Sága Stmívání a jiné upírské knihy

Styx stál mlčenlivě a nehybně vedle široké postele. Už
stál v této neměnné pozici přes sedmnáct hodin a pozoroval
ženu ležící uprostřed matrací. Jednou svou částí věděl, že
jeho stráž je zbytečná. Nejen, že Viperovo sídlo bylo skryté
před vnějším světem, ale bylo vybaveno i bezpečnostním
systémem, který by zahanbil i Forta Knoxe. Jeho vězeň
nemohl skoro ani kýchnout, aniž by o tom nevěděl. Zvláštní,
že přesto zůstával.
Nemohlo to být kvůli štíhlému, téměř křehkému
ženskému tělu, spočívajícímu na zlatém povlečení. Ani
srdčitou tváří, která vypadala téměř nesnesitelně nevinně,
když spala. Ani krátce a rozpustile sestříhanými vlasy, které
obnažovaly sladkou křivku jejího ucha a svůdně dlouhý krk.
Nebyl tak zoufalý, aby musel okukovat ženu ležící v
bezvědomí.
Bylo to prosté, přál si být poblíž, až se probere, říkal sám
sobě. Bude nepochybně ječet a plakat a dělat hrozný humbuk.
Byla přece člověkem, koneckonců.
To bylo to, co lidé dělají.
Je krásná, připustil mnohem přitažlivější zdůvodnění,
když opatrně přetahoval přikrývku přes její štíhlou siluetu.
Zrovna ustoupil zpátky, když si uvědomil, že žena bojuje
s kouzlem, které na ni vložil.
Posunula se pod přikrývkami, její tělo ztuhlo, když si
uvědomila, že jí svlékl tričko i minisukni, aby jí učinil větší
pohodlí. Nechal jí, pochopitelně, její krajkové černé kalhotky
a podprsenku. Lidé byli spoustou věcí zvláštní.
Trpělivě čekal, až se jí vrátí vědomí. Nakonec se Styx
zamračil, když zůstala ležet na polštáři s očima zavřenýma. Je
vzhůru, ale předstírá, že spí, uvědomil si.
Bláznovství.
Postoupil blíž a ohnul se, aby jí zašeptal přímo do ucha:
„Já vím, že jsi vzhůru. Tohle předstírání je ztrátou času pro
nás oba.“
Zapasovala se hlouběji do polštáře a vytáhla si peřinu až k
bradě. Její oči byly stále pevně zavřené.
„Kde to jsem? Kdo jsi ty?“
„Nemůžu s tebou mluvit, dokud se budeš chovat takhle,“
pokáral ji, i když její vůně naplnila jeho smysly. Voněla po
čerstvých květinách. A po horké krvi. Sakra erotická
kombinace.
Potlačil zasténání, když jeho tělo na tu výzvu okamžitě
odpovídalo.
„Dokud nechám oči zavřené, tak můžu předstírat, že tohle
všechno je noční můra, která brzo zmizí,“ zamumlala.
„Možná, že jsem noční můra, ale obávám se, že nikam
nezmizím.“
Čekal boj. Když stále odmítala spolupracovat, Styx
přitiskl své rty na její.
Velké zelené oči se úlekem otevřely, v jejich krásných
hlubinách se zatřpytilo překvapení.
„Hej,“ vydechla. „Přestaň.“
Styx rychle ucouvl. Ne kvůli jejímu protestu. Byl
Anassem. Jeho vůle byla vším, na čem záleželo. Ustoupil
nazpět jenom proto, že se chtěl pohnout.
Chtěl cítit její hněv a zahalit se do něj. Chtěl ochutnat její
rty a ponořit své špičáky do jejího masa.
Nebylo to jenom rozptylující, bylo to strašně nepatřičné.
„Přinesl jsem ti jídlo.“ Ukázal na podnos na nočním
stolku.
Zelený pohled přejel po velkém talíři s čerstvou šunkou,
míchanými vajíčky a toasty s velkým pohrdáním. „Rozhodl
ses mě nakrmit před tím, než mě znásilníš a umučíš? Velice
pozorné.“
„Máš příliš živou představivost,“ protáhl. „Najez se a pak
budeme mluvit.“
„Ne.“
Styx se zamračil. Ne nebylo slovo, které by se v jeho
přítomnosti používalo. Nikdo si to netroufal.
Rozhodně si to neměl troufat malý zajatec, kterého by
rozmačkal jednou rukou.
