší hráč?“
„Lepší? Ha.“ Darcy ukázala na desku. „Právě jsem ti
dávala na prdel.“
Levet si drobně odfrkl. „Jsem zraněn, chérie. Smrtelně
zraněn.“
„Houbeles. Jsi akorát bídný podvodník,“ opravila ho
Darcy. „Pokaždé, když se podívám z okna, hýbeš s kameny
na desce.“
„Pchá. Nikdy jsem neslyšel takovou hanebnou pomluvu.
Mé cti se nedá nic vytrknout.“
„Tak jak potom můžeš mít dámu, když jsi ještě nepřešel
přes celé pole?“
Levet zamával svými křídly, takže hrací kameny vzlétly z
hrací desky a rozprskly se na posteli v záplavě zářivých
barev.
„Dáma, tsss. Taková hloupá hra,“ stěžoval si, když
seskočil z postele a začal přecházet po koberci. „To, co
potřebujeme, je opravdová výzva.“
Darcy, která nepřítomně sbírala rozházené kameny a
uklízela je zpátky do krabice, střelila po svém společníkovi
podezřívavým pohledem.
Nevěděla příliš mnoho o druhu démonů, jako byl Levet,
ale předpokládala, že Levetova představa výzvy a její vlastní
mohou mít docela odlišné významy.
„Jaký druh výzvy?“
„Něco, co prověří naše skutečné schopnosti. Něco, co
bude vyžadovat prudkou inteligenci a zároveň vybroušené
schopnosti sportovce.“ Tlap, tlap, přecházel drobný Levet
tam a zpátky po koberci, dokud se nakonec s lusknutím prstů
nezastavil. Docela umělecký kousek s prsty tak tlustými a
sukovitými, jako byly ty jeho. „Olalá, už to mám.“
Darcy seděla vedle šachovnice a posunula se na okraj
postele. „Bojím se zeptat.“
„Pétanque.“
Darcy zamrkala a potom se překvapeně zasmála. „Můj ty
bože. Děláš si srandu?“
„Cože?“ Levet nafoukl svou hruď. „Pétanque je
starodávný a vznešený sport. Hra králů, ve skutečnosti.“
„Myslela jsem, že to byly vždycky šachy.“
Levet nadzvedl obočí do úctyhodné výšky. „A přesně
kolik králů znáš?“
Králové, no jasně.
Po Goth barech a levných penzionech se přece pohybovali
pouze šlechtici a královské rodiny.
„Nech mě přemýšlet. Hmmm…“ Darcy předstírala
soustředění. „Řekla bych, že nula.“
Levet výsměšně zatřepotal křídly. „A já, na druhou
stranu, znám stovky králů. Některé z nich i dost intimně.“
Darcy zvedla ruku. „Dobře, dobře, dostáváme se sféry s
příliš mnoha informacemi.“
„Velmi směšné.“ Levet protočil oči v sloup. „Když říkám
intimně, tak to znamená, že jsem zdobil jejich hrady po
několik století. Byla bys ohromená, kolik se toho může
vnímavý démon naučit, když posedává vedle okna královské
loužnice.“
Darcy se ušklíbla. „Ou, dovedu si to představit.“
„Samozřejmě, že pokud jde o královny, dobře, řekněme,
že moje důvěrnost byla poněkud jiného rázu…“
„Stačí.“ Darcy ho prudce přerušila. Neměla náladu na
podrobné líčení chrličových sexuálních eskapád. Ne dnes v
noci. Vlastně ani nikdy jindy. „Nebudu hrát pétanque.“
Levet si dal ruce v bok a natrčil svůj spodní ret. Bezva.
Šklebící se démon.
„Zkoušela jsi to někdy?“ zeptal se.
Darcy se mimoděk otřásla nevolí. „Když jsem byla v
pubertě.“
Levet snadno vycítil její neveselé vzpomínky a popošel
kupředu se zvědavým výrazem. „Co se stalo?“
„První koule, kterou jsem hodila, skončila až na konci
ulice.“ Pochmurně se usmála. „Spoluhráči mne požádali,
abych okamžitě vypadla, a později večer to samé učinili i
moji nevlastní rodiče.“
Levet povzdechl a jeho krásná křídla soucitně poklesla.