„Tím, že budeš tvrdohlavá, neuškodíš mně, ale sobě.
Musíš být hladová.“
Pokrčila rameny. „Mám hlad, ale tohle jíst nebudu.“
„Není v tom nic, co by ti mohlo ublížit.“
„Je v tom maso.“
Zmateně na ni pohlédl. Nikdy netrávil příliš času se
smrtelníky. Poskytovali mu krev, příležitostně sex. Nic, co by
mu umožnilo nahlédnout jejich poněkud zvláštní návyky.
„Myslel jsem, že všichni lidé jedí maso.“
Zamrkala, jako by ji jeho slova poněkud překvapila.
„Ne tento člověk. Já jsem vegetariánka.“
„Výborně.“ Staletí tréninku mu umožnily udržet vlastní
výbušnost pod kontrolou. Očekával, že s touto ženou budou
jenom potíže, a zdálo se, že se trefil. Sebral podnos, prošel
pokojem, otevřel dveře a podal jej čekajícímu Havranovi.
„Prosím, přines slečně Smithové něco… vegetariánského,“
přikázal.
Zavřel dveře, otočil se a spatřil ženu sedící na posteli
těsně obmotanou přikrývkou. Škoda. Zjistil, že se mu několik
posledních hodin líbilo dívat se na její tělo.
„Kde jsem?“ zasípala.
„Na malém panství severně od města.“ Vrátil se zpátky a
postavil se vedle postele.
Její překrásné rty se zúžily. „Jo, tak mi to neříká skoro
nic. Tak proč jsem tady?“
Styx si složil ruce na hrudi. Zdálo se, že ta žena
zapomíná, že je jeho vězněm. On bude tím, kdo vyslýchá.
„Co si pamatuješ ze včerejšího večera?“ zeptal se.
Zamrkala kvůli jeho ostrému tónu a pokrčila nedbale
svými štíhlými rameny.
„Pracovala jsem na baru, když přišel nějaký muž s dvěma
gorilama a začal mě obtěžovat.“ Sklopila oči. „Byla jsem na
cestě do skladu, když ty… jsi udělal něco, něco jsi mi
udělal.“
„Nedojde k trvalému poškození.“
„To se ti snadno řekne.“
Ignoroval její výčitku. „Co ti ten muž chtěl?“ Odmlčela
se, než jí došlo, že jí stejně nezbývá než odpovědět. „Mluvit
se mnou.“
„O čem?“
„Nevím. A o co jde tobě?“
Zasyčel nad jejími vyhýbavými odpověďmi. Obvykle ho
jeho pověst předcházela. Každé trochu inteligentní stvoření
by udělalo cokoliv, aby se mu zavděčilo. Nemělo by žádnou
touhu zjišťovat, co je na těch pověstných ledových
ukrutnostech pravdy.
A to bylo moudré.
„Znala jsi je? Už tě oslovili někdy předtím?“
„Nikdy předtím jsem je neviděla.“
„A vůbec tě nenapadá, proč by se o tebe mohli zajímat?“
„Ne.“
Sledoval chvíli její světlé rysy. Nevěřil tomu, že by lhala.
Koneckonců, Salvátor strávil týdny tím, že ji stopoval po
Chicagu, což by bylo celkem zbytečné úsilí, kdyby se znali.
Nicméně bylo zde jedno vysvětlení, proč by vlkodlaci
byli tak úzkostliví, aby ji měli v rukou. Bylo mezi tím pojení,
kterému mohl přijít na kloub jenom on.
„Musí mít nějaký důvod.“ Probodával ji pohledem. „Máš
pro Salvátora takovou cenu, která ho nutí riskovat.“
Kupodivu se pod jeho přísným pohledem nepřikrčila ani
nerozplakala. Naopak vystrčila bojovně bradu a oplácela mu
stejným pohledem.
„Podívej, snažím se nebýt jako ostatní hysterické holky,
které tlučou rukama a omdlí na povel, ale jestli mi okamžitě
neřekneš, kdo jsi ty a proč já jsem tady, začnu křičet a
nepřestanu, dokud nedostanu nějaké odpovědi,“ varovala ho.
Styx zamrkal. Možná by měl zvážit svůj přístup k ženám.
Připouštěl, že je dost nepříjemná. A bez pochyby vyděšená.
Ale měla v sobě něco pevného jako ocel, což nepředpokládal.
„Přeješ si slyšet pravdu?“ otázal se.
„Ano, prosím.“ Protočila oči v sloup. „Pokud se mi budeš
snažit namluvit nějaké klišé, že nebudu schopná pochopit
pravdu, tak budu opravdu křičet.“
Nevěděl, o čem to k čertu mluví, ale jestli skutečně touží
po pravdě, tak ji dostane.
„Výborně. Muž, který tě včera oslovil, byl Salvátor
Guiliani.“
Zvedla obočí. „Předpokládá se, že to jméno znám?“
„Je to vůdce smečky.“
„Vůdce smečky? Myslíš, že je něco jako šéf nějakého
gangu?“
„Myslím tím, že je králem vlkodlaků. Ty dvě gorily, jak
jsi je nazvala, jsou součástí této smečky.“
Její výraz potemněl, prsty sevřela přikrývku tak silně, až
jí zbělely klouby.
„Oukej. Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili,“ řekla nakonec
opatrně. „Teď, kdybys mi vrátil moje šaty…“
„Říkalas, že chceš pravdu.“
„Jo, říkala.“
Styx si netrpělivě povzdychl. „Lidé jsou vždycky tak
složití. Nevěří ničemu, ani když jsou důkazy všude kolem
nich.“
Vystrčila dopředu čelo, naškrobeně se usmála. „Fajn, tak
nejsme moc bystří. Teď, zpátky k mým šatům…“
Plynule se pohnula na matraci. Ne příliš blízko, aby si
připadala ohrožená, ale blízko natolik, aby jí bylo jasné, že
nemůže pomýšlet na útěk.
„Ti muži byli vlkodlaci a já jsem upír,“ řekl vážným
tónem.
„A já předpokládám, že za dveřmi čeká Frankenstein?“
Styx si ztěžka povzdychl. Směšné hollywoodské bláboly.
Lidé by byli i tak dost blázniví, i kdyby si nenechávali
vymývat mozky tímhle odpadem.
„Zdá se, že nebudeš spokojená bez důkazů.“ Cítil, že je
třeba malé přehlídky, Styx ohrnul rty a nechal svoje špičáky
prodloužit. „Tady je máš.“
Nenásledoval žádný křik. Žádné omdlívání. Ani žádné
zajíknutí. Místo toho se na něj ta protivná žena nepřestávala
dívat, jako by byl ubohý hlupák.
„Viděla jsem špičáky už předtím. Pracuju v Goth baru.
Půlka zákazníků má špičáky nebo něco podobného.“
„Mohl bych tě jimi vysát, abych ti dokázal, že jsou pravé,
ale nemyslím si, že by se ti to líbilo, andílku.“ Natáhl se přes
její zkoprnělé tělo, aby sebral nůž, který spadl z podnosu.
Trvalo to dlouho a bylo to skutečně děsivé. „Tohle možná
jo.“
Zděšeně ucouvla, strach jí planul v očích. „Co to, sakra,
děláš?“ zeptala se, když si začal rozepínat hedvábnou košili,
čímž odhalil svou hruď a na ní barevné tetování draka, který
se třpytil ve svitu svící.
Neotálel a vzal nůž, aby s jím přejel po hladkém svalu
horní části svého hrudníku. Tentokrát dostal ze ženy, která si
v děsu držela ruku před ústy, drobné vyjeknutí.
„Sakra. Ty jsi úplně šílený,“ vydechla.
„Jen se podívej,“ přikázal a sklonil zrak, aby se podíval,
jak se jeho bronzová kůže rychle stahuje zpátky, aby nezbylo
nic než pár kapiček krve.
Měl stále skloněnou hlavu, když ucítil, že se pohnula, a
předtím než mohl uhodnout její záměr, dotkla se lehce prsty
jeho hrudi.
Záchvěv neočekávaného napětí projel jeho tělem. Jenom
se ho dotkla, ale dotek její kůže jako by se do něj vypálil.
Zachvěl se touhou.
Chtěl by vzít tuto ruku a hladit s ní celé své tělo. Uzavřít
malý vesmír a sevřít ji těsně v náručí, aby neměla možnost
úniku.
Nevěděl, odkud tohle nebezpečné pokušení pochází, ale
začínal se bát, že nebude lehké se ho zbavit.
Proklatě.
„Úžasné,“ zamumlala.
Vší silou zůstal klidný, bojoval, aby se jeho myšlenky
nezatoulaly.