„Ach, Darcy, to je mi líto, omlouvám se.“
Pokrčila rameny. „Je to dávno. Sere pes.“
„Ano.“ Zkřivil obličej. „Přesně tak.“
Darcy se uchichtla, když zaplašila ošklivou vzpomínku.
Nějak platilo, že když byl Levet nablízku, věci už nevypadaly
tak špatně.
Ale když chtěla navrhnout, že by si mohli zahrát
vzrušující hru s názvem „shod chrliče ze střechy a sleduj,
jestli umí skutečně lítat“, tak Darcy ucítila zvláštní bodnutí,
které jí projelo kůží.
Otočila se ke dveřím s absolutní jistotou, že někdo schází
do haly.
Dva někdo.
Oba upíři.
Mohla… je cítit, proklatě. I přes silné zdi a těžké dveře.
Očividně strávila už příliš, ale opravdu příliš času ve
společnosti démonů.
„Někdo přichází,“ zamumlala tiše.
Levet krátce zavřel oči a pak je zas s praskáním otevřel a
zamračil se.
„Dva upejři, které vzal Styx pod svou ochranu.“ Jeho nos
byl jasně lepší než její. Nebo možná vlastnil nějaké další
mystické a magické schopnosti, jak se dívat skrz zdi. „Myslel
jsem, že jim Dante přikázal, aby se schovali v tunelech,
dokud jejich šéf nebude odstraněn.“
„Odstraněn?“ Darcy nakrčila nos. Vlkodlak nebo ne,
nikdy si nezvykne na to, že je běžné zabíjet. „Ježíši.“
Levet blýskl podlým úsměvem. „Vyřízen?
Rozšmelcován? Odeslán do nejbližší krevní banky…“
„Levete,“ zasyčela, když vyrazila ke dveřím a otevřela je.
Dva upíři skutečně stáli venku, bledé tváře bezvýrazné a
jejich těla přízračně nehybná. Jako dvě figuríny nastavené do
jedné pozice, uvědomila si a nepatrně se zachvěla. Z
nějakého důvodu jí jejich přítomnost… dělala starosti. Jako
kdyby se pod těmi ledovými maskami něco chystalo. Něco,
co pečlivě skrývali.
Její dlaň se sevřela pevněji kolem kliky, jak se pokoušela
odolat nutkání zase dveře s bouchnutím zavřít. Ne jenom, že
by byla směšná, ale pouhé dveře by nikdy nezastavily
žádného upíra, který by byl rozhodnutý dostat se na druhou
stranu. Místo toho se přinutila vykouzlit úsměv na svých
rtech.
„Ano?“
Unisono se uklonili, ačkoliv vysoké, tmavovlasé ženě se
podařilo narovnat mnohem rychleji než mohutnému
plavovlasému Vikingovi.
„Paní, omluvte naše vyrušení,“ řekla žena chladným,
mdlým tónem.
Paní? Dobře, to byla novinka.
„Nerušíte mne. Mohu vám nějak pomoci?“
Vysoký muž s dlouhým blonďatým copem a širokou tváří
udělal nepatrný krok vpřed.
„Obdrželi jsme zprávu od Anassa.“
Darcy pozvedla ruku a chytila se za splašeně bijící srdce.
„Od Styxe?“
„Ano.“
„Už je tady?“
„Ne, vypořádal se se zrádcem, a teď se vrátil do svého
sídla,“ řekl muž a jeho hlas byl stejně nečitelný jako jeho
výraz. „Přál si, abychom vás doprovodili, abyste se k tam k
němu mohla připojit.“
Darcy se zamračila. To nebylo Styxovi podobné, posílat
někoho, aby obstaral jeho záležitosti. A obzvlášť, když se to
týkalo jí. Když ji chtěl na blízku, potom k ní přišel; neposílal
by nikoho, aby ji přivedl, jako kdyby byla pes.
„Proč prostě nepřišel a nevzal mne s sebou?“ zeptala se.
Viking vypadal chvíli bezradně. Jako kdyby ta otázka
byla pro jeho prostý mozeček příliš složitá.
S hladkou lehkostí vstoupila žena do této nepříjemné
situace.
„Obávám se, že byl… raněn během bitvy,“ řekla.
„Raněn?“
Darcy se podlomila kolena a černá vlna paniky hrozila, že
překryje její mysl. Styx, poraněný? Ne. Ach bože, to ne.
Nesnesla by to.