„Jsem upír. Opravdový upír. Ne jedna z těch trapných
maškar, které navštěvují Goth bary a podléhají sezónním
trendům.“
Taktak ho slyšela, když svými prsty pokračovala ve
zkoumání jeho hrudi. „Jsi zahojen.“
„Ano.“
Zvedla hlavu a pohlédla na něj ztrápenýma zelenýma
očima. „A tohle dokážeš, protože jsi upír?“
„Spoustu démonů má schopnost sebeuzdravení kromě
těch největších zranění.“
„A musíš být démon, abys tohle dokázal?“
Zamračil se. „Věříš mi?“
Olízla si rty, Styx musel potlačit sten. „Věřím, že jsi
něčím… nadpřirozeným. Je to politicky korektní termín?“
Politicky korektní? Styx potřásl hlavou. Tahle žena byla
tím nejpodivnějším stvořením, se kterým se kdy setkal.
„Dávám přednost označení upír nebo démon, jestli
musíš.“ Podíval se na ní podezřívavě. „Bereš to… lépe než
jsem očekával, že budeš.“
Sklopila řasy, aby schovala udivené zelené oči. „Hmm,
taky jsem nikdy nebyla úplně normální.“
„Nenormální? Co tím myslíš?“ zeptal se.
„Já… nic.“
„Řekni mi to.“ Když se zdálo, že bude tvrdohlavě mlčet,
natáhl se a sevřel její bradu dlaněmi. Soustředil se na to, aby
byl co nejvíce hrozivý. Byla tu proto, aby odpovídala na jeho
otázky. Naneštěstí její kůže byla hebká jako teplé hedvábí a
nemohl zcela potlačit přání naklonit se blíž, aby cítil opět její
květinovou vůni. „Řekni mi to, andílku.“
„Dobře.“ Povzdechla si, než zvedla oči. „Bude jednodušší
ti to předvést. Dej mi ten nůž.“
Pozvedl obočí. Předpokládá snad, že bude tak podmaněný
její křehkou krásou, že jí povolí podříznout mu hrdlo?
Ano, byl okouzlený. Mnohem okouzlenější než býval
poslední desítky let. Ale nepřál si zemřít okouzlený.
„Nemůžeš mě tím zabít,“ varoval ji.
„Nemyslela jsem, že bych mohla.“ Sklonila hlavu na
stranu. „Myslím, že to jde jen obvyklým způsobem?“
„Obvyklým způsobem?“
„Víš, slunečním světlem nebo dřevěným kůlem
zaraženým do srdce?“
„Nebo stětím hlavy.“
Ušklíbla se. „Půvabné.“
„Co chceš teda dělat s tím nožem?“
„Neplánuju nic tak podivuhodného jako ty.“ Nastavila
ruku, dokud jí zdráhavě nevložil nůž do dlaně.
Styx byl připraven se bránit zoufalému útoku, ale byl opět
přechytračen, protože popadla nůž a dříve, než mohl
reagovat, se řízla drobně do bříška palce.
„Jsi snad…“ Jeho rozzlobená slova vystřelila, když se
díval, jak její sladká lidská krev uniká pryč, aby odhalila již
zacelenou ránu. Říznutí nebylo hluboké, ale smrtelníkovi by
se tak rychle nedokázalo zahojit. Zvedl pohled, aby na ní
objevil něco podivného. „Nejsi zcela člověk.“
Nezdála se tím nijak mimořádně polichocena. Zdálo se, že
by byla mnohem šťastnější, kdyby byla jen další obyčejnou
smrtelnicí, jakých jsou miliony.
„Nevím, co jsem zač. Až na to, že mě považují za
blázna.“ Potřásla rameny. „Nedokážeš si představit, z kolika
pěstounských rodin mě vykopli poté, co viděli můj malý
uzdravovací triček.“
Styx ji vzal za ruku a přiblížil ji ke svému nosu. Nadechl
se zhluboka, ale zas nebyl schopen vnímat nic než vůni
květin a velmi lidskou krev.
„Máš ještě nějaké jiné neobvyklé vlastnosti?“
Uvolnila si ruku a povytáhla přikrývku, která začala
dráždivě klouzat dolů. Ale předtím ucítil Styx divoký tlukot
jejího pulsu.
Nařídil si, že svůj samolibý úsměv schová.
Bože. Upír by se neměl ocitat ve víru tak ostrých a
divokých myšlenek.
„Skvělý úvod,“ zamumlala.
Jeho pohled ulpěl na její srdcovité tváři. „Být upírem mi
umožňuje přijímat to, co lidem připadá divné.“
„Upírem.“ Trochu se zachvěla a potom se její oči náhle
narovnaly. „Hele, počkej, jak moc si myslíš, že jsem divná?“
Pokrčil rameny. „Ještě jsi neodpověděla na moje otázky.
Nemůžu ti říct nic, dokud nebudu vědět více.“
Kousla se do spodního rtu, předtím než neochotně
připustila pravdivost jeho slov. „Jsem silnější a rychlejší než
většina lidí.“
„A…?“
„A nestárnu.“
To ho překvapilo. „Kolik ti je?“
„Je mi třicet, ale vypadám úplně stejně, jako když mi bylo
osmnáct. Může to být dobrými geny, ale to si nemyslím.“
Styx si musel její slova přebrat. Připadala mu mladá a
nevinná, ale pro upíra bylo vždy těžké určovat věk lidí.
Pochopitelně, protože čas neměl pro upíry žádný význam.
„Musíš vlastnit aspoň trochu démonské krve,“ připustil
zamračeně. Bylo zvláštní, že nemohl rozpoznat žádné
známky smíšené krve. Kříženci měli zřídka všechny
schopnosti jako jejich démoničtí předci, ale upír by měl stále
rozpoznat, že to nejsou zcela obyčejní lidé. A teď ho mátlo,
že on to nedokázal. „Co tvoji rodiče?“
Světlé rysy v jejím obličeji se stáhly a staly nečitelnými.
Jako kdyby si na tvář nasadila masku.
„Nikdy jsem je neviděla. Od dětství jsem vyrůstala a
pěstounů.“
„Nemáš žádnou rodinu?“
„Ne.“
Styx se zamračil. Příliš se nevyznal ve způsobech adopce
mezi lidmi, ale předpokládal, že to mělo co do činění s její
démonickou krví.
Také předpokládal, že právě toto byl ten důvod, proč ji
Salvátor chtěl dostat do svých rukou.
Teď musel nutně zjistit, jaký druh démona ji zplodil, a co
by to mohlo znamenat pro vlkodlaky.
Opuštěný hotel na jihu centrální části Chicaga byl stěží
zařízen pro královskou návštěvu.
Střechou zatékalo, okna byla popraskaná a všude čpěl
zápach lidských odpadků, což stačilo, aby se zvedl žaludek i
tomu nejotrlejšímu vlkodlakovi.
Na druhou stranu to mělo tu výhodu, že mutantské krysy
zmizely jenom pár dní po jejich příjezdu, a těch pár lidí, kteří
byli natolik zoufalí, že hledali útočiště v této zřícenině, se
dali snadno vyděsit a vyhnat „divokými psy“, kteří se
proháněli po úzkých chodbách.
Měli alespoň zajištěné soukromí, když už ne pohodlí.
Salvátor Giuliani si pro sebe zabral největší pokoj a
přemístil těžký stůl vedle okna, které shlíželo na hlavní ulici.
Mrazivý vzduch, který pronikal popraskanými okenicemi mu
nijak zvlášť nevadil – vlci jsou otužilí. Měl rád přehled a
krytý hřbet. Nic se kolem něj nemohlo proplížit.
V pokoji byla na stěně přitlučena velká mapa Chicaga a
poblíž ruky měl dřevěnou polici, na které bylo uloženo
obrovské množství brokovnic, pistolí a vrhacích nožů. A na
stole měl rozloženo tucet fotografií Darcy Smithové.
Byl mužem s posláním. Nezáleželo na tom, kolik
vlkodlaků, lidí nebo upírů bude muset na této misi zemřít,
aby byla dokončena.
Salvátor nevědomky rukou hladil fotku, na které Darcy
kráčela ulicí se slabým úsměvem na svých plných rtech, když
tu náhle zvedl hlavu, protože zachytil pach blížícího se
nečistého vlkodlaka.
Ve světě vlkodlaků měli nečistí vlkodlaci nižší postavení.
Radili se mezi ty, kteří dříve byli lidmi, ale pak se díky
vlkodlačímu kousnutí proměnili. Na druhou stranu
čistokrevní byli vlkodlaci, kteří se narodili vlkodlačím
rodičům. Vlastnili mnohem větší schopnosti než nečistí.
Byli rychlejší, silnější, inteligentnější. Byli také schopni
ovládat svou proměnu, tedy kromě měsíce v úplňku.