Musela…
Uprostřed snahy pročistit si mysl a soustředit se přesně na
to, co potřebovala udělat, její panika byla probodnuta
podivným pocitem. Cítila, že to nemůže být pravda. Že by
věděla s absolutní jistotou, kdyby byl Styx zraněný.
Když pomyslela na Styxe, co cítila bylo… chvění. Jako
bzukot rozčilené včely.
Styx byl rozzuřený k nepříčetnosti. Necítila žádnou
fyzickou bolest.
Hrubá ruka se dotkla její paže. Pohlédla dolů do
Levetových zvědavých očí.
„Jsi v pořádku, Darcy?“ zeptal se.
„Ano… já…,“ zavrtěla hlavou a přinutila se vrátit
pozornost k čekajícím upírům. „Jak zle je zraněný?“
Žena pozvedla svou štíhlou ruku. „To nemohu říct. Já
pouze vím, že si přeje, abyste byla s ním.“
Levetovy prsty se stáhly kolem Darcyiny paže.
„Nestrachuj se, chérie. Já půjdu s tebou.“
„Ne.“
Darcy zamrkala nad Vikingovým rázným odmítnutím.
„Proč ne?“
„Pán neříkal nic o tom, že bychom měli přivést chrliče.
Musíš jít sama.“
Fajn, sračkometr začínal ukazovat nejvyšší hodnoty. Nic z
toho nedávalo smysl.
Jestli byl Styx zraněn, tak proč se potom nevrátil zpátky
sem? Nejen, že tu byl Dante, ale domu vládlo i dobro bohyně.
Kam jinam by mohl jít, aby byl lépe chráněný?
A i kdyby byl v jiném útočišti, proč by posílal tyto upíry,
aby ji k němu přivedli?
Měl přece pět spolehlivých Havranů, které znala a
důvěřovala jim, aby ji přepravili.
Nenápadně krůček po krůčku couvala zpátky, s rukou
napjatou na dveřích. „Kde jsou Shay a Abby?“
Nastala chvíle ticha, potom žena pomalu zamrkala. „Obě
ošetřují Vipera.“
„Byl snad také raněn?“
Viking hluboce zavrčel. „Musíme vyrazit. Už se blíží
úsvit.“
Darcy udělala další krůček zpět s pohledem upřeným na
ženu. „Jak se vám ozval?“ Mrk, mrk, mrk. „Prosím?“
„Styx. Jak se vám ozval?“
„Poslal poslíčka.“
„Chci mluvit s tím poslíčkem.“
„To stačí,“ zavrčel Viking a jeho špičáky se zablýskly.
„Vem jí!“
Ještě než ta slova stačila opustit jeho rty, Darcy práskla
dveřmi a otočila klíčem v zámku.
Levet překvapeně vykvikl a podíval se na ní, jako kdyby
se zbláznila.
„Darcy?“
„Něco není v pořádku,“ vydechla a zatlačila rukama proti
dveřím, které se upíři na druhé straně pokoušeli vyrazit.
„Ne. Do prdele!“ vyprskl Levet a přidal svou vlastní sílu
k otřásajícím se dveřím. „Musíš utéct. Tyhle dveře dlouho
nevydrží.“
„Ani náhodou.“
Zhluboka zaklel. „Mučedníci jsou nudná stvoření. Koukej
odsud sakra vypadnout.“
Darcy zaskřípěla zuby a dupala patami, když bojovala
vedle Leveta, aby dveře zůstaly zavřené. Ani na minutu si
nepomyslela, že by mohla čelit dvěma upírům a přežít. Sakra,
nemyslela si, že by si jí podařilo vydržet jen jediný úder. Ale
nechtěla utéct pryč a opustit Leveta.
„Nenechávám kamarády ve štychu,“ zamumlala, když se
dřevo pod jejíma rukama otřáslo. Dost brzy dveře povolí a
zábava bude moct začít.
S rukama naběhlýma námahou, démon po ní šlehl
odhodlaným výrazem.
„Sacrebleu, upíři mi nemohou ublížit, když se proměním.
Ani jejich špičáky nejsou dost ostré, aby se mohly prokousat
kamenem.“
Na tom něco bylo. Sakra dobrý argument, ale jestli Darcy
byla nějaká, tak paličatá.