Naneštěstí, čistokrevní nebyli daleko od vyhynutí, a
dokonce bylo těžší vytvářet i nečisté vlkodlaky.
Jed, který proměňuje lidi ve vlkodlaky, byl pro většinu
lidí smrtelný. Přežila jenom hrstka infikovaných. Během
uplynulých sta let i tato hrstka spěla k zániku. Bylo to víc než
dvacet let od doby, kdy se podařilo přežít proměnu
poslednímu novému nečistému vlkodlakovi.
Něco se musí stát, aby vlkodlaci nevymizeli úplně.
To byl ten důvod, proč Salvátor vycestoval z Říma do
Ameriky. Bylo jeho povinností zajistit, aby vlkodlaci
nevyhynuli. A jedna část tohoto plánu závisela na Darcy
Smithové.
Musel ji dostat do rukou. A to brzy.
Dveře se otevřely a nečistý vlkodlak, kterého vycítil,
vesel do místnosti. Tedy vešla. Byla to žena. Krásná žena.
Byl na ní ohromující pohled. Vysoká s mrštnými svaly,
černé vlasy jí spadaly jako hladký závoj až do pasu a mírně
orientální rysy její kráse přidávaly na exotičnosti. V tuto
chvíli byla oblečena pouze do tenkých karmínových šatů z
hedvábí, které měly rozparek, vysoko odhalující její dlouhé,
štíhlé nohy.
Od jeho příjezdu do Ameriky s ním sdílela lože.
Proč by ne?
Byla krásná, vášnivá a uvnitř jako zvíře. Už více než
jednou se probudil pokryt hlubokými škrábanci a kousanci.
Přesto však začínal být unavený její společností. Přes
všechen svůj půvab neměla pochopení pro těžké břemeno
zodpovědnosti, kterou nesl, a zvyšovala své majetnické
nároky na něj, což se mu nelíbilo.
Nebude patřit pouhému nečitému vlkodlakovi. On byl
čistokrevný. Nehodlal dělat žádné výjimky, když šlo o
partnerství.
Jade pohodila vlasy a přešla pokoj s plynulou elegancí.
Zastavila se před jeho stolem.
Neuklonila se. Salvátor to přešel mlčením. Tahle nečistá
vlkodlačice v jeho přítomnosti až příliš zpohodlněla. Asi
bude čas jí připomenout, kdo ve skutečnosti je.
„Hess se vrátil, můj pane,“ zapředla tak smyslným
hlasem, díky kterému by každý muž pomyslel okamžitě na
sex.
Samozřejmě, už jenom být s ní ve stejné místnosti stačilo
k tomu, aby muž začal pomýšlet na sex. To byla síla, kterou
plně využívala.
Opřel se ve svém křesle. „Pošli ho dovnitř.“
Dovolila svému pohledu, aby přejel přes jeho pohledné,
temné rysy a černé vlasy, které měl stažené do ohonu. Potom
sjela níž k jeho pevnému tělu v hedvábném obleku.
Hladový, dravý úsměv zvlnil její rty. „Vypadáš napjatě.
Možná, že bychom měli Hesse nechat počkat venku a já bych
ti pomohla uvolnit se.“ Zkušeným pohybem zatáhla a
rozepnula si šaty, kterým dovolila sklouznout dolů a odhalila
nahé tělo. „Víš, jak je to s těmito uzly jednoduché.“
Salvátorovo tělo odpovědělo. K čertu, nahá žena byla
nahá žena. Ale jeho výraz se nepozměnil, jen potřásl rameny.
„Lákavé, ale obávám se, že nemáme čas na rozptýlení. A
nezáleží, jak by to bylo krásné.“
„Není čas, není čas, není čas,“ procedila, její vášeň se
rychle obrátila ve vztek. Nebyla ženou, která by dobře
přijímala odmítnutí. Popravdě, poslední muž, který zklamal
její naděje, se nyní nacházel na dně řeky Mississippi. „Už se
mi z takových slov dělá špatně. Jaký typ muže na mě nemůže
mít čas?“
Salvátor napřímil pohled. „Ten, který musí řešit
důležitější věci. Jsem váš vůdce, a to znamená, že musím
myslet nejprve na dobro smečky a pak teprve na svoji
zábavu.“
Její pohled začal být uražený. „Je to opravdu ten důvod,
proč mě odmítáš?“
„Jaký jiný důvod bych měl mít?“
Natáhla se, aby zabodla červeně nalakovaný nehet do
obrázku na jeho stole. „Jí.“
Salvátor vstal, vzduch kolem něj vibroval hrozbou.