„Neopustím tě.“
„Jenom mi překážíš.“ Levet zabručel, když se uvolnil pant
a proletěl jen několik palců od jeho tváře. „Mám několik
velkolepých zaříkávadel, která bych velice rád použil, ale
těžko je mohu přednést, když tu stojíš a koukáš se na mě.“
„Proč ne?“
Vyslal k ní pohled naplněný temnou výstrahou.
„Problémy s výkonem. Prostě jdi.“
Jemná záře začala obklopovat drobnou šedou postavičku
a Darcy přinutila sama sebe, aby ustoupila. Měla stále živé
vzpomínky na velkolepou explozi, která protrhla vzduch,
když se plížila do sídla. Jestli měl Levet na mysli nějaký
podobný druh magie, tak potom souhlasila, že nechce být
nikde poblíž, až se věci začnou otřásat.
A se vší upřímností, jestliže odejde, Levet se bude moct
proměnit do podoby sochy. A jak poukázal, ani upíři mu
nemohou ublížit, sotva se jednou promění na kámen.
Darcy ignorovala bolestný pocit viny a otočila se na patě
a čelem proti oknu. S dveřmi obsazenýma zdivočelými upíry
bylo okno jedinou únikovou cestou. Kromě toho, jaký by byl
rychlejší způsob dostat se dolů a varovat Abby, že její dům se
stal útočištěm zrádců.
Darcy zkřížila ruce nad hlavou a narazila do okna s
neuvěřitelnou rychlostí, která ji pronesla sklem až do
nehybného nočního vzduchu. Vykřikla, když ji ostré střepy
pořezaly na kůži, ale její pozornost se mnohem více
soustředila na tvrdou zem, která se velice rychle přibližovala.
Šrámy a modřiny, jedno jak hluboké, si dokáže vyléčit během
pár hodin. Ale zlomený vaz… To by bylo horší.
Máchala svými údy, jako by uměla létat – což není
schopnost, která se obvykle připisuje vlkodlakům. Podařilo se
jí otočit ve vzduchu, takže skončila přistáním na zádech,
nikoliv na hlavě. Malá útěcha, ale když dopadla, náraz ji
vyrazil vzduch z plic a otřes z bolesti projel jejím tělem.
Kruci.
Se zasténáním se vyškrábala na nohy. Byla překvapená,
když zjistila, že může vážně dokončit svůj úkol. Krvácela z
množství ran, byla tak pohmožděná, že se jí špatně držela
rovnováha a v hlavě jí bušilo, ale nezdálo se, že by měla
zlomenou nějakou kost nebo poškozený vnitřní orgán.
Noc začala vypadat nadějněji.
Pohlédla k domu a uvažovala, kudy se asi dostane k
nejbližším dveřím, když se za ní ozval lehounký šramot.
Otočila se, připravená téměř na všechno, co by mohlo
zaútočit z temnoty.
Upír, vlkodlak, apokalyptičtí jezdci…
Lvi, tygři a medvědi…
Napjatá a připravená se vypořádat s nejnovější
katastrofou, Darcy cítila, jak doširoka rozevírá ústa, když
štíhlá žena vyšla zpoza starého dubu.
Navzdory všeobjímající temnotě, Darcy bez problémů
viděla stříbřitě blonďaté vlasy, které jí vlály kolem ramen, a
zelené oči, které zářily nezaměnitelným svitem.
Nefalšovaný šok ji držel neschopnou pohybu, když se
žena s plynulou ladností postavila přímo před ní.
Tohle byla chvíle, o které Darcy snila každou noc během
uplynulých třiceti let.
Jakoby ožila její nejtajnější naděje.
Teď se snažila přijmout, že se to opravdu mohlo stát.
„Matko?“ zašeptala nakonec nevěřícně.
„Ano, drahoušku, jsem opravdu tvoje matka.“ Úsměv se
dotkl jejích rysů, které byly tak přízračné jako ona sama. „To
je od tebe tak velice ohleduplné, že jsi mi přistála přímo u
nohou. Ušetřilo mi to spoustu námahy.“
„Cože…?“
Darcy byla naprosto zmatená, že si ani nevšimla, jak se
její matka pohnula. Ani když zvedla ruku.
Vlastně až poté, co se její pěst setkala s Darcyinou
bradou, si Darcy uvědomila, že někdy sny a skutečnost
nemusejí být totéž.
Darcy dopadla na studenou, promrzlou zemi a číhající
temnota vplula do její mysli.
Nojo, realita byla pěkná děvka.