„Obleč se a odejdi, Jade.“
„Ona je… člověk, není snad?“
„Neodpovídám psům,“ zavrčel. „Jsem tvůj král, a ty si to
pamatuj.“
Rozzuřená obsahem, nevnímala varování v jeho hlase.
„Co je s ní? Vždycky, když jsi jí na stopě, tak se změníš. |
si jí posedlý. To je nechutné.“
Salvátor sevřel ruce podél těla. Mohl by jí rozsápat hrdlo,
dřív než by se pohnula, ale odolal pokušení. Na rozdíl od
nečistých vlkodlaků měl úplnou kontrolu nad svými
základními instinkty. Nepotřeboval nepříjemnosti kvůli
skrývání mrtvého těla ve středu Chicaga.
„Nebudu ti to opakovat. Obleč se a vypadni.“
Náznak zavrčení prostoupil jeho hlas. To stačilo Jade
varovat, že zašla příliš daleko, než by si měla dovolit. S
našpulenými rty se ohnula, aby zvedla šaty a zahalila si do
nich těsně své tělo.
Nasupeně kráčela ke dveřím a cestou po něm střelila
ledovatým pohledem.
„Možná že jsem nečistý vlkodlak, ale aspoň neslintám
nad lidmi,“ vystřelila, když procházela dveřmi.
Se slabým zamračení sledoval Salvátor její odchod. Ta
žena se stávala otravnou. Zítra jí odešle k jeho oddílům v
Missouri. Jeho druhý nejvyšší velitel má jedinečné
schopnosti pro trestání nezkrotných nečistých.
Rozhodnuto. Teď čekal, až Hess, vysoký, mohutný
nečistý vlkodlak, vstoupí do místnosti a obdaří ho hlubokou
úklonou.
Ačkoliv byl Hess jedním z jeho osobních strážců a byl
obratný natolik, že dokázal zastavil letící kulku a uměl šplhat
po vysokých budovách, stále si zachovával úctu ke svému
vůdci.
Jak kráčel ke stolu, vlnění jeho ohromných svalů hrozilo,
že roztrhne černé tričko a džíny, které měl na sobě. Nebylo
snadné najít oblečení dost velké, aby se do něj vešla tahle
hora masa.
„Můj pane,“ zaburácel hlubokým hlasem.
„Sledoval jsi stopu?“ zeptal se Salvátor.
„Ano.“ Muž se ušklíbl, jeho vyholená hlava se zaleskla ve
světle svíček. „Ztratili jsme ji severně od města.“
„Sever.“ Salvátor si nepřítomně pohrával se zlatým
pečetním prstenem na prstě. „Takže upír se nevrátil do svého
doupěte. Zajímavé.“
„Pokud se nerozhodl vrátit se zpět, až nás ztratí,“
poukázal Hess.
„Možné to je, ale pochybuji o tom. Styx se nás ještě
nebojí. Pokud by se chtěl vrátit do svého doupěte, udělal by
to, a vyzval nás, ať si získáme tu ženu zpátky.“
Hess zavrčel a přitom odhalil své protáhlé zuby.
Vlkodlaci nenáviděli upíry velmi upřímně.
„Proč byl v tom baru?“
„To je otázka, není-liž pravda?“ odpověděl Salvátor.
„Myslíte, že je mezi námi práskač?“ Hessovy modré oči
zazářily strašidelným světlem. Jakožto nečistý vlkodlak
nemohl kontrolovat svou proměnu, když se rozčílil „Tak už
ne na dlouho. Vždycky jsem chtěl ochutnat tatarák ze
zrádce.“
„Ovládej se,“ vyštěkl Salvátor. „Nemáme žádné důkazy,
že je mezi námi špeh, a nechci proti sobě rozeštvat smečku,
kvůli falešným povídačkám a podezřením. Ne, dokud jsme
tak blízko. Jestli tu je špion, já sám si poradím se zrádcem. Je
to jasné?“
Nastala chvíle, během které Hess bojoval se svými
instinkty, a potom se zachvěl a záře v jeho očích začala
pohasínat.
„Vy jste šéf.“
Salvátor obešel stůl a došel k mapě na stěně. Netrpělivě
pokynul Hessovi.
„Pojď sem a ukaž mi přesně, kde jste ztratili stopu.“
Když se připojil se ke svému vůdci, nečistý ukázal na
malý puntík severně od města. „Bylo to přesně pod tím.“
„Takže rozhodně zamířil z města. Měl s sebou svoje
Havrany?“
„Ano.“
„Musí mít ještě jiné doupě,“ uzavřel Salvátor. „Je moc
zima na to, aby vystavil člověka živlům na delší dobu. Vezmi
své nejlepší průzkumníky a začněte pátrat po jejich lupě.
Nemohou se schovávat navždycky.“
Hess zaváhal. Skoro jako by se nějaké vlastní myšlence
podařilo zrodit v jeho tlusté lebce. „Můj pane?“
„Ano?“
„Zatím jste nám neřekl, co je na té ženě tak důležitého.“
Salvátor pozvedl obočí. „A ani jsem to neplánoval. Ne,
dokud se mi to nebude hodit. Je to problém?“
Tvrdá tvář zbledla. „Ne, jistěže ne. Jen jsou ve smečce
někteří, kterým se nelíbí ve městě. Ptají se, kdy dorazíme na
naše lovící území.“
„Lovící území?“ Salvátor si to se zavrčením namířil
doprostřed místnosti. Ještě před odchodem do Ameriky
studoval smlouvy mezi vlkodlaky a upíry, ale v podstatě
nevěřil, že by vlkodlaci mohli vydržet být pouhými
ovládanými zvířaty. Ne, dokud to neuviděl na vlastní oči.
„Myslíš tím ten ubohý kousek území, který nám upíři
předhodili, aby nás v něm mohli držet jako v kleci?“
Hess pokrčil rameny. Byl nečistý vlkodlak. Neměl sílu na
to, aby mohl bojovat s upíry tváří v tvář, takže byl nucen se
spokojit s tím, co mu bylo nabízeno.
„Je to dost odlehlé, takže se můžeme proměňovat a lovit,
kdykoliv se nám zachce. Což je víc, než můžeme tady.“
„Je to vězení, které slouží k tomu, abychom byli postupně
vyhlazeni,“ odsekl Salvátor a popošel k malé zbrojnici
naproti zdi. „S každým přibývajícím rokem je nás méně a
méně. Brzy naše rasa vymizí ze světa a upíři budou slavit náš
konec.“
„A jak nám může pomoci náš příchod do Chicaga?“
namítl Hess. „Lidé po našich kousnutích pořád umírají. Ještě
jsme nenašli jediného, který by přežil.“
Salvátor řekl tvrdě: „Říkal jsem ti, abys držel nečisté na
uzdě. Nechci na nás přitahovat pozornost.“
Slyšel, jak Hess šoupe nohama. „Držíš je zavřené v
tomhle baráku noc za nocí. Někdy instinkty prostě
převládnou.“
Salvátor se otočil se samostřílem v rukou. Namířil hrotem
šípu na hlavu svého hosta.
„Instinkty? Jestliže mi tyhle nekontrolované instinkty
zhatí moje plány nebo přinesou potíže zbytku klanu, ti
nečistí, jejichž vinou to bude, zemřou mojí rukou. A ty půjdeš
do hrobu s nimi. Je to jasné?“
V okamžiku byl Hess na kolenou a hlavou se dotýkal
dřevěné podlahy. „Ano, Vaše Veličenstvo.“
„Dobře.“ Salvátor odhodil kuši na stůl. Nepotřeboval
zbraň, aby ho mohl zabít. Bylo to spíš kvůli tomu, že… to
vypadalo efektivněji a dělalo to větší dojem.
„Teď seber muže a začněte stopovat tu ženu. Čím dříve ji
najdeme, tím dříve odsud vypadneme.“
„Rozkaz.“
Zvedl se na kolena a vyplazil se pozpátku ze dveří, které
se za ním samy zavřely. Salvátor vyčkal, dokud neuslyšel
zvuk prchajících kroků, potom vytáhl z kapsy mobil.
Zmáčkl rychlé vytáčení a čekal, dokud neuslyšel důvěrně
známý ženský hlas.
„To jsem já,“ zamumlal svým sametovým a nečitelným
hlasem. „Ne, podařilo se jí uniknout, ale poslal jsem muže,
aby ji vystopovali. Nebude se mi schovávat dlouho. Máš mé
slovo, že brzy bude doma, kam patří.